Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

VIII.

Hrom; gazely a divocí osli; příchod na planinu Kaplankyr; staré řečiště Oxu; přátelský tábor; blížící se jezdci; Gazavat; vstup do Chívy; zlomyslné osočení od Afghánce; audience u chána; autor je vyzván, aby předvedl ukázku turecké kaligrafie; čestná roucha odměřovaná lidskými hlavami; strašlivá poprava zajatců; zvláštní způsob popravy žen; Kungrad; autorovo poslední požehnání chánovi

On n’y verra jamais que l’héroïsme et la servitude.

Nikdy tam nespatříte nic jiného než hrdinství a porobu.

Montesquieu, Duch zákonů, kn. XVII, kap. 6

Náčelníci uzbeckého rodu,

vlající svými volavčími chocholy s bojovnou ladností.

Tom Moore, Zahalený prorok

Hrom, který jsme hodiny slýchali v dálce a který se k nám přiblížil teprve o půlnoci, aby přinesl jen několik těžkých kapek deště, byl hlasatelem, jenž nám ohlašoval konec našich muk. K jitru 24. května jsme dospěli k nejkrajnější hranici písku, jímž jsme se tři dny vlekli; nyní jsme byli jisti, že tohoto dne nalezneme dešťovou vodu všude, kde narazíme na hlinité podloží. Kervanbaši nalezl potvrzení té naděje ve stopách četných gazel a divokých oslů; své myšlenky neprozradil, nýbrž pospíchal vpřed, a byl skutečně prvním šťastným, kdo svými ostřížími zraky objevil a karavaně ukázal malé jezírko dešťové vody. „Su! Su!“ (voda, voda) volali všichni radostí; a sám ten pohled, aniž bychom si smočili rty, ukojil naši dychtivost a utišil náš nepokoj. V poledne jsme k tomu místu dospěli. Potom jsme vedle svého dřívějšího objevu nalezli ještě jiné jámy plné nejsladší vody. Byl jsem jeden z prvních, kdo tam se svým měchem a nádobami pospíšili — nikoli abych pil, nýbrž abych vodu nabral, dokud ji tlačenice nerozkalila a neproměnila v bahno. Za půl hodiny již každý v nadšení zasedal ke své snídani; je docela nemožné dát představu o všeobecné radosti. Od této zastávky, zvané Deli Ata, byly naše měchy po celou cestu do Chívy ustavičně plné a naši další cestu pouští lze označit, ne-li za příjemnou, tedy alespoň za prostou úzkosti. Večer jsme dospěli na místo, kde jaro vládlo ve veškeré své slávě. Utábořili jsme se mezi nesčetnými jezírky, obklopeni jakoby věnci lučin; zdálo se mi to snem, když jsem to srovnával s naším táborem předešlého dne. Aby byla naše radost dovršena, dostali jsme zde zprávu, že veškerý strach z přepadení, jehož jsme se nejvíce obávali, je u konce; přesto nám bylo doporučeno, abychom se této noci ještě zdrželi rozdělávání ohňů. Nelze vynechat, že synové pouště přisuzovali tu nenadálou hojnost vody výhradně našemu zbožnému hádžíjskému stavu. Naplnili jsme své měchy a vyrazili opět v nejlepší náladě.

Tohoto večera jsme dospěli k příkopu, po němž jsme tak dychtili. Na jeho druhé straně leží planina Kaplankyr (tygří pole)¹. Ta označuje začátek území, které tvoří chívský chanát.

Únavným úkolem pro člověka i zvíře byl výstup, téměř tři sta stop dlouhý, který vedl nahoru na planinu. Řekli mi, že na severní straně má přístup stejně strmý a stejně vysoký. Celek poskytuje neobyčejnou podívanou; země, na níž stojíme, se, jak daleko oko dosáhne, zdá zvedat jako ostrov z moře písku. Nelze rozeznat hranici ani zdejšího hlubokého příkopu, ani onoho na severovýchodě; a smíme-li věřit tvrzení Turkmenů, jsou oba starými řečišti Oxu a Kaplankyr sám býval kdysi ostrovem, jejž tyto zářezy obklopovaly ze všech stran. Jisté však je, že se celý ten kraj svou půdou, svým rostlinstvem i množstvím zvířat, jimiž oplývá, velmi odlišuje od zbytku pouště. Dříve jsme se s gazelami a divokými osly potkávali příležitostně, jednotlivě a odloučeně, ale jak jsem byl ohromen, když jsem je zde nalezl po stech a pasoucí se ve velkých stádech. Myslím, že to bylo během druhého dne, který jsme na Kaplankyru strávili, kdy jsme kolem poledne zpozorovali nesmírný oblak prachu zvedající se k severu. Kervanbaši i všichni Turkmeni se chopili zbraní; čím více se blížil, tím více rostla naše úzkost. Konečně jsme dokázali rozeznat celou tu pohybující se hmotu; podobala se řadě či koloně jezdeckých oddílů, které se chystají k útoku. Naši vůdcové sklonili hroty svých zbraní. Snažil jsem se zůstat věren své orientální povaze a nedat svou zvědavost najevo, ale moje nedočkavost neznala hranic; oblak se blížil a blížil: na vzdálenost asi padesáti kroků jsme zaslechli dusot, jako by tisíc vycvičených jezdců zastavilo na slovo rozkazu. Spatřili jsme nesčetné množství divokých oslů, zvířat v dobrém stavu a plných života, stojících nehnutě v dobře vyrovnané řadě. Několik okamžiků na nás upřeně zírali, a potom, pravděpodobně zjistivše, jak různorodé jsme povahy, se znovu dali na útěk a spěchali rychlostí střel k západu.

Pozorována ze strany k Chívě má vyvýšenina Kaplankyru vzezření pravidelné hradby; její okraj je rovnoběžný s obzorem a tak rovný, jako by se voda stáhla teprve včera. Od tohoto bodu nás denní pochod dovedl zrána 28. května k jezeru zvanému Šor Göl (solné moře), které tvoří pravoúhelník a má dvanáct anglických mil v obvodu. Bylo rozhodnuto, že zde učiníme šestihodinovou zastávku, abychom vykonali gusl² předepsaný mohamedánům, zvláště když tohoto dne byla slavnost Eidi Kurban, jeden z nejproslulejších svátků islámu. Moji druhové rozvázali své tlumoky: každý měl čistou košili, aby si ji oblékl; jen já jsem byl bez ní. Hádží Bilál mi chtěl jednu půjčit, ale já jsem nabízenou laskavost odmítl, pevně přesvědčen, že čím větší bude moje zjevná chudoba, tím menšímu nebezpečí se vydávám. Nedokázal jsem se zdržet smíchu, když jsem poprvé pohlédl do zrcadla a rozjímal nad svou tváří pokrytou hustou krustou špíny a písku. Pravda, na mnoha místech v poušti jsem se mohl umýt, úmyslně jsem se však toho zdržel, aby mě ten povlak chránil před pálícím sluncem; ten prostředek však nepřinesl docela žádoucí účinek a mnohé znamení si uchovám po celý život, aby mi připomínalo moje utrpení. Nejen já, nýbrž všichni moji druhové byli zohaveni tejemmünem,³ neboť věřící se mají mýt prachem a pískem, a tak se učinit ještě špinavějšími. Když jsem dokončil svou toaletu, všiml jsem si, že moji přátelé vypadají ve srovnání se mnou skutečně jako pánové. Litovali mě a naléhali, abych si od nich půjčil nějaké kusy šatů; poděkoval jsem jim a odmítl s poznámkou, že počkám, až mě oděje sám chán chívský.

Nyní jsme čtyři hodiny procházeli nevelkým houštím, jemuž zde říkají jylgyn, kde jsme se potkali s Uzbekem přicházejícím z Chívy, který nás zpravil o skutečném stavu věcí tam. Jakkoli příjemným překvapením byl pro nás všechny pohled na tohoto jezdce, nebylo to nic proti pocitu, který jsme zakusili, když jsme odpoledne spatřili několik opuštěných hliněných domků; neboť od chvíle, kdy jsem opustil Karatepe na hranicích Persie, jsem nespatřil ani zeď, ani jiné znamení domu. Byly ještě před několika lety obydleny a počítaly se k Medeminu, vsi, která se rozkládá ve východním směru. Tento kraj nebyl nikdy obděláván, dokud se jej před patnácti lety neujal Muhammad Emín⁴; podle toho nese své nynější označení, zkratku jeho jména. Od poslední války ležela ta ves pustá a opuštěná, jak budeme pozorovat u mnohých jiných v Turkestánu.

Tohoto jitra (29. května) se mi zdálo, že místo abychom se drželi severovýchodního směru, v němž leží Chíva, změnili jsme svůj kurs přímo k severu. Vyptával jsem se a zjistil, že jdeme oklikou kvůli bezpečnosti. Uzbek, s nímž jsme se potkali včera, nás vyzval k ostražitosti, neboť Čaudorové jsou v otevřeném odboji⁵ proti chánovi a jejich alamani činí na tyto hranice časté výpady.

Tohoto večera jsme pokračovali v pochodu vpřed, nikoli bez opatrnosti, a kdo byl šťastnější než já, když jsme příštího jitra viděli po pravici i po levici skupiny stanů a všude, kudy jsme šli, nás vítalo nanejvýš přátelské zvolání „Aman geldingiz“ (buďte vítáni)! Náš druh Iljás, který měl mezi zde utábořenými přátele, se ihned vydal, aby přinesl teplý chléb a jiné kurbánské dary (sváteční lahůdky). Vrátil se bohatě obtížen a rozdělil mezi nás maso, chléb a kimis (kyselý štiplavý nápoj z kobylího mléka). Ačkoli jsme zde strávili jen jednu krátkou hodinu odpočinku, přicházeli k nám mnozí bohabojní kočovníci, aby si stiskem našich rukou uskutečnili své svaté touhy. Za čtyři nebo pět formulí jsem dostal množství chleba a několik kusů velbloudího, koňského a ovčího masa.

Přešli jsme mnohé japy (umělé příkopy k zavlažování) a dospěli k polednímu k opuštěné tvrzi zvané Chanabad, jejíž vysoké čtverhranné zdi byly vidět na vzdálenost tří mil. Strávili jsme tam odpoledne i večer. Slunce žhnulo žárem. Jak osvěžující bylo dřímat ve stínu zdi, ačkoli mým ložem byla pouhá země a mým polštářem kámen! Chanabad, který je vzdálen pětadvacet mil od Chívy, jsme opustili před rozedněním a celý den pochodu jsme byli překvapeni, že nespatříme ani jediný stan. Večer jsme se dokonce nalezli pod velkými písečnými pahorky a já si představoval, že jsem znovu přenesen do pouště. Byli jsme zaměstnáni pitím čaje, když velbloudi vypuštění na pastvu začali divoce pobíhat; měli jsme v podezření, že je někdo honí, a tu se objevilo pět jezdců, kteří se ihned pustili tryskem k našemu táboru. Vyměnit čajové náčiní za muškety a postavit palebnou řadu bylo dílem okamžiku; jezdci se mezitím blížili pomalu a my po chodu koní rozeznali, že jsme se naštěstí zmýlili a že místo s nepřáteli budeme mít přátelský průvod, který nás doprovodí až do Chívy.

Příštího jitra (30. května) jsme dospěli do uzbecké vsi patřící k Akjapu. A zde poušť mezi Gömüštepe a Chívou docela skončila. Obyvatelé té vsi byli první Uzbeci, které jsem měl příležitost spatřit; shledali jsme je výtečnými lidmi. Podle zvyku té země jsme navštívili jejich domy a svými fátihami sklidili bohatou žeň. Nyní jsem po dlouhé přestávce opět spatřil některé předměty pocházející z milovaného západu a srdce mi radostí poskočilo. Mohli jsme tohoto dne dospět ještě k Iljásovu příbytku, neboť zde začíná ves⁶ obydlená chívskými Jomuty a zvaná Akjap, náš přítel obchodník s dobytkem byl však trochu nedbalý, nebo si nepřál, abychom přišli jako nečekaní hosté; strávili jsme proto noc dvě leguy od jeho domu u jeho strýce Alláha Nazra baje,⁷ jenž byl mužem v zámožných poměrech a přijal nás nanejvýš pohostinně a vyznamenávajícím způsobem. To Iljásovi poskytlo příležitost zpravit svou ženu o našem příchodu. Svůj obřadný vjezd jsme učinili příštího jitra (1. června), když nám předtím nesčetný zástup členů jeho rodiny a příbuzných pospíšil vstříc a přivítal nás. Nabídl mi za obydlí úhledný stan, já jsem však dal přednost jeho zahradě, neboť tam byly stromy a po stínu má duše tak toužila! Bylo dávno, co jsem nějaký viděl!

Během svého dvoudenního pobytu mezi zpola zcivilizovanými Turkmeny — čímž rozumím ty, kdo byli jen zpola usedlí, zpola upevnění ve svých příbytcích — mě nejvíce překvapil odpor, jaký tito kočovníci chovají ke všemu, co má podobu domu či vlády. Ačkoli již několik století sídlí po boku Uzbeků, nenávidí jejich mravy a obyčeje, vyhýbají se jejich společnosti, a byť jsou spřízněného původu i jazyka, je Uzbek v jejich očích stejně cizí, jako je v našich Hotentot.

Když jsme si poněkud odpočali, pokračovala karavana ve své cestě k hlavnímu městu. Prošli jsme Gazavatem, kde se právě držel týdenní trh, a dostali jsme první pohled na chívský způsob života. Noc jsme strávili na lučině před Šejchlar Kalesi. Zde jsem narazil na druh komárů větších a nestoudnějších než kteříkoli, s jakými jsem se kdy potkal. Byli jsme celou noc, člověk i zvíře, umučeni k smrti, a nebyl jsem proto v nejlepší náladě, když jsem byl zrána přinucen opět vsednout na velblouda, aniž jsem po tolik hodin zamhouřil oko. Naštěstí jsme to, co jsme vytrpěli nespavostí, brzy zapomněli v dojmu, který na nás učinily velkolepé plody jara. Rostlinstvo bylo tím bujnější a hojnější, čím více jsme se blížili k Chívě. Zprvu jsem si myslel, že jediným důvodem, proč se mi Chíva zdá tak velmi krásná, je protiklad, který tvořila s pouští, jejíž strašlivá podoba mi dosud plula před očima. Ale ach! okolí Chívy se svými drobnými havli,⁸ v podobě tvrzí zastíněných vysokými topoly, se svými krásnými lučinami a bohatými polnostmi se mi i dnes, po tom, co jsem navštívil nejpůvabnější země Evropy, zdá stále tak krásné jako tehdy. Kdyby zde byli orientální básníci ladili své lyry, byli by nalezli hodnější téma než v ohavných pustinách Persie!

I její hlavní město Chíva, jak se zvedá uprostřed těch zahrad se svými kupolemi a minarety, činí pozorováno z dálky dosti příznivý dojem. Nápadným rysem je vybíhající jazyk neplodné země, patřící k písečné poušti Mervu: zasahuje až na leguu k městu, jako by měl i zde dokonale vyznačit ostře vymezený protiklad mezi životem a smrtí. Ten jazyk země je znám pod jménem Töjesičti, a byli jsme již před městskou branou, a přece byly ty písečné pahorky dosud na dohled.

Čtenář si snadno představí, v jakém stavu byla moje mysl, když jsem se nalezl před hradbami Chívy, uváží-li nebezpečí, jakým by mě vydalo každé podezření o mém přestrojení, jen co by první představení odhalilo moje evropské rysy. Dobře jsem věděl, že chán chívský, jehož ukrutnost se nelíbila ani samým Tatarům, by se ke mně, kdyby pocítil jakoukoli nedůvěru, zachoval mnohem tvrději než ostatní Turkmeni. Slyšel jsem, že chán má ve zvyku učinit ihned otroky ze všech cizinců pochybného rázu; že tak nedlouho předtím naložil s jedním Hindústáncem, který tvrdil, že je knížecího původu a který nyní, jako ostatní otroci, byl zaměstnán tažením dělových lafet. Moje nervy byly napjaty k nejvyššímu stupni, ale nedal jsem se zastrašit. Ustavičným nebezpečím jsem mu přivykl. Smrt, nejméně vážný výsledek mého podniku, mi již tři měsíce ustavičně plula před očima, a místo abych se chvěl, uvažoval jsem, jak bych v nějaké naléhavé nouzi mohl nějakým prostředkem přelstít bdělost toho pověrčivého tyrana. Na cestě jsem si opatřil přesné zprávy o všech vznešených Chívanech, kteří byli v Istanbulu. Nejčastěji mi jmenovali jistého Šukrulláha baje⁹, jenž sídlil deset let u dvora sultánova. Na jeho osobu jsem měl poloviční vzpomínku, neboť jsem jej několikrát viděl v domě Alího paši, nynějšího ministra zahraničních věcí. Ten Šukrulláh baj, pomyslel jsem si, zná jen Istanbul a jeho jazyk, jeho mravy a jeho velké osobnosti: ať chce či nechce, musím jej přinutit, aby přiznal, že mě zná již z dřívějška; a protože dokážu, vydávaje se za Istanbulana, oklamat samého Istanbulana, nebude se mě bývalý vyslanec chána chívského nikdy moci zapřít a musí posloužit mému účelu.

Hned v průjezdu branou nám vyšlo vstříc několik zbožných Chívanů, kteří nám, jak jsme seděli na svých velbloudech, podávali nahoru chléb a sušené plody. Po léta tak četný zástup hádžíů do Chívy nepřišel. Všichni na nás zírali v úžasu a zvolání „Aman esen geldingiz“ (buďte vítáni)! „Ha šahbazym! Ha arslanym!“ (ach, můj sokole, můj lve!) se nám rozléhala ze všech stran v uších. Když jsme vcházeli na bazar, zaintonoval hádží Bilál telkin. Můj hlas bylo slyšet nad všemi ostatními a pocítil jsem skutečné pohnutí, když lidé vtiskovali své polibky na moje ruce a nohy — ano, i na samé hadry, které na mně visely. Podle zvyku té země jsme sesedli u karavanseráje. Ten slouží zároveň jako celnice, kde jsou nově příchozí lidé i zboží podrobováni tvrdé prohlídce. Svědectví náčelníků karavan má, jak je přirozené, na vážkách největší váhu. Úřad celního náčelníka zastává v Chívě první mehrem (jakýsi komorník a důvěrník chánův). Jen co ten úředník obrátil k našemu kervanbašimu obvyklé otázky, protlačil se vpřed Afghánec a zvolal nahlas: „Přivedli jsme do Chívy tři zajímavé čtvernožce a nemenšího zajímavce dvounohého.“ První část toho vtipu se, rozumí se, vztahovala na buvoly, zvířata v Chívě dosud nevídaná; protože však druhá část mířila na mne, nebylo divu, že se ke mně ihned obrátilo mnoho očí a že v šeptání nebylo těžké rozeznat slova „džansyz“¹⁰ (špeh), „frengi“ a „Urus“ (Rus).

Vynaložil jsem úsilí, aby mi krev nevystoupila do tváří, a chystal jsem se již odejít, když mi mehrem poručil zůstat. Zabýval se mým případem a užíval při tom nanejvýš nezdvořilých výrazů. Chtěl jsem odpovědět, když vstoupil hádží Sálih, jehož zevnějšek vzbuzoval úctu, a naprosto neznaje, co se stalo, představil mě mému vyšetřovateli v nejlichotivějších barvách; ten mi překvapen a s úsměvem řekl, abych se posadil po jeho boku. Hádží Sálih mi dal znamení, abych vyzvání přijal, já jsem však na sebe vzal vzezření člověka krajně uraženého, vrhl na mehrema hněvivý pohled a odešel. Mým prvním krokem bylo jít k Šukrulláhovi bajovi, který, aniž zastával jakýkoli úřad, zaujímal tehdy celu v medrese Muhammada Emín chána¹¹, nejkrásnější stavbě v Chívě. Ohlásil jsem se mu jako efendi přišlý z Istanbulu, s poznámkou, že jsem se s ním tam seznámil a že jsem si mimochodem přál mu složit poklonu. Příchod efendiho do Chívy, případ tak bezpříkladný, vzbudil ve starci nějaké překvapení. Vyšel mi vstříc sám a jeho podivení vzrostlo, když před sebou spatřil stát žebráka strašlivě zohaveného a v hadrech: což mu však nezabránilo, aby mě přijal. Vyměnil jsem s ním jen několik slov istanbulským nářečím, a již mi s neustále rostoucí dychtivostí kladl otázku za otázkou na své četné přátele v turecké metropoli a na nedávné dění a postavení osmanské říše od nastoupení nynějšího sultána. Jak jsem řekl již dříve, v roli, kterou jsem hrál, jsem byl plně jist. Šukrulláh baj se na své straně se nemohl radostí udržet, když jsem mu podrobně podával zprávy o jeho tamních známých. Přesto nepociťoval menší úžas. „Ve jménu Božím, efendi, co tě přimělo přijít do této strašné země, a přijít k nám právě z onoho ráje na zemi, z Istanbulu?“ S povzdechem jsem zvolal: „Ach, pír!“ (duchovní náčelník), položil si ruku na oči, což je znamení poslušnosti; a ten výtečný starý muž, muslim dosti dobrého vzdělání, nemohl můj smysl nepochopit, totiž že patřím k nějakému dervišskému řádu a že jsem byl svým pírem (náčelníkem svého řádu) vyslán na cestu, což je povinnost, kterou musí každý murid (učeň dervišského řádu) vyplnit s nebezpečím života. Moje vysvětlení jej potěšilo; tázal se jen po jménu řádu. Když jsem zmínil nakšbendí, pochopil ihned, že cílem mé cesty je Buchara. Chtěl mi ihned opatřit obydlí ve zmíněné medrese, já jsem však zároveň zmínil svou situaci vzhledem ke svým druhům. Potom jsem se téměř ihned odebral, se slibem, že svou návštěvu brzy zopakuji.

Když jsem se vrátil do karavanseráje, řekli mi, že moji spolucestující již našli přístřeší v tekke, jakémsi klášteře, kde přespávají cestující dervišové, zvaném Töšebaz.¹² Odebral jsem se tam a zjistil, že i pro mne vyhradili a připravili celu. Jen jsem byl opět mezi nimi, vyptávali se mě, proč jsem své připojení k nim odkládal; všichni vyslovili svou mrzutost, že jsem nebyl přítomen, když ten bídný Afghánec, který mě chtěl tak kompromitovat, byl přinucen ustoupit, obtížen kletbami a výčitkami nejen od nich, ale i od Chívanů. „Velmi dobře,“ pomyslel jsem si, „když je lidové podezření odstraněno, bude dost snadné naložit s chánem, neboť o mém příchodu jej ihned zpraví Šukrulláh baj; a protože vládcové Chívy vždy jevili k sultánovi největší úctu, nynější panovník se jistě odhodlá k nějakému kroku vůči efendimu; ano, není nemožné, že by s prvním mužem z Istanbulu, který přišel do Chórezmu (politické jméno Chívy), mohlo být zacházeno i se zvláštním vyznamenáním.“

Mé předtuchy mě nezklamaly. Příštího dne přišel jasaul (dvorní úředník) a přinesl mi od chána malý dar s rozkazem, abych se večer dostavil do arku (palác), „neboť hazret“ (titul vládce ve Střední Asii, odpovídající našemu výrazu Majestát) „přikládá velkou důležitost tomu, aby přijal požehnání od derviše rodilého ve Svaté zemi.“ Slíbil jsem, že vyhovím, a hodinu předtím jsem se odebral k Šukrulláhovi bajovi; a protože si přál být sám při audienci přítomen, provázel mě ke královskému paláci, který byl v jeho přímém sousedství, a dával mi po cestě rady, jaké obřady se mají při mé audienci zachovat. Řekl mi také, jak zle sám stojí s mehterem (jakýsi ministr vnitra), který se ho jako soupeře bál a nic nezanedbával, aby mu uškodil, a který mě, poněvadž mě uvádí on, snad nepřijme nejpřátelštěji. Protože kušbegi i starší bratr králův¹³ veleli v poli proti Čaudorům, byl mehter prozatím prvním úředním ministrem chánovým. Zvyk i nutnost mě nutily začít tím, že mu složím svou poklonu, neboť jeho úřad byl v síni na předním nádvoří u samé branky, která vede přímo do chánových pokojů.

Protože byl v tuto hodinu téměř každý den arz (veřejná audience), byl hlavní vchod, jakož i všechny ostatní komnaty královské rezidence, jimiž jsme procházeli, přeplněn prosebníky každého stavu, pohlaví i věku. Byli odíni ve svých obyčejných šatech a mnohé ženy měly i děti v náručí a čekaly, až se jim dostane slyšení; neboť nikdo se nemusí zapisovat a kdo se dokázal protlačit první, je první přijat. Zástup nám však ze všech stran ustupoval; a bylo mi velkým zadostiučiněním slyšet, jak ženy ukazujíce na mne říkají jedna druhé: „Pohleď, derviš z Istanbulu, jenž má dát našemu chánovi požehnání. Dejž Bůh sluchu jeho slovům!“

Mehtera jsem nalezl, jak mi bylo řečeno, v síni obklopen svými úředníky, kteří každé slovo svého pána provázeli schvalujícími úsměvy. Podle jeho hnědé pleti a dlouhé husté brady padající na hruď bylo lehké rozpoznat, že je Sart (perského původu). Jeho nemotorný oděv a velká kožešinová čepice se k jeho hrubým rysům obzvláště výtečně hodily. Jak mě spatřil přicházet, pronesl k těm okolo sebe se smíchem několik slov. Šel jsem přímo k němu, pozdravil jej s vážným výrazem tváře a zaujal ihned čestné místo ve společnosti, náležející právem dervišům. Vyslovil jsem obvyklé modlitby, a když všichni přidali amen s obvyklým pohlazením brady, vyměnily se s mehterem obvyklé zdvořilosti. Ministr si přál ukázat svůj vtip a poznamenal, že i dervišové v Istanbulu jsou dobře vzdělaní a mluví arabsky (ačkoli jsem užil jen istanbulského nářečí). Dále řekl, že hazret (jeho majestát) — a zde všichni vstali ze svých míst — mě chce vidět a že „by rád slyšel, že jsem s sebou přinesl několik řádek od sultána nebo od jeho vyslance v Teheránu.“ Na to jsem poznamenal, že moje cesta nemá žádný světský cíl, že od nikoho nic nechci; ale že pro svou osobní bezpečnost mám u sebe firman nesoucí navrchu tugru (pečeť sultánovu). Podal jsem mu pak svůj tištěný průvodní list. Když dostal to znamení nejvyšší svrchovanosti, uctivě je pocelil, otřel si je o čelo, vstal, aby je vložil do rukou chánových, a vrátiv se téměř ihned, řekl mi, abych vkročil do audienční síně.

Předcházel mě Šukrulláh a já jsem byl přinucen několik okamžiků čekat, dokud se neučinily potřebné přípravy; neboť ačkoli jsem byl ohlášen jako derviš, nezanedbal můj uvaděč upozornit na skutečnost, že znám všechny vznešené paši v Istanbulu a že je žádoucí učinit na mne co nejvelkolepější dojem. Po několika okamžicích mě dva jasaulové uchopili se všemi projevy úcty za ruce. Opona byla vytažena a já před sebou spatřil Seída Muhammada chána¹⁴, padišáha chórezmského, nebo, jak by byl nazván v obyčejné próze, chána chívského, na jakémsi vyvýšení či pódiu, s levou rukou opřenou o kulatý polštář z hedvábného sametu a s pravou držící krátké zlaté žezlo.

Podle předepsaného ceremoniálu jsem zvedl ruce, v čemž mě napodobil chán i ostatní přítomní, odříkal krátkou súru z Koránu, potom dvakrát Alláhumu selli a obvyklou modlitbu začínající slovy „Alláhumu rabbena“ a končící hlasitým amen a pohlazením brady. Zatímco si chán ještě hladil bradu, zvolal každý z ostatních: „Kabul bolgaj!“ (Budiž tvá modlitba vyslyšena). Přistoupil jsem k vládci, který ke mně vztáhl ruce, a když jsme náležitě vykonali svou musáfehu,¹⁵ odstoupil jsem několik kroků a obřad byl u konce. Chán se mne nyní začal vyptávat na účel mé cesty a na dojem, který na mne učinila poušť, Turkmeni a Chíva. Odpověděl jsem, že jsem mnoho vytrpěl, ale že jsou nyní má utrpení bohatě odměněna pohledem na hazretí džemál (krásu jeho majestátu). „Děkuji Alláhovi,“ řekl jsem, „že mi bylo dovoleno podílet se na tomto vysokém štěstí, a vidím v této zvláštní přízni kismetu (osudu) dobrou předzvěst pro svou další cestu.“ Ačkoli jsem se namáhal užívat uzbeckého nářečí místo istanbulského, které zde nikdo nerozuměl, byl král přece jen nucen dát si mnohé přeložit. Tázal se mě, jak dlouho se zamýšlím zdržet a jsem-li vybaven potřebnými cestovními výdaji. Odpověděl jsem, že si přeji nejprve navštívit sunnitské svaté, kteří odpočívají v půdě chanátu, a že se potom připravím k cestě dál. Co se týče mých prostředků, řekl jsem: „My dervišové se takovými maličkostmi netrápíme. Svatý nefes (dech), který mi můj pír (náčelník mého řádu) na cestu vdechl, mě dokáže čtyři nebo pět dní udržet bez jakéhokoli pokrmu,“ a že nemám jiného přání, než aby Bůh dopřál jeho majestátu žít sto dvacet let!

Má slova se zdála uspokojit, neboť jeho královská výsost se ráčila poručit, aby mi bylo darováno dvacet dukátů a silný osel. Dukáty jsem odmítl s poznámkou, že pro derviše je hříchem schovávat peníze; za druhou část jeho nejmilostivější přízně jsem však horoucně poděkoval, ale prosil o dovolení upozornit jej na svaté přikázání, jež předpisuje pro poutě bílého osla, a žádal jej tudíž, aby mi takového poskytl. Chystal jsem se již odejít, když chán zatoužil, abych byl alespoň během svého krátkého pobytu v hlavním městě jeho hostem a abych přijal na svou denní stravu dvě tenge (asi jeden frank a padesát centimů) od chánova haznadara. Srdečně jsem mu poděkoval, zakončil svým požehnáním a odešel. Spěchal jsem domů vlnícími se zástupy na předním nádvoří a na bazaru, zatímco mě všichni vítali úctivým „selám alejkum“. Když jsem se opět nalezl sám ve čtyřech stěnách své cely, zhluboka jsem vydechl, nemálo potěšen zjištěním, že chán, jenž byl na pohled tak strašlivě zpustlý a který v každém rysu své tváře poskytuje opravdový obraz vyžilého, slabomyslného a divokého tyrana, se ke mně zachoval způsobem tak bezvadným; a že, pokud mi můj čas dovolí, mohu nyní procházet chanát ve všech směrech nerušeně. Celý večer mi plul před očima obraz chána s jeho hluboko zasazenými očima, s bradou chudě pokrytou vlasem, s jeho bílými rty a chvějícím se hlasem. „Jaká šťastná sudba,“ opakoval jsem si, „že chmurná pověra klade často hranice moci a krvežíznivosti takových tyranů!“

Protože jsem zamýšlel učinit rozsáhlé výpravy do vnitra země, přál jsem si svůj pobyt v hlavním městě pokud možno zkrátit. Co bylo nejvíce k vidění, bylo by možné brzy odbýt, kdyby mě opakovaná vyzvání chánova, úředníků a nejvznešenějších z kupecké obce neokradla o tolik času. Když se vědělo, že mám podíl na královské přízni, chtěl mě každý mít za hosta, a se mnou i všechny ostatní hádžíe. Jaké mučení pro mne, přijímat denně šest, sedm nebo osm vyzvání a vyhovět zvyku tím, že v každém domě něco pojím. Vlasy se mi staví na hlavě při vzpomínce, jak často jsem byl přinucen usednout mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, před východem slunce, proti kolosální míse rýže plovoucí v tuku z ovčího ocasu, na kterou jsem se měl vrhnout, jako bych měl žaludek prázdný. Jak jsem při takových příležitostech znovu toužil po suchém nekvašeném chlebu pouště a jak ochotně bych tu smrtící přepychovost vyměnil za zdravou chudobu!

Ve Střední Asii je zvykem předložit vám i při obyčejné návštěvě desturchán (ubrus z hrubého plátna rozmanitých barev, většinou špinavý). Na ten se obvykle naloží chleba dost pro dva a hostu se ukládá několik kusů z toho sníst. „Nebýt schopen jíst více“ je výraz, který Středoasiat pokládá za neuvěřitelný, anebo alespoň za svědectví o nízkém vychování. Moji poutničtí bratři vždy podávali skvělé důkazy svého bon tonu. Jen se podivuji, že dokázali snést ten těžký pilav, neboť při jedné příležitosti jsem spočítal, že každý z nich zhltl jednu libru tuku z ovčího ocasu a dvě libry rýže, nepočítajíc chléb, mrkev, vodnici a ředkve; a to vše spláchnuto, a to bez jakéhokoli přehánění, patnácti až dvaceti velkými polévkovými talíři zeleného čaje. V takových hrdinských činech jsem byl přirozeně zbabělcem; a bylo to podivení všech, že já, tak zběhlý v knihách, jsem si osvojil jen poloviční známost požadavků zdvořilého vychování!

Dalším nemenším zdrojem mých útrap byly beaux-esprits z ulemů města Chívy. Tito pánové, kteří dávají Turecku a Istanbulu přednost přede všemi jinými místy, chtěli ode mne, od merítka turecké islámské učenosti, dostat vysvětlení mnohých mesele (náboženských otázek). Ó, jak mi ti tupohlaví Uzbeci se svými kolosálními turbany zatápěli, když otevřeli hovor o předpisech ohledně způsobu mytí rukou, nohou, tváře a zátylku; a jak má člověk v poslušnosti svému svatému náboženství sedět, chodit, ležet a spát a tak dále. Sultán (uznávaný následník Mohamedův) a jeho velmoži se v Chívě pokládají za praktické příklady všech těch důležitých zákonů. Jeho majestát císař turecký je zde označován jako muslim, jehož turban má alespoň padesát loktů délky, jehož brada sahá pod hruď a jehož roucho na prsty u nohou. Člověk by vydal svůj život v nebezpečí, kdyby tvrdil skutečnost, že sultán má hlavu i bradu vyholenou à la Fiesko a šaty si dává šít v Paříži u Dusetoye. Často mi bylo skutečně líto, že nemohu těmto lidem, často osobám velmi milým, dát uspokojivé vysvětlení, jaké se zdáli vyžadovat; a jak jsem se také mohl do takového vysvětlování odvážit, stojíce, jak stojíme, v takovém přímém protikladu a odporu!

Töšebaz, čili klášter, který nám poskytl přístřeší, byl pro velkou vodní nádrž a mešitu, které obklopuje, pokládán za jakési veřejné místo: nádvoří se tudíž vždy rojilo návštěvníky obojího pohlaví. Uzbek ve své vysoké kulaté kožešinové čepici a velkých hrubých kožených botách se prochází v pouhé dlouhé košili, v létě oblíbeném domácím obleku. Sám jsem jej později přijal, neboť jsem shledal, že se za neslušné nepokládá, dokud si košile uchovává svou bělost, ukázat se v ní i na bazaru. Ženy nosí vysoké kulovité turbany složené z patnácti až dvaceti ruských šátků. Jsou přinuceny, přes všechen tísnivý žár zahaleny do velkých hábitů a ve svých hrubých botách, tahat dlouhými kroky do svých domů těžké džbány plné vody. Ach, vidím je i teď! Nejednou se jedna zastaví u mých dveří a vyprošuje si trochu chaki šifá (léčivého prachu¹⁶) nebo nefes (svatý dech) pro skutečný či předstíraný nedostatek, na který si stěžuje. Nemám v srdci odepřít těmto ubohým stvořením, z nichž mnohá mají nápadnou podobu s dcerami Germánie. Krčí se před mými dveřmi: dotknu se, pohybuje přitom rty jako v modlitbě, trpícího místa jejího těla; a když jsem na ni trojnásob zhluboka vdechl, vyslovím hluboký povzdech a můj úkol je vykonán. Mnohé v těch případech trvají na tom, že pociťují okamžité ulehčení ve své chorobě!

Co v Evropě vyhledávají zahálčiví v kavárnách, nacházejí v Chívě na nádvořích mešit. Ta mají ve většině případů vodní nádrž a jsou zastíněna nejkrásnějšími palmami a jilmy.¹⁷ Ačkoli byl počátkem června žár zde neobyčejně tísnivý, byl jsem přesto nucen držet se své cely, byť byla bez okna, neboť jen jsem vyšel a odebral se do onoho vábného stínu, obklopil mě zástup a umučil mě k smrti nejhloupějšími dotazy. Jeden chtěl náboženské poučení; druhý se tázal, poskytuje-li svět ještě jinde místa tak krásná jako Chíva; třetí si přál jednou provždy dostat věrohodnou zprávu, dává-li si velký sultán skutečně každodenní obědy a večeře doručovat z Mekky a přecházejí-li od Kaaby do jeho paláce v jedné minutě. Ach! kdyby jen ti dobří Uzbeci věděli, kolik château lafitte a margaux zdobilo panovnický stůl za vlády Abdul Medžída¹⁸!

Mezi známostmi, které jsem zde pod jilmy učinil, vznikla jedna zajímavá z mého setkání s hádžím Ismáílem, představeným mi jako Istanbulan; a skutečně mu byl řečí, chováním i oděvem tak podoben, že jsem jej musel přijmout a vřele obejmout jako svého rodáka! Hádží Ismáíl, jak se zdá, strávil pětadvacet let v turecké metropoli, byl důvěrný v mnohých dobrých domech a tvrdil, že mě viděl v tom a tom domě a v tu a tu dobu. Trval dokonce na tom, že mu nečiní žádnou námahu vzpomenout si na mého otce, který byl, jak říkal, mollou v Topchane.¹⁹ Daleko toho, abych jej vinil z nestoudné lži, ujistil jsem jej naopak, že po sobě i on zanechal v Istanbulu dobré jméno a že každý nedočkavě čeká na jeho návrat. Podle jeho vlastního vyprávění provozoval hádží Ismáíl na břehu Bosporu obchody domácího učitele, majitele lázní, kožedělníka, kaligrafa, chemika, a tudíž také kejklíře. V jeho rodném městě o něm měli vysoké mínění, zvláště se zřetelem k poslednímu jmenovanému nadání; měl ve svém domě několik malých destilačních přístrojů, a protože měl ve zvyku vytlačovat olej z listů, plodů a jiných podobných hmot, lze si snadno představit, že se k němu jeho rodáci obraceli pro rozmanité elixíry. Maadžun (odvary) užívané v případech impuissance a oblíbené léky v Turecku a Persii jsou zde v nejvyšší ceně. Hádží Ismáíl dal své umění již dávno k dispozici chánovi, jeho majestát však zanedbával potřebnou dietu, a to z toho prostého důvodu, že byl příliš slabý, aby odolal střelám onoho chlapeckého božstva. Slabost a podagra přirozeně následovaly. Chán se na dvorního lékaře rozhněval, dal mu výpověď a na jeho místo jmenoval matronu proslulou svými zázračnými úspěchy u pacientů.

Ta dobrá žena měla šťastný nápad předepsat chorému chánovi pět set dávek onoho léku, jenž měl mít tak blahodárný účinek na proslulého básníka-monarchu starých dějin. Vypravení takového předpisu by se v Evropě nezdálo tak snadné, zřízení chívské ústavy však poskytovalo možnosti, a ubohý pacient začal po padesáti či šedesáti z těch pilulek pozorovat, že působí účinek přímo opačný. Ta zlá rada stála raditelku hlavu. Došlo k tomu nedlouho před naším příchodem. Posledním lékařským předpisem bylo již zmíněné buvolí mléko. Během mého pobytu v Chívě chtěl chán hádžího Ismáíla znovu uvést do jeho úřadu kejklíře, lékaře a výrobce prachu; ten to však odmítl na sebe znovu vzít, což byla odvážlivost, kterou by byl jistě zaplatil životem, kdyby ten pověrčivý monarcha měl dost odvahy přiblížit se ke svému poddanému, který koná divy.

V Chívě zatím mé hádžíjské obchody vzkvétaly, jak mně, tak mým kolegům. Jen na tomto místě jsem sebral patnáct dukátů. Chívský Uzbek je, byť neotesaný, nejkrásnější povahou Střední Asie, a svůj pobyt mezi jeho rodem bych mohl zde označit za nanejvýš příjemný, kdyby mě soupeřství mezi mehterem a Šukrulláhem nebylo vydalo nějakému nebezpečí; onen byl z nepřátelství k mému uvaděči stále ochoten mi ublížit, a protože nemohl již zpochybňovat pravost mé turecké povahy, začal chánovi podsouvat, že jsem jen domnělý derviš, pravděpodobně vyslaný sultánem na nějaké tajné poslání do Buchary.

Zpraven o postupu té intriky jsem nebyl nikterak udiven, když jsem brzy po své první audienci u chána obdržel vyzvání druhé. Povětří bylo nesmírně horké. Nerad jsem se dal vyrušovat v hodině svého odpočinku, ale co jsem měl nejméně rád bylo, že jsem byl přinucen přejít nádvoří hradu, kam byli odvedeni zajatci zajatí ve válečném tažení proti Čaudorům a kde měli být popraveni. Chán, jenž měl četný průvod, mi řekl, že slyšel, že jsem zběhlý i ve světských vědách a že vládnu krásným květnatým inšá (slohem); dodal, že mu musím napsat několik řádek na istanbulský způsob, které by rád viděl. Protože jsem věděl, že to navrhl mehter, jenž se sám těšil pověsti kaligrafa a vytáhl zprávu o mém nadání z hádžíů, vzal jsem si nabídnuté psací potřeby a napsal tyto řádky:

Doslovný překlad

Nejmajestátnější, nejmocnější, hrozný králi a vládce!

Pohroužen v tvou královskou přízeň, nejchudší a nejpokornější z tvých služebníků, maje před očima (arabské přísloví)²⁰, že „všichni krásní písaři jsou blázni“, oddával se až do tohoto dne studiu kaligrafie jen velmi málo, a jen proto, že si vzpomíná (perské přísloví), že „každá chyba, jež se zalíbí králi, je ctností“, odvažuje se podat mu nanejvýš poddaně tyto řádky.

Nezřízená vznešenost titulů, které jsou ovšem v Istanbulu dosud v užívání, chána potěšila. Mehter byl příliš tupý, aby můj sarkasmus pochopil. Bylo mi nařízeno usednout, a když mi byl nabídnut čaj a chléb, vyzval mě chán, abych s ním rozmlouval. Předmětem dnešního hovoru byla výhradně politika. Abych zůstal věren své dervišské povaze, nutil jsem je, aby ze mne každé slovo vypáčili. Mehter dával pozor na každý výraz, chtěje vidět potvrzení svých podezření. Všechna jeho námaha byla marná. Chán mi po svém milostivém rozloučení poručil, abych si pro svou denní stravu vzal peníze od pokladníka.

Když jsem řekl, že nevím, kde sídlí, dali mi jasaula za průvodce, který měl i jiná poslání k vyřízení; a vzpomínka na scény, jichž jsem byl v jeho přítomnosti svědkem, je skutečně strašlivá. Na posledním nádvoří jsem nalezl asi tři sta Čaudorů, válečných zajatců, pokrytých hadry; byli tak zmučeni úzkostí ze svého blížícího se osudu a hladem, který několik dní snášeli, že vypadali, jako by právě vstali ze svých hrobů. Byli rozděleni na dvě skupiny, totiž na ty, kdo ještě nedosáhli čtyřicátého roku a měli být prodáni do otroctví nebo užiti jako dary, a na ty, kdo byli pro svou hodnost či věk pokládáni za aksakaly (šedé brady) čili vůdce a kdo měli podstoupit trest uložený chánem. První, spoutáni dohromady železnými kruhy na šíji po deseti až patnácti, byli odvedeni; druzí poddajně čekali na přisouzený trest. Vypadali jako jehňata v rukou svých popravčích. Zatímco bylo několik z nich vedeno k oprátce nebo ke špalku, viděl jsem, jak si na pokyn popravčího osm starců lehlo na zem na znak. Potom je svázali na rukou i na nohou a popravčí jim jednomu po druhém vyloupával oči, kleče při tom na hrudi každého z těch ubožáků; a po každém výkonu si nůž, z něhož kapala krev, otřel do bílé brady toho šedivého nešťastníka.

Ach! ukrutná podívaná! Jak byl každý hrozný výkon dokonán, oběť, osvobozená ze svých pout, tápajíc rukama okolo sebe, se snažila postavit na nohy! Někteří padali jeden proti druhému, hlavou proti hlavě; jiní se opět bez síly sesouvali na zem a vydávali tiché stony, jejichž vzpomínka mě bude nutit zachvět se, dokud budu žít.

Jakkoli strašlivé mohou ty podrobnosti čtenáři připadat, musí se přece říci, že ta ukrutnost byla jen odplatou za nemenší barbarský čin, který Čaudorové spáchali minulé zimy na jedné uzbecké karavaně. Byla to karavana bohatá, složená ze dvou tisíc velbloudů, která byla na své cestě z Orenburgu do Chívy přepadena a docela vyloupena. Turkmeni, dychtiví po kořisti, ačkoli se zmocnili zásob ruského zboží, obrali cestující (většinou chívské Uzbeky) o jejich potravu i šaty, takže zahynuli v samém středu pouště, někteří hladem a jiní mrazem; jen osmi ze šedesáti se podařilo život zachránit.

Zacházení se zajatci, jaké jsem popsal, je skutečně hrozné; nelze je však pokládat za výjimečný případ. V Chívě, jakož i v celé Střední Asii, je bezúčelná ukrutnost neznámá; celý ten postup se pokládá za docela přirozený a zvyk, zákon i náboženství se v jeho posvěcení shodují. Nynější chán chívský se chtěl vyznamenat jako ochránce náboženství a věřil, že se mu to podaří, bude-li s největší tvrdostí trestat všechny přečiny proti němu. Vrhnout pohled na hustě zahalenou ženu stačilo, aby byl provinilec popraven redžmem²¹, jak to náboženství nařizuje. Muž je oběšen a žena je u šibenice zahrabána do země po hruď a tam ukamenována k smrti. Protože v Chívě nejsou kameny, užívají keseku (tvrdých hliněných koulí). Při třetí salvě je ubohá oběť docela pokryta prachem a tělo, z něhož kape krev, je hrozně zohaveno a jen smrt, která nastoupí, učiní jejímu mučení konec.

Chán stanovil trest smrti nejen za cizoložství, ale i za jiné přečiny proti náboženství, takže ulemové byli v prvních letech jeho vlády dokonce nuceni jeho náboženskou horlivost chladit; a přece neuplyne den, aby někoho z audience u chána neodvedli, když předtím zaslechl ona osudná slova, jež jsou jeho rozsudkem: „Alib barin“ (odveďte ho).

Téměř jsem zapomněl zmínit, že mě jasaul dovedl k pokladníkovi, abych přijal sumu na svou denní stravu. Můj nárok byl brzy vyřízen; tato osobnost však byla zaměstnána tak zvláštním zaměstnáním, že nesmím vynechat jeho podrobné vypsání. Rozděloval chaláty (čestná roucha), jež měly být poslány do táboru, aby odměnily ty, kdo se vyznamenali. Skládaly se asi ze čtyř druhů hedvábných kaftanů s křiklavými barvami a s velkými květy do nich zapracovanými zlatem. Slyšel jsem, jak jim říkají čtyřhlavé, dvanáctihlavé, dvacetihlavé a čtyřicetihlavé kaftany. Protože jsem na nich neviděl žádné hlavy ani malované, ani vyšité, dožadoval jsem se příčiny toho pojmenování a bylo mi řečeno, že nejjednodušší kaftany jsou odměnou za utětí čtyř hlav nepřátel, a ty nejkrásnější náhradou za čtyřicet hlav, a že jsou nyní zasílány do táboru. Někdo pokračoval a řekl mi, „že není-li to v Rúmu zvykem, měl bych jít příštího jitra na hlavní náměstí, kde bych byl svědkem toho rozdílení.“ Příštího jitra jsem skutečně viděl přijíždět z táboru asi sto jezdců pokrytých prachem. Každý z nich s sebou přivedl alespoň jednoho zajatce, a mezi tím počtem i děti a ženy, rovněž přivázané buď k ocasu koně, nebo k hrušce sedla; a vedle toho všeho měl za sebou připoutaný velký pytel obsahující hlavy jeho nepřátel, svědectví o jeho hrdinských skutcích. Když přijel, předal zajatce jako dary chánovi nebo nějaké jiné velké osobnosti, pak rozvázal svůj pytel, uchopil jej za dva spodní kouty, jako by se chystal vysypat brambory, a vyvalily se před účtaře hlavy bradaté i bezbradé; ten je kopanci nohou shrnoval dohromady, až se složila velká hromada, skládající se z několika set. Každý hrdina dostal stvrzenku na počet odevzdaných hlav a o několik dní později přišel den výplaty.

Přes tyto barbarské zvyky, přes tyto zarážející scény jsem právě v Chívě a jejích poddaných provinciích strávil ve svém inkognitu derviše nejpříjemnější dny celé své cesty. Jestliže obyvatelé přijímali hádžíe přátelsky, ke mně byli neobyčejně dobrotiví. Stačilo mi ukázat se na veřejnosti, aby mě chodci, aniž bych o to žebral, přímo zasypali mnohými kusy šatů a jinými dary. Dbal jsem, abych nikdy nepřijal značné sumy. Ty kusy šatů jsem rozděloval mezi své méně štěstím obdařené bratry a vždy jsem jim přepouštěl, co bylo nejlepší a nejkrásnější, a pro sebe jsem si vyhrazoval, jak dervišovi slušelo, co bylo nejchudší a nejméně vyzývavé. Nicméně v mém postavení nastala velká změna, a abych to otevřeně přiznal, s radostí jsem viděl, že jsem nyní dobře vypraven silným oslem, penězi, šatstvem i zásobami a že jsem k své cestě dokonale vystrojen.

Co se mi přihodilo na mých výpravách, které dosahovaly až ke Kungradu, poskytlo by dost látky, aby moje kniha narostla o dvě další kapitoly.

Za čtyři a půl dne plavby dolů po Oxu²² jsem dospěl do Kungradu²³ a zpáteční cesta po zemi nám vzala dvojnásobek času. Oba břehy, s výjimkou té části levého, kde se proti Kanli zvedá hora Ovejs Karajne, jsou rovné a průměrně dobře obdělané a zalidněné. Mezi Kanli a Kungradem je poušť, která trvá tři dny cesty; protilehlý břeh je naproti tomu, zvláště tam, kde sídlí Karakalpaci, pokryt pravěkými lesy. Když jsem se vrátil do Chívy, nalezl jsem své přátele unavené čekáním; naléhali na mne, abych Chívu opustil hned nazítří, neboť žár, který rostl na prudkosti, vzbuzoval oprávněné obavy o naši cestu do Buchary. Šel jsem se rozloučit se Šukrulláhem bajem, jemuž jsem byl během svého pobytu v Chívě tolik zavázán. Byl jsem skutečně hluboce pohnut, když jsem viděl, jak se mě ten výtečný starý muž snaží od mého záměru odvrátit a kreslí mi nejhroznější obraz Buchary šeríf (vznešené Buchary). Vykreslil mi emírovu politiku jako podezíravou a zrádnou — politiku nepřátelskou nejen Angličanům, nýbrž všem cizincům —, a potom mi jako velké tajemství řekl, že před několika lety byl i jeden Osman, vyslaný zesnulým Rešídem pašou do Buchary jako vojenský instruktor, zrádně zavražděn na rozkaz emírův, když si po dvouletém pobytu přál vrátit se do Istanbulu.

To horoucí odvracování od Šukrulláha baje, který měl zprvu do mé dervišské povahy nejpevnější víru, mě nesmírně překvapilo. Začal jsem si myslet: „Tento muž, není-li jist mou totožností, přece, když mě viděl více, prohlédl moje inkognito a nyní má snad nějakou docela jinou představu a podezření.“ Ten výtečný starý muž byl ve svých mladších dnech v roce 1839 vyslán do Herátu k majoru Toddovi a byl také několikrát v Petrohradě. Jak mi řekl, často se v Istanbulu stýkal s frengii, což mu bylo zdrojem velkého potěšení. Co když, choval-li nějakou představu o našem skutečném způsobu myšlení — o našich snahách v směru vědeckém —, vzal mě z nějakého zvláštního pocitu dobrovůle pod svou ochranu? Když jsem se s ním rozžehnával, spatřil jsem v jeho oku slzu — slzu, kdo ví, jakým pocitem vnuknutou?

Také chánovi jsem dal závěrečné požehnání. Uložil mi, abych se vrátil přes Chívu, neboť se mnou chtěl vyslat do Istanbulu vyslance, aby z rukou nového sultána přijal obvyklé udělení svého chanátu. Mou odpovědí bylo „kismet“, což znamená, že je hříchem myslet na budoucnost. Uvidíme, co měl osud v zásobě. Rozžehnav se se všemi svými přáteli a známými, opustil jsem Chívu, kde jsem pobyl téměř měsíc.