Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

IX.

Z Chívy do Buchary; odchod z Chívy do Buchary; přívoz přes Oxus; velký žár; Šurachan; trh; zvláštní rozhovor s Kazaškou o kočovném životě; Tünüklü; alaman Tekků; poplašená karavana se vrací do Tünüklü; nucena vrhnout se do pouště „Zhouba života“; žízeň; smrt velbloudů; smrt jednoho hádžího; bouřlivý vítr; nejisté postavení autorovo; pohostinné přijetí u perských otroků; první dojem z Buchary Vznešené

Et nous marchions à l’heure de midi traversant les souffles brûlants et empestés qui mettent en fusion les fibres du cerveau . . . Je m’enfonce dans une plaine poussièreuse dont le sable agité ressemble à un vêtement rayé.

A kráčeli jsme v hodině polední, procházejíce vánky žhavými a zamořenými, jež rozpouštějí vlákna mozku . . . Nořím se do prašné pláně, jejíž rozvířený písek připomíná pruhované roucho.

Victor Hugo, podle Omaíji ben Aíedze

Když jsme konečně měli vše k cestě přichystáno, shromažďovali jsme se pozvolna na dobře zastíněném dvoře Töšebazu. Toho dne jsem poprvé dokázal plně ocenit, jaký vliv měla nábožná dobročinnost Chívanů na naši žebravou karavanu. Jen u těch nejskoupějších se dalo rozeznat ještě něco z jejich bývalých hadrů: na místě roztrhaných plstěných čepic, jaké se nosily mezi Jomuty, vzali moji přátelé na hlavu sněhobílý turban; všechny tlumoky byly lépe naplněny; a nejpotěšitelnější na pohled bylo, že i ten nejchudší z poutníků měl nyní svého oslíka, na němž mohl jezdit. Mé postavení se změnilo nemálo, neboť jsem měl osla k vlastnímu užívání a k tomu i poloviční podíl na velbloudu; na prvním jsem měl jezdit, druhého užívat k přepravě svého cestovního vaku, v němž byly mé šaty (v přísném množném čísle), několik rukopisů, které jsem si koupil, a mé zásoby. Již jsem nenosil s sebou, jako jsem to činil v poušti, jen černou mouku, nýbrž bílé pogače (malé placky pečené v ovčím tuku), rýži, máslo a dokonce i cukr. Svůj starý oděv jsem si přece jen podržel. Je pravda, že jsem přišel do vlastnictví košile, dal jsem si však dobrý pozor, abych si ji neoblékl; mohla by ze mne učinit zženštilce a bylo příliš brzy oddávat se takovému přepychu.

Z Chívy do Buchary jsme měli na vybranou mezi třemi cestami: a) přes Hazarasp a Fitnek s přechodem Oxu u Kükurtli; b) přes Chanku a Šurachan na jeho pravém břehu, se dvěma dny pouště od Oxu ke Karakulu¹; a c) po řece vzhůru vodou a potom, po vylodění v Elčigu, pouští ke Karakulu.

Protože jsme se rozhodli jít po suchu, nechal na nás náš kervanbaši, Tádžik z Buchary jménem Ajmed, abychom si zvolili mezi prvními dvěma cestami. Najali jsme velbloudy od Ajmeda společně s jedním obchodníkem se šatstvem z Chívy a Ajmed nám doporučil cestu přes Chanku jako v tuto dobu roku nejbezpečnější a nejsnazší.

Bylo to v pondělí k pozdnímu odpoledni, když jsme pozastavili svůj úřad udělovatelů požehnání, vyprostili se z objetí, jež jako by neměla nikdy skončit, a opustili Chívu ürgendžskou branou. Mnozí, jejichž horlivost byla přepjatá, běželi za námi půl leguy; nábožný pocit jim vyháněl slzy z očí a my jsme je plné zoufalství slyšeli volat: „Kdo ví, kdy bude mít Chíva znovu to veliké štěstí přechovávat ve svých zdech tolik nábožných mužů!“ Mí druhové, usazení vysoko na svých velbloudech, už potom nebyli vyrušováni; mne však, jak jsem jel dole na svém osle, zahrnovali opětovně činnými projevy svého přátelství tak dlouho, až to ani můj oř nedokázal déle snášet a ke mé veliké radosti se se mnou dal do galopu; a teprve když jsem byl daleko z jejich dosahu, pokládal jsem za vhodné poradit mu větší zdrženlivost. Byl jsem však nucen tahat dlouho za uzdu, než jsem svého dlouhoušatého hipogryfa přiměl, aby svůj bezhlavý běh změnil v klus uměřenější, byť pořád ještě poněkud rychlý; a když jsem jej chtěl zmírnit ještě více, dal najevo svou nelibost a poprvé ze sebe vydal ten rozdírající křik, jehož bohatost, ohebnost a plnost bych byl radši posuzoval z poněkud větší vzdálenosti.

První noc jsme strávili v Godže, dvě míle od Chívy. Přes svou nepatrnost má kalenterchane (ubytovnu pro dervíše); s takovými se v Chívě a v Kokandu potkáváme i v těch nejmenších vesnicích. Odtud do Chanky jsme procházeli krajem bez přerušení obdělávaným: po celé cestě jsme viděli výtečné moruše; a protože můj osel neztrácel dobré vůle a držel se v čele karavany, měl jsem při jízdě čas pochutnávat si na plodech velkých a silných jako můj palec.

Stále v čele jsem dospěl do Chanky jako první; byl právě týdenní trh. Sesedl jsem u kalenterchane na nejzazším konci města, položené na břehu říčky a jako obvykle dobře zastíněné topoly a jilmy.

Nalezl jsem tu dva napolo nahé dervíše, právě když se chystali spolknout svou polední dávku opia; nabídli i mně malý díl a byli zaraženi, že odmítám. Potom mi připravili čaj, a zatímco jsem jej pil, vzali si oni své jedovaté opiáty a za půl hodiny už byli v blažených říších; a tu, ačkoli jsem v rysech jednoho spáče viděl stopy vnitřní radosti, zpozoroval jsem v rysech druhého křečovité pohyby zobrazující smrtelnou úzkost.

Byl bych tam rád zůstal, abych od nich samých po procitnutí vyslechl zprávu o jejich snech; naše karavana však právě tehdy procházela a já jsem se k ní musel připojit, neboť odtud stačí necelá hodina, aby se dospělo ke břehu Oxu, a čas byl drahý, měli-li jsme podle svého záměru přejít řeku týž den. K naší nehodě byla tato část cesty velmi zlá; z bahna a močálovité země jsme se nedostali, dokud se nezačal sklánět večer, a tak jsme se rozhodli strávit noc pod širým nebem na břehu řeky.

Šíře Oxu zde byla tak velká, že oba břehy bylo možné rozeznat najednou jen s obtíží; to bylo pravděpodobně způsobeno dobou roku, neboť jeho vody byly rozvodněné a pokrývaly větší plochu po vydatných přítocích, které na jaře obdržel. Jeho žluté vlny a dosti rychlý tok podávaly podívání, jež nebylo pro mé oko bez zajímavosti. Bližší břeh je až daleko k obzoru korunován stromy a usedlostmi. I na odvrácené straně řeky lze hluboko ve vnitrozemí objevit známky obdělávání, a k severu se jako oblak svisle zavěšený z nebe jeví hora Ovejs Karajne. Voda Oxu v jeho vlastním řečišti není tak pitná jako v průplavech a strouhách, kde se za jejího dlouhého průchodu usadí písek. Zde voda skřípe mezi zuby, docela jako byste si ukousli písečné placky, a musí se nechat několik okamžiků stát, než se jí lze užít. Pokud jde o její sladkost a dobrou příchuť, jsou obyvatelé Turkestánu toho mínění, že na zemi není řeky, která by se jí vyrovnala, ani Nil, Mubárek (blahoslavený). Zpočátku jsem si myslel, že ta dobrá příchuť vychází spíše z obraznosti vybičované do nadšení, jaké člověka pojme, když na jeho břehy dospěje po přechodu žíznivé pouště bez vody. Není to však tak, ta myšlenka se zakládá na omylu; a musím sám přiznat, že, nakolik má zkušenost s vodami dosahuje, nikdy jsem nenalezl řeku ani zřídlo, jež by dávalo vodu tak drahocennou jako Oxus.

Příštího jitra zrána jsme nalezli přívoz. Zde, u Görlenu, u Hazaraspu a na jiných místech jsou brody soukromým majetkem vlády a dávají se do nájmu jednotlivým osobám. Ti pak se smějí odvážit převezení na protější břeh jen u takových cizinců, kteří mají od chána petek² (průvodní list), jejž lze obdržet po zaplacení malé daně. Hádžíové měli jediný průvodní list pro všechny, já jsem si však opatřil ještě jeden, zvláštní, a jeho obsah byl následující:

Doslovný překlad

„Dává se na vědomí strážcům hranic a výběrčím mýta, že hádžímu mollovi Abdur Rešídovi efendimu bylo dáno dovolení a že jej nikdo nemá obtěžovat.“

Policie proti nám nečinila žádných výhrad. Ta listina měla jen ten účinek, že jsme jako hádžíové neměli nic platit za převezení na lodi náležející chánovi. Převozník to tak nejprve nechtěl chápat, nakonec však přisvědčil, shledav, že je přinucen, ať už to tak cítí nebo ne, zachovat se podle zásady dobročinnosti a přepravit nás s našimi zavazadly a osly na druhý břeh. Přejíždět jsme začali v desáté hodině dopoledne a vysokého břehu, který vede napravo k šurachanskému průplavu, jsme nedosáhli do západu slunce. Velkou řeku, vlastně tak zvanou, jsme přepluli za půl hodiny; byli jsme však proudem zaneseni daleko po vodě, a než jsme ramenem za ramenem, tu vzhůru, tu dolů, dospěli k žádoucímu bodu, uplynul celý den, a to v takovém spalujícím žáru, jaký jsem dříve zakusil jen zřídka. V hlavním toku to bylo ještě dobré, v postranních ramenech jsme však každých deset kroků usedli na písku, a tu museli muži i osli opustit loď, dokud ji nedostali na vodu; a jak voda stačila ji unést, nalodili jsme se znovu. Budiž řečeno, že vylodění a nalodění oslů byla práce strašlivá, zvláště u některých zatvrzelců; ty bylo nutno vynášet a vnášet jako bezmocná nemluvňata; a ještě dnes se směji, když si vzpomenu, jak si můj dlouhonohý přítel hádží Jakúb vzal svého oslíka na hřbet a držel ho pevně za přední nohy, jež mu visely na prsa, zatímco se to ubohé zvířátko, celé rozechvělé, snažilo skrýt hlavu za šíjí žebrákovou.

Na břehu u Šurachanu jsme museli vyčkat den³, dokud nebyli převezeni velbloudi; potom jsme vyrazili a postupovali krajem zvaným Japkenary (břeh průplavu), rozrytým všude průplavy. Japkenary tvoří oázu osm mil dlouhou a pět nebo šest mil širokou. Je dosti dobře obdělána. Po ní začíná poušť, jejíž okraj, zvaný Akkamiš, má dobré pastviny a je obydlen Kazachy. U Akkamiše se karavana začala pomalu vinout svou cestou. Kervanbaši, já a dva další, kteří jsme se mohli spolehnout na krok svých oslů, jsme zajeli z cesty na výpravu do Šurachanu, abychom tam na týdenním trhu doplnili své zásoby, čili abych mluvil jasněji, abychom se povyrazili.

Šurachan, obehnaný dobrou hliněnou hradbou, se chlubí jen několika obytnými domy, skládá se však ze tří set krámů. Ty se otvírají dvakrát týdně a navštěvují je kočovníci i usedlíci z okolní země. Je majetkem emíra ül umerá, čili staršího chánova bratra, který tu má krásnou zahradu. Nechal jsem své druhy, aby si vykonali své nákupy, a vrátil se do kalenterchane, jež stojí před městskou branou. Nalezl jsem tu několik dervišů, kteří vyzábli na kostlivce zhoubným oddáváním se tomu opiu, jež se nazývá beng (připravuje se ze lnu)⁴, a džersům, a leželi hrozně zohavení na vlhké zemi ve svých tmavých kobkách.

Když jsem se jim představil, vítali mě a předložili mi chléb a ovoce. Nabídl jsem peníze, tomu se však vysmáli a řekli mi, že několik z nich nemělo již dvacet let peníze v ruce. Kraj své dervíše vydržuje; a vskutku jsem v průběhu dne viděl přijíždět nemálo statných uzbeckých jezdců, kteří přinášeli nějaký příspěvek, ale na odměnu dostali dýmku, z níž si vytáhli svůj milovaný jed. V Chívě je beng nejoblíbenější narkotikum a mnozí jsou tomuto neřádu oddáni, poněvadž oddávat se vínu a palčivým nápojům zapovídá Korán a každé provinění je hřích, který vláda stíhá smrtí.

Protože se připozdívalo, vydal jsem se na trh hledat své přátele, a dalo mi mnoho práce, abych si prorazil cestu vlnícím se zástupem. Všichni byli na koních, prodavači stejně jako kupci; a bylo nadmíru komické vidět, jak kazašské ženy se svými velkými koženými nádobami plnými kimisu⁵, sedíc na koních, drží hrdlo měchu nad ústy zákazníkovými. Obratnost je tu na obou stranách, neboť jen velmi zřídka padne kapka vedle.

Nalezl jsem své spolucestující a společně jsme se vydali, abychom se opět připojili ke karavaně, nyní pět leguí vzdálené. Den byl nesmírně horký; na štěstí jsme však tu a tam, přes vše písečnost země, přišli ke kazašským stanům, a stačilo, abych se k jednomu z nich přiblížil, a ženy se zjevily se svými měchy; a vznikla pořádná hádka, jestliže jsem nápoj nepřijal od každé z nich. Takto posilnit žíznivého cestovatele v letním žáru se pokládá za nejvyšší stupeň pohostinnosti, a Kazachovi činíte dobrodiní, dáte-li mu příležitost dostát jejím zákonům. Karavana vyčkávala našeho příchodu s největší nedočkavostí: byla na odchodu, neboť od nynějška jsme začínali pochodovat jen v noci, což bylo velikou útěchou nám i našim zvířatům. Hned jak jsme dorazili, dalo se vše do pohybu, a čarovný byl v jasném světle měsíce pohled na karavanu, jak se táhne vpřed, na Oxus, jenž se dutým zvukem valil po naší pravici, a na strašnou tatarskou poušť po naší levici. Příštího jitra jsme se utábořili na vysokém břehu téže řeky. Ten kraj nese jméno Töjebojun (velbloudí šíje), pravděpodobně od zákrutů, které břeh opisuje: v určitých měsících roku jej obývají Kazaši. V rozmezí deseti hodin jsem v našem okolí viděl tři jejich rodiny, které se u nás jedna po druhé zdržely, ale nejvýše na tři hodiny, a potom putovaly dál. Nic mi nemohlo podat živější obraz kočovného života; a když jsem se později vyptával jedné Kazašky na tento neusedlý způsob bytí, odpověděla mi se smíchem: „My zcela jistě nikdy nebudeme tak lenivé jako vy mollové a nebudeme sedět celé dny na jednom místě! Člověk se musí pořád hýbat; neboť pohleď: slunce, měsíc, hvězdy, voda, zvíře, pták, ryba, vše je v pohybu; jen mrtví a země zůstávají na svém místě!“ Chystal jsem se vznést mnohé výhrady proti mudrosloví této kočovné dámy, když se z dálky ozval křik, v němž jsem rozeznal slovo „Büri! Büri!“ (vlk, vlk). Hnala se jako blesk ke stádu, jež se páslo v dáli, a její pokřik měl takový účinek, že se vlk tentokrát spokojil s tukovým ocasem jedné ovce a vzal s ním do zaječích. Měl jsem velkou chuť se jí, když se vracela, zeptat, jaké výhody vyplynuly z toho, že se „hýbal“ vlk, byla však příliš sklíčena ztrátou, kterou utrpěla, a já se vrátil ke karavaně.

Před západem slunce jsme opět vyrazili a pochodovali bez zastávky v blízkosti řeky. Její hluboké břehy jsou téměř všude zarostlé vrbami, obrovitou trávou a sítinou. Ačkoli mi cesta mezi Chívou a Bucharou byla popisována jako hojně užívaná, nepotkali jsme dosud, nehledě k pohraničním strážcům a kočovníkům, kteří se tu potulovali, ani jediného cestujícího. Jaký byl tedy náš úžas, když jsme kolem půlnoci spatřili pět jezdců, jak se tryskem blíží! Byli to chívští kupci, kteří sem přijeli z Buchary přes Karakul ve čtyřech dnech. Sdělili nám tu příjemnou zvěst, že cesty jsou docela bezpečné, a zároveň nám řekli, že pozítří potkáme jejich karavanu, kterou zůstavili za sebou.

Při odchodu z Chívy jsme slyšeli, že turkmenští Tekkové, využívajíce nepřítomnosti emíra a jeho vojska z Buchary, zamořují přístupy k tomuto městu, a našemu kervanbašimu bylo z té příčiny potají úzko; to, co jsme nyní slyšeli, jej však upokojilo. Měli jsme naději, že dospějeme ke konci své cesty za šest nebo osm dní, z nichž jen dva budeme muset urazit, aniž přijdeme k vodě, totiž v poušti mezi Oxem a Karakulem.

Příštího jitra jsme se utábořili u Tünüklü, zbořeniny starobylé tvrze na nevelkém pahorku, u jehož nohy teče Oxus a který je sám pokryt tou nejkrásnější zelení. Od tohoto bodu vede cesta severovýchodním směrem písečnou pouští Chalata Čöli, jinak označovanou Džan Batirdigan⁶ (zhouba života), jíž se však užívá jen v zimě po velkých závějích sněhu, v časech, kdy je cesta přes Karakul zamořena Turkmeny, kteří v tu dobu roku, když Oxus zmrzne, křižují bez překážky na všechny strany.

Zatím se žár stával víc a více nesmírným, nedotýkal se nás však mnoho, poněvadž jsme každý den odpočívali na břehu mohutné řeky plné sladké vody; a jakých pocitů vděčné radosti jsme byli plni, když jsme vzpomněli Kahrimana Aty a jiných míst ve velké poušti mezi Chívou a Gömüštepe. Bohužel jsme byli ve svých příjemných rozjímáních brzy zneklidněni a svévolí několika turkmenských dobrodruhů uvrženi do takového nebezpečí, že nás to všechny mohlo přivést k strašlivému konci, kdyby nás nebyla zachovala nějaká náhoda či osudový řád.

Bylo to právě k rozednění, když jsme na svém pochodu potkali dva napolo nahé muže, kteří na naši karavanu volali z dálky. Jak k nám dospěli, zhroutili se na zem se slovy: „Kousek chleba, kousek chleba!“ Byl jsem jeden z prvních, kdo jim podal chléb a ovčí tuk. Když se trochu najedli, začali nám vyprávět, že jsou lodníci z Hazaraspu a že je tekkovský alaman obral o loď, šaty i chléb a nechal jim pouhý život; že lupičů bylo sto padesát a že zamýšlejí nájezd na stáda okolních Kazachů. „Pro Boha,“ pravil jeden z nich, „buď prchněte, nebo se skryjte, jinak na ně za několik hodin narazíte, a přes vše, že jste nábožní poutníci, zůstaví vás v poušti bez zvířat a bez potravy, neboť kair, nevěřící Tekkové, jsou schopni všeho.“ Náš kervanbaši, který už byl dvakrát obrán a jen s velkými obtížemi vyvázl se životem, té rady nepotřeboval; jen zaslechl slova „Tekke“ a „alaman“, a již vším spěchem vydal rozkaz k obratu a začal se stahovat tak rychle, jak to ubozí přetížení velbloudi dovolovali. Pokoušet se na těchto zvířatech uprchnout Turkmenům na koních by bylo samozřejmě výškou nerozumu; podle našeho počtu však sto padesát jezdců nemohlo být přes řeku přepraveno dříve než do jitra, a zatímco by lupiči opatrně postupovali po cestě, mohli jsme my dospět opět k Tünüklü a po doplnění svých měchů se vrhnout do Chalaty (pouště), kde naše zkáza nemusela být tak jistá. Po nejkrajnějším vypětí dospěla naše ubohá zvířata docela vyčerpaná před Tünüklü. Zde jsme jim museli dopřát trochu pastvy a odpočinku, neboť jinak by bývalo nemožné dosáhnout i jen první zastávky v písku. Z přinucení jsme se tedy na tom místě chvějíce zdrželi tři hodiny, dokud jsme neměli čas naplnit si měchy a připravit se na tu strašlivou cestu.

Obchodník se šatstvem z Chívy, který byl sám již jednou Turkmeny obrán, zatím přesvědčil několik hádžíů — mám na mysli ty, kdo měli dobře naplněné pytle, ale žádnou odvahu —, aby se spíše ukryli s ním v podrostu na břehu řeky, než aby se v době saratanu (psích dnů) vrhli do pouště, kde jim hrozí nejen smrt žízní, ale i zkáza od tebbádu (horkého východního vítru).

Vymaloval ta nebezpečí v tak živých barvách, že se mnozí od naší společnosti odloučili; a protože se právě v tom okamžiku na řece objevila prázdná bárka a lodníci, přirazivše k břehu, na němž jsme byli, nám nabídli, že nás odvezou do Hazaraspu, začali všichni váhat, a vbrzku zůstalo jen čtrnáct věrných původnímu plánu kervanbašiho. To byl vskutku nejkritičtější okamžik celé mé cesty! Vrátit se do Chívy by, jak jsem uvažoval, mohlo rozvrátit celý záměr mé cesty. „Můj život je ostatně ohrožen všude — všude je v nebezpečí; tedy vpřed, jen vpřed! Lépe zhynout zuřivostí živlů než na skřipcích tyranů!“

Zůstal jsem s kervanbašim a zůstali i hádží Sálih a hádží Bilál. Bylo to trapné loučení s těmi našimi zbabělými spolucestujícími; a hle, ve chvíli, kdy se bárka chystala odrazit, navrhli naši přátelé, kteří už byli na palubě, fal.⁷

Oblázky, jež měly určit počet veršů, které se budou číst, se mezi nás rozdělily, a hádží Sálih ještě nestihl zkušeným zrakem zjistit výsledek, když téměř všichni hádžíové bárku opustili a vrátili se k nám; a protože bylo všechno pohotově, aby se předešlo dalšímu otálení a váhání, poslechlo se toho popudu hned a my jsme vyrazili. Slunce dosud nezapadlo, a my jsme se již nalézali na cestě do Chalaty, uhýbajíce ke straně od zbořenin Tünüklü.

Lze si snadno představit, v jaké náladě jsme byli já a moji druhové, tak dobře už obeznámení s hrůzami pouště! Z Gömüštepe do Chívy jsme putovali v květnu; nyní byl červenec. Tehdy jsme měli dešťovou vodu; zde však nebylo jediného zřídla, jehož by se dalo užít. S nevypsatelnou lítostí utkvěly naše oči na Oxu, který se stával vzdálenějším a vzdálenějším a v posledních paprscích odcházejícího slunce se dvojnásob krásně leskl. I velbloudi, kteří se před odchodem dosyta napili, drželi své oči tak plné výmluvnosti dlouho, předlouho obráceny v témž směru!

Několik hvězd se začalo třpytit na nebi, když jsme dospěli do písečné pouště. Po celý pochod jsme zachovávali hrobové ticho, abychom unikli pozornosti Turkmenů, kteří byli pravděpodobně tehdy v naší blízkosti. Snad by nás pro temnotu noci ani neviděli, neboť měsíc měl vyjít až později. Přáli jsme si také, aby jim naši polohu neprozradil žádný zvuk. Na měkké půdě nevydávalo šlápnutí velbloudů žádnou ozvěnu. Obávali jsme se však, že by naše osly mohl posednout nějaký popud k hýkání, neboť jejich hlasy by se v tichou noc rozléhaly široko daleko. K půlnoci jsme dospěli na místo, kde jsme byli všichni nuceni sesednout, poněvadž osli i velbloudi klesali v jemném písku až po kolena. Ten tu totiž tvořil nepřerušený řetěz malých pahorků. Za chladného nočního pochodu jsem tím nekonečným pískem dokázal ještě tak tak kráčet; k ránu jsem však cítil, jak mi ruka začíná otékat od neustálého opírání o hůl. Uložil jsem proto svá zavazadla na osla a jeho místo jsem zaujal na velbloudu, jemuž bylo, ačkoli těžce dýchal, v písku přece jen více volno než mně s mou chromou nohou.

Naše jitřní zastávka nesla to líbezné pojmenování Adamkyrylgan (což znamená „místo, kde lidé hynou“), a stačilo vrhnout pohled k obzoru, aby se člověk přesvědčil, jak je to jméno příhodné. Nechť si čtenář představí moře písku, prostírající se, kam oko dohlédne, na jedné straně utvářené ve vysoké pahorky jako vlny, které do té podoby bičovala zuřivá bouře; na druhé straně zase jako hladká voda tichého jezera, jen lehce rozvlněná západním větrem. Ve vzduchu není viditelný žádný pták, na zemi žádný červ ani chrobák; stopy po ničem jiném než po odešlém životě, v bělejících se kostech člověka či zvířete, jež zhynuli a jež každý, kdo tudy projde, sbírá na hromadu, aby pochodu příštích cestovatelů sloužily jako vodítko! Proč dodávat, že jsme postupovali, aniž by nás Turkmeni zpozorovali? Na zemi není muže, který by tu dokázal udělat zastávku na koni; zda se však našemu postupu nepostaví na odpor živly, to byla otázka, jejíž uvažování podlomilo i sang froid Orientálcovo, a nejlépe o jejich úzkosti svědčily zasmušilé pohledy mých spolucestujících po celou tu cestu. Podle toho, co nám řekl kervanbaši, jsme měli na této cestě od Tünüklü do Buchary mít celkem jen šest dní cesty, polovinu pískem, ostatek pevnou a rovnou zemí, kde se tu a tam vyskytne tráva a kam docházejí pastýři. Po přehlédnutí svých měchů jsme proto počítali, že se budeme muset obávat nedostatku vody jen po dobu jednoho a půl dne; prvního dne jsem však zpozoroval, že voda z Oxu našemu propočtu nedostačuje; že ta nejdrahocennější tekutina, ačkoli jsme ji užívali nanejvýš spořivě, každým okamžikem ubývala, buď žárem slunce, vlastním výparem, nebo nějakou podobnou příčinou. To zjištění mě přimělo bdít nad svými zásobami s dvojnásobnou pečlivostí; v tom mě napodobovali i ostatní, a přes naši úzkost bylo až komické vidět, jak spáči spí, pevně objímajíce své nádoby s vodou.

Nehledě na spalující žár jsme byli nuceni konat i ve dne pochody dlouhé pět až šest hodin, neboť čím dříve jsme vyšli z oblasti písku, tím méně příčin jsme měli bát se nebezpečného větru tebbádu⁸; na pevné pláni totiž může s sebou přinést jen muka horečky, kdežto v oblasti písku může v jediném okamžiku vše pohřbít. Síly ubohých velbloudů byly namáhány příliš; do pouště vstoupili znaveni svou noční cestou; nebylo tedy divu, že někteří muky písku a žáru onemocněli a že dva zhynuli už na zastávce toho dne. Nese jméno Šorkutuk. To slovo znamená slané zřídlo, a jedno zde opravdu prý je, dostatečné k občerstvení zvířat, bylo však docela zaneseno bouřlivým větrem a bylo by bývalo potřebí celodenní práce, aby bylo opět k užitku.

Ale i bez tebbádu nás tíživý denní žár už zbavil sil, a dva z našich chudších druhů, přinucení ploužit se pěšky po boku svých zeslábnutých zvířat, vyčerpali veškerou svou vodu a onemocněli tak, že jsme je museli natáhnout a přivázat na velbloudy, neboť nebyli vůbec schopni jízdy ani sezení. Zakryli jsme je, a dokud dokázali vyslovovat, volali ustavičně: „Vodu! vodu!“, jediná slova, jež jim vyšla z úst. Ach, i jejich nejlepší přátelé jim upírali ten životodárný doušek; a když jsme čtvrtého dne dospěli k Medemin Bulagu, vysvobodila smrt jednoho z nich ze strašných muk žízně. Byl to jeden z těch tří bratrů, kteří přišli o otce v Mekce. Byl jsem přítomen, když ten nešťastník vydechl naposled. Jazyk měl docela černý, patro šedobílé; v ostatním nebyly jeho rysy příliš zohaveny, až na to, že měl rty scvrklé, zuby obnažené a ústa otevřená. Velmi pochybuji, že by mu v tomto krajním utrpení voda ještě byla pomohla; ale kdo tam byl, aby mu ji podal?

Je to hrozný pohled, vidět otce ukrývat své zásoby vody před synem a bratra před bratrem; každá kapka je život, a když lidé cítí muka žízně, není v nich, jako je tomu v jiných nebezpečích života, žádného ducha sebeobětování ani žádného pocitu velkodušnosti.

V písečných částech pouště jsme strávili tři dny. Nyní jsme měli dospět na pevnou pláň a přijít na dohled hory Chalaty, jež se táhne k severu. Bohužel nás opět čekalo zklamání. Naše zvířata nebyla schopna dalšího vypětí a my jsme v písku strávili čtvrtý den. V kožené láhvi mi zbývalo ještě asi šest sklenic vody. Pil jsem je kapku po kapce a trpěl jsem při tom samozřejmě hrozně žízní. Velice poplašen, když jsem shledal, že mi jazyk začíná uprostřed trochu černat, vypil jsem ihned jedním douškem polovinu toho, co mi zbývalo, mysle, že si tak zachráním život; ale ó! ten palčivý pocit, následovaný bolestí hlavy, se stával k ránu pátého dne ještě prudší, a když jsme kolem poledne dokázali rozeznat chalatské hory od oblaků, které je obklopovaly, cítil jsem, jak mě síly postupně opouštějí. Čím více jsme se k horám přibližovali, tím více písku ubývalo, a všechny oči dychtivě slídily, zda neobjeví stádo dobytka nebo pastýřskou chýši, když kervanbaši a jeho lidé obrátili naši pozornost k oblaku prachu, který se blížil, a řekli nám, abychom neztráceli čas a sesedli z velbloudů. Ta ubohá zvířata dobře věděla, že to spěchá tebbád; vydala hlasitý křik, padla na kolena, položila své dlouhé šíje po zemi a snažila se zahrabat si hlavy do písku. Zakopali jsme se za nimi, lehnuvše tam jako za hradbou (viz vyobrazení); a my jsme ještě ani nestihli pokleknout v jejich krytu, a již se nad nás vítr vrhl s dutým chřestivým zvukem a svým průchodem nás nechal pokryté krustou písku na dva prsty silnou. První zrnka, která se mě dotkla, jako by pálila jako příval ohnivých vloček. Kdybychom byli na něj narazili, když jsme byli o šest mil hlouběji v poušti, byli bychom všichni zhynuli. Neměl jsem čas činit pozorování o náklonnosti k horečce a zvracení, kterou ten vítr sám působí, ale vzduch se stal hustším a tíživějším než dříve.

Tam, kde písek docela končí, jsou viditelné tři různé cesty: první (dvaadvacet mil dlouhá) vede přes Karakul; druhá (osmnáct mil) pláním do nejbližšího okolí Buchary; třetí (dvacet mil) přechází hory, kde lze přijít k vodě, je však velbloudům nepřístupná pro svou místy velkou strmost. Dali jsme se, jak bylo již dříve rozhodnuto, cestou prostřední, nejkratší, zvláště pak protože nás oživovala naděje, že najdeme vodu u těch, kdo tam pasou svá stáda. K večeru jsme dospěli ke zřídlům, která v tomto roce dosud nebyla pastýři navštívena; voda, pro člověka nepitná, naše zvířata přece občerstvila. My sami jsme byli všichni velmi nemocní, jako lidé napolo mrtví, bez jakékoli životnosti vyjma tu, která vycházela z nyní již dobře odůvodněné naděje, že budeme všichni spaseni!

Již jsem nebyl schopen sesednout bez pomoci; položili mě na zem; vnitřnosti mi jako by pálil strašlivý oheň; bolest hlavy mě uvedla téměř do stavu bezvědomí. Mé pero je příliš slabé, aby podalo i jen slabý nákres mučednictví, které působí žízeň; myslím, že nemůže být bolestnější smrti. Ačkoli jsem shledal, že jsem schopen obrnit se proti všem jiným nebezpečím, zde jsem se cítil docela zlomen. Vskutku jsem si myslel, že jsem dospěl ke konci svého života. K půlnoci jsme vyrazili, já jsem usnul, a když jsem se ráno probudil, nalezl jsem se v hliněné chatrči obklopen lidmi s dlouhými bradami; v nich jsem okamžitě rozpoznal děti „Íránu“. Řekli mi: „Šuma ki hádží nistid“ (Ty zcela jistě nejsi žádný hádží). Neměl jsem sil odpovědět. Nejprve mi dali něco teplého k pití a o chvíli později trochu kyselého mléka smíšeného s vodou a solí, jemuž se zde říká airan; to mi dalo sílu a opět mě postavilo na nohy.

Teprve nyní jsem si uvědomil, že já a moji ostatní spolucestující jsme hosty několika perských otroků, kteří sem byli vysláni do středu pustiny, ve vzdálenosti deseti mil od Buchary, aby pásli ovce; od svých vlastníků dostali jen skrovné množství chleba a vody, aby pro ně bylo nemožné pořídit si takovou zásobu, která by jim pomohla uprchnout pustinou. A přece měli tito nešťastní vyhnanci tolik velkodušnosti, že se o svou zásobu vody rozdělili se svými zapřisáhlými nepřáteli, sunnitskými molly! Ke mně se zachovali se zvláštní vlídností, poněvadž jsem je oslovil jejich rodnou řečí. Je pravda, že se persky mluví i v Buchaře, perština Íránců je však od té bucharské odlišná.

Velice mě dojalo, když jsem mezi nimi viděl pětileté dítě, také otroka, velmi chytré. Byl dva roky předtím zajat a prodán se svým otcem. Když jsem se ho na onoho vyptával, odpověděl mi důvěřivě: „Ano, můj otec se už koupil,“ (což znamená, že zaplatil své výkupné) „nejdéle budu otrokem ještě dva roky, neboť do té doby bude mít můj otec uspořeno potřebné peníze.“ Ubohé dítě mělo na sobě jen několik hadříků, aby zahalily jeho slabé tělíčko; kůži měl tvrdou a barvy jako useň. Dal jsem mu jeden ze svých vlastních kusů oděvu a on mi slíbil, že si z něho nechá udělat šat.

Ti nešťastní Peršané nám kromě toho dali trochu vody na cestu. Opustil jsem je se smíšeným pocitem vděčnosti a soucitu. Vyrazili jsme s tím záměrem, že si uděláme příští zastávku v Chodža Obanu, místě, kam poutníci docházejí, aby navštívili hrob svatého muže téhož jména: bylo to vskutku z naší cesty, položeno trochu k severu, přesto jsme však jako hádžíové byli povinni tam dojít. K velké lítosti mých druhů jsme v noci zabloudili mezi písečnými pahorky, které jsou na okraji pouště a z jejichž středu vystupuje Chodža Oban jako oáza; a když se po dlouhém hledání rozednilo, nalezli jsme se na břehu jezera plného sladké vody. Zde poušť končila, a s ní i strach ze smrti žízní, od lupičů, od větru či z jiných strázní. Nyní jsme přišli opravdu na hranice Buchary, vlastně tak zvané; a když jsme po dvou leguích cesty dospěli do Chakemiru (vesnice, kde přebýval kervanbaši), nalezli jsme se už ve středu země dosti dobře obdělané. Celý ten kraj zavlažují průplavy spojené s řekou Zarafšánem.

V Chakemiru je jen dvě stě domů. Je od Buchary vzdálen jen dvě leguy. Museli jsme tu přenocovat, aby výběrčí daní (badžghir) a zpravodaj (vakanüvisz), zpraveni v souladu se zákonem o našem příchodu, byli ve stavu vyhotovit svou prohlídkovou a výslechovou zprávu za městem.

Ještě téhož dne vyjel posel na spěch a nazítří velmi zrána přijeli tři emírovi úředníci s tvářemi plnými úřední důstojnosti a významnosti, aby na nás vymohli dávky a daně, ale zvláště aby se dozvěděli zprávy o okolních zemích. Nejprve se dali do prohrabávání našich zavazadel. Hádžíové měli ve svých tlumocích většinou svaté korálky z Mekky, datle z Medíny, hřebeny z Persie a nože, nůžky, náprstky a malá zrcátka z frengistánu. A ačkoli moji přátelé prohlašovali, že emír, „Bůh mu dejž žít sto dvacet let“, by od hádžíů nikdy žádné mýto nevzal, nenechal se výběrčí ani v nejmenším odvrátit od svých úkonů a každou věc si zapsal zvlášť. Já jsem s dvěma dalšími žebráky zůstal nakonec. Když se ten úředník podíval na mou tvář, dal se do smíchu a řekl mi, abych mu ukázal svůj kufr, „neboť my“ (čímž pravděpodobně mínil Evropany, poněvadž mě za jednoho z nich pokládal) „máme s sebou vždycky krásné věci“. Náhodou jsem byl ve výtečném rozmaru a měl jsem na sobě svou dervišskou čili šaškovskou čapku. Vpadl jsem tomu chytrému Bucharci do řeči se slovy, „že mám skutečně několik krásných věcí, které sám uvidí, až přijde prohlédnout si můj movitý i nemovitý majetek“. Protože trval na tom, že chce vidět vše, běžel jsem na dvůr, přivedl svého osla a vedl jsem jej k němu po schodech a přes koberce do pokoje; a když jsem jej za hlasitého smíchu svých druhů představil, neztrácel jsem čas, otevřel svůj tlumok a ukázal mu těch několik hadrů a starých knih, které jsem v Chívě nasbíral. Zklamaný Bucharec se v úžasu rozhlédl kolem sebe a žádal vědět, zda skutečně nemám nic více. Tu mu hádží Sálih podal vysvětlení o mém postavení, mé povaze, jakož i o cíli, který jsem na své cestě měl před očima; to vše si onen pečlivě zapsal a provázel ten úkon pohledem na mne a významným pokýváním hlavy. Když byl výběrčí s námi hotov, začaly úkony vakanüvisze (zapisovatele událostí). Ten nejprve zapsal jméno každého cestujícího s podrobným popisem jeho osoby, a potom vše, co kdo mohl povědět na zprávu či na novinu. Jaké směšné jednání — dlouhá řada otázek o Chívě, zemi příbuzné s Bucharou jazykem, původem i vyznáním, jejichž hranice spolu po věky a věky souvisely a jejichž hlavní města jsou od sebe vzdálena jen několik dní cesty.

Vše bylo v pořádku, jen co do městské čtvrti, kde se máme v hlavním městě nejprve ubytovat, vznikla jistá neshoda v mínění. Výběrčí navrhoval celnici, v naději, že tam z nás alespoň bude moci něco vymáčknout nebo mě podrobit přísnějšímu zkoumání. Hádží Sálih (ten totiž, protože měl v Buchaře velký vliv, se teď v karavaně ujal vedení) naproti tomu vyhlásil svůj úmysl ubytovat se v tekke; a vyrazili jsme hned z Chakemiru, a neušli jsme ani půl hodiny krajem skvoucím se zahradami a obdělanými polemi, když se objevila v dohledu Buchara Šeríf (Vznešená, jak ji Středoasiaté označují) a mezi některými jinými stavbami i její nemotorné věže, korunované téměř bez výjimky čapími hnízdy.⁹

Na vzdálenost asi leguy a půl od města jsme překročili Zarafšán. Teče v jižním směru,¹⁰ a ačkoli je jeho tok dosti silný, lze jej přebrodit na velbloudech i na koních. Na protější straně bylo dosud vidět tête du pont, čelo kdysi krásně vybudovaného kamenného mostu. Blízko něho stály zbořeniny paláce, rovněž kamenného. Bylo mi řečeno, že je to dílo proslulého Abdulláha chána Šejbáního¹¹. Vzato vcelku je v nejbližším okolí hlavního města Střední Asie jen málo zbytků její bývalé velkoleposti.