Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

X.

Buchara; přijetí v tekke, hlavním hnízdě islámu; Rahmet bej; bazary; Bahá’uddín, veliký svatý Turkestánu; špehové nasazení na autora; osudy cestovatelů, kteří přišli do Buchary v nedávných letech; knižní bazar; červ (rišta); zásobování vodou; zesnulý a nynější emír; harém, vláda, rodina panujícího emíra; otrokářský sklad a obchod s otroky; odchod z Buchary a návštěva hrobu Bahá’uddínova

V širých krajích země

jsou trhy s lidským žitím;

šíje jsou rozedřeny okovy,

zápěstí stažena železy.

Mrtvá těla, z nichž si luňák

činí v pouštích svou kořist;

vraždy, jež zděšením

plaší školáky od jejich hry!

Longfellow

Cesta nás dovedla k Derváze Imám, jež leží na západě; tou branou jsme však neprošli, neboť naše tekke ležela na severovýchodě a byli bychom nuceni prodírat se všemi tlačenicemi na bazaru. Dali jsme proto přednost okružní cestě podél městské hradby. Nalezli jsme ji na mnohých místech ve zbořeném stavu. Když jsme vstoupili branou zvanou Derváze Mezár, dospěli jsme rychle k prostorné tekke¹. Byla vysázena krásnými stromy, tvořila pravidelný čtverec a měla v dolním podlaží osmačtyřicet cel. Nynější chalfa (představený) je vnukem chalfy Husejna, proslulého svou svatostí, a tekke sama je nazvána po něm. Jak vysoko jeho rod v obecném mínění stojí, ukazuje skutečnost, že jeho výše zmíněný příbuzný je imámem a chatíbem (dvorním duchovním) emírovým — úřední postavení, jež mě na mého hostitele učinilo nemálo pyšným. Hádží Sálih, který byl muridem (učněm) toho svatého muže a byl tudíž pokládán za člena rodiny, mě představil. Ten vážený „abbé“, muž mírného chování a příjemného zevnějšku, jemuž jeho sněhobílý turban a letní šat z jemného hedvábí dobře svědčily, mě přijal nanejvýš vřele; a protože jsem po půl hodiny vedl rozhovor v jazyce nabubřelém a vyumělkovaném, byl ten dobrý muž bez sebe radostí a litoval, že badevlet² (jeho majestát emír) není v Buchaře, aby mě mohl ihned představit.

Přidělil mi celu jen pro mne samého, a to na čestném místě, to jest tam, kde jsem měl za sousedy z jedné strany velmi učeného mollu a z druhé hádžího Sáliha; ten ústav byl plný osobností proslulých. Padl jsem, aniž jsem si toho povšiml, do hlavního hnízda islámského fanatismu v Buchaře. Místo samo, dokázal-li bych se jen přizpůsobit jeho duchu, se mohlo osvědčit jako nejlepší a nejbezpečnější záštita proti všem podezřením a uspořit mi všechny nepříjemné výstupy se světskou vrchností. Zpravodaj ohlásil můj příchod jako událost důležitou; první úředník emírův, Rahmet bej, který po dobu tažení svého pána do Kokandu velel v Buchaře, vydal rozkaz, aby byli hádžíové ještě téhož dne o mně vyslechnuti; v tekke však byly emírovy rozkazy bez účinku a k tomu vyšetřování se přihlíželo tak málo, že mi o té věci nebylo učiněno vůbec žádné sdělení. Moji dobří přátelé odpovídali na pochybnosti laiků takto: „Hádží Rešíd není jen dobrý muslim, nýbrž zároveň učený mollá; mít o něm jakékoli podezření je smrtelný hřích.“ Mezitím mi však radili, jak si mám počínat, a jen jejich radám a neocenitelným pokynům mohu připsat, že jsem v Buchaře docela ušel nehodě; neboť nemluvě ani o smutných koncích těch cestovatelů, kteří mě do toho města předešli, shledal jsem je místem nanejvýš nebezpečným nejen pro všechny Evropany, nýbrž pro každého cizince, poněvadž vláda dovedla soustavu špehování právě k takovému stupni dokonalosti, jakého obyvatelstvo dosáhlo ve vynikání v každém druhu zpustlosti a nešlechetnosti.

Příštího jitra jsem se v průvodu hádžího Sáliha a čtyř jiných z našich přátel vydal prohlédnout si město a bazary; a ačkoli bídnost ulic i domů daleko přesahovala bídnost nejhoršího obydlí v perských městech a prach na stopu hluboký poskytoval o „vznešené Buchaře“ představu dosti nízkou, byl jsem přece ohromen, když jsem se poprvé nalezl na bazaru, uprostřed jeho vlnícího se zástupu.

Tato zařízení jsou v Buchaře vskutku daleka toho, aby byla skvělá a velkolepá jako ta v Teheránu, Tabrízu a Isfahánu; přesto však svým zvláštním a rozmanitým smíšením rodů, oděvů a zvyků poskytují oku cizincovu podívání velmi nápadné. V té pohybující se mnohosti má většina ráz iránský a hlavy mají pokryty turbanem bílým či modrým — první barva je rozlišujícím znamením muže vznešeného nebo molly, druhá přiměřenou ozdobou kupce, ručního dělníka a sluhy. Po perské tváři převládá tvář tatarská. Potkáváme ji ve všech jejích stupních, od Uzbeka, u něhož nacházíme velké smíšení krve, až po Kyrgyze, který uchoval veškerou divokost svého původu. Druhému není třeba pohlédnout do tváře; k tomu, aby byl rozlišen od Turánce i Íránce, postačí už sám jeho těžký, pevný krok. Potom si představte, že uprostřed té tlačenice dvou hlavních rodů Asie vidíte několik Indů (zde jim říkají Multání) a Židů. Obojí nosí pro rozlišení polskou čapku³ a provaz okolo bedr; první se svým červeným znaménkem na čele a svou žlutou odpuzující tváří by mohl výtečně posloužit k zahánění vran z rýžových polí; druhý se svými vznešenými, nadmíru krásnými rysy a svým skvělým okem by mohl kterémukoli z našich umělců sedět za vzor mužné krásy. Byli tam také Turkmeni, od všech odlišní větší smělostí a žárem svého pohledu, kteří si možná pomýšleli, jak bohatou žeň by scéna před nimi poskytla jednomu z jejich alamanů. Afghánců je vidět jen málo. Ti z nižšího druhu, se svými dlouhými špinavými košilemi a s ještě špinavějšími vlasy splývajícími dolů, si přehazují na římský způsob plátno okolo plecí; to jim však nezabraňuje, aby nevypadali jako lidé, kteří pro svou záchranu vyrazili z postelí do ulic, když jim domy začaly hořet.

Tento rozmanitý chaos Bucharců, Chívanů, Kokandců, Kyrgyzů, Kipčaků, Turkmenů, Indů, Židů a Afghánců je zastoupen na všech hlavních bazarech; a ačkoli je vše v neustávajícím pohybu nahoru a dolů, nedokážu přece rozeznat ani stopy onoho ruchu, který tak nápadně charakterizuje bazary v Persii.

Držel jsem se nablízku svým druhům a vrhal za chůze pohledy do krámků, které obsahují vedle několika předmětů z ostatních zemí Evropy ozdobné zboží a kupecké výrobky, zvláště z ruských manufaktur. Ty samy v sobě nemají pro evropského cestovatele v tomto odlehlém městě žádné zvláštní přitažlivosti; přesto jej však zajímají, neboť každý kus kartounu, každý štítek na něm připevněný, jenž určuje původ jménem výrobce, mu dává pocit, jako by se potkal s krajanem. Jak mi srdce bušilo, když jsem čítal slova „Manchester“ a „Birmingham“, a jak jsem se bál, že se nějakým neopatrným zvoláním prozradím! Velkých skladů a velkoobchodníků je tam velmi málo; a přesto, že se bavlna, kartoun a jemný mušelín prodávají nejen v Restei Čit Furuši (místě, kde se bavlna vykládá na prodej), které má dvě stě osmdesát čtyři krámů, ale i na mnohých jiných místech ve městě, mohl bych směle tvrdit, že moji přátelé „Hanhart a společník“ v Tabrízu prodají sami tolik výše jmenovaných předmětů jako celé město Buchara, přes to, že se posledně jmenovanému dává název hlavní město Střední Asie. Větší zajímavost má pro cizince ten oddíl bazaru, kde vidí před sebou rozloženy plody asijské půdy a domácího průmyslu, jako například onu bavlněnou látku zvanou aladža, která má úzké pruhy dvou barev a jemnou tkáň; dále rozmanité druhy hedvábných výrobků, od jemného šátku o soudržnosti pavoučí sítě až po těžký atres; zvláště však výrobky z kůže. Ty hrají vskutku úlohu nejpřednější; v tomto odboru si zaslouží pochvaly dovednost kožedělníka a ještě více obuvníka. Boty, mužské i ženské, jsou snesitelně dobře zrobené: první mají vysoké podpatky, končící hroty asi o velikosti hlavičky hřebíku; druhé jsou poněkud tlusté, ale často ozdobené nejjemnějším hedvábím.

Málem jsem zapomněl na bazar a krámky, kde se vystavují šaty, aby pokoušely oči kupujících. Skládají se z oděvních kusů skvěle světlých barev.

Orientálec, kterého jen zde lze potkat v jeho původní čistotě a svébytnosti, má rád čachčuch čili šustivý tón šatu. Vždycky mi bylo předmětem velkého potěšení vidět prodavače, jak se v novém čapanu (šatu) několik kroků prochází sem a tam, aby se přesvědčil, vydává-li onen pravověrný tón. Vše je výrobkem domácím a velmi levným; proto si „věřící“ i z odlehlých částí Tatarie opatřují módní odění právě na šatním trhu v Buchaře. I Kyrgyzové, Kipčaci a Kalmyci mají ve zvyku činit sem z pouště výpravy; a divoký Tatar, se svými šikmými očima a vystouplou bradou, se raduje až k smíchu, když vyměňuje své šaty zrobené z nevydělaných koňských kůží za lehký jektej (druh letního oděvu), neboť právě zde vidí svůj nejvyšší ideál civilizace. Buchara je jeho Paříží nebo Londýnem.

Když jsem se tak asi tři hodiny procházel, požádal jsem svého vůdce a výtečného přítele hádžího Sáliha, aby mě dovedl na nějaké místo občerstvení, kde by mi bylo dopřáno trochu odpočinku. Vyhověl mi a dovedl mě Timče Čaj Furuši (čajovým bazarem) na proslulé místo Lebi Hauz Divanbegi (břeh nádrže divanbegiho). Pro Bucharu jsem to nalezl místem nanejvýš vábným. Je to téměř dokonalý čtverec, který má ve svém středu hlubokou nádrž, sto stop dlouhou a osmdesát širokou; stěny jsou z tesaných kamenů a osm schodů vede dolů k hladině vody. Po jejím obvodu stojí několik krásných jilmů a v jejich stínu nevyhnutelný čajový krámek a samovar (čajová konvice), vypadající jako kolosální sud piva. Vyrábí se v Rusku výslovně pro Bucharu a zve každého k číšce zeleného čaje. Na ostatních třech stranách se vykládá na prodej chléb, ovoce, cukroví a maso teplé i studené na stáncích zastíněných rohožemi z třtiny. Ty stovky krámů zřízených pro tu příležitost, okolo nichž bzučí jako roje včel zástupy toužících úst či hladových zákazníků, nám poskytují podívání velmi charakteristické. Na čtvrté straně, té k západu, která má podobu terasy, nalézáme mešitu Mesdžidi Divanbegi. Před jejím čelem je rovněž několik stromů, kde dervišové a meddahové (veřejní vyprávěči) ve verších i v próze podávají a herci zároveň představují hrdinské činy proslulých válečníků a proroků; a k těm výkonům nikdy nechybí zástupy zvědavých poslouchajících a přihlížejících. Když jsem na to místo vstoupil, jak už to osud zařídí, zajímavost té výstavy ještě vzrostla, neboť právě procházeli ve svém týdenním průvodu dervišové řádu nakšbendí, jemuž je toto město místem původu i hlavním sídlem. Nikdy nezapomenu na onu scénu, kdy ti chlapíci se svým divokým nadšením a svými vysokými kuželovitými čapkami, s vlajícími vlasy a dlouhými holemi tančili okolo jako muži posedlí a zároveň řvali hymnus, jehož každou strofu jim nejprve předzpíval jejich šedobradý náčelník. S okem a sluchem tak zaměstnanými jsem brzy zapomněl na svou únavu. Můj přítel mě musel přímo přinutit, abych vstoupil do krámku; a když byl nalit drahocenný šivin (druh čaje), chtěje využít onoho vytržení, v jakém mě nalezl, zeptal se mě se smíchem: „Nuže tedy, co říkáš Buchaře šeríf (vznešené)?“ „Velmi se mi líbí,“ odpověděl jsem; a ten Středoasiat, ač byl z Kokandu a cizí nepřítel, neboť jeho národ byl právě v té době s Bucharou ve válce, byl přesto potěšen zjištěním, že si mě hlavní město Turkestánu takto podmanilo, a dal mi své slovo, že mi v průběhu příštích dní ukáže jeho nejkrásnější stránky.

Přes oděv, přísně bucharský, který jsem si toho dne pořídil, a přes to, že jsem byl sluncem tak opálen, že by mě i vlastní matka byla poznala jen s obtížemi, obklopoval mě, kdekoli jsem se objevil, zástup zvědavců. Ach, jak mi tiskli ruce a jak mě objímali, jak mě uštvali k smrti! Hlavu mi věnčil nesmírný turban⁴ a na šíji mi zavěšen visel velký Korán; vzal jsem tak na sebe zevnějšek išána čili šejcha a byl jsem nucen podrobit se corvée, kterou jsem si sám vyvolal. Přesto jsem měl důvod k uspokojení, neboť svatost mé povahy mě ochránila před světskými výslechy, a slyšel jsem, jak se lidé okolo vyptávají mých přátel nebo si navzájem šeptají své úsudky. „Jaká neobyčejná nábožnost,“ pravil jeden, „přijít až z Istanbulu do Buchary sám jen proto, aby navštívil našeho Bahá’uddína!“⁵⁶ „Ano,“ pravil druhý, „i my putujeme do Mekky, ovšemže do nejsvatějšího ze všech míst, a to nemalou námahou. Ale tihle lidé“ (a ukázal na mne), „ti nemají na práci nic jiného, celý jejich život je modlitba, nábožnost a putování.“ „Výborně, uhodl jsi to,“ pravil jsem si pro sebe, potěšen tím, jak plodné následky moje přestrojení nese. A vskutku jsem po celou dobu svého pobytu v hlavním městě Turkestánu nebyl u lidu, jinak dosti lstivého a zlomyslného, ani jednou předmětem pochybnosti či podezření. Přicházeli ke mně pro mé požehnání; poslouchali mě, když jsem jim na veřejných místech předčítal dějiny velkého šejcha bagdádského, Abdula Kádira Gíláního⁷. Chválili mě, ale ani vindru jsem od nich nikdy nedostal; a zdání svatosti u tohoto národa tvořilo zvláštní protiklad s pravou nábožností a dobročinností chívských Uzbeků.

Hrát svou úlohu tak, abych oklamal vládu, však nebylo tak snadné jako lid. Rahmet bej, o němž jsem mluvil dříve, nemohl se ke mně dostat otevřeně, a tak uvedl do práce neustávající špehy. Ti dbali, aby při rozhovoru se mnou obsáhli předměty rozmanité, ale vždy přišli na předmět frengistánu v naději, pravděpodobně, že se nějakým neopatrným výrazem prozradím. Když zpozorovali, že proutek, který tak pomazali vějičkou, svého ptáka nelapil, začali mluvit o tom, jaké velké potěšení zažívají frengiové ve „vznešené“ Buchaře a jak už byli mnozí z jejich špehů, zvláště však Angličané Conolly a Stoddart, potrestáni.⁸ Nebo mi vyprávěli historii frengiů, kteří přišli teprve několik dní předtím a byli uvrženi do žaláře (šlo o ty nešťastné Italy); jak s sebou přinesli několik truhlic čaje posypaného diamantovým prachem, aby otrávili všechny obyvatele svatého města; jak obraceli den v noc a dopouštěli se jiných pekelných kousků svého umění.⁹

Tito krvežíznivci byli většinou hádžíové, kteří dlouho sídlili v Istanbulu a jejichž záměrem bylo zkoušet zároveň moji znalost jeho jazyka i mou obeznámenost s jeho způsobem života. Když jsem jim dlouho trpělivě naslouchal, bývalo mým zvykem vzít na sebe vzezření člověka zhnuseného a prosit je, aby mě dalšího rozhovoru o frengiích ušetřili. „Odešel jsem z Istanbulu,“ říkal jsem, „abych byl právě od těch frengiů daleko, kteří, jak se zdá, vděčí za svůj rozum ďáblu. Děkuji Bohu, že jsem nyní ve ‚vznešené‘ Buchaře, a nepřeji si hořčit si čas, který tu trávím, jakýmikoli vzpomínkami.“ Podobný jazyk jsem užíval i s lstivým mollou Šerefuddínem, aksakalem knihkupců, který mi ukázal seznam knih, jež tu před několika lety zanechal jeden ruský vyslanec. Přelétl jsem jej nedbale okem a poznamenal: „Buď Alláh pochválen, moje paměť není ještě zkažena vědou a knihami frengiů, jak tomu u Turků z Istanbulu nešťastně bývá příliš často!“¹⁰

Když Rahmet bej viděl, že svými vyslanci nedokáže nijaké obvinění založit, obeslal mě, abych se k němu dostavil. Ovšemže to mělo podobu veřejného vyzvání k pilavu, k němuž se dostavil i kruh složený z bucharských ulemů. Již při svém vstupu jsem shledal, že mám tvrdý oříšek k rozlousknutí, neboť celá ta rozmluva byla jistým druhem zkoušky, v níž mé inkognito muselo obstát v nepřetržité palbě. Viděl jsem však ještě včas, jakému nebezpečí jsem vydán; a abych nebyl zaskočen nějakou nenadálou otázkou, vzal jsem na sebe úlohu toho, kdo sám po poučení dychtí, a tázal jsem se často těch pánů na rozdíl náboženských zásad ve farzu, sünnetu, vádžibu a mustahabu.¹¹

Moje opravdovost se potkala s přízní; a brzy vznikl velmi horoucí spor o několik míst v Hidájetu, knize Vedení, v Šerchi Vekáje, Výkladu k Vekáji, a v jiných knihách, které jednají o podobných předmětech; v něm jsem nezapomněl zúčastnit se, chválil nahlas bucharské molly a přiznával jim velkou převahu nejen nad sebou, nýbrž nad všemi ulemy istanbulskými. Postačí povědět, že jsem i touto zkouškou prošel bezpečně. Moji bratři mollové dali Rahmetovi bejovi znameními i slovy na srozuměnou, že se jeho zpravodaj nesmírně zmýlil a že i za předpokladu, že nejsem mollá vynikající, jsem přece na nejlepší cestě důstojně přijmout blesk pravého vědění.

Po této scéně mě nechali žít v Buchaře životem pokojným. Bylo mým obyčejem vykonat nejprve doma rozmanité povinnosti, které mi ukládala moje dervišská povaha. Potom jsem se odebíral na knižní bazar, který má šestadvacet krámů. Tištěná kniha je tam vzácností. Na tomto místě a v domech knihkupců (neboť tam je velký sklad) jsem spatřil mnohé poklady, které by měly pro naše orientální dějepisce a jazykozpytce cenu nedocenitelnou. Jejich nabytí bylo v mém případě vyloučeno, neboť za prvé jsem k tomu neměl potřebné prostředky a za druhé by každé zdání světské učenosti mohlo poškodit moje přestrojení. Těch několik rukopisů, které jsem si přinesl z Buchary a Samarkandu, mě stálo mnoho námahy, než jsem je získal, a srdce mi krvácelo, když jsem zjistil, že jsem nucen zanechat za sebou díla, která mohla vyplnit nejednu důležitou mezeru v našich orientálních studiích. Z knižního trhu jsem měl ve zvyku odebírat se na Registán (veřejné náměstí); ten ležel poněkud odlehle. Ačkoli je větší a ruchu plnější než Lebi Hauz, který jsem dříve popsal, je daleko toho, aby byl tak příjemný; nalézáme zde rovněž nádrž obklopenou krámky s čajem; z jejího břehu lze rozeznat ark (hrad čili palác) emírův, který je na protilehlé straně a stojí na vyvýšeném místě. Jeho portál byl korunován hodinami; vzhled měl chmurný. Zachvěl jsem se, když jsem šel kolem toho hnízda tyranství, místa, kde snad bylo zavražděno mnoho těch, kdo mě předešli, a kde právě v té chvíli chřadli tři nešťastní Evropané tak daleko od své země a od každé možnosti pomoci. Poblíž brány leželo čtrnáct kusů mosazných děl, jejichž dlouhé hlavně byly bohatě ozdobené. Emír je poslal domů z Kokandu jako vítězné trofeje z onoho tažení. Výše, po pravici od paláce, stojí Mesdžidi Kelán, největší mešita v Buchaře; vystavěl ji Abdulláh chán Šejbání.

Když jsem Registán opustil, vstoupil jsem do čajového krámku Číňana z Komulu,¹² muže dokonale obeznámeného s turkotatarským jazykem, který tu platil za muslima. Ten dobrý muž mi byl velmi přátelský — a jak byly přece naše domovy od sebe vzdáleny! Vyprávěl mi mnoho o té krásné zemi, mnoho o zvycích a také o výtečných pokrmech své otčiny! Zvláště velká však byla jeho zkušenost ve věcech týkajících se čajů. Jak zapáleně mluvil, když přišel na čajovník, který na jediném stonku vykazuje listy tak rozmanitých příchutí! Měl ve svém krámku šestnáct různých druhů, které dokázal rozlišit hmatem.¹³

Na své cestě z Teheránu do Buchary jsem slýchal to posledně jmenované město od svých druhů popisovat tak často, že jsem byl po osmidenním pobytu docela doma. Nejprve mě hádží Sálih vodil všude, potom jsem ve svém zkoumání města, jeho bazarů a jeho vysokých škol (medres) pokračoval sám a své přátele jsem provázel jen tehdy, dostali-li jsme společné vyzvání do domu jednoho čínského Tatara, který se tam usadil. Při těch příležitostech jsme bývali obvykle pohoštěni národními pokrmy, jimž moji přátelé (míním hádžího Bilála a jeho družinu) byli již dlouho odcizeni. Je jeden, který svým evropským čtenářům prozradím v důvěře, neboť jej mohu doporučit jako lahůdku. Nazývá se mantuj a je to druh pudinku naplněného sekaným masem smíšeným s tukem a kořením. Vaří se zvláštním způsobem. Postaví na oheň kotel s vodou, který je nahoře uzavřen až na otvor velký asi jako sevřená dlaň. Na ten otvor položí tři nebo čtyři cedníky či řešeta, která se pevně uzavírají, přičemž to nejspodnější je k samému kotli připevněno těstem. Jen co se voda začne vařit a do cedníků proniká dostatečné množství páry, uloží se mantuj nejprve do nejvyššího a potom do nejnižšího cedníku; tam se ponechá, dokud není hotov. Zdá se podivné, že by Číňané užívali při přípravě svých mas páry! Mantuje se po uvaření často ještě opékají v tuku, a tu dostávají jméno zenbusi (dámský polibek). Moji přátelé z Kašgaru a Jarkandu mají mnoho jiných pokrmů docela svých vlastních, ale takové předpisy by se hodily jen do tatarské kuchařky.

Po celou dobu mého pobytu v Buchaře bylo povětří nesnesitelně horké; jiná okolnost však moje utrpení zdvojnásobila — obava z rišty (filaria medinensis)¹⁴, jíž v té době bývá napaden jeden člověk z deseti. To mě nutilo neustále pít teplou vodu nebo čaj. Ten neduh je docela obyčejný a ti, kdo v Buchaře sídlí v letní době, s ním zacházejí s takovou nevšímavostí jako my s nachlazením. Člověk nejprve pocítí na noze nebo na jiné části těla lechtání, potom se objeví skvrna, z níž vychází červ podobný nitce. Bývá často loket dlouhý a je nutno jej po několika dnech pečlivě navinout na navijadlo. To je obvyklé zacházení a nepůsobí nijakou neobyčejnou bolest; přetrhne-li se však červ, následuje zánět a místo jednoho se jich objeví šest až deset, což nutí pacienta zůstat týden v posteli a vydává jej prudkému utrpení. Odvážnější si dávají rištu vyříznout hned na začátku. Lazebníci v Buchaře jsou v tom úkonu snesitelně zběhlí. Místo, kde se lechtání pocítí, je v okamžiku odňato, červ vytažen a sama rána se brzy hojí. Někdy se ta nemoc, která je obvyklá i v Bender Abbásí (v Persii), vrací příštího léta, a to i tehdy, je-li pacient v jiném podnebí. Tak se to přihodilo doktoru Wolffovi, známému cestovateli¹⁵, který si s sebou vlekl z Buchary po celé cestě jednu z těchto dlouhých upomínek na svou pouť. Neukázala se, dokud nepřišel do Anglie, kde ji po východním způsobu vyňal zesnulý sir Benjamin Brodie. Vedle toho neduhu mají Bucharci mnohé zlé vředy, zaviněné jejich zlým podnebím a ještě zlejší vodou. Zvláště je pozoruhodné, že ženy, které by jinak mohly platit za nikoli nepůvabné brunety, jsou takto docela zohaveny jizvami, což snad lze vzdáleně přičíst jejich usedlým zvykům.

Bucharu zásobuje vodou Zarafšán (rozdělovatel zlata), jehož tok jde k severovýchodu. Jeho řečiště je nižší než město samo a i v létě poskytuje jen skrovný přítok. Voda teče kanálem dosti hlubokým, který však není udržován ve stavu čistoty. Je jí dovoleno vstupovat do města branou Derváze Mezár jednou za osm až čtrnáct dní, podle toho, jak to výška řeky dovolí. Objevení se vody, dosti špinavé už při svém prvním vstupu, je pro obyvatele vždycky radostnou událostí. Tu se nejprve obyvatelé, mladí i staří, vrhají do kanálů a nádrží, aby vykonali svá omývání; potom přicházejí vzít své lázně koně, krávy a osli; a když se tam konečně trochu ochladili i psi, je každý vstup zakázán, voda se nechá usadit, zprůhlednět a vyčistit. Pravda je, že do sebe vstřebala tisíce prvků zápachu a nečistoty! Taková je pozornost, kterou Buchara, ta vznešená, věnuje této nepostradatelné potřebě života — Buchara, kam se hrnou tisíce učenců, aby se naučili zásadám náboženství, jež posvěcuje zásadu, že „čistota je dcerou náboženství“.¹⁶

Je mi nemožné zapomenout na Bucharu, byť jen pro ono úsilí ve věcech náboženství, kterého jsem si tam povšiml ze strany vlády i lidu. Často jsem slýchal tvrdit, že „Buchara je pravou oporou islámu“.¹⁷ Ten titul je příliš slabý; měla by se spíše nazývat „Římem islámu“, neboť Mekka a Medína jsou jeho Jeruzalémem. Buchara ví o své nadřazenosti a chlubí se jí před všemi ostatními národy islámu; ano, i před samým sultánem, jenž je přece uznáván za oficiálního náčelníka náboženství; ale jemu se tak lehce nepromine, že připustil, aby bylo v jeho zemích vlivem frengiů tolik pokaženo. Ve své předpokládané povaze Osmana jsem byl vyzýván, abych plně vysvětlil:

Za prvé, proč sultán nedá pozabíjet všechny frengie, kteří sídlí v jeho panstvích, a přece neplatí žádnou džizji (poplatek); proč nepředstoupí každý rok k džihádu (náboženské válce), když má nevěřící na všech svých hranicích.

Za druhé, proč Osmani, kteří jsou sunnité a patří k sektě ebuhanífe, nenosí turban ani dlouhá roucha předepsaná zákonem a sahající po kotníky; proč nemají dlouhou bradu a krátké vousy na rtu jako „sláva všech pozemských stvoření“, jak je Prorok nazýván.

Za třetí, proč sunnité jak v Istanbulu, tak v Mekce ezán (svolání k modlitbě), když jej pronášejí, zpívají, což je hrozný hřích; proč tam nejsou všichni hádžíové, když sídlí tak nablízku svatým místům; a tak dále, a tak dále.

Učinil jsem, co bylo v mých silách, abych zachránil náboženskou čest poctivých Osmanů, a jestliže jsem byl příležitostně nucen vyslovit s červenáním ve tváři „Pater, peccavi“ (Otče, zhřešil jsem), nemohl jsem si v nitru nepogratulovat Turkům, že si přes to, že jsou pod vlivem zkaženého islámu, uchovali mnohé dobré vlastnosti a krásné povahové rysy, zatímco jejich souvěrci, kteří se chlubí, že se občerstvují u samého zdroje čisté věry, nemají potěšení v ničem jiném než v nejčernější lživosti, v pokrytectví a v šalbě. Jak často jsem byl nucen přihlížet jedné z chalk (kruhů), které zbožní tvoří tak, že si sedají na bobek těsně jeden u druhého do kola, aby se oddali tevedžühu (rozjímání), či jak západní mohamedáni říkají, murakebe o velikosti Boha, o slávě Prorokově a o nicotnosti naší smrtelné existence! Pohledíte-li jako cizinec na ty lidi s jejich nesmírnými turbany a s rukama svěšenýma a složenýma v klíně, jak sedí ve své stísněné pozici, nemůžete si pomoci a uvěříte, že jsou to bytosti povahy čistší a vznešenější, které se snaží odvrhnout od sebe tíži hlíny a plně přijmout duch onoho arabského rčení:

Ed dünjá džífetun ve tálibehá kiláb.¹⁸

Svět je ohavnost a ti, kdo se o něj lopotí, jsou psi.

Pohleďte jen pozorněji, a nemůžete nezpozorovat, že mnozí z hlubokého rozjímání padli do hlubšího spánku; a ačkoli začínají chrápat jako psi po těžkém dni honu, varujte se vyslovit jakoukoli výtku, neboť Bucharec vás brzy napraví poznámkou: „Tito muži dospěli tak daleko, že i když chrápou, myslí na Boha a na nesmrtelnost!“ V Buchaře se žádá pouze vnější podoba věci. Každé město má svého reíse,¹⁹ který s bičem o čtyřech koncích v ruce prochází ulicemi a veřejnými místy, zkouší každého chodce ze zásad islámu a posílá nevědomé, i kdyby to byli šedobradí muži šedesátiletí, na dobu osmi až čtrnácti dní do školy k chlapcům; nebo je v hodině modlitby zahání do mešit. Ale jestliže se v prvním případě ve škole čemu naučí, nebo tam prospí — jestliže se v druhém případě v mešitě modlí, nebo myslí na to, jak se jim denní zaměstnání zkrátilo — to vše není vůbec ničí věcí. Vláda nenaléhá na nic jiného než na vnější zdání; co leží uvnitř, je známo jen Bohu.

Je snad třeba naléhat na to, že duch, v němž se náboženství spravuje, má mocný vliv jak na vládu, tak na společnost? Iránská krev obyvatel (neboť dvě třetiny obyvatel města Buchary jsou Peršané, Mervané a Tádžikové) dává bazarům a veřejným místům jakési zdání životnosti; ale jaká beznaděj a jaká jednotvárnost v domech soukromých! Každá stopa radosti a veselosti je vypovězena z těch kruhů, kde je vliv náboženství a soustavy dohledu pociťován tak tyransky. Emírovi špehové si prorážejí cestu i do svatyní rodin, a běda muži, který si dovolí prohřešit se proti formám náboženství nebo proti autoritě panovníkově. Věky utlačování nyní lid tak zastrašily, že se muž a žena, i když není přítomna třetí osoba, neodváží vyslovit emírovo jméno, aniž přidají slova: „Bůh mu dejž žít sto dvacet let!“ Je nutno také přiznat, že ten ubohý lid nepociťuje ke svému vládci žádný pocit nenávisti, neboť tyranský rozmar se mu nezdá věcí k podivení, nýbrž bývá spíše pokládán za nevyhnutelnou vlastnost knížecí důstojnosti. Emír Nasrulláh, otec nynějšího vládce Buchary²⁰, byl v posledních letech svého života ukrutný zpustlík, který trestal smrtí nemravnost u jiných, a přece sám nanejvýš nestoudným způsobem porušoval čest svých poddaných. Málo bylo rodin, které vyšly bez pohany; a přece si nikdo nedovolil, aby mu z rtů unikl jediný dech výtky. Panující emír Mozaffaruddín chán²¹ je naštěstí muž dobře nakloněný; a ačkoli vymáhá s tvrdostí zákony týkající se náboženství a mravů, nelze mu samému přičíst žádný zločin; odtud ta neustávající chvála a ono velebení, jehož je ze strany svého lidu předmětem.

Emíra jsem spatřil později v Samarkandu; je v dvaačtyřicátém roce svého věku, prostřední postavy, poněkud korpulentní. Má velmi příjemné vzezření, krásné černé oči a tenkou bradu. V mladosti působil jeden rok jako guvernér v Karši²² a osmnáct v Kermine²³ a vždy se vyznačoval mírností a vlídností svého chování. Politické zásady svého otce provádí přísně a jako mollá a nábožný muslim je vyhlášeným nepřítelem každé novoty, i když může být přesvědčen o její užitečnosti. Když nastoupil, dal si vyrazit na svůj pečetní prsten rčení:

El hükm bil adl.²⁴

Vláda spravedlností.

A až do nynějšího okamžiku jej nanejvýš svědomitě zachovává. Mnohé zprávy, které o něm obíhají, tu poznámku potvrzují. Pravda, podle našeho názoru na věci se zdá být velké přehánění v takovém způsobu spravedlnosti, jaký vedl emíra k tomu, aby poslal na popravu svého mehtera, druhého v hodnosti ze svých úředníků, protože (neboť v této podobě se ta zpráva donesla do Kokandu) vrhl pochybný pohled na jednu z královských otrokyň; ani by se nemělo slušet na knížete, jehož rčením je „spravedlnost“, aby se zachoval tak, jak se emír zachoval v Kokandu. Všechny tyto vady jsou však u chána bucharského velmi prominutelné. Ke svým velmožům, kteří si většinou zacházení, s nímž se potkávají, dobře zasluhují, je velmi tvrdý, neboť ačkoli trestá u těchto smrtí i nepatrné přečiny, chudších tříd šetří. Odtud onen výraz, který mu lid připisuje a který mu ke chvále slouží, neboť o něm říkají, že je „zhoubcem slonů a ochráncem myší“.²⁵

Je zvláštní, jakou námahu si emír dává, aby svým poddaným kladl překážky do cesty, kdykoli se snaží odchýlit od jednoduchosti a skromnosti svého nynějšího, podle jeho názoru šťastného stavu. Zavádění přepychových předmětů či jiného nákladného kupeckého zboží je zakázáno, stejně jako užívání výstavnosti na domě či v šatu: v přečinech tohoto rázu se nehledí na osobu. Jeho serdári kul (vrchní velitel) Šáhruch chán, vzešlý z pobočné větve královského rodu perského (Kádžárů), uprchl sem z Astarábádu, kde byl guvernérem, a dlouho zde byl držen ve velké úctě a vyznamenání; ale protože si přál žít na perský způsob, dal si s velkým nákladem vystavět dům o jednom patře, jako jsou ty v Teheránu; v něm byla vedle jiných přepychových předmětů vsazena okna ze skla; říká se, že to vše stálo patnáct tisíc till, což je v Buchaře pokládáno za nesmírnou sumu; a bylo to takového druhu, že to mohlo zastínit i ark (palác) sám. Emír o tom byl zpraven od samého začátku, ale čekal, dokud nebude vše docela dohotoveno, a tu byl Šáhruch chán náhle obviněn z přečinu proti náboženství, uvržen do vazby a potom poslán do vyhnanství. Dům byl zkonfiskován a připadl emírovi: byla učiněna nabídka, že se koupí, a to za sumu převyšující cenu nákladu, ale ne! On poručil, aby byl zbořen; protože se mu však i samy zříceniny zdály příliš ozdobné, rozkázal je docela zničit, s jedinou výjimkou dřeva, které bylo prodáno jednomu pekaři za dvě sta till, na pohrdání a posměch všem, kdo by se odvážili oddat se chuti po přepychu. I ve svých domácích poměrech je emír nesmírně odlišný od svého otce; a nezdálo se mi, že by tam mohla být více než polovina té družiny sluhů, jakou u dvora Nasrulláhova viděl pan de Khanikoff a o níž, tak jako o tolika jiných podrobnostech týkajících se Buchary, podává ten ruský cestovatel zprávu tak pečlivou, tak přesnou a obšírnou.

Mozaffaruddín chán má (neboť je to obyčej jeho náboženství) čtyři zákonné ženy a asi dvacet jiných, první rodem z Buchary, druhé otrokyně, a jak mi bylo s vážností řečeno, zaměstnané jen opatrováním dětí, jichž je šestnáct, deset dívek (ale promiňte mi, princezen) a šest chlapců (tore). Dvě nejstarší princezny jsou vdány za guvernéry Serepúlu a Akče; jenže protože obě ta města padla do rukou Afghánce, žijí ti dva zeťové jako hosté emírovi, jako králové sans portefeuilles. Harému předsedá panovníkova matka, dříve perská otrokyně (rodem z Kademgiháhu u Mašhadu), a jeho babička Hakim Ajim. Harém má dobrou pověst pro svou cudnost a řádnou výchovu. Laikům je zakázáno pod hrozbou smrti do něho vstoupit nebo třeba jen vrhnout pohled či obrátit tam myšlenku: to je dovoleno jen nábožným šejchům či mollům, jejichž nefes (dech) je známé svatosti; a právě z tohoto titulu byl náš přítel hádží Sálih obeslán, aby podal dávku chaki šifá (léčivého prachu z Medíny). Náklady harému, pokud jde o šat, stravu a jiné potřeby, jsou velmi malé. Dámy si zhotovují nejen vlastní šaty, ale často i roucha emírova, který je znám jako přísný hospodář a který nad vším vykonává tvrdý dohled. Denní výdaje na kuchyni paláce jsou prý šestnáct až dvacet tenge (poněkud více než devět až deset šilinků), což je velmi pravděpodobné, neboť jeho tabule poskytuje jen vzácně nějaké cukroví a skládá se pouze z pilavu vařeného s ovčím tukem. Výraz „knížecí tabule“ je na Bucharu nepoužitelný, kde jeden a týž pokrm uspokojí knížete, úředníka, kupce, ručního dělníka i venkovana.

Člověk, který se nadlouho vláčel pouštěmi Střední Asie, přece v Buchaře, přes všechnu její bídnost, nalezne něco z povahy velkoměsta. Má strava se nyní skládala z dobrého chleba, čaje, ovoce a vařených mas. Dal jsem si zhotovit dvě košile a pohodlí civilizovaného života se mi stalo tak příjemným, že mi bylo vskutku líto, když jsem od svých přátel obdržel vyzvání, abych se připravil na cestu, poněvadž si přáli dospět ke svým vzdáleným domovům na východě, dříve než nastoupí zima. Mým záměrem bylo prozatím jim dělat společnost až do Samarkandu, neboť jsem se svého rozhovoru s emírem poněkud bál a jejich společnost mi v mnohých ohledech měla být velmi užitečná. V posledně jmenovaném městě jsem se měl rozhodnout, mám-li pokračovat do Kokandu a Kašgaru, nebo se vrátit sám přes Kerki, Karši a Herát²⁶. Moji výteční přátelé hádží Bilál a hádží Sálih si nepřáli mě ovlivňovat, nýbrž postarat se o případ možného návratu. Toužíce mi pomoci, nakolik dokážou, představili mě jednomu kervanbašimu z Herátu, který se zdržoval v Buchaře a který pomýšlel na to, že se do prvně jmenovaného města nakonec za tři týdny vrátí. Jmenoval se mollá Zemán; mým přátelům byl znám již z dřívějška. Poručili mě jeho péči, jako bych byl jejich vlastní bratr, a bylo ustanoveno, že vrátím-li se ze Samarkandu, sejdeme se tři týdny poté v Kerki na vzdálenějším břehu Oxu. Tento první krok, který naznačoval konečné rozloučení, nás všechny velmi dojal. Dosud jsem nalézal utěšení právě v nejistotě svého záměru; neboť mé obraznosti mělo rozšíření mých cest do Kašgaru, Aksu a Chotanu, bohatého na mošus — do zemí, do nichž žádný Evropan přede mnou neproniknul —, nekonečný půvab a básnickou přitažlivost.

Moje myšlenky však byly vzpomínkou na onu návštěvu u molly Zemána tak zaměstnány, že jsem se chystal zapomenout popsat místo, kde jsem jej nalezl. Bylo to v karavanseráji určeném pro obchod s otroky²⁷. O tom nemohu čtenáři nepodat alespoň drobný nákres. Ta stavba, která tvořila čtverec, obsahovala snad třicet až pětatřicet cel. Tři velkoobchodníci v tomto ohavném obchodu si ty budovy najali jako sklad pro ty ubohé nešťastníky, kteří byli zčásti jejich vlastním majetkem a movitostí a zčásti jim byli svěřeni jako komisionářům Turkmenů. Jak je dobře známo, karakčiové, kteří nedokáží dlouho čekat, mají ve zvyku prodávat své otroky nějakému Turkmenovi, který má více prostředků ve své moci. Ten je přivádí do Buchary a z těch obchodů má největší zisk, poněvadž kupuje přímo od výrobce. V prvních dnech svého příchodu do hlavního města prodá všechny ty, pro něž najde zákazníky; ostatní za sebou zůstaví v rukou dellála (dohazovače), který je spíše velkoobchodníkem. Lidské bytosti se v Buchaře a Chívě prodávají od tří let do šedesáti, nemají-li takové vady, pro něž by byly pokládány za mrzáky. Podle předpisů svého náboženství mohou být jako otroci prodáváni jen nevěřící; ale Buchara, která nemá nic více než zdání svatosti, se takovým ustanovením bez skrupulí vyhýbá a činí otroky nejen ze šíitských Peršanů, kteří byli prohlášeni za „nevěřící“ již roku 1500 mollou Šemsuddínem, nýbrž i z mnohých vyznavačů samých sunnitských zásad, když byli ranami a zlým zacházením přinuceni nazývat se šíity. Jen Žid, kterého vyhlašují za nezpůsobilého, je nehodným stát se otrokem — způsob prokazování jejich odporu, který je ovšem dětem Izraele všechno jiné než nepříjemný, neboť ačkoli mu Turkmen uloupí jako kořist jeho majetek a obere jej o všechno, jeho těla se nedotkne. V dřívější době tvořili výjimku i Hindové. V nedávnější době, když se do Buchary hrnuli přes Herát, začali Tekkové či Sarykové pro svůj postup klást nová pravidla. Nešťastný uctívač Višnuův je nyní nejprve přemetamorfován na muslima, potom učiněn šíitou; a teprve když proběhlo toto dvojí obrácení, je mu udělena čest, že je obrán o všechen majetek a uveden do stavu otroka.

Otrok vystavený na prodej je, je-li mužem, podroben veřejné prohlídce: prodavač je povinen ručit za to, že nemá nijakých těch mravních či tělesných vad, které podle jeho vědomosti tvoří skrytou nezdravost; to jest tam, kde, ačkoli jsou oku neznatelné, existují ve stavu zárodečném.

Otroku samému je nejšťastnější hodinou ta, kdy přechází z ruky obchodníka s otroky; neboť žádné zacházení, jakkoli tvrdé, které jej čeká u jeho budoucího pána, nemůže být tak tísnivé a bolestné jako to, jímž musí projít, dokud zůstává obchodním předmětem vystaveným na prodej v krámě.

Cena se mění s politickými poměry Turkmenů, podle toho, jak nalézají (neboť na tom závisí výroba toho předmětu) větší či menší příhodnost pro svůj alaman v sousedním kraji. Například: v dnešní době je nejvyšší cena za muže v plné zralosti jeho síly čtyřicet až padesát till (asi dvacet jedna až třicet šest liber)²⁸; po vítězství, kdy bylo zajato osmnáct tisíc perských vojáků zároveň, byl muž k mání za sumu tří nebo čtyř till.

Když jsem v Buchaře zůstal dvaadvacet dní, shledal jsem nemožným zdržovat své přátele déle, a bylo ujednáno, že se ihned vypravíme do Samarkandu. Naše živobytí v Buchaře, kde nám nikdo, byť jakkoli velkomyslný ve svých potřeseních rukou, nedal jedinou vindru, značně narušilo naše finance. Co jsme byli schopni sehnat v Chívě, bylo docela vyčerpáno, a jako mnozí z mých druhů jsem byl i já nucen zbavit se svého osla; a naše cesta měla být nadále vedena dál v najatém dvoukolém vozíku. Jednotliví členové naší karavany, kteří patřili ke Kokandu či Chodžendu, se od nás již odloučili a odešli každý svou vlastní cestou sám. Ti, kdo dosud zůstali spolu, byli rodem z Endigánu nebo čínští Tataři. Ti si však při cestě k Samarkandu vybrali různé trasy. Hádží Sálih, družina hádžího Bilála a já jsme se rozhodli následovat cestu přímou; ostatní, kteří byli pěšky, dychtili vykonat poutní cestu přes Gidždovan k hrobu svatého Abdula Chálika.²⁹³⁰

Mnozí Bucharci mi při mém návratu dali na srozuměnou, že by si přáli provázet mě do Mekky. Byl jsem proto nucen užít mnoho jemné diplomacie, neboť jejich společnost by jistě byla zdrojem velkých nesnází v obou případech, ať bychom se nalezli před Kaabou, nebo na břehu Temže!

Rozžehnal jsem se se všemi svými přáteli a známými. Rahmet bej mi dal doporučující listy pro Samarkand a já jsem slíbil, že se tam dostavím k emírovi. Kokandský povoz, který jsme si najali, aby nás dopravil až do Samarkandu, byl předtím poslán napřed, aby na nás čekal ve vsi Baveddín, na kteréžto poutní místo jsme nyní podle zvyku té země měli vykonat svou druhou návštěvu — svou návštěvu na rozloučenou. Ta ves je vzdálena dvě leguy od Buchary a je, jak již bylo řečeno, pohřebištěm proslulého Bahá’uddína Nakšbanda, zakladatele řádu téhož jména a hlavního zdroje všech těch nestřídmostí náboženství, jimiž se východní islám odlišuje od západního. Nevcházeje do dalších podrobností, postačí zmínit, že Bahá’uddín je uctíván jako národní svatý Turkestánu, jako druhý Mohamed; a Bucharec je pevně přesvědčen, že už samo zvolání „Bahá’uddín belagerdán!“³¹ postačí k vysvobození ze všeho neštěstí. Poutě se na to místo vykonávají i z nejodlehlejších částí Číny. V Buchaře je obyčejem chodit sem každý týden a styk s hlavním městem se udržuje asi třemi sty osly, které se dávají za nájem. Ti stávají před Derváze Mezár a lze je dostat za několik pul (malých měděných mincí). Ačkoli cesta na mnohých místech vede přes hluboký písek, běží ta zvířata při své cestě do vsi s nepopsatelnou rychlostí; ale co se pokládá za velmi překvapivé, nelze je bez opakovaných ran přivést k tomu, aby se vrátila. Bucharec tu okolnost přičítá pocitu úcty, který svatý vnuká i hovadům; neboť neběží-li k jeho hrobu a nejeví-li největší nechuť jej opustit?

Hrob je v malé zahradě. Z jedné strany je mešita. K té lze přistoupit dvorem plným slepých a zmrzačených žebráků, jejichž vytrvalost v dotírání by zahanbila lidi téhož řemesla v Římě či v Neapoli. Před čelem hrobu je proslulý senghi murad (kámen touhy), který byl dosti obroušen a vyhlazen nesčetnými čely nábožných poutníků, jež se o něj třela. Nad hrobem je položeno několik beraních rohů a korouhev, a také metla, která dlouho sloužila k vymetání svatyně v Mekce. Při různých příležitostech byly také činěny pokusy přikrýt vše kupolí, ale Bahá’uddín, jako mnozí jiní svatí v Turkestánu, má v oblibě volné povětří, a každá stavba byla po uplynutí tří dnů od svého vztyčení shozena. Takový je příběh, který vyprávějí šejchové, potomci toho svatého, kteří střídavě drží před hrobem stráž a s dostatečnou nestoudností poutníkům vyprávějí, že jejich předek měl obzvláštní zálibu v čísle sedm. V sedmém měsíci přišel na svět, v sedmém roce znal Korán nazpaměť a v sedmdesátém zemřel. Odtud mají mít i příspěvky a dary kladené na jeho hrob tu zvláštnost, že nesmějí být ničím jiným než násobky sedmi nebo číslem sedm samým.

Čtvrt leguy od hrobu Bahá’uddínova, na otevřeném poli, je hrob Mirího Kuláha³², mistra a duchovního náčelníka onoho prvního. Ale mistr je dalek toho, aby požíval téže úcty a téhož jména jako učeň.