Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

XI.

Z Buchary do Samarkandu; malá poušť Čöl Melik; živý ruch na cestě způsobený válkou; první pohled na Samarkand; Hazreti Šáh Zinde; Timurova mešita; citadela (Ark); Timurova audienční síň; Köktaš čili Timurův trůn; zvláštní podnož; Timurova hrobka a hrobka jeho učitele; autor navštíví skutečný Timurův hrob v podzemí; korán ve foliu připisovaný Osmanovi, tajemníku Mohamedovu; medresy; stará hvězdárna; řecko-armenská knihovna, kterou Timur, jak se tvrdí, do Samarkandu neodvezl; sloh veřejných staveb není čínský, nýbrž perský; dnešní Samarkand; jeho obyvatelstvo; Dehbíd; autor se rozhodne k návratu; příjezd emírův; autorova rozmluva s ním; rozloučení s hádžíi a odjezd ze Samarkandu

Hinc quarto die ad Maracanda perventum est . . . Scythiae confinis est regio, habitaturque pluribus ac frequentibus vicis, quia ubertas terrae non indigenas modo detinet, sed etiam advenas invitat.

Odtud se čtvrtého dne dospělo k Marakandě . . . Ten kraj hraničí se Skythií a je obydlen mnoha hustě osazenými vesnicemi, neboť úrodnost země nejen zdržuje domácí, nýbrž přivábí i cizince.

Quintus Curtius Rufus, knihy VII. a VIII.

Celá naše karavana se nyní, když jsme vyráželi z Buchary do Samarkandu, scvrkla na dva vozy. V jednom z nich sedával hádží Sálih a já, v druhém hádží Bilál se svou družinou. Zastíněn před sluncem rohožovou střechou bych se byl rád usadil v pokoji na svém koberci, to však bylo nemožné pro prudký pohyb našeho nanejvýš primitivního vozidla; nakládalo s námi „podle své vlastní libé vůle“ a házelo nás tu sem, tu tam, až naše hlavy do sebe ustavičně narážely jako kule na biliárovém stole. Během prvních hodin jsem pociťoval úplnou mořskou nemoc a vytrpěl jsem mnohem více, než když jsem jezdil na velbloudech, jejichž kolébání jako na lodi jsem se kdysi tolik děsil. Nebohý kůň zapřažený do širokého těžkého vozu musel nejen s námahou protáčet hlubokým pískem či bahnem nemotorná kola — dokonalým kruhům tolik vzdálená —, nýbrž vézt i řidiče a jeho pytel se zásobami. Turkmen má pravdu, pochybuje-li, že se Bucharec kdy na onom světě zodpoví za to, jak zachází s koněm, nejšlechtilejším ze tvorstva nerozumného.

Protože byla noc, když jsme vyráželi od Bahá’uddína, zmýlil se řidič (rodák z Kokandu), jenž nebyl s cestou dost obeznámen, ve směru, takže jsme místo o půlnoci dospěli k městečku Mazár teprve zrána. Je od Buchary vzdáleno pět tašů (fersach) a pokládá se za první stanici na cestě do Samarkandu. Zastavili jsme zde jen krátce a okolo poledne jsme dospěli k Šejch Kásimu, kde jsme se potkali s některými ze svých poutnických bratří. Ti brali cestu přes Gidždovan. Dovolili jsme si tam proto zůstat pospolu v pokoji až do pozdní noci.

Slyšel jsem mnohé podivuhodné zprávy o kvetoucím obdělání kraje mezi Bucharou a Samarkandem, až dosud jsem však během svého denního pochodu nespatřil nic ohromujícího, docela nic, co by odpovídalo mým vysoko napjatým očekáváním. Viděli jsme ovšem všude a po obou stranách cesty, s nemnohými výjimkami, zemi pod pluhem; příštího dne mě však čekalo skutečné překvapení. Prošli jsme malou pouští Čöl Melik (dlouhou šest leguí a širokou čtyři), kde je karavanseráj a vodní nádrž, a dospěli jsme konečně do kraje Kermine, jenž tvoří stanici třetího dne. Nyní jsme každou hodinu, někdy každou půlhodinu, míjeli malý bazarli džaj (tržiště), kde bylo několik hostinců a krámů s potravinami a kde se kolosální ruské čajové konvice, ustavičně v bodu varu, pokládají za ne plus ultra vybranosti a pohodlí. Tyto vsi mají docela jinou povahu než ony v Persii a Turecku, jejich dvory jsou lépe naplněny dary země; a kdyby zde bylo více stromů, mohli bychom říci, že na celé cestě od Pontských hor je toto jediná země, která se podobá naší na dalekém západě. Okolo poledne jsme zastavili v Kermine v půvabné zahradě u vodní nádrže, kde jsme nalezli hojný stín. Zdálo se mi, že se mi moji přátelé stávají tím milejšími, čím více se blížil okamžik našeho rozloučení; připadalo mi nemožné, že mám tu dlouhou cestu ze Samarkandu do Evropy vykonat sám! Z Kermine jsme vyrazili okolo západu slunce v úvaze, že svěžest noci poněkud ulehčí mukám našeho přepracovaného koně; o půlnoci jsme opět na dvě hodiny zastavili, neboť jsme doufali, že k své stanici dospějeme příštího jitra, než začne denní žár. Na mnohých místech u cesty jsem si všiml čtverhranných milníků, některých celých, jiných zlomených,¹ jež vděčí za své zřízení Timurovi²; a nemusí nás to udivovat, neboť Marco Polo nalezl za časů Oktajových ve Střední Asii pravidelné poštovní cesty. Celá cesta z Buchary do Kašgaru nese prý skutečně dosud známky staré civilizace, kterou lze, byť s častými přestávkami, stopovat hluboko do Číny. I nynější emír, který si rovněž přeje se vyznamenat, dal na několika místech vystavět malé terasy k modlitbě; slouží jako jakési příležitostné mešity a jako upomínka chodcům, aby vyplnili své náboženské povinnosti. Každý věk má tedy před očima své vlastní zvláštní cíle!

Večer jsme strávili ve vsi Mir a ubytovali se tam v mešitě. Ta se zvedá ze středu úhledné květinové zahrady. Ulehl jsem ke spánku poblíž nádrže, byl jsem však ze svého dřímání vyburcován hádavým oddílem Turkmenů. Byli to tekkovští jezdci, kteří slouživše emírovi jako pomocné sbory v jeho tažení proti Kokandu, se nyní vraceli do Mervu s kořistí, kterou vzali Kyrgyzům. Emír je ve své dychtivosti civilizovat je obdaroval, mnohé z nich, bílým turbanem a doufal, že docela odloží své divé kožešinové čepice. Nosili je, dokud byli na dohled emírovi, slyšel jsem však, že je potom všechny prodali.

Od Miru jsme pokračovali ke Kette Kurganu („velká tvrz“). Je sídlem vlády a má nejproslulejší obuvníky v celém chanátu. Tu tvrz chrání pevná zeď a hluboký příkop. V noci není nikomu dovoleno vcházet ani vycházet; zůstali jsme proto v karavanseráji na cestě před tvrzí. Vozy byly všude; cesty skutečně ve všech směrech poskytovaly čilý a neobyčejně živý obraz: to se mělo přičíst válce, která zaměstnává všechna vozidla mezi Bucharou a Kokandem. Od Kette Kurganu vede do Karši vlastní cesta pouští, o níž se říká, že je o čtyři leguy kratší než obvyklá cesta tamtéž ze Samarkandu; cestující si však musejí vodu brát s sebou, neboť je tam jen velmi málo studní, jichž mohou lidé užít, byť je několik použitelných pro dobytek. Shledal jsem, že řidiči a venkované rozmlouvají před čajovnami o věcech politických, neboť zákazy se zde nevymáhají tak jako v Buchaře. Ti nebozí lidé jsou okouzleni, když slyší o hrdinských činech svého emíra; vyprávějí, že si již vynutil cestu z Kokandu do Číny, a jak zde na východě podrobí vše svému žezlu, přikročí prý k tomu, aby se zmocnil Íránu, Afghánistánu, Indie a frengistánu (ty pokládají za sousedící země), až k Rúmu: celý svět má být podle nich vlastně rozdělen mezi sultána a emíra!

Když jsem za sebou zanechal Karasu, místo nějaké důležitosti, dospěli jsme k Daulu, páté stanici a poslední před Samarkandem samým. Naše cesta vedla přes několik návrší, z nichž jsme po levici mohli rozeznat rozsáhlé lesy táhnoucí se do dálky. Řekli mi, že dosahují až do poloviny cesty do Buchary a slouží jako útočiště uzbeckým rodům Chitaj a Kipčak, které jsou často s emírem v nepřátelství. Protože znají všechny tajné kouty a skrýše svých vlastních lesů, nelze je snadno napadnout.

To, co jsem slyšel v Buchaře, zmenšilo v mých očích historickou důležitost Samarkandu velmi mnoho. Nedokážu však popsat svůj pocit zvědavosti, když mi na východě ukázali horu Čobanatu, u jejíhož úpatí leží, jak mi řekli, ta Mekka, kterou jsem tolik dychtil spatřit. Zahleděl jsem se proto upřeně v ukázaném směru, a když jsme se konečně s námahou vyškrábali na jedno návrší, uzřel jsem Timurovo město uprostřed krásného kraje. Musím přiznat, že první dojem, který ve mně vzbudily kupole a minarety se svými rozmanitými barvami, všechny zalité jitřním slunečním světlem — zkrátka celá ta neobyčejná podívaná —, byl velmi příjemný.

Protože se Samarkand kouzlem své minulosti i svou odlehlostí pokládá v Evropě za něco neobyčejného, pokusíme se, když už nemůžeme užít kreslířské tužky, nakreslit pohled na to město perem. Musím čtenáře poprosit, aby po mém boku zasedl do vozu; potom spatří na východě onu horu, kterou jsem zmínil dříve. Její kupolovitý vrchol je korunován malou stavbou, v níž odpočívá Čobanata (svatý patron pastýřů). Pod ní leží město. Ačkoli se obvodem rovná Teheránu, neleží jeho domy tak těsně vedle sebe; nicméně vynikající stavby a ruiny poskytují mnohem velkolepější prospekt. Oko nejvíce poutají čtyři vysoké stavby v podobě půlkupolí, průčelí medres (pištak). Zdály se stát všechny blízko sebe, některé jsou však vlastně v pozadí. Jak postupujeme vpřed, zpozorujeme nejprve malou úhlednou kupoli a dále k jihu jinou, větší a velkolepější; ona první je Timurova hrobka, druhá jeho mešita. Docela proti nám, na jihozápadním okraji města, se na návrší zvedá citadela (Ark), okolo níž jsou shromážděny jiné stavby, zčásti mešity a zčásti hrobky. Představíme-li si potom celek proložený hustě vysázenými zahradami, budeme mít o Samarkandu matnou představu — matnou, neboť pravím s perským příslovím:

Šuníden kej buved manendi díden?³

Kdy bude slyšení jako vidění?

Ale ach! proč musím dodávat, že dojem z jeho zevnějšku slábl, jak jsme se blížili, a byl docela rozmetán, když jsme do toho místa vstoupili? Jak hořké je zklamání u města, jako je Samarkand, tak nepřístupného a jehož znalost musí být tak drahá zaplacena; a když jsme vjeli Dervaze Bucharou a museli projít větší částí hřbitova, abychom se dostali do obydlené části města, pomyslel jsem na ten perský verš:

Samarkand sejkeli rúji zemín est.⁴

Samarkand je ohniskem celého zemského kruhu.

Přes všechno své nadšení jsem propukl v hlasitý smích. Zamířili jsme nejprve ke karavanseráji po straně bazaru, kde jsou hádžíům poskytovány příbytky bezplatně; téhož večera jsme však byli vyzváni do soukromého domu stojícího za bazarem poblíž Timurovy hrobky, a jaká byla moje radost i překvapení, když jsem se dozvěděl, že náš hostitel je šťastnou náhodou emírův úředník, jemuž je svěřen dohled nad palácem v Samarkandu!

Protože bylo ohlášeno, že se emír za několik dní vrátí z Kokandu, kde právě skončil vítězné tažení, rozhodli se moji druhové počkat kvůli mně v Samarkandu, dokud emíra nespatřím a dokud nenaleznu jiné procházející hádžíe, k jejichž společnosti bych se na své zpáteční cestě mohl přidat. To mezidobí jsem trávil návštěvami všeho, co bylo ve městě k vidění; neboť přes svůj bídný vzhled je v tomto ohledu nejbohatší v celé Střední Asii.

Ve své hádžíjské povaze jsem přirozeně začal u svatých; a protože se zde vše, i to, co je zajímavé historicky, důvěrně mísí s nějakou svatou legendou, pocítil jsem jako nanejvýš příjemnou povinnost zhlédnout všechno.

Vypočítávají zde několik set poutních míst; my však zvlášť uvedeme jen ta pozoruhodnější.

Hazreti Šáh Zinde (letohrad Timurův)⁵

Vlastní jméno je Kásim bin Abbás⁶. Měl prý být z rodu Kurajšovců a stojí tudíž zde v nejvyšší vážnosti jako náčelník těch Arabů, kteří do Samarkandu uvedli islám. Jeho hrobka leží za městem, k severozápadu, poblíž hradby a stavby, která slouživala velikému Timurovi za letní obydlí. Ta si uchovala i do dnešního dne mnoho ze svého starého lesku a přepychu. Všechny tyto budovy stojí na vyvýšeném místě a vystupuje se k nim po čtyřiceti dosti širokých mramorových stupních. Když člověk dosáhne vrcholu, dovedou jej ke stavení ležícímu na konci malé zahrady. Zde vede několik malých chodeb do velké komnaty, z níž malou tmavou cestou dospějete k stejně tmavému hrobu svatého muže. Vedle zmíněné komnaty jsou ještě jiné, jejichž barevné cihly a mozaiková podlaha činí tak skvělý dojem, jako by byly dílem včerejšího dne.

Každou jednotlivou komnatu, do níž jsme vstoupili, bylo třeba pozdravit dvěma rikaat namaz (předepsanými poklonami modlitby). Začínala mě bolet kolena, když mě vedli dále do komnaty vykládané mramorem. Předložili nám k pocelení tři korouhve, starý meč a náprsní pancíř jako ostatky proslulého emíra. Ten projev úcty jsem neodmítl, stejně jako moji druhové, ačkoli jsem měl velkou pochybnost, jsou-li ty předměty samy pravé. Slyšel jsem také o meči, pancíři, koránu a jiných ostatcích toho svatého muže, nedostal jsem je však na dohled. Proti té stavbě zřídil panující emír malou medresu, která vypadá jako palácová konírna.

Mesdžidi Timur (Timurova mešita)⁷

Tato mešita stojí na jižní straně města: velikostí a malovanou cihlovou ozdobou se velmi podobá Mesdžidi Šáhu v Isfahánu, která byla vystavěna na rozkaz Abbáse II.⁸ Kupole je však jiná; má podobu melounu, což v Persii není nikdy případ. Nápisy z Koránu zlatým písmem sulus jsou, hned po těch na ruinách Sultáníje, nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl.

Ark (citadela — Timurova audienční síň)

Výstup k Arku je dosti strmý; dělí se na dvě části, z nichž vnější se skládá ze soukromých obydlí, kdežto druhá se užívá jen k přijetí emíra.

Ten palác mi byl popisován jako neobyčejně zvláštní; je to však stavba velmi obyčejná a není ani sto let stará, a přiznávám, že jsem na ní nenalezl nic pozoruhodného. Nejprve mi ukázali komnaty emírovy: mezi nimi ajnechane, komnatu složenou z úlomků zrcadel, jež platí za div světa; mne však zajímala mnohem méně než místo označované Talari Timur čili „Timurova audienční síň“. To je dlouhé úzké nádvoří, obklopené krytým chodníkem čili křížovou chodbou. Strana, která stojí proti vám, obsahuje slavný Köktaš (zelený kámen)⁹, na nějž dal Timur postavit svůj trůn: k němu se hrnuli vasalové ze všech částí světa, aby složili svůj hold, a byli tam rozestavěni podle svého stavu, kdežto na prostředním prostranství, které se podobalo aréně, sedávali v sedlech tři hlasatelé pohotově, aby okamžitě dopravili slova dobyvatele světa na nejzazší konec síně. Protože je ten zelený kámen čtyři a půl stopy vysoký, musel za podnož vždy posloužit nějaký zajatec vznešeného rodu. Je zvláštní, že ten kolosální kámen (deset stop dlouhý, čtyři široký a čtyři a půl vysoký) byl sem podle tradice přivezen z Bursy. Napravo od toho kamene je ve zdi zasazen vyčnívající oválný kus železa, podobný polovině kokosového oříšku; je na něm arabský nápis vyrytý kúfickým písmem. Byl prý přinesen z pokladnice sultána Bájazída Jildirima a sloužival jednomu z chalífů jako amulet. Vysoko nad tím kamenem jsem na zdi viděl dva firmany psané zlatým písmem diváni, jeden od sultána Mahmúda, druhý od sultána Abdula Medžída. Byly z Istanbulu zaslány emíru Saídovi a emíru Nasrulláhovi a obsahovaly jak ruchsati namaz (úřední povolení k modlitbě),¹⁰ tak uvedení v úřad reíse (ochránce náboženství), jehož přijetí si emírové dříve činili bodem obřadnosti. Dnešní emírové se při svém nastoupení uspokojí tím, že u Köktaše složí hold; a ten kámen se již k ničemu jinému neužívá než k tomu účelu a jako poutní místo pro zbožné hádžíe, kteří odříkají tři fátihy a se zvláštní zbožností si otírají hlavy o ten pomník, odkud kdysi každé slovo, které vyřkl jejich slavný monarcha, dolehlo jako rozkaz do nejodlehlejších částí Asie. O Timurovi se v Samarkandu mluví, jako by zpráva o jeho smrti právě dorazila z Otraru; a mně jako Osmanovi byla položena otázka, jaké jsou moje pocity, přistupuji-li k hrobu vládce, který „našemu“ sultánovi uštědřil tak strašlivou porážku.

Turbeti Timur (Timurova hrobka)¹¹

Tento pomník leží k jihozápadu a skládá se z úhledné kaple korunované skvělou kupolí a obklopené hradbou; v té je vysoká klenutá branka a po obou stranách dvě malé kupole, drobné obrazy té velké, zmíněné první. Prostor mezi hradbou a kaplí je vyplněn stromy a měl by představovat zahradu, nyní je tam však vidět velká zanedbanost. Vchod do kaple je na západě a její průčelí je podle zákona k jihu (kible). Když člověk vejde, nalezne se v jakési předsíni, která vede přímo do kaple samé. Ta je osmihranná a má deset krátkých kroků v průměru. V jejím středu, to jest pod kupolí, na místě čestném, jsou dva hroby položené podélně s hlavou ve směru Mekky. Jeden je přikryt velmi krásným kamenem temně zelené barvy, dvě a půl pídě širokým, deset pídí dlouhým a asi na šest prstů tlustým. Je položen naplocho, ve dvou kusech,¹² nad Timurovým hrobem; druhý má černý kámen přibližně téže délky, ale poněkud širší. To je hrob Mira Seída Berkeho¹³, Timurova učitele a duchovního náčelníka, po jehož boku si mocný emír vděčně žádal být pohřben. Okolo leží jiné hrobové kameny, velké i malé, kameny žen, vnuků a pravnuků emírových; nemýlím-li se však, byla jejich těla přenesena později z různých částí města. Nápisy na hrobech jsou perské a arabské, není v nich žádné vypočítávání titulů, a i titul emírův je velmi prostý. Rodové jméno Köregen není nikdy vynecháno.

Co se týče vnitřku kaple, arabesky v alabastru, jejichž zlacení je v bohatém protikladu k půvabné blankytné modři, svědčí o vkusu skutečně umělecky vytříbeném a činí dojem překvapivě krásný. Připomíná nám — byť o ní může dát jen matnou představu — vnitřek hrobky Mesúme Fátmy v Komu v Persii.¹⁴ Ta druhá je však příliš zaplněna, kdežto první je krásná prostě a skromně. U hlav hrobů stojí dvě rahle (stolky o dvou křídlech, na něž se na východě ukládají svaté svazky), kde mollové ve dne v noci střídavě čtou Korán a dovedou si z vakfu (zbožné nadace) turbe vytáhnout dobrý plat. Jsou, jakož i mutevalí (správci), bráni z nogajských Tatarů, neboť emír ve své poslední vůli vyslovil přání, aby byla stráž nad ním svěřena tomuto rodu, který mu byl vždy obzvláště nakloněn. Vykonal jsem návštěvu u dohlížitele a byl jsem nucen zůstat celý den jeho hostem. Jako znamení své zvláštní přízně mi dovolil zhlédnout skutečný hrob, čest, která se prý zřídka dopřává i domácím. Sestoupili jsme po malém dlouhém schodišti za vchodem. Vede přímo do komnaty pod kaplí, nikoli jen téže velikosti, nýbrž podobné jí do podrobností i ve veškeré arabeskové výzdobě. Hroby jsou zde rovněž v témž pořádku jako nahoře, nikoli však tak četné. Říká se, že Timurův hrob obsahuje velké poklady; to však nemůže být pravda, neboť by to bylo porušení zákona. Zde je opět rahle a na ní leží korán ve foliu, psaný na kůži gazely. Z mnohých stran a od dobrých svědků jsem byl zpraven, že je to týž exemplář, který napsal Osman, tajemník Mohamedův a druhý chalífa, a že ten ostatek přinesl Timur s sebou z pokladnice sultána Bájazída z Bursy a že je zde ukryt jako drahocenný vklad, poněvadž by na Bucharu, kdyby se veřejně vědělo, že jej má, ostatní muslimští mocnáři jistě pohlíželi nevraživě.

Na čele turbe, na místě přímo stvořeném, aby padlo každému do očí, čteme nápis psaný bílým písmem na modrém poli:

„Toto je dílo nebohého Abdulláha, syna Mahmúda Isfahánského¹⁵.“ Datum jsem nedokázal zjistit. Asi sto kroků od stavby, kterou jsem popsal, je jiná kupole prostého slohu, ale značného věku, kde odpočívá jedna z Timurových oblíbených žen, uctívaná rovněž jako svatá. Docela nahoře, po straně kupole, visí jakési přadeno, které prý obsahuje muj seadet (vlas z vousů Prorokových) a které ji po dlouhá léta — ačkoli ta kupole má na všech stranách praskliny — chrání od dalšího rozpadu, s’il vous plaît (s dovolením).

Medresy

Některé z nich jsou dosud obydleny, jiné opuštěny a brzy se z nich zřejmě stanou dokonalé ruiny. K těm, které jsou v nejlepším stavu, patří medresa Širudar a Tillakari¹⁶; ty však byly vystavěny dlouho po Timurových časech. Ta posledně jmenovaná, velmi bohatá na zlaté ozdoby, od čehož má jméno Tillakari (zlatem pracovaná), byla vystavěna roku 1028 (1618) bohatým Kalmykem jménem Jelenktoš, který přestoupil k islámu¹⁷; a ta její část, jíž se říká chanka, je skutečně tak bohatá, že ji předstihuje jen vnitřek mešity imáma Rizy. Proti nim vidíme medresu Mirza Ulug¹⁸, kterou roku 828 (1434) vystavěl Timurův stejnojmenný vnuk,¹⁹ vášnivě zaujatý hvězdářstvím; ale i tak byla již roku 1115 (1701) v tak sešlém stavu, že — abych si vypůjčil výraz jejího dějepisce — „v jejích celách se místo žáků uhostily sovy a dveře byly zavěšeny pavoučími sítěmi místo hedvábnými záclonami“. V té stavbě stála hvězdárna po celém světě proslulá, která byla započata roku 832 (1440) pod vedením savantů Gajásuddína Džemšída²⁰, Muajina Kášáního a učeného Izraelity Siláhuddína Bagdádího, dokončena však byla za Alího Kuščího²¹. Byla to druhá a poslední hvězdárna zřízená ve Střední Asii. První byla vystavěna v Maráze za Hulagua učeným Nedžmuddínem²². Místo, kde stála, mi bylo ukázáno, dokázal jsem však rozeznat jen slabou stopu.

Tyto tři medresy tvoří hlavní volné prostranství, Registán Samarkandu, který je ovšem menší než Registán v Buchaře, ale je přesto plný stánků a ustavičně navštěvován bzučícími zástupy.

V dálce od nich a poblíž Dervaze Buchary jsou rozsáhlé ruiny kdysi skutečně velkolepé medresy Hanym, kterou ze své soukromé kapsy zřídila čínská princezna, Timurova žena. Prý v ní bývalo kdysi uloženo tisíc žáků, z nichž každý dostával z vakfu (nadace) roční sumu sto till. Tu sumu lze pokládat za orientální; nicméně svědectví o zaniklém lesku se jeví v jejích ruinách, z nichž dosud stojí tři zdi a průčelí (pištak); to posledně jmenované se svými věžemi a portálem, které by mohly posloužit za vzor, má podlahu docela pokrytou mozaikou vyvedenou z hlíny, jejíž složení i barevnost jsou nesrovnatelně krásné a tak pevně stmeleny, že mi vyříznutí jediného květního kalichu způsobilo nevýslovné potíže; a i z toho jsem dokázal v neporušeném stavu odnést jen nejvnitřnější část se třemi lístky složenými k sobě. Ačkoli se v díle zkázy čile pokračuje, dokážeme ve vnitřku, kde nyní zajíždějí najaté povozy jezdící do Kokandu a do Karši, dosud rozeznat mešitu s divotvorným kolosálním rahle; a lid Samarkandu musí ještě mnohé století trhat a sekat, než bude to dílo zničení dokonáno.

Vedle těchto staveb je zde ještě několik jiných věží a kupolovitých stavení, dílo zaniklých dnů. Když jsem vykonal každé možné zkoumání, nedokázal jsem přes všechno úsilí objevit žádnou stopu po té kdysi proslulé armenské řecké knihovně, kterou podle všeobecně uznávaného podání vítězný Timur odvezl do Samarkandu, aby ozdobil své hlavní město. Ta báje — tak ji musím hned označit — vznikla z přepjatého patriotismu jednoho armenského kněze jménem Hadžator, který tvrdí, že přišel z Kábulu do Samarkandu a objevil v tomto městě velká folia s těžkými řetězy (à la Faust) v těch věžích, do nichž by se žádný muslim ze strachu před džiny neodvážil vkročit. Toho vyprávění později, nemýlím-li se, užil nějaký francouzský savant ve svých „Dějinách Arménů“; a protože my Evropané se právě tak rádi jako Orientálci obveselujeme předměty, které leží zpola ve světle a zpola v temnotě, někteří (totiž ti, kdo se zabývali starožitnostmi) skutečně uvěřili, že mocný asijský dobyvatel poslal do svého hlavního města, na vzdálenost sta stanic, několik set mulů obtížených armenskými řeckými rukopisy, aby se i jeho Tataři obeznámili s cizími jazyky a dějinami!

Vyprávění, že nějaká taková knihovna kdy existovala, docela nevěřím; a moje přesvědčení není slabší ani v jiné věci, neboť se docela rozcházím s těmi, kdo pomníkům Samarkandu přisuzují čínskou povahu. Politické hranice Číny jsou sice vzdáleny jen deset dní cesty, vlastní Čínu však lze dosáhnout teprve za šedesát dní, a kdo má alespoň matnou představu o té přísné dělicí linii, která Nebeskou říši hlídá, neuvěří příliš snadno, že by Číňané mohli mít cokoli společného s pravými mohamedány, kteří jsou také sami separatisty. Nápis na čele Timurovy hrobky, jíž se všechny ostatní stavby v Samarkandu více či méně podobají slohem i výzdobou, dost zřetelně ukazuje, že ti umělci byli Peršané, a stačí srovnat pomníky tohoto města s pomníky Herátu, Mašhadu a Isfahánu, aby se člověk přesvědčil, že ten sloh je perský.

Tolik o starém a historickém městě Samarkandu. Nové město, jehož nynější hradby jsou od ruin starých hradeb vzdáleny celou leguu,²³ má šest bran a několik bazarů, které se dosud udržely ze starých časů; nabízejí se v nich za nízkou cenu výrobky z kůže dobré pověsti a dřevěná sedla, jejichž polychromie by mohla dělat čest i evropským řemeslníkům. Během mého pobytu v Timurově městě byly bazary i jiná veřejná místa a ulice ustavičně přeplněny, protože každé místečko zabírala vojska vracející se z tažení; přesto nemůže počet pravidelných obyvatel přesahovat patnáct až dvacet tisíc, z nichž dvě třetiny jsou Uzbeci a jedna třetina Tádžikové. Emír, jehož obvyklým sídlem je Buchara, bývá zvyklý trávit dva nebo tři letní měsíce v Samarkandu, protože je položen výše a to město má v podnebí jisté výhody. V Buchaře je žár nesnesitelný, zde jsem však shledal teplotu velmi příjemnou; jen voda vychvalovaná jako abi hajat (ambrózie) mi připadala naprosto ohavná.

Jako neobyčejně krásný smím zmínit Dehbíd (deset vrb); je zároveň poutním i rekreačním místem leguu od Samarkandu, na druhé straně Zarafšánu, a je obydlen potomky Machdúma Aázama²⁴, jenž umřel roku 949 (1542) a je zde pohřben. Obyvatelé mají krásnou chanku (klášter) a přijímají poutníky s největší pohostinností. Dehbíd leží vlastně výše než Samarkand; přesto jsem zde k svému překvapení potkal moruše v polovině srpna. I v pravé poledne mi bylo chladno ve velké „alej“, která byla vysázena roku 1632 na rozkaz Nezra Divabegiho²⁵ na počest zmíněného svatého muže. Na cestě do Dehbídu mi ukázali místo, kde stávala proslulá Bagi Činaran (topolová zahrada). Jen ruiny nyní označují polohu toho paláce; ze stromů není vidět nic.

Ačkoli nemůžeme zajít tak daleko jako obyvatel Střední Asie, který na tyto ruiny dodnes vztahuje výrok

Samarkand firdousí manend²⁶

Samarkand je podoben ráji,

musíme přece být spravedliví a označit staré hlavní město Střední Asie, pro jeho polohu a bujné rostlinstvo, uprostřed něhož stojí, za nejkrásnější v Turkestánu. Kokand a Namangan stojí podle domácího hodnocení ještě výše, cizinci však lze prominout, zdráhá-li se jim přiznat vítěznou palmu, dokud mu bylo odepřeno spatřit tu přednost vlastními očima.

Když jsem pobyl v Samarkandu osm dní, učinil jsem konečně své konečné rozhodnutí a ustanovil jsem se na tom, že se vrátím na západ cestou, kterou jsem zmínil dříve. Hádží Bilál si velmi žádal vzít mě s sebou do Aksu a sliboval, že se pokusí dopravit mě dále do Mekky, buď cestou přes Jarkand, Tibet a Kašmír, anebo, bude-li šťastna sudba, cestou přes Komul do Bidžingu (Pekingu); hádží Sálih však ten plán neschvaloval, a to pro velkou vzdálenost, kterou by bylo třeba přejít, i pro malý kapitál, který jsem měl k dispozici. „Mohl bys ovšem projít až k Aksu, snad i ke Komulu, neboť tak daleko bys potkával muslimy a bratry, všechny ochotné prokázat ti jako dervišovi z Rúmu velkou čest, ale od toho bodu dále bys všude nalézal černé nevěřící, kteří by ti sice snad nekladli žádné překážky v cestě, ale nic by ti nedali. Cestou přes Tibet můžeš nalézt spolucestující jdoucí z Kašgaru a Jarkandu, nemohu však na sebe vzít odpovědnost a vzít tě s sebou právě v této době do Kokandu, kde je pro nedávnou válku vše v nejvyšším nepořádku. Ale Kokand musíš vidět; přijď tedy, až bude pokoj: pro nynějšek je lépe, abys se vrátil přes Herát do Teheránu s těmi přáteli, které jsme ti nalezli.“

Ačkoli byla ta slova mého výtečného přítele dost rozumná, zápolil jsem přece hodiny sám se sebou. Cesta po zemi do Pekingu, pomyslel jsem si, přes staré domovy Tatarů, Kyrgyzů, Kalmyků, Mongolů a Číňanů — cesta, na niž by se byl neodvážil ani Marco Polo sám — je skutečně velkolepá! Ale umírněnost mi šeptala do ucha: „Pro tento okamžik dost!“ Učinil jsem ohlédnutí za tím, co jsem vykonal, kterými zeměmi jsem prošel, jaké vzdálenosti jsem přejel, a to cestami, jimiž mě nikdo nepředešel; nebyla by to škoda, pomyslel jsem si, obětovat tu zkušenost, kterou jsem nabyl, jakkoli nepatrnou, nějakému odvážlivému a nejistému podniku? Je mi teprve jedenatřicet let; co se nestalo, může se ještě přihodit; snad bude lépe, vrátím-li se nyní. Hádží Bilál si tropil ze mé zbabělosti žerty a evropský čtenář s ním snad bude souhlasit; místní zkušenost mě však naučila, že alespoň zde není třeba pohrdat tureckým příslovím, které říká:

Dnešní vejce je lepší než zítřejší slepice.

Byl jsem právě uprostřed příprav k svému odjezdu, když emír učinil svůj triumfální vjezd, k němuž se — protože byl ohlášen tři dny předem — sešly v Registánu velké zástupy, aby jej spatřily. Žádná zvláštní pompa jej však nevyznamenávala. Procesí otevíralo asi dvě stě serbazů, kteří si přes svůj nemotorný bucharský oděv přehodili kožené výstroje, a to je prý oprávňovalo k názvu pravidelných vojsk. Daleko za nimi následovaly oddíly v řadách s korouhvemi a tympány. Emír Mozaffaruddín a celý jeho průvod vyšších úředníků vypadali se svými sněhobílými turbany a širokými hedvábnými rouchy všech barev duhy spíše jako ženský chór v opeře Nabukodonozar než jako oddíl tatarských válečníků. Totéž lze říci i o ostatních dvorních úřednících, z nichž někteří nesli bílé pruty a jiní halapartny: v celém procesí nebylo nic, co by připomínalo Turkestán, kromě družiny, v níž bylo mnoho Kipčaků a která poutala pozornost svými nanejvýš původními mongolskými rysy a zbraněmi, jež nesla, totiž luky, střelami a štíty.

Den svého vjezdu učinil emír veřejným oznámením národní slavností. Několik jejich kotlů monstrózní velikosti bylo zabaveno a přineseno na Registán, aby se v nich vařil „knížecí pilav“, který se skládal v každém kotli z těchto přísad: pytel rýže, tři ovce rozsekané na kusy, velká pánev ovčího tuku (dost, aby se u nás vyrobilo pět liber svíček) a malý pytel mrkve; všechno to se nechalo pospolu vařit, či snad lépe řečeno kvasit, a protože byl do libosti vydáván i čaj, pokračovalo jídlo a pití zdatně.

Příštího dne bylo ohlášeno, že se bude držet arz (veřejná audience). Využil jsem té příležitosti a vedením svých přátel jsem se dostavil před emíra, ale k svému překvapení byla naše družina při vstupu zastavena mehremem, který nás zpravil, že si jeho majestát přeje spatřit mě odděleně od mých druhů. Byla to rána, neboť jsme teď všichni měli v podezření, že se něco kazí. Následoval jsem mehrema, a když mě nechali hodinu čekat, byl jsem uveden do komnaty, kterou jsem při dřívější příležitosti již navštívil, a tam jsem nyní spatřil emíra sedět na matraci či otomanu z červeného sukna, obklopeného spisy a knihami. S velkou přítomností ducha jsem odříkal krátkou súru s obvyklou modlitbou za blaho vládcovo, a po amen, které odpověděl sám, jsem zasedl, bez dovolení, docela blízko jeho královské osoby. Smělost mého postupu — docela ovšem ve shodě s povahou, kterou jsem na sebe vzal — se mu zdála nebýt nepříjemná. Umění rdít se jsem dávno zapomněl, a dokázal jsem tudíž snést pohled, který nyní obrátil přímo do mé tváře se záměrem, pravděpodobně, přivést mě do zmatku. „Hádží, slyším, že přicházíš z Rúmu, abys navštívil hroby Bahá’uddína a svatých mužů Turkestánu.“

„Ano, tachsir (pane²⁷); ale rovněž abych se občerstvil patřením na tvou svatou krásu“ (džemáli mubárek), podle forem rozhovoru při takových příležitostech obvyklých.

„Zvláštní! a neměl jsi tedy žádný jiný důvod, abys přišel z tak dalekých zemí?“

„Ne, tachsir (pane), vždy bylo mým nejhoroucnějším přáním spatřit vznešenou Bucharu a okouzlující Samarkand, po jehož svaté půdě by se, jak poznamenal šejch Džalál, mělo chodit spíše po hlavě než po nohách. Nemám však vedle toho v životě žádný jiný obchod a již dlouho se všude pohybuji jako džihángešte“ (světový poutník).

„Co, ty, se svou chromou nohou, džihángešte! To je skutečně ohromující.“

„Nechť jsem tvou obětí!“ (výraz odpovídající našemu „odpusť mi“). „Pane, tvůj slavný předek (pokoj mu!) měl zcela jistě týž nedostatek, a byl přitom i džihángír“ (dobyvatel světa).²⁸

Ta odpověď byla emírovi příjemná a začal mi klást otázky týkající se mé cesty a dojmu, který na mne učinily Buchara a Samarkand. Moje postřehy, které jsem ustavičně usiloval ozdobit perskými sentencemi a verši z Koránu, na něj učinily dobrý dojem, neboť je sám mollá a dosti dobře obeznámen s arabštinou. Nařídil, aby mi byl darován serpaj (oděv)²⁹ a třicet tenge, a odbyl mě rozkazem, abych jej po druhé navštívil v Buchaře.

Když jsem ten knížecí dar přijal, pospíchal jsem jako muž posedlý ďáblem zpět ke svým přátelům, kteří byli mým šťastným osudem potěšeni. Slyšel jsem (a není v tom žádná nepravděpodobnost), že Rahmet bej sestavil svou zprávu o mně v dvojsmyslných výrazech a že emír proto pojal podezření. Za svůj triumf jsem byl zcela zavázán ohebnosti svého jazyka (který je skutečně dost nestoudný). Měl jsem vlastně při té příležitosti každý důvod ocenit pravdivost latinského přísloví Quot linguas cales tot homines vales (kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem).

Po té scéně mi moji přátelé radili, abych opustil Samarkand ve vší rychlosti, abych se nezdržoval ani v Karši, nýbrž abych pokud možno rychle dosáhl protějšího břehu Oxu, kde bych mohl mezi pohostinnými turkmenskými Ersaríi vyčkat příchodu karavany do Herátu.

Hodina odjezdu se blížila. Moje pero je příliš slabé, aby podalo přiměřenou představu o tíživé scéně, která se mezi námi rozehrála; na obou stranách jsme byli skutečně pohnuti stejně. Šest dlouhých měsíců jsme spolu dělili velká nebezpečí pouští, lupičů a nevlídné povětrnosti. Co divu, že se každý rozdíl postavení, věku i národnosti vytratil z očí a že jsme na sebe pohlíželi všichni jako na členy jediné rodiny? Rozloučení se v našem případě rovnalo smrti. Jak by to v těchto zemích mohlo být jinak, kde nebyla rozhodně ani naděje, že se kdy opět spatříme? Zdálo se mi, že mi srdce pukne, když jsem pomyslel, že mi není dovoleno vyjevit tajemství svého přestrojení těmto, svým nejlepším přátelům na světě, že musím podvádět ty, jimž vděčím i za svůj život. Pokoušel jsem se vymyslet nějakou cestu — chtěl jsem je zkusit; ale náboženský fanatismus, s nímž se lze někdy potkat i v civilizované Evropě, má na Orientálce, a zvláště na islamitu, strašlivý vliv.

Mé vyznání, samo o sobě přečin hodný smrti³⁰ podle zákona Mohamedova, by snad pro ten okamžik nebylo přeťalo všechna vlákna přátelství; jak hořce, jak strašlivě by však byl ten podvod pocítil můj přítel hádží Sálih, který byl ve svém náboženském smýšlení tak upřímný! Ne, rozhodl jsem se ušetřit jej toho zármutku a sebe uchránit od každé výčitky nevděku. Musí, pomyslel jsem si, být ponechán ve svém milém omylu.

Když mě poručili několika poutníkům, které jsem měl provázet do Mekky, jako svého vlastního bratra, vlastně syna, jako toho, koho si nejvíce cení, vyprovodili mě po západu slunce za městskou bránu, kde na nás čekal vůz, jejž si moji noví druhové najali na cestu do Karši. Plakal jsem jako dítě, když jsem se vytrhl z jejich objetí a zasedl do vozidla. Moji přátelé byli všichni zalití slzami, a dlouho jsem je viděl — a vidím je i nyní — stát tam na témž místě s rukama zdviženými k nebi a vyprošovat Alláhovo požehnání mé daleké cestě. Nejednou jsem se obrátil, abych pohlédl zpět. Konečně se vytratili a já zjistil, že již hledím jen na kupole Samarkandu, osvětlené slabým světlem vycházejícího měsíce!