Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

XII.

Ze Samarkandu do Karší pouští; kočovníci; Karši, starobylý Nachšeb; obchod a výroba; Kerki; Oxus; autor obviněn, že je uprchlý otrok; Ersaríové; Mazáre Šaríf; Balch; autor se připojuje ke karavaně z Buchary; otroctví; Zeid; Andchoj; Jeketut; Chajrabád; Majmana; Akkale

Non succurrit tibi quamdiu circum Bactra haereas?

Nepřichází ti na mysl, jak dlouho se zdržuješ u Baktry?

Q. Curtius Rufus, kn. VII, 8

Moji noví cestovní druhové byli z Oše, Margilanu a Namanganu (chanát Kokandu). Není třeba je zvlášť popisovat. Měli daleko k tomu, aby mi byli takovými přáteli, jako byli ti, od nichž jsem se právě rozloučil; a nezůstali jsme dlouho spolu. Přidržel jsem se raději mladého molly z Kungradu, který s námi cestoval do Samarkandu a doufal, že bude v mé společnosti pokračovat až do Mekky. Byl to mladý muž dobromyslné povahy a stejně chudý jako já, který ke mně vzhlížel jako k někomu, kdo jej v učenosti předčí, a byl ochoten mi posloužit.

Ze Samarkandu do Karší vedou tři cesty: první přes Šehri Sebz, kterou lze označit téměř za objížďku a která je nejdelší; druhá přes Džám, pouhých patnáct mil, avšak krajem kamenitým a hornatým, a tudíž pro vozy obtížná, není-li vůbec nesjízdná; třetí pouští, dlouhá jen osmnáct mil. Při vyjití jsme se každopádně museli držet bucharské cesty až k onomu návrší, odkud se Samarkand poprvé objeví cestujícímu, který k němu přichází od zmíněného města. Zde jsme se obrátili vlevo. Cesta potom prochází dvěma vesnicemi uprostřed dobře obdělané země. Když jsme urazili tři míle, zastavili jsme u karavanseráje Robati Hauz, kde se cesta dělí na dvě: ta vlevo jde přes Džám, ta vpravo přechází pouští. Dali jsme se po té druhé. Ve srovnání s pouštěmi, jimiž jsem si již prorazil cestu, lze tuto, co se velikosti týče, nazvat polem prostřední výměry. Je všude navštěvována pastýři pro pohodlí svých četných studní s poměrně dobrou vodou; v jejich blízkosti Uzbeci ustavičně stavějí své stany. Studny jsou většinou hluboké a každá má vedle sebe poněkud vyvýšenou nádrž z kamene nebo ze dřeva, vždy v podobě čtverce, do níž se pro potřebu dobytka vylévá voda nabraná ze studny. Protože vědra jsou malá a pastýř by se jejich opakovaným užíváním brzy unavil, zapřahuje se osel, anebo častěji velbloud; provaz se přiváže k sedlu a zvíře vytahuje vědro nahoru tím, že ujde vzdálenost rovnou délce provazu. Pohled na tyto studny, na pijící ovce a na zaneprázdněného pastýře má v tichu těch večerních hodin do sebe něco nikoli nepoetického; a mne velmi upoutala podobnost mezi touto částí pouště a našimi uherskými pusztami (pustinami).

Protože emír bucharský dával všude s přísností vymáhat policejní řády, jsou zde cesty tak bezpečné, že nejen malé karavany, nýbrž i jednotliví cestující přecházejí poušť nerušeně. Druhého dne jsme se u jedné studny potkali s karavanou přicházející z Karší. Mezi cestujícími byla mladá žena, kterou její vlastní muž zrádně prodal starému Tádžikovi za třicet till. Teprve když dospěla do pouště, pochopila plně, jaké kruté lsti padla za oběť: to nebohé stvoření ke mně přibíhalo jako pominuté, křičelo, plakalo a trhalo si vlasy a volalo: „Hádžím (můj hádží), ty, který jsi čítal v knihách, řekni mi, kde je psáno, že muslim může prodat svou ženu, jež mu porodila děti!“ Potvrdil jsem, že je to hřích, ale Tádžik se mi jen vysmál, neboť byl pravděpodobně již srozuměn s kází kelánem (vrchním soudcem) v Karší a svou koupí si byl jist.

Protože jsme pro velký žár postupovali jen pomalu, trvalo nám dva dny a tři noci, než jsme dospěli do Karší. Poprvé jsme je spatřili, když jsme vystoupili na planinu, kde se cesta znovu dělí na dvě: ta po pravici vede ke Kette Kurganu, ta po levici k řece, jež sem přitéká od Šehri Sebzu a mizí v písku ve značné vzdálenosti za Karší. Od tohoto bodu vede celá cesta k městu, jež je odtud dvě míle vzdáleno, ustavičně obdělanou zemí a četnými zahradami, a protože Karši nemá hradeb, člověk dříve, než přejde most, ani neví, že je ve městě.

Karši, starobylý Nachšeb, je svou velikostí i svým obchodním významem druhým městem chanátu Buchary; skládá se z města (vlastního) a z citadely (Kurganče), která leží na jeho severozápadní straně a je opevněna slabě. Karši má nyní deset karavanserájů a dobře zásobený bazar a má se za to, že nenastanou-li politické zmatky, jež by tomu zabránily, bude pravděpodobně hrát významnou úlohu v průvozním obchodu zřízeném mezi Bucharou, Kábulem a Indií. Obyvatelé, jejichž počet se odhaduje na pětadvacet tisíc duší, jsou většinou Uzbeci a tvoří jádro chánova vojska. Obyvatelstvo se kromě nich skládá z Tádžiků, Indů, Afghánců a Židů; posledně jmenovaní mají výsadu jezdit na koni i ve vnitřku města, což jim není dovoleno v žádné jiné části chanátu. Co se týče výroby, vyznačuje se Karši — ovšem méně než Hisar, jenž je odtud nedaleko — zhotovováním nožů rozmanitého druhu. Ty se nejen vyvážejí do všech částí Střední Asie, ale hádžíové je zanášejí do Persie, Arábie a Turecka, kde za ně dostanou trojnásobek a často i čtyřnásobek nákupní ceny. Jeden druh, s damascenskými čepelemi a rukojetěmi vykládanými zlatem a stříbrem, je skutečně zpracován s velkým vkusem a mohl by trvanlivostí i kalením zahanbit nejproslulejší výrobky Sheffieldu a Birminghamu.

Mezi doporučujícími listy, jimiž mě moji přátelé vybavili k rozmanitým chánům a mollům na mé cestě, byl jeden adresován jistému išánu Hasanovi, jenž měl v Karší velkou pověst. Když jsem jej navštívil, přijal mě přátelsky a poradil mi, abych si koupil jednoho z těch dlouhoušatých ořů, neboť všechen dobytek, a zvláště osli, byl tehdy levný; a nezapomněl mi též říci, abych učinil jako všichni ostatní hádžíové a vynaložil to málo peněz, jež mi zbylo, na nákup nožů, jehel, nití, skleněných korálků a bucharského pytlového plátna, ale nejvíce ze všeho karneolů dovážených z Badachšánu, které jsou tam rovněž levné; neboť, jak říkal, protože půjdeme mezi kočovné kmeny, dokážeme takovým zbožím něco získat a kromě toho se budeme lépe živit, poněvadž za jednu jehlu nebo za několik skleněných korálků (mondžuk) se často dá dostat chléb a melouny, jež člověka uživí celý den. Ihned jsem poznal, že ten dobrý muž má pravdu, a ještě téhož dne jsem se vydal ve společnosti molly z Kungradu nakoupit něco z vypočteného zboží, takže zatímco jedna strana mého tlumoku, churdžinu, byla naplněna mými rukopisy, druhou zaujímala zásoba nožířského zboží. Tak jsem se stal zároveň starožitníkem, galanteristou, hádžím a mollou, nehledě k příslušným úřadům udělovatele požehnání, nefesu, amuletů a jiných divů.

Jaký podivný protiklad! Je tomu právě rok, co jsem zastával všechny tyto úřady, a nyní sedím v anglické metropoli zavřen mezi čtyřmi stěnami a píšu osm až deset hodin denně. Tam jsem měl co činit s kočovníky, kteří si z mých skleněných korálků vybírali ty nejsvětlejší barvy a z mých amuletů ty s nejširším červeným okrajem; zde mám co činit s vydavateli a stojím v nesnázích před kritickým a vybíravým obecenstvem, jehož rozmanité a nesouhlasné požadavky jsou zajisté hůře uspokojitelné než vrtkavý vkus mladého Turkmena nebo mladé tmavovlasé dcery Džamšídů¹!

Bylo pro mne skutečným překvapením, že jsem v Karší spatřil veřejné místo zábavy, jaké se v takovém rozsahu nenajde ani v Buchaře, ani v Samarkandu, ba ani v Persii samé. Je to velká zahrada nesoucí skromný název kalenterchane (žebrácký dům), rozkládá se podél břehu řeky a obsahuje několik stezek a záhonů květin. Zde je beau monde Karší v pohybu od dvou hodin odpoledne do hodiny po zapadnutí slunce. Na rozmanitých místech jsou v práci dýmající samovary (obrovité ruské čajové konvice), ustavičně obklopené kruhy hostí ve dvou nebo třech řadách; pohled na ten veselý zástup je pro cestovatele po Střední Asii skutečně něčím neobvyklým. Obyvatelé Karší se i v jiných ohledech vyznačují svou veselostí a bezstarostností; jsou vlastně pokládáni za Šírázany chanátu Buchary.

Po třídenním pobytu jsme vyrazili do Kerki, vzdáleného jen čtrnáct mil; vede tam jen jedna cesta. Naše společnost se nyní skládala kromě mne jen z molly Ishaka (tak se jmenoval ten mollá z Kungradu) a ze dvou dalších hádžíů. Ve vzdálenosti dvou mil od Karší jsme prošli velkou a, jak jsem porozuměl, bohatou vsí jménem Fejzábád a polovinu noci jsme strávili ve zříceninách jedné cisterny; je jich v těchto krajích mnoho a všechny pocházejí z časů Abdulláha chána. Ačkoli všude vládla bezpečnost, bylo nám doporučeno, abychom byli ve střehu, až budeme od Karší dále, neboť se tam již potulují Turkmeni, na něž se nelze spolehnout. Postavili jsme své osly do kouta zřícenin, sami se uložili v její přední části na tlumoky a tak jsme po řadě spali až k půlnoci. Potom jsme se dali znovu na cestu, abychom dospěli ke své zamýšlené zastávce před polednem. Dorazili jsme k cisterně Sengsulak dlouho před tou dobou. Když jsme ji z dálky spatřili obklopenou stany a pasoucími se stády, zaradovali jsme se, neboť jsme nyní byli jisti, že nalezneme vodu, o čemž jsme předtím pochybovali, a proto jsme tou nutnou věcí naložili své osly. Vysoká kupolovitá klenba cisterny je, ačkoli je starší dvou set let, docela neporušena, a stejně tak i některé výklenky v ní, které poskytují cestujícím stín. Cisterna, položená ve spodní části jedné doliny, se plní docela nejen tajícím sněhem v jaře, nýbrž i dešti. My jsme ji tehdy nalezli hlubokou pouze tři stopy a obklopenou dvěma sty stanů Uzbeků z kmenů Kungrad a Najman; jejich dobytek a jejich děti v úplné nahotě se v ní čvachtaly a trochu kazily její příchuť. Protože se odtud do Kerki počítá šest mil, chtěli jsme pro dobro svých zvířat učinit z této poměrně dlouhé zastávky noční pochod a den věnovat spánku. Náš odpočinek byl však brzy porušen, neboť kočovné dívky zvětřily naše skleněné korálky. Spěchaly k nám s obrovskými dřevěnými mísami velbloudího a kobylího mléka, aby nás zlákaly k výměně.

Hodinu po zapadnutí slunce jsme vyrazili; byla jasná, pěkná noc. Neurazili jsme ani čtyři leguy cesty, když jsme všichni, přemoženi zároveň spánkem, sklesli a usnuli s provazovými otěžemi dosud v rukou. Brzy nás však probudili jezdci, kteří nám naši neopatrnost vytýkali a pobízeli nás, abychom v pochodu pokračovali. Vyskočili jsme a, jdouce zčásti pěšky a zčásti jezdíce, dospěli jsme při východu slunce k Oxu. Na bližším břehu stojí malá citadela; na vzdálenějším, na strmém návrší, pohraniční tvrz, kolem níž se rozkládá město Kerki.

Oxus, který mezi oběma zmíněnými tvrzemi protéká, je téměř dvakrát tak široký jako Dunaj tam, kde teče mezi Peští a Budínem. Proud je velmi silný a tu a tam jsou v něm písečné mělčiny. Náš přechod, protože jsme byli bohužel zaneseni poněkud příliš daleko po vodě, trval tři hodiny. Když jsou podmínky k přeplavbě nejpříznivější — totiž v letních měsících —, vyžaduje přechod tam, kde je řeka nejhlubší, plné půl hodiny, neboť je neslýchané, ba nemožné, aby převozní lodice přešla, aniž by byl lodník nucen vstoupit do vody a vléci ji provazem přes nějaké mělké místo. Naštěstí žár nebyl tak velký, jako když jsem řeku přecházel předtím u Chanky; netrpěli jsme proto příliš. Lodníci byli dost lidští a zdvořilí, aby od nás nežádali žádný převozní plat. Jen jsme však dosáhli protějšího břehu, zastavil nás derja beji (správce převozu) gubernátora kerkijského a obvinil nás, že jsme uprchlí otroci směřující do Persie, do své kacířské otčiny. Donutil nás, s vaky i se vším nákladem, vejít do tvrze, abychom byli vyslechnuti samým gubernátorem. Představte si můj úžas! Moji tři kolegové, jejichž vzezření, výslovnost i jazyk hned svědčily o jejich původu, nebyli ani trochu poděšeni a skutečně byli brzy propuštěni. Se mnou činili trochu nesnází, ale protože jsem viděl, že mi chtějí násilím vzít osla, upadl jsem do hněvu a užívaje střídavě tatarských nářečí i tureckého nářečí istanbulského jsem podal svůj pas a bouřlivě žádal, aby jej ukázali bimu (gubernátorovi), anebo aby mě uvedli před jeho tvář.

Když jsem ten výstup učinil, viděl jsem, že topčubaši (velitel dělostřelectva) té tvrze, rodem Peršan, který se povznesl ze stavu otroka na svou nynější hodnost, pošeptal derja bejimu něco do ucha; ten mě pak vzal na stranu a řekl mi, že byl z Tabrízu, svého rodného města, několikrát v Istanbulu, že dokáže lidi z Rúmu velmi dobře rozpoznat; že mohu být bez starosti, že se zde nestane nic ani mně, ani mému majetku; že všichni cizinci musí ten výslech podstoupit, poněvadž každý vysvobozený otrok na cestě domů je zde na hranicích povinen zaplatit daň dvou dukátů a že často, aby se propašovali, přijímají rozmanitá přestrojení. Zakrátko se vrátil sluha, který ukázal můj pas gubernátorovi; dal mi jej zpátky a s ním pět tenge, jež mi bi daroval, aniž jsem o to jakkoli žádal.

Protože je Kerki pohraniční tvrzí a takřka klíčem Buchary na herátské straně, popišme je poněkud podrobněji. Jak jsem již řekl, opevnění se dělí na dvě části. Citadela na pravém břehu řeky je velmi malá, hájena pouze čtyřmi děly a v době míru hlídána několika vojáky. Vlastní tvrz na levém břehu se skládá předně z hradu vybudovaného na návrší, obehnaného třemi zdmi a majícího, jak jsem slyšel, dvanáct děl železných a šest bronzových; zdi jsou z hlíny a dosti silné, pět stop široké a dvanáct stop vysoké. Město, jež se rozkládá okolo tvrze, se skládá ze sto padesáti domů, tří mešit, malého bazaru a karavanseráje; i ono je hájeno dobrou zdí a hlubokým příkopem. Obyvatelé jsou Uzbeci a Turkmeni, zaměstnaní trochu obchodem, ale více zemědělstvím. Blízko městských hradeb je hrob proslulého imáma Kerchího, autora mnohých komentářů. Provincie Kerki se rozkládá od okolí Čardžuje až k brodu hádží Sálih (nesprávně zvanému Hodžasalu) na břehu Oxu, jak daleko sahají průplavy zmíněné řeky. Tuto zem obývají Ersaríové, kteří platí emírovi poplatek jen proto, aby se zajistili proti nepřátelství ostatních kmenů. V dřívějších a jiných časech měl vládce bucharský i jiné držby na druhé straně Oxu, byl jich však zbaven vítězným Dóstem Muhammadem chánem a nyní mu tam nezůstalo nic kromě Čardžuje a Kerki.

Ke své velké lítosti jsem se dozvěděl, že mollá Zemán, náčelník karavany jdoucí z Buchary do Herátu, nepřijede dříve než za osm nebo deset dní. Pokládal jsem proto za vhodnější strávit ten mezičas spíše cestami mezi Turkmeny než v Kerki. Odebral jsem se s mollou Ishakem ke kmenům Kyzyl Ajak a Hasan Menekli, mezi nimiž byli mollové, kteří mě viděli v Buchaře s některými mými přáteli. Ersaríové, kteří se sem z Mangyšlaku přistěhovali teprve před dvěma sty lety a kteří uznali svrchovanost Buchary teprve v posledních čtyřiceti letech, si uchovali z národních vlastností Turkmenů velmi málo. Lze je označit jen za polokočovníky; větší část z nich obdělává zem a zbytek, dosud výhradně pastevecký, pozbyl se svou divokou povahou i všech původních ctností svého příbuzného kmene. Námahy Buchary ve prospěch civilizace je zbavily zároveň jejich meče i jejich poctivosti a daly jim na výměnu Korán a pokrytectví. Nikdy nezapomenu na výjevy, jichž jsem byl svědkem jako host v domě jednoho z nejzámožnějších išánů těchto Turkmenů. Chalfa Nijáz zdědil po svém otci svatost, učenost i hodnost. Měl tekke (klášter), kde se omezený počet studentů vyučoval à la Buchara. Získal kromě toho z Mekky izn (povolení) odříkávat svaté básně (kasíde šeríf); čině tak měl ve zvyku postavit si před sebe nádobu s vodou, do níž na konci každé básně plivl; a tento přípravek, do něhož prosákla svatost textu, se pak prodával jako zázračný léčivý prostředek tomu, kdo dal nejvíc!

Je jen jedna vlastnost Turkmenů, kterou si uchovali neporušenou — pohostinnost, jež se prokazuje všem cizincům, ať se zdrží den nebo rok; neboť po celém Turkestánu, vyjmeme-li Tádžiky, je neznámé přísloví:

Hôte et poisson, en trois jours poison.

Host i ryba, do tří dnů jed.

Vykonal jsem se svým hostitelem také výpravu k Mazáre Šarífu („vznešenému hrobu“)². Je od jeho ovy dva dny cesty a od Kerki čtyři nebo pět a není příliš daleko od Balchu³. Protože se o Mazáre Šarífu tvrdí, že je hrobem Alího, je po celém Turkestánu důležitým poutním místem. Dějiny vyprávějí, že ten zázračný hrob v Šáhi Merdán Alí („král hrdinů“, jak se Mazár též jinak nazývá) byl objeven za časů sultána Sandžara. Protože byl Balch všude pokryt zříceninami, mělo se za to, že chová své skryté bohatství již od časů dívů (ďáblů); posledně jmenovaný sultán tudíž dal vykonat výkopy, a při jedné z nich byl nalezen kamenný stůl nejčistší bělosti s nápisem: „Toto je hrob Alího, syna Abú Táliba, mocného hrdiny a druha Prorokova.“

Tato okolnost je zajímavá jen potud, že nám dovolila zjistit, že zříceniny starobylého Balchu, který Orientálci nazývají „matkou měst“, zaujímaly kdysi prostor pěti leguí. Nyní se jako místo starobylé Baktry ukazuje jen několik hliněných hromad, a z novějších zřícenin není nic pozoruhodného kromě zpola zbořené mešity, kterou vybudoval sultán Sandžar z rodu Seldžukidů; neboť ve středověku byl Balch hlavním městem islámské civilizace a nazýval se Kubbet ül islám („kupole islámu“). Je zvláštní, že cihly jsou zde téže velikosti a téže jakosti jako ony ve zříceninách mezi Jomuty; nedokázal jsem však mezi nimi nalézt žádné klínové nápisy. Výkopy by nepochybně přinesly zajímavé výsledky; byly by však nemožné bez doporučujících listů podepřených dvěma nebo třemi tisíci evropských bodáků.

Novodobý Balch, pokládaný za hlavní město afghánské provincie Turkestánu a obsazený serdarem⁴ s jeho posádkou, je jen zimním sídlem, neboť v jaře je opouští i nejchudší obyvatel a odchází do Mazáru, jehož poloha je vyvýšenější, jeho teplota méně tísnivá a jeho vzduch méně nečistý než u zřícenin starobylé Baktry; neboť zatímco tato je proslulá jedovatými škorpiony, onen má velkou pověst tím, že rodí zázračné červené růže (gül i surch). Tyto květiny rostou na domnělém hrobě Alího⁵ a mají skutečně nejsladší vůni a nejkrásnější barvu ze všech, jaké jsem kdy viděl. Pověra ráda věří povídání, že se neujmou v žádné jiné půdě než v půdě Mazáru. Alespoň každý pokus přesadit je v samém Mazáru selhal.

Po únavném zdržení jsme konečně dostali zprávu o příjezdu herátské karavany. Spěchal jsem do Kerki a myslel, že budu moci pokračovat ve své cestě, když byl náš odchod opět odložen pro spor o daň uloženou vysvobozeným otrokům. Mollá Zemán měl ve své karavaně asi čtyřicet takových, zčásti z Herátu, zčásti z Persie, kteří putovali k domovu pod jeho ochranou, již si ti ubožáci museli koupit za vysokou cenu, neboť jinak jim hrozilo, že budou dopadeni a prodáni podruhé. Ačkoli Zemána znali všichni úředníci na hranicích, přece se s nimi hádal, kdykoli procházel, a to ne tak pro daň samu, která je zde stanovena, jako pro počet otroků, kteří jí podléhají, jejž on vždy snižoval a úřady zvyšovaly. Každý cestující, který není dobře znám, se pokládá za otroka a jako takový je zadržen; a protože se každý snaží prosadit svůj vlastní názor na to, kdo dani podléhá a kdo je od ní osvobozen, křiku, hádkám a hluku není konce. Nakonec se však vše nechává na rozhodnutí kervanbašiho, který ze své karavany o padesáti až sto cestujících jmenuje za vysvobozené otroky ty, u nichž jsou jejich typ, jazyk a jiná znamení nezaměnitelné. Vůbec vzato padá podezření především na pobudy a jiné cestující, kteří putují bez jakéhokoli zjevného cíle; a protože tito většinou přijímají titul hádžíů, je Zemánovou politikou shromáždit v Buchaře co nejvíce pravých hádžíů, do jejichž řad potom umístí své bývalé otroky, falešné hádžíe.

Celý den jim vzalo, než zpracovali balíky zboží, lidi, koně, velbloudy a osly. Konečně vyrazili provázeni celním úředníkem, který přísně dával pozor, aby se ke karavaně okolními cestami nepřipojili nějací jiní cestující. Když jsme se dostali za obydlený kraj — což je vlastně hranice Buchary —, obrátil se zpět a my jsme pokračovali svou cestou do pouště. Za dva dny jsme měli dospět do chanátu Andchoje⁶.

Zatímco můj těžce naložený osel klusal v tiché noci vpřed, přepadla mě poprvé radostná myšlenka, že jsem se k chanátu Buchary obrátil zády a že jsem skutečně na cestě na onen Západ, který jsem tak miloval. Moje cestovní zkušenost, pomyslel jsem si, snad není velká, ale nesu si zpátky to, co má větší cenu než cokoli jiného — svůj život. Nemohl jsem se pojmout radostí při myšlence, že snad budu tak šťasten, abych dosáhl Persie, oné Mekky mých nejhorlivějších přání. Naše karavana, složená ze čtyř set velbloudů, několika koní a sto devadesáti oslů, tvořila dlouhý řetěz; a po statečném pochodu celou noc jsme dospěli zrána ke stanici Zeid, jež se skládá z několika studní se špatnou vodou ve vzdálenosti šesti mil od Kerki. V karavaně bylo, jak jsem na první zastávce zpozoroval, mnoho jiných kromě mne, kteří dychtili dosáhnout nejjižnějších hranic Střední Asie. Byli to vysvobození otroci, mezi něž byli vmícháni hádžíové, a já jsem měl příležitost být svědkem nanejvýš srdcelomných příběhů. Blízko mne byl starý muž — otec — shrbený léty. Vykoupil v Buchaře svého syna, muže v třicátém roce, aby obnovil ochránce rodině, kterou zanechal doma — to jest své snaše muže a jejím dětem otce. Cena byla padesát dukátů a její zaplacení uvrhlo toho nebohého starce do žebroty. „Ale,“ řekl mi, „raději žebrácká mošna než můj syn v okovech.“ Jeho domovem byl Cháf v Persii.

Z téhož města byl nedaleko od nás jiný muž, dosud při čilé síle, jemuž však vlasy zešedivěly žalem, neboť mu Turkmeni asi před osmi lety odňali ženu, sestru a šest dětí. Ten nešťastník musel celý rok bloudit z místa na místo po Chívě a Buchaře, aby objevil, kde ti blízcí členové jeho rodiny chřadnou v zajetí. Po dlouhém hledání nalezl, že jeho žena, sestra a dvě nejmladší děti podlehly tvrdosti svého nevolnictví a že ze čtyř dětí, které přežily, může vykoupit jen polovinu. Protože ostatní dvě mezitím odrostly, byla suma za ně požadovaná nad jeho prostředky. Dále seděl mladý muž z Herátu, který vykoupil svou matku. Teprve před dvěma lety byla tato žena, nyní v padesátém roce, se svým mužem a nejstarším synem přepadena alamanem. Když viděla, jak tito blízcí příbuzní oba padli, hájíce se, pod kopími a meči Turkmenů, zakoušela sama neustálá utrpení, až byla prodána za šestnáct dukátů v Buchaře. Majitel, poznav v tom, kdo ji chtěl vykoupit, syna, požadoval dvojnásobnou sumu, a obrátil tak synovskou lásku v ukrutně lichvářský zisk. Ani nesmím zapomenout zmínit jiný nešťastný případ — případ jednoho obyvatele Tebbesu. Byl zajat před osmi lety a po uplynutí dvou let jej jeho otec vykoupil. Oba se vraceli domů a byli tři leguy od svého rodného města, když je náhle přepadli Turkmeni, zajali je, odvedli zpátky do Buchary a znovu prodali jako otroky. Nyní byli vysvobozeni podruhé a byli odváženi ke svým domovům.

Ale proč čtenáře dále rmoutit těmito ukrutnostmi? Bohužel jsou výše uvedené případy jen několika nárysy onoho žalostného moru, jímž byly ty kraje, a zvláště severovýchodní část Persie, po celá století vylidňovány.

Mezi Tekky se v této hodině počítá více než patnáct tisíc jezdeckých lupičů, kteří dnem i nocí nemyslí na nic jiného než na výpravy za lidskou kořistí; a lze si snadno učinit představu, kolik domů a vesnic tito chtiví lupiči zpustošili a kolik rodinného štěstí zničili.

Ze Zeidu jsme vyrazili okolo poledne. Celá země je jedna vyprahlá pustá rovina, která jen místy rodí jakýsi druh bodláku, nejmilejší píci velbloudů. Překvapuje nás vidět, jak tato zvířata jazykem trhají a hltají rostlinu, jejíž bodnutí pocítí i nejtvrdší ruka.

Pokračovali jsme v cestě jihozápadním směrem. Ukázali nám z dálky několik Turkmenů z kmene Karů, kteří čekali na kořist a kteří by byli bývali ochotni dokonce i napadnout naši karavanu, kdyby ji její velikost nečinila nenapadnutelnou. K večeru jsme se utábořili. Ti dobrodruzi kolem nás přejeli tryskem na dvou různých místech. Vyslali jsme za nimi několik výstřelů a oni se k dalšímu projevu neodhodlali. Hodinu po zapadnutí slunce jsme se dali opět na cestu, a postupujíce celou noc s největší opatrností jsme příštího jitra dorazili ke zříceninám Andchoje.

Karavana se uložila na konci starobylého města, blízko chánova čárbágu; a v jeho nejbližší blízkosti se rozložili i všichni ti cestující, kteří vědouce, jakými vyhlášenými lupiči obyvatelé jsou, se neodvažovali vzdálit se z ochrany kervanbašiho. Zjistili jsme, že bylo rozhodnuto, abychom zde několik dní zůstali, neboť řády ohledně cla nikdy nepřestanou působit zdržení, protože chán nebo jeho vezír je vždy osobně dozorují. Chán začíná tím, že obvykle žádá nestoudné sumy jako daň za lidi (to jest za vysvobozené otroky), za dobytek a za balíky zboží; a protože dovoluje, aby se o věci s ním jednalo, závisí otázka, jak vysoko se daň vybere, jen na obratnosti kervanbašiho a na tom, kolik volného času má k dispozici. Abych nemusel setrvávat po celou tu únavnou operaci, odebral jsem se s ostatními hádžíi do města, abych našel přístřeší v chladném stínu jedné staré medresy a také abych si otevřel krámek na bazaru a prodejem svého nožířského zboží si zajistil potřebnou stravu na den a trochu peněz. Dlouho jsem bloudil po zříceninách, než jsem byl schopen nalézt místo. Nakonec jsem své stanoviště zaujal blízko chánova příbytku, na dvoře jedné mešity. Bazar se skládal jen z několika skladišť, kde se prodával chléb, a ze dvou nebo tří krámků s troškou plátna a laciným hotovým šatstvem. Naše přítomnost vnesla do trhu nějaký život; náš stánek byl od jitra do večera obklopen ženami a dětmi; přesto jsme se své zásoby nemohli zbavit, neboť tito lidé nám na výměnu nabízeli jen plody a chléb místo peněz; takovou směnu za surovinu jsme pochopitelně nemohli přijmout v zemi, kde se za jedinou tenge (tři čtvrtě franku) koupí padesát melounů. Tyto melouny mají daleko k tomu, aby byly tak dobré jako ty, jež jsem viděl na břehu Oxu; je však s podivem, jaké množství ovoce, obilí a rýže se v tomto pouštním okolí, jen skrovně zavlažovaném malým solným potokem, který sem teče od Majmany, vypěstuje. V létě shledává cizinec tuto vodu — na jejíž ohavnou příchuť jsou obyvatelé zvyklí — docela nepitnou; a ačkoli neplodí červy (rište) jako ta v Buchaře, má se za to, že působí mnohé jiné zlé následky. Také podnebí je ve zlé pověsti a perský verš má se vší příčinou:

Andchoj má hořkou solnou vodu, pálící písek, jedovaté mouchy a dokonce i škorpiony. Nechval jej, neboť je to obraz skutečného pekla.

A přece byl Andchoj ještě před třiceti lety, přes všechny tyto nevýhody, velmi vzkvétající. Má se za to, že měl padesát tisíc duší obyvatelstva. Vedli důležitý obchod s Persií v jemných černých ovčích kůžích, které u nás nazýváme astrachán, a vážně soupeřili i s Bucharou, kde se tento předmět vyrábí v prvotřídní jakosti. Velbloudi z Andchoje jsou po celém Turkestánu nejvíce žádáni, zvláště druh zvaný ner, který se vyznačuje hojnou srstí splývající mu ze šíje a z hrudi, útlou šlachovitou postavou a neobyčejnou silou. Tato zvířata se stala vzácnými, poněvadž sami obyvatelé většinou buď odešli, anebo zahynuli.

Mollá Ishak zde měl krajana, jenž byl jedním z nejvznešenějších imámů, a protože nás pozval, nalezl jsem příležitost seznámit se s nejpřednějšími usedlíky duchovního stavu. Velmi mě upoutal ten veliký nepořádek, který vládl v řádech jak soudních, tak náboženských. Kází kelán (vrchní soudce), jenž je v Buchaře a v Chívě velkým mužem, zde hraje úlohu šaška. Každý činí, jak se mu zdá dobré, a i nejohavnější zločin lze vyrovnat darem. Důsledkem je, že obyvatelé mluví o Buchaře jako o vzoru spravedlnosti, nábožnosti a pozemské velkoleposti a že by se pokládali za docela šťastné, kdyby se jen emír uráčil vzít je pod své žezlo. Jeden starý Uzbek mi poznamenal, že „i frengi (Angličan) (Bůh mu odpusť jeho hříchy!) by byl lepší než nynější muslimská vláda.“ Dodal, že si dosud pamatuje na jednoho hekim bašiho (Moorcrofta)⁷, který umřel v domě jeho strýce za časů emíra Hajdara; že to byl obratný čaroděj a dobrý lékař; že mohl zbohatnout, jak by si byl přál; že však při všech těchto výhodách zůstal nenáročný a ke každému, i k ženám, blahovolný. Vyptával jsem se mnoho na smrt tohoto cestovatele a všichni se ve svých zprávách shodovali, že umřel na horečku; což je vskutku daleko pravděpodobnější než povídání, že byl otráven.

Andchoj obsahuje nyní asi dva tisíce domů, které tvoří město, a asi tři tisíce stanů, které jsou buď v jeho okolí, anebo rozptýleny po oázách v poušti. Počet obyvatel se odhaduje na patnáct tisíc. Jsou to převážně Turkmeni z kmene Alieli pomíšení s Uzbeky a s několika Tádžiky. Dříve tvořil Andchoj, tak jako Chulum, Kunduz a Balch, samostatný chanát; leže však na hlavní cestě do Herátu, je vydán útokům emírů bucharského a afghánského více než ta ostatní místa, která jsem zmínil. Až do roku 1840 byl, jak se tvrdí, poměrně vzkvétající. Byl tehdy podroben Buchaře a byl přinucen postavit se na odpor vítěznému pochodu Jár Muhammada chána⁸ k Oxu, který jej obléhal po čtyři měsíce a konečně jej vzal jen útokem. Město bylo vyloupeno a zůstala z něho hromada zřícenin. Větší část těch obyvatel, kteří nemohli uprchnout, padla pod meči nemilosrdných Afghánců. Nynější vládce, Gazanfer chán, se, aby se uchránil od úplné zkázy, vrhl do náručí Afghánců, a učinil si tím z Buchary na jedné straně a ze sousední Majmany na druhé zapřisáhlé nepřátele. Právě během našeho pobytu v Andchoji byl přinucen osobně se připojit k serdarovi balchskému a vydat Majmaně bitvu, která však spojencům přinesla význačnou porážku.

V naší karavaně bylo zatím vše ve zmatku. Vezír, který chtěl během chánovy nepřítomnosti obohatit sám sebe nesmírným zvýšením dávek, se již hádal s kervanbašim. Od slov vskutku brzy dospěli k ranám; a protože se obyvatelé přidali na stranu karavany, chopili se její členové zmužile zbraní a odhodlali se k nejhoršímu. Naštěstí právě v tom okamžiku přijel chán, muž dobré vůle, z válečného tábora; narovnal spory tím, že nemírnou daň uloženou svým vezírem snížil, a vypravil nás na cestu s doporučením, abychom byli opatrní, neboť Turkmeni, využívajíce zmatku, který všude vládl, pročesávali krajinu a číhali na všech cestách. To nám však příliš strachu nenahnalo, neboť v Andchoji naše karavana narostla na dvojnásobek své dřívější velikosti, takže jsme neměli příčiny obávat se přepadení lupiči.

Vyrazili jsme téhož odpoledne a utábořili se v Jeketutu, vzdáleném od Andchoje pouhou leguu. Bylo to místo ustanovené k našemu shromáždění. Odtud jsme postupovali v noci. Příští zastávka byla na břehu potoka přitékajícího od Majmany. Jeho řečiště, na mnohých místech neobvykle hluboké, je hustě osázeno stromy. Z Andchoje do Majmany se počítá dvaadvacet mil — pro velbloudy třídenní cesta. Z této vzdálenosti jsme dosud vykonali osm mil; zbytek (čtrnáct mil) by bylo bývalo snadné urazit, kdybychom nebyli nuceni projít tajně okolo Chajrabádu, který měl být naší druhou zastávkou, a dospět příštího jitra do kraje Majmany. Chajrabád patřil tehdy Afghánům a kervanbaši měl zcela pravdu, že se neodvážil se k němu přiblížit, neboť věděl, že Afghánci i v míru pod záminkou výběru svého cla konají pravé lupičství; a lze si snadno představit, jak by vojenské úřady s karavanou naložily, kdyby jim byla padla do rukou.

Několik obyvatel Chajrabádu, kteří byli v karavaně, se od nás chtělo, když se přiblížili ke svému rodnému městu, odloučit; byli však přinuceni pokračovat v cestě, poněvadž se obávali zrady a Afghánci by byli v případě odhalení vše zkonfiskovali. Ačkoli byli velbloudi těžce naloženi, pokračovalo se v cestě bez přerušení od poledne až do osmi hodin příštího jitra. Ta nebohá uštvaná zvířata zůstala pozadu; a velká byla naše radost, když jsme příštího jitra bez nehody dorazili do chanátu Majmany. Poslední zastávka byla trýznivá, nejen pro tyto obavy, ale i pro tělesné nesnáze, které předkládala; neboť asi devět mil od Andchoje se krajina stává stále kopcovitější, až je v okolí Majmany docela hornatá. Kromě toho jsme museli přejít malou část nebezpečného batkaku (který se skládá z bažin), kde přes vše roční horko bylo na mnohých místech bahno. To působilo velbloudům i oslům mnoho utrpení. Jel jsem na zdatném malém zvířeti; protože však jeho drobné nohy tak často zapadaly, unavilo se jejich ustavičným vytahováním a dalo mi mnoho práce s křikem, prošením a taháním, než jsem je dokázal přimět, aby z té houbovité půdy popošlo.

Utábořili jsme se u paty malé citadely zvané Akkale, která je od Majmany vzdálena čtyři leguy. Kervanbaši hádžíům daroval dvě ovce jako vděčný dík Bohu za to, že karavana šťastně vyvázla z nebezpečí, jemuž byla vydána. Jako nejstaršímu mi bylo uloženo ten dar rozdělit. Celý ten den jsme místo chleba jedli pečené maso a večer jsme společně zpívali několik telkinů (hymnů), provázených pod mým vedením zikrem — to jest křičeli jsme ze všech sil dvoutisíckrát „Já hú! Já hakk!“

Odtud byl náš příchod ohlášen do Majmany. K večeru k nám přišel celní úředník — zdvořilý poctivý Uzbek — a sepsal svou zprávu. V noci jsme se opět dali na cestu a příštího jitra jsme byli v Majmaně.