Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

XIII.

Majmana; její politické postavení a význam; panující kníže; soupeření Buchary a Kábulu; Dóst Muhammad chán; išán Ejub a mollá Chalmurád; chanát a pevnost Majmana; uprchlí ruští provinilci; řeka Murgáb a Bala Murgáb; Džamšídové a Afghánci; zhoubné daně ze zboží; Kalei No; Hazárové; afghánské vydírání a špatná správa

Divocí bojovníci tyrkysových hor a ti, kdo za věčnými sněhy Hindúkuše dlí, v bouřné svobodě zrozeni, jimž skála je tvrzí a řečiště bystřiny táborem.

Moore, Zahalený prorok

Než vstoupím do Majmany, dovol, abych vylíčil politický stav té země; neboť protože ono město hraje úlohu velké důležitosti, jsou zde některé předběžné poznámky docela nezbytné.

Celý ten pruh země na této straně Oxu, až k Hindúkuši a Herátu, byl od starých časů polem ustavičných sporů a válek; a ty do sebe zapletly nejen malé lupičské státy v jeho okolí — Kunduz, Chulum, Balch, Akču, Serepul, Šiborgan, Andchoj, Badachšán a Majmanu —, nýbrž i emíry samé, jak bucharského, tak kábulského. Tato knížata byla vždy ochotna rozdmýchat plameny rozkolu, aby provedla své plány na podmanění; a někdy se těch rozbrojů i činně účastnila. Snažila se získat některé z výše jmenovaných měst na svou stranu, anebo si je dokonce přímo přivtělit a užít ho ke zvláštním cílům, které měla na zřeteli. Emírové byli vskutku hlavními soupeři na tom poli. Až do počátku tohoto století převládal téměř vždy vliv Buchary; v nedávnějších časech byl však vytlačen afghánskými kmeny Duráníů, Sadúzíů a Barekzíů; a nakonec se Dóstu Muhammadovi chánovi podařilo, zčásti silou a zčásti lstí, přivést pod své žezlo všechny státy, které jsem zmínil, s výjimkou Badachšánu a Majmany. Zřídil provincii Turkestán a určil jí za hlavní město Balch. Z toho města je učiněno sídlo serdara, jenž má pod svým velením deset tisíc mužů, zčásti paltanů (pravidelného vojska)¹, zčásti domácí milice, a tři baterie polních děl. Držba hornatého Badachšánu nebyla průbojnému Dóstu Muhammadovi chánovi nijak zvlášť žádoucí. Jeho domácí kníže se stal vasalem a Afghánec byl pro tu dobu uspokojen. S Majmanou je to jinak. Leží na půl cesty k Buchaře a byla několikrát obléhána, bez úspěchu, jak Dóstem Muhammadem chánem, tak Járem Muhammadem chánem. V roce 1862, když šedivý barekzíjský kníže vytáhl meč, aby potrestal věrolomný Herát², chvěla se celá Střední Asie; Majmana však opět vzdorovala a opět zvítězila. Zmužilost tamních Uzbeků se stala příslovečnou, a o hrdém duchu toho města si lze učinit představu, uváží-li se, že po smrti Dósta Muhammada chána mohlo po pravdě tvrdit, že ze všech okolních států jedině ono odmítlo složit hold vlajce Afghánců.

O smrti Dósta Muhammada chána — události nejvyšší důležitosti pro osudy Střední Asie — se soudilo, že jí hrozí velkými změnami a politickými převraty. Emír bucharský byl první, kdo se té příležitosti snažil využít, a přes svou pověstnou lakotu poslal malé bojovné Majmaně podporu deseti tisíc till; a bylo ujednáno, že emír přejde Oxus, spojí své síly se silami svého spojence a podnikne společný útok na jejich obecného nepřítele, Afghánce. Panující kníže majmanský, jenž je však mladík prudkého duchu,³ byl příliš nedočkavý, aby čekal na příchod svého spojence, začal boj se silami, které měl sám k dispozici, a podařilo se mu Afghánům pobrat několik malých míst — úspěch, který mu umožnil ozdobit bránu své tvrze třemi sty dlouhovlasých afghánských lebek. Právě během našeho pobytu v jeho městě se konaly přípravy, aby byl boj obnoven v rozsahu větším.

Když se karavana utábořila zde, za městem, navštívil jsem tekke jistého išána Ejuba, k němuž jsem měl doporučující listy od hádžího Sáliha. Nelitoval jsem námahy, abych si získal jeho příznivý úsudek, neboť jsem se domníval, že mi poslouží v případě rencontre, tedy setkání, jež jsem v Majmaně očekával a jehož jsem se obával, poněvadž by mohlo mít nepříjemný následek, že by prozradilo mou totožnost; a kdyby bylo mé přestrojení jednou odhaleno, mohl bych být opět vydán velkému nebezpečí. Osoba, s níž jsem se tak bál setkat, byl jistý mollá Chalmurád, kterého jsem znal v Istanbulu a který mi po dobu čtyř měsíců dával hodiny turecké čagatajštiny. Ten mollá — chlapík velmi chytrý — již na Bosporu postřehl, že nejsem pravý Rešíd efendi, za něhož mě mají. Když mu bylo řečeno o mém zámyslu cestovat do Buchary, dokonce mi formálně nabídl své služby jako cicerone, průvodce, a zároveň mě ujišťoval, že v téže hodnosti sloužil anglickému mollovi Júsufovi (dr. Wolffovi). Protože jsem jej ohledně svých zámyslů nechal v nejistotě, odebral se do Mekky. Věděl jsem, že jeho úmyslem bylo vrátit se domů přes Bombaj a Karáčí, a měl jsem starost, že na něj narazím, neboť jsem byl pevně přesvědčen, že přes všechnu vlídnost, jíž jsem jej zahrnoval, by byl docela schopen mě udat, kdyby na tom měl nejmenší zájem.

Protože afghánským válečným tažením byla přerušena veškerá komunikace mezi Majmanou a Bucharou, měl jsem to štěstí, že mě v posledně jmenovaném městě nepřekvapil; v Majmaně jsem však takové šťastné shody příliš neočekával, a abych zmařil jakýkoli možný útok z této strany, pokládal jsem za nutné zajistit si nějaké pevné locus standi, nějaké místo, kde bych mohl obstát, a to jsem mohl učinit tím, že si budu snažit získat dobrý úsudek a přízeň išána Ejuba, jenž byl obecně ve vážnosti. Když jsem byl ve městě tři dny, chopil jsem se iniciativy a začal se po svém muži vyptávat. „Jak! Chalmurád?“ řekl išán v úžasu. „Ty jsi jej znal (mír jemu a dlouhý život nám!). Měl to štěstí, že umřel v Mekce, a protože byl mým nejvěrnějším přítelem, vzal jsem jeho děti k sobě do domu, a ten malý tam“ — při těch slovech ukázal na chlapce — „je jeden z jeho synů.“ Dal jsem tomu dítěti celou šňůru skleněných korálků, odříkal tři fátihy za spasení duše zesnulého,⁴ a mé dobře podložené obavy tak rázem přestaly.

Začal jsem se nyní pohybovat volněji. Zakrátko jsem si otevřel stánek na úhlu jedné ulice, avšak k svému velkému zklamání jsem viděl, že se mi zásoba rychle rozplývá. „Hádží Rešíde,“ řekl mi jeden z mých cestovních druhů, „snědl jsi již polovinu svých nožů, jehel a skleněných korálků; zakrátko pohltíš i druhou polovinu a k tomu svého osla. Co potom budeš dělat?“ Má pravdu, pomyslel jsem si, neboť co jsem vlastně měl dělat? Mé zasmušilé vyhlídky, a zvláště blížící se zima, mě trochu děsily, neboť jsem byl dosud daleko od perských hranic a každý pokus, který jsem učinil, abych svou pokladnu zase naplnil, jsem viděl selhat. „Dervíš nebo žebrák,“ řekl jsem si, „nikdy neodchází od dveří Uzbeka hladov. Všude má dobře podloženou naději, že něco dostane, chléb nebo plody; tu a tam i nějaký starý kus odění, a to jej, podle jeho vlastního mínění, vypraví na cestu bohatě zaopatřeného.“

Že jsem musel strádat, a strádat mnoho, čtenář dobře porozumí; zvyk a naděje, že se vrátím do Evropy, mi však umožnily nést mé břímě. Spával jsem dost sladce pod otevřeným nebem, na nahé zemi, a pokládal jsem se za zvláště šťastného v tom, že jsem se již nemusel obávat ustavičného prozrazení ani smrti mučením, neboť mé hádžíovství nebudilo nikde podezření.

Chanát Majmana, kam sahá jeho obydlený kraj, je osmnáct mil široký a dvacet mil dlouhý. Kromě svého hlavního města obsahuje deset vesnic a okrsků, z nichž nejvýznačnější jsou Kajsar, Chafir Kale, Alvar a Chodžakendu. Obyvatelstvo, rozdělené na usedlíky a kočovníky, se odhaduje na sto tisíc duší; co se národnosti týče, jsou to většinou Uzbeci z kmenů Min, Ačmajli a Daz; dokážou postavit do pole pět až šest tisíc jezdců, dobře vybavených koňmi i zbraněmi. Vyznačují se, jak jsem již zmínil, svou zmužilostí. Nynějším vládcem Majmany je Husejn chán⁵, syn Hukumeta chána⁶. Ten byl na rozkaz svého vlastního bratra, který dosud žije a je strýcem panujícího knížete, svržen z hradeb citadely, „aby,“ jak se sám vyjádřil, „byl v čelo věcí postaven jeho schopnější syn.“ Protože byl však posledně jmenovaný tehdy ještě k panování neschopný, lze pohnutku toho ohavného zločinu snadno uhodnout. Mirza Jakúb — tak se ten milý strýc jmenuje — hraje vskutku úlohu vezíra, ale každý ví, že Husejn chán je pouze jeho nástrojem. V Majmaně byl aspoň mladý kníže oblíben více než jeho strýc. Ten by i mezi Evropany byl pokládán za muže příjemného zevnějšku; v očích Uzbeků je tedy Adonisem. Chválí jej pro dobrotu srdce lidé, kteří zapomínají, jak vymáhá ten tyranský řád, podle něhož chán, místo aby uložil tělesný trest nebo pokutu, posílá své podané na otrokářský trh do Buchary. Chánové odesílají každý měsíc do onoho města stanovený počet těchto nešťastníků. Nepokládá se to za nic zvláštního, poněvadž je to starobylý zvyk. Město Majmana stojí mezi návršími a je viditelné teprve na vzdálenost čtvrt leguy. Je nanejvýš špinavé a špatně vystavěné a skládá se z patnácti set hliněných chatrčí a z bazaru vybudovaného z pálených cihel, který se zdá, že se chystá padnout; má kromě toho tři mešity a dvě medresy, první zhotovené z hlíny, druhé z cihel. Obyvatelé jsou Uzbeci s několika Tádžiky, Herátci, asi padesáti židovskými rodinami, několika Indy a Afghánci. Ti všichni se těší stejným právům a nikdo je neznepokojuje z důvodů víry nebo národnosti. Co se Majmany jako pevnosti týče, byl jsem daleko toho, abych v obyčejných městských hradbách a příkopech citadely, položené na její západní straně, objevil onu hrozivou tvrz, o níž se tvrdí, že je schopna odolat afghánskému dělostřelectvu postavenému na anglický způsob a vzdorovat vší moci Dósta Muhammada chána. Hradby, zhotovené z hlíny, jsou dvanáct stop vysoké a asi pět stop široké; příkop není ani široký, ani nijak zvlášť hluboký; citadela je vyvýšená a položená na nápadném návrší s příkrým výstupem, ale v okolí jsou návrší ještě vyšší, odkud by ji baterie mohla v několika hodinách obrátit v popel. Je tedy pravděpodobné, že proslulá síla Majmany spočívá spíše ve zmužilosti jejích obránců než v jejích hradbách a příkopech. V obyvateli rozpoznáš na první pohled smělého a nebojácného jezdce, a jen Uzbek ze Šehri Sebzu s ním může o prvenství soupeřit. Rozhodný válečný charakter obyvatel tohoto malého chanátu a kromě toho držba hornatého průsmyku u Murgábu (řeky)⁷ najdou vždy dost práce pro Afghánce či pro kteréhokoli jiného podmanitele, který by se od jihu tlačil vpřed k Oxu; opevnění Kerki mohou poskytnout jen slabý odpor, a kdo chce vzít Bucharu, musí Majmanu zničit, anebo si být jist jejím přátelským smýšlením.

V Majmaně nebyl kervanbaši a nebyli hlavní obchodníci naší karavany zdržováni již nesnázemi o celní dávky, nýbrž ujednáními dotýkajícími se jejich soukromých zájmů. Chtěli se zúčastnit alespoň dvou nebo tří koňských trhů, neboť v těchto krajích lze zakoupit krásné koně laciněji; přivádějí je na trh Uzbeci a Turkmeni z okolních míst. Vyvážejí se většinou do Herátu, Kandaháru a Kábulu a velmi často do Indie. Koně, které jsem viděl prodávat v Persii za třicet nebo čtyřicet dukátů, dostaneš zde za sto až sto šedesát tenge (čtrnáct až patnáct dukátů), a nikdy jsem v Buchaře, Chívě ani v Karší neviděl koně tak krásné prodávat za ceny tak nízké; avšak trh majmanský neposkytuje bohatou volbu jen co se těch zvířat týče; přírodní plody země a domácí výrobky, jako koberce a jiné tkaniny, zhotovené zčásti z vlny a zčásti z velbloudí srsti, dodávají v hojnosti turkmenské a džamšídské ženy. Zaslouží si poznamenat, že se do Persie a do Bagdádu provozuje značný vývozní obchod s rozinkami (kišmiš), anýzem a pistáciovými oříšky: cent anýzu stojí zde třicet až čtyřicet tenge.

Po osmidenním pobytu jsem se vrátil ke karavaně, která zůstala za městem, abych se poptal na den, kdy se dá zase na cestu. Zde jsem se ke svému úžasu dozvěděl, že mě celý den hledali, abych svým svědectvím dopomohl k osvobození čtyř rúmíů, kteří byli na rozkaz chánova strýce uvězněni. Podle nálezu soudcova je nemohlo z podezření, že jsou uprchlí otroci, zprostit nic než předvedení nějakého věrohodného svědka, který by potvrdil pravost jejich tureckého původu. Než se vydám k chánovi, dovol, abych čtenáři své krajany představil, neboť jsem na tyto nanejvýš zajímavé členy naší karavany téměř zapomněl.

Tito lidé nebyli nic víc a nic méně než ruští zločinci. Byli posláni do vyhnanství na Sibiř, kde byli po osm let drženi v tobolské gubernii při těžké práci, a utekli přes nesmírné stepi Kazachů do Buchary, odkud se snažili vrátit do své vlasti přes Herát, Mašhad, Teherán a tak dále do Gümrü (Elizabetpolu). Historie jejich útěku a jiných příhod je velmi dlouhá. Podám z ní jen nepatrný nárys.

Při posledním válečném tažení mezi Ruskem a Tureckem byli na Kavkaze zaneprázdněni razziou (čapao)⁸, nájezdem, a to na rozkaz vlády, anebo, což je pravděpodobnější, na svůj vlastní účet. V té době padli do rukou ruské hlídky, a jak si plně zasloužili, byli odvlečeni na Sibiř. Zde byli denně zaměstnáni v tobolských lesích porážením stromů; na noc však byli drženi v žaláři a nebylo s nimi zacházeno špatně, neboť byli živeni chlebem a polévkou a často i masem. Minula léta, než se naučili mluvit rusky; nakonec se tomu však od vojáků, kteří je hlídali, přece naučili. Protože byl nyní hovor umožněn, vzbudila se důvěra; láhve kořalky (vodki) se podávaly na obě strany, a protože byla loni v jaře dvěma vojákům ve stráži jednoho dne podána dávka té zahřívací tekutiny větší než obvykle, chopili se zajatci příležitosti a místo dubů porazili ty statné Rusy; vyměnili své sekery za zbraně těch, které zabili, a po dlouhém bloudění tam i sem za nebezpečných okolností — při nichž byli nuceni živit se i trávou a koříním — dospěli konečně k několika kazašským stanům, pro ně přístavu bezpečí; neboť kočovníci pokládají za blahodárný čin pomoci uprchlíkům tohoto druhu. Ze stepí Kazachů přešli přes Taškent do Buchary, kde jim emír dal nějaké peníze na cestovní výlohy. Ačkoli bylo na jejich cestě často vysloveno podezření, že jsou uprchlí otroci, teprve když dospěli do Majmany, upadli skutečně do vážného nebezpečí.

Na naléhavou žádost svých cestovních druhů a kervanbašiho jsem se téhož dne, provázen išánem Ejubem, vydal do citadely. Místo chána nás přijal jeho strýc; připustil mé svědectví jako způsobilé a ti čtyři uprchlíci byli osvobozeni. Děkovali mi se slzami v očích; celá karavana se radovala a za dva dny jsme se dali na další cestu do Herátu.

Cesta vedla ustavičně hornatou zemí. První stanice, jež ležela jihozápadním směrem, byla dosažena za šest hodin. Nazývá se Almar. To je společné pojmenování pro ony vesnice, které tam leží rozptýleny v malých odstupech od sebe. Jen se zde karavana uložila, objevili se celní úředníci z Majmany, provázeni několika jezdci, a žádali vykonat druhou prohlídku. To vedlo ke křiku, hádkám a vyjednávání, jež trvalo několik hodin; nakonec jsme se však museli podrobit, a když byli nebohý kervanbaši a obchodníci ještě jednou oškubáni o dávky ze zboží, z dobytka a z otroků, bylo k večeru v pochodu pokračováno. Když jsme prošli významné místo zvané Kajsar, dospěli jsme krátce po půlnoci ke stanici Narin. Urazili jsme pět mil dolinami malými, plodnými, ale opuštěnými; celý ten krásný kraj byl vskutku učiněn nebezpečným vinou lupičských Turkmenů, Džamšídů a Fírúzkúhíů.

V Narinu byl učiněn odpočinek jen několika hodin, protože jsme měli před sebou úsek sedmi hodin. Když jsme bez přerušení táhli celý den, dospěli jsme večer k vesnici a stanici Čičektú, v jejíž blízkosti je druhá vesnice zvaná Fehmguzar. Protože kervanbaši a někteří z ostatních cestujících měli co činit ve vesnici Chodžakendu, jež leží na jihovýchod ve vzdálenosti tří leguí mezi návršími, zastavili jsme zde celý den. Místo samo se pokládá za hranici Majmany a zároveň i celého Turkestánu. Jüzbaši⁹ jménem Devletmurád, který zde zastává úřad hlídače hranic, vybral v tomto chanátu majmanském třetí celní dávku, a to právem kamčin pulu (peněz na bič¹⁰). Když jsem jednomu herátskému obchodníkovi vyjádřil nad tímto nespravedlivým postupem svůj úžas, odpověděl: „Děkujeme Bohu, že nás jen daní. Před nějakou dobou jsme nemohli projít Majmanou a Andchojem bez rizika, neboť karavany byly vylupovány na rozkaz chána samého a my jsme pozbyli všeho.“ Zde v Čičektú jsem viděl uzbecké kočovníky naposled, a nebudu zapírat, že jsem se od tohoto otevřeného, poctivého lidu loučil s velkou lítostí, neboť kočovníci jejich plemene, s nimiž jsem se potkal v chanátech Chívy a Buchary, zanechali v mé mysli nejpříjemnější vzpomínky ze všech obyvatel Střední Asie.

Karavana byla zde vzata pod ochranu průvodu Džamšídů, poslaných nám vstříc jejich chánem z Bala Murgábu, poněvadž cesta odtud vedla dosti širokou dolinou, která má na pravé straně obydlí turkmenských Saryků a na levé obydlí horských lupičů, Fírúzkúhíů. Zem je nadmíru plodná, bohužel však leží ladem a bez vlastníka. Jak jsem slyšel, karavana po celé své cestě z Buchary neupadla do takového nebezpečí jako zde. Naše stráž se skládala ze třiceti Džamšídů, dobře vyzbrojených a dobře vybavených koňmi, s přídavkem asi dvojnásobného počtu zdatných mužů z karavany; přesto byly při každém kroku vpřed vysílány do návrší po naší pravici i levici předsunuté hlídky a všichni byli v největší úzkosti. Lze si snadno představit, v jakém stavu mysli byli ti nebozí vysvobození otroci, kteří s velkou námahou a za velkých výloh utekli až sem a kteří se nyní viděli ohroženi novým zajetím.

Velikost karavany a učiněná opatření nás naštěstí před přepadením uchránily. Celý den jsme procházeli velkolepými lučinami, které přes pokročilou dobu roku byly pokryty květy a travou, jež nám dosahovala do kolen; a když jsme si přes noc odpočinuli, dospěli jsme příštího jitra ke zříceninám tvrze Kale Veli. Byla ještě před dvěma lety obydlena, byla však přepadena a vyloupena velkým alamanem turkmenských Saryků. Obyvatelé byli zčásti prodáni do otroctví a zčásti pobiti; z těch několika prázdných domů, které dosud stojí, i z hradeb opevnění bude brzy úplná zřícenina. Džamšídští jezdci, kteří nám byli dosud průvodem jediný den, nyní požadovali své peníze na bič; měl je zaplatit jednou každý, kdo cestoval jezdě či pěšky, otroci však dvojnásob. Průvod tvrdil, že je jeho nynější požadavek dobře podložen, poněvadž z mýtních peněz zaplacených chánovi v Bala Murgábu nedostanou žádný podíl.

K večeru druhého dne po tom, co jsme opustili Čičektú, dospěli jsme ke konci té krásné doliny, a cesta, vedoucí k řece Murgábu, procházela drsným hornatým průsmykem, na mnohých místech velmi příkrým a zároveň tak úzkým, že naložení velbloudi, postupující po jednom, se jím dokázali protáhnout jen s obtížemi; má se za to, že je to jediný sjízdný průchod vedoucí přes horu k břehu řeky. Vojsko, které by chtělo přejít Murgáb, by muselo buď projít pouští (a k tomu by muselo být v dobrých vztazích se Salory a se Saryky), anebo si prorazit cestu tímto průsmykem, k němuž podniku je nezbytné přátelství Džamšídů, neboť jejich nepřátelství by mohlo být v těch úžlabinách na škodu i nejsilnějšímu vojsku.

Byla půlnoc, když jsme dorazili na břehy řeky; zmoženi svou bolestnou horskou cestou, lidé i zvířata, všichni upadli do hlubokého spánku.

Když jsem se příštího jitra probudil, zjistil jsem, že jsme v dlouhé dolině obklopené vysokými horami, jejímž středním bodem si prorážejí cestu čisté zelené vody Murgábu,¹¹ poskytujíce oku nanejvýš půvabný obraz.

Postupovali jsme podél břehu řeky půl hodiny, abychom našli brod, neboť proud je velmi silný, a ačkoli není příliš hluboká, nelze ji pro skalní bloky ležící v jejím řečišti přejít na každém místě.

Přechod začal koňmi, pak následovali velbloudi a naši osli měli pochod uzavírat. Nuže, tato zvířata, jak je dobře známo, mají z bahna a z vody velkou hrůzu. Pokládal jsem za nutné opatření z opatrnosti uložit svůj tlumok, obsahující mé rukopisy — nejcennější výsledek, spolia opima, tedy nejvzácnější kořist mé cesty —, na hřbet velblouda. Potom jsem se usadil na prázdném sedle a vnutil svého osla do řeky. Když učinil první krok na kamenitém dnu toho rychlého toku, byl jsem si jist, že se stane něco strašného: snažil jsem se sesednout, to však bylo nepotřebné, neboť o několik kroků dále můj oř upadl za hlasitého smíchu našich druhů, kteří stáli na břehu, a potom, ve velkém zděšení, zamířil k protějšímu břehu, jak jsem si přál. Tato chladná jitřní lázeň v čistých vodách průzračně křišťálového Murgábu mi byla nepříjemná jen potud, že jsem neměl nic na převlečení, takže jsem se musel na několik hodin ukrýt mezi kobercemi a vaky, dokud mi šaty, promočené skrz naskrz, na slunci neuschly. Karavana se utábořila nedaleko citadely; vevnitř nejsou místo domů nic než stany, a tam přebývají chánové či náčelníci Džamšídů.

Tato část doliny Murgábu nese jméno Bala Murgáb¹² (Horní Murgáb); rozkládá se od hranic vysokého hornatého pásma Hazárů¹³ až k Marčahu („hadí studni“), kde přebývají Salorové; tvrdí se, že to bylo odedávna držba Džamšídů, že jí byli na nějaký čas zbaveni, ale později se vrátili. Na jihozápad od tvrze se dolina stává tak úzkou, že si zasluhuje spíše jméno úžlabiny. Jejím středem se Murgáb valí zpěněný s hromovým hlukem — teprve když přejde Pendžde, kde se řeka stává hlubší a usedlejší, dolina se rozkládá do šíře a nabývá šířky jedné nebo dvou mil. Když ještě Merv stál, musela zde být též snesitelná míra civilizace; dnešního dne se tam však usazují Turkmeni a po jejich šlépějích následuje všude zkáza a spoušť.

Džamšídové tvrdí, že povstali z Džamšída, bájného krále z rodu Pišdádjánů — nárok to přirozeně podrobený pochybnostem! Jsou však zcela určitě perského původu. Nenaznačuje to tak jejich nářečí jako jejich čistě iránský typ tváře; neboť ten se mezi těmito kočovníky uchoval věrněji než kdekoli jinde, vyjmeme-li jižní provincie Persie. Vrženi po celá století na nejkrajnější mez perské národnosti, rozplynuli se počtem následkem ustavičného válčení. Nepočítají dnes více než osm nebo devět tisíc stanů. Obyvatelé žijí ve stavu velké nuzoty, rozptýleni po výše jmenované dolině a po okolních horách. Jak bude vidět v dějinách Chívy, velká část z nich byla Alláhkulím chánem přinucena opustit svou zem a utvořit kolonii v onom chanátu, kde jim bylo vyměřeno nové místo k osazení v jednom plodném kraji (Kökčeg), hojně zavlažovaném Oxem. Byla to změna k lepšímu; jejich neodolatelná připoutanost k starým horským domovům je však přivedla k tomu, aby se tam vrátili. A tam se dosud zdržují jako noví osadníci za okolností nijak zvlášť skvělých.

Odíváním, způsobem života i povahou se Džamšídové podobají Turkmenům. Jejich nájezdy se bojí právě tolik jako nájezdů posledně jmenovaných; nemohou však být tak časté pro jejich menší počet. V nynější době jsou jejich chánové (mají dva, Mehdího chána a Alláhkulího chána) notoricky vasaly Afghánců a jako takoví jsou serdarem herátským dobře odměňováni. Afghánci činili již za časů Dósta Muhammada chána všechny možné kroky, aby si Džamšídy získali na svou stranu, a to předně proto, aby v nich měli ustavičnou hraniční hráz na severní hranici Murgábu proti vpádům Majmanských, a za druhé aby zlomili moc Turkmenů, o jejichž přátelském smýšlení si Dóst Muhammad chán nedokázal zajistit jistotu ani největšími oběťmi. O Mehdím chánovi, náčelníku Džamšídů, o němž jsme mluvili dříve, se tvrdí, že při obléhání Herátu poskytl podstatné služby, a že si tím získal nejen úplnou přízeň zesnulého emíra, nýbrž i jeho nástupce, nynějšího krále Šíra Alího chána¹⁴. Posledně jmenovaný jej vskutku zanechal poručníkem svého nedospělého syna, kterého postavil v čelo věcí v Herátu. Rozšíření afghánského území k Murgábu lze tedy nazvat velmi nestálým, neboť Džamšídové mohou kdykoli propuknout v otevřenou vzpouru, protože nepřipouštějí, že by serdar herátský měl ani stín práva na jejich poddanství — a nejméně ze všeho, kdyby nastalo jakékoli zdržení či váhání ve vyplácení jejich mzdy.

Zde, jako všude, začínaly i končily naše nesnáze otázkami o celních dávkách. Po celou cestu se říkalo, že levým břehem Murgábu začíná Afghánistán a že tam přestane být vymáhána daň z otroků. Byl to žalostný omyl. Chán Džamšídů, který o daních vyjednával s kervanbašim osobně, vymáhal za zboží, dobytek a otroky více než ti, kdo si nárokovali dávky před ním, a když byl tarif vyhlášen, zděšení, a u mnohých bědování, nemělo mezí. Donutil i hádžíe platit dva franky za osla — plat neobyčejný pro všechny, pro mne však velmi tíživý. Největší tvrdost však postihla jednoho Inda, který v Majmaně zakoupil několik náloží anýzu za třicet tenge. Doprava do Herátu jej stála dvacet tenge za náklad. Zaplatil kromě toho až k tomuto bodu jedenáct tenge na celních dávkách a nyní měl zaplatit ještě třicet, což činilo na výlohách asi jedenašedesát tenge. Ty nesmírné dávky uvalené na obchodníka, a to s mocí jakéhosi zákona, jsou pro všechny obchodní jednání naprostou překážkou; a pro ten strašlivě tyranský způsob, jakým knížata užívají své moci, je obyvatelům zabráněno těžit z bohatství přírody, jež v okolí často zraje bez jakéhokoli pěstění a jehož plody by mohly přinášet velmi dobrý výnos a uspokojovat potřeby domácího života. Hornatá otčina Džamšídů má tři zvláštní druhy plodin, jimž dává laskavá příroda samovolně vzejít a jež, nepatříce nikomu, mohou být sklízeny rukou toho, kdo přijde první. Jsou to: (1) pistáciové oříšky; (2) buzgundž, druh oříšku užívaný k barvení: je to plod pistáciového stromu. Z prvních stojí batman¹⁵ půl franku a z posledních šest až osm franků. (3) terendžebín, druh cukernaté hmoty sbírané z keře podobného manně, nemající špatnou příchuť a užívané při výrobě cukru v Herátu a v Persii. Na tyto tři výrobky je bohatá hora Badchíz (to slovo znamená „odkud vstává vítr“). Obyvatelé je mají ve zvyku sbírat, avšak obchodníci jim pro nesmírné následné dávky mohou zaplatit jen malou sumu, a tak poskytují nebohým obyvatelům jen bídnou pomoc. džamšídské ženy zhotovují několik druhů tkaniny z vlny a z kozí srsti, a zvláště jakési plátno zvané šal, které v Persii dostává dobré ceny.

Zdrželi jsme se čtyři dny na břehu Murgábu v blízkosti zřícenin. Mnoho hodin jsem strávil bloudě podél té krásné světlezelené řeky, abych navštívil stany, které tam ležely rozptýleny ve skupinách, se starými rozedranými kusy plsti na pokryvu a jež budily dojem celkem bídné zchátralosti. Nadarmo jsem nabízel své skleněné korálky, nadarmo své požehnání a nefes. Čeho potřebovali, nebyly takové předměty přepychu, nýbrž chléb. Sama víra zde stojí jen na chatrných základech; a protože jsem na své hádžíovství a dervišství nemohl mnoho stavět, byl jsem nucen vzdát se zámyslu širší výpravy do Marčahu, kde podle zpráv existují kamenné zříceniny s munáry (věžemi a sloupy), snad z časů Pársů. Ta povídačka se mi nezdála příliš věrohodná; jinak by Angličané, kteří měli o Herátu a o jeho okolí dostatečnou znalost, byli bývali podnikli výzkumy. V té nejistotě jsem si nepřál vydávat se v nebezpečí.

Z Bala Murgábu do Herátu se počítá pro koně čtyřdenní cesta. Velbloudi potřebují dvojnásobnou dobu, neboť země je hornatá. Naši velbloudi ji zcela určitě nemohli vykonat za méně, poněvadž nesli náklady větší než obvyklé.

Ukázali nám dva vysoké horské vrcholy, viditelné na jih od Murgábu, a bylo nám řečeno, že nám bude trvat dva dny, než se k nim dostaneme. Oba nesou jméno Derbend (průsmyk) a jsou daleko vyšší, užší a snadněji hájitelné než ten průsmyk na pravém břehu Murgábu, vedoucí k Majmaně. Čím více člověk postupuje, tím divočejší a romantičtější vzezření příroda nabývá. Vyvýšené masy skal, které tvoří první Derbend, jsou korunovány zříceninami starobylé tvrze, předmětu nejrozmanitějších bájí. Dále, u druhého Derbendu, jsou na břehu Murgábu zbytky starého hradu. Bylo to letní sídlo proslulého sultána Husejna Mirzy¹⁶, na jehož rozkaz byl vybudován kamenný most (Pul Tabán), z něhož jsou dosud rozeznatelné stopy. Za časů tohoto nejcivilizovanějšího panovníka Střední Asie bylo celé okolí ve vzkvétajícím stavu a tvrdí se, že podél toku Murgábu stávalo mnoho letohrádků.

Za druhým průsmykem jsme Murgáb opustili. Cesta se obrátila vpravo, západním směrem, k plošině těsně přiléhající k části pouště obydlené Salory. Zde začíná vysoká hora Telchguzar, jejíž přechod zabere tři hodiny.

K půlnoci jsme zastavili na místě zvaném Mogor, odkud jsme příštího jitra dospěli ke zříceninám dřívějšího města a tvrze Kalei No¹⁷, nyní obklopeným několika stany Hazárů. Budily dojem ještě větší nuzoty než stany Džamšídů. Kalei No bylo, jak jsem slyšel, ještě před padesáti lety vzkvétající město. Sloužilo za skladiště karavanám, které se vypravovaly z Persie do Buchary. Hazárové, tehdejší držitelé, se stali zpupnými a domýšlivými, osobovali si dávat zákony Herátu, a nakonec se tím, že se dali s tímto městem do boje, stali příčinou své vlastní zkázy. Znepřátelili si i Peršany svou soutěží s Turkmeny v lupičských výpravách v Chorásánu.

Hazárové, s nimiž se zde potkáváme, již pro své smíšení s Iránci nedokázali uchovat svůj mongolský typ tak čistý jako jejich bratři v Kábulu. Jsou kromě toho většinou sunnité, zatímco posledně jmenovaní se všude hlásí k zásadám soupeřící sekty šíitů. Jsem-li správně zpraven, oddělili se severní Hazárové od jižních poprvé za časů Nádira Šáha; a okolní lid je donutil přijmout učení soupeřící sekty (sunnitů), alespoň zčásti. Tvrdí se, že Hazárové¹⁸ byli přivedeni Čingischánem z Mongolie, svého starobylého sídla, do jižních částí Střední Asie a že Šáh Abbás byl příčinou jejich obrácení k šíismu. Je pozoruhodné, že vyměnili svou mateřskou řeč za perštinu, jíž se v okolí, kde přebývají, obecně nemluví. Mongolské nářečí, anebo spíše jeho hatmatilku, uchovala si jen malá část z nich, ta, která zůstala osamocena v horách blízko Herátu, kde se po celá století zaměstnávají pálením dřevěného uhlí. Nazývají sami sebe, stejně jako místo, které obývají, Gobi.

Baba chán, náčelník Hazárů z Kalei No, by měl alespoň pro svou nuzotu a slabost uznávat svrchovanost Herátu, který je odtud jen dva dny cesty. Tak se však nedělo; i on si osoboval vzezření nezávislého knížete. Jen se naše karavana uložila blízko zřícenin, objevilo se jeho Veličenstvo osobně a požadovalo své celní dávky: to dalo vzniknout novým hádkám a sporům. Kervanbaši naléhal, že pošle zvláštního posla k serdarovi herátskému se stížností; ta hrozba učinila svůj účinek, a místo dávek byla vymáhána pověstná suma na peníze na bič; a při jejich vybírání, poněvadž ten bezbožný chán nedovolil ujít ani hádžíům, byl jsem nucen znovu zaplatit za svého osla sumu dvou franků.

Obchodníci zde učinili velký nákup pistáciových oříšků a bereku, lehkého plátna, pro jehož zhotovování jsou hazárské ženy proslulé a jež se v celé severní Persii a v Afghánistánu užívá jako svrchní odění, zvané čekmen.

Z Kalei No vede cesta k Herátu opět přes vysoké hory; vzdálenost je pouze dvacet mil, cesta je však velmi vysilující a k jejímu vykonání jsou potřebné čtyři dny. První den byla zastávka ve vesnici zvané Alvar, blízko zřícenin lupičského hradu, kde se zdržoval Šír Alí Hazáre. Druhého dne jsme přešli okolo vrcholu Serabend, pokrytého věčnými sněhy, kde jsme těžce trpěli mrazem přes ty nesmírné masy dřeva, které jsme zapalovali, abychom se zahřáli. Třetího dne jsme ustavičně klesali: jsou tam některá velmi nebezpečná místa, kde stezka vedoucí blízko okraje propasti je široká jen stopu; chybný krok může vrhnout člověka i velblouda dolů do úžlabiny. Dospěli jsme však bez nehody do doliny u Serčešme, odkud, jak se věří, vyvěrá silný tok, jenž, omyv Herát na severní straně, padá do Herí Rúdu. Čtvrtého dne jsme dorazili do Kerruchu, který patří k Herátu a je od něho vzdálen čtyři míle.

Herát byl ještě obléhán Dóstem Muhammadem chánem, když karavana v jaře vyrazila do Buchary. Nyní minulo šest měsíců, zpráva o tom, že jejich rodné město bylo vzato a vyloupeno, k nim dorazila, a čtenář si může představit, jakou úzkost pociťoval každý Herátec, chtěje vyhledat svůj dům, majetek, rodinu a přátele! Nehledě k tomu byli všichni nuceni čekat zde ještě jeden den, dokud celní úředník, jehož zjevení na scéně s jeho zpupným afghánským vzezřením nás zrána překvapilo, nepřipravil přesný seznam všech, kdo přišli, i všeho, co s sebou přinesli. Představoval jsem si Afghánistán jako zem již z poloviny spořádanou, kde bylo dlouhým stykem se západním vlivem zavedeno alespoň něco řádu a civilizace. Lichotil jsem si, že jsem na prahu toho, abych se rázem zbavil svého přestrojení i svého utrpení. Byl jsem krutě zklamán. Ten afghánský úředník, první z toho národa, kterého jsem dosud spatřil, zastínil všechnu nelidskost a barbarství podobných úředníků ve Střední Asii; všechny ty strašné věci, jež jsem slyšel o celních prohlídkách u Afghánců, byly jen malbou couleur de rose, tedy v růžových barvách, ve srovnání s tím, čeho jsem zde byl svědkem. Balíky zboží, které vlastníci nechtěli otevřít, byly poslány pod stráží do města; zavazadla cestujících byla prohlédnuta a zapsána předmět po předmětu; přes chladné povětří se musel každý vysvléknout, a vyjmeme-li košili, spodky a svrchní odění, byl každý předmět odění vyhlášen za podléhající dávce. To zvíře zdanilo hádžíe nejtvrději, neušetřilo ani jejich nevelkou zásobu galanterie; a — což je neslýchané — vymáhal za osly pět kranů za hlavu, za zvířata, za která již bylo tolik zaplaceno na dávkách a jež sama měla cenu dvaceti až pětadvaceti kranů. Protože mnozí byli skutečně tak chudí, že platit nemohli, dal jejich osly prodat; tento odporný postup mnou krutě zalomcoval; mne samého ponechal vlastně téměř bez prostředků.

K večeru, když jsme se domnívali, že je loupení u konce, objevil se také gubernátor kerruchský, jenž má hodnost medžira,¹⁹ aby přijal své peníze na bič. I on byl trochu náročný, ale jeho pravé vojácké vystupování a uniforma těsně zapjatá na hrudi — první předmět, který mi za tak dlouhý čas zavítal na oči a připomínal mi Evropu — na mne učinily nepopsatelně povzbudivý dojem. Ještě nyní se směji malichernosti svých pocitů, nedokázal jsem však hledět bez pohnutí na konec celého toho žertu, jehož jsem byl strůjcem. Bator chán (tak se jmenoval) si všiml mého pohledu překvapení. To jej přimělo pozorovat mě pozorněji; upoutaly jej mé cizí rysy, vyptával se kervanbašiho, nařídil mi, abych se posadil blízko něho, a zacházel se mnou se vlídností a ohledem. V průběhu hovoru, který ustavičně obracel k Buchaře, se mi smál do tváře, avšak tak, aby to ostatní nepozorovali, jako by mi blahopřál k dosažení mého cíle, neboť se domníval, že jsem byl vyslán s nějakým posláním; a ačkoli jsem vytrvale setrával v roli, kterou jsem tak dlouho zastával, podal mi při svém odchodu ruku a chtěl mi jí potřást à l’Anglaise, na anglický způsob; protože jsem však prohlédl jeho zámysl, předešel jsem jej, pozvedl paže a chystal se dát mu fátihu, načež se smíchem odešel.

Příštího jitra měla naše karavana vstoupit do Herátu, strávivši na cestě sem z Buchary více než šest týdnů, na cestě, kterou lze snadno vykonat za dvacet až pětadvacet dní.

Z podrobností, které jsem již podal, je zjevné, že obchod na této cestě není v nijak skvělém stavu. Sečteme nyní v tenge sumu, která byla na rozmanitých místech zaplacena celkem za otroky, za zboží a za dobytek:

Zaplaceno v tenge po 75 centimech.

Řekneme-li k tomu, že úrok z peněz je v Herátu dvacet procent, můžeme si učinit představu, jaká musí být prodejní cena, aby se obchodníkovi jeho námaha vyplatila!