Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

XIV. Herát

Herát; jeho stav v troskách; bazar; autorova bída; serdar Muhammad Jakúb chán; přehlídka afghánského vojska; audience u serdara; chování Afghánců při dobytí Herátu; vezír Nazír Naím; rozvrácený stav důchodů; major Todd; Mosalla a hrob sultána Husejna Mirzy; hrob Chodži Abdulláha Ansárího a Dósta Muhammada chána

Ἐντεῦθεν Ἄρεια, σχοῖνοι ϛʹ. Ἔνθα Κανδὰκ πόλις καὶ Ἀρτακάανα καὶ Ἀλεξάνδρεια ἡ ἐν Ἀρείοις· κῶμαι δὲ δʹ.

Odtud Areia, šest schoinů; tam je město Kandak a Artakaana a Alexandrie v Areii; vsí pak čtyři.

Isidóros z Charaxu, Mansiones Parthicae, 17, podle Müllera, Geographi Graeci minores

Cestujícího, který se blíží od severu, zajisté překvapí, když obejde horu Chodži Abdulláha Ansárího¹ a spatří před sebou ležet krásnou nesmírnou rovinu zvanou Džölgei Herát s jejími četnými průplavy a roztroušenými skupinami vesnic. Ačkoli stromy, hlavní ozdoba každé krajiny, zde docela chybějí, nemůže se ubránit přesvědčení, že dospěl k hranicím Turkestánu, a s ním i vlastní Střední Asie; neboť Herát se jí právem nazývá branou čili klíčem. Aniž bychom zacházeli tak daleko jako Orientálci, kteří jej nazývají „džennetsifat“ (rajské povahy), nemůžeme přece okolní zemi upřít ráz půvabnosti a úrodnosti. Její přirozené přednosti, spojené s jejím politickým významem, z ní bohužel učinily jablko sváru mezi sousedními národy; a uvážíme-li války, jež zde byly vedeny, a častá obléhání, která muselo město vydržet, udivuje nás, jak rychle se zdají zjizvovat zasazené rány. Teprve dva měsíce před naším příchodem se zde uhnízdily hordy divokých Afghánců a šířily na všechny strany zpustošení a zkázu, a přece i nyní vypadala pole a vinice kvetoucí a louky byly pokryty vysokou travou promíšenou květinami.

Jako všechna města na Východě má i toto zříceniny starobylé i novodobé; a zde, tak jako všude jinde, musíme prohlásit ty prvé za krásnější a vznešenější. Zbytky památníků na Mosalle (místě modlitby)² nám připomínají zříceniny starobylého města Timurova; okrouhlé věže, rozptýlené jednotlivě kolem dokola, vypadají jako nejbližší okolí Isfahánu; ale město a tvrz sama tvoří ve stavu, v jakém jsem je viděl, zříceninu, s jakou se i na Východě setkáváme zřídka.

Vešli jsme branou Dervaze Arak. Domy, kolem nichž jsme procházeli, předsunutá opevnění, ba i sama brána vypadaly jako hromada rumu. Blízko ní, uvnitř města, je ark (citadela), který svou vyvýšeností sloužil afghánskému dělostřelectvu za terč; leží tam rozstřílen a zpola zbořen. Dveře a okna byly zbaveny dřevěných částí, neboť během obléhání trpěli obyvatelé nejvíce nedostatkem paliva. V holých otvorech zdí sedí tu a tam několik bídně vyhlížejících Afghánců či Hindů — strážci hodní takové zříceniny. S každým krokem, který učiníme vpřed, vidíme větší známky zpustošení. Celé čtvrti města zůstávají osamělé a opuštěné. Jen bazar — totiž ta jeho klenutá část, kde se čtverec bazaru spojuje svou kupolí a která byla svědkem tolika obléhání a odolala jim — zůstává a poskytuje přes své nové obyvatelstvo, pocházející teprve ze tří měsíců, skutečně zajímavou ukázku orientálního života, smíšení rysů Indie, Persie a Střední Asie, vymezené lépe než i v bazaru bucharském. Teprve od karavanseráje hádžího Resúla ke karavanseráji No je nával, který lze právem tak nazvat; a ačkoli je ta vzdálenost malá, oko je zmateno rozmanitostí plemen — Afghánci, Indové, Tataři, Turkmeni, Peršané a Židé. Afghánec se nese buď ve svém národním kroji, který se skládá z dlouhé košile, spodků a špinavých plátěných šatů, anebo ve své vojenské vycházkové uniformě; a zde je jeho oblíbeným oděvem červený anglický kabát, s nímž se nerozloučí ani ve spánku. Přehodí si jej přes košili a na hlavu si posadí malebný indoafghánský turban. Jiní zase, a to jsou beau monde, si obyčejně osvojují zpola perský kroj. Zbraně nosí všichni. Zřídkakdy kdo, ať civilista, ať voják, vstoupí na bazar bez své šavle a svého štítu. Chce-li být člověk docela à la mode, musí s sebou nosit celou zbrojnici, která se skládá ze dvou pistolí, šavle, dýky, handžaru, pušky a štítu. S divokým, bojovně vyhlížejícím Afghánem můžeme srovnat jen Turkmenovi podobného Džamšída. Bídně oděný Herátec, nahý Hazár, Tejmúrí z okolí — ti všichni jsou přehlíženi, je-li přítomen Afghánec. Ten kolem sebe nenachází nic než poníženou pokoru; ale nikdy nebyl žádný vládce ani dobyvatel tak nenáviděn, jako je Afghánec nenáviděn Herátcem.

Sám bazar, pocházející z herátské doby nádhery, z vlády sultána Husejna Mirzy, a tedy asi čtyři sta let starý, zasluhoval i ve svých troskách dosud přívlastek krásný. Tvrdí se, že v dřívějších dobách tvořil jednu souvislou ulici od Dervaze Araku k Dervaze Kandaháru.³ Ovšem v nynější době se krámy na bazaru začínají znovu otvírat, ale jen zvolna. Poslední obléhání a vyplenění města nemohlo nepůsobit jako veliká odstrašující okolnost. A vskutku se za loupeživé soustavy cel, kterou zavedli Afghánci, obchodu ani výrobě žádný rozkvět neotvírá; neboť je neobyčejné, ba neuvěřitelné, jaké daně se vymáhají jak na prodávajícím, tak na kupujícím z každého předmětu, který se prodá. Zdá se mimoto, že se neřídí žádným pevným sazebníkem, nýbrž jsou docela libovolné. Z páru bot, který původně stál pět franků, se musí zaplatit clo půldruhého franku; z čepice v ceně dvou franků jeden frank; z kožešiny koupené za osm franků tři franky; a tak dále. Každý předmět dovážený či vyvážený je opatřen razítkem výběrčích daní, kteří mají své úřadovny na bazaru a v rozmanitých částech města.

Původními obyvateli města byli Peršané a náleželi k plemeni, jež se rozšířilo ze Sístánu k severovýchodu a vytvořilo starobylou provincii Chorásán, jejímž hlavním městem Herát až do nedávných dnů zůstával. V pozdějších dobách vedlo stěhování, jehož příčinou byli Čingis a Timur, k vlití turkotatarské krve do žil starého obyvatelstva. Výsledkem je souhrnné jméno Čár Ajmak⁴ i rozdělení lidu na Džamšídy, Fírúzkúhí, Tejmení čili Tejmúrí. Jsou to plemena rozličného původu a jen z hlediska politického je lze pokládat za jediný národ. Tolik o obyvatelích Džölgei Herátu.

Sama tvrz je většinou obývána Peršany, kteří se zde usadili v minulém století, aby udržovali a šířili vliv své vlastní země. Nyní jsou to hlavně řemeslníci nebo kupci. Co se týče Afghánců, nenajde se jich ve městě více než jeden z pěti. Stali se docela Peršany a jsou, zvláště od posledního obléhání, svým vlastním krajanům velmi nepřátelští. Kábulec či Kákar z Kandaháru je jimi pokládán za utlačovatele, a je proto nenáviděn právě tak jako domorodými obyvateli Herátu.

Rozmanité davy, s nimiž jsem se v Herátu setkával, na mne působily příjemným dojmem. Afghánské vojsko v anglické uniformě se šakem — pokrývkou hlavy odporující předpisům Koránu, jejíž zavedení do tureckého vojska se pokládá za neproveditelné⁵ — jako by vedlo k závěru, že jsem se dostal do země, kde islámský fanatismus pozbyl své hrozivé povahy a kde bych mohl své přestrojení postupně odkládat. A když jsem viděl mnohé vojáky chodit s oholenými kníry a nosit licousy — přívěsek pokládaný v islámu za smrtelný hřích a i v Istanbulu za zřeknutí se víry —, zmocnila se mě naděje, že zde snad potkám anglické důstojníky; a jak šťastným bych se byl cítil, kdybych byl nalezl nějakého syna Británie, jehož vliv by zde byl z politických okolností bezpochyby velmi veliký. Zapomněl jsem pro tu chvíli, že Orientálec nikdy není tím, čím se zdá, a mé zklamání bylo vskutku trpké.

Jak jsem již poznamenal, mé finance roztály doslova v nic. Hned při vstupu do Herátu jsem byl nucen prodat i osla, na němž jsem jel. To nebohé zvíře, cestou docela uštvané, mi vyneslo jen dvacet šest kranů, z nichž jsem musel zaplatit daň z prodeje a jiné malé dluhy. Stav, v němž jsem se nalézal, byl velmi kritický. Nedostatek chleba připouštěl nápravu; ale noci se staly docela chladnými, a přes to, že jsem byl otužen životem plným útrap, bylo mé utrpení veliké, když jsem spal v otevřené zřícenině ve skrovném oděvu a na holé zemi. Myšlenka, že Persie může být dosažena za deset dní, mě povzbuzovala. Přesto to nebyl podnik tak snadný, tam dospět. Jít sám bylo nemožné a karavana, chystající se do Mašhadu, chtěla ještě čekat na přírůstek cestujících a na příznivější příležitost; neboť Tekkové činili cestu nejen nesmírně nebezpečnou, ale i plenili vesnice a karavany a odvlékali zajatce před samými branami Herátu. Během prvních dní po svém příchodu jsem slyšel, že perský vyslanec jménem Muhammad Bákir chán, kterého vypravil princ guvernér Chorásánu, aby blahopřál mladému serdarovi herátskému, se hodlá brzy vrátit do Teheránu. Ihned jsem jej navštívil a prosil jej, aby mě vzal s sebou. Ten Peršan byl velmi zdvořilý; ale ačkoli jsem mu znovu a znovu opakoval, v jakém stavu bídy se nalézám, nevěnoval tomu sdělení žádnou pozornost a ptal se mě, toho hrozně zohyzděného hádžího, zda jsem si z Buchary nepřivezl nějaké pěkné koně! Každé jeho slovo jako by naznačovalo jeho přání proniknout mé tajemství. Vida, že nemám co očekávat, opustil jsem jej. Brzy nato opustil Herát i on, provázen mnohými z hádžíů, kteří se mnou cestovali ze Samarkandu a z Kerki. Všichni mě opustili — všichni kromě molly Ishaka, mého věrného druha z Kungradu, který uvěřil, když jsem řekl, že mě v Teheránu čeká lepší osud, a který při mně stál. Ten poctivý mladý muž nám žebrotou obstarával denní stravu i palivo a připravoval mimoto naši večeři, o kterou se se mnou dokonce uctivě odmítal dělit z téže mísy. Mollá Ishak tvoří i z jiného hlediska jednu z nejzajímavějších mých episod. Žije nyní, v tento den, v Pešti, místo aby byl v Mekce, a v dalším průběhu svého vyprávění budeme mít příležitost o něm mluvit.

Abych nezanedbal žádný prostředek, jak svou cestu do Mašhadu urychlit, odebral jsem se k panujícímu princi, serdaru Muhammadu Jakúbu chánovi⁶, synu nynějšího krále afghánského, chlapci v šestnáctém roce, který byl postaven v čelo věcí v dobyté provincii, protože jeho otec musel hned po nastoupení na trůn spěchat do Kábulu, aby předešel krokům, jimiž by jeho bratři mohli trůn upírat jemu. Mladý princ sídlil v čárbágu, v paláci, který sloužil též za obydlí majoru Toddovi. Je pravda, že během obléhání mnoho utrpěl, ale přirozeně se mu jako sídlu dávala přednost před citadelou, jež byla pouhou zříceninou. Jedna část toho čtverhranného dvora — zahrady, jak ji byli zvyklí nazývat, ačkoli jsem v ní viděl jen několik stromů — sloužila za noční příbytek jemu a jeho četné družině, zatímco v částech položených na protější straně se ve velké dlouhé síni konal arz (veřejná audience), trvající čtyři nebo pět hodin. Princ sedával u okna v lenošce, oděn do vojenské uniformy s vysokým límcem; a protože ho četní prosebníci, které musel úředně přijímat, velmi unavovali, dával před svým oknem cvičit oddíl Risale (výkvět afghánského vojska) a zdál se být nanejvýš potěšen obraty kolon i hřímavým velitelským slovem důstojníka, který je obcházel a přehlížel a který mimoto pronášel „Right shoulder forward! Left shoulder forward!“ (Pravé rameno vpřed! Levé rameno vpřed!) s opravdovým anglickým přízvukem.

Když jsem vstoupil na dvůr, o němž jsem se zmínil, provázen mollou Ishakem, byl výcvik ve svém nejzajímavějším bodu. Mužstvo mělo velmi vojenské držení, daleko lepší než osmanské vojsko, které bylo takto cvičeno před čtyřiceti lety. Byli by mohli být pokládáni za evropské vojsko, kdyby většina z nich neměla na bosých nohou špičatý kábulský střevíc a kdyby jejich krátké kalhoty nebyly tak těsně napjaty podpínkami, že každou chvíli hrozily prasknout a vylétnout nad koleno. Když jsem chvíli přihlížel cvičení, šel jsem ke dveřím přijímací síně, které byly naplněny množstvím sluhů, vojáků a prosebníků. Jestliže mi všichni udělali místo a dovolili mi nerušeně vstoupit do sálu, musím za to děkovat velkému turbanu, který jsem si nasadil (můj druh si nasadil podobný), i „poustevnickému“ vzezření, jehož se mi dostalo mou únavnou cestou. Spatřil jsem prince, jak jsem jej popsal; po jeho pravici seděl jeho vezír a vedle něho byli podél zdi seřazeni jiní důstojníci, mollové a Herátci; mezi nimi byl i jeden Peršan, Imámverdí chán, který sem pro jakousi ničemnost uprchl z Mašhadu (z Džámu). Před princem stál jeho strážce pečeti (möhürdar) a čtyři nebo pět jiných sluhů. Věren své dervišské povaze jsem při svém vstupu učinil obvyklý pozdrav a nevzbudil jsem ve společnosti žádné překvapení, když jsem — ještě při něm — vykročil rovnou k princi a usedl mezi něho a vezíra, když jsem předtím toho druhého, otylého Afghánce, strčením nohy vyzval, aby mi udělal místo. Tento můj čin vzbudil jakýsi smích, ale mne neuvedl do rozpaků. Pozvedl jsem ruce, abych odříkal obvyklou modlitbu, kterou zákon vyžaduje.⁷ Zatímco jsem ji odříkával, hleděl mi princ zpříma do tváře. Viděl jsem jeho udivený pohled, a když jsem opakoval amen a všichni přítomní mi k tomu přizvukovali hlazením svých vousů, pozvedl se princ zpola ze svého křesla, ukázal na mě prstem a zvolal, zpola se smíchem a zpola zmaten: „Valláhi, billáhi, šuma Inghilíz hestíd!“ („Přisámbůh, přísahám, že jsi Angličan!“)

Zvonivý výbuch smíchu následoval po tom náhlém nápadu mladého králova syna, ten se však jím nedal od své myšlenky odvést; seskočil ze svého sedadla, postavil se rovnou přede mne, tleskl oběma rukama jako dítě, jež učinilo nějaký šťastný objev, a zvolal: „Hádží, kurbúnet“ („kéž jsem tvou obětí“), „řekni mi, ty jsi Angličan v tebdílu (v přestrojení), není-liž pravda?“ Jeho počínání bylo tak naivní, že mi bylo skutečně líto, že nemohu toho hocha ponechat v jeho klamu. Měl jsem příčinu obávat se divokého fanatismu Afghánců, a tváře se, jako by ten žert zašel příliš daleko, jsem řekl: „Sahib mekun“ („nech toho“); „znáš to rčení: ‚Kdo pokládá, byť jen v žertu, věřícího za nevěřícího, je sám nevěřící.‘⁸ Dej mi raději něco za mou fátihu, abych mohl pokračovat dále ve své cestě.“ Můj vážný pohled a hadís, který jsem pronesl, mladého muže docela zarazily; usedl zpola zahanben a omlouvaje se podobností mých rysů řekl, že nikdy neviděl hádžího z Buchary s takovou fyziognomií. Odpověděl jsem, že nejsem Bucharec, nýbrž Istanbulan; a když jsem mu ukázal svůj turecký pas a mluvil s ním o jeho bratranci, synu Akbara chána⁹, Dželáluddínu chánovi, který byl roku 1860 v Mekce a v Istanbulu a dostalo se mu od sultána vyznamenaného přijetí, jeho chování se docela změnilo; můj pas obešel celou společnost a setkal se se schválením. Princ mi dal několik kranů a propustil mě s příkazem, abych jej během svého pobytu často navštěvoval, což jsem také činil.

Jakkoli šťastné bylo vyústění toho zábavného výstupu, mělo přece některé následky nepříliš příjemné, pokud šlo o můj další pobyt v Herátu. Po příkladu princově chtěl ve mně každý odhalit Angličana. Peršané, Afghánci i Herátci ke mně přicházeli s výslovným úmyslem přesvědčit se a potvrdit svá podezření. Nejotravnější byl jistý hádží Šejch Muhammad, stařec těšící se pověsti velkého hvězdopravce a hvězdáře a skutečně, nakolik mi příležitost dovolila soudit, muž sečtělý v arabštině a perštině. Sdělil mi, že cestoval s panem de Khanikoffem a byl mu v Herátu velmi platný a že mu tento dal dopis pro ruského vyslance v Teheránu, jehož doručením mě chtěl pověřit. Marně jsem se snažil toho dobrého starce přesvědčit, že s Rusy nemám nic společného; odešel ode mne s nezviklaným přesvědčením. Ale nejsměšnější bylo chování Afghánců a Peršanů; domnívali se, že ve mně vidí muže à la Eldred Pottinger¹⁰, který vykonal svůj první vjezd do Herátu přestrojen za handlíře s koňmi a stal se později jeho pánem. Tvrdili, že zde mám úvěr na sta, ba na tisíce dukátů, a přece mi nikdo nechtěl dát několik kranů na koupi chleba!

Ach, jak dlouhá se mi zdála doba, kterou jsem musel strávit v Herátu čekáním na karavanu! Město mělo nanejvýš chmurné, zneklidněné vzezření; strach z divokého dobyvatele byl vepsán v rysech jeho obyvatel. Příhody posledního obléhání, dobytí města a jeho vyplenění tvořily ustavičný předmět rozhovorů.

Podle tvrzení Herátců (která se však nezakládají na skutečnosti) dobyl Dóst Muhammad chán tvrze ne statečností Kábulců, nýbrž zradou posádky; trvají též na tom, že milovaný princ sultán Ahmed byl otráven a že jeho syn Šánaváz, jehož Herátci téměř zbožňují, se o zradě nedozvěděl dříve, než si velká část paltanu (vojáků) již prorazila cestu do tvrze. Boj, který obléhaný princ vedl se svým rozhněvaným tchánem, byl nejtrpčího rázu, utrpení snášená i působená byla hrozná, nejhorší však bylo plenění a loupení, k němuž došlo nenadále několik dní po vlastním dobytí, když se mnozí uprchlí Herátci se svým majetkem do města vrátili. Čtyři tisíce afghánských vojáků, vybraných výslovně k tomu účelu z rozličných kmenů a pluků, se na dané znamení a z rozličných stran města vrhly na bezbranná obydlí a prý nejen odnesly šatstvo, zbraně, nábytek, zkrátka vše, co jim padlo do oka, ale přinutily každého, aby se svlékl málem donaha, a zanechaly za sebou polonahé obyvatele v jejich docela obnažených a vyprázdněných domech. Strhaly i nemocným jejich lůžkoviny a šat a oloupily nemluvňata o kolébky, ba i o samy plenky, jež neměly cenu pro nikoho než pro ně! Jeden mollá, který byl oloupen o všechny své knihy, mi vyprávěl, že ztratil šedesát nejkrásnějších rukopisů; ale ztráta, kterou nejvíce oplakával, byla ztráta Koránu, který mu odkázal jeho děd. Zapřísahal lupiče, aby mu tuto jedinou knihu ponechal, a sliboval, že se z ní bude za svého škůdce modlit. „Nenamáhej se,“ řekl ten Kábulec; „mám doma malého synka, ten se z ní bude modlit za tebe. Pojď, dej mi ji.“

Kdokoli zná lakotu špinavého hrabivého Afghánce, může si představit, jak by si počínal při plenění města. Obléhatelé vymáhali příspěvky na městě po jeden den, na okolní zemi po celé měsíce. To jsou ovšem přirozené následky války, k nimž dochází i v zemích civilizovaných a jež nebudeme činit předmětem přílišné výtky proti Afghánům. Ale je škoda, že místo aby hleděli hojit rány, které zasadili, zdá se jejich ubohá politika nyní směřovat k tomu, aby celou provincii uvrhli ještě hlouběji do žebroty; takže se v zemi, kde jsou nepochybně povoláni hrát důležitou úlohu, učinili předmětem odporu: neboť obyvatelé by se raději ihned znovu vrhli do beznadějného zápasu, než by kdy uznali svrchovanost Afghánců. Herát, o němž se praví, že nyní opět jeví známky nového života, byl ponechán v rukou dobromyslného nezkušeného dítěte. Jeho poručník, chán Džamšídů, je srozuměn s Turkmeny, proti jejichž vpádům by měl zemi chránit. Alamani zanášejí své loupeže až na několik leguí od Herátu; sotva uplyne týden, aby nebyly vsi přepadeny a vyloupeny a jejich obyvatelé odvedeni do zajetí. Princův vezír jménem Nazír Naím je muž, jehož hrubé rysy jsou jakoby vývěsním štítem hlouposti; během pouhých dvou měsíců se tak obohatil, že si koupil v Kábulu dva domy s vinicemi. Protože jsou vnitřní záležitosti města i provincie ponechány v jeho rukou, obklopuje se po celou dobu svých úředních hodin spornými stranami a uchazeči o místa. Brzy se unaví, a jsou-li mu kladeny otázky nebo předkládány žádosti ohledně nedávno zřízené vlády, má, aby se té únavné naléhavosti zbavil, vždy pohotově stereotypní odpověď: „Her či píš búd“ (Vše jako dříve). Ve své roztržitosti dává touž odpověď, když jsou před něj vznášena obvinění z vraždy nebo krádeže; překvapený žalobce opakuje své vyprávění, ale dostane se mu věčné odpovědi „Her či píš búd“, a tak musí odejít.

Nápadným důkazem zmatku, který vše prostupuje, je okolnost, že přes neslýchaná cla, přes nekonečné dávky nedokáže mladý serdar vytěžit z důchodů provincie Herátu sumu dostatečnou k uhrazení výdajů na občanské úředníky a na posádku čtrnácti set mužů. Pan Eastwick¹¹ uvádí podle sdělení učiněného princem guvernérem provincie Chorásánu, že důchod Herátu činí ročně 80 000 tomanů (38 000 liber), ale z té sumy se má vydržovat kromě sboru civilních úředníků ještě pět pluků pěchoty a asi čtyři tisíce jezdců, k čemuž je uvedená částka zjevně nedostatečná. S větším příjmem má dnešní Herát daleko méně výdajů; vyděšené město se spravuje snadno; a jen špatné správě lze připsat, že je z Kábulu zapotřebí podpory k uhrazení výdajů na vojsko. Kdyby byl Dóst Muhammad žil jen o rok déle a vládu v nově dobyté provincii upevnil, bylo by snad připojení Herátu k Afghánistánu možné. Takto drží věci pohromadě jen strach. Stačí, aby byl na Herát učiněn nějaký útok, lhostejno kým, a Herátci se jako první chopí zbraní proti Afghánům. A tato poznámka neplatí jen o obyvatelích šíitských, jejichž sympatie jsou ovšem na straně Persie, nýbrž i o těch vyznání sunnitského, kteří by zajisté dali přednost kyzylbašům¹² před svými nynějšími utlačovateli; ale neshledávám žádné přehánění v mínění, že nejvíce ze všeho touží po zákroku Angličanů, jejichž cit lidskosti a spravedlnosti přivedl obyvatele k tomu, že zapomněli na velké rozdíly v náboženství a národnosti. Herátci viděli za vlády majora Todda ve věci vykupování otroků¹³ více opravdovosti a obětavosti, než o jaké kdy ze strany nějakého vládce byť jen slyšeli. Jejich domácí vlády je navykly tomu, aby byli pleněni a vražděni, ne šetřeni nebo odměňováni.

Dva dny před svým odjezdem jsem se dal jedním Afghánem přemluvit k výletu do vsi jménem Gazergáh v sousedství, abych tam navštívil hroby Chodži Abdulláha Ansárího a Dósta Muhammada chána, a zabil tak, jak se říká, dvě mouchy jednou ranou. Cestou jsem vykonal svou návštěvu na rozloučenou v krásných zříceninách Mosally. Zbytky mešity a hrobky, kterou si velký sultán Husejn Mirza dal vystavět deset let před svou smrtí (901), jsou, jak jsem již zmínil, napodobením památníků samarkandských.¹⁴ Čas by byl tato díla umění dlouho šetřil, ta však hanebně utrpěla během posledních dvou obléhání, kdy se to místo stalo ubikací šíitského fanatismu. Je politováníhodné, že evropští důstojníci jako generál Borowsky a generál Bühler — prvý Polák, druhý Alsasan a oba v těch taženích přítomní — nemohli zakročit a takovým činům vandalství zabránit. Sám Gazergáh, vzdálený od Herátu jednu leguu a z toho města pro svou polohu na pahorku viditelný, má mnohé památníky zajímavé sochařstvím i stavitelstvím. Pocházejí z doby Šáhrucha Mirzy, syna Timurova¹⁵, a byly obšírně popsány Ferrierem, ale s některými drobnými omyly, jež se důstojníku na cestách rády promíjejí. Jméno světce v Gazergáhu například zní Chodža Abdulláh Ansárí — a to poslední slovo znamená, že byl Arab a z toho kmene, který se účastnil s Prorokem hidžry (útěku). Před více než šesti sty lety přešel z Bagdádu do Mervu a odtud do Herátu, kde zemřel a byl prohlášen za svatého. Nyní stojí ve velké vážnosti jako patron města i provincie. Dóst Muhammad chán nařídil, aby byl pochován u nohou Chodži Abdulláha Ansárího, lichotě tak zároveň předsudkům svých krajanů a urážeje předsudky svých nepřátel. Hrob, který leží mezi zdmi přilehlé budovy a hrobkou Chodžovou, neměl, když jsem jej viděl, žádnou ozdobu, ba ani kámen; neboť jeho syn a nástupce dal přednost tomu, položit nejprve základ svého dědictví, než dokončí hrobku toho, kdo mu je odkázal. Afghánům to však nebrání, aby ke hrobu konali své uctivé pouti. Světec bude dříve či později zastíněn svým mocným soupeřem; a přece se mu neděje nic než po zásluze, neboť on je pravděpodobně jedním z četných arabských pobudů, kdežto Dóst Muhammad chán byl zakladatelem afghánského národa.