Knihovna · Osmanská říše · Dervišem po Střední Asii

XV. Z Herátu do Londýna

Autor se připojuje ke karavaně do Mašhadu; Kuhsun, poslední afghánské město; falešný poplach z divokých oslů; sporné území mezi afghánským a perským panstvím; rozdvojení cesty; Júsuf chán Hazára; Ferímon; plukovník Dolmage; princ Sultán Murád Mirza; autor se serdarovi herátskému odhalí, kdo je; Šáhrúd; Teherán a vlídné přijetí u tureckého chargé d’affaires Ismáíla efendiho; laskavé přijetí u pana Alisona a na anglickém velvyslanectví; audience u šáha; Kavvám ed dovlet a porážka u Merva; návrat přes Trabzon a Istanbul do Pešti; autor zanechává chívského mollu v Pešti a pokračuje do Londýna; jeho přijetí v posledně jmenovaném městě

Jak milo je slyšet poctivý hlas hlídacího psa, jeho hluboké vítání, když se blížíme k domovu.

Byron

Dne 15. listopadu 1863 jsem opustil Herát, bránu Střední Asie, či spíše Indie, jak se mu obyčejně říká, abych svou cestu dokončil s velkou karavanou mířící do Mašhadu. Skládala se ze dvou tisíc osob, z nichž polovinu tvořili Hazárové z Kábulu, kteří v největší chudobě a v nejubožejším stavu bídy podnikali se ženami a dětmi poutní cestu k hrobům šíitských svatých. Ačkoli všichni tvořili jedno těleso, dělilo se přece na mnoho oddílů. Protože jsem svou dohodu sjednal s týmž džilodarem, byl jsem přidělen k oddílu, který se skládal z hloučku Afghánců z Kandaháru obchodujících s Persií indigem a kábulskými kožemi. Dokázal jsem jej přemluvit, aby mi dovolil usednout na lehce naloženého mula, se závazkem, že mu v Mašhadu zaplatím, jako bych jej byl užíval sám. Tím, že jsem nyní otevřeně tvrdil, že v Mašhadu již nebudu bez prostředků, jsem začal sám vrhat pochybnost na pravost role hádžího, kterou jsem až dosud zastával; neodvážil jsem se však masku odložit úplně, neboť Afghánci, fanatičtější než Bucharci, by byli své pohaněné zásady pravděpodobně pomstili na místě. Nejisté světlo, v němž jsem stál, poskytovalo ovšem těm, kdo mě obklopovali, bohatou zásobu zajímavých dohadů; neboť zatímco mě jedni měli za pravého Turka, jiní byli nakloněni mínění, že jsem Angličan. Obě strany se o to dokonce hádaly, a bylo velmi směšné pozorovat, jak ti druzí začínali nad prvními vítězit, když se zpozorovalo, že čím více jsme se blížili k Mašhadu, tím více ustupoval pokorně sehnutý postoj dervišův vzpřímenému a nezávislému chování Evropana. Zdálo se, že někteří Afghánci, jednatelé velkoobchodních indigových domů v Multánu a Šikárpúru, se mé přeměně docela přizpůsobili; neboť ačkoli ještě v herátském kraji vychloubačně vystupovali jako gázíové (muži, kteří se podíleli na válce proti Angličanům) a nejnezřízenějším způsobem se chlubili vítězstvím v Kábulu, důvěrně se mi, jak jsme se blížili k Mašhadu, přiznali, že jsou britskými poddanými, a naléhali na mne, abych je uvedl k vekíl dovletovi (anglickému konzulárnímu jednateli), neboť jeho vliv a jeho ochrana by jejich obchodním záležitostem velmi posloužily; a činili to bez nejmenšího zardění. Orientálec se v masce rodí a v masce umírá; otevřenost nebude na Východě existovat nikdy. Naše cesta šla přes Nukre, Kale Sefer chán, Ruzenek, Šebeš a Kuhsun. U Šebeše začíná lesnatý kraj, který se rozkládá podél břehu Herí a často slouží Turkmenům za úkryt. V Kuhsunu, kde území Herátu končí, jsme byli nuceni zůstat dva dny, abychom zaplatili poslední afghánská cla.

Druhého dne jsme z věže karavanseráje spatřili nesmírný oblak prachu blížící se k vesnici. „Turkmeni!“ „Turkmeni!“ bylo slyšet ze všech stran. Zděšení v karavaně i ve vsi se nedá vůbec popsat; nakonec, když se oblak přiblížil, jsme na několik set kroků uviděli nesmírnou eskadronu divokých oslů; obrátila se v běhu a zmizela nám z očí ve směru pouště.

Od tohoto místa až k perské hranici, která začíná u Kahrízu a Tajbádu, se rozkládá kraj bez nárokovatele a bez vlastníka, nad nímž od severu k jihu až k Cháfu, Káinu a dokonce až k Bihrdžánu vysílají Tekkové, Salorové a Sarykové své alamany; tyto nájezdy, čítající stovky jezdců, padnou nenadále na vesnice a odvlékají si do zajetí obyvatele i stáda. Přes svou velikost byla naše karavana ještě zesílena průvodem všech mužů z Kuhsunu, kteří byli schopni nosit zbraň. U Káfirkale jsme potkali jinou karavanu, přicházející z Mašhadu. Dozvěděl jsem se, že plukovník Dolmage, anglický důstojník v perské službě, jejž jsem znal již dříve, je v onom městě. Tato zpráva mi byla zdrojem velkého uspokojení. Za Káfirkale jsme dospěli ke karavanseráji Dagaru, kde se cesta dělí na dvě: jedna jde přes Kahríz a Türbeti Šejch Džám po rovině, druhá přes Tajbád, Rizu a Šehrinov; posledně jmenovaná je velmi hornatá, a tudíž z obou méně nebezpečná. Hlavní část karavany se dala po první z nich, kdežto my jsme byli nuceni jít po druhé, poněvadž bylo libostí Afghánců, abychom tak učinili. Naše cesta vedla od Tajbádu pustou, opuštěnou zemí zvanou Bachyrz (snad Bachíz), kterou obývají sunnitští Hazárové, přistěhovalí sem z Kalei No. Než se dospěje k planině Kalenderábádu, je zde pět zastávek. V Šehrinovu jsem se potkal se sertíbem (generálem) Júsufem chánem, náčelníkem Hazárů, který je ve službách Persie, a přesto jejím nejzarytějším nepřítelem. To, že jej vyslali na hranici, bylo v jednom ohledu dobrou politikou, neboť Hazárové jsou jediný kmen „schopný se měřit“ s Turkmeny a zároveň jsou jim objektem strachu; z jiného pohledu však lze pochybovat, jak je to prozíravé, užívat při nebezpečí, jež Persii hrozí ze strany Afghánců, k ostraze hranic nepřátel.

Ze Šehrinovu jsme postupovali přes Himmetábád a Kelle Munár,¹ což je zastávka položená na vrcholu hory a skládající se pouze z jediné věže, vybudované jako opatření proti přepadům. Tuhý mráz nám působil mnoho utrpení, ale příštího dne jsme dospěli do Ferímonu, prvního místa, k němuž jsme přišli a jehož obyvatelé byli Peršané. Zde mi teplá stáj dala na nějakou dobu zapomenout na útrapy mnoha uplynulých dní. Konečně, dvanáctého dne po našem odchodu z Herátu, mi zlacená kupole mešity a hrobu imáma Rizy, zářící z dálky, ohlásila, že se blížím k Mašhadu, k městu, po němž jsem tak toužil. Ten první pohled mě uvrhl do prudkého pohnutí, avšak musím přiznat, že ne tak velkého, jak jsem při té příležitosti očekával. Aniž bych chtěl nebezpečí, jež mé podniknutí provázela, přehánět, mohu o tomto bodu mluvit jako o datu svého znovuzrození; a není to zvláštní, že mě skutečnost vysvobození ze stavu nebezpečí a nesvobody zakrátko nechala docela chladným a že jsem, když jsme byli blízko městských bran, zapomněl na Turkmeny, na poušť, na tebbád, na všechno?

Půl hodiny po svém příchodu jsem vykonal návštěvu u plukovníka Dolmage, který tu zastával pro prince guvernéra mnohé významné úřady a všude stál ve velké úctě. Byl ještě ve svém úředním sídle, když jej jeho sluhové ke mně zavolali; ohlásili mě jako podivného dervíše z Buchary. Spěchal domů, dlouho na mě upřeně hleděl, a teprve když jsem začal mluvit, mě poznal; a potom mi jeho vřelé objetí a slzy v jeho oku řekly, že jsem nalezl nejen Evropana, nýbrž přítele. Ten statečný Angličan mi nabídl svůj dům, což jsem neodmítl, a jeho pohostinnosti musím děkovat za to, že jsem se z útrap své cesty zotavil natolik, abych byl navzdory zimě schopen za měsíc pokračovat ve své cestě do Teheránu.

Plukovník Dolmage mě během mého pobytu v Mašhadu též uvedl k princi guvernérovi, Sultánu Murádu Mirzovi, strýci panujícího šáha². Tento princ, syn onoho Abbáse Mirzy, jehož anglické náklonnosti jsou tak dobře známy, má přízvisko „obnažený meč království“;³ a ten titul si zasluhuje, neboť pouze jeho ustavičné bdělosti a energii je třeba připisovat, že Chorásán za jeho správy netrpěl více vpády Turkmenů a že cesty začínají všude nabývat vzezření rušného a živého. Vykonal jsem u něho několik návštěv a vždy jsem byl přijat se zvláštní laskavostí a vlídností. Celé hodiny jsme rozmlouvali o Střední Asii, o kteréžto věci je snesitelně dobře zpraven. Jeho potěšení bylo veliké, když jsem mu vyprávěl, jak zabedněný a nedůvěřivý emír bucharský, který si k odporu všech šíitů dává jméno „knížete pravověřících“,⁴ ode mne strpěl požehnání.

K chvále, již Sultánu Murádu Mirzovi po právu vzdali pan de Khanikoff a pan Eastwick, dodám jen tolik, že co se týče energie, zdravého soudu a vlastenectví, je v Persii, a snad ani v Turecku, málo těch, kdo se mu podobají; ale běda, jedna vlaštovka ještě nedělá jaro, a jeho schopnosti nikdy nenajdou v Persii důstojné pole působení.

Pro skrovnost svého evropského šatníku jsem byl nucen podržet si svůj turban i svůj orientální oděv jak v Mašhadu, tak po zbytek své cesty do Teheránu; ale, jak čtenář velmi dobře pochopí, s veškerým přestrojením za dervíše jsem se už rozžehnal. Moje známost s výše zmíněným evropským důstojníkem už mým spolucestujícím dostatečně prozradila, kdo a co jsem. Moje osoba a moje poslání poskytly Afghánům pole k nejrozmanitějším a nejnezřízenějším dohadům, a protože jsem snadno poznal, že o tom brzy zpraví mladého prince herátského, pokládal jsem za lepší je sám ihned předejít a učinit o sobě obvyklou formou své vlastní oznámení. V dopise mladému princi jsem mu blahopřál k jeho prozíravosti a řekl jsem mu, že ačkoli nejsem Angličan, mám k tomu velmi blízko, neboť jsem Evropan; že je roztomilý mladý muž, ale že bych mu poradil, aby příště, až bude nějaká osoba místními okolnostmi nucena cestovat jeho zemí inkognito, neusiloval veřejně a hrubě strhnout jí masku.

Když jsem u pohostinného anglického důstojníka, o němž jsem se zmínil, prožil Vánoce, dal jsem se příštího dne (26. prosince) na cestu do Teheránu, aniž bych se připojil k nějaké karavaně a bez jakéhokoli průvodce kromě svého přítele molly. Oba jsme jeli na dobrých koních, mém vlastním majetku, a stejně tak byly mým majetkem i jiné předměty, jež jsme s sebou brali, totiž kuchyňské náčiní a lože, vlastně veškerá možná cestovní pohodlí; a přes to, že jsem měl v samém středu zimy vykonat čtyřiadvacet zastávek, nikdy nezapomenu na radost, kterou mi působila cesta, jež mě každým krokem, který jsem učinil, přinášela blíž k Západu, jejž jsem tak miloval. Dokonce i ty čtyři zastávky od Mezínánu do Šáhrúdu, kde Peršané ze strachu před Turkmeny postupují provázeni děly, jsem vykonal bez průvodu. V posledně jmenovaném městě jsem se v karavanseráji potkal s Angličanem z Birminghamu, který se tam zdržoval, aby nakoupil vlnu a bavlnu. Jaký byl úžas toho Brita, když slyšel, jak jej muž v dervišském šatě s nesmírným turbanem na hlavě zdraví v té vzdálené zemi slovy „How do you do?“ Tváře mu v onom ohromení nabraly všechny barvy; třikrát zvolal „Well, I—“, aniž byl schopen říci více. Ale malé vysvětlení jej z nesnází vysvobodilo; stal jsem se jeho hostem a prožil jsem s ním a s jiným Evropanem, dobře zpraveným Rusem, jenž tam působil jako jednatel obchodního domu Kavkaz, slavný den.

Ze Šáhrúdu jsem potřeboval deset dní, abych dospěl do perské metropole. K večeru 19. ledna 1864 jsem byl ve vzdálenosti dvou leguí, a kupodivu jsem pro tmu u vesnice Šáh Abdul Azím zabloudil; a když jsem po dlouhém hledání na všechny strany konečně dospěl k městské bráně, nalezl jsem ji zavřenou a byl jsem nucen strávit noc v karavanseráji vzdáleném jen několik kroků. Příštího jitra jsem spěchal ulicemi Teheránu k tureckému velvyslanectví, abych ve svém komickém ústroji nebyl nikým zpozorován.

Čtenář snadno pochopí, v jakém rozpoložení mysli jsem opět vstupoval do onoho stavení, které jsem před deseti měsíci opouštěl s hlavou plnou tak neurčitých a odvážných plánů. Zpráva, že můj dobroditel Hajdar efendi Teherán opustil, mě velmi zarmoutila, ačkoli jeho nástupce Ismáíl efendi, akreditovaný jako chargé d’affaires (zástupce velvyslance) u perského dvora, mi poskytl stejně laskavé a srdečné přijetí. Tento mladý turecký diplomat, dobře známý svou zvláště vybranou vychovaností a výtečnou povahou, si mě svou vlídností navždy zavázal. Ihned pro mne na velvyslanectví uvolnil celou řadu pokojů, takže mi pohodlí, jehož jsem po dva měsíce v Teheránu užíval, dalo zapomenout na všechny útrapy a strasti mé nejvíc vysilující cesty; ba zakrátko jsem se cítil opět tak silným, že jsem se pokládal za schopného zahájit obdobnou cestu znovu. Nemenší laskavost a přízeň mě čekala na anglickém velvyslanectví. Vzácný zástupce královny, pan Alison,⁵ jakož i oba tajemníci, pánové Thompson a Watson, se ze šťastného a úspěšného zakončení mé cesty skutečně radovali; a jedině jejich laskavým doporučením musím děkovat, že jsem se po svém příchodu do Anglie, kam jsem šel vydat vyprávění o svých cestách, setkal s tak nedoufanou a — smím dodat — tak nezaslouženou podporou. Nemohu zde také opomenout vyslovit svůj vděk za zdvořilost, kterou mi prokázal císařský chargé d’affaires, hrabě Rochechouart.

Protože král vyslovil přání mě vidět, byl jsem Ismáílem efendim úředně představen. Mladičký Násiruddín šáh⁶ mě přijal uprostřed své zahrady. Když mě uváděl ministr zahraničních věcí a nejvyšší pobočník, velmi mě překvapilo, že vládce všech zemí Íránu vyhlíží náš příchod monoklem, oděn v prostý šat, napolo orientální a napolo evropský.⁷ Po obvyklých pozdravech se rozhovor obrátil k předmětu mé cesty. Král se postupně vyptával na všechny své královské bratry v odlehlých místech, a když jsem naznačil jejich nicotnost jako politických mocností, nedokázal se mladý šáh zdržet drobného chvástání a poznamenal stranou k svému vezírovi: „S patnácti tisíci muži bychom s nimi se všemi byli hotovi.“ Docela ovšem zapomněl na zvolání, které vydal po katastrofě u Merva⁸: „Kavvám! Kavvám! redde mihi meas legiones“ („Kavváme! Kavváme! vrať mi mé legie!“).⁹ Dotkli jsme se též předmětu Herátu. Násiruddín šáh se mě vyptával, v jakém stavu to město tehdy bylo. Odpověděl jsem, že Herát je hromadou popela a že Herátci se modlí za blaho Jeho Veličenstva perského. Král smysl mých slov ihned pochopil a svým uspěchaným způsobem řeči, který mi připomínal lišku z bajky, dodal: „Pro taková zbořená města nemám chuti.“ Na konci mé audience, která trvala půl hodiny, král vyslovil svůj úžas nad cestou, kterou jsem vykonal, a zůstavil mi na znamení zvláštní přízně stužku čtvrté třídy Řádu lva a slunce¹⁰, načež jsem mu musel napsat krátký přehled svého putování.

Dne 28. března, právě v týž den, v němž jsem předchozího roku zahájil svou cestu Střední Asií, jsem opustil Teherán na cestě do Trabzonu přes Tabríz. Až do posledně jmenovaného města jsme měli nejkrásnější jarní pohodu, a není třeba, abych říkal, jaké byly moje city, když jsem si připomínal odpovídající datum uplynulého roku. Tehdy mě každý krok vpřed vedl dále k doupatům divokého barbarství a k nepředstavitelným nebezpečím; nyní mě každý krok nesl zpátky, blíže k civilizovaným zemím a k mé vlastní milované otčině. Velmi se mě dotýkala účast, s níž jsem se na své cestě setkával u Evropanů: v Tabrízu u svých vzácných švýcarských přátel, pánů Hanharta a spol., a u pana Abbota, anglického vicekonzula; v Trabzonu u italského konzula pana Bosia a též u svého učeného přítele dr. O. Blaua a zvláště u pana Dragoriche — onen je konzul pruský, tento rakouský. Všichni tito pánové si mě svou ochotou a přátelským přijetím navždy zavázali. Znali útrapy, jež provázejí cestování na Východě, a jejich uznání je nejsladší odměnou, jaká může cestovateli padnout za úděl.

Jako jsem už po tom, co jsem byl v Kurdistánu, nebyl schopen rozpoznat v tváři Osmana cokoli orientálního, tak jsem nyní v Istanbulu neviděl nic než jakousi nádhernou spouštěcí oponu k neskutečnému východnímu bytí. Mohl jsem si dopřát pobyt na břehu Bosporu jen na tři hodiny. Byl jsem však rád, že jsem ještě nalezl čas navštívit neúnavného učence a diplomata barona Prokesche-Ostena, jehož laskavé rady ohledně sestavení mého vyprávění jsem měl ustavičně před očima. Odtud jsem pokračoval přes Küstendže do Pešti, kde jsem zanechal svého bratra dervíše¹¹ z Kungradu, který mě provázel celou cestu od Samarkandu; neboť radost z dlouhého pobytu v otčině mi nebyla dovolena, poněvadž jsem si přál podat před koncem sezony zprávu o své cestě anglické Královské zeměpisné společnosti — záměr, jemuž poskytla pomoc a jejž mi zjednala laskavá doporučení mých přátel. Do Londýna jsem dospěl 9. června 1864 a stálo mě zde neuvěřitelnou námahu přivyknout si na změnu tak náhlou a tak krajní, jako je změna z Buchary do Londýna.

Jak podivuhodné je vskutku působení zvyku na člověka! Ačkoli jsem k nejvyšší míře těchto nesmírně odlišných podob existující civilizace postupoval jakoby po stupních a znenáhla, přece mi zde všechno připadalo překvapivě nové, jako by to, co jsem dříve o Evropě věděl, byl jen sen a jako bych byl vlastně sám Asiat. Mé poutě zůstavily v mé mysli mocné dojmy. Je udivující, stojím-li někdy v Regent Street nebo v salonech britské šlechty zmaten jako dítě a myslím na pouště Střední Asie a na stany Kazachů a Turkmenů?