Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

O autorce

Emma Goldmanová se narodila 27. června 1869 v Kovně, dnešním litevském Kaunasu, tehdy součásti Ruského impéria, do židovské rodiny. Dětství a dospívání prožila v Pobaltí a v Petrohradě, kde jako dívka pracovala v továrně a poprvé se setkala s ruským radikálním prostředím. Koncem roku 1885 odplula se starší sestrou Helenou do Spojených států a usadila se v Rochesteru ve státě New York, kde pracovala jako švadlena v oděvní dílně. Krátce byla provdána za dělníka Jacoba Kersnera, v pramenech psaného též Kershner; sňatkem nabyla americké občanství.

K anarchismu ji přivedla chicagská haymarketská aféra. Po výbuchu bomby na shromáždění na Haymarket Square v květnu 1886 bylo odsouzeno osm anarchistů a čtyři z nich byli v listopadu 1887 popraveni. Goldmanová později psala, že právě jejich proces a poprava rozhodly o jejím dalším životě. Roku 1889 odešla do New Yorku, vstoupila do tamního anarchistického hnutí a seznámila se s Alexandrem Berkmanem, s nímž ji pak pojilo celoživotní přátelství a spolupráce.

V červenci 1892, za stávky v Homesteadu, se Berkman pokusil zastřelit Henryho Claye Fricka, ředitele ocelárny, který stávku potlačoval. Frick útok přežil a Berkman byl odsouzen k dvaadvaceti letům vězení; propuštěn byl v květnu 1906. Goldmanová atentát spolu s ním připravovala, obžalována však nebyla. V následujících letech se stala jednou z nejznámějších řečnic americké levice. Na přednáškových cestách po celých Spojených státech mluvila o anarchismu, o právech dělníků, o postavení žen, o plánovaném rodičovství a o moderním dramatu, a opakovaně byla zatýkána. Roku 1906 založila měsíčník Mother Earth, který vycházel až do roku 1917, kdy ho úřady zastavily.

Po vstupu Spojených států do první světové války založila s Berkmanem Ligu proti odvodům. V červnu 1917 byli oba zatčeni, za spolčení k maření branné povinnosti odsouzeni ke dvěma letům vězení a k peněžitému trestu. Goldmanová si trest odpykala ve věznici v Jefferson City ve státě Missouri a propuštěna byla koncem září 1919. Úřady mezitím připravily její vyhoštění. Kersnerovi bylo americké občanství soudně odňato již roku 1909, podle některých zdrojů 1908, a imigrační úřad dovodil, že tím přišla o občanství i jeho bývalá manželka. Dne 21. prosince 1919 byli Goldmanová, Berkman a dalších více než dvě stě čtyřicet deportovaných vypraveni z New Yorku na lodi Buford, přezdívané „sovětská archa“. Loď přistála v polovině ledna 1920 ve finském Hanko a deportovaní pak byli dopraveni na sovětské hranice.

V sovětském Rusku žila Goldmanová od ledna 1920 do prosince 1921. Pobývala v Petrohradě a v Moskvě, setkala se s předními bolševiky i s anarchisty a cestovala po zemi jako členka sběratelské výpravy Muzea revoluce. Co viděla a jak se k tomu postavila, vypráví sama v této knize. Na počátku prosince 1921 odjela s Berkmanem do Rigy a odtud přes Stockholm do Berlína, kde začala své zážitky sepisovat.

Text nejprve otiskoval na pokračování americký novinový syndikát a knižně ho roku 1923 vydalo newyorské nakladatelství Doubleday, Page & Co. Autorka zamýšlela titul „Mé dva roky v Rusku“, nakladatel však knihu bez jejího souhlasu přejmenoval na My Disillusionment in Russia, tedy „Mé zklamání z Ruska“, a vydal ji bez posledních dvanácti kapitol, které od syndikátu vůbec neobdržel. Chybějící kapitoly vyšly teprve roku 1924 jako samostatný svazek My Further Disillusionment in Russia s nakladatelskou poznámkou, která omyl přiznává. Autorčina předmluva k druhému svazku se ke změně názvu vyjadřuje. České vydání obě části spojuje v jeden celek o třiatřiceti kapitolách, jak je autorka zamýšlela.

Další léta prožila Goldmanová v exilu. Po krátkém pobytu ve Švédsku a v Německu se roku 1924 usadila v Anglii. V červnu 1925 se provdala za velšského horníka a anarchistu Jamese Coltona, aby získala britské občanství a s ním možnost cestovat. Pobývala také ve Francii, v Saint-Tropez napsala rozsáhlé paměti Living My Life, které vyšly roku 1931. Začátkem roku 1934 jí americké úřady povolily devadesátidenní přednáškové turné ve Spojených státech, podmíněné tím, že nebude mluvit o současné politice; prodloužení pobytu jí odepřely. Po vypuknutí španělské občanské války odjela v září 1936 do Španělska a v letech 1936 až 1938 tam třikrát pobývala; v Londýně pak působila jako zástupkyně katalánských anarchosyndikalistů.

Roku 1939 odjela do Kanady a usadila se v Torontu. Dne 17. února 1940 ji při hře bridže v domě přátel v ulici Vaughan Road postihla mozková mrtvice, po které částečně ochrnula a přišla o řeč. Druhá mrtvice přišla 8. května 1940 a 14. května 1940 v Torontu zemřela, ve věku sedmdesáti let. Americké úřady dovolily převézt její ostatky do Spojených států. Pohřbena byla na hřbitově Forest Home, dříve zvaném Waldheim, ve Forest Parku u Chicaga, nedaleko hrobu haymarketských anarchistů.

Alexander Berkman se narodil 21. listopadu 1870 ve Vilně. V knize je stálým autorčiným druhem: přijel s ní na Bufordu, žil s ní v Petrohradě a v Moskvě, cestoval s ní po Rusku a s ní také zemi opustil. Své vlastní zážitky z týchž let zachytil v deníkové knize The Bolshevik Myth, česky „Bolševický mýtus“, vydané roku 1925. Poslední léta strávil ve Francii, většinou v Nice, nemocný a v nouzi. Po dvou neúspěšných operacích prostaty trpěl silnými bolestmi a v noci na 28. června 1936 se ve svém bytě v Nice střelil do hrudi. Zemřel v nemocnici téhož dne večer.

Tento překlad vychází z anglického textu obou svazků podle elektronických vydání Project Gutenberg č. 60315 a 74192. Vysvětlivky v textu doplnil vydavatel.