Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Předmluva

Rozhodnutí zaznamenat své zážitky, postřehy a reakce z doby pobytu v Rusku jsem učinila dávno předtím, než jsem vůbec pomyslela na odjezd z té země. Vlastně to byl hlavní důvod, proč jsem tu tragicky hrdinnou zemi opustila.

I ti nejsilnější z nás se jen neradi vzdávají dlouho chovaného snu. Přijela jsem do Ruska plná naděje, že najdu nově zrozenou zemi, jejíž lid se cele zasvětil velikému, i když nesmírně obtížnému úkolu revoluční přestavby. A vroucně jsem doufala, že se budu moci stát činnou součástí toho povznášejícího díla.

Skutečnost v Rusku jsem však shledala groteskní, naprosto nepodobnou velkému ideálu, který mě na hřebeni vysokých nadějí vynesl do země zaslíbené. Trvalo dlouhých patnáct měsíců, než jsem se v ní dokázala zorientovat. Každý den, každý týden, každý měsíc přidával nové články do osudného řetězu, který strhával mou milovanou stavbu. Zoufale jsem proti tomu rozčarování bojovala. Dlouho jsem se vzpírala tichému hlasu ve svém nitru, který mě vybízel, abych pohlédla do tváře drtivým faktům. Nechtěla jsem a nemohla jsem to vzdát.

Pak přišel Kronštadt.¹ To bylo poslední trhnutí. Dovršilo strašlivé poznání, že ruská revoluce už není.

Viděla jsem před sebou bolševický stát, hrozivý, drtící každé tvořivé revoluční úsilí, všechno potlačující, ponižující a rozkládající. Protože jsem se nemohla a nechtěla stát kolečkem toho zlověstného stroje a protože jsem si byla vědoma, že Rusku a jeho lidu nemohu být k žádnému praktickému užitku, rozhodla jsem se zemi opustit. Až budu venku, vylíčím poctivě, otevřeně a tak objektivně, jak je to v mých lidských silách, příběh svého dvouletého pobytu v Rusku.

Odjela jsem v prosinci 1921. Mohla jsem psát hned, ještě pod čerstvým dojmem toho příšerného zážitku. Čekala jsem však čtyři měsíce, než jsem se dokázala přimět k napsání série článků. A další čtyři měsíce jsem otálela, než jsem začala s touto knihou.

Nepředstírám, že píšu dějiny. Historik, kterého od popisovaných událostí dělí padesát či sto let, se může zdát objektivní. Skutečné dějiny však nejsou pouhou kompilací údajů. Bez lidského prvku, který historik nutně čerpá ze spisů současníků daných událostí, nemají cenu. Teprve osobní reakce účastníků a pozorovatelů dodávají všem dějinám životnost a činí je živými a názornými. O Francouzské revoluci tak byly napsány nesčetné dějiny; přesto jen velmi málo z nich vyniká pravdivostí, přesvědčivostí a názorností – a to v té míře, v jaké historik svůj předmět procítil prostřednictvím lidských dokumentů, které zanechali současníci té doby.

Já sama – a myslím, že i většina těch, kdo studují dějiny – jsem Velkou francouzskou revoluci pocítila a viděla mnohem živěji prostřednictvím dopisů a deníků současníků, jako byli paní Rolandová,² Mirabeau³ a další očití svědkové, než prostřednictvím takzvaně objektivních historiků. Zvláštní shodou okolností se mi v nejkritičtějším období mé ruské zkušenosti dostal do rukou svazek dopisů z doby Francouzské revoluce, který sestavil schopný německý anarchistický publicista Gustav Landauer.⁴ Četla jsem je právě ve chvíli, kdy jsem slyšela, jak bolševické dělostřelectvo zahajuje ostřelování kronštadtských vzbouřenců. Ty dopisy mi poskytly nanejvýš živý vhled do událostí Francouzské revoluce. Jako nikdy předtím mi daly pochopit, že bolševický režim v Rusku byl celkově vzato pozoruhodnou replikou toho, co se ve Francii odehrálo před více než sto lety.

Velcí vykladači Francouzské revoluce, jako Thomas Carlyle⁵ a Petr Kropotkin,⁶ čerpali své porozumění i inspiraci z lidských svědectví té doby. Podobně budou budoucí historikové Velké ruské revoluce – mají-li psát skutečné dějiny, a ne pouhou kompilaci faktů – čerpat z dojmů a reakcí těch, kdo ruskou revoluci prožili, kdo sdíleli bídu a strádání lidu a kdo se tragického panoramatu, jak se den za dnem odvíjelo, skutečně účastnili nebo mu byli svědky.

Dokud jsem byla v Rusku, neměla jsem jasnou představu, kolik toho již bylo o ruské revoluci napsáno. Těch několik knih, které se ke mně občas dostaly, mi však připadalo naprosto nedostatečných. Psali je lidé bez přímé znalosti poměrů a byly žalostně povrchní. Někteří z autorů strávili v Rusku dva týdny až dva měsíce, neznali jazyk země a většinou je provázeli úřední průvodci a tlumočníci. Nemám tu na mysli pisatele, kteří v Rusku i mimo ně hrají úlohu bolševických dvorních funkcionářů. Ti tvoří zvláštní třídu. S nimi se vypořádám v kapitole „Obchodní cestující revoluce“.⁷ Zde myslím upřímné přátele ruské revoluce. Dílo většiny z nich způsobilo nedozírný zmatek a škodu. Pomohli udržovat mýtus, že bolševici a revoluce jsou totéž. A přece nic není pravdě vzdálenější.

Skutečná ruská revoluce proběhla v letních měsících roku 1917. V té době se rolníci zmocnili půdy a dělníci továren, a dokázali tak, že dobře chápou smysl sociální revoluce. Říjnový převrat⁸ byl jen završením díla započatého o šest měsíců dříve. Ve velkém povstání si bolševici přisvojili hlas lidu. Oděli se do agrárního programu sociálních revolucionářů⁹ a do průmyslové taktiky anarchistů. Jakmile je však vysoký příliv revolučního nadšení vynesl k moci, odhodili bolševici svá vypůjčená pera. Tehdy začalo duchovní odcizení mezi bolševiky a ruskou revolucí. S každým dalším dnem se propast rozšiřovala a jejich zájmy se stále víc rozcházely. Dnes není nadsázkou tvrdit, že bolševici jsou úhlavními nepřáteli ruské revoluce.

Pověry umírají těžko. U této moderní pověry je ten proces dvojnásob těžký, protože se spojili rozmanití činitelé, aby jí poskytovali umělé dýchání. Mezinárodní intervence,¹⁰ blokáda a velmi výkonná celosvětová propaganda komunistické strany udržely bolševický mýtus naživu. K tomu účelu se zneužívá i strašlivý hladomor.¹¹

Jak mocně tato pověra člověka svírá, poznávám z vlastní zkušenosti. Vždycky jsem věděla, že bolševici jsou marxisté. Třicet let jsem bojovala proti marxistické teorii jako proti chladné, mechanistické, zotročující formuli. V brožurách, přednáškách a debatách jsem proti ní vystupovala. Nebyla jsem si tedy nevědoma toho, co lze od bolševiků očekávat. Útok spojenců proti nim z nich však učinil symbol ruské revoluce a přivedl mě k tomu, že jsem se jich zastala.

Od listopadu 1917 do února 1918, kdy jsem byla – stíhaná za svůj postoj proti válce – na svobodě na kauci,¹² jsem objížděla Ameriku a hájila bolševiky. Vydala jsem brožuru, která objasňovala ruskou revoluci a obhajovala bolševiky. Hájila jsem je jako ty, kdo v praxi ztělesňují ducha revoluce navzdory svému teoretickému marxismu. Můj tehdejší postoj k nim charakterizují následující pasáže z mé brožury „Pravda o bolševicích“:¹³¹⁴

Ruská revoluce je zázrakem ve více než jednom ohledu. Mezi jinými mimořádnými paradoxy představuje úkaz marxistických sociálních demokratů Lenina¹⁵ a Trockého,¹⁶ kteří přijímají anarchistickou revoluční taktiku, zatímco anarchisté Kropotkin, Čerkezov¹⁷ a Čajkovskij¹⁸ tuto taktiku popírají a upadají do marxistického uvažování, které celý život odmítali jako „německou metafyziku“.

Bolševici roku 1903,¹⁹ ač revolucionáři, se drželi marxistické doktríny o industrializaci Ruska a o dějinném poslání buržoazie jako nezbytného vývojového procesu, než se ruské masy budou moci prosadit. Bolševici roku 1917 už v předurčenou úlohu buržoazie nevěří. Vlny revoluce je strhly až k názoru, který anarchisté zastávají od Bakunina:²⁰ totiž že jakmile si masy uvědomí svou hospodářskou moc, tvoří samy své dějiny a nemusejí být vázány tradicemi a postupy mrtvé minulosti, které se jako tajné smlouvy dojednávají u kulatého stolu a nediktuje je sám život.

Roku 1918 přijela do Spojených států paní Breškovská²¹ a zahájila tam svou kampaň proti bolševikům. Byla jsem tehdy v káznici ve státě Missouri. Zarmoucená a otřesená počínáním „babičky ruské revoluce“ jsem jí napsala a úpěnlivě ji prosila, aby se vzpamatovala a nezradila věc, které zasvětila život. Zdůraznila jsem při té příležitosti, že ačkoli ani jedna z nás s bolševiky v teorii nesouhlasí, měly bychom s nimi být zajedno v obraně revoluce.

Když soudy státu New York potvrdily podvodné postupy, jimiž jsem byla připravena o občanská práva a o své dvaatřicet let trvající americké občanství,²² vzdala jsem se práva na odvolání, abych se mohla vrátit do Ruska a pomáhat na velkém díle. Vroucně jsem věřila, že bolševici revoluci rozvíjejí a vynakládají veškeré úsilí ve prospěch lidu. Lpěla jsem na své víře a přesvědčení ještě více než rok po svém příjezdu do Ruska.

Pozorování a studium, rozsáhlé cesty po různých částech země, setkání s lidmi všech odstínů politického názoru i s nejrůznějšími přáteli a nepřáteli bolševiků – to vše mě přesvědčilo o příšerném klamu, který byl světu podstrčen.

Zmiňuji tyto okolnosti, abych naznačila, že změna mého smýšlení a cítění byla bolestným a obtížným procesem a že jsem se nakonec rozhodla promluvit jedině proto, aby se lidé všude naučili rozlišovat mezi bolševiky a ruskou revolucí.

Obvyklé pojetí vděčnosti velí, že člověk nesmí kritizovat ty, kdo mu prokázali laskavost. Díky této představě zotročují rodiče své děti účinněji než brutálním zacházením a přátelé jí tyranizují jeden druhého. Vlastně jsou dnes touto zhoubnou myšlenkou otráveny všechny lidské vztahy.

Někteří lidé mi vyčítají můj kritický postoj k bolševikům. „Jaký nevděk, útočit na komunistickou vládu po pohostinnosti a laskavosti, jichž se jí v Rusku dostalo!“ zvolávají rozhořčeně. Nemíním popírat, že se mi v Rusku dostalo výhod. Mohla jsem jich získat mnohem víc, kdybych byla ochotna sloužit mocným. Právě tato okolnost mi nesmírně ztěžovala vystoupit proti zlům, jak jsem je den za dnem viděla. Nakonec jsem si však uvědomila, že mlčení je opravdu známkou souhlasu. Kdybych nepozvedla hlas proti zradě ruské revoluce, stala bych se jejím spoluviníkem. Revoluce a blaho mas v Rusku i mimo ně jsou pro mě příliš důležité, než abych dovolila, aby jakýkoli osobní ohled na komunisty, které jsem poznala a naučila se vážit si jich, zastřel můj smysl pro spravedlnost a přiměl mě zamlčet světu svou dvouletou zkušenost z Ruska.

V jistých kruzích nepochybně zazní námitky, že jsem neuvedla jména osob, které cituji. Někdo může tuto skutečnost dokonce zneužít ke zpochybnění mé pravdomluvnosti. Raději to však podstoupím, než abych kohokoli vydala na milost a nemilost Čeky,²³ k čemuž by nevyhnutelně došlo, kdybych prozradila jména komunistů či nekomunistů, kteří se mnou otevřeně hovořili. Ti, kdo znají skutečnou situaci v Rusku a nejsou pod hypnotickým vlivem bolševické pověry ani ve službách komunistů, mi dosvědčí, že jsem podala pravdivý obraz. Ostatní svět se to dozví v pravý čas.

Přátelé, jejichž mínění si vážím, mi laskavě naznačili, že můj spor s bolševiky pramení spíše z mé sociální filozofie než ze selhání bolševického režimu. Jako anarchistka prý přirozeně trvám na důležitosti jednotlivce a osobní svobody, avšak v revolučním období musí být obojí podřízeno dobru celku. Jiní přátelé poukazují na to, že ničení, násilí a teror jsou nevyhnutelnými průvodními jevy revoluce. Jako revolucionářka prý nemohu, nechci-li si odporovat, namítat nic proti násilí, k němuž se uchylují bolševici.

Obě tyto výtky by byly oprávněné, kdybych byla přijela do Ruska s očekáváním, že tam najdu uskutečněný anarchismus, nebo kdybych tvrdila, že revoluce lze dělat pokojně. Anarchismus pro mě nikdy nebyl mechanickým uspořádáním společenských vztahů, které by se člověku vnutilo politickým přestavěním kulis nebo přenesením moci z jedné společenské třídy na druhou. Anarchismus pro mě byl a je dítětem nikoli ničení, nýbrž budování – výsledkem růstu a rozvoje vědomého tvořivého společenského úsilí obrozeného lidu. Nečekám proto, že by anarchismus mohl bezprostředně následovat v patách staletí despotismu a poddanství. A rozhodně jsem nečekala, že by mu uvedla cestu marxistická teorie.

Doufala jsem však, že v Rusku najdu alespoň počátky sociálních změn, za něž se v revoluci bojovalo. Mou hlavní starostí jako revolucionářky nebyl osud jednotlivce. Byla bych spokojena, kdyby ruští dělníci a rolníci jako celek dosáhli díky bolševickému režimu podstatného společenského zlepšení.

Dva roky vážného studia, zkoumání a bádání mě přesvědčily, že velká dobrodiní, která bolševismus ruskému lidu přinesl, existují jen na papíře a výkonná bolševická propaganda je zářivými barvami maluje masám v Evropě a Americe. Jako kouzelníci reklamy předčí bolševici všechno, co svět kdy předtím poznal. Ve skutečnosti však ruský lid z bolševického experimentu nezískal nic. Rolníci sice mají půdu – ne však z milosti bolševiků, nýbrž díky vlastnímu přímému úsilí, které se dalo do pohybu dávno před říjnovým převratem. Že si rolníci dokázali půdu udržet, je dáno hlavně neochvějnou slovanskou houževnatostí; protože tvoří zdaleka největší část obyvatelstva a jsou hluboce zakořeněni v půdě, nebylo možné je od ní odtrhnout tak snadno jako dělníky od jejich výrobních prostředků.

Ruští dělníci se stejně jako rolníci uchýlili k přímé akci. Zmocnili se továren, zorganizovali vlastní závodní výbory a fakticky ovládali hospodářský život Ruska. Brzy však byli své moci zbaveni a zapřaženi do průmyslového jha bolševického státu. Údělem ruského proletariátu se stalo otroctví v nejvlastnějším smyslu slova. Byl potlačován a vykořisťován ve jménu čehosi, co mu mělo později přinést blahobyt, světlo a teplo. Ať jsem se snažila sebevíc, nikde jsem nenašla doklad o jakýchkoli výhodách, které by dělníkům či rolníkům bolševický režim přinesl.

Naproti tomu jsem shledala, že revoluční víra lidu je zlomena, duch solidarity rozdrcen a smysl kamarádství a vzájemné pomoci zdeformován. Člověk musel žít v Rusku, blízko každodenního života lidí, musel vidět a pocítit jejich naprosté rozčarování a zoufalství, aby plně docenil rozkladný účinek bolševických zásad a metod – rozkládajících vše, co kdysi bylo pýchou a slávou revolučního Ruska.

Argument, že ničení a teror patří k revoluci, nezpochybňuji. Vím, že v minulosti si každá velká politická a sociální změna vyžádala násilí. Amerika by snad dosud byla pod britským jhem, nebýt hrdinných kolonistů, kteří se odvážili postavit britské tyranii se zbraní v ruce. Otroctví černochů by snad ve Spojených státech dosud bylo zákonnou institucí, nebýt bojovného ducha mužů, jako byl John Brown.²⁴ Nikdy jsem nepopírala, že násilí je nevyhnutelné, a nepopírám to ani nyní. Jedna věc je však použít násilí v boji jako prostředek obrany. Docela jiná věc je učinit z teroru princip, institucionalizovat ho a přidělit mu nejdůležitější místo v sociálním zápase. Takový teror plodí kontrarevoluci a sám se nakonec stává kontrarevolučním.

Málokterá revoluce byla vybojována s tak malým násilím jako ruská. A rudý teror²⁵ by vůbec nenásledoval, kdyby revoluci dál ovládal lid a kulturní síly. Dokázal to duch družnosti a solidarity, který v celém Rusku vládl během prvních měsíců po Říjnové revoluci. Nepatrná menšina, odhodlaná vytvořit absolutní stát, je však nutně dohnána k útlaku a teroru.

Komunisté mají proti mé kritice ještě další námitku. Rusko prý stávkuje, a je tedy neetické, aby se revolucionář stavěl proti dělníkům, když stávkují proti svým pánům. To je čirá demagogie, kterou bolševici provozují, aby umlčeli kritiku.

Není pravda, že ruský lid stávkuje. Naopak, pravda je taková, že ruskému lidu byla vyhlášena výluka a že bolševický stát – stejně jako buržoazní průmyslník – používá šavli a pušku, aby ho držel venku. U bolševiků je tato tyranie zastřena heslem, které otřáslo světem: tak se jim podařilo masy oslepit. Právě proto, že jsem revolucionářka, odmítám stát na straně třídy pánů, která se v Rusku nazývá komunistickou stranou.

Až do konce svých dnů bude mé místo mezi vyděděnými a utlačovanými. Je mi lhostejné, zda tyranie vládne v Kremlu, nebo v kterémkoli jiném sídle mocných. Pro trpící Rusko jsem nemohla nic udělat, dokud jsem v té zemi byla. Snad nyní mohu něco vykonat tím, že poukážu na ponaučení z ruské zkušenosti. K napsání této knihy mě nepřiměla jen starost o ruský lid: je to můj zájem o masy všude na světě.

Masy se stejně jako jednotlivec nemusejí ze zkušenosti druhých snadno poučit. Přesto ti, kdo tu zkušenost získali, musejí promluvit, už jen proto, že nemohou – chtějí-li být spravedliví k sobě samým a ke svému ideálu – podporovat velký klam, který se jim odhalil.

Emma Goldmanová

Berlín, červenec 1922