Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola I – Deportace do Ruska

V noci 21. prosince 1919 jsem byla spolu s dvěma sty čtyřiceti osmi dalšími politickými vězni deportována z Ameriky.¹ Přestože se všeobecně vědělo, že budeme vyhoštěni, málokdo doopravdy věřil, že Spojené státy tak naprosto popřou svou minulost azylu pro politické uprchlíky, z nichž někteří žili a pracovali v Americe víc než třicet let.

V mém případě vyšlo rozhodnutí odstranit mě poprvé najevo, když roku 1909 federální úřady vynaložily neobyčejné úsilí, aby zbavily občanství muže, jehož jméno mi občanství propůjčilo. Že Washington čekal až do roku 1917, bylo dáno tím, že pro finále chyběla vhodná psychologická chvíle. Možná jsem tehdy měla svůj případ napadnout. Za tehdejšího stavu veřejného mínění by soudy patrně nepodpořily podvodné řízení, které mě o občanství připravilo. Tehdy se však nezdálo uvěřitelné, že by se Amerika snížila k carské metodě deportace.

Naše protiválečná agitace přilila olej do ohně válečné hysterie roku 1917, a poskytla tak federálním úřadům vytouženou příležitost dovršit spiknutí, které proti mně bylo zahájeno v Rochesteru ve státě New York v roce 1909.

Dne 5. prosince 1919, když jsem přednášela v Chicagu, jsem telegraficky dostala zprávu, že příkaz k mé deportaci je konečný. Otázka mého občanství byla tehdy vznesena před soudem, ale byla samozřejmě rozhodnuta v můj neprospěch. Měla jsem v úmyslu obrátit se na vyšší instanci, nakonec jsem se však rozhodla věc dál nesledovat: sovětské Rusko mě lákalo.

Úřady obestřely naši deportaci až směšným tajemstvím. Do poslední chvíle nás nechávaly v nevědomosti o termínu. Pak nás nečekaně, v časných ranních hodinách 21. prosince, tajně odvezly. Scéna připravená pro toto představení byla nanejvýš dramatická. Bylo šest hodin ráno v neděli 21. prosince 1919, když jsme pod silnou vojenskou eskortou vstoupili na palubu lodi Buford.

Dvacet osm dní jsme byli vězni. Hlídky u dveří našich kajut ve dne v noci, hlídky na palubě během hodiny, kdy nám bylo denně dovoleno nadýchat se čerstvého vzduchu. Naši soudruzi muži byli namačkáni v temných, vlhkých prostorách, bídně živeni, a my všichni jsme byli v naprosté nevědomosti, jakým směrem se máme plavit. Přesto jsme byli v povznesené náladě – před námi bylo Rusko, svobodné, nové Rusko.

Po celý můj život mi byl hrdinný zápas Ruska za svobodu majákem. Revoluční zápal jeho umučených mužů a žen, který nedokázala potlačit ani pevnost, ani katorga,² byl mou inspirací v nejtemnějších chvílích. Když světem proletěla zpráva o Únorové revoluci,³ toužila jsem pospíšit do země, která vykonala zázrak a osvobodila svůj lid od staletého jha carismu. Amerika mě však držela. Pomyšlení na třicet let boje za mé ideály, na mé přátele a spolupracovníky mi znemožnilo odtrhnout se. Do Ruska pojedu později, myslela jsem si.

Pak přišel vstup Ameriky do války⁴ a potřeba zůstat věrná americkému lidu, který byl proti své vůli vtažen do toho uragánu. Konec konců jsem měla velký dluh – za svůj růst a rozvoj jsem vděčila tomu, co bylo v Americe nejlepší a nejušlechtilejší, jejím bojovníkům za svobodu, synům a dcerám nadcházející revoluce. Chtěla jsem jim zůstat věrná. Rozběsnění militaristé však mou práci brzy ukončili.

Konečně jsem byla na cestě do Ruska a všechno ostatní téměř vybledlo. Uvidím na vlastní oči matušku Rossiju,⁵ zemi osvobozenou od politických i hospodářských pánů; ruskou dubinušku,⁶ jak se říkalo rolníkovi, pozdviženou z prachu; ruského dělníka, novodobého Samsona, který jediným mávnutím své mocné paže strhl sloupy rozpadající se společnosti. Dvacet osm dní v našem plovoucím vězení uplynulo v jakémsi tranzu. Sotva jsem si uvědomovala, co se kolem mě děje.

Nakonec jsme dorazili do Finska, přes něž jsme museli cestovat v zapečetěných vagonech. Na ruské hranici nás uvítal výbor sovětské vlády v čele se Zorinem.⁷ Přijeli pozdravit první politické uprchlíky vyhnané z Ameriky pro své přesvědčení.

Byl studený den, země byla pokryta bílou pokrývkou, ale v našich srdcích bylo jaro. Zanedlouho jsme měli spatřit revoluční Rusko. Chtěla jsem být sama, až vkročím na posvátnou půdu: mé vzrušení bylo příliš veliké a bála jsem se, že nedokážu ovládnout své city. Když jsem dorazila do Bělostrova,⁸ první nadšené přivítání, jehož se uprchlíkům dostalo, už skončilo, ale místo bylo stále nabito vzrušením. Cítila jsem posvátnou úctu a pokoru naší skupiny, s níž se ve Spojených státech zacházelo jako se zločinci a kterou zde jako drahé bratry a soudruhy vítali rudí vojáci, osvoboditelé Ruska.

Z Bělostrova nás odvezli do vesnice, kde bylo připraveno další uvítání: temný sál nacpaný k zalknutí, pódium osvětlené lojovými svíčkami, obrovský rudý prapor, na jevišti skupina žen v černém řeholním šatu. Stála jsem jako ve snu v tichu, v němž se tajil dech. Náhle zazněl hlas. Dopadal mi do uší jako kov a zdál se bez vzletu, ale mluvil o velikém utrpení ruského lidu a o nepřátelích revoluce. K shromážděným promluvili i další, mě však upoutaly ženy v černém, jejichž tváře se ve žlutém světle zdály přízračné. Byly to opravdu jeptišky? Pronikla revoluce i za zdi pověry? Vtrhl rudý úsvit i do úzkých životů těchto asketek? Všechno se zdálo podivné a fascinující.

Ani nevím jak, ocitla jsem se na pódiu. Dokázala jsem jen vyhrknout, že jsem stejně jako moji soudruzi nepřijela do Ruska učit: přijela jsem se učit, čerpat z něho sílu a naději, položit svůj život na oltář revoluce.

Po shromáždění nás doprovodili k vlaku, který čekal, aby nás odvezl do Petrohradu; ženy v černých kápích přitom zanotovaly „Internacionálu“ a přidalo se k nim celé shromáždění. Jela jsem ve vagonu s naším hostitelem Zorinem, který žil v Americe a plynně mluvil anglicky. Nadšeně hovořil o sovětské vládě a jejích úžasných úspěších. Jeho výklad byl poučný, ale jedna věta mi zazněla falešně. Když mluvil o politické organizaci své strany, poznamenal: „Tammany Hall⁹ se nám nevyrovná, a pokud jde o bosse Murphyho,¹⁰ mohli bychom ho ledacčemu přiučit.“ Myslela jsem, že ten muž žertuje. Jaký vztah by mohl být mezi Tammany Hall, bossem Murphym a sovětskou vládou?

Vyptávala jsem se na naše soudruhy, kteří při první zprávě o revoluci pospíšili z Ameriky. Mnozí z nich padli na frontě, sdělil mi Zorin, jiní pracovali se sovětskou vládou. A Šatov?¹¹ William Šatov, skvělý řečník a schopný organizátor, byl v Americe známou postavou a často se s námi stýkal při práci. Poslali jsme mu z Finska telegram a velmi nás překvapilo, že neodpověděl. Proč nám Šatov nepřijel naproti? „Šatov musel odjet na Sibiř, kde má převzít funkci ministra železnic,“ řekl Zorin.

V Petrohradě se naší skupině opět dostalo ovací. Potom deportované odvezli do proslulého Tauridského paláce,¹² kde měli dostat jídlo a nocleh. Zorin požádal Alexandra Berkmana¹³ a mě, abychom přijali jeho pohostinství. Nasedli jsme do čekajícího automobilu. Město bylo temné a pusté; nikde ani živé duše. Neujeli jsme daleko, když vůz náhle zastavili a do očí nám zablesklo elektrické světlo. Byla to milice, která žádala heslo. Petrohrad nedávno odrazil Judeničův útok¹⁴ a byl stále ve stavu obležení. Celý postup se cestou mnohokrát opakoval. Krátce předtím, než jsme dojeli k cíli, jsme míjeli jasně osvětlenou budovu. „To je naše policejní stanice,“ vysvětlil Zorin, „ale teď tam máme málo vězňů. Trest smrti je zrušen¹⁵ a nedávno jsme vyhlásili všeobecnou politickou amnestii.“

Vzápětí automobil zastavil. „První dům sovětů,“¹⁶ řekl Zorin, „kde bydlí nejaktivnější členové naší strany.“ Zorin a jeho žena obývali dva pokoje, prostě, ale pohodlně zařízené. Podával se čaj a občerstvení a naši hostitelé nás bavili poutavým vyprávěním o úžasné obraně, kterou petrohradští dělníci zorganizovali proti Judeničovým vojskům. Jak hrdinně se muži a ženy, ba i děti vrhli na obranu Rudého města! Jakou obdivuhodnou sebekázeň a součinnost proletariát prokázal! Večer uběhl v těchto vzpomínkách a já se už chystala odejít do pokoje, který pro mě zajistili, když přišla mladá žena, která se představila jako švagrová „Billa“ Šatova. Vřele nás pozdravila a požádala nás, abychom šli nahoru navštívit její sestru, která bydlela o patro výš. Když jsme vešli do jejich bytu, ocitla jsem se v objetí samotného velkého a žoviálního Billa. Jak zvláštní, že mi Zorin řekl, že Šatov odjel na Sibiř! Co to mělo znamenat? Šatov vysvětlil, že dostal příkaz, aby nás nevítal na hranici, aby nám nemohl zprostředkovat naše první dojmy ze sovětského Ruska. Upadl u vlády v nemilost a posílali ho na Sibiř do faktického vyhnanství. Jeho cesta se zdržela, a proto jsme ho ještě náhodou zastihli.

Před jeho odjezdem z Petrohradu jsme se Šatovem strávili mnoho času. Celé dny jsem poslouchala jeho vyprávění o revoluci s jejími světlými i stinnými stránkami a o sílícím posunu bolševiků doprava. Šatov však trval na tom, že je nezbytné, aby všechny revoluční živly s bolševickou vládou spolupracovaly. Komunisté samozřejmě udělali mnoho chyb, ale to, co dělali, bylo nevyhnutelné, vnucené jim zásahem spojenců a blokádou.

Několik dní po našem příjezdu požádal Zorin Alexandra Berkmana a mě, abychom ho doprovodili do Smolného.¹⁷ Smolnyj, kdysi internát pro dcery aristokracie, byl střediskem revolučních událostí. Téměř každý jeho kámen sehrál svou úlohu. Nyní tu sídlila petrohradská vláda. Shledala jsem, že místo je přísně střeženo a působí jako úl úředníků a státních zaměstnanců. Obzvlášť zajímavý byl odbor Třetí internacionály.¹⁸ Bylo to panství Zinovjevovo.¹⁹ Rozsah toho všeho na mě udělal velký dojem.

Když nás Zorin všude provedl, pozval nás do jídelny ve Smolném. Jídlo se skládalo z dobré polévky, masa a brambor, chleba a čaje – v hladovějícím Rusku docela dobré jídlo, pomyslela jsem si.

Naše skupina deportovaných byla ubytována ve Smolném. Dělala jsem si starosti o své spolucestující, dvě dívky, které se mnou na Bufordu sdílely kajutu. Přála jsem si vzít je s sebou do Prvního domu sovětů. Zorin pro ně poslal. Přišly velmi rozrušené a řekly nám, že celá skupina deportovaných byla dána pod vojenskou stráž. Ta zpráva byla zarážející. Lidé, kteří byli vyhnáni z Ameriky pro své politické názory, byli nyní v revolučním Rusku znovu vězni – tři dny po svém příjezdu. Co se stalo?

Obrátili jsme se na Zorina. Zdál se rozpačitý. „Nějaký omyl,“ řekl a okamžitě začal pátrat. Ukázalo se, že mezi politickými vězni, které deportovala vláda Spojených států, byli nalezeni čtyři obyčejní kriminálníci, a proto byla nad celou skupinou postavena stráž. Ten postup mi připadal nespravedlivý a zbytečný. Byla to má první lekce v bolševických metodách.