Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola II – Petrohrad

Moji rodiče se přestěhovali do Petrohradu, když mi bylo třináct let. Pod kázní německé školy v Královci a pod vlivem pruského postoje ke všemu ruskému jsem vyrůstala v ovzduší nenávisti k té zemi. Obzvlášť jsem se bála strašlivých nihilistů, kteří zabili cara Alexandra II.,¹ tak dobrého a laskavého, jak mě učili. Petrohrad pro mě byl něčím zlým. Veselost města, jeho živost a třpyt však brzy rozptýlily mé dětské představy, takže se mi město zdálo jako pohádkový sen. Pak se probudila má zvědavost vůči revolučnímu tajemství, které jako by viselo nad každým a o němž se nikdo neodvážil mluvit. Když jsem o čtyři roky později odjížděla se sestrou do Ameriky, nebyla jsem už tou německou Gretchen, pro niž Rusko znamenalo zlo. Celá má duše se proměnila a bylo zaseto semeno toho, co se mělo stát mým životním dílem. Zejména Petrohrad mi zůstal v paměti jako živý obraz, plný života a tajemství.

Petrohrad roku 1920 jsem shledala docela jiným místem. Byl téměř v troskách, jako by se přes něj přehnal uragán. Domy vypadaly jako rozpadlé staré hrobky na zanedbaných a zapomenutých hřbitovech. Ulice byly špinavé a opuštěné; všechen život z nich vyprchal. Před válkou měl Petrohrad téměř dva miliony obyvatel; v roce 1920 se jejich počet scvrkl na pět set tisíc. Lidé chodili jako živé mrtvoly; nedostatek potravin a paliva město pomalu vysiloval; ponurá smrt mu svírala srdce. Vyhublé a omrzlé muže, ženy i děti šlehal společný bič – shánění kousku chleba nebo polena dřeva. Ve dne to byl srdcervoucí pohled, v noci tíživé břemeno. Zvlášť strašné byly noci prvního měsíce v Petrohradě. Naprosté ticho velkoměsta ochromovalo. Doslova mě pronásledovalo, to strašlivé tísnivé ticho, přerušované jen občasnými výstřely. Ležela jsem bdělá a snažila se proniknout tím tajemstvím. Neříkal snad Zorin, že trest smrti byl zrušen? Proč tedy ta střelba? Mou mysl znepokojovaly pochybnosti, ale snažila jsem se je zahnat. Přišla jsem se učit.

Mnoho ze svých prvních poznatků a dojmů o Říjnové revoluci a o událostech, které po ní následovaly, jsem získala od Zorinových. Jak už jsem se zmínila, oba žili v Americe, mluvili anglicky a dychtili mě o dějinách revoluce poučit. Byli věci oddáni a velmi tvrdě pracovali; zvláště on, který byl tajemníkem petrohradského výboru své strany a kromě toho redigoval deník Krasnaja gazeta² a podílel se na dalších činnostech.

Právě od Zorina jsem se poprvé dozvěděla o té legendární postavě, o Machnovi.³ Byl to prý anarchista, kterého za carismu odsoudili ke katorze. Únorová revoluce ho osvobodila a on se stal vůdcem rolnické armády na Ukrajině; prokázal se jako nesmírně schopný a odvážný muž a vykonal skvělou práci při obraně revoluce. Nějakou dobu Machno spolupracoval s bolševiky v boji proti kontrarevolučním silám. Pak se k nim postavil nepřátelsky a nyní jeho armáda, naverbovaná z banditských živlů, bojovala proti bolševikům. Zorin vyprávěl, že byl členem výboru, který byl k Machnovi vyslán, aby se s ním dohodl. Machno však nechtěl slyšet hlas rozumu. Pokračoval ve válce proti sovětům a byl pokládán za nebezpečného kontrarevolucionáře.

Neměla jsem možnost ten příběh ověřit a byla jsem daleka toho, abych Zorinovým nevěřila. Oba se zdáli nanejvýš upřímní a oddaní své práci, typ náboženských horlivců připravených upálit kacíře, ale stejně tak připravených obětovat pro svou věc vlastní život. Velmi na mě zapůsobila prostota jejich života. Zorin mohl díky svému odpovědnému postavení dostávat zvláštní příděly, ale žili velmi chudě; jejich večeře se často skládala jen ze sledě, černého chleba a čaje. Připadalo mi to obzvlášť obdivuhodné, protože Liza Zorinová byla tehdy v jiném stavu.

Dva týdny po svém příjezdu do Ruska jsem byla pozvána na oslavu památky Alexandra Gercena⁴ v Zimním paláci.⁵ Bílý mramorový sál, v němž se shromáždění konalo, jako by ještě zesiloval krutý mráz, ale přítomní si pronikavého chladu nevšímali. I já jsem si uvědomovala jen jedinečnost situace: Alexandr Gercen, jeden z nejnenáviděnějších revolucionářů své doby, uctíván v Zimním paláci! Gercenův duch si už dříve často našel cestu do domu Romanovců. Bylo to tehdy, když se „Kolokol“,⁶ vydávaný v cizině a jiskřící Gercenovým a Turgeněvovým⁷ důvtipem, jakýmsi záhadným způsobem objevil na carově psacím stole. Nyní už carové nebyli, ale Gercenův duch znovu povstal a byl svědkem uskutečnění snu jednoho z velkých mužů Ruska.

Jednoho večera mi oznámili, že se Zinovjev vrátil z Moskvy a chce se se mnou sejít. Přišel kolem půlnoci. Vypadal velmi unaveně a neustále ho vyrušovaly naléhavé zprávy. Náš rozhovor byl obecného rázu – o vážné situaci v Rusku, o nedostatku potravin a paliva, který byl tehdy obzvlášť palčivý, a o dělnických poměrech v Americe. Dychtil se dozvědět, „jak brzy lze očekávat revoluci ve Spojených státech“. Nezanechal ve mně žádný určitý dojem, ale uvědomovala jsem si, že tomu muži něco chybí, i když jsem tehdy nedokázala určit, co to přesně je.

Dalším komunistou, s nímž jsem se v prvních týdnech často vídala, byl John Reed.⁸ Znala jsem ho z Ameriky. Bydlel v Astorii, tvrdě pracoval a připravoval se na návrat do Spojených států. Měl cestovat přes Lotyšsko a zdálo se, že má obavy, jak to dopadne. V Rusku byl už během říjnových dnů a tohle byla jeho druhá návštěva. Stejně jako Šatov i on trval na tom, že stinné stránky bolševického režimu jsou nevyhnutelné. Vroucně věřil, že sovětská vláda vystoupí z úzkých stranických mezí a že brzy nastolí komunistické společenství. Strávili jsme spolu mnoho času rozborem různých stránek situace.

Dosud jsem se nesetkala s žádným z anarchistů a dost mě překvapovalo, že mě nevyhledali. Jednoho dne přišel přítel, kterého jsem znala ze Spojených států, a zeptal se, zda bych přijala několik členů jedné anarchistické organizace. Ochotně jsem souhlasila. Od nich jsem uslyšela verzi ruské revoluce a bolševického režimu naprosto odlišnou od všeho, co jsem slyšela dosud. Byla tak zarážející, tak strašná, že jsem jí nemohla uvěřit. Pozvali mě na malé shromáždění, které svolali, aby mi předložili své názory.

Následující neděli jsem se na jejich poradu vydala. Když jsem šla po Něvském prospektu, nedaleko Litějného, narazila jsem na skupinu žen, které se k sobě tiskly, aby se chránily před zimou. Obklopovali je vojáci, kteří hovořili a gestikulovali. Ty ženy, jak jsem se dozvěděla, byly prostitutky, které se prodávaly za libru chleba, kousek mýdla nebo čokolády. Vojáci byli jediní, kdo si je mohli dovolit koupit, díky svým zvláštním přídělům. Prostituce v revolučním Rusku! Užasla jsem. Co dělá komunistická vláda pro tyto nešťastnice? Co dělají sověty dělníků a rolníků? Můj průvodce se smutně usmál. Sovětská vláda zavřela nevěstince a nyní se snažila vyhnat ženy z ulic, ale hlad a zima je tam zase zaháněly zpátky; kromě toho bylo třeba vojákům vyhovět. Bylo to příliš příšerné, příliš neuvěřitelné, než aby to mohla být skutečnost, a přece tam byly – ta třesoucí se stvoření na prodej a jejich kupci, rudí obránci revoluce. „Za to mohou ti prokletí intervencionisté, blokáda,“ řekl můj průvodce. Ovšem, za to mohou kontrarevolucionáři a blokáda, chlácholila jsem se. Snažila jsem se zapudit myšlenku na tu choulící se skupinu, ale nešla mi z hlavy. Cítila jsem, jako by se ve mně něco zlomilo.

Konečně jsme dorazili do sídla anarchistů ve zchátralém domě ve špinavém dvoře. Uvedli mě do malé místnosti plné mužů a žen. Ten pohled mi připomněl obrazy z doby před třiceti lety, kdy se anarchisté v Americe, pronásledovaní a štvaní z místa na místo, museli scházet v ošuntělém sále na Orchard Street v New Yorku nebo v temné zadní místnosti nějaké hospody. To bylo v kapitalistické Americe. Tohle je však revoluční Rusko, k jehož osvobození anarchisté přispěli. Proč by se tu museli scházet tajně a na takovém místě?

Ten večer a následující den jsem poslouchala líčení o tom, jak bolševici zradili revoluci. Dělníci z baltských továren mluvili o svém zotročení, kronštadtští námořníci dávali průchod své hořkosti a rozhořčení nad lidmi, jimž pomohli k moci a kteří se stali jejich pány. Jeden z řečníků byl bolševiky odsouzen k smrti pro své anarchistické názory, ale utekl a nyní žil v ilegalitě. Vyprávěl, jak námořníky připravili o svobodu jejich sovětů a jak se cenzuruje každé nadechnutí. Jiní mluvili o rudém teroru a represích v Moskvě, které vedly k tomu, že v září 1919 byla vhozena bomba do shromáždění moskevské organizace komunistické strany.⁹ Vyprávěli mi o přeplněných věznicích, o násilí páchaném na dělnících a rolnících. Poslouchala jsem dost netrpělivě, protože všechno ve mně se proti tomuto obžalování bouřilo. Znělo to nemožně; to nemohla být pravda. Někdo se jistě mýlil, ale nejspíš to byli oni, moji soudruzi, myslela jsem si. Byli nerozumní, netrpěliví, dychtili po okamžitých výsledcích. Nebylo snad násilí v revoluci nevyhnutelné a nevnutili ho bolševikům intervencionisté? Moji soudruzi byli rozhořčeni. „Převlečte se, aby vás bolševici nepoznali, vezměte nějakou Kropotkinovu brožuru a zkuste ji rozdávat na schůzi sovětu. Brzy uvidíte, zda jsme vám řekli pravdu. A hlavně odejděte z Prvního domu sovětů. Žijte mezi lidmi a budete mít všechny důkazy, které potřebujete.“

Jak dětinské a malicherné se to všechno zdálo tváří v tvář světové události, která se v Rusku odehrávala! Ne, nemohla jsem jejich historkám uvěřit. Počkám a budu poměry studovat. Ale v hlavě jsem měla zmatek a noci byly tíživější než kdy předtím.

Přišel den, kdy jsem dostala příležitost zúčastnit se zasedání Petrosovětu.¹⁰ Mělo to být dvojí slavnostní shromáždění na počest návratu Karla Radka¹¹ do Ruska a k vyslechnutí Joffeho¹² zprávy o mírové smlouvě s Estonskem.¹³ Jako obvykle jsem šla se Zorinovými. Shromáždění se konalo v Tauridském paláci, bývalém sídle ruské Dumy. Každý vchod do sálu hlídali vojáci a pódium obklopovali vojáci s puškami v pozoru. Sál byl nabitý až ke dveřím. Byla jsem na pódiu a shlížela na moře tváří pod sebou. Vyhladovělí a ubozí se zdáli, ti synové a dcery lidu, hrdinové Rudého Petrohradu. Jak trpěli a co vydrželi pro revoluci! Cítila jsem se před nimi velmi pokorně.

Předsedal Zinovjev. Když shromáždění vestoje zazpívalo „Internacionálu“, Zinovjev zasedání zahájil. Mluvil dlouho. Jeho hlas je vysoký, bez hloubky. Ve chvíli, kdy jsem ho uslyšela, jsem pochopila, co mi na něm při našem prvním setkání chybělo – hloubka, síla charakteru. Po něm přišel na řadu Radek. Byl chytrý, vtipný, sarkastický a vyřídil si to s kontrarevolucionáři i s bělogvardějci. Celkově zajímavý muž a zajímavý projev.

Joffe vypadal jako diplomat. Dobře živený a upravený, zdál se v tom shromáždění dost nepatřičný. Mluvil o mírových podmínkách s Estonskem, které posluchači přijali s nadšením. Tito lidé jistě chtěli mír. Přijde někdy do Ruska?

Poslední mluvil Zorin, zdaleka nejschopnější a nejpřesvědčivější řečník toho večera. Pak byla zahájena rozprava. Jeden menševik požádal o slovo. Okamžitě vypukla vřava. Ze všech koutů sálu, a dokonce i z pódia se ozývalo: „Zrádce!“ „Kolčak!“¹⁴ „Kontrarevolucionář!“ Připadalo mi to jako nedůstojné jednání pro revoluční shromáždění.

Cestou domů jsem o tom mluvila se Zorinem. Zasmál se. „Svoboda slova je buržoazní pověra,“ řekl; „v revolučním období nemůže být žádná svoboda slova.“ K tomu paušálnímu tvrzení jsem byla dost skeptická, ale cítila jsem, že nemám právo soudit. Byla jsem nováček, kdežto lidé v Tauridském paláci pro revoluci tolik obětovali a tolik vytrpěli. Neměla jsem právo soudit.