Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola III – Znepokojivé myšlenky

Život šel dál. Každý den přinášel nové rozporné myšlenky a pocity. Nejvíc na mě působila nerovnost, které jsem byla svědkem ve svém nejbližším okolí. Dozvěděla jsem se, že příděly vydávané nájemníkům Prvního domu sovětů (Astorie) byly mnohem lepší než ty, které dostávali dělníci v továrnách. Pravda, k udržení života nestačily – jenže nikdo v Astorii nežil jen z těchto přídělů. Členové komunistické strany ubytovaní v Astorii pracovali ve Smolném a příděly ve Smolném byly nejlepší v Petrohradě. Kromě toho nebyl obchod v té době ještě úplně potlačen. Trhy dělaly výnosné obchody, i když mi nikdo nedokázal nebo nechtěl vysvětlit, odkud se bere kupní síla. Dělníci si nemohli dovolit kupovat máslo, které tehdy stálo 2 000 rublů za libru, cukr za 3 000 nebo maso za 1 000. Nejzřetelněji se nerovnost projevovala v kuchyni Astorie. Chodila jsem tam často, přestože vaření bylo trýzní: divoká rvačka o každý centimetr místa na plotně, chamtivé hlídání žen, aby snad někdo neměl v hrnci něco navíc, hádky a křik, když někdo vylovil kus masa ze sousedova hrnce! V tom obraze však byla jedna vykupující stránka – rozhořčení služebnictva, které v Astorii pracovalo. Byli to sluhové, i když se jim říkalo soudruzi, a nerovnost citelně vnímali: revoluce pro ně nebyla pouhou teorií, která se má uskutečnit v příštích letech. Byla to živá věc. Jednoho dne jsem si to uvědomila.

Příděly se rozdávaly ve výdejně, ale každý si je musel vyzvednout sám. Jednou, když jsem čekala, až na mě přijde řada v dlouhé frontě, přišla venkovská dívka a žádala ocet. „Ocet! Kdo si to žádá takový přepych?“ vykřiklo několik žen. Ukázalo se, že dívka je Zinovjevova služka. Mluvila o něm jako o svém pánovi, který velmi tvrdě pracuje a jistě má nárok na něco navíc. Okamžitě se strhla bouře rozhořčení. „Pán! Kvůli tomu jsme dělali revoluci, nebo abychom se zbavili pánů? Zinovjev není nic víc než my a nemá nárok na víc.“

Ty dělnice byly hrubé, ba surové, ale jejich smysl pro spravedlnost byl instinktivní. Revoluce pro ně byla něčím bytostně živým. Viděly nerovnost na každém kroku a hořce ji nesly. Znepokojilo mě to. Snažila jsem se ujistit sama sebe, že Zinovjev a ostatní vůdcové komunistů nezneužijí svou moc k sobeckému prospěchu. Byl to nedostatek potravin a chybějící účinná organizace, co znemožňovalo živit všechny stejně, a za to samozřejmě mohla blokáda, a ne bolševici. Příčinou byli spojenečtí intervencionisté, kteří se snažili Rusko zardousit.

Každý komunista, s nímž jsem se setkala, tuto myšlenku opakoval; dokonce i někteří anarchisté na ní trvali. Malá skupinka nepřátelská sovětské vládě nebyla přesvědčivá. Jak ale uvést do souladu vysvětlení, které se mi dostávalo, s některými příběhy, o nichž jsem se denně dozvídala – s příběhy o soustavném teroru, o nemilosrdném pronásledování a potlačování jiných revolučních živlů?

Další okolností, která mě mátla, bylo, že trhy byly plné masa, ryb, mýdla, brambor, dokonce i bot, pokaždé když se rozdávaly příděly. Jak se ty věci na trhy dostávaly? Mluvil o tom každý, ale nikdo, jak se zdálo, nic nevěděl. Jednoho dne jsem byla v hodinářství, když vešel voják. Hovořil s majitelem jidiš a vyprávěl, že se právě vrátil ze Sibiře se zásilkou čaje. Vzal by hodinář padesát liber? Čaj se tehdy prodával za přemrštěné ceny – nikdo kromě několika privilegovaných si takový přepych nemohl dopřát. Hodinář čaj samozřejmě vzal. Když voják odešel, zeptala jsem se obchodníka, zda nepokládá za dost riskantní provádět takové nezákonné obchody tak otevřeně. Řekla jsem mu, že náhodou rozumím jidiš. Nebojí se, že ho udám? „To nic,“ odpověděl muž lhostejně, „Čeka o tom všechno ví – bere si svá procenta ode mě i od vojáka.“

Začala jsem tušit, že příčina velké části zla je také uvnitř Ruska, nejen venku. Ale vždyť, namítala jsem si, policejní úředníci a detektivové berou úplatky všude. To je běžná choroba toho plemene. V Rusku, kde nedostatek potravin a tři roky hladovění musejí z většiny lidí udělat úplatkáře, jsou krádeže nevyhnutelné. Bolševici se je snaží potlačit železnou rukou. Jak jim to lze vyčítat? Ať jsem se však snažila sebevíc, nedokázala jsem své pochybnosti umlčet. Hledala jsem nějakou mravní oporu, nějaké spolehlivé slovo, někoho, kdo by vnesl světlo do znepokojivých otázek.

Napadlo mě napsat Maximu Gorkému.¹ Snad by mohl pomoci. Upozornila jsem ho na jeho vlastní zděšení a zklamání při návštěvě Ameriky. Přijel tam s vírou v její demokracii a liberálnost a místo toho našel bigotnost a nepohostinnost. Byla jsem si jistá, že Gorkij pochopí zápas, který se ve mně odehrává, i když příčina nebyla táž. Přijme mě? O dva dny později jsem dostala krátký lístek se žádostí, abych ho navštívila.

Gorkého jsem obdivovala po mnoho let. Byl pro mě živým potvrzením mé víry, že tvůrčího umělce nelze potlačit. Gorkij, dítě lidu, vyvrženec, se díky svému géniu stal jedním z největších na světě, jedním z těch, kdo svým perem a hlubokým lidským soucitem učinili společenské vyvržence našimi příbuznými. Po léta jsem objížděla Ameriku a vykládala americkému lidu Gorkého génia, objasňovala velikost, krásu a lidskost toho muže i jeho děl. Nyní jsem ho měla uvidět a jeho prostřednictvím nahlédnout do složité ruské duše.

Hlavní vchod jeho domu jsem našla zatlučený a zdálo se, že není jak se dostat dovnitř. Už jsem to málem zoufale vzdala, když mi jedna žena ukázala na ošuntělé schodiště. Vyšplhala jsem až úplně nahoru a zaklepala na první dveře, které jsem uviděla. Prudce se otevřely a na okamžik mě oslepila záplava světla a páry z přetopené kuchyně. Pak mě uvedli do velké jídelny. Byla šeře osvětlená, chladná a neútulná navzdory ohni v krbu a velké sbírce holandského porcelánu na stěnách. Jedna ze tří žen, kterých jsem si všimla v kuchyni, si sedla ke stolu se mnou, předstírala, že čte knihu, ale celou dobu mě koutkem oka pozorovala. Byla to trapná půlhodina čekání.

Konečně přišel Gorkij. Vysoký, vychrtlý a kašlající, vypadal nemocně a unaveně. Odvedl mě do své pracovny, pološeré a skličujícího vzhledu. Sotva jsme se posadili, dveře se rozletěly a další mladá žena, které jsem si předtím nevšimla, mu přinesla sklenici tmavé tekutiny, zřejmě lék. Pak začal zvonit telefon; o několik minut později Gorkého z pokoje odvolali. Uvědomila jsem si, že s ním nebudu moci promluvit. Když se vrátil, musel si všimnout mého zklamání. Dohodli jsme se, že rozhovor odložíme na nějakou klidnější příležitost. Doprovodil mě ke dveřím a poznamenal: „Měla byste navštívit Baltflot (Baltské loďstvo). Kronštadtští námořníci jsou skoro všichni instinktivní anarchisté. Našla byste tam pole působnosti.“ Usmála jsem se. „Instinktivní anarchisté?“ řekla jsem. „To znamená, že nejsou zkažení předpojatými názory, že jsou prostí a vnímaví. Myslíte to tak?“

„Ano, tak to myslím,“ odpověděl.

Rozhovor s Gorkým mě sklíčil. Ani naše druhé setkání, při mé první cestě do Moskvy, nebylo uspokojivější. Týmž vlakem cestovali Radek, Děmjan Bědnyj,² populární bolševický veršotepec, a Cyperovič,³ tehdejší předseda petrohradských odborových svazů. Ocitli jsme se v témž vagonu, vyhrazeném pro bolševické funkcionáře a státní hodnostáře, pohodlném a prostorném. Naproti tomu „obyčejný“ člověk, nekomunista bez vlivu, se musel do věčně přeplněných železničních vozů doslova probojovat, pokud vůbec měl k cestě propusk⁴ – což bylo nanejvýš obtížné získat.

Cestu jsem strávila rozhovory o ruských poměrech s Cyperovičem, laskavým mužem hlubokého přesvědčení, a s Děmjanem Bědným, velkým mužem hrubého zevnějšku. Radek obšírně vyprávěl o svých zážitcích v Německu a v německých věznicích.

Dozvěděla jsem se, že ve vlaku jede i Gorkij, a byla jsem ráda, že mám další příležitost k rozhovoru s ním, když mě přišel navštívit. Nejvíc mi v tu chvíli leželo v hlavě to, že několik dní před mým odjezdem vyšel v petrohradské Pravdě⁵ článek. Pojednával o mravně narušených dětech a pisatel pro ně žádal vězení. Nic z toho, co jsem za svých šest týdnů v Rusku slyšela nebo viděla, mě tak nepobouřilo jako tento brutální a zastaralý postoj k dítěti. Dychtila jsem se dozvědět, co si o věci myslí Gorkij. Byl samozřejmě proti vězení pro mravně narušené, prosazoval by místo něj polepšovny. „Co rozumíte mravní narušeností?“ zeptala jsem se. „Naše mládež je výsledkem alkoholismu, který se rozbujel za rusko-japonské války,⁶ a syfilidy. Co jiného než mravní úpadek může z takového dědictví vzejít?“ odpověděl. Namítala jsem, že morálka se mění s poměry a podnebím a že pokud člověk nevěří v teorii svobodné vůle, nemůže pokládat morálku za něco pevně daného. Pokud jde o děti, jejich smysl pro odpovědnost je primitivní a chybí jim duch společenské sounáležitosti. Gorkij však trval na tom, že mravní úpadek se mezi dětmi strašlivě šíří a že takové případy je třeba izolovat.

Pak jsem nadhodila problém, který mě trápil nejvíc. Co pronásledování a teror – jsou všechny ty hrůzy nevyhnutelné, nebo je chyba v samotném bolševismu? Bolševici dělají chyby, ale dělají, co umějí, řekl Gorkij suše. Víc se prý nedalo čekat.

Vzpomněla jsem si na jistý Gorkého článek, uveřejněný v jeho listu Nový život,⁷ který jsem četla v káznici ve státě Missouri. Byl to zdrcující obžalovací spis proti bolševikům. Musely existovat pádné důvody, aby Gorkij svůj názor tak úplně změnil. Možná má pravdu. Musím počkat. Musím situaci studovat; musím se dobrat faktů. A především musím na vlastní oči vidět bolševismus v praxi.

Mluvili jsme o dramatu. Při své první návštěvě jsem Gorkému na úvod ukázala ohlašovací kartu přednáškového kurzu o dramatu, který jsem pořádala v Americe. Jedním z dramatiků, které jsem tehdy probírala, byl John Galsworthy.⁸ Gorkij projevil překvapení, že pokládám Galsworthyho za umělce. Podle jeho mínění se Galsworthy nemohl měřit s Bernardem Shawem.⁹ Musela jsem nesouhlasit. Shawa jsem nepodceňovala, ale za většího umělce jsem pokládala Galsworthyho. Postřehla jsem u Gorkého podráždění, a protože jeho trhavý kašel neustával, rozhovor jsem ukončila. Brzy odešel. Zůstala jsem po tom rozhovoru sklíčená. Nedal mi nic.

Když jsme vjeli do moskevského nádraží, můj průvodce Děmjan Bědnyj zmizel a já zůstala na nástupišti se všemi svými saky paky. Na pomoc mi přišel Radek. Zavolal nosiče, odvezl mě i s mými zavazadly ve svém čekajícím automobilu a trval na tom, abych šla k němu do jeho bytu v Kremlu. Tam mě vlídně přijala jeho žena a pozvala mě k obědu, který podávala jejich služebná. Potom se Radek pustil do obtížného úkolu ubytovat mě v hotelu National, známém jako První dům Moskevského sovětu.¹⁰ I přes všechen jeho vliv trvalo hodiny, než pro mě zajistil pokoj.

Radkův přepychový byt, služebná, skvělý oběd – to vše se v Rusku zdálo podivné. Ale Radkova soudružská starostlivost a pohostinnost jeho ženy mě potěšily. Kromě Zorinových a Šatovových jsem se s ničím podobným nesetkala. Cítila jsem, že laskavost, soucit a solidarita v Rusku ještě žijí.