Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola IV – Moskva: první dojmy

Příjezd z Petrohradu do Moskvy je jako náhlé přenesení z pouště do čilého života, tak veliký je ten rozdíl. Když jsem došla na velké otevřené náměstí před hlavním moskevským nádražím, užasla jsem nad pohledem na rušné davy, drožkáře a nosiče. Stejný obraz se mi naskýtal po celé cestě z nádraží až ke Kremlu. Ulice byly plné mužů, žen a dětí. Skoro každý nesl uzel nebo táhl naložené sáňky. Byl tu život, ruch a pohyb, docela jiný než ticho, které mě tísnilo v Petrohradě.

Všimla jsem si, že ve městě je značně vidět vojsko a spousty mužů v kožených oblecích s revolvery za opasky. „Čekisté, naše Mimořádná komise,“ vysvětlil Radek. O Čece jsem už slyšela: Petrohrad o ní mluvil s hrůzou a nenávistí. Ve městě na Něvě však vojáci a čekisté nikdy příliš na očích nebyli. Tady v Moskvě se zdáli být všude. Jejich přítomnost mi připomněla poznámku Jacka Reeda: „Moskva je vojenský tábor,“ řekl tehdy, „všude špehové, byrokracie nanejvýš samovládná. Vždycky se mi uleví, když z Moskvy odjedu. Ale Petrohrad je ovšem proletářské město a je prodchnut duchem revoluce. Moskva byla vždycky hierarchická. Teď je to ještě mnohem horší.“ Shledala jsem, že Jack Reed měl pravdu. Moskva byla opravdu hierarchická. Přesto byl tamní život intenzivní, pestrý a zajímavý. Kromě okázalé vojenské přítomnosti na mě nejsilněji zapůsobilo, jak byli lidé zaujati sami sebou. Jako by mezi nimi nebyl žádný společný zájem. Každý se hnal sem a tam jako osamocená jednotka za svým, strkal do ostatních a vrážel do nich. Opakovaně jsem viděla, jak ženy nebo děti padají vyčerpáním, aniž by se kdokoli zastavil a pomohl jim. Lidé na mě zírali, když jsem se sklonila nad tou hromádkou na kluzkém chodníku nebo posbírala uzlíky, které upadly do ulice. Mluvila jsem s přáteli o tom, co mi připadalo jako zvláštní nedostatek soucitu. Vysvětlovali mi to zčásti jako důsledek všeobecné nedůvěry a podezíravosti, které vyvolala Čeka, a zčásti jako následek vyčerpávající starosti o každodenní jídlo. Člověku nezbývala ani síla, ani cit, aby myslel na druhé. Přitom se nezdálo, že by tu byl takový nedostatek potravin jako v Petrohradě, a lidé byli tepleji a lépe oblečeni.

Trávila jsem hodně času na ulicích a na tržištích. Většina tržišť, stejně jako proslulá Sucharevka,¹ byla v plném provozu. Občas na trhy udělali vojáci razii, zpravidla je však nechávali být. Představovaly nejživější a nejzajímavější součást života města. Scházeli se tu proletář i aristokrat, komunista i buržoa, rolník i intelektuál. Tady je spojovala společná touha prodávat a kupovat, obchodovat a smlouvat. Bylo tu možné najít na prodej rezavý železný hrnec vedle nádherné ikony, starý pár bot vedle jemně zpracovaných krajek, několik loktů laciného kartounu vedle krásného starého perského šálu. Včerejší boháči, hladoví a vyzáblí, se zbavovali posledních zbytků své slávy; dnešní boháči kupovali – v revolučním Rusku to byl opravdu úžasný obraz.

Kdo skupoval tu nádheru minulosti a odkud se brala kupní síla? Kupců bylo mnoho. V Moskvě nebyl člověk co do zdrojů informací tak omezen jako v Petrohradě; takovým zdrojem byly samy ulice.

Ruský lid zůstal i po čtyřech letech války a třech letech revoluce prostý. Vůči cizincům byli lidé zprvu podezíraví a zdrženliví. Když se však dozvěděli, že člověk přijel z Ameriky a nepatří k vládnoucí politické straně, ostych postupně ztráceli. Mnoho informací jsem od nich získala a také nějaké vysvětlení věcí, které mě od mého příjezdu mátly. Často jsem hovořila s dělníky a rolníky a se ženami na trzích.

Síly, které k ruské revoluci vedly, zůstaly těmto prostým lidem terra incognita, ale revoluce sama jim pronikla hluboko do duše. O teoriích nevěděli nic, věřili však, že už nebude nenáviděný barin² (pán) – a teď tu barin byl znovu. „Barin má všechno,“ říkávali, „bílý chléb, šaty, dokonce i čokoládu, a my nemáme nic.“ „Komunismus, rovnost, svoboda,“ posmívali se, „lži a podvod.“

Vracela jsem se do Nationalu potlučená a zbitá, iluze se mi postupně rozpadaly, základy se mi drolily. Nechtěla jsem se však vzdát. Koneckonců, myslela jsem si, prostí lidé nemohou pochopit nesmírné obtíže, jimž sovětská vláda čelí: imperialistické síly sešikované proti Rusku, četné útoky, které ho připravovaly o muže, kteří by jinak pracovali ve výrobě, blokádu, která nemilosrdně zabíjela ruské mladé a slabé. Lidé tyto věci samozřejmě pochopit nemohli a já se nesměla dát zmýlit jejich hořkostí, zrozenou z utrpení. Musím být trpělivá. Musím se dostat ke kořenům zla, které jsem před sebou viděla.

National byl stejně jako petrohradská Astoria bývalým hotelem, ale zdaleka ne v tak dobrém stavu. Příděly se tam nevydávaly, kromě tří čtvrtí libry chleba každé dva dny. Místo toho tam byla společná jídelna, kde se podávaly obědy a večeře. Jídlo se skládalo z polévky a kousku masa, někdy ryby nebo palačinek, a čaje. Večer jsme obvykle dostávali kašu³ a čaj. Jídla nebylo nijak zvlášť mnoho, ale dalo se z něho žít, kdyby nebylo tak ohavně připravené.

Neviděla jsem žádný důvod, proč se potraviny takhle kazí. Když jsem navštívila kuchyni, objevila jsem tam zástup služebnictva řízený řadou úředníků, komandantů a inspektorů. Kuchyňský personál byl špatně placen; navíc nedostával stejné jídlo, jaké se podávalo nám. Lidé tuto diskriminaci nesli s nevolí a o práci se nezajímali. Vedlo to k velkému rozkrádání a plýtvání, zločinnému tváří v tvář všeobecnému nedostatku potravin. Dozvěděla jsem se, že jen málo nájemníků Nationalu se stravuje ve společné jídelně. Připravovali si jídlo sami nebo si je nechávali připravovat služebnictvem v oddělené kuchyni, vyhrazené k tomu účelu. Tam jsem stejně jako v Astorii našla tutéž tahanici o místo na plotně, tytéž hádky a půtky, totéž chamtivé a závistivé vzájemné hlídání. To je komunismus v praxi? ptala jsem se v duchu. Slyšela jsem obvyklé vysvětlení: Judenič, Děnikin,⁴ Kolčak, blokáda – ale ty ustálené fráze mi už nestačily.

Než jsem odjela z Petrohradu, řekl mi Jack Reed: „Až přijedeš do Moskvy, vyhledej Angeliku Balabanovovou.⁵ Ráda tě přijme, a kdyby sis nemohla sehnat pokoj, ubytuje tě.“ O Balabanovové jsem už slyšela, znala jsem její práci a přirozeně jsem toužila se s ní setkat.

Několik dní po příjezdu do Moskvy jsem jí zatelefonovala. Přijme mě? Ano, hned, i když se necítí dobře. Našla jsem Balabanovovou v malém, neutěšeném pokoji, jak leží schoulená na pohovce. Nebyla nijak pohledná, až na oči, velké a zářivé, z nichž vyzařoval soucit a laskavost. Přijala mě nanejvýš vlídně, jako starou přítelkyni, a hned dala přinést nevyhnutelný samovar. Při čaji jsme mluvily o Americe, o tamním dělnickém hnutí, o naší deportaci a nakonec o Rusku. Položila jsem jí otázky, které jsem kladla mnoha komunistům, ohledně kontrastů a rozporů, s nimiž jsem se setkávala na každém kroku. Překvapila mě tím, že neuvedla obvyklé výmluvy; byla první, kdo neopakoval starý refrén. Zmínila se sice o nedostatku potravin, paliva a oblečení, který byl příčinou velké části rozkrádání a korupce, celkově však pokládala sám život za nízký a omezený. „Skála, o kterou se tříští ty nejvyšší naděje. Život maří nejlepší úmysly a láme nejušlechtilejší duše,“ řekla. Na marxistku, komunistku a ženu uprostřed boje dosti neobvyklý názor. Věděla jsem, že tehdy byla tajemnicí Třetí internacionály. Tohle byla osobnost, někdo, kdo nebyl pouhou ozvěnou, kdo hluboce cítil složitost ruské situace. Odcházela jsem hluboce zaujata a okouzlena jejíma smutnýma, zářivýma očima.

Brzy jsem zjistila, že Balabanovová – či spíš Balabanoff, jak si sama přála, aby jí říkali – byla každému k službám. Přestože měla chatrné zdraví a zastávala mnoho funkcí, nacházela přece čas starat se o potřeby zástupů svých návštěvníků. Často se sama obešla bez toho nejnutnějšího, rozdávala své příděly a neustále se snažila sehnat lék nebo nějakou malou pochoutku pro nemocné a trpící. Zvláštní péči věnovala Italům, kteří uvízli v Rusku a kterých bylo v Petrohradě a v Moskvě dost. Balabanovová žila a pracovala mnoho let v Itálii, až se z ní málem stala Italka. Hluboce s nimi cítila; byli stejně daleko od rodné půdy jako od událostí v Rusku. Byla jejich přítelkyní, rádkyní, hlavní oporou ve světě sváru a zápasu. Nejen Italové, ale téměř každý byl předmětem péče této pozoruhodné drobné ženy: k Angeličinu srdci nikdo nepotřeboval komunistickou členskou legitimaci. Není divu, že ji někteří její soudruzi pokládali za „sentimentální osobu, která maří svůj drahocenný čas dobročinností“. Svedla jsem kvůli tomu mnoho slovních bitev s tím typem komunisty, který zhrubl a zatvrdil se a docela postrádal vlastnosti, jimiž se vyznačoval ruský idealista minulosti.

Podobnou kritiku jako na Balabanovovou jsem slyšela na adresu dalšího předního komunisty, Lunačarského.⁶ Už v Petrohradě mi pohrdavě říkali: „Lunačarskij je ztřeštěnec, který vyhazuje miliony za pošetilé podniky.“ Já se však toužila setkat s mužem, který byl komisařem jednoho z důležitých resortů v Rusku, totiž osvěty. Brzy se k tomu naskytla příležitost.

Kreml, starou pevnost carismu, jsem shledala přísně střeženým a pro „obyčejného“ člověka nepřístupným. Já jsem však přišla na základě ujednané schůzky a v doprovodu muže, který měl vstupní průkaz, a prošla jsem proto stráží bez potíží. Brzy jsme došli k bytu Lunačarského, umístěnému ve staré, malebné budově uvnitř hradeb. Přestože čekárna byla plná lidí, kteří čekali, až budou přijati, Lunačarskij si mě zavolal dovnitř, jakmile mě ohlásili.

Jeho pozdrav byl velmi srdečný. Jednou z prvních jeho otázek bylo, zda „hodlám zůstat svobodným ptákem“, nebo zda bych byla ochotna se k němu připojit v jeho práci. Byla jsem dost překvapena. Proč by se měl člověk vzdávat své svobody, zvlášť ve vzdělávací práci? Nejsou snad iniciativa a svoboda nezbytné? Přišla jsem však, abych se od Lunačarského dozvěděla o revoluční soustavě výchovy a vzdělávání v Rusku, o níž jsme v Americe tolik slyšeli. Zvlášť mě zajímala péče, jíž se dostávalo dětem. Moskevskou Pravdu⁷ stejně jako petrohradské noviny rozvířil spor o zacházení s mravně narušenými dětmi. Vyjádřila jsem údiv nad takovým přístupem v sovětském Rusku. „Ovšem, je to všechno barbarské a zastaralé,“ řekl Lunačarskij, „a já proti tomu bojuji zuby nehty. Zastánci dětských vězení jsou staří trestní právníci, stále prosáklí carskými metodami. Ustavil jsem komisi lékařů, pedagogů a psychologů, která se touto otázkou bude zabývat. Ty děti se ovšem nesmějí trestat.“ Nesmírně se mi ulevilo. Tady byl konečně muž, který se odpoutal od krutých starých metod trestání. Vyprávěla jsem mu o skvělé práci, kterou v kapitalistické Americe vykonal soudce Lindsey,⁸ a o některých pokusných školách pro opožděné děti. Lunačarského to velmi zaujalo. „Ano, právě to tu chceme – americkou soustavu výchovy,“ zvolal. „Snad nemyslíte americkou soustavu veřejných škol?“ zeptala jsem se. „Víte přece o vzbouřeneckém hnutí v Americe proti naší metodě veřejného školství, o práci profesora Deweyho⁹ a dalších?“ Lunačarskij o tom slyšel jen málo. Rusko bylo tak dlouho odříznuto od západního světa a byl veliký nedostatek knih o moderní pedagogice. Dychtil poznat nové myšlenky a metody. Cítila jsem v Lunačarském osobnost plnou víry a oddanosti revoluci, muže, který vede velké dílo osvěty v tělesně i duchovně obtížném prostředí.

Navrhl, že svolá konferenci učitelů, kdybych k nim promluvila o nových pedagogických směrech v Americe, s čímž jsem ochotně souhlasila. Školy a další instituce, které spravoval, jsme měli navštívit později. Odcházela jsem od Lunačarského plná nové naděje. Připojím se k němu v jeho práci, pomyslela jsem si. Jakou větší službu by mohl člověk ruskému lidu prokázat?

Během svého pobytu v Moskvě jsem se s Lunačarským viděla několikrát. Byl to vždycky tentýž laskavý, vlídný muž, brzy jsem si však začala všímat, že mu v práci překážejí síly uvnitř jeho vlastní strany: většina jeho dobrých záměrů a rozhodnutí nikdy nespatřila světlo světa. Lunačarskij byl zjevně chycen v témže stroji, který, jak se zdálo, svíral všechno ve svém železném sevření. Co byl ten stroj? Kdo řídil jeho pohyby?

Přestože kontrola návštěvníků v Nationalu byla velmi přísná a nikdo nemohl vejít ani vyjít bez zvláštního propusku (propustky), muži a ženy různých politických směrů mě dokázali navštívit: anarchisté, leví sociální revolucionáři,¹⁰ družstevníci a lidé, které jsem znala z Ameriky a kteří se vrátili do Ruska, aby sehráli svou úlohu v revoluci. Přijeli s hlubokou vírou a velkými nadějemi, ale skoro všechny jsem je zastihla zklamané, některé dokonce zahořklé. Přestože se jejich politické názory velmi lišily, téměř všichni moji návštěvníci vyprávěli tentýž příběh, příběh o vrcholném vzepětí revoluce, o úžasném duchu, který vedl lid kupředu, o možnostech mas, o úloze bolševiků jako mluvčích nejkrajnějších revolučních hesel a o tom, jak revoluci zradili, když se zmocnili moci. Všichni mluvili o brestlitevském míru¹¹ jako o začátku úpadku. Zvlášť leví sociální revolucionáři, lidé vzdělaní a opravdoví, kteří za cara mnoho vytrpěli a nyní viděli, jak jsou jejich naděje a touhy mařeny, odsuzovali bolševiky nejrozhodněji. Svá tvrzení dokládali svědectvím o spoušti, kterou způsobily metody násilných rekvizic a trestných výprav na vesnice, o propasti, která vznikla mezi městem a venkovem, o nenávisti, která se zrodila mezi rolníkem a dělníkem. Vyprávěli o pronásledování svých soudruhů, o zastřelení nevinných mužů a žen, o zločinné neschopnosti, plýtvání a ničení.

Jak se tedy mohli bolševici udržet u moci? Byli přece jen malou menšinou, podle přehnaného odhadu asi pět set tisíc členů. Ruské masy, jak mi bylo řečeno, byly vyčerpány hladem a zastrašeny terorem. Navíc ztratily víru ve všechny strany a ideje. Přesto docházelo v různých částech Ruska k častým rolnickým povstáním, ta však byla nemilosrdně potlačována. Neustále se také stávkovalo v Moskvě, Petrohradě a dalších průmyslových střediscích, cenzura však byla tak přísná, že se o tom široké masy dozvěděly jen málokdy.

Zkoumala jsem, co si moji návštěvníci myslí o intervenci. „Nechceme žádné vměšování zvenčí,“ zněl jednotný názor. Podle nich intervence bolševiky jen posilovala. Cítili, že dokud je Rusko napadáno, nemohou proti nim ani veřejně promluvit, natož bojovat proti jejich režimu. „Copak bolševikům jejich taktiku a metody nevnutily intervence a blokáda?“ namítala jsem. „Jen zčásti,“ zněla odpověď. „Většina jejich metod pramení z toho, že nechápou povahu a potřeby ruského lidu, a z šílené posedlosti diktaturou, která není ani diktaturou proletariátu, nýbrž diktaturou malé skupiny nad proletariátem.“

Když jsem nadhodila otázku lidových sovětů a voleb, moji návštěvníci se usmáli. „Volby! Nic takového v Rusku není, pokud nenazýváte volbami výhrůžky a teror. Jedině jimi si bolševici zajišťují většinu. Několika menševikům, sociálním revolucionářům nebo anarchistům se dovolí proklouznout do sovětů, ale nemají ani stín naděje, že by byli vyslyšeni.“

Obraz, který mi vylíčili, vypadal černě a bezútěšně. Přesto jsem lpěla na své víře.