Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola V – Setkání s lidmi

Na konferenci moskevských anarchistů v březnu jsem se poprvé dozvěděla, jakou úlohu sehráli v ruské revoluci někteří anarchisté. V červencovém povstání roku 1917¹ vedl kronštadtské námořníky anarchista Jarčuk;² Ústavodárné shromáždění rozehnal Železňakov;³ anarchisté se účastnili bojů na všech frontách a pomáhali odrážet útoky dohodových mocností. Všichni se shodovali, že anarchisté byli vždy mezi prvními, kdo šli do palby, a zároveň nejčinnější v budovatelské práci. Jednu z největších továren u Moskvy, která nepřerušila práci po celou dobu revoluce, řídil anarchista. Anarchisté vykonávali důležitou práci v Komisariátu zahraničí i ve všech ostatních úřadech. Dozvěděla jsem se, že anarchisté v podstatě pomohli bolševikům k moci. O pět měsíců později, v dubnu 1918, byly nasazeny kulomety, aby byl zničen moskevský Anarchistický klub a potlačen jejich tisk.⁴ Bylo to ještě předtím, než do Moskvy přijel Mirbach.⁵ Pole muselo být „vyčištěno od rušivých živlů“ a anarchisté byli první, na koho to dopadlo. Od té doby pronásledování anarchistů nikdy neustalo.

Moskevská anarchistická konference byla kritická nejen k existujícímu režimu, ale i ke svým vlastním soudruhům. Otevřeně mluvila o stinných stránkách hnutí a o jeho nejednotnosti a nedostatečné spolupráci v revolučním období. Později jsem se měla o vnitřních rozporech v anarchistickém hnutí dozvědět víc. Před ukončením se konference usnesla vyzvat sovětskou vládu, aby propustila uvězněné anarchisty a legalizovala anarchistickou osvětovou práci. Konference požádala Alexandra Berkmana a mě, abychom tuto rezoluci podepsali. Bylo pro mě šokem, že by anarchisté měli žádat jakoukoli vládu, aby legalizovala jejich úsilí, ale stále jsem věřila, že sovětská vláda je alespoň do jisté míry výrazem revoluce. Rezoluci jsem podepsala, a protože jsem se měla za několik dní setkat s Leninem, slíbila jsem, že s ním tu záležitost proberu.

Rozhovor s Leninem zprostředkovala Balabanovová. „Musíš navštívit Iljiče,⁶ promluvit si s ním o věcech, které tě znepokojují, a o práci, kterou bys chtěla dělat,“ řekla mi. Než se však naskytla příležitost, nějaký čas uplynul. Konečně jednoho dne Balabanovová zatelefonovala, zda bych mohla hned jet. Lenin poslal svůj vůz a rychle nás dovezli do Kremlu, stráže nás bez otázek propustily a nakonec nás uvedli do pracovny všemocného předsedy Rady lidových komisařů.

Když jsme vešli, držel Lenin v rukou výtisk brožury Proces a projevy.⁷ Dala jsem svůj jediný výtisk Balabanovové, která knížečku zřejmě poslala Leninovi napřed. Jedna z jeho prvních otázek zněla: „Kdy lze očekávat sociální revoluci v Americe?“ Tu otázku mi kladli už mnohokrát předtím, ale užasla jsem, když jsem ji slyšela od Lenina. Zdálo se neuvěřitelné, že by člověk tak informovaný věděl tak málo o poměrech v Americe.

Má ruština byla v té době ještě kostrbatá, Lenin však prohlásil, že přestože žil mnoho let v Evropě, nenaučil se mluvit cizími jazyky: rozhovor se tedy bude muset vést rusky. Hned se pustil do chvalozpěvu na naše projevy před soudem. „Jaká skvělá příležitost k propagandě,“ řekl, „stojí za to jít do vězení, jestliže se ze soudů dá tak úspěšně udělat tribuna.“ Cítila jsem na sobě jeho upřený, chladný pohled, pronikající mi až do nitra, jako by uvažoval, k čemu bych se mu mohla hodit. Pak se zeptal, co bych chtěla dělat. Řekla jsem mu, že bych ráda Americe oplatila, co udělala pro Rusko. Mluvila jsem o Společnosti přátel ruské svobody,⁸ kterou před třiceti lety založil George Kennan⁹ a později obnovila Alice Stone Blackwellová¹⁰ s dalšími liberálními Američany. Stručně jsem vylíčila skvělou práci, kterou vykonali, aby probudili zájem o boj za ruskou svobodu, a velkou morální i finanční pomoc, kterou Společnost po všechna ta léta poskytovala. Mým plánem bylo založit ruskou společnost pro americkou svobodu. Lenin se zdál nadšený. „To je skvělý nápad a dostanete veškerou pomoc, kterou budete chtít. Bude to ovšem pod záštitou Třetí internacionály. Připravte svůj plán písemně a pošlete mi ho.“

Nadhodila jsem otázku anarchistů v Rusku. Ukázala jsem mu dopis, který jsem krátce před svou deportací dostala od Martense,¹¹ sovětského zástupce v Americe. Martens v něm tvrdil, že anarchisté v Rusku požívají plné svobody slova i tisku. Od svého příjezdu jsem však našla spousty anarchistů ve vězení a jejich tisk potlačený. Vysvětlila jsem, že nemohu ani pomyslet na spolupráci se sovětskou vládou, dokud jsou moji soudruzi ve vězení pro své přesvědčení. Pověděla jsem mu také o rezolucích moskevské anarchistické konference. Trpělivě naslouchal a slíbil, že na věc upozorní svou stranu. „Ale co se svobody slova týče,“ poznamenal, „to je ovšem buržoazní představa. V revolučním období nemůže být žádná svoboda slova. Rolnictvo máme proti sobě, protože mu za jeho obilí nemůžeme nic dát. Na naši stranu ho dostaneme, až budeme mít co směnit. Pak můžete mít svobody slova, kolik chcete – ale ne teď. Nedávno jsme potřebovali, aby nám rolníci dovezli do města dříví. Žádali sůl. Mysleli jsme, že žádnou sůl nemáme, ale pak jsme v jednom z našich skladů v Moskvě objevili sedmdesát pudů.¹² Rolníci byli hned ochotni dříví dovézt. Vaši soudruzi musí počkat, až budeme moci uspokojit potřeby rolníků. Zatím by s námi měli spolupracovat. Podívejte se třeba na Williama Šatova, který pomohl zachránit Petrohrad před Judeničem. Pracuje s námi a my si jeho služeb vážíme. Šatov byl mezi prvními, kdo dostali Řád rudého praporu.“¹³

Svoboda slova, svoboda tisku, duchovní vymoženosti staletí – co pro tohoto muže znamenaly? Jako puritán byl přesvědčen, že jen jeho plán může Rusko spasit. Kdo jeho plánům sloužil, měl pravdu, ostatní se trpět nedali.

Prohnaný Asiat, tenhle Lenin. Ví, jak hrát na lidské slabosti lichotkami, odměnami, medailemi. Odcházela jsem přesvědčena, že jeho přístup k lidem je čistě účelový, že ho zajímá jen užitek, který z nich může pro svůj plán vytěžit. A jeho plán – byla to revoluce?

Připravila jsem plán Společnosti ruských přátel americké svobody a rozpracovala podrobnosti práce, kterou jsem měla na mysli, odmítla jsem se však postavit pod ochranná křídla Třetí internacionály. Vysvětlila jsem Leninovi, že americký lid má k politice jen malou důvěru a jistě by pokládal za nepřípustné, aby ho řídila a vedla politická mašinérie z Moskvy. Nemohla jsem se, chtěla-li jsem zůstat důsledná, k Třetí internacionále přidat.

O něco později jsem se setkala s Čičerinem.¹⁴ Myslím, že náš rozhovor se odehrál ve čtyři hodiny ráno. I on se ptal na možnosti revoluce v Americe a zdálo se, že pochybuje o mém úsudku, když jsem mu sdělila, že v nejbližší budoucnosti na ni není naděje. Hovořili jsme o IWW,¹⁵ o níž byl zřejmě nesprávně informován. Ujistila jsem Čičerina, že ačkoli sama ke IWW nepatřím, musím prohlásit, že představují jedinou uvědomělou a účinnou revoluční proletářskou organizaci ve Spojených státech a že v budoucích dějinách dělnického hnutí v té zemi jistě sehrají důležitou úlohu.

Po Balabanovové na mě Čičerin zapůsobil jako nejprostší a nejskromnější z předních komunistů v Moskvě. Všichni však byli stejně naivní v hodnocení světa mimo Rusko. Byl jejich úsudek tak chybný proto, že byli tak dlouho odříznuti od Evropy a Ameriky? Nebo byla jejich velká potřeba evropské pomoci otcem jejich přání? Ať tak či onak, všichni lpěli na představě blížících se revolucí v západních zemích, zapomínajíce, že revoluce se nedělají na objednávku, a zjevně si neuvědomujíce, že jejich vlastní revoluce byla zkřivena k nepoznání a postupně umořována k smrti.

Šéfredaktor londýnského Daily Heraldu¹⁶ přijel do Moskvy přede mnou v doprovodu jednoho ze svých reportérů. Chtěli navštívit Kropotkina a dostali k tomu zvláštní vagon. Spolu s Alexandrem Berkmanem a A. Šapirem¹⁷ jsem se mohla k panu Lansburymu¹⁸ připojit.

Kropotkinův domek stál v zahradě, stranou od ulice. Jen slabý paprsek petrolejové lampy osvětloval cestu k domu. Kropotkin nás přijal se svou příznačnou vlídností a zjevně měl z naší návštěvy radost. Já však byla otřesena tím, jak se změnil. Naposledy jsem ho viděla v roce 1907 v Paříži, kam jsem zajela po anarchistickém kongresu v Amsterodamu.¹⁹ Kropotkin, jemuž byl po mnoho let vstup do Francie zakázán, tehdy právě dostal povolení vrátit se. Bylo mu tenkrát šedesát pět let, ale byl stále tak plný života a energie, že se zdál mnohem mladší. Teď vypadal staře a sešle.

Toužila jsem, aby mi Kropotkin osvětlil problémy, které mě trápily, zvláště vztah bolševiků k revoluci. Jaký na to měl názor? Proč tak dlouho mlčel?

Nedělala jsem si poznámky, a mohu proto podat jen podstatu toho, co Kropotkin řekl. Prohlásil, že revoluce povznesla lid do velkých duchovních výšin a připravila cestu hlubokým společenským změnám. Kdyby lidu bylo dovoleno uplatnit jeho uvolněné síly, nebylo by Rusko v nynějším stavu rozvratu. Bolševici, které revoluční vlna vynesla nahoru, si nejprve získali sluch lidu nejkrajnějšími revolučními hesly, a tím i důvěru mas a podporu bojovných revolucionářů.

Pokračoval vyprávěním, že bolševici začali hned na počátku říjnového období podřizovat zájmy revoluce nastolení své diktatury, která spoutala a ochromila veškerou společenskou činnost. Uvedl, že družstva byla hlavním prostředkem, který mohl překlenout zájmy rolníků a dělníků. Družstva patřila k prvním, která byla rozdrcena. S velkým zaujetím mluvil o útlaku, o pronásledování, o štvaní každého odstínu názorů a uváděl četné příklady bídy a strádání lidu. Zdůrazňoval, že bolševici zdiskreditovali v očích ruského lidu socialismus i komunismus.

„Proč jste nepozvedl hlas proti tomu zlu, proti tomu stroji, který vysává z revoluce životní mízu?“ zeptala jsem se. Uvedl dva důvody. Dokud bylo Rusko napadáno spojenými imperialisty a ruské ženy a děti umíraly na následky blokády, nemohl se přidat k ječícímu sboru bývalých revolucionářů s jejich pokřikem „Ukřižuj!“. Dal přednost mlčení. Za druhé, v samotném Rusku nebylo kde se vyjádřit. Protestovat u vlády nemělo smysl. Jí šlo o to, udržet se u moci. Nemohla se zastavovat u takových „maličkostí“, jako jsou lidská práva nebo lidské životy. Pak dodal: „Vždycky jsme poukazovali na to, k čemu vede marxismus v praxi. Proč se teď divit?“

Zeptala jsem se Kropotkina, zda si zapisuje své dojmy a postřehy. Jistě přece musí vidět, jak důležitý by takový záznam byl pro jeho soudruhy a pro dělníky, ba pro celý svět. „Ne,“ řekl, „je nemožné psát, když je člověk uprostřed velkého lidského utrpení, když každá hodina přináší nové tragédie. A pak může kdykoli přijít domovní prohlídka. Čeka se v noci snese, prohledá každý kout, všechno obrátí naruby a odnese si každý kousek papíru. Pod takovým neustálým tlakem je nemožné vést záznamy. Ale kromě těchto ohledů je tu má kniha o etice.²⁰ Mohu pracovat jen několik hodin denně a musím se soustředit na ni a vyloučit všechno ostatní.“

Po něžném objetí, kterým Petr nikdy neopomněl obdařit ty, které miloval, jsme se vrátili k vagonu. Srdce jsem měla těžké, mysl zmatenou a znepokojenou tím, co jsem slyšela. Tížil mě také chatrný zdravotní stav našeho soudruha: bála jsem se, že se nedožije jara. Pomyšlení, že by Petr Kropotkin mohl odejít do hrobu a svět by se nikdy nedozvěděl, co si myslel o ruské revoluci, bylo hrozné.