Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola VI – Příprava na americké deportované

Události v Moskvě, které rychle následovaly jedna za druhou, byly plné zajímavostí. Chtěla jsem v tom životem kypícím městě zůstat, ale protože jsem měla všechny své věci v Petrohradě, rozhodla jsem se tam vrátit a pak se do Moskvy opět vypravit a připojit se k Lunačarskému v jeho práci. Několik dní před mým odjezdem mě navštívila mladá žena, anarchistka. Byla z petrohradského Muzea revoluce¹ a přišla se zeptat, zda bych se neujala vedení práce moskevské pobočky muzea. Vysvětlila mi, že původní myšlenka muzea pochází od slavné staré revolucionářky Věry Nikolajevny Fignerové² a že ho nedávno zorganizovaly nestranické živly. Většina mužů a žen, kteří v muzeu pracovali, nebyli komunisté, řekla; byli však oddáni revoluci a toužili vytvořit něco, co by v budoucnu mohlo sloužit jako zdroj poučení a inspirace pro vážné badatele o velké ruské revoluci. Když se moje návštěvnice dozvěděla, že se chystám vrátit do Petrohradu, pozvala mě, abych muzeum navštívila a seznámila se s jeho prací.

Po příjezdu do Petrohradu mě čekala nenadálá práce. Zorin mi sdělil, že mu Čičerin oznámil, že z Ameriky bylo deportováno tisíc Rusů a jsou na cestě do Ruska. Měli být přivítáni na hranici a v Petrohradě pro ně mělo být neprodleně připraveno ubytování. Zorin mě požádal, abych se stala členkou komise, která se k tomu účelu právě zakládala.

Plán takové komise pro americké deportované předložili Zorinovi brzy po našem příjezdu do Ruska. Zorin nás tehdy odkázal, abychom věc probrali s Čičerinem, což jsme také udělali. Uplynuly však tři měsíce, aniž se v té věci něco podniklo. Naši soudruzi z Bufordu zatím dál chodili od úřadu k úřadu a snažili se, aby je umístili tam, kde by mohli být k užitku. Byla to smutná skupina, ti muži, kteří přišli do Ruska s tak velkými nadějemi, dychtiví sloužit revolučnímu lidu. Většinou to byli kvalifikovaní dělníci, mechanici – muži, které Rusko naléhavě potřebovalo; ale těžkopádná bolševická mašinérie a všeobecná neschopnost způsobovaly, že dát jim práci byla velmi složitá záležitost. Někteří se pokoušeli sehnat zaměstnání sami, ale mnoho nepořídili. Navíc ti, kdo práci našli, brzy pocítili, že ruští dělníci nesou nelibě horlivost a zápal svých bratrů z Ameriky. „Počkejte, až budete hladovět tak dlouho jako my,“ říkávali, „počkejte, až okusíte požehnání komisařství, a uvidíme, jestli budete pořád tak horliví.“ Deportovaní byli všemožně odrazováni a jejich nadšení tlumeno.

Aby se zabránilo tomuto zbytečnému plýtvání silami a utrpení, byla v Petrohradě konečně komise zřízena. Tvořili ji Ravičová,³ tehdejší ministryně vnitra Severní oblasti; její tajemník Kaplun;⁴ dva členové Úřadu pro válečné zajatce; Alexandr Berkman a já. Noví deportovaní měli dorazit za dva týdny a k přípravě jejich přijetí bylo třeba udělat mnoho práce. Bylo nešťastné, že od Ravičové se nedala čekat žádná činná účast, protože byla příliš zaměstnaná. Kromě úřadu ministryně vnitra byla náčelnicí petrohradské milice a zastupovala v Petrohradě také moskevský Komisariát zahraničí. Její běžná pracovní doba trvala od osmi ráno do dvou do rána. Kaplun, velmi schopný správce, měl na starosti veškerou vnitřní agendu resortu, a mohl nám proto věnovat jen velmi málo času. Zbývali jen čtyři lidé, kteří měli v krátké době vykonat velký úkol – připravit v hladovějícím a zničeném Rusku obydlí pro tisíc deportovaných. Navíc Alexandr Berkman, který stál v čele přijímacího výboru, musel odjet na lotyšskou hranici, aby vyhnance přivítal.

Pro jednoho člověka to byl téměř nesplnitelný úkol, ale velice jsem si přála ušetřit druhou skupinu deportovaných hořkých zkušeností a zklamání, jimiž prošli moji spolucestující z Bufordu. Práci jsem mohla převzít jedině pod podmínkou, že dostanu právo vstupu do různých vládních úřadů, protože jsem tou dobou už poznala, jak ochromující je účinek byrokratického šimla, který zdržoval a často mařil i to nejopravdovější a nejenergičtější úsilí. Kaplun souhlasil. „Obraťte se na mě kdykoli s čímkoli, co budete potřebovat,“ řekl, „dám příkaz, aby vás všude pustili a opatřili vám všechno, co potřebujete. Kdyby to nepomohlo, obraťte se na Čeku,“ dodal. Sdělila jsem mu, že jsem se nikdy předtím na policii neobracela; proč bych to měla dělat v revolučním Rusku? „V buržoazních zemích je to něco jiného,“ vysvětlil Kaplun, „u nás Čeka hájí revoluci a bojuje proti sabotáži.“ Pustila jsem se do práce odhodlaná obejít se bez Čeky. Jistě musí existovat jiné metody, myslela jsem si.

Pak začala honička po Petrohradě. Materiálu byl velký nedostatek a sehnat ho bylo nanejvýš obtížné kvůli neuvěřitelně centralizovaným bolševickým metodám. Abyste dostali libru hřebíků, museli jste podat žádosti asi v deseti až patnácti kancelářích; kvůli trochu ložního prádla nebo obyčejnému nádobí člověk promarnil celé dny. Všude v úřadovnách postávaly hloučky státních zaměstnanců, kouřily cigarety a čekaly na hodinu, kdy bude únavný úkol dne u konce. Moji spolupracovníci z Úřadu pro válečné zajatce zuřili nad dráždivými a zbytečnými průtahy, ale nadarmo. Vyhrožovali Čekou, koncentračním táborem, dokonce rasstrelem⁵ (zastřelením). Ten poslední argument byl nejoblíbenější. Kdykoli nastala nějaká potíž, hned bylo slyšet rasstreljat – zastřelit. Ale ten výraz, tak hrozný svým významem, na lidi postupně přestával působit: člověk si zvykne na všechno.

Rozhodla jsem se vyzkoušet jiné metody. Budu mluvit se zaměstnanci úřadů o tom, jak živý zájem mají uvědomělí američtí dělníci o velkou ruskou revoluci, a o jejich víře a naději v ruský proletariát. Lidé se hned začali zajímat, ale otázky, které kladli, byly stejně podivné jako žalostné: „Mají lidé v Americe dost jídla? Kdy tam bude revoluce? Proč jste přijela do hladovějícího Ruska?“ Dychtili po informacích a zprávách, ti duševně i tělesně vyhladovělí lidé, které barbarská blokáda odřízla od jakéhokoli styku se západním světem. Americké věci pro ně byly čímsi zázračným. Kousek čokolády nebo suchar byly neslýchané lahůdky – ukázalo se, že otevírají srdce každého.

Během dvou týdnů se mi podařilo opatřit většinu věcí, které očekávaní deportovaní potřebovali, včetně nábytku, prádla a nádobí. Zázrak, říkali všichni.

Renovace domů, které měly vyhnancům sloužit jako obydlí, však tak snadno nešla. Prohlédla jsem si budovy, které, jak mi bylo řečeno, bývaly kdysi prvotřídními hotely. Zjistila jsem, že leží v bývalé nevěstčí čtvrti; byly to laciné pajzly, dokud bolševici nezavřeli všechny nevěstince. Byly prolezlé bakteriemi, páchnoucí a špinavé. Proměnit ty temné díry během dvou týdnů v obyvatelné místo nebyl malý problém. Nátěr byl přepych, o němž se nedalo ani uvažovat. Nezbylo než vyklidit z pokojů nábytek a závěsy a dát je důkladně vyčistit a vydezinfikovat.

Jednoho rána přivedli dva milicionáři do mé dočasné kanceláře skupinu zbědovaných bytostí. Přišli pracovat, oznámili mi. Skupinu tvořil jednoruký stařec, souchotinářka a osm chlapců a děvčat, pouhé děti, bledé, vyhladovělé a v cárech. „Odkud se ti nešťastníci berou?“ zeptala jsem se. „Jsou to spekulanti,“ odpověděl jeden z milicionářů, „posbírali jsme je na trhu.“ Zadržení se dali do pláče. Nejsou žádní spekulanti, bránili se; hladovějí, dva dny nedostali chleba. Museli jít na trh prodávat sirky nebo nitě, aby si opatřili trochu chleba. Uprostřed té scény omdlel stařec vyčerpáním a ukázal tak lépe než slova, že spekuloval jen s hladem. Takové „spekulanty“ jsem už viděla, jak je eskorty hnaly ve skupinách ulicemi Moskvy a Petrohradu s nabitými puškami namířenými vězňům do zad.

Nemohla jsem ani pomyslet na to, aby práci odváděla tato vyhladovělá stvoření. Milicionáři však trvali na tom, že je nepustí; mají rozkaz přimět je pracovat. Zatelefonovala jsem Kaplunovi a oznámila mu, že nepokládám za myslitelné, aby obydlí pro americké deportované připravovali ruští trestanci, jejichž jediným zločinem je hlad. Kaplun nato nařídil skupinu propustit a svolil, abych jim dala chleba poslaný na příděly pro dělníky. Ale vzácný den byl ztracen.

Druhého rána přišla po Něvském prospektu se zpěvem skupina chlapců a děvčat. Byli to kursanti⁶ z Tauridského paláce, které poslali do mé kanceláře na práci. Při své první návštěvě paláce mi ukázali ubikace kursantů, studentů bolševické akademie. Byli to většinou chlapci a děvčata z vesnic, které vláda ubytovávala, živila, šatila a vzdělávala, aby je později dosadila na odpovědná místa v sovětském režimu. Tehdy na mě ta zařízení udělala dojem, ale do dubna jsem už trochu nahlédla pod povrch. Vzpomněla jsem si, co mi o těchto studentech řekla v Moskvě jedna mladá žena, komunistka. „Jsou to zvláštní kasta, kterou teď v Rusku vychováváme,“ řekla tehdy. „Tak jako církev vydržuje a vzdělává své kněžstvo, vychovává naše vláda vojenské a občanské kněžstvo. Jsou to vyvolení.“ Měla jsem nejednou příležitost přesvědčit se, že je to pravda. Kursanti dostávali všechny výhody a mnoho zvláštních výsad. Byli si vědomi své důležitosti a podle toho se chovali.

Jejich prvním požadavkem, když ke mně přišli, byly zvláštní příděly chleba, které jim byly slíbeny. Když byl tento požadavek splněn, postávali kolem a zdálo se, že o práci nemají ani ponětí. Bylo zřejmé, že ať už kursanty učili cokoli, pracovat je neučili. Ale v Rusku ostatně umí pracovat málokdo. Situace vypadala beznadějně. Do příjezdu deportovaných zbývalo jen deset dní a „hotely“ přidělené k jejich užívání byly stále stejně neobyvatelné jako předtím. Nemělo smysl vyhrožovat Čekou, jak to dělali moji spolupracovníci. Apelovala jsem na chlapce a děvčata v duchu amerických deportovaných, kteří měli brzy dorazit do Ruska plni nadšení pro revoluci a dychtiví zapojit se do velkého díla obnovy. Kursanti byli rozmazlovanými chráněnci vlády, ale nebyli z vesnic dlouho a ještě neměli čas se zkazit. Má výzva zapůsobila. Pustili se do práce s chutí a po deseti dnech byly ty tři proslulé hotely připraveny, nakolik je mohla připravit ochota pracovat a horká voda bez mýdla. Byli jsme na svůj výkon velmi pyšní a dychtivě jsme očekávali příjezd deportovaných.

Konečně přijeli, ale k našemu velkému překvapení se ukázalo, že to vůbec nejsou deportovaní. Byli to ruští váleční zajatci z Německa. Nedorozumění zavinil omyl nějakého úředníka v Čičerinově úřadě, který špatně přečetl radiovou zprávu o skupině, která měla dorazit na hranici. Připravené hotely byly zamčeny a zapečetěny; neměly se používat pro navrátivší se válečné zajatce, protože „byly připraveny pro americké deportované, kteří snad ještě mohou přijet“. Všechno úsilí a práce byly marné.