Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola VII – Zotavovny pro dělníky

Od svého návratu z Moskvy jsem pozorovala změnu v Zorinově chování: byl zdrženlivý, odměřený a ne tak přátelský jako při našem prvním setkání. Přičítala jsem to tomu, že je přepracovaný a unavený, a protože jsem nechtěla mařit jeho drahocenný čas, přestala jsem Zorinovy navštěvovat tak často jako dřív. Jednoho dne však zatelefonoval, zda bychom se Alexandr Berkman a já nepřipojili k jisté práci, kterou chystal a která se měla udělat, jak se vyjádřil, americkým stylem, pěkně zhurta. Když jsme za ním přišli, zastihli jsme ho dost rozrušeného – což bylo u Zorina, obvykle klidného a zdrženlivého, neobvyklé. Byl plný nového plánu zřídit pro dělníky „zotavovny“. Vysvětlil, že na Kamenném ostrově¹ stojí nádherná sídla Stolypinů,² Polovcovů³ a dalších příslušníků aristokracie a buržoazie a že je chce přeměnit v rekreační střediska pro dělníky. Připojíme se k té práci? Samozřejmě jsme dychtivě souhlasili a druhého rána jsme se vydali ostrov prohlédnout. Bylo to opravdu ideální místo, poseté nádhernými sídly, z nichž některá byla skutečnými muzei a obsahovala vzácné skvosty malířství, gobelíny a nábytek. Muž, který měl budovy na starosti, nás upozorňoval na umělecké poklady a namítal, že budou poškozeny nebo úplně zničeny, budou-li použity k zamýšlenému účelu. Zorin však byl do svého plánu zahleděn. „Rekreační domovy pro dělníky jsou důležitější než umění,“ řekl.

Vrátili jsme se do Astorie odhodláni věnovat se té práci a vrhnout se do ní naplno, protože domy měly být připraveny na Prvního máje. Vypracovali jsme podrobné plány jídelen, ložnic, čítáren, divadelních a přednáškových sálů a míst k odpočinku pro dělníky. Jako první a nejnutnější krok jsme navrhli zřídit jídelnu, kde by se stravovali dělníci, kteří budou místo pro své soudruhy připravovat. Z dřívější zkušenosti s hotely jsem věděla, že se ztratilo mnoho drahocenného času, protože se nepostaralo o ty, kdo na takové práci skutečně pracovali. Zorin souhlasil a slíbil, že se věci během několika dní ujmeme. Uplynul však týden a o tom, co mělo být spěšnou prací, nebylo nic slyšet. Za nějaký čas nám Zorin zatelefonoval, abychom ho doprovodili na ostrov. Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že vedení už převzalo půl tuctu komisařů a kolem se potloukaly spousty lidí, kteří zaháleli. Zorin nás uklidňoval, že se věci samy urovnají a že dostaneme příležitost zorganizovat práci podle plánu. Brzy jsme však poznali, že s nově vylíhnutým úřednictvem se vychází stejně těžko jako se starou byrokracií.

Každý komisař měl své oblíbence, které dokázal zapsat jako zaměstnance na stavbě, čímž jim zajistil nárok na příděly chleba a jídlo. Tak měli takřka dřív, než se na scéně objevili nějací skuteční dělníci, osmdesát údajných „techniků“ v rukou poukázky na obědy a chlebenky. Muži, kteří byli k práci skutečně mobilizováni, nedostávali skoro nic. Výsledkem byla všeobecná sabotáž. Většina mužů, které poslali připravovat zotavovny pro dělníky, přišla z koncentračních táborů: byli to trestanci a vojenští zběhové. Často jsem je pozorovala při práci a spravedlivě je třeba říci, že se nepředřeli. „Proč bychom měli,“ říkávali, „krmí nás sovětskou polévkou, jsou to špinavé pomyje, a dostáváme jen to, co zbude po darmošlapech, kteří nám poroučejí. A kdo si bude v těch domech odpočívat? Ne my ani naši bratři v továrnách. Užívat si tohle místo budou jen ti, kdo patří ke straně nebo mají protekci. A navíc se blíží jaro; doma nás potřebují na hospodářství. Proč nás tu drží?“ Opravdu se nepřemáhali, ti statní synové ruské půdy. Neměli žádnou pohnutku: s okolním životem je nic nespojovalo a nebyl tu nikdo, kdo by jim dokázal vyložit smysl práce v revolučním Rusku. Byli omámeni válkou, revolucí a hladem – nic je nedokázalo vytrhnout z otupělosti.

Mnoho budov na Kamenném ostrově bylo zabráno pro internátní školy a domovy pro postižené; některé obývali staří profesoři, učitelé a jiní intelektuálové. Od revoluce tu tito lidé žili nerušeně, ale teď přišel příkaz vystěhovat se a uvolnit místo pro zotavovny. Protože se téměř nepamatovalo na to, aby vystěhovaní dostali jiné byty, byli fakticky vyhnáni na ulici. Ti, kdo se přátelili se Zinovjevem, Gorkým nebo jinými vlivnými komunisty, se s nimi se svými trápeními svěřili, ale lidé bez „protekce“ se nedovolali nápravy. Výjevy bídy, jimž jsem musela denně přihlížet, vyčerpávaly mé síly. Bylo to všechno zbytečně kruté, nepraktické a bez jakéhokoli vztahu k revoluci. K tomu přistupoval chaos a zmatek, který tu vládl. Byrokratičtí úředníci jako by měli zvláštní potěšení v tom, že si navzájem rušili příkazy. Domy, které už byly v rekonstrukci a na něž se vynaložilo mnoho práce a materiálu, najednou zůstaly nedokončené a začalo se s nějakou jinou prací. Sídla plná uměleckých pokladů byla přeměněna v noclehárny a mezi starožitný nábytek a olejomalby se postavily špinavé železné postele – nesourodé, hloupé plýtvání časem a energií. Zorin často celé hodiny radil se štábem umělců a inženýrů, kteří vypracovávali plány divadel, přednáškových sálů a zábavních podniků, zatímco komisaři práci sabotovali. Bolestnou a směšnou situaci jsem snášela dva týdny, pak jsem to v zoufalství vzdala.

Počátkem května byly zotavovny pro dělníky na Kamenném ostrově otevřeny s velkou pompou, hudbou a projevy. Do celého světa se rozesílaly nadšené zprávy o podivuhodných věcech, které se v Rusku pro dělníky dělají. Ve skutečnosti to byl Coney Island⁴ přenesený do okolí Petrohradu, okázalá podívaná pro důvěřivé návštěvníky. Od té doby se Zorinovo chování ke mně změnilo. Byl chladný, ba nepřátelský. Nepochybně začal tušit zápas, který ve mně probíhal, a roztržku, k níž muselo dojít. S Lizou Zorinovou, která se právě stala matkou, jsem se však vídala často. Ošetřovala jsem ji i její dítě a byla jsem ráda, že tak mohu vyjádřit vděčnost za vřelé přátelství, které mi Zorinovi během mých prvních měsíců v Rusku projevili. Vážila jsem si jejich ryzí poctivosti a oddanosti. Oba byli politicky tak dobře postaveni, že mohli dostat všechno, co chtěli, a přece Liza Zorinová neměla pro své dítě ani tu nejprostší výbavičku. „Tisíce ruských dělnic nemají víc, tak proč bych měla mít já?“ říkávala Liza. Když byla tak slabá, že nemohla dítě kojit, nedal se Zorin přimět, aby požádal o zvláštní příděly. Musela jsem se proti nim spiknout a kupovat na trhu vejce a máslo, abych matce i dítěti zachránila život. Jejich ušlechtilá povaha však můj vnitřní zápas ještě ztěžovala. Rozum mě nabádal, abych se podívala společenským skutečnostem do tváře. Má osobní náklonnost ke komunistům, které jsem poznala a naučila se ctít, odmítala skutečnosti přijmout. Nezáleží na tom zlu – říkala jsem si –, dokud existují lidé jako Zorinovi a Balabanovová, musí být v idejích, které zastávají, něco životaschopného. Houževnatě jsem se držela přeludu, který jsem si sama vytvořila.