Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola VIII – První máj v Petrohradě

Roku 1890 se v Americe poprvé slavil První máj jako mezinárodní svátek práce.¹ Prvomájový den se pro mě stal velikou, povzbuzující událostí. Být svědkem oslavy Prvního máje ve svobodné zemi – o tom se dalo snít, po tom se dalo toužit, ale možná se to nikdy nemělo uskutečnit. A teď, roku 1920, se sen mnoha let v revolučním Rusku chystal stát skutečností. Sotva jsem se mohla dočkat rána Prvního máje. Byl to nádherný den, teplé slunce rozpouštělo poslední krustu kruté zimy. Časně ráno mě přivítaly zvuky hudby: ulicemi pochodovaly skupiny dělníků a vojáků a zpívaly revoluční písně. Město bylo vesele vyzdobeno: Urického náměstí² před Zimním palácem bylo jedna rudá plocha, okolní ulice přímo hýřily barvami. Všude byly velké zástupy lidí a všechny mířily na Marsovo pole, kde byli pohřbeni hrdinové revoluce.³

Přestože jsem měla vstupenku na tribunu, raději jsem zůstala mezi lidmi, abych se cítila součástí velikých zástupů, které přivodily onu světovou událost. Byl to jejich den – den, který si sami vytvořili. A přece – byli podivně tiší, tísnivě mlčenliví. V jejich zpěvu nebyla radost, v jejich smíchu žádné veselí. Mechanicky pochodovali, automaticky odpovídali klakérům na tribuně, kteří provolávali „hurá“, když kolem procházely průvody.

Večer se mělo konat slavnostní představení. Dlouho před stanovenou hodinou bylo Urického náměstí až k paláci a ke břehům Něvy zaplněno lidmi, kteří se shromáždili, aby zhlédli představení pod širým nebem, symbolizující vítězství lidu. Hra měla tři části: první zobrazovala poměry, které vedly k válce, a úlohu, kterou v ní sehráli němečtí socialisté; druhá znázorňovala Únorovou revoluci s Kerenským⁴ u moci; poslední – Říjnovou revoluci. Byla to hra krásně inscenovaná a působivě hraná, živá, skutečná, strhující. Hrálo se na schodišti bývalé Burzy⁵ naproti náměstí. Na nejvyšším stupni seděli králové a královny se svými dvořany, obklopeni vojáky v pestrých uniformách. Scéna představuje okázalou dvorní slavnost: oznamuje se, že na počest světového kapitalismu bude postaven pomník. Nastává veliké veselí a rozpoutá se divoká orgie hudby a tance. Pak se z hlubin vynoří zotročené a dřoucí masy a jejich řetězy žalostně zvoní do hudby nahoře. Plní rozkaz postavit pomník svým pánům: jedni nesou kladiva a kovadliny, druzí se potácejí pod tíhou obrovských kamenných kvádrů a nákladů cihel. Dělníci se dřou ve svém světě bídy a temnoty, poháněni k ještě většímu úsilí bičem dozorců, zatímco nahoře je světlo a radost a páni hodují. Dokončení pomníku ohlásí velké žluté kotouče vytažené do výše za jásotu světa nahoře.

V tu chvíli je dole vidět mávat malý rudý prapor a drobná postava řeční k lidu. Zvedají se rozhněvané pěsti, pak prapor i postava zmizí, jen aby se znovu objevily v jiných částech podsvětí. Znovu mává rudý prapor, hned tady, hned tam. Lid pomalu nabývá sebedůvěry a vzápětí začíná hrozit. Rozhořčení a hněv rostou – králové a královny se polekají. Prchají do bezpečí citadel a armáda se chystá bránit pevnost kapitalismu.

Je srpen 1914. Vládci zase hodují a dělníci otročí. Členové Druhé internacionály⁶ se účastní porady mocných. Zůstávají hluší k prosbám dělníků, aby je zachránili před hrůzami války. Pak zvuky hymny „God Save the King“ ohlásí příchod anglické armády. Za ní následují ruští vojáci s kulomety a dělostřelectvem a průvod ošetřovatelek a mrzáků, daň Molochu války.

Další dějství zobrazuje Únorovou revoluci. Všude se objevují rudé prapory, sem a tam se řítí obrněné automobily. Lid ztéká Zimní palác a strhává znak carství. Moc přebírá Kerenského vláda a lid je hnán zpět do války. Pak přichází úžasná scéna Říjnové revoluce: vojáci a námořníci cválají po prostranství před bílou mramorovou budovou. Vyřítí se po schodech do paláce, následuje krátký boj a masy zdraví vítěze v divokém jásotu. Vzduchem se nese „Internacionála“; stoupá výš a výš do vítězoslavných, radostných akordů. Rusko je svobodné – dělníci, námořníci a vojáci uvádějí novou éru, počátek světové komuny!

Ten obraz byl nesmírně působivý. Ale obrovský zástup zůstal mlčet. Z velikého davu se ozval jen slabý potlesk. Byla jsem ohromená. Jak vysvětlit tak udivující nedostatek odezvy? Když jsem o tom mluvila s Lizou Zorinovou, řekla mi, že lidé Říjnovou revoluci skutečně prožili a představení nutně vyznělo naprázdno ve srovnání se skutečností roku 1917. Má malá komunistická sousedka mi to však vysvětlila jinak. „Lidé zažili od října 1917 tolik zklamání,“ řekla, „že revoluce pro ně ztratila veškerý smysl. Představení jen způsobilo, že jejich zklamání bylo ještě palčivější.“