Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola IX – Militarizace průmyslu

9. sjezd Všeruské komunistické strany, konaný v březnu 1920,¹ se vyznačoval řadou opatření, která znamenala naprostý obrat doprava. Na prvním místě mezi nimi stála militarizace práce a zavedení jednočlenného řízení průmyslu namísto kolektivního vedení závodů. Pracovní povinnost byla v zákonech Socialistické republiky zakotvena už dávno, ale prováděla se, jak řekl Trockij, „jen v malém, soukromém měřítku“. Teď měl být zákon uplatňován doopravdy. Rusko mělo mít militarizovanou průmyslovou armádu, která by bojovala proti hospodářskému rozvratu, tak jako Rudá armáda zvítězila na různých frontách. Takovou armádu bylo prý možné srovnat do latě jen přísnou kázní. Kolektivní vedení továren muselo ustoupit vojenskému řízení průmyslu.

Komunistická menšina proti tomu opatření na sjezdu zahořkle bojovala, ale stranická kázeň zvítězila. Vzrušení však neopadlo: diskuse o této otázce pokračovala ještě dlouho poté, co sjezd skončil. Mnozí z mladších komunistů souhlasili, že opatření znamená krok doprava, ale rozhodnutí své strany hájili. „Kolektivní systém se ukázal jako nezdar,“ říkali. „Dělníci nebudou pracovat dobrovolně, a máme-li přežít další rok, musíme náš průmysl obnovit.“

Stejný názor zastával i Jack Reed. Právě se vrátil po marném pokusu dostat se do Ameriky přes Lotyšsko a celé dny jsme se o nové politice přeli. Jack trval na tom, že je nevyhnutelná, dokud je Rusko napadáno a blokováno. „Byli jsme nuceni zmobilizovat armádu k boji proti vnějším nepřátelům, proč ne armádu k boji proti našemu nejhoršímu vnitřnímu nepříteli, hladu? To dokážeme jen tak, že postavíme na nohy náš průmysl.“ Upozorňovala jsem na nebezpečí vojenské metody a pochybovala jsem, že lze od dělníků očekávat, aby pod nátlakem pracovali výkonně nebo intenzivně. Jack přesto považoval mobilizaci práce za nevyhnutelnou. „V každém případě se to musí zkusit,“ řekl.

Petrohrad byl v té době plný pověstí o stávkách. Kolovala historka, že když Zinovjev se svým štábem objížděl továrny, aby vysvětlil novou politiku, dělníci je z provozů vyhnali. Abych se o situaci dozvěděla z první ruky, rozhodla jsem se továrny navštívit. Už během prvních měsíců v Rusku jsem žádala Zorina o povolení je vidět. Liza Zorinová mě požádala, abych promluvila na několika dělnických schůzích, ale odmítla jsem, protože by podle mě bylo troufalé, abych se pouštěla do poučování těch, kdo revoluci udělali. Kromě toho jsem se v ruštině tehdy ještě necítila docela doma. Když jsem však Zorina požádala, aby mi dovolil navštívit několik továren, vyhýbal se odpovědi. Když jsem se seznámila s Ravičovou, obrátila jsem se s tou věcí na ni a ona ochotně svolila.

Prvním závodem, který jsme navštívili, byl Putilovský závod,² největší a nejvýznamnější podnik na výrobu lokomotiv a vagonů. Před válkou tam pracovalo čtyřicet tisíc dělníků. Teď mi sdělili, že jich pracuje jen 7 000. Mnoho jsem slyšela o putilovcích: sehráli hrdinskou úlohu v revolučních dnech i při obraně Petrohradu proti Judeničovi.

V kanceláři Putilovského závodu nás srdečně přijali, provedli nás různými odděleními a pak nás svěřili průvodci. Bylo nás ve skupině čtyři a jen dva z nás uměli rusky. Zdržela jsem se vzadu, abych se vyptala skupiny dělníků pracujících u ponku. Nejdřív mě přijali s obvyklou podezíravostí, kterou jsem překonala tím, že jsem mužům řekla, že jim nesu pozdravy od jejich bratrů v Americe. „A co revoluce tam?“ zeptali se mě okamžitě. Zdálo se, že se to stalo celonárodní posedlostí, ta představa blízké revoluce v Evropě a Americe. Všichni v Rusku se té naděje drželi. Bylo těžké brát těm špatně informovaným lidem jejich naivní víru. „Americká revoluce ještě není,“ řekla jsem jim, „ale ruská revoluce našla ozvěnu mezi proletariátem v Americe.“ Vyptávala jsem se na jejich práci, na jejich život a na to, jak se dívají na nové dekrety. „Jako bychom nebyli honěni už dost předtím,“ stěžoval si jeden z mužů. „Teď máme pracovat pod vojenskou nagajkou³ (bičem). Samozřejmě budeme muset být v dílně, jinak nás potrestají jako pracovní dezertéry. Ale jak z nás chtějí dostat víc práce? Trpíme hladem a zimou. Nemáme sílu dát víc.“ Namítla jsem, že vláda byla k takovým metodám nejspíš donucena a že kdyby se ruský průmysl neobnovil, postavení dělníků by se ještě zhoršilo. Ostatně putilovští dělníci dostávali zvýhodněný pajok.⁴ „Chápeme, jaké veliké neštěstí Rusko postihlo,“ odpověděl jeden z dělníků, „ale víc ze sebe vymáčknout nedokážeme. I ty dvě libry chleba, které dostáváme, nestačí. Podívejte se na ten chleba,“ řekl a zvedl černou kůrku, „můžeme z toho žít? A naše děti? Nebýt našich lidí na venkově nebo nějakého obchodování na trhu, docela bychom pomřeli. Teď přichází nové opatření, které nás odtrhává od našich lidí a posílá na druhý konec Ruska, zatímco naše bratry odtamtud sem přivlečou, pryč od jejich půdy. Je to bláznivé opatření a nebude fungovat.“

„Ale co může vláda dělat, když je nedostatek potravin?“ zeptala jsem se. „Nedostatek potravin!“ zvolal ten muž. „Podívejte se na trhy. Viděla jste tam nějaký nedostatek potravin? Spekulace a nová buržoazie, v tom je ta potíž. Jednočlenné vedení je náš nový otrokář. Nejdřív nás buržoazie sabotovala a teď zase vládne. Ať to ale jen zkusí, poroučet nám! Ti uvidí. Ať to jen zkusí!“

Muži byli zahořklí a plní nevole. Vtom se vrátil průvodce, aby se podíval, co se se mnou stalo. Dal si velkou práci, aby mi vysvětlil, že výrobní poměry v závodě se od zavedení militarizace práce značně zlepšily. Muži jsou spokojenější a za stejnou dobu se opravilo mnohem víc vagonů a lokomotiv než za předchozího vedení. V závodě je produktivně zaměstnáno 7 000 lidí, ujišťoval mě. Dozvěděla jsem se však, že skutečný počet je menší než 5 000 a že z nich jen asi 2 000 jsou opravdoví dělníci. Ostatní byli vládní úředníci a písaři.

Po Putilovském závodě jsme navštívili Treugolnik,⁵ velkou ruskou továrnu na pryž. Bylo tam čisto a stroje byly v dobrém stavu – dobře vybavený moderní závod. Když jsme došli do hlavní dílny, uvítal nás vedoucí provozu, který byl ve funkci už dvacet pět let. Sám nás prý provede. Zdálo se, že je na továrnu velmi pyšný, jako by byla jeho vlastní. Dost mě překvapilo, že se jim podařilo udržet všechno v tak výborném stavu. Průvodce vysvětlil, že je to proto, že téměř celý dřívější personál zůstal ve vedení. Měli za to, že ať se stane cokoli, nesmějí nechat podnik zpustnout. Bylo to jistě velmi chvályhodné, pomyslela jsem si, ale brzy jsem měla příležitost svůj názor změnit. U jednoho stolu, kde se řezala pryž, pracoval starý dělník s laskavýma očima, které hleděly ze smutné, oduševnělé tváře. Připomínal mi poutníka Luku z Gorkého Na dně.⁶ Náš průvodce byl velmi ostražitý, ale podařilo se mi vyklouznout, zatímco vedoucí provozu vysvětloval ostatním členům naší skupiny nějaké stroje.

„Tak co, batjuško, jak se vám vede?“ pozdravila jsem starého dělníka. „Zle, matuško,“⁷ odpověděl, „pro nás staré jsou to velmi těžké časy.“ Řekla jsem mu, jak na mě zapůsobilo, že jsem v dílně našla všechno v tak dobrém stavu. „To je pravda,“ poznamenal starý dělník, „ale je to proto, že vedoucí provozu a jeho lidé den ze dne doufají, že se zase něco změní a Treugolnik se vrátí bývalým majitelům. Znám je. Pracoval jsem tu dávno předtím, než sem německý majitel tohoto závodu dal nové stroje.“

Když jsme procházeli různými místnostmi továrny, viděla jsem, jak ženy a dívky vzhlížejí se zjevným strachem. Zdálo se to zvláštní v zemi, kde byli pány proletáři. Stroje zřejmě nebyly to jediné, nad čím se pečlivě bdělo – zachovala se i stará kázeň: zaměstnanci nás považovali za bolševické inspektory.

Velký petrohradský mlýn, který jsme navštívili potom, vypadal, jako by byl v obležení: všude ozbrojení vojáci, dokonce i uvnitř dílen. Vysvětlení znělo, že se ztrácela velká množství vzácné mouky. Vojáci hlídali mlynáře, jako by to byli galejníci, a dělníci takové ponižující zacházení přirozeně nesli nelibě. Sotva se odvážili promluvit. Jeden mladík, pohledný chlapík, si mi na poměry stěžoval. „Jsme tu vlastně vězni,“ řekl. „Bez povolení nemůžeme udělat ani krok. Musíme tvrdě pracovat osm hodin a máme jen deset minut na svůj kipjatok⁸ (převařenou vodu) a při odchodu z mlýna nás prohledávají.“ „Není důvodem přísného dozoru krádež mouky?“ zeptala jsem se. „Vůbec ne,“ odpověděl ten chlapec, „komisaři mlýna a vojáci moc dobře vědí, kam mouka mizí.“ Namítla jsem, že by dělníci mohli proti takovým poměrům protestovat. „Protestovat, u koho?“ zvolal chlapec. „Řekli by nám, že jsme spekulanti a kontrarevolucionáři, a zatkli by nás.“ „Copak vám revoluce nic nedala?“ zeptala jsem se. „Ach, revoluce! Ta už není. Skončila,“ řekl zahořkle.

Příštího rána jsme navštívili tabákovou továrnu Laferm.⁹ Podnik byl v plném provozu. Provedli nás závodem a vysvětlili nám celý výrobní postup, počínaje tříděním suroviny a konče hotovými cigaretami zabalenými k prodeji nebo k expedici. Vzduch v dílnách byl dusný, až se zvedal žaludek. „Ženy jsou na to ovzduší zvyklé,“ řekl průvodce, „nevadí jim.“ Pracovalo tam několik těhotných žen a dívky ne starší čtrnácti let. Vypadaly vyčerpaně, měly propadlé hrudníky a černé kruhy pod očima. Některé kašlaly a na tvářích se jim zračil horečnatý ruměnec souchotin. „Je tu nějaká místnost k odpočinku, kde by se mohly najíst nebo vypít čaj a nadýchat se trochu čerstvého vzduchu?“ Nic takového tu není, dozvěděla jsem se. Ženy pracovaly osm hodin bez přestávky; čaj a černý chléb dostávaly u svých pracovních stolů. Pracovalo se v úkolu a zaměstnankyně dostávaly kromě mzdy denně dvacet pět cigaret, které směly prodat nebo vyměnit.

Promluvila jsem s některými ženami. Nestěžovaly si na nic kromě toho, že musejí bydlet daleko od továrny. Cesta do práce a zpět jim většinou zabrala víc než dvě hodiny. Žádaly, aby je ubytovali poblíž Lafermu, a dostaly v tom smyslu slib, ale pak už o tom nikdo neslyšel.

Život si opravdu umí podivně zažertovat. V Americe bych myšlenkou sociální péče pohrdala: považovala bych ji za laciný paliativ. Ale v socialistickém Rusku na mě pohled na těhotné ženy, které pracovaly v dusivém tabákovém vzduchu a sytily jedem sebe i své nenarozené děti, zapůsobil jako zásadní zlo. Promluvila jsem s Lizou Zorinovou, zda by se nedalo něco udělat, aby se to zlo zmírnilo. Liza tvrdila, že „práce v úkolu“ je jediný způsob, jak dívky přimět k práci. Pokud jde o odpočívárny, ženy samy už o ně bojovaly, ale zatím se nedalo nic dělat, protože v továrně nebylo možné uvolnit žádné místo. „Ale jestliže z revoluce nevzešla ani taková drobná zlepšení,“ namítala jsem, „k čemu byla?“ „Dělníci dosáhli kontroly,“ odpověděla Liza, „teď jsou u moci a mají na starosti důležitější věci než odpočívárny – musejí bránit revoluci.“ Liza Zorinová zůstala do značné míry proletářkou, ale uvažovala jako jeptiška zasvěcená službě církvi.

Tížila mě myšlenka, že to, čemu říkala „obrana revoluce“, byla ve skutečnosti jen obrana její strany, která byla u moci. V každém případě můj pokus o sociální péči k ničemu nevedl.