Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola X – Britská dělnická delegace

Ráda jsem se dozvěděla, že do Petrohradu přijela Angelika Balabanovová, aby připravila ubytování pro britskou dělnickou delegaci.¹ Během svého pobytu v Moskvě jsem Angeliku poznala a naučila se oceňovat její ušlechtilého ducha. Byla mi velmi oddaná, a když jsem onemocněla, věnovala mi spoustu času, opatřovala mi léky, které se daly sehnat jen v kremelské lékárně, a zařídila mi zvláštní příděly pro nemocné. Její přátelství bylo velkorysé a dojemné a velmi jsem si ji oblíbila.

Pro delegaci se měl připravit Naryškinův palác a Angelika mě pozvala, abych ji tam doprovodila. Všimla jsem si, že vypadá ještě vyčerpaněji a sklíčeněji, než když jsem ji viděla v Moskvě. Z našeho rozhovoru mi bylo jasné, že těžce trpí skutečností, která se tolik lišila od jejího ideálu. Trvala však na tom, že to, co se mně zdálo nezdarem, je podmíněno životem samým, který je sám tím největším nezdarem.

Naryškinův palác stojí na jižním břehu Něvy, téměř naproti Petropavlovské pevnosti.² Palác byl pro očekávané hosty připraven a k jejich obsluze tam byla umístěna řada služebníků a kuchařů. Brzy delegace přijela – většinou typičtí dělničtí delegáti – a s ní skupina novinářů a paní Snowdenová.³ Nejvýraznější postavou mezi nimi byl Bertrand Russell,⁴ který brzy dal najevo svou nezávislost a odhodlání zkoumat a poznávat věci svobodně a z první ruky.

Na počest delegace uspořádali bolševici na Urického náměstí velkou manifestaci. Tisíce lidí, mezi nimi ženy a děti, přišly vyjádřit vděčnost anglickým zástupcům dělnictva za to, že se odvážili přijet do revolučního Ruska. Slavnost začala zpěvem „Internacionály“, po němž následovala hudba a projevy, které mistrně tlumočila Balabanovová. Pak přišla vojenská cvičení. Slyšela jsem, jak paní Snowdenová nesouhlasně říká: „Taková přehlídka vojska!“ Neodolala jsem pokušení a poznamenala: „Madam, nezapomínejte, že velká ruská armáda je z velké části dílem vaší vlastní země. Kdyby Anglie nepomáhala financovat vpády do Ruska, mohlo by Rusko své vojáky zaměstnat užitečnou prací.“

Britskou delegaci královsky hostili divadly, operami, balety a výlety. Zahrnovali ji přepychem, zatímco lid otročil a hladověl. Sovětská vláda nenechala nic neudělaného, aby vzbudila dobrý dojem, a všechno, co by mohlo znepokojit, bylo před návštěvníky skryto. Angelika nenáviděla tu okázalost a přetvářku a těžce nesla přísný dohled, pod nímž byl každý krok delegace. „Proč by neměli vidět, jak to v Rusku doopravdy vypadá? Proč by se neměli dozvědět, jak ruský lid žije?“ naříkávala. „Ale jsem tak nepraktická,“ opravovala se pak, „možná je to všechno nutné.“ Po dvou týdnech se pro hosty konal rozlučkový banket. Angelika trvala na tom, že musím přijít. Opět zazněly projevy a přípitky, jak je při takových příležitostech zvykem. Projevy, které zněly nejupřímněji, pronesly Balabanovová a paní Ravičová. Ta mě požádala, abych její projev tlumočila, což jsem udělala. Mluvila jménem ruských proletářek a vychvalovala jejich statečnost a oddanost revoluci. „Kéž se anglické proletářky naučí té vlastnosti svých hrdinných ruských sester,“ zakončila paní Ravičová. Paní Snowdenová, bývalá sufražetka, neměla v odpověď ani slovo. Zachovávala „důstojný“ odstup. Dáma však ožila, když projevy skončily a ona se mohla pustit do sbírání autogramů.