Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XI – Návštěva z Ukrajiny

Počátkem května přijeli do Petrohradu z Ukrajiny dva mladí muži. Oba žili řadu let v Americe a byli činní v židovském dělnickém a anarchistickém hnutí. Jeden z nich byl také redaktorem anglického anarchistického týdeníku The Alarm, vydávaného v Chicagu. Roku 1917, když vypukla revoluce, odjeli spolu s dalšími emigranty do Ruska. Když dorazili do své rodné země, zapojili se do tamní anarchistické činnosti, která díky revoluci nabrala obrovský rozmach. Jejich hlavním polem působnosti byla Ukrajina. Roku 1918 pomáhali zorganizovat anarchistickou federaci Nabat¹ (Poplach) a začali vydávat stejnojmenný list. Teoreticky se s bolševiky rozcházeli; v praxi však anarchisté z federace, stejně jako anarchisté v celém Rusku, s bolševiky spolupracovali a také bojovali na všech frontách proti kontrarevolučním silám.

Když se oba ukrajinští soudruzi dozvěděli o našem příjezdu do Ruska, opakovaně se k nám pokoušeli dostat, ale kvůli politickým poměrům a prakticky nemožnému cestování nemohli přijet na sever. Později je bolševici zatkli a uvěznili. Hned po propuštění se vydali do Petrohradu a cestovali nelegálně. Znali nebezpečí, která jim hrozila – zatčení a možná zastřelení za držení a používání falešných dokladů –, ale byli ochotni riskovat cokoli, protože byli odhodláni seznámit nás s fakty o hnutí povstanců² (revolučních rolníků), v jehož čele stál ten neobyčejný muž, Nestor Machno. Chtěli nám přiblížit dějiny anarchistické činnosti v Rusku a vyprávět, jak ji železná pěst bolševiků rozdrtila.

Po dva týdny, v tichu petrohradských nocí, před námi oba ukrajinští anarchisté rozvíjeli panorama zápasu na Ukrajině. Nevzrušeně, klidně a s téměř tajemnou odtažitostí vyprávěli ti mladí muži svůj příběh.

Ukrajině „vládlo“ třináct různých vlád. Každá z nich rolnictvo okrádala a vraždila, pořádala příšerné pogromy a zanechávala za sebou smrt a zkázu. Ukrajinští rolníci, nezávislejší a odvážnější plémě než jejich severní bratři, začali nenávidět všechny vlády a každé opatření, které ohrožovalo jejich půdu a svobodu. Spojovali se a po celá dlouhá léta revolučního období se svým utlačovatelům bránili. Rolníci neměli žádné teorie; nedali se zařadit do žádné politické strany. Jejich nenávist k tyranii byla instinktivní a prakticky celá Ukrajina se brzy změnila v povstalecký tábor. Do tohoto vřícího kotle přišel roku 1917 Nestor Machno.

Machno byl rodem Ukrajinec. Byl to rozený rebel a už v raném věku se začal zajímat o anarchismus. V sedmnácti letech se pokusil zabít carského špicla a byl odsouzen k smrti, ale vzhledem k jeho velkému mládí mu byl trest změněn na doživotní katorgu (těžký žalář, z něhož třetinu trestu odpykával v okovech). Únorová revoluce otevřela brány věznic všem politickým vězňům, mezi nimi i Machnovi. Tehdy už strávil deset let v moskevské věznici Butyrky.³ Když ho poprvé zatkli, měl jen skromné vzdělání, ale ve vězení svůj volný čas dobře využil. Než byl propuštěn, osvojil si značné znalosti z dějin, politické ekonomie a literatury. Brzy po propuštění se Machno vrátil do své rodné vsi Huljajpole, kde zorganizoval odbory a místní sovět. Pak se vrhl do revolučního hnutí a po celý rok 1917 byl duchovním učitelem a vůdcem vzbouřených rolníků, kteří povstali proti statkářům.

Roku 1918, když Brestlitevský mír otevřel Ukrajinu německé a rakouské okupaci, zorganizoval Machno povstalecké rolnické oddíly k obraně proti cizím armádám. Bojoval proti Skoropadskému,⁴ ukrajinskému hetmanovi, kterého podporovaly německé bajonety. Vedl úspěšnou partyzánskou válku proti Petljurovi,⁵ Kaledinovi,⁶ Grigorjevovi⁷ a Děnikinovi. Jako uvědomělý anarchista se snažil dát instinktivní vzpouře rolnictva určitý cíl a smysl. Machnovou myšlenkou bylo, že sociální revoluci je třeba bránit proti všem nepřátelům, proti každému kontrarevolučnímu či reakčnímu pokusu zprava i zleva. Zároveň se mezi rolníky vedla osvětová a kulturní práce, aby se rozvíjeli v anarchokomunistickém duchu s cílem vytvořit svobodné rolnické komuny.

V únoru 1919 uzavřel Machno dohodu s Rudou armádou. Měl nadále držet jižní frontu proti Děnikinovi a dostávat od bolševiků potřebné zbraně a střelivo. Machno měl zůstat v čele povstanců, kteří mezitím vyrostli v armádu, a ta měla mít autonomii ve svých místních organizacích, revolučních sovětech oblasti, která zahrnovala několik gubernií. Bylo dohodnuto, že povstanci budou mít právo pořádat sjezdy, svobodně projednávat své záležitosti a podle toho jednat. V únoru, březnu a dubnu se konaly tři takové sjezdy. Bolševici však dohodu nedodrželi. Zásoby, které Machnovi slíbili a které zoufale potřeboval, přicházely s velkým zpožděním nebo vůbec. Tvrdilo se, že to bylo na rozkaz Trockého, který se na nezávislou povstaleckou armádu nedíval příznivě. Ať tak či onak, Machno narážel na překážky na každém kroku, zatímco Děnikin neustále získával půdu. Brzy začali bolševici namítat proti svobodným rolnickým sovětům a v květnu 1919 přijel do Machnova hlavního stanu vrchní velitel jižních armád Kameněv⁸ v doprovodu členů charkovské vlády, aby sporné záležitosti urovnal. Nakonec bolševičtí vojenští představitelé požadovali, aby se povstanci rozpustili. Ti odmítli a obvinili bolševiky z porušení jejich revoluční dohody.

Mezitím Děnikinův postup začal být stále hrozivější a Machno od bolševiků stále nedostával žádnou podporu. Rolnická armáda se proto rozhodla svolat na 15. června mimořádné zasedání sovětu. Měly se na něm určit konkrétní plány a postupy, jak zastavit rostoucí děnikinovské nebezpečí. Ale 4. června vydal Trockij rozkaz, kterým konání sjezdu zakázal a Machna prohlásil za psance. Na veřejném shromáždění v Charkově Trockij prohlásil, že by bylo lepší nechat na Ukrajině bělogvardějce, než trpět Machna. Přítomnost bílých prý ukrajinské rolnictvo nakloní ve prospěch sovětské vlády, kdežto Machno a jeho povstanci s bolševiky nikdy neuzavřou mír; pokusí se zmocnit nějakého území a uskutečňovat své ideje, což by bylo pro komunistickou vládu neustálou hrozbou. Bylo to prakticky vyhlášení války Machnovi a jeho armádě. Ta se brzy ocitla pod útokem ze dvou stran zároveň – od bolševiků i od Děnikina. Povstanci byli špatně vyzbrojeni a chyběly jim i ty nejnutnější válečné potřeby, a přece se rolnická armáda po dlouhou dobu dokázala udržet díky pouhému vojenskému géniu svého vůdce a bezohledné odvaze jeho oddaných rebelů.

Zároveň zahájili bolševici proti Machnovi a jeho povstancům očerňující kampaň. Komunistický tisk ho obviňoval, že zrádně otevřel jižní frontu Děnikinovi, Machnovu armádu cejchoval jako banditskou bandu a jejího vůdce jako kontrarevolucionáře, kterého je třeba za každou cenu zničit. Tento „kontrarevolucionář“ si však plně uvědomoval, jakou hrozbu Děnikin pro revoluci představuje. Shromáždil nové síly a podporu mezi rolníky a v září a říjnu 1919 zasadil svým tažením Děnikinovi na Ukrajině smrtelnou ránu.⁹ Machno dobyl Děnikinovu dělostřeleckou základnu v Mariupolu, zničil týl nepřátelské armády a podařilo se mu odříznout její hlavní síly od zásobovací základny. Tento skvělý Machnův manévr a hrdinské boje povstalecké armády znovu přivodily přátelský styk s bolševiky. Zákaz namířený proti povstancům byl zrušen a komunistický tisk teď začal Machna velebit jako velkého vojenského génia a statečného obránce revoluce na Ukrajině. Rozpory mezi Machnem a bolševiky však měly hluboké kořeny: on usiloval o vytvoření svobodných rolnických komun na Ukrajině, kdežto komunisté byli odhodláni vnutit jí vládu Moskvy. Střet byl nakonec nevyhnutelný a přišel počátkem ledna 1920.

V té době revoluci ohrožoval nový nepřítel. Grigorjev, dříve v carské armádě, později přítel bolševiků, se teď obrátil proti nim. Protože si svými hesly o svobodě a svobodných sovětech získal na jihu značnou podporu, navrhl Machnovi, aby spojili síly proti komunistickému režimu. Machno svolal shromáždění obou armád a tam Grigorjeva veřejně obvinil z kontrarevoluce a předložil důkazy o četných pogromech na Židy, které zorganizoval. Machno a jeho štáb prohlásili Grigorjeva za nepřítele lidu a revoluce, odsoudili jeho i jeho pobočníky k smrti a na místě je popravili. Část Grigorjevovy armády se přidala k Machnovi.

Děnikin mezitím na Machna dál tlačil a nakonec ho přinutil opustit své postavení. Ovšem ne bez urputných bojů po celé linii dlouhé devět set verst;¹⁰ ústup trval čtyři měsíce a Machno táhl směrem k Haliči. Děnikin postupoval na Charkov, pak dál na sever, dobyl Orel a Kursk a nakonec stanul před branami Tuly, v bezprostřední blízkosti Moskvy.

Zdálo se, že Rudá armáda není schopna Děnikinův postup zastavit, ale Machno mezitím shromáždil nové síly a napadl Děnikina v týlu. Nečekanost tohoto nového obratu a neobyčejné vojenské činy Machnových mužů v tomto tažení rozvrátily Děnikinovy plány, demoralizovaly jeho armádu a daly Rudé armádě příležitost přejít v okolí Tuly do útoku proti kontrarevolučnímu nepříteli.

Když Rudá armáda poté, co Děnikinova vojska definitivně porazila, dorazila do Alexandrovska, Trockij znovu požadoval, aby Machno odzbrojil své muže a podřídil se kázni Rudé armády. Povstanci odmítli, načež bylo proti rebelům zahájeno organizované vojenské tažení, při němž bolševici mnoho z nich zajali a desítky dalších pobili. Machno, kterému se podařilo z bolševické sítě uniknout, byl znovu prohlášen za psance a bandita. Od té doby vedl Machno proti bolševickému režimu nepřetržitou partyzánskou válku.

Příběh ukrajinských přátel, který jsem tu podala ve velmi zhuštěné podobě, zněl stejně romanticky jako činy Stěnky Razina,¹¹ slavného kozáckého rebela, kterého zvěčnil Gogol.¹² Romantické a malebné – ale jaký vztah měla činnost Machna a jeho mužů k anarchismu? Na to jsem se zeptala obou soudruhů. Machno, vysvětlili mi moji zpravodajové, byl sám anarchistou, který se snažil osvobodit Ukrajinu od veškerého útlaku a rozvíjet a organizovat skryté anarchistické sklony rolníků. Za tímto účelem Machno opakovaně vyzýval anarchisty z Ukrajiny i z Ruska, aby mu pomohli. Nabízel jim nejširší možnosti propagandistické a osvětové práce, opatřoval jim tiskárny a místa ke schůzím a poskytoval jim úplnou svobodu jednání. Kdykoli Machno dobyl nějaké město, zavedl pro anarchisty a levé sociální revolucionáře svobodu slova a tisku. Machno často říkával: „Jsem voják a na osvětovou práci nemám čas. Ale vy, kteří jste spisovatelé a řečníci, vy tu práci můžete dělat. Přidejte se ke mně a společně dokážeme připravit půdu pro skutečný anarchistický experiment.“ Hlavní hodnota machnovského hnutí však podle mínění mých soudruhů spočívala v rolnících samotných. Bylo to spontánní, živelné hnutí; odpor rolníků vůči všem vládám nebyl výsledkem teorií, ale hořké zkušenosti a instinktivní lásky ke svobodě. Byli úrodnou půdou pro anarchistické ideje. Proto se k Machnovi přidala řada anarchistů. Byli s ním ve většině jeho vojenských tažení a po celou tu dobu energicky šířili anarchistickou propagandu.

Zorin a jiní komunisté mi tvrdili, že Machno byl štváč proti Židům a že jeho povstanci mají na svědomí četné surové pogromy. Moji návštěvníci tato obvinění rozhodně popírali. Machno proti pogromům zahořkle bojoval, tvrdili; často vydával provolání proti takovým zločinům a některé z těch, kdo se provinili násilím na Židech, dokonce vlastní rukou potrestal. Nenávist k Židům byla na Ukrajině ovšem běžná; nebyla vymýcena ani mezi rudoarmějci. I oni napadali, okrádali a týrali Židy; a přece nikdo nečiní bolševiky odpovědnými za takové ojedinělé případy. Ukrajinu zamořují ozbrojené bandy, které si lidé často pletou s machnovci a které pořádaly pogromy. Bolševici, kteří o tom věděli, toho zmatku využívali, aby Machna a jeho stoupence zdiskreditovali. Ukrajinští anarchisté však – jak mi bylo řečeno – machnovské hnutí neidealizovali. Věděli, že povstanci nejsou uvědomělí anarchisté. Jejich list Nabat na to opakovaně upozorňoval. Na druhé straně anarchisté nemohli přehlížet význam lidového hnutí, které bylo instinktivně vzpurné, anarchisticky založené a úspěšné v zatlačování nepřátel revoluce, což se lépe organizované a vyzbrojené bolševické armádě nedařilo. Proto mnozí anarchisté považovali za svou povinnost s Machnem spolupracovat. Většina však zůstala stranou; měli svou širší kulturní, osvětovou a organizační práci.

Vpadající kontrarevoluční síly, ač se lišily povahou i cíli, se všechny shodovaly v neúprosném pronásledování anarchistů. Ti museli trpět, ať nastoupil jakýkoli nový režim. Bolševici nebyli v tomto ohledu o nic lepší než Děnikin nebo jakýkoli jiný bílý živel. Anarchisté plnili bolševické věznice; mnozí z nich byli zastřeleni a veškerá legální anarchistická činnost byla potlačena. Zvláště Čeka odváděla hrůznou práci: vzkřísila staré carské metody, včetně mučení.

Moji mladí návštěvníci mluvili ze zkušenosti: sami byli opakovaně v bolševických věznicích.