Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XII – Pod povrchem

Hrůzný příběh, kterému jsem dva týdny naslouchala, se na mě snesl jako bouře. Byla tohle ta revoluce, v niž jsem celý život věřila, po níž jsem toužila a pro niž jsem se snažila získat zájem druhých, nebo to byla karikatura – ohavná obluda, která přišla, aby se mi vysmívala a tropila si ze mě posměch? Komunisté, s nimiž jsem se šest měsíců denně stýkala – obětaví, pracovití muži a ženy prodchnutí vysokým ideálem –, byli takoví lidé schopni zrady a hrůz, z nichž je obviňovali? Zinovjev, Radek, Zorin, Ravičová a mnoho dalších, které jsem poznala – mohli by ve jménu ideálu lhát, pomlouvat, mučit, zabíjet? Ale pak – což mi Zorin neřekl, že trest smrti byl v Rusku zrušen? A přece jsem se krátce po svém příjezdu dozvěděla, že v předvečer dne, kdy nový dekret vstoupil v platnost, byly zastřeleny stovky lidí a že Čeka ve skutečnosti s popravami nikdy nepřestala.

Že moji přátelé nepřeháněli, když mluvili o mučení v Čece, jsem se dozvěděla i z jiných zdrojů. Stížností na otřesné poměry v petrohradských věznicích bylo tolik, že se o situaci dozvěděla Moskva. Přijel inspektor Čeky, aby věc vyšetřil. Vězni se báli mluvit, a tak jim byla slíbena beztrestnost. Jenže sotva inspektor odjel, jednoho z vězňů, mladého chlapce, který velmi otevřeně mluvil o surovostech páchaných Čekou, vyvlekli z cely a krutě ho zbili.

Proč se Zorin uchyloval ke lžím? Musel přece vědět, že nezůstanu dlouho v nevědomosti. A nebyl stejných metod vinen i Lenin? „Idejní anarchisté (idějnyje)¹ v našich vězeních nejsou,“ ujišťoval mě. A přece v té chvíli plnili žaláře Moskvy, Petrohradu a mnoha dalších ruských měst četní anarchisté. V květnu 1920 jich byly v Petrohradě zatčeny desítky, mezi nimi dvě dívky ve věku sedmnácti a devatenácti let. Nikdo z vězňů nebyl obviněn z kontrarevoluční činnosti: byli to „idejní anarchisté“, abych užila Leninova výrazu. Několik z nich vydalo k Prvnímu máji manifest, který upozorňoval na otřesné poměry v továrnách Socialistické republiky. Zatčeny byly i ty dvě mladé dívky, které rozšiřovaly leták proti „pracovní knížce“,² jež tehdy právě vstoupila v platnost.

Bolševici vychvalovali pracovní knížku jako jednu z velkých vymožeností komunismu. Prý nastolí rovnost a odstraní příživnictví. Ve skutečnosti měla pracovní knížka do jisté míry povahu „žlutého lístku“,³ jaký za carského režimu dostávaly prostitutky. Zaznamenával se v ní každý krok, který člověk udělal, a bez ní nebylo možné udělat ani krok. Připoutávala svého držitele k jeho zaměstnání, k městu, kde žil, a k pokoji, který obýval. Zaznamenávala jeho politické přesvědčení a stranickou příslušnost a kolikrát byl zatčen. Zkrátka žlutý lístek. Tuto ponižující novinku nesli nelibě i někteří komunisté. Anarchisty, kteří proti ní protestovali, Čeka zatkla. Když se v té věci někdo obrátil na některé přední komunisty, opakovali, co řekl Lenin: „V našich vězeních nejsou žádní idejní anarchisté.“

Svatozář komunistům padala z hlavy. Zdálo se, že všichni věří, že účel světí prostředky. Vzpomněla jsem si na Radkovy výroky na oslavě prvního výročí Třetí internacionály, kdy svým posluchačům líčil „úžasné šíření komunismu“ v Americe. „Padesát tisíc komunistů je v amerických věznicích,“ zvolal. „Molly Steimerová, osmnáctiletá dívka, a její soudruzi, samí komunisté, byli z Ameriky deportováni pro svou komunistickou činnost.“⁴ Tehdy jsem si myslela, že Radek je špatně informován. Přesto se mi zdálo zvláštní, že si fakta neověřil, než taková tvrzení pronesl. Byla nepoctivá a pro Molly Steimerovou a její anarchistické soudruhy znamenala urážku, která se přidala ke křivdě, jíž se jim dostalo od americké plutokracie.

Během uplynulých několika měsíců jsem toho viděla a slyšela dost, abych se trochu vyznala v komunistické psychologii i v teoriích a metodách bolševiků. Už mě nepřekvapoval příběh o jejich dvojaké hře s Machnem, surovosti páchané Čekou, Zorinovy lži. Pochopila jsem, že komunisté bezvýhradně věří jezuitské formuli, že účel světí všechny prostředky. Ba co víc, tou formulí se chlubili. Jakákoli zmínka o hodnotě lidského života, o kvalitě charakteru, o významu revoluční poctivosti jako základu nového společenského řádu byla odmítána jako „buržoazní sentimentalita“, která v revolučním řádu věcí nemá místo. Pro bolševiky byl cílem, jehož mělo být dosaženo, komunistický stát, takzvaná diktatura proletariátu. Všechno, co tento cíl přibližovalo, bylo ospravedlnitelné a revoluční. Leninové, Radkové a Zorinové tedy byli zcela důslední. Posedlí neomylností svého kréda a dávající ze sebe to nejvíc, mohli být zároveň hrdinští i opovrženíhodní. Dokázali pracovat dvacet hodin denně, žít o sledích a čaji a nařizovat vraždění nevinných mužů a žen. Občas se snažili své vraždy zamaskovat předstíraným „nedorozuměním“ – neboť což účel nesvětí všechny prostředky? Dokázali používat mučení a popírat inkvizici, dokázali lhát a pomlouvat a nazývat se idealisty. Zkrátka dokázali sebe i druhé přesvědčit, že z revolučního hlediska je všechno legitimní a správné; jakákoli jiná politika byla slabá, sentimentální nebo byla zradou revoluce.

Při jedné příležitosti, když jsem kritizovala surový způsob, jakým byly křehké ženy vyháněny do ulic odhazovat sníh, a trvala jsem na tom, že i kdyby patřily k buržoazii, jsou to lidé a že je třeba brát ohled na tělesnou zdatnost, řekl mi jeden komunista: „Měla byste se stydět; vy, stará revolucionářka, a přitom tak sentimentální.“ Byl to tentýž postoj, jaký někteří komunisté zaujímali k Angelice Balabanovové, protože byla vždy starostlivá a dychtivá pomoci, kde jen to bylo možné. Zkrátka jsem pochopila, že bolševici jsou sociální puritáni, kteří upřímně věří, že jen oni jsou povoláni spasit lidstvo. Mé vztahy s bolševiky byly čím dál napjatější, můj postoj k revoluci, jak jsem ji poznala, čím dál kritičtější.

Jedno mi bylo zcela jasné: nemohu se připojit k sovětské vládě; nemohu přijmout žádnou práci, která by mě podřídila kontrole komunistické mašinérie. Komisariát osvěty byl touto mašinérií ovládán tak důkladně, že bylo beznadějné očekávat cokoli jiného než rutinní práci. Ve skutečnosti kdo nebyl komunista, nemohl dokázat téměř nic. Dychtila jsem pracovat s Lunačarským, kterého jsem pokládala za jednoho z nejkultivovanějších a nejméně dogmatických komunistů ve vysokém postavení. Přesvědčila jsem se však, že Lunačarskij sám je bezmocným kolečkem stroje a jeho nejlepší snahy jsou neustále omezovány a brzděny. Dozvěděla jsem se také mnoho o systému protekce a korupce, který vládl ve správě škol a v péči o děti. Některé školy byly ve skvělém stavu, děti dobře živené a dobře oblečené, užívaly si koncertů, divadelních představení, tanců a jiných zábav. Většina škol a dětských domovů však byla ubohá, špinavá a zanedbaná. Ti, kdo vedli „zvýhodněné“ školy, neměli velké potíže opatřit pro své svěřence všechno potřebné a často měli i nadbytek. Ale správci „obyčejných“ škol mařili celé týdny čas a síly obcházením jednoho úřadu za druhým, sklíčení a vyčerpaní nekonečným čekáním, než se jim podařilo získat to nejnutnější.

Zprvu jsem tento stav připisovala nedostatku potravin a materiálu. Dost často jsem slyšela, že za to může blokáda a intervence. Do značné míry to byla pravda. Kdyby Rusko nebylo tak vyhladovělé, neměly by špatné hospodaření a korupce tak osudné následky. K všeobecnému nedostatku se však přidávala převládající myšlenka komunistické propagandy. I děti musely sloužit tomuto cíli. Dobře udržované školy byly na odiv, pro zahraniční mise a delegáty, kteří Rusko navštěvovali. Na tyto výstavní školy se plýtvalo vším na úkor ostatních.

Vzpomněla jsem si, jak v Petrohradě všemi otřásl článek v květnové petrohradské Pravdě, který odhaloval otřesné poměry ve školách. Výbor organizací komunistické mládeže⁵ prošetřil některé z těchto ústavů. Našel děti špinavé, zavšivené, spící na špinavých matracích a krmené bídným jídlem; za trest je zavírali na noc do tmavých místností, nechávali je bez večeře, a dokonce je bili. Počet úředníků a zaměstnanců ve školách byl přímo zločinný. Například v jedné škole jich bylo 138 na 125 dětí. V jiné 40 na 25 dětí. Všichni tito příživníci brali chléb přímo od úst nešťastným dětem.

Zorinovi mi opakovaně vyprávěli o Lilinové,⁶ ženě, která vedla petrohradský odbor školství. Prý to byla úžasná pracovnice, oddaná a schopná. Několikrát jsem ji slyšela mluvit, ale nezapůsobila na mě: vypadala upjatě a samolibě, typická puritánská učitelka. Nechtěla jsem si však udělat úsudek, dokud s ní nepromluvím. Když vyšla odhalení o školách, rozhodla jsem se Lilinovou navštívit. Hovořily jsme přes hodinu o školách, které spravovala, o výchově vůbec, o problému mentálně postižených dětí a zacházení s nimi. Zlehčovala nepravosti ve svých školách a tvrdila, že „mladí soudruzi nedostatky přehnali“. Každopádně, dodala, vinníci už byli ze škol odstraněni.

Stejně jako mnoho jiných odpovědných komunistů byla Lilinová své práci zasvěcena a věnovala jí všechen svůj čas a energii. Pochopitelně nemohla na všechno dohlížet osobně; výstavní školy byly podle jejího mínění nejdůležitější, a tak jim věnovala většinu svého času. Ostatní školy byly ponechány v péči jejích četných pomocníků, jejichž způsobilost se posuzovala převážně podle jejich politické užitečnosti. Náš rozhovor posílil mé přesvědčení, že se na práci bolševického odboru školství nemohu nijak podílet.

Odbor zdravotnictví nabízel stejně málo příležitostí ke skutečné službě – službě, která by nestranila výstavním nemocnicím ani politickým názorům pacientů. Tato zásada stranění, bohužel, vládla i v nemocničních pokojích. Jako všechny komunistické instituce byl i odbor zdravotnictví řízen politickým komisařem, doktorem Pervuchinem. Velmi stál o mou pomoc a navrhoval, abych převzala vedení továrních, ambulantních nebo obvodních ošetřovatelských služeb – velmi lichotivá a lákavá nabídka, která mě silně přitahovala. Měla jsem s doktorem Pervuchinem několik porad, ale k žádnému praktickému výsledku nevedly.

Kdykoli jsem jeho odbor navštívila, našla jsem skupiny mužů a žen, kteří čekali, nekonečně čekali. Byli to lékaři a ošetřovatelky, příslušníci inteligence – nikdo z nich komunista –, zaměstnaní v různých oborech zdravotnictví, ale jejich čas a síly se mrhaly v čekárnách doktora Pervuchina, politického komisaře. Byla to žalostná skupina, ti zkroušení a sklíčení muži a ženy, kdysi květ Ruska. Měla jsem se přidat k tomuto tragickému průvodu, podrobit se politickému jhu? Nepřistoupím na to, dokud nebudu přesvědčena, že je to jho pro revoluční proces nezbytné. Cítila jsem, že si musím nejdřív najít nestranickou práci, práci, která by mi umožnila studovat poměry v Rusku a dostat se do přímého styku s lidem, s dělníky a rolníky. Teprve potom budu schopna najít cestu z chaosu pochybností a duševních muk, jimž jsem propadla.