Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XIII – Vstupuji do Muzea revoluce

Muzeum revoluce sídlí v Zimním paláci, v apartmá, které kdysi sloužilo jako dětské pokoje carových dětí. Vchodu do této části paláce se říká dětskij podjezd.¹ Z oken paláce car jistě často hledíval přes Něvu na Petropavlovskou pevnost, živoucí hrob svých politických nepřátel. Jak jinak tomu bylo teď! Ta myšlenka rozněcovala mou obrazotvornost. Když jsem muzeum poprvé navštívila, byla jsem plná úžasu a kouzla té veliké změny.

V jednotlivých místnostech jsem zastihla skupiny mužů a žen při práci; choulili se do svých přehozů a třásli se zimou. Tváře měli opuchlé a namodralé, ruce omrzlé, celým vzezřením připomínali stíny. Jakou oddanost musí mít tito lidé, pomyslela jsem si, když mohou pracovat dál v takových podmínkách. Tajemník muzea M. B. Kaplan² mě přijal velmi srdečně a vyslovil „naději, že se zapojím do práce muzea“. Spolu s dalším členem personálu se mi při několika příležitostech dlouze věnovali a vykládali mi plány a cíle muzea. Požádali mě, abych se připojila k výpravě, kterou muzeum tehdy organizovalo a která měla jet na jih, na Ukrajinu a na Kavkaz. Vysvětlili mi, že tam má sebrat cenný materiál z revolučního období. Ta myšlenka mě lákala. Kromě mého obecného zájmu o muzeum a jeho úsilí to znamenalo nestranickou práci, osvobozenou od komisařů, a výjimečnou příležitost Rusko poznat a studovat.

Během naší známosti jsem se dozvěděla, že ani pan Kaplan, ani jeho přítel nejsou komunisté. Zatímco však pan Kaplan byl rozhodně probolševický a snažil se všechno obhájit a omluvit, druhý muž byl kritický, i když nikterak nepřátelský. Za svého pobytu v Petrohradě jsem se s oběma často vídala a dozvěděla se od nich mnoho o revoluci a o metodách bolševiků. Kaplanův přítel, jehož jméno ze zřejmých důvodů nemohu uvést, často mluvil o naprosté nemožnosti tvůrčí práce uvnitř komunistické mašinérie. „Bolševici,“ říkával, „si pořád stěžují na nedostatek schopných pomocníků, a přitom nikdo – pokud není komunista – nemá velkou šanci.“ Muzeum patřilo k institucím, do nichž se zasahovalo nejméně, a práce v něm dobře pokračovala. Pak sem poslali skupinu dvaceti mladíků, mladých a nezkušených hochů, kteří práci neznali. Protože byli komunisté, dostali vedoucí místa, a výsledkem byly třenice a zmatek. Každý se cítil sledován a špehován. „Bolševikům nezáleží na zásluhách,“ řekl; „hlavně jim jde o členskou legitimaci.“ Budoucností muzea nijak nadšen nebyl, věřil však, že spolupráce „Američanů“ napomůže jeho řádnému rozvoji.

Nakonec jsem se rozhodla pro muzeum jako pro práci, která se mi hodí nejvíc, hlavně proto, že tato instituce byla nestranická. Doufala jsem v podstatnější podíl na životě Ruska, než je sbírání historického materiálu; přesto jsem to pokládala za cennou a potřebnou práci. Když jsem definitivně svolila stát se členkou výpravy, chodila jsem denně do muzea pomáhat s přípravami na dlouhou cestu. Práce bylo mnoho. Nebylo snadné opatřit vagon, vybavit ho na namáhavou cestu a obstarat doklady, které by nám zajistily přístup k materiálu, jejž jsme se chystali sbírat.

Zatímco jsem byla zaměstnána pomocí při těchto přípravách, přijela do Petrohradu Angelika Balabanovová, aby přivítala italskou delegaci.³ Zdála se proměněná. Stýskalo se jí po italských soudruzích: přinesou jí závan její milované Itálie, jejího někdejšího života a práce tam. Ačkoli byla Angelika Ruska rodem, vzděláním i revolučními tradicemi, zapustila kořeny v italské půdě. Dobře jsem jí rozuměla a chápala její pocit odcizení v zemi, jejíž tvrdá půda měla zrodit nový a zářivý život. Angelika si ani sama sobě nechtěla připustit, že život, v nějž se tolik doufalo, se narodil mrtvý. Protože jsem ji však znala, nebylo pro mě těžké pochopit, jak hořký je její žal nad nešťastným a beztvarým výtvorem, který v Rusku vzešel. Ale teď měli přijet její milovaní Italové! Přinesou s sebou vřelost a barvitost Itálie.

Italové přijeli a s nimi nové slavnosti, manifestace, schůze a projevy. Jak odlišné mi to všechno připadalo od mých nezapomenutelných prvních dnů v Bělostrově. Italové se nyní nepochybně cítili stejně ohromeni jako tehdy já, stejně nadšeni zdánlivým zázrakem Ruska. Šest měsíců a těsná blízkost skutečnosti mi obraz úplně změnily. Spontánnost, nadšení a životní síla se z něho docela vytratily. Zůstal jen bledý stín, šklebící se přízrak, který mi svíral srdce.

Na Urického náměstí byly masy dlouhým čekáním čím dál unavenější. Držely je tam celé hodiny, než italská delegace dorazila z Tauridského paláce. Obřady právě začínaly, když se žena, která se opírala o tribunu, pobledlá a strhaná, rozplakala. Stála jsem blízko. „Oni mají lehké mluvení,“ naříkala, „ale my jsme celý den nejedli. Dostali jsme rozkaz pochodovat sem rovnou z práce, jinak přijdeme o příděly chleba. Od pěti od rána jsem na nohou. Po práci nám nedovolili jít domů na ten kousek oběda. Museli jsme jít sem. Sedmnáct hodin o kousku chleba a trošce kipjatku (převařené vody). Vědí ti hosté o nás vůbec něco?“ Projevy pokračovaly, „Internacionála“ zazněla už podesáté, námořníci předváděli své efektní cviky a klakéři na tribuně hulákali hurá. Utekla jsem. I já jsem plakala, i když oči mi zůstaly suché.

Italská delegace byla stejně jako anglická ubytována v Naryškinově paláci. Když jsem tam jednoho dne navštívila Angeliku, zastihla jsem ji ve velkém rozrušení. Od jednoho ze sluhů se dozvěděla, že bývalá kněžna Naryškinová, dřívější majitelka paláce, přišla prosit o stříbrnou ikonu, která byla v rodině po celé generace. „Jen tu ikonu,“ úpěnlivě prosila. Ikona však byla nyní státním majetkem a Balabanovová s tím nemohla nic udělat. „Jen si to představ,“ řekla Angelika, „Naryškinová, stará a opuštěná, teď stojí na nároží a žebrá, a já bydlím v tomhle paláci. Jak strašný je život! Nejsem pro něj stvořená; musím odsud pryč.“

Angeliku však vázala stranická kázeň; zůstala v paláci, dokud se nevrátila do Moskvy. Vím, že se necítila o mnoho šťastněji než otrhaná a hladovějící bývalá kněžna, která žebrala na nároží.

Balabanovová, které záleželo na tom, abych našla vhodnou práci, mi jednoho dne oznámila, že do Petrohradu přijel Petrovskij, v Americe známý jako doktor Goldfarb.⁴ Byl náčelníkem Ústřední správy vojenského vzdělávání, pod niž spadaly i ošetřovatelské školy. Ve Spojených státech jsem se s tím mužem nikdy nesetkala, ale slyšela jsem o něm jako o redaktorovi dělnické rubriky newyorského Forwardu, židovského socialistického deníku.⁵ Nabídl mi místo vrchní instruktorky ve vojenské ošetřovatelské škole, abych tam zavedla americké metody ošetřovatelství, anebo že mě pošle se zdravotním vlakem na polskou frontu. Své služby jsem nabídla hned při první zprávě o polském útoku na Rusko:⁶ cítila jsem, že revoluce je v nebezpečí, a spěchala jsem za Zorinem s prosbou, aby mě přidělili jako ošetřovatelku. Slíbil, že věc předloží příslušným místům, ale nic dalšího jsem o tom neslyšela. Petrovského nabídka mě proto poněkud překvapila. Přišla však příliš pozdě. To, co jsem se mezitím dozvěděla o situaci na Ukrajině, o bolševických metodách vůči Machnovi a hnutí povstanců, o pronásledování anarchistů a o činnosti Čeky, úplně otřáslo mou vírou v bolševiky jako revolucionáře. Nabídka přišla příliš pozdě. Moskva však možná pokládala za nemoudré dovolit mi nahlédnout na frontě do zákulisí; Petrovskij mi rozhodnutí Moskvy nesdělil. Ulevilo se mi.

Konečně jsme dostali radostnou zprávu, že největší potíž je překonána: vagon pro výpravu muzea byl zajištěn. Měl šest oddělení a byl nově natřený a vyčištěný. Teď začala práce na vybavení. Za normálních okolností by trvala další dva měsíce, ale měli jsme podporu muže v čele muzea, předsedy Jatmanova,⁷ komunisty. Spravoval také veškerý majetek Zimního paláce, v němž muzeum sídlí. Větší část prádla, stříbra a skla z carských skladů byla odvezena, ale zůstalo ještě mnoho. S předsedovým příkazem v ruce jsem byla provedena prostorami, které kdysi romanovští lokajové střežili jako posvátné. Našla jsem místnosti až po strop naplněné vzácným a krásným porcelánem a oddělení plná nejjemnějšího prádla. Sklep, táhnoucí se po celé délce Zimního paláce, byl zásoben kuchyňským náčiním všech velikostí a druhů. Pro výpravu by se lépe hodily plechové talíře a hrnce, ale kvůli předpisu, že žádná instituce nesmí od jiné nic požadovat, má-li to sama ve svém vlastnictví, nezbylo než vybrat to nejjednodušší, co se dalo v Zimním paláci získat. Šla jsem domů a přemýšlela o podivnosti života: revolucionáři jedí z romanovského servisu se znakem. Necítila jsem však nad tím žádné nadšení.