Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XIV – Petropavlovská pevnost a Šlisselburg

Protože do našeho odjezdu mělo ještě nějakou dobu uplynout, využila jsem příležitosti, která se naskytla, a navštívila historická vězení, Petropavlovskou pevnost a Šlisselburg.¹ Vzpomněla jsem si na hrůzu a bázeň, jimiž mě samotná jména těchto míst naplňovala, když jsem poprvé přišla do Petrohradu jako třináctileté dítě. Vlastně se má hrůza z Petropavlovské pevnosti datovala ještě mnohem dřív. Myslím, že mi muselo být šest let, když naši rodinu postihl velký otřes: dozvěděli jsme se, že nejstarší bratr mé matky Jegor, student petrohradské univerzity, byl zatčen a je držen v pevnosti. Matka se okamžitě vypravila do hlavního města. My děti jsme zůstaly doma ve strachu a úzkosti, že matka strýce nenajde mezi živými. Prožili jsme úzkostné týdny a měsíce, až se matka konečně vrátila. Velká byla naše radost, když jsme slyšeli, že svého bratra vysvobodila ze světa živých mrtvých. Vzpomínka na ten otřes se mnou však zůstala ještě dlouho.

O sedm let později, když už naše rodina žila v Petrohradě, mě náhodou poslali s pochůzkou, která mě vedla kolem Petropavlovské pevnosti. Otřes, který jsem utrpěla před mnoha lety, ve mně ožil s ochromující silou. Stál tam ten těžký kamenný masiv, temný a zlověstný. Byla jsem vyděšená. Velké vězení pro mě bylo stále strašidelným domem a srdce se mi rozbušilo strachem pokaždé, když jsem kolem něj musela jít. O léta později, když jsem začala čerpat sílu ze života a hrdinství velkých ruských revolucionářů, se mi Petropavlovská pevnost stala ještě nenávistnější. A teď jsem se chystala vstoupit do jejích tajemných zdí a na vlastní oči spatřit místo, které bylo živým hrobem tolika nejlepších synů a dcer Ruska.

Průvodce, který nás měl provést jednotlivými raveliny, byl v tomto vězení deset let. Znal tu každý kámen. Ticho mi však řeklo víc než všechny průvodcovy výklady. Mučedníci, kteří tloukli křídly o studený kámen a pnuli se vzhůru ke světlu a vzduchu, pro mě ožili. Děkabristé,² Černyševskij,³ Dostojevskij,⁴ Bakunin, Kropotkin a desítky dalších promlouvali tisícihlasým hlasem o svém společenském idealismu a o svém osobním utrpení – o svých velikých nadějích a vroucí víře v konečné osvobození Ruska. Teď mohou třepotavé duše hrdinných mrtvých odpočívat v pokoji: jejich sen se splnil. Ale co je to za podivný nápis na zdi? „Dnes v noci mě zastřelí, protože jsem kdysi získal vzdělání.“ Málem jsem ztratila vědomí skutečnosti. Ten nápis mě do ní vrátil. „Co je tohle?“ zeptala jsem se strážného. „To jsou poslední slova jednoho inteligenta,“⁵ odpověděl. „Po Říjnové revoluci zaplnila tohle vězení inteligence. Odtud je odváděli a stříleli, nebo je nakládali na čluny, odkud se už nikdy nevrátili. To byly strašné dny a ještě strašnější noci.“ Sen těch, kdo obětovali životy za osvobození Ruska, se tedy přece jen nesplnil. Mění se ve světě vůbec něco? Nebo je to všechno jen věčné opakování nelidskosti člověka k člověku?

Došli jsme k pruhu ohrazeného prostranství, kde vězni směli trávit půlhodinovou vycházku. Museli jeden po druhém chodit sem a tam po úzké uličce v mrtvém tichu, a strážní na zdi byli připraveni střílet při sebemenším porušení předpisů. A zatímco zavření a spoutaní šlapali svou cestičku bez stromů, všemocní Romanovci vyhlíželi ze Zimního paláce k pozlacené věži nad pevností, aby se ujistili, že jejich nenávidění nepřátelé už nikdy neohrozí jejich bezpečí. Avšak ani Petropavlovská pevnost nedokázala cary uchránit před zabijáckou rukou času a revoluce. Skutečně, změna existuje; pomalá a bolestná, ale přichází.

Na ohrazeném prostranství jsme potkali Angeliku Balabanovovou a Italy. Chodili jsme po obrovském vězení, každý zahloubaný do vlastních myšlenek, které v něm probudilo, co viděl. Napadlo mě, jestli si Angelika všimne nápisu na zdi. „Dnes v noci mě zastřelí, protože jsem kdysi získal vzdělání.“

O nějaký čas později se několik členů naší skupiny vypravilo do Šlisselburgu, ještě strašnějšího hrobu politických nepřátel carismu. Je to několikahodinová cesta lodí proti proudu krásné řeky Něvy. Den byl chladný a šedý, stejně jako naše nálada; právě takové rozpoložení se k návštěvě Šlisselburgu hodilo. Pevnost byla silně střežena, ale povolení od muzea nám zajistilo okamžitý vstup. Šlisselburg je sevřený kamenný masiv posazený na vysoké skále uprostřed otevřeného moře. Po mnoho desetiletí byly v jeho neproniknutelných zdech zazděny jen oběti dvorských intrik a panovnické nemilosti, později se však stal Golgotou politických nepřátel carského režimu.

O Šlisselburgu jsem slyšela, když moji rodiče poprvé přišli do Petrohradu; na rozdíl od Petropavlovské pevnosti jsem však k tomu místu neměla osobní vztah. Význam Šlisselburgu mi přiblížila až ruská revoluční literatura. Nesmazatelně se mi vryl do paměti zvláště příběh Volkenštejnové,⁶ jedné ze dvou žen, které na tom obávaném místě strávily dlouhá léta. A přece nic z toho, co jsem četla, mi to místo nepřiblížilo tak skutečně a děsivě jako chvíle, kdy jsem vystoupala po kamenných schodech a stanula před odpudivou branou. Pokud jde o fyzický stav Petropavlovské pevnosti, revoluce jako by vůbec neproběhla. Vězení zůstalo netknuté, připravené k okamžitému použití novým režimem. Se Šlisselburgem tomu bylo jinak. Hněv proletariátu ten dům mrtvých téměř srovnal se zemí.

Jak krutá a zvrácená je lidská mysl, která dokázala stvořit Šlisselburg! Věru, žádný divoch by nebyl schopen tak ďábelského ducha, jaký vymyslel tuto otřesnou hrobku. Cely postavené jako pytel, bez dveří a oken, jen s malým otvorem, jímž oběti spouštěli do jejich živoucího hrobu. Jiné cely byly kamenné klece, které měly dohnat nešťastníky k šílenství a rozdrásat jim srdce. A přece muži a ženy na tomto strašném místě vydrželi dvacet let. Jakou statečnost, jakou vytrvalost, jakou vznešenou víru musel člověk mít, aby to vydržel a vyšel odtud živý! Zde strávili svůj umučený život Nečajev,⁷ Lopatin,⁸ Morozov,⁹ Volkenštejnová, Fignerová a další z té skvělé družiny. Zde je společný hrob Uljanova,¹⁰ Myškina,¹¹ Kaljajeva,¹² Balmašova¹³ a mnoha dalších. Černá deska s jejich jmény mluví hlasitěji než hlasy navždy umlčené. Ani hučící vlny, které bijí o šlisselburskou skálu, nedokážou ten žalující hlas přehlušit.

Petropavlovská pevnost a Šlisselburg stojí jako živoucí důkaz toho, jak marná je naděje mocných, že uniknou frankensteinovským stvůrám, které sami stvořili.