Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XV – Odbory

Byl červen a čas našeho odjezdu se blížil. Petrohrad se zdál krásnější než kdy jindy; nastaly bílé noci – téměř jasný den, jen bez jeho oslnivé záře, tajemné, konejšivé bílé noci Petrohradu. Kolovaly pověsti o kontrarevolučním nebezpečí a město bylo střeženo proti útoku. Platilo stanné právo a po jedné hodině v noci se nesmělo vycházet do ulic, přestože bylo skoro světlo. Občas přátelé obstarali zvláštní propustky a pak jsme se procházeli liduprázdnými ulicemi nebo podél břehů temné Něvy a šeptem probírali spletitou situaci. Hledala jsem v rozmazaném obraze nějaký výrazný rys – ruská revoluce, obrovský plamen šlehající přes celý svět a ozařující černý obzor vyděděných a utlačovaných –, revoluce, nová naděje, veliké duchovní probuzení. A tady jsem byla uprostřed ní, a přece jsem nikde nemohla spatřit příslib a naplnění té veliké události. Nepochopila jsem smysl a povahu revoluce? Možná bylo bezpráví a zlo, které jsem za těch pět měsíců viděla, od revoluce neoddělitelné. Anebo to byla politická mašinérie, kterou bolševici vytvořili – je to ta síla, která revoluci drtí? Kdybych byla svědkem jejího zrodu, mohla bych to teď lépe posoudit. Zřejmě jsem však přijela až na konec – na agónii celého národa. Je to všechno tak spletité, tak neprostupné, tupik,¹ slepá ulička, jak říkají Rusové. Jen čas a vážné studium, podporované chápavým porozuměním, mi ukážou cestu ven. Zatím si musím udržet odvahu a – pryč z Petrohradu, ven mezi lidi.

Dlouho očekávaná chvíle konečně nadešla. Dne 30. června 1920 připojili náš vagon k pomalému vlaku, kterému se říkalo „Maxim Gorkij“, a vyjeli jsme z Nikolajevského nádraží² do Moskvy.

V Moskvě jsme museli vyřídit mnoho formalit. Mysleli jsme, že nám postačí několik dní, ale zůstali jsme dva týdny. Náš pobyt byl však zajímavý. Město kypělo delegáty II. kongresu Třetí internacionály;³ ze všech koutů světa vyslali dělníci své soudruhy do zaslíbené země, revolučního Ruska, první republiky dělníků. Mezi delegáty byli i anarchisté a syndikalisté, kteří stejně pevně jako já před šesti měsíci věřili, že bolševici jsou symbolem revoluce. Na výzvu z Moskvy odpověděli s nadšením. S některými z nich jsem se seznámila v Petrohradě a teď toužili slyšet o mých zkušenostech a dozvědět se můj názor. Co jsem jim však měla říct, a uvěřili by mi, kdybych to udělala? Byla bych já uvěřila jakékoli nepříznivé kritice, než jsem přijela do Ruska? Kromě toho jsem cítila, že mé názory na bolševiky jsou ještě příliš neucelené, příliš mlhavé, pouhá změť dojmů. Mé staré hodnoty se rozpadly a dosud jsem je nedokázala nahradit. Nemohla jsem proto mluvit o zásadních otázkách, ale svým přátelům jsem sdělila, že moskevská a petrohradská vězení jsou přeplněna anarchisty a jinými revolucionáři, a radila jsem jim, aby se nespokojovali s oficiálními vysvětleními a přesvědčili se sami. Varovala jsem je, že budou obklopeni průvodci a tlumočníky, většinou lidmi z Čeky, a že se fakta nedozvědí, pokud nevyvinou rozhodné a samostatné úsilí.

V Moskvě tehdy panovalo značné vzrušení. Svaz tiskařů byl rozpuštěn a celé jeho vedení posláno do vězení. Svaz svolal veřejnou schůzi, na kterou byli pozváni členové britské dělnické delegace. Tam se nečekaně objevil slavný sociální revolucionář Černov.⁴ Ostře kritizoval bolševický režim, obrovské shromáždění dělníků mu připravilo ovace, a pak zmizel stejně záhadně, jako přišel. Menševik Dan⁵ tolik štěstí neměl. Na schůzi také promluvil, ale nepodařilo se mu uniknout: skončil v Čece. Druhý den ráno moskevská Pravda a Izvěstija⁶ odsoudily počínání svazu tiskařů jako kontrarevoluční a zuřily, že Černovovi bylo dovoleno promluvit. Noviny volaly po příkladném potrestání tiskařů, kteří se odvážili vzepřít sovětské vládě.

Rozpuštěn byl i svaz pekařů, velmi bojovná organizace, a jeho vedení bylo nahrazeno komunisty. Před několika měsíci, v březnu, jsem se zúčastnila sjezdu pekařů. Delegáti na mě zapůsobili jako odvážná skupina, která se nebojí kritizovat bolševický režim a předkládat požadavky dělníků. Tehdy jsem se divila, že jim dovolili v konferenci pokračovat, protože se otevřeně stavěli proti komunistům. „Pekaři jsou škurniki (stahovači kůží),“⁷ řekli mi; „pořád podněcují stávky a stávkovat v dělnické republice si mohou přát jen kontrarevolucionáři.“ Zdálo se mi však, že dělníci takové argumentaci nedokážou porozumět. Stávkovali. Dopustili se dokonce ještě ohavnějšího zločinu: odmítli hlasovat pro komunistického kandidáta a místo něj zvolili muže podle vlastního výběru. Na tento čin pekařů následovalo zatčení několika jejich aktivnějších členů. Dělníci pochopitelně nesli svévolné metody vlády s nevolí.

Později jsem se s některými pekaři setkala a zjistila jsem, že jsou vůči komunistické straně i vládě velmi rozhořčení. Ptala jsem se na stav jejich svazu a řekla jim, že mi bylo sděleno, že ruské odbory jsou velmi mocné a prakticky ovládají hospodářský život země. Pekaři se smáli. „Odbory jsou lokajové vlády,“ řekli; „nemají žádnou samostatnou funkci a dělníci v nich nemají co mluvit. Odbory vykonávají pro vládu jen policejní službu.“ To znělo docela jinak než vyprávění Melničanského,⁸ předsedy Moskevské rady odborových svazů, s nímž jsem se setkala při své první návštěvě Moskvy.

Tehdy mě provedl ústředím odborů, kterému se říká Dom sojuzov,⁹ a vysvětlil mi, jak organizace pracuje. V odborech je sedm milionů dělníků, řekl; patří k nim všechna řemesla a povolání. Dělníci sami průmysl řídí a vlastní. „Budova, ve které jste, patří také odborům,“ poznamenal hrdě; „dříve to bylo Šlechtické shromáždění.“ Sál, v němž jsme byli, sloužil slavnostním shromážděním a vznešení šlechtici sedávali v křeslech se znaky kolem stolu uprostřed. Melničanskij mi ukázal tajnou podzemní chodbu, skrytou pod malou otočnou plošinou, kterou mohli šlechtici v případě nebezpečí uprchnout. Ani ve snu je nenapadlo, že se jednou kolem téhož stolu shromáždí dělníci a budou sedět v tom krásném sále s mramorovými sloupy. Vzdělávací a kulturní práce odborů, vykládal dále předseda, má nesmírný rozsah. „Máme své dělnické vysoké školy a jiné kulturní instituce, které pořádají kurzy a přednášky z nejrůznějších oborů. Všechny je řídí dělníci. Odbory mají vlastní rekreační zařízení a máme přístup do všech divadel.“ Z jeho výkladu bylo zřejmé, že ruské odbory dosáhly stupně, který daleko přesahuje vše, co znají dělnické organizace v Evropě a Americe.

Podobný popis jsem slyšela od Cyperoviče, předsedy petrohradských odborů, s nímž jsem jela poprvé do Moskvy. I on mě provedl petrohradským Palácem práce,¹⁰ krásnou a prostornou budovou, kde měly petrohradské odbory své kanceláře. I z jeho vyprávění vyplývalo, že ruští dělníci konečně dosáhli svého.

Postupně jsem však začala vidět i rub mince. Zjistila jsem, že jako většina věcí v Rusku má i obraz odborů dvojí tvář: jednu předváděnou zahraničním návštěvníkům a „vyšetřovatelům“, druhou známou masám. Pekařům a tiskařům byl nedávno ukázán ten rub. Byla to lekce o tom, jaké výhody plynou odborům v socialistické republice.

V březnu jsem se zúčastnila volební schůze, kterou uspořádali dělníci jedné z velkých moskevských továren. Bylo to nejvzrušenější shromáždění, jaké jsem v Rusku zažila – sál v klubovních místnostech továrny, matně osvětlený, tváře mužů a žen poznamenané strádáním a utrpením, silné rozhořčení nad křivdou, která se jim stala – to všechno na mě hluboce zapůsobilo. Jejich zvolenému zástupci, anarchistovi, sovětské úřady odepřely mandát. Dělníci se sešli už potřetí, aby znovu zvolili svého delegáta do Moskevského sovětu, a pokaždé zvolili téhož muže. Komunistickým protikandidátem byl Semaško,¹¹ lidový komisař zdravotnictví. Očekávala jsem, že poznám vzdělaného a kultivovaného muže. Chování a mluva komisaře na té volební schůzi by však zahanbily i přidavače na stavbě. Spílal dělníkům, že si zvolili nekomunistu, proklínal je a vyhrožoval jim Čekou a krácením přídělů. Na shromážděné však nezapůsobil, leda tak, že ještě zesílil jejich odpor k němu a vzbudil nepřátelství ke straně, kterou zastupoval. Konečné vítězství však patřilo Semaškovi. Úřady volbu dělníků neuznaly a jejich kandidáta později dokonce zatkly a uvěznily. To bylo v březnu. V květnu, za návštěvy britské dělnické delegace, vyhlásil tovární kandidát spolu s dalšími politickými vězni hladovku, která vedla k jejich propuštění.

Příběh, který mi pekaři vyprávěli o svých volebních zážitcích, se podobal našemu Divokému západu v době průkopníků. Čekisté s nabitými zbraněmi chodívali na schůze odborů a dávali jasně najevo, co se stane, pokud dělníci nezvolí komunistu. Pekaři, silná a bojovná organizace, se však zastrašit nedali. Prohlásili, že v Moskvě se nebude péct žádný chléb, pokud jim nedovolí zvolit si vlastního kandidáta. To mělo žádoucí účinek. Po schůzi se čekisté pokusili zvoleného kandidáta zatknout, ale pekaři ho obklopili a bezpečně doprovodili domů. Druhý den poslali úřadům ultimátum, v němž žádali uznání své volby a pro případ odmítnutí hrozili stávkou. Tak pekaři zvítězili a získali převahu nad svými méně odvážnými bratry v ostatních dělnických organizacích menšího významu. V hladovějícím Rusku byla práce pekařů stejně nezbytná jako život sám.