Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XVI – Marija Spiridonovová

Pod Komisariát osvěty spadal také odbor muzeí. Petrohradské Muzeum revoluce mělo dva předsedy; jedním z nich byl Lunačarskij, a bylo proto třeba zajistit jeho podpis na našich pověřovacích listinách, které už podepsal Zinovjev, druhý předseda muzea. Návštěvou u Lunačarského jsem byla pověřena já.

Cítila jsem se před ním poněkud provinile. Z Moskvy jsem v březnu odjížděla se slibem, že se do týdne vrátím a zapojím se do jeho práce. Teď, o čtyři měsíce později, jsem přicházela žádat jeho součinnost v docela jiné oblasti. Šla jsem do Kremlu odhodlaná říct Lunačarskému, co si o situaci v Rusku myslím. Této nutnosti mě však zbavila přítomnost řady lidí v jeho kanceláři; na probrání té věci nebyl čas. Mohla jsem Lunačarskému jen sdělit účel výpravy a požádat ho o pomoc s prací. Setkalo se to s jeho souhlasem. Podepsal naše pověřovací listiny a navíc mi dal úvodní a doporučující dopisy, které nám měly usnadnit úsilí ve prospěch muzea.

Zatímco naše komise dělala potřebné přípravy na cestu na Ukrajinu, našla jsem si čas navštívit v Moskvě různé instituce a setkat se s několika zajímavými lidmi. Mezi nimi byli někteří známí leví sociální revolucionáři, s nimiž jsem se seznámila při své předchozí návštěvě. Už tehdy jsem jim řekla, že bych velmi ráda navštívila Mariji Spiridonovovou,¹ o jejímž stavu jsem slyšela mnoho protichůdných zpráv. Tehdy se však schůzku zařídit nepodařilo: mohla by Spiridonovovou vystavit nebezpečí, protože žila ilegálně, jako venkovanka. Dějiny se skutečně opakují. Za cara Spiridonovová, rovněž převlečená za venkovské děvče, stopovala Luženovského,² tambovského gubernátora, proslulého bičováním rolníků. Když ho zastřelila, byla zatčena, mučena a později odsouzena k smrti. Západní svět se pobouřil a díky jeho protestům byl trest Spiridonovové změněn na doživotní vyhnanství na Sibiři. Strávila tam jedenáct let; Únorová revoluce jí přinesla svobodu a návrat do Ruska. Marija Spiridonovová se okamžitě vrhla do revoluční činnosti. Teď, v Socialistické republice, žila Marija znovu v přestrojení, poté co uprchla z vězení v Kremlu.

Nakonec se podařilo zařídit, abych mohla Spiridonovovou navštívit, a byla jsem varována, abych si dala pozor, aby mě nesledovali čekisté. S Mariinými přáteli jsme se domluvili na místě setkání a odtud jsme kličkovali řadou ulic, až jsme konečně dorazili do nejvyššího patra domu v zadní části dvora. Uvedli mě do malého pokoje, v němž byla postel, malý psací stůl, knihovna a několik židlí. U stolu, zavaleného dopisy a papíry, seděla křehká drobná žena, Marija Spiridonovová. Tohle tedy byla jedna z velkých ruských mučednic, žena, která tak neochvějně snášela mučení, jemuž ji vystavili carovi pochopové. Zorin a Jack Reed mi tvrdili, že se Spiridonovová nervově zhroutila a je držena v sanatoriu. Trpí prý akutní neurastenií a hysterií. Když jsem s Marijí stanula tváří v tvář, okamžitě jsem pochopila, že mě oba muži oklamali. Zorinovi jsem se už nedivila: mnoho z toho, co mi říkal, se postupně ukázalo jako naprosto lživé. Pokud jde o Reeda, který neznal jazyk a byl zcela v zajetí nové víry, ten bral příliš mnoho za hotovou věc. Tak například po návratu z Moskvy za mnou přišel s tím, že historka o zastřelení vězňů en masse v předvečer zrušení trestu smrti je skutečně pravdivá; ujišťoval mě však, že to všechno byla vina jistého úředníka Čeky, který už za to zaplatil životem. Měla jsem příležitost věc prošetřit. Zjistila jsem, že Jack byl opět uveden v omyl. Za tehdejší hromadné zabíjení neodpovídal nějaký jednotlivec. Ten čin byl podmíněn celou soustavou a povahou Čeky.

Strávila jsem s Marijí Spiridonovovou dva dny a poslouchala její vyprávění o událostech od října 1917. Dlouze mluvila o nadšení a zápalu mas a o nadějích, které vzbuzovali bolševici; o jejich nástupu k moci a postupném obratu doprava. Vyložila mi brestlitevský mír, který pokládala za první článek řetězu, jenž od té doby spoutal revoluci. Podrobně hovořila o rozvjorstce,³ soustavě násilných rekvizic, která pustošila Rusko a zdiskreditovala všechno, za co se v revoluci bojovalo; zmínila se o teroru, který bolševici uplatňovali proti každé revoluční kritice, o nové komunistické byrokracii a neschopnosti a o beznadějnosti celé situace. Byla to zdrcující obžaloba bolševiků, jejich teorií i metod.

Jestliže se Spiridonovová opravdu zhroutila, jak mě ujišťovali, a byla hysterická a duševně nevyrovnaná, musela se mimořádně ovládat. Byla klidná, sebejistá a ve všem jasná. Svůj materiál a své informace dokonale ovládala. Několikrát během svého vyprávění, když mi v tváři zahlédla pochybnost, poznamenala: „Obávám se, že mi tak docela nevěříte. Nuže, tady je, co mi píší někteří rolníci,“ a sáhla po hromadě dopisů na stole a předčítala mi pasáže, které drásaly srdce bídou a byly plné hořkosti vůči bolševikům. Toporným, někdy téměř nečitelným písmem psali rolníci z Ukrajiny a ze Sibiře o hrůzách rozvjorstky a o tom, co způsobila jim i jejich půdě. „Vzali nám všechno, i poslední osivo na příští setí.“ „Komisaři nás oloupili o všechno.“ Tak zněly ty dopisy. Rolníci se často ptali, zda Spiridonovová nepřešla k bolševikům. „Jestli nás opustíš i ty, matuško, nemáme se na koho obrátit,“ psal jeden rolník.

Nesmírnost jejích obvinění se vzpírala víře. Bolševici přece byli revolucionáři. Jak by se mohli dopouštět tak strašných věcí, z nichž je obviňovali? Možná nenesli odpovědnost za to, jak se situace vyvinula; měli proti sobě celý svět. Tak třeba brestlitevský mír. Když o něm do Ameriky dorazila první zpráva, byla jsem právě ve vězení. Dlouho a pečlivě jsem uvažovala, zda bylo sovětské Rusko v právu, když vyjednávalo s německým imperialismem. Neviděla jsem však z té situace žádné jiné východisko. Byla jsem pro brestlitevský mír. Od té doby, co jsem přijela do Ruska, jsem o něm slyšela protichůdné verze. Téměř všichni kromě komunistů pokládali brestlitevskou dohodu za stejnou zradu revoluce, jakou byla úloha německých socialistů ve válce – za zradu ducha internacionalismu. Komunisté naproti tomu mír jednomyslně obhajovali a každého, kdo zpochybňoval moudrost a revoluční oprávněnost té dohody, odsuzovali jako kontrarevolucionáře. „Nemohli jsme jinak,“ argumentovali komunisté. „Německo mělo mocnou armádu, kdežto my jsme neměli žádnou. Kdybychom brestlitevskou smlouvu odmítli podepsat, zpečetili bychom osud revoluce. Věděli jsme, že Brest znamená kompromis, ale věděli jsme také, že dělníci Ruska i celého ostatního světa pochopí, že jsme k němu byli donuceni. Náš kompromis se podobal kompromisu dělníků, když jsou po nezdařené stávce nuceni přijmout podmínky svých pánů.“

Spiridonovovou to však nepřesvědčilo. „V argumentu, který bolševici předkládají, není ani slovo pravdy,“ řekla. Je pravda, že Rusko nemělo ukázněnou armádu, která by se mohla postavit německému postupu, ale mělo něco nekonečně účinnějšího: uvědomělý revoluční lid, který by vetřelce odrážel do poslední kapky krve. Ostatně byl to právě lid, kdo zarazil všechny kontrarevoluční vojenské pokusy proti Rusku. Kdo jiný než lid, rolníci a dělníci, znemožnil německé a rakouské armádě setrvat na Ukrajině? Kdo porazil Děnikina a ostatní kontrarevoluční generály? Kdo zvítězil nad Kolčakem a Judeničem? Lenin a Trockij tvrdí, že Rudá armáda. Historickou pravdou však je, že hlavní tíhu bojů na všech frontách nesly dobrovolné vojenské oddíly dělníků a rolníků – povstanci – na Sibiři stejně jako na jihu Ruska, a Rudá armáda obvykle jen dovršovala jejich vítězství. Trockij by teď rád tvrdil, že brestlitevskou smlouvu bylo nutné přijmout, ale on sám ji kdysi odmítl podepsat a proti ní byli i Radek, Joffe a další přední komunisté. Nyní se tvrdí, že se potupným podmínkám podrobili, protože si uvědomili, jak beznadějné je jejich očekávání, že němečtí dělníci zabrání junkerům⁴ vytáhnout proti revolučnímu Rusku. To však nebyl pravý důvod. Byl to bič stranické kázně, který Trockého a ostatní dohnal k poslušnosti.

„Potíž s bolševiky je v tom,“ pokračovala Spiridonovová, „že nevěří masám. Prohlásili se za proletářskou stranu, ale odmítli dělníkům důvěřovat.“ Právě tento nedostatek víry, zdůrazňovala Marija, přiměl komunisty sklonit se před německým imperialismem. A pokud jde o samotnou revoluci, byl to právě brestlitevský mír, který jí zasadil smrtelnou ránu. Nehledě na zradu Finska, Běloruska, Lotyšska a Ukrajiny – které brestlitevský mír vydal na milost a nemilost německým junkerům – viděli rolníci, jak jsou tisíce jejich bratří pobíjeny, a museli strpět, že je okrádají a plení. Prostá rolnická mysl nemohla pochopit naprostý obrat od dřívějších bolševických hesel „žádné kontribuce a žádné anexe“.⁵ Ale i ten nejprostší rolník pochopil, že kontribuce uložené brestlitevskými podmínkami má zaplatit jeho dřina a jeho krev. Rolníci zahořkli a obrátili se proti sovětskému režimu. Zklamaní a skleslí se od revoluce odvrátili. Pokud jde o účinek brestlitevského míru na německé dělníky, jak si mohli zachovat víru v ruskou revoluci, když bolševici vyjednali a přijali mírové podmínky s německými pány přes hlavu německého proletariátu? Zůstává historickým faktem, že brestlitevský mír byl počátkem konce ruské revoluce. K debaklu nepochybně přispěly i další činitele, ale Brest byl z nich nejosudovější.

Spiridonovová tvrdila, že levé eserské živly bolševiky před tímto mírem varovaly a zoufale proti němu bojovaly. Odmítly ho přijmout i poté, co byl podepsán. Přítomnost Mirbacha v revolučním Rusku pokládaly za urážku revoluce, za křiklavou křivdu vůči hrdinnému ruskému lidu, který tolik obětoval a vytrpěl ve svém boji proti imperialismu a kapitalismu. Strana Spiridonovové rozhodla, že Mirbach nemůže být v Rusku trpěn: Mirbach musí zmizet. Po popravě Mirbacha následovalo hromadné zatýkání a pronásledování; bolševici tím prokazovali službu německému císaři. Naplnili věznice ruskými revolucionáři.

V průběhu našeho rozhovoru jsem naznačila, že metoda rozvjorstky byla bolševikům patrně vnucena tím, že rolníci odmítali živit město. Na počátku revolučního období, vysvětlila Spiridonovová, dokud existovaly rolnické sověty, dávali rolníci ochotně a štědře. Když však bolševická vláda začala tyto sověty rozpouštět a zatkla pět set rolnických delegátů, rolnictvo se obrátilo proti ní. Navíc denně viděli neschopnost komunistického režimu: viděli, jak jejich produkty leží na vedlejších stanicích a hnijí, nebo jak jsou na trhu v rukou spekulantů. Za takových podmínek pochopitelně nehodlali dál dávat. To, že rolníci nikdy neodmítli dodávat zásoby Rudé armádě, dokazovalo, že bylo možné použít jiných metod než těch, jichž užívali bolševici. Rozvjorstka jen prohloubila propast mezi vesnicí a městem. Bolševici se uchýlili k trestným výpravám, které se staly postrachem venkova. Kudy prošly, zanechávaly smrt a zkázu. Rolníci, dohnaní konečně k zoufalství, se začali proti komunistickému režimu bouřit. V různých částech Ruska, na jihu, na Urale i na Sibiři, propukla rolnická povstání a všude byla potlačována silou zbraní a železnou rukou.

Spiridonovová nemluvila o vlastním utrpení od té doby, co se její cesty s bolševiky rozešly. Od jiných jsem se však dozvěděla, že byla dvakrát zatčena a značně dlouhou dobu vězněna. I na svobodě byla pod dohledem, stejně jako za cara. Několikrát ji mučili tak, že ji v noci vyvedli a oznámili jí, že bude zastřelena – oblíbená metoda Čeky. Zmínila jsem se o tom Spiridonovové. Fakta nepopřela, ale nerada mluvila o sobě. Byla zcela zaujata osudem revoluce a svého milovaného rolnictva. Na sebe vůbec nemyslela, ale velmi si přála, aby se svět a mezinárodní proletariát dozvěděly, jaký je skutečný stav věcí v bolševickém Rusku.

Ze všech odpůrců bolševiků, s nimiž jsem se setkala, na mě Marija Spiridonovová zapůsobila jako jeden z nejupřímnějších, nejvyrovnanějších a nejpřesvědčivějších. Její hrdinná minulost a to, že odmítla slevit ze svých revolučních idejí za carismu stejně jako za bolševismu, byly dostatečnou zárukou její revoluční bezúhonnosti.