Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XVII – Znovu u Petra Kropotkina

Několik dní předtím, než naše výprava vyrazila na Ukrajinu, se naskytla příležitost znovu navštívit Petra Kropotkina. Byla jsem šťastná, že mohu drahého starého muže vidět za příznivějších okolností než v březnu. Očekávala jsem přinejmenším, že nám tentokrát nebude překážet přítomnost novinářů jako při minulé návštěvě.

Při první návštěvě, v zasněženém březnu, jsem ke Kropotkinovu domku dorazila pozdě večer. Místo vypadalo opuštěně a bezútěšně. Teď však bylo léto. Krajina byla svěží a voňavá; zahrada za domem, oděná do zeleně, se vesele usmívala a zlaté sluneční paprsky rozlévaly teplo a světlo. Petra, který měl odpolední spánek, jsme zatím vidět nemohli, ale přivítala nás jeho žena Sofja Grigorjevna.¹ Přivezli jsme nějaké potraviny, které dostala pro svého otce Saša Kropotkinová,² a několik košů věcí, které poslala jedna anarchistická skupina. Zatímco jsme ty poklady vybalovali, překvapil nás Petr Alexejevič. Zdál se jako vyměněný: léto na něm vykonalo zázrak. Vypadal zdravější, silnější a živější, než když jsem ho viděla naposledy. Hned nás vzal do zeleninové zahrady, která byla téměř celá dílem Sofjiných rukou a sloužila jako hlavní obživa rodiny. Petr na ni byl velmi pyšný. „Co tomu říkáte!“ zvolal; „to všechno je Sofjina práce. A podívejte se na tenhle nový druh salátu“ – a ukázal na obrovskou hlávku. Vypadal mladě; byl téměř veselý a jeho hovor jiskřil. Jeho pozorovací schopnost, bystrý smysl pro humor a velkorysá lidskost působily tak osvěživě, že člověk zapomínal na bídu Ruska, na vlastní rozpory a pochybnosti i na krutou skutečnost života.

Po obědě jsme se sešli v Petrově pracovně – malé místnosti, v níž stál obyčejný stůl místo psacího stolu, úzké lůžko, umyvadlo a police s knihami. Nemohla jsem si pomoct, abych v duchu nesrovnávala tuto prostou, stísněnou Kropotkinovu pracovnu s nádhernými příbytky Radka a Zinovjeva. Petr chtěl vědět, jaké mám dojmy od té doby, co mě viděl naposledy. Vyprávěla jsem mu, jak jsem zmatená a zmítaná, jak se mi zdá, že se mi všechno hroutí pod nohama. Řekla jsem mu, že jsem začala pochybovat skoro o všem, dokonce i o revoluci samé. Nedokázala jsem smířit děsivou skutečnost s tím, co pro mě revoluce znamenala, když jsem přijela do Ruska. Byly poměry, které jsem tu zastihla, nevyhnutelné – bezcitná lhostejnost k lidskému životu, teror, plýtvání a utrpení, které to všechno provázelo? Samozřejmě jsem věděla, že revoluce se nedělají v rukavičkách. Je to tvrdá nutnost, která s sebou nese násilí a ničení, obtížný a strašný proces. Ale to, co jsem zastihla v Rusku, se revolučním poměrům vůbec nepodobalo, bylo jim tak naprosto nepodobné, že to působilo jako karikatura.

Petr pozorně poslouchal; pak řekl: „Není žádný důvod ztrácet víru. Pokládám ruskou revoluci za ještě větší, než byla francouzská, protože pronikla hlouběji do duše Ruska, do srdcí a myslí ruského lidu. Teprve čas může ukázat její plný rozsah a hloubku. To, co vidíte dnes, je jen povrch, poměry uměle vytvořené vládnoucí třídou. Vidíte malou politickou stranu, která svými falešnými teoriemi, chybami a neschopností předvedla, jak se revoluce dělat nemají.“ Bylo neštěstím – pokračoval Kropotkin –, že se tolik anarchistů v Rusku a mas mimo Rusko dalo strhnout ultrarevolučními nároky bolševiků. Ve velikém převratu se zapomnělo, že komunisté jsou politická strana pevně lnoucí k myšlence centralizovaného státu a že jako taková musí nutně svést revoluci na scestí. Bolševici jsou jezuity socialistické církve: věří v jezuitské heslo, že účel světí prostředky. Jejich účelem je politická moc, a proto před ničím neváhají. Prostředky však ochromily energii mas a terorizovaly lid. A přece bez lidu, bez přímé účasti mas na obnově země nelze dosáhnout ničeho podstatného. Bolševiky vynesl nahoru vysoký příliv revoluce. Jakmile se dostali k moci, začali příliv zadržovat. Snaží se odstranit a potlačit kulturní síly země, které plně nesouhlasí s jejich idejemi a metodami. Zničili družstva, která měla pro život Ruska nesmírný význam a byla velkým pojítkem mezi venkovem a městem. Vytvořili byrokracii a úřednictvo, které předčí i úřednictvo starého režimu. Ve vesnici, kde žil, v malém Dmitrovu, je víc bolševických úředníků, než jich tam kdy bylo za vlády Romanovců. Všichni tito lidé žijí z mas. Jsou to příživníci na společenském těle a Dmitrov je jen malou ukázkou toho, co se děje po celém Rusku. Není to vina jednotlivců: spíš je to vina státu, který vytvořili a který diskredituje každý revoluční ideál, dusí veškerou iniciativu a odměňuje neschopnost a plýtvání. Také se nesmí zapomínat, zdůraznil Kropotkin, že blokáda a neustálé útoky intervencionistů na revoluci pomohly posílit moc komunistického režimu. Intervence a blokáda nechávají Rusko vykrvácet a brání lidu pochopit skutečnou povahu bolševického režimu.

Když hovořil o činnosti a úloze anarchistů v revoluci, řekl Kropotkin: „My anarchisté jsme o revolucích hodně mluvili, ale málokdo z nás byl připraven na skutečnou práci, kterou je třeba v jejím průběhu vykonat. Něco jsem v tomto ohledu naznačil ve svém Dobývání chleba.³ Také Pouget⁴ a Pataud⁵ načrtli postup ve svém díle Jak uskutečníme sociální revoluci.“ Kropotkin soudil, že anarchisté nevěnovali dostatečnou pozornost základním prvkům sociální revoluce. Skutečná podstata revolučního procesu nespočívá ani tak v samotném boji – to je jen ničivá fáze, nutná k tomu, aby se uvolnila cesta budovatelskému úsilí. Základním činitelem revoluce je organizace hospodářského života země. Ruská revoluce přesvědčivě dokázala, že se na to musíme důkladně připravit. Všechno ostatní má jen podružný význam. Dospěl k názoru, že to, co Rusku nejvíc chybí, by mohl poskytnout syndikalismus: koryto, jímž by mohla plynout průmyslová a hospodářská obnova země. Měl na mysli anarchosyndikalismus. Ten a družstva by ostatní země uchránily některých chyb a utrpení, jimiž Rusko procházelo.

Odjížděla jsem z Dmitrova velmi posílena teplem a světlem, které vyzařovala krásná osobnost Petra Kropotkina, a velmi povzbuzena tím, co jsem od něho slyšela. Vrátila jsem se do Moskvy, abych pomohla s dokončením příprav na naši cestu. Konečně 15. července 1920 připojili náš vagon k vlaku, který jel na Ukrajinu.