Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XVIII – Na cestě

Náš vlak se právě chystal opustit Moskvu, když nás překvapil zajímavý návštěvník – Krasnoščokov,¹ předseda Dálněvýchodní republiky,² který nedávno přijel do hlavního města ze Sibiře. Slyšel, že jsme ve městě, ale z nějakého důvodu nás nemohl najít. Nakonec se setkal s Alexandrem Berkmanem, který ho pozval do vagonu muzea.

Krasnoščokov se vzhledem nesmírně změnil od svých chicagských dob, kdy byl pod jménem Tobinson ředitelem tamního Dělnického institutu. Tehdy byl jedním z mnoha ruských emigrantů na West Side a působil jako organizátor a přednášející v socialistickém hnutí. Teď vypadal jako jiný člověk; výraz měl přísný, nesl pečeť autority, zdálo se dokonce, že povyrostl. V srdci však zůstal stejný – prostý a laskavý, ten Tobinson, kterého jsme znali v Chicagu.

Měli jsme k dispozici jen krátkou chvíli a náš host ji využil k tomu, aby nám přiblížil poměry na Dálném východě a tamní formu vlády. Skládala se ze zástupců různých politických směrů a „jsou s námi dokonce i anarchisté,“ řekl Krasnoščokov; „tak například Šatov je ministrem železnic. Na Východě jsme nezávislí a je tam svoboda slova. Přijeďte a vyzkoušejte nás, najdete tam pole působnosti pro svou práci.“ Pozval Alexandra Berkmana a mě, abychom ho navštívili v Čitě, a my jsme ho ujistili, že doufáme, že jeho pozvání někdy v budoucnu využijeme. Zdálo se, že s sebou přinesl jinou atmosféru, a bylo nám líto, že se musíme tak brzy rozloučit.

Cestou z Petrohradu do Moskvy si výprava uváděla svou domácnost do pořádku. Jak už jsem se zmínila, měl vagon šest oddělení, z nichž dvě jsme přeměnili na jídelnu a kuchyň. Byla nepatrných rozměrů, ale z jednoho se nám podařilo udělat úhlednou jídelnu a kuchyni by nám mohla závidět leckterá hospodyně. Byl tam velký ruský samovar a všechny potřebné měděné a zinkové hrnce a konvice, které vypadaly velmi efektně. Obzvlášť pyšní jsme byli na ozdobné záclonky v oknech vagonu. Zbývající oddělení sloužila jako kancelář a ložnice. Své jsem sdílela s naší tajemnicí, slečnou A. T. Šakolovou.

Kromě Alexandra Berkmana, kterého muzeum jmenovalo předsedou a vedoucím výpravy, Šakolové jako tajemnice a mě jako pokladní a hospodyně měla výprava ještě tři další členy, mezi nimi mladého komunistu, studenta petrohradské univerzity. Cestou jsme si naplánovali práci a každý člen výpravy dostal přidělen určitý její obor. Já jsem měla shromažďovat údaje v odborech školství a zdravotnictví, v úřadech sociální péče a rozdělování pracovních sil a také v organizaci zvané Dělnicko-rolnická inspekce.³ Po denní práci se měli všichni členové sejít ve vagonu, aby posoudili a roztřídili materiál, který během dne nasbírali.

Naší první zastávkou byl Kursk. Nic významného jsme tam nesehnali kromě páru kandalů (železných pout),⁴ které nosil jeden revolucionář ve Šlisselburgu. Daroval nám je náhodný chodec, který si všiml nápisu na našem vagonu – „Mimořádná komise Muzea revoluce“ –, začal se zajímat a přišel nás navštívit. Ukázalo se, že je to intelektuál, tolstojovec,⁵ správce dětské kolonie. Tu se mu dařilo udržet tím, že sovětské vládě odváděl určité množství práce, které se od něho vyžadovalo: tři dny v týdnu učil v kurských sovětských školách. Zbytek času věnoval své malé kolonii neboli „Dětské komuně“, jak jí s láskou říkal. S pomocí dětí a několika dospělých pěstovali zeleninu potřebnou k obživě kolonie a sami prováděli všechny opravy. Uvedl, že vláda do jeho práce přímo nezasahovala, ale že ji značně ztěžuje znevýhodňování, jemuž je vystaven jako pacifista a tolstojovec. Obával se, že kvůli tomu nebude moci kolonii udržet o mnoho déle. V Kursku tehdy neexistoval žádný obchod a v zásobování byl člověk odkázán na místní úřady. Proti samostatné iniciativě a úsilí se však projevovaly znevýhodňování a nepřátelství. Tolstojovec byl nicméně odhodlán bojovat – v duchovním smyslu – o život své kolonie. Chystal se do centra, do Moskvy, kde doufal získat pro svou komunu podporu.

Osobnost toho muže a jeho dychtivost být užitečný neodpovídaly informacím, které jsem dostávala od komunistů o inteligenci, o její lhostejnosti a neochotě pomáhat revolučnímu Rusku. Nadhodila jsem to téma před naším hostem. Mohl mluvit jen o vzdělaných mužích a ženách z Kurska, svého rodného města, ale ujistil nás, že většinu z nich, a zejména učitele, poznal jako lidi dychtivé spolupracovat, ba i obětavé. Byli však nejzanedbávanější vrstvou a neustále žili v polohladu. Stejně jako on byli vystaveni všeobecnému nepřátelství, dokonce i ze strany dětí, jejichž mysl byla otrávena agitací proti inteligenci.

Kursk je velké průmyslové středisko a zajímal mě osud tamních dělníků. Od našeho hosta jsme se dozvěděli, že mezi dělníky a sovětskými úřady docházelo k opakovaným střetům. Krátce před naším příjezdem vypukla stávka a k jejímu potlačení byli vysláni vojáci. Následovalo obvyklé zatýkání a mnoho dělníků bylo stále ještě v Čece. Tolstojovec soudil, že tento stav věcí je spíš důsledkem všeobecné neschopnosti komunistů než čehokoli jiného. Lidé byli dosazováni na odpovědná místa ne podle svých schopností, ale podle stranické příslušnosti. Politická užitečnost byla prvním hlediskem, a výsledkem bylo pochopitelně všeobecné zneužívání moci a zmatek. Velké škody působilo také komunistické dogma, že účel světí všechny prostředky. Otevřelo dokořán dveře nejhorším lidským vášním a zdiskreditovalo ideály revoluce. Tolstojovec mluvil smutně, jako se mluví o naději, kterou člověk choval a miloval, a ztratil ji.

Druhý den ráno náš host daroval do naší sbírky kandaly, které sám mnoho let nosil ve vězení. Doufal, že se budeme vracet přes Kursk, abychom mohli navštívit několik tolstojovských komun v okolí města. Nedaleko Jasné Poljany⁶ žil prý jeden starý rolník, Tolstého přítel. Měl mnoho cenného materiálu, který by mohl muzeu věnovat. Náš host s námi zůstal až do chvíle odjezdu; strádal hladem po intelektuální společnosti a nerad nás viděl odjíždět.