Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XIX – V Charkově

Po příjezdu do Charkova jsem navštívila anarchistické knihkupectví, jehož adresu jsem si opatřila v Moskvě. Setkala jsem se tam s mnoha přáteli, které jsem znala z Ameriky. Byli mezi nimi Joseph a Leah Goodmanovi,¹ dříve z Detroitu, Fanny Baronová² z Chicaga a Sam Flešin,³ který v roce 1917, než odjel do Ruska, pracoval v redakci Mother Earth⁴ v New Yorku. Spolu s tisíci dalších vyhnanců pospíšili všichni do své rodné země hned při první zprávě o revoluci a od té doby byli v nejprudším víru dění. Budou mi mít mnoho co vyprávět, myslela jsem si; možná mi pomohou vyřešit některé z problémů, které mě trápily.

Charkov ležel několik mil od nádraží, a proto by bylo nepraktické bydlet po dobu našeho pobytu ve městě dál ve vagonu. Pověřovací listiny muzea by nám ubytování zajistily, ale několik členů výpravy dalo přednost tomu bydlet u svých amerických přátel. S pomocí jednoho z našich soudruhů, který byl komandantem jednoho činžovního domu, jsem získala pokoj.

V Moskvě bylo dost teplo, ale Charkov se ukázal jako opravdová výheň a připomínal mi New York v červenci. Hygienická zařízení a vodovod byly zanedbané nebo zničené a vodu bylo nutné nosit z místa vzdáleného několik bloků po schodech do třetího patra. Přesto bylo útěchou mít vlastní pokoj.

Město žilo. Ulice byly plné lidí, kteří vypadali lépe živení a oblečení než obyvatelstvo Petrohradu a Moskvy. Ženy byly hezčí než na severu Ruska, muži ušlechtilejšího typu. Bylo dost podivné vidět krásné ženy ve večerních šatech, jak za bílého dne chodí bosy nebo v dřevěných sandálech bez punčoch. Barevné šátky, které nosila většina z nich, dodávaly ulicím života a barvy a propůjčovaly jim veselý vzhled, který příznivě kontrastoval s šedými tóny Petrohradu.

Mou první úřední návštěvu jsem vykonala v odboru školství. Zastihla jsem dlouhou frontu lidí čekajících na přijetí, ale pověřovací listiny muzea mi okamžitě otevřely dveře a předseda mě přijal nanejvýš srdečně. Pozorně vyslechl můj výklad o účelu výpravy a slíbil, že mi dá příležitost shromáždit veškerý dostupný materiál jeho odboru, včetně nově připravených grafů o jeho práci. Na předsedově stole jsem si všimla výtisku takového grafu, který vypadal jako futuristický obraz, celý pokrytý červenými, modrými a fialovými čarami a tečkami. Když předseda zpozoroval můj nechápavý výraz, vysvětlil, že červená označuje jednotlivé stupně vzdělávací soustavy, kdežto ostatní barvy představují literaturu, divadlo, hudbu a výtvarné umění. Každé oddělení se dále členilo na referáty, které zahrnovaly všechna odvětví vzdělávací a kulturní práce socialistické republiky.

O vzdělávací soustavě předseda uvedl, že ve věku od tří do osmi let chodí dítě do mateřské školy nebo do dětského domova. Přednost dostávají váleční sirotci z jihu, děti rudoarmějců a vůbec děti proletářů. Zbudou-li volná místa, přijímají se i děti buržoazie. Od osmi do třinácti let navštěvují děti školy středního stupně, kde dostávají základní vzdělání, které jim vštěpuje obecnou představu o politickém a hospodářském uspořádání RSFSR. Byly zavedeny moderní vyučovací metody s užitím technických pomůcek, pokud se je podařilo opatřit. Děti se učí výrobním postupům i přírodním vědám. Období od dvanácti do sedmnácti let zahrnuje odbornou přípravu. Pro mladé lidi, kteří projeví zvláštní nadání a sklony, existují také vyšší učiliště. Kromě toho byly zřízeny letní školy a kolonie, kde se vyučuje pod širým nebem. Všechny děti náležející sovětské republice jsou na náklady vlády živeny, oblékány a ubytovány. Vzdělávací soustava zahrnuje rovněž dělnické vysoké školy a večerní kurzy pro dospělé obojího pohlaví. I tady dostávají žáci všechno zdarma, dokonce i zvláštní příděly. Pro podrobnosti mě předseda odkázal na literaturu svého odboru a doporučil mi, abych si prostudovala, jak plán funguje v praxi. Vzdělávací práci velmi ztěžovaly blokáda a kontrarevoluční pokusy; jinak by Rusko ukázalo světu, co dokáže socialistická republika v lidové osvětě. Chybělo i to nejzákladnější, jako papír, tužky a knihy. V zimě musela být většina škol pro nedostatek paliva zavřena. Krutost a hanebnost blokády se nikde neprojevovala zjevněji a křiklavěji než v jejím dopadu na nemocné a na děti. „Je to nejčernější zločin století,“ uzavřel předseda. Dohodli jsme se, že se do týdne vrátím pro materiál do naší sbírky. Také v odboru sociální péče jsem zastihla v čele velmi schopného muže. Práce výpravy ho velmi zaujala a slíbil, že nám potřebný materiál shromáždí, i když nám nemohl nabídnout mnoho, protože jeho odbor byl zřízen teprve nedávno. Jeho úkolem bylo pečovat o práce neschopné a nemocné proletáře a o staré lidi osvobozené od pracovní povinnosti. Dostávali určité příděly potravin a oblečení; pokud byli zaměstnáni, dostávali také určitou peněžní částku, zhruba polovinu svého výdělku. Kromě toho odbor vydržoval pro své svěřence ubytovny a jídelny.

Na chodbě vedoucí k jednotlivým kancelářím odboru stály řady vyhublých a zmrzačených postav, mužů i žen, kteří čekali, až na ně přijde řada a dostanou podporu. Vypadali jako váleční veteráni čekající na almužnu v podobě přídělů; připomínali mi sešlé nezaměstnané, kteří v Americe stojí frontu v útulcích Armády spásy. Obzvlášť mou pozornost upoutala jedna žena. Byla rozzlobená a rozrušená a hlasitě si stěžovala. Manžel jí před dvěma dny zemřel a ona se snažila získat povolení na rakev. Od té doby stála ve frontě, ale poukaz nemohla dostat. „Co si mám počít?“ naříkala. „Nemůžu ho odnést na vlastních zádech ani pohřbít bez rakve a v tomhle horku ho nemůžu mít v pokoji o moc déle.“ Ženin nářek zůstal bez odpovědi, neboť každý byl pohroužen do vlastních starostí. Nemocné a práce neschopné dělníky všude odhazují na smetiště – pomyslela jsem si –, ale v Rusku se vyvíjí úsilí, aby se takové krutosti zabránilo. Soudě však podle toho, co jsem viděla v Charkově, měla jsem dojem, že se mnoho nedosahuje. Byl to nanejvýš skličující obraz, ta dlouhá fronta čekajících. Měla jsem pocit, že se ke škodě přidává ještě posměch.

Navštívila jsem dům, v němž žili lidé vyvržení ze společnosti. Byl udržovaný docela dobře, ale dýchal duchem chladné ústavnosti. Bylo to samozřejmě lepší než spát na ulici nebo proležet celou noc v průjezdech, jak jsou nemocní a chudí často nuceni v kapitalistických zemích, například v Americe. Přesto se zdálo nepatřičné, že se v sovětském Rusku nedalo vymyslet nic veselejšího a vlídnějšího pro ty, kdo obětovali své zdraví a věnovali svou práci obecnému blahu. Bylo to však zřejmě to nejlepší, co mohl odbor sociální péče za nynějšího stavu Ruska udělat.

Večer nás navštívili naši američtí přátelé. Každý z nich měl za sebou bohatou zkušenost boje, utrpení a pronásledování a s překvapením jsem se dozvěděla, že většinu z nich věznili také bolševici. Pro své ideje toho mnoho vytrpěli a štvala je každá vláda Ukrajiny – v některých částech jihu se za poslední dva roky vystřídalo čtrnáct politických převratů. Komunisté nebyli jiní: i oni pronásledovali anarchisty stejně jako ostatní levicové revolucionáře. Přesto anarchisté ve své práci pokračovali. Jejich víra v revoluci navzdory všemu, co vytrpěli, a dokonce i tváří v tvář nejhorší reakci byla vskutku vznešená. Shodovali se, že možnosti mas byly v prvních měsících po Říjnové revoluci nesmírné, byli však toho názoru, že revoluční vývoj byl zabrzděn a postupně zcela ochromen umrtvujícím působením komunistického státu. Na Ukrajině, vysvětlovali, se situace lišila od Ruska, protože rolníci tu žili v poměrně lepších hmotných podmínkách. Uchovali si také větší nezávislost a víc vzpurného ducha. Z těchto důvodů se bolševikům nepodařilo jih podrobit.

Naši hosté mluvili o Machnovi jako o hrdinné lidové postavě a vyprávěli o jeho odvážných činech a o legendách, které rolníci o jeho osobě spřádali. Mezi anarchisty však panovaly značné rozdíly v názorech na význam machnovského hnutí. Někteří ho pokládali za výraz anarchismu a věřili, že by mu anarchisté měli věnovat všechny své síly. Jiní zastávali názor, že povstanci ztělesňují domácího vzpurného ducha jižních rolníků, ale že jejich hnutí není anarchismem, i když je anarchisticky zabarvené. Nebyli pro to, aby se omezili jen na toto hnutí; věřili, že jejich práce by měla mít obsáhlejší a univerzálnější povahu. Několik našich přátel zaujalo zcela odlišné stanovisko a upíralo machnovskému hnutí jakýkoli anarchistický význam.

Machnem byl nejvíc nadšen a o anarchistické hodnotě jeho hnutí byl nejpevněji přesvědčen Joseph, známý jako „Emigrant“ – ten poslední, od něhož by člověk čekal, že se rozehřeje pro vojenskou organizaci. Joseph byl mírný a jemný jako dívka. V Americe se účastnil anarchistického a dělnického hnutí tiše a nenápadně a jen málokdo znal jeho skutečnou hodnotu. Od svého návratu do Ruska byl v nejprudším víru zápasu. Strávil s Machnem mnoho času a naučil se ho milovat a obdivovat pro jeho revoluční oddanost a odvahu. Joseph vyprávěl zajímavou příhodu ze své první návštěvy u rolnického vůdce. Když přijel, povstanci si z nějakého důvodu vzali do hlavy, že přišel jejich náčelníkovi ublížit. Jeden z Machnových nejbližších přátel tvrdil, že Joseph jako Žid musí být také vyslancem bolševiků, poslaným Machna zabít. Když viděl, jak Machno k Josephovi přilnul, rozhodl se „toho Žida“ zabít. Naštěstí nejdřív varoval svého vůdce, načež Machno svolal své muže a promluvil k nim zhruba takto: „Joseph je Žid a idealista; je anarchista. Pokládám ho za svého soudruha a přítele a každého budu činit odpovědným za jeho bezpečnost.“ Armáda Machna zbožňovala a jeho slovo stačilo: Joseph se stal důvěrným přítelem povstanců. Věřili mu, protože jejich baťko⁵ (otec) mu důvěřoval, a Joseph se jim na oplátku hluboce oddal. Teď trval na tom, že se musí do tábora povstalců vrátit: jsou to hrdinní lidé, prostí, stateční a oddaní věci svobody. Chystal se znovu přidat k Machnovi. Přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že pokud se Joseph vrátí, už ho nikdy živého neuvidím. Připadal mi jako jedna z postav Zolova Germinalu,⁶ která miluje všechno živé, a přece je schopna sáhnout k dynamitu kvůli stávkujícím horníkům.

Vyjádřila jsem před přáteli názor, že ať je machnovské hnutí sebedůležitější, má čistě vojenskou povahu, a nemůže proto být výrazem anarchistického ducha. Bylo mi líto, že se Joseph vrací do Machnova tábora, protože jeho práce pro anarchistické hnutí v Rusku mohla mít mnohem větší cenu. Byl však odhodlán a já cítila, že to bylo Josephovo zoufalství nad reakčními sklony bolševiků, co ho stejně jako tolik jiných jeho soudruhů odhánělo od komunistů do Machnových řad.

Během našeho pobytu v Charkově jsem navštívila také odbor rozdělování pracovních sil, který vznikl po zavedení militarizace práce. Podle bolševiků bylo tehdy nutné vrátit dělníky z vesnic, kam se hromadně uchýlili z hladovějících měst. Bylo třeba je zaregistrovat, roztřídit podle profesí a rozmístit tam, kde bylo jejich služeb nejvíc zapotřebí. Při provádění tohoto plánu bylo každý den na ulicích a na tržišti pochytáno mnoho lidí. Spolu s velkým počtem zatčených jako spekulanti nebo za držení carských peněz je zapisovali na seznam odboru rozdělování pracovních sil. Někteří byli posláni do Doněcké pánve,⁷ slabší putovali do koncentračních táborů. Komunisté tuto soustavu a metodu ospravedlňovali jako nutnou v revolučním období, aby bylo možné vybudovat průmysl. V Rusku musí každý pracovat, říkali, nebo bude k práci donucen. Tvrdili, že od zavedení zákona o pracovní povinnosti průmyslová výroba vzrostla.

Měla jsem příležitost hovořit o těchto věcech s mnoha komunisty a o účinnosti nové politiky jsem pochybovala.

Jednoho večera se u mě v pokoji zastavila žena a představila se jako bývalá majitelka bytu. Protože všechny domy byly znárodněny, směla si ponechat tři pokoje; zbytek jejího bytu převzal domovní úřad. Její rodina čítala osm členů, včetně jejích rodičů a vdané dcery s rodinou. Bylo téměř nemožné vtěsnat všechny do tří pokojů, zvlášť uvážíme-li strašlivé horko charkovského léta; přesto si nějak poradili. Dva týdny před naším příjezdem do Charkova však město navštívil Zinovjev. Na veřejném shromáždění prohlásil, že zdejší buržoazie vypadá příliš dobře živená a oblečená. „To dokazuje,“ řekl, „že soudruzi, a zvláště Čeka, zanedbávají svou povinnost.“ Sotva Zinovjev odjel, začalo hromadné zatýkání a noční razie. Konfiskace se staly na denním pořádku. Také jejímu bytu, vyprávěla žena, se dostalo návštěvy a většinu věcí jí odnesli. Nejhorší však bylo, že jí Čeka nařídila uvolnit jeden z pokojů, a teď byla celá rodina namačkaná ve dvou malých pokojích. Velmi se obávala, aby do uvolněného pokoje nepřidělili někoho z Čeky nebo nějakého rudoarmějce. „Velice se nám ulevilo,“ řekla, „když nám oznámili, že tento pokoj obsadí někdo z Ameriky. Přáli bychom si, abyste tu zůstala dlouho.“

Do té doby jsem nepřišla do osobního styku s příslušníky vyvlastněné buržoazie, kteří revolucí opravdu trpěli. Těch několik měšťanských rodin, s nimiž jsem se setkala, žilo dobře, což mě překvapovalo. Tak například v Petrohradě žil velmi nákladně jistý chemik, s nímž jsem se seznámila v Šatovově domě. Sovětské úřady mu dovolily provozovat jeho továrnu a on dodával vládě chemikálie mnohem levněji, než by je dokázala vyrobit sama. Svým dělníkům platil poměrně vysoké mzdy a zajišťoval jim příděly. Jednou mě chemikova rodina pozvala na večeři. Shledala jsem, že bydlí v přepychovém bytě plném cenných předmětů a uměleckých pokladů. Má hostitelka, chemikova žena, byla nákladně oblečená a měla na krku drahocenný náhrdelník. Večeře měla několik chodů a byla podávána s okázalou nádherou, s hojností vybraného damaškového prádla. Musela stát několik set tisíc rublů, což bylo v Rusku roku 1920 malé jmění. Udivovalo mě, že téměř každý v Petrohradě chemika znal a věděl o jeho způsobu života. Bylo mi však řečeno, že ho sovětská vláda potřebuje, a proto mu dovoluje žít, jak se mu zlíbí. Jednou jsem mu vyjádřila svůj údiv, že bolševici jeho bohatství nezkonfiskovali. Ujistil mě, že není jediný z buržoazie, kdo si uchoval své dřívější postavení. „Buržoazie zdaleka není mrtvá,“ řekl, „jen ji takříkajíc na chvíli uspali chloroformem kvůli bolestivé operaci. Ale už se z účinků narkózy probírá a brzy se úplně zotaví. Potřebuje jen trochu víc času.“ Žena, která mě navštívila v charkovském pokoji, nepochodila tak dobře jako petrohradský chemik. Byla součástí trosek, které po sobě zanechala revoluční bouře, jež se přehnala Ruskem.

Za svého pobytu v hlavním městě Ukrajiny⁸ jsem se setkala s několika zajímavými lidmi ze vzdělaných vrstev, mezi nimi s inženýrem, který se právě vrátil z Doněcké pánve, a se ženou zaměstnanou v jednom sovětském úřadě. Oba byli kultivovaní lidé a osud Ruska jim ležel na srdci. Mluvili jsme o Zinovjevově návštěvě. Potvrdili mi, co jsem už slyšela. Zinovjev káral své soudruhy za laxnost vůči buržoazii a vytýkal jim, že nepotlačují obchod. Ihned po Zinovjevově odjezdu začala Čeka provádět razie bez rozdílu a příslušníci buržoazie přitom přišli téměř o poslední věci, které měli. Nejtragičtější na tom podle inženýra bylo, že dělníci z těchto razií neměli žádný prospěch. Nikdo nevěděl, co se se zabavenými věcmi stalo – prostě zmizely. Inženýr i ona sovětská úřednice mluvili s velkými obavami o všeobecném rozkladu idejí. Rusové kdysi věřili, řekla žena, že chatrče i paláce jsou stejně špatné a měly by být odstraněny. Nikdy je nenapadlo, že by smyslem revoluce mělo být pouze přesunout majetek – nastěhovat boháče do chatrčí a chudé do paláců. Nebyla pravda, že se dělníci dostali do paláců. Jen je přiměli věřit, že právě to je úkolem revoluce. Ve skutečnosti zůstaly masy tam, kde byly předtím. Teď tam však nebyly samy: ocitly se ve společnosti tříd, které chtěly zničit.

Stavebního inženýra poslala sovětská vláda do Doněcké pánve stavět domy pro dělníky a já byla ráda, že se od něho mohu dozvědět o tamních poměrech. Komunistický tisk přinášel nadšené zprávy o intenzivní těžbě uhlí v pánvi a úřední propočty tvrdily, že země bude na blížící se zimu dostatečně zásobena uhlím. Ve skutečnosti byly doněcké doly, jak mi inženýr sdělil, v nanejvýš žalostném stavu. S horníky se zacházelo jako s dobytkem. Dostávali mizerné příděly, chodili téměř bosí a byli nuceni pracovat po kotníky ve vodě. Následkem takových podmínek se těžilo velmi málo uhlí. „Byl jsem členem komise, která dostala příkaz situaci prošetřit a podat zprávu o svých zjištěních,“ řekl inženýr. „Naše zpráva zdaleka není příznivá. Víme, že je nebezpečné vypovídat o skutečnostech tak, jak jsme je zjistili: může nás to přivést do Čeky. Rozhodli jsme se však, že Moskva musí skutečnostem pohlédnout do očí. Systém politických komisařů, všeobecná bolševická neschopnost a ochromující působení státní mašinérie učinily naši budovatelskou práci v pánvi téměř nemožnou. Bylo to žalostné selhání.“

Dalo se takovému stavu věcí vyhnout v revolučním období a v zemi průmyslově tak málo rozvinuté, jako je Rusko? ptala jsem se. Revoluci napadala buržoazie zevnitř i zvenčí; bylo naléhavě nutné se bránit a na budovatelskou práci nezbývaly síly. Inženýr můj názor s opovržením odmítl. Ruská buržoazie byla slabá a nemohla klást prakticky žádný odpor, tvrdil. Byla početně bezvýznamná a trpěla nečistým svědomím. Pro bolševický teror nebylo potřeby ani ospravedlnění a právě on především ochromoval budovatelské úsilí. Intelektuálové ze středních vrstev byli po mnoho let činní v liberálním a revolučním hnutí Ruska, a příslušníci buržoazie tak měli k masám blíž. Když nadešel velký den, buržoazie, zastižená nepřipravená, se raději vzdala, než aby bojovala. Revoluce ji ohromila víc než kteroukoli jinou třídu v Rusku. Nebyla vůbec připravena a dodnes se nezorientovala. Nebyla pravda, jak tvrdili bolševici, že ruská buržoazie je pro revoluci aktivní hrozbou.

Doporučili mi, abych navštívila náčelnici odboru Dělnicko-rolnické inspekce; tu funkci zastávala žena, dříve důstojnice Čeky, o níž se říkalo, že je velmi přísná, ba krutá, ale výkonná. Mohla mi prý poskytnout mnoho cenného materiálu a zjednat mi přístup do věznic a koncentračních táborů. Když jsem navštívila kanceláře Dělnicko-rolnické inspekce, nebyla ke mně vedoucí dáma zprvu nikterak vlídná. Mé pověřovací listiny přešla bez povšimnutí, Zinovjevův podpis na ni zřejmě nezapůsobil. Vtom vyšel z vnitřní kanceláře muž. Ukázalo se, že je to Dybenko,⁹ vysoký důstojník Rudé armády, a sdělil mi, že o mně slyšel od Alexandry Kollontajové,¹⁰ o níž mluvil jako o své ženě. Slíbil, že dostanu všechen dostupný materiál, a požádal mě, abych se vrátila později během dne. Když jsem přišla znovu, byla dáma mnohem vlídnější a ochotná poskytnout mi informace o činnosti svého odboru. Ukázalo se, že byl zřízen k boji proti rozmáhající se sabotáži a úplatkářství. Patřilo to k povinnostem Čeky, ale ukázalo se jako nutné vytvořit nový odbor pro kontrolu a nápravu zlořádů. „Je to tribunál, k němuž se lze ve věcech odvolat,“ řekla žena; „právě teď například prošetřujeme stížnosti vězňů, kteří byli neprávem odsouzeni nebo dostali nepřiměřeně vysoké tresty.“ Slíbila, že nám zajistí povolení k prohlídce trestních zařízení, a o několik dní později tu příležitost dostalo několik členů výpravy.

Nejprve jsme navštívili hlavní charkovský koncentrační tábor. Na dvoře jsme zastihli řadu vězňů, kteří kopali novou stoku. Bylo jí rozhodně zapotřebí, neboť celé místo bylo plné odporného zápachu. Vězeňská budova byla rozdělena na řadu místností, všechny přeplněné. Jedné z nich se říkalo „byt spekulantů“, ačkoli téměř všichni její obyvatelé protestovali, že je takto zařadili. Vypadali chudě a vyhladověle a každý z nich dychtil vylíčit nám svůj bolestný příběh, zřejmě v domnění, že jsme úřední vyšetřovatelé. V jedné z chodeb jsme našli několik komunistů obviněných ze sabotáže. Sovětská vláda zřejmě své vlastní lidi nezvýhodňovala.

V táboře byli bělogvardějští důstojníci zajatí na polské frontě a desítky rolníků a rolnic zadržovaných pro nejrůznější obvinění. Byl to žalostný pohled, jak tam sedí na podlaze, protože nebylo lavic, ubohý houf, zmatení a neschopní pochopit souhru událostí, která je chytila do sítě.

V koncentračním táboře bylo zavřeno přes tisíc práceschopných mužů, bez užitku pro společnost, a jejich střežení a obsluha vyžadovaly četné úředníky. A přece Rusko naléhavě potřebovalo pracovní síly. Připadalo mi to jako nepraktické plýtvání.

Potom jsme navštívili věznici. U brány gestikuloval a křičel rozhněvaný dav. Dozvěděla jsem se, že vězeňské úřady toho rána odmítly přijmout týdenní balíčky, které vězňům nosili příbuzní. Někteří z těch lidí přišli z dálky mnoha mil a za jídlo pro své zatčené manžely a bratry utratili poslední rubl. Byli bez sebe. Naše průvodkyně, vedoucí úřadu, slíbila, že věc prošetří. Prošli jsme velkou věznici – skličující pohled na lidskou bídu a zoufalství. Na samotkách byli odsouzení k smrti. Jejich pohled mě pronásledoval ještě celé dny – oči plné hrůzy z mučivé nejistoty, ze strachu, že je kdykoli zavolají na smrt.

Charkovští přátelé nás požádali, abychom ve věznici vyhledali jistou mladou ženu. Abychom nevzbudili pozornost, hledali jsme ji očima v různých částech zařízení, až jsme spatřili někoho, kdo odpovídal jejímu popisu. Byla to anarchistka, držená jako politická vězeňkyně. Poměry ve věznici jsou špatné, řekla nám. Bylo zapotřebí dlouhé hladovky, aby se úřady donutily zacházet s politickými slušněji a nechávat přes den otevřené dveře cel odsouzených k smrti, aby od ostatních vězňů mohli dostat trochu povzbuzení a útěchy. Vyprávěla o mnoha neprávem zatčených a ukázala nám na starou, prostoduše vyhlížející rolnici zavřenou na samotce jako Machnovu špionku – obvinění zjevně vzniklé z nedorozumění.

Vězeňský režim byl velmi přísný. Mimo jiné bylo vězňům zakázáno vylézat na okna nebo se dívat na dvůr. Vyprávěli nám o vězni, na kterého stříleli, protože toto pravidlo jednou porušil. Zaslechl z ulice pod sebou nějaký hluk, a zvědav, co se děje, vylezl na okenní parapet své cely. Strážný na dvoře ho nevaroval. Vystřelil a muže těžce zranil. Mnoho podobných historek o přísnosti a zlořádech jsme od vězňů slyšeli. Cestou do města jsem vyjádřila údiv nad poměry, které se ve věznicích trpí. Poznamenala jsem k naší průvodkyni, že by to vyvolalo vážný skandál, kdyby se západní svět dozvěděl, v jakých podmínkách vězni v socialistickém Rusku žijí a jak se s nimi zachází. Nic nemohlo takovou brutalitu ospravedlnit, myslela jsem si. Předsedkyně Dělnicko-rolnické inspekce však zůstala nedotčena. „Žijeme v revolučním období,“ odpověděla; „s tím se nedá nic dělat.“ Slíbila však, že prošetří některé případy krajní nespravedlnosti, na které jsme ji upozornili. Nebyla jsem přesvědčena, že za stávající zla nese odpovědnost revoluce. Jestliže revoluce opravdu musela snášet tolik brutality a zločinu, k čemu tedy nakonec revoluce byla?

Na konci našeho prvního týdne v Charkově jsem se vrátila do odboru školství, kde mi slíbili materiál. K svému překvapení jsem zjistila, že nic připraveno nebylo. Bylo mi sděleno, že předseda je nepřítomen, a znovu mě ujistili, že slíbené údaje budou shromážděny a připraveny do našeho odjezdu. Pak mě odkázali na vedoucího jistého pokusného školního oddělení. Předseda mi říkal, že se tam rozvíjejí některé zajímavé vzdělávací metody, ale vedoucího jsem shledala neinteligentním a tupým. O nových metodách mi nedokázal nic říct, byl však ochoten poslat pro jednoho z učitelů, aby mi věci vysvětlil. Byl vypraven posel, ale brzy se vrátil se zprávou, že učitel právě předvádí svou metodu ve třídě a nemůže přijít. Vedoucí se rozzuřil. „Musí přijít,“ křičel, „buržoazie sabotuje jako ta ostatní zatracená inteligence. Všechny by je měli postřílet. Obejdeme se bez nich docela dobře.“ Patřil k typu úzkoprsých, fanatických a pronásledujících komunistů, kteří revoluci škodili víc než kterýkoli kontrarevolucionář.

Během našeho pobytu v Charkově jsme měli čas navštívit také několik továren. V jednom závodě na výrobu pluhů jsme našli velkou půdu naplněnou hotovými výrobky. Divila jsem se, že se pluhy skladují v továrně, místo aby sloužily svému účelu na polích. „Čekáme na rozkaz z Moskvy,“ vysvětlil vedoucí; „byla to spěšná zakázka a vyhrožovali nám zatčením pro sabotáž, kdyby nebyla připravena k odeslání do šesti týdnů. To bylo před šesti měsíci, a jak vidíte, pluhy jsou pořád tady. Rolníci je naléhavě potřebují a my potřebujeme jejich chléb. Ale směňovat nemůžeme. Musíme čekat na rozkaz z Moskvy.“

Vzpomněla jsem si na Zinovjevovu poznámku, když při našem prvním setkání uvedl, že Petrohrad nemá palivo, přestože necelých sto verst od města je ho dost, aby zásobilo téměř polovinu země. Navrhla jsem tehdy, aby byli petrohradští dělníci vyzváni, ať palivo do města dopraví sami. Zinovjevovi to připadalo velmi naivní. „Kdybychom něco takového povolili v Petrohradě,“ řekl, „stejný požadavek by vznesla i jiná města. Vzniklo by soupeření mezi obcemi, a to je buržoazní instituce. Narušilo by to náš plán znárodněného a centralizovaného řízení.“ To byla vládnoucí zásada, a v jejím důsledku neměli charkovští dělníci chléb, dokud Moskva nedá příkaz poslat pluhy rolníkům. Nadvláda státu byla úhelným kamenem marxismu.

Několik dní před odjezdem z Charkova jsem ještě jednou navštívila odbor školství a opět jsem nezastihla jeho předsedu. K svému zděšení jsem se dozvěděla, že žádný materiál nedostanu, protože bylo rozhodnuto, že Ukrajina bude mít vlastní muzeum, a předseda odjel do Kyjeva, aby ho zorganizoval. Pocítila jsem rozhořčení nad ubohým podvodem, kterého se na nás dopustil muž na vysokém komunistickém postu. Ukrajina měla jistě právo na vlastní muzeum, ale proč ten malicherný podvod, kvůli němuž výprava ztratila tolik drahocenného času?

Dohra této příhody přišla o několik dní později, když nás překvapil spěšný příchod naší tajemnice, která nám oznámila, že musíme Charkov opustit okamžitě a co nejnenápadněji, protože místní výkonný výbor strany se rozhodl zabránit nám ve vývozu statistického materiálu z Ukrajiny. Pospíšili jsme si tedy s odjezdem, abychom zachránili, co jsme už shromáždili. Věděli jsme, že kdyby materiál zůstal v Charkově, přišel by nazmar a plán samostatného ukrajinského muzea by na mnoho let zůstal jen na papíře.

Před odjezdem jsme si domluvili poslední poradu s místními přáteli. Cítili jsme, že je možná už nikdy neuvidíme. Při té příležitosti se podrobně probírala činnost federace Nabat. Tato všeobecná anarchistická organizace jihu byla založena na základě zkušeností ruských anarchistů a z přesvědčení, že k účinnější práci je zapotřebí jednotné organizace. Nechtěli pro revoluci jen umírat, ale i žít. Ukázalo se, že anarchisté v Rusku byli rozděleni do několika frakcí, většinou početně malých a s nepatrným praktickým vlivem na průběh událostí v Rusku. Nedokázali získat trvalou oporu v řadách dělníků. Proto bylo rozhodnuto shromáždit všechny anarchistické živly na Ukrajině do jedné federace, a být tak s to postavit jednotnou frontu v boji nejen proti invazi a kontrarevoluci, ale i proti komunistickému pronásledování.

Jednotným úsilím se Nabatu podařilo pokrýt většinu jihu a navázat úzký styk se životem dělníků a rolnictva. Časté změny vlády na Ukrajině nakonec zahnaly anarchisty do ilegality a nelítostné pronásledování ze strany bolševiků zbavilo jejich řady nejčinnějších pracovníků. Federace však mezi lidem zapustila kořeny. Malá skupina byla v neustálém nebezpečí, ale energicky pokračovala ve své osvětové a propagandistické práci.

Charkovští anarchisté zřejmě od naší přítomnosti v Rusku mnoho očekávali. Doufali, že se Alexander Berkman a já zapojíme do jejich práce. Byli jsme v Rusku už sedm měsíců, ale dosud jsme se přímo neúčastnili anarchistického hnutí. Cítila jsem zklamání a netrpělivost našich soudruhů. Dychtili po tom, abychom alespoň informovali evropské a americké anarchisty o tom, co se v Rusku děje, zvláště o bezohledném pronásledování levicových revolučních živlů. Dobře jsem chápala postoj svých ukrajinských přátel. Za posledních let mnoho vytrpěli: viděli, jak byly rozdrceny velké naděje revoluce a jak se Rusko hroutí pod patou bolševického státu. Přesto jsem jejich přáním nemohla vyhovět. Stále jsem věřila bolševikům, jejich revoluční upřímnosti a poctivosti. Kromě toho jsem cítila, že dokud je Rusko napadáno zvenčí, nemohu vystupovat s kritikou. Nechtěla jsem přilévat olej do ohně kontrarevoluce. Musela jsem proto mlčet a stát při bolševicích jako organizovaných obráncích revoluce. Moji ruští přátelé však tento názor s opovržením odmítali. Zaměňuji prý komunistickou stranu s revolucí, říkali; není to totéž, naopak, jsou to protiklady, ba přímo nepřátelé. Komunistický stát se podle anarchistů z Nabatu stal pro revoluci osudným.

Několik hodin před naším odjezdem jsme dostali důvěrnou zprávu, že Machno vzkazuje Alexandru Berkmanovi a mně, abychom ho navštívili. Chtěl nám vylíčit svou situaci a naším prostřednictvím ji předložit anarchistickému hnutí celého světa. Přál si, aby se všeobecně vědělo, že není bandita, štváč proti Židům a kontrarevolucionář, za kterého ho bolševici prohlásili. Je oddán revoluci a slouží zájmům lidu, jak je chápe.

Bylo to velké pokušení setkat se s novodobým Stěnkou Razinem, ale byli jsme zavázáni muzeu a nemohli jsme zklamat důvěru ostatních členů výpravy.