Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XX – Poltava

Při všeobecném rozvratu života v Rusku a hroucení jeho hospodářského ústrojí utrpěla nejvíc železnice. O tom tématu se mluvilo téměř na každé schůzi a každý sovětský list o něm často psal. Mezi Petrohradem a Moskvou však skutečný stav věcí nebyl tak patrný, i když hlavní nádraží byla vždy přeplněná a lidé čekali celé dny, než se jim podařilo získat místo. Přesto vlaky mezi Petrohradem a Moskvou jezdily poměrně pravidelně. Měl-li člověk to štěstí, že si opatřil potřebné povolení k cestě a jízdenku, mohl cestu podniknout bez zvláštního ohrožení života a zdraví. Čím dál však člověk jel na jih, tím zjevnější byl rozvrat. Krajinu pokrývaly rozbité vagony, podél trati ležely porouchané lokomotivy a koleje byly často vytrhané. Všude na Ukrajině byla nádraží přeplněná k zalknutí a lidé se divoce vrhali kupředu, kdykoli se objevil vlak. Většina z nich čekala na nástupištích celé týdny, než se jim podařilo dostat se do vlaku. Stupátka, ba i střechy vagonů byly obsypány muži a ženami obtíženými rance a pytli. Na každé stanici se strhla divoká rvačka o kousek místa. Vojáci odháněli cestující ze stupátek a střech a často se museli uchýlit ke zbraním. Přesto byli lidé tak zoufalí a tak odhodlaní dostat se někam, kde byla naděje získat trochu jídla, že jim zatčení bylo zřejmě lhostejné a tímto způsobem cestování ustavičně riskovali život. Následkem toho docházelo k nesčetným neštěstím a nízké mosty často smetly na smrt desítky cestujících. Tyto výjevy se staly tak běžnými, že jim prakticky nikdo nevěnoval pozornost. Cestou na jih i při návratu jsme jich byli často svědky. Mešočnici¹ (lidé s pytli) neustále obléhali vagony, když se vydávali hledat jídlo nebo když se vraceli obtíženi svým drahocenným nákladem mouky a brambor.

Ve dne v noci se ty strašné výjevy opakovaly na každé stanici. Cestovat v našem dobře vybaveném vagonu se stávalo mučením. Bylo v něm jen šest osob, takže zbývalo dost místa pro další; přesto jsme ho s nikým nesměli sdílet. Nebylo to jen kvůli nebezpečí nákazy nebo hmyzu, ale protože by věci muzea a shromážděný materiál určitě zmizely, kdybychom vzali na palubu cizí lidi. Snažili jsme se uchlácholit své svědomí tím, že jsme ženám, dětem nebo mrzákům dovolovali cestovat na zadní plošině našeho vagonu, ačkoli i to bylo proti předpisům.

Další okolností, která nám působila značné nepříjemnosti, byl nápis na našem vagonu: Mimořádná komise Muzea revoluce. Přátelé v muzeu nás ujišťovali, že nám „titul“ pomůže zjednat si na stanicích pozornost a že bude také účinný, aby náš vagon připojovali k vlakům, které budeme potřebovat. Hned prvních pár dní však ukázalo, že nápis proti nám popouzí lid. Název „Mimořádná komise“ znamenal pro lidi Čeku. Ostatních slov si nevšímali, vyděšeni těmi prvními. Hned na začátku cesty jsme si všimli zlověstných pohledů, které nás na stanicích vítaly, a neochoty lidí pustit se do přátelského rozhovoru. Brzy nám došlo, co je špatně; vysvětlit to nedorozumění však stálo značné úsilí. Jakmile se prostý Rus uklidnil, otevřel nám srdce. Laskavé slovo, starostlivý dotaz, cigareta změnily jeho postoj. Zvlášť když jsme je ujistili, že nejsme komunisté a že jsme přijeli z Ameriky, lidé podél trati změkli a stali se sdílnějšími, někdy dokonce důvěrnými. Byli prostí a primitivní, často hrubí. Ale jakkoli byli negramotní a nevyspělí, tito prostí lidé měli jasno o svých potřebách. Byli nezkažení a chovali hlubokou víru v elementární spravedlnost a rovnost. Často mě téměř k slzám dojímali ti ruští rolníci a rolnice, kteří se drželi stupátek jedoucího vlaku, každou chvíli v ohrožení života, a přece zůstávali dobře naladění a lhostejní ke svému bídnému stavu. Vyprávěli si příběhy ze svých životů nebo někdy spustili melodické, smutné písně jihu. Na stanicích, zatímco vlak čekal na lokomotivu, se rolníci shlukovali do skupin, utvořili velký kruh a pak někdo začal hrát na harmoniku a přihlížející ho doprovázeli zpěvem. Bylo zvláštní vidět ty hladové a otrhané rolníky s obrovskými náklady na zádech, jak tu stojí, docela zapomenuvše na své okolí, a vylévají si srdce v lidových písních. Zvláštní lid, ti Rusové, světec a ďábel v jednom, projevující ty nejvznešenější i ty nejbrutálnější pohnutky, schopní téměř všeho kromě vytrvalého úsilí. Často jsem uvažovala, zda tento nedostatek do jisté míry nevysvětluje rozvrat země a tragický stav revoluce.

Do Poltavy jsme dorazili ráno. Město vypadalo v jasném slunci vesele, ulice byly lemovány stromy, mezi nimiž byly malé zahrádky. Rostla na nich nejrůznější zelenina a bylo osvěžující vidět, že nikde nejsou ploty, a přesto je zelenina v bezpečí, což by v Petrohradě nebo v Moskvě jistě neplatilo. V tomto městě zřejmě nebyl takový hlad jako na severu.

Spolu s tajemnicí výpravy jsem navštívila sídlo vlády. Místo obvyklého ispolkomu² (výkonného výboru sovětu) vládl v Poltavě revoluční výbor zvaný revkom.³ To naznačovalo, že bolševici dosud neměli čas zorganizovat ve městě sovět. Podařilo se nám zaujmout předsedu revkomu účelem naší cesty a slíbil nám, že bude spolupracovat a vydá jednotlivým odborům příkaz, aby pro nás shromáždily a připravily materiál. Naše vlídné přijetí věstilo dobré výsledky.

V Úřadu pro péči o matky a kojence jsem se setkala se dvěma velmi zajímavými ženami – jedna byla dcerou velkého ruského spisovatele Korolenka,⁴ druhá bývalou předsedkyní Společnosti pro záchranu dětí. Když se dozvěděly, proč jsem v Poltavě, nabídly mi pomoc a pozvaly mě, abych navštívila jejich školu a nedaleký Korolenkův dům.

Škola sídlila v malém domku hluboko v krásné zahradě, z ulice sotva viditelném. V přijímacím pokoji byla bohatá sbírka panenek všeho druhu. Byla tu hezká ukrajinská děvčata, která pestrým oděvem a pokrývkou hlavy soupeřila se svými krásnými sestrami z Kavkazu; švarní kozáci z Donu hleděli pyšně na své méně ladné bratry z Povolží. Byly tu panenky všeho druhu, představující místní kroje téměř ze všech částí Ruska. Sbírka obsahovala také různé hračky, ruční výrobky vesnic, a krásné výtvory kustarů⁵ představující skupinky dětí v ruském a sibiřském rolnickém oděvu.

Dámy z domu vyprávěly historii Společnosti pro záchranu dětí. Organizace existovala už řadu let, ale až do Únorové revoluce měla jen velmi omezený rozsah. Pak do společnosti vstoupily nové živly, převážně revolučního ražení. Snažily se rozšířit její práci a starat se nejen o tělesné blaho dětí, ale také je vychovávat, učit je lásce k práci a rozvíjet jejich smysl pro krásu. Hračky a panenky, vyrobené většinou z odpadového materiálu, se vystavovaly a výtěžek se věnoval na potřeby dětí. Po Říjnové revoluci, když se bolševici zmocnili Poltavy, prováděli ve společnosti opakované razie a některé z vychovatelů zatkli pro podezření, že instituce je kontrarevolučním hnízdem. Malá skupina, která zbyla, však ve svém úsilí pro děti pokračovala. Podařilo se jí vyslat k Lunačarskému delegaci s prosbou o povolení pokračovat v práci. Lunačarskij se projevil vstřícně, vydal žádaný dokument a dokonce jim dal i dopis pro místní úřady, v němž zdůraznil význam jejich práce.

Společnost však byla dál vystavena obtěžování a znevýhodňování. Aby nebyly obviněny ze sabotáže, nabídly ženy své služby poltavskému odboru školství. Pracovaly tam od devíti ráno do tří odpoledne a svůj volný čas věnovaly škole. Nepřátelství komunistických úřadů to však nezmírnilo: společnost zůstala v nemilosti.

Ženy upozorňovaly, že sovětská vláda předstírá, že hájí sebeurčení, a přitom je každé nezávislé úsilí zostouzeno a veškerá iniciativa odrazována, ne-li zcela potlačena. Sebeurčení nebylo dovoleno ani ukrajinským komunistům. Většina vedoucích odborů byla jmenována Moskvou a Ukrajina byla prakticky zbavena možnosti samostatně jednat. Mezi Komunistickou stranou Ukrajiny⁶ a ústředními orgány v Moskvě probíhal zahořklý boj. Politikou Moskvy bylo všechno ovládat.

Ty ženy byly oddány věci dětí a kvůli péči o blaho svých svěřenců byly ochotny snášet nepochopení, ba i pronásledování. Obě měly pro revoluci porozumění i sympatie, i když nemohly schvalovat teroristické metody bolševiků. Byly to inteligentní a kultivované ženy a jejich domov mi připadal jako oáza v poušti komunistického myšlení a cítění. Než jsem odešla, daly mi dámy sbírku dětských prací a několik nádherných barevných kreseb slečny Korolenkové a prosily mě, abych ty věci poslala do Ameriky jako ukázky jejich práce. Velmi si přály, aby se americký lid dozvěděl o jejich společnosti a jejím úsilí.

Později jsem měla příležitost setkat se s Korolenkem, který byl po nedávné nemoci stále velmi slabý. Vypadal jako patriarcha, ctihodný a dobrotivý; rychle si získal srdce svým melodickým hlasem a ušlechtilou tváří, která se rozzářila, když mluvil o lidu. S láskou vzpomínal na Ameriku a na své tamní přátele. Světlo však z jeho očí vyhaslo a hlas se mu zachvěl žalem, když mluvil o velké tragédii Ruska a o utrpení lidu.

„Chcete znát můj názor na nynější situaci a můj postoj k bolševikům?“ zeptal se. „Trvalo by příliš dlouho vám to vykládat. Píšu Lunačarskému řadu dopisů,⁷ o které mě požádal a které slíbil uveřejnit. Ty dopisy pojednávají právě o tom. Upřímně řečeno, nevěřím, že vůbec vyjdou tiskem, ale jakmile budou hotové, pošlu vám jejich opis pro muzeum. Bude jich šest. Dva vám mohu dát hned. Stručně řečeno, můj názor shrnuje jedno místo v jednom z těch dopisů. Napsal jsem tam, že kdyby carští četníci měli moc nás nejen zatýkat, ale i střílet, byla by situace taková jako dnes. To se mi děje před očima každý den. Bolševici tvrdí, že takové metody jsou od revoluce neoddělitelné. Nemohu s nimi však souhlasit, že pronásledování a ustavičné střílení poslouží zájmům lidu nebo revoluce. Vždycky jsem chápal revoluci jako nejvyšší výraz lidskosti a spravedlnosti. V dnešním Rusku chybí obojí. V době, kdy je k obnově země zapotřebí co nejplnějšího projevu a součinnosti všech intelektuálních a duchovních sil, dostal celý národ roubík. Odvážit se zpochybnit moudrost a účinnost takzvané diktatury proletariátu nebo vůdců komunistické strany se pokládá za zločin. Chybí nám nejprostší předpoklady skutečné podstaty sociální revoluce, a přesto předstíráme, že jsme se postavili do čela světové revoluce. Ubohé Rusko bude muset za tento experiment draze zaplatit. Může to dokonce na dlouho zdržet zásadní změny v jiných zemích. Buržoazie bude moci obhajovat své reakční metody poukazem na to, co se stalo v Rusku.“

S těžkým srdcem jsem se se slavným spisovatelem rozloučila, s jedním z posledních velkých literátů, kteří byli svědomím a duchovním hlasem intelektuálního Ruska. Znovu jsem cítila, že z něho zaznívá výkřik té části ruské inteligence, jejíž sympatie patřily zcela lidu a jejíž život a dílo byly vedeny jen láskou k vlasti a péčí o její blaho.

Večer jsem navštívila jednu Korolenkovu příbuznou, velmi sympatickou starou paní, která byla předsedkyní poltavského Politického Červeného kříže.⁸ Vyprávěla mi mnoho o věcech, o nichž byl Korolenko sám příliš skromný, aby se zmiňoval. Jakkoli byl starý a slabý, trávil většinu času v Čece a snažil se zachránit život nevinně odsouzeným k smrti. Často psal Leninovi, Gorkému a Lunačarskému dopisy s prosbami, aby zasáhli a zabránili nesmyslným popravám. Nynější předseda poltavské Čeky byl muž neúprosný a krutý. Jeho jediným řešením obtížných problémů bylo střílení. Stará paní se smutně usmála, když jsem jí řekla, že ten muž byl k členům naší výpravy velmi vlídný. „To bylo na odiv,“ řekla, „my ho známe lépe. Jeho vlídnost máme denně příležitost vidět z tohoto balkonu. Tudy vodí oběti na porážku.“

Poltava je proslulá jako středisko lidové rukodělné výroby. K výrobkům tamní gubernie patřilo krásné plátno, výšivky, krajky a košíkářské zboží. Navštívila jsem odbor společenského hospodářství, sovnarchoz,⁹ kde jsem se dozvěděla, že tato výroba prakticky ustala. V odboru zbyla jen malá sbírka. „Zásobovali jsme celý svět, dokonce i Ameriku, prací našich kustarů,“ řekla žena, která odbor vedla a dříve stála v čele zemstva,¹⁰ jež bylo na podporu těchto rolnických snah zvlášť hrdé. „Naše ruční práce byly po celé zemi známy jako jedny z nejlepších uměleckých výtvorů, ale teď je všechno zničeno. Rolníci ztratili umělecký cit, zhrubli a zkazili se.“ Truchlila nad ztrátou lidového umění, jako truchlí matka nad ztrátou dítěte.

Za pobytu v Poltavě jsme se dostali do styku se zástupci různých dalších společenských skupin. Zvlášť zajímavý byl postoj sionistů k bolševickému režimu. Zprvu s námi odmítali mluvit, zřejmě je předchozí zkušenosti učinily velmi opatrnými. Jejich nedůvěru budila i přítomnost naší tajemnice, nežidovky. Domluvila jsem si schůzku s některými sionisty o samotě a postupně se stali sdílnějšími. V Moskvě jsem se v souvislosti se zatčením tamních sionistů¹¹ dozvěděla, že je bolševici mají sklon pokládat za kontrarevolucionáře. Poltavští sionisté však byli velmi prostí ortodoxní Židé, kteří rozhodně nemohli na nikoho působit jako spiklenci nebo aktivní nepřátelé. Byli pasivní, i když vůči bolševickému režimu zahořklí. Tvrdí se, že bolševici nedělají pogromy a že Židy nepronásledují, říkali; to je však pravda jen v jistém smyslu. Jsou dva druhy pogromů: hlučné, násilné a tiché. Z obou pokládali sionisté za snesitelnější ty první. Násilný pogrom může trvat den nebo týden; Židé jsou napadeni a oloupeni, někdy i zavražděni; a pak je konec. Tiché pogromy však pokračují bez přestání. Spočívají v neustálé diskriminaci, pronásledování a štvaní. Bolševici zavřeli židovské nemocnice a nemocní Židé jsou nyní nuceni jíst v nežidovských nemocnicích trejf.¹² Totéž platí o židovských dětech v bolševických vývařovnách. Jsou-li Žid a nežid zatčeni pro totéž obvinění, je jisté, že nežid vyjde na svobodu, zatímco Žid půjde do vězení a někdy bude dokonce zastřelen. Jsou neustále vystaveni urážkám a ponižování, nemluvě o tom, že jsou odsouzeni k pomalému hladovění, protože veškerý obchod byl potlačen. Židé na Ukrajině trpí ustavičným tichým pogromem.

Měla jsem dojem, že sionistickou kritiku bolševického režimu vede úzce náboženský a nacionalistický postoj. Byli to ortodoxní Židé, většinou obchodníci, které revoluce připravila o pole působnosti. Přesto byl jejich problém skutečný – problém Žida, který se dusí v ovzduší činného antisemitismu. V Poltavě byli přední komunističtí a bolševičtí úředníci nežidé. Svou nechuť k Židům dávali najevo otevřeně a bez zábran. Antisemitismus byl na celé Ukrajině ještě zhoubnější než v předrevolučních dobách.

Po odjezdu z Poltavy jsme pokračovali v cestě na jih, ale pro nedostatek lokomotiv jsme se nedostali dál než do Fastova.¹³ To kdysi prosperující město teď zchudlo a počet jeho obyvatel klesl na necelou třetinu. Téměř veškerý život se zastavil. Tržiště uprostřed města bylo nanejvýš ubohé, sestávalo z několika stánků s malými zásobami bílé mouky, cukru a másla. Bylo tu víc žen než mužů a zvlášť mě zarazil podivný výraz jejich očí. Nedívaly se vám přímo do tváře; hleděly kolem vás s němým výrazem štvaného zvířete. Řekli jsme ženám, že jsme slyšeli o mnoha strašných pogromech, které se ve Fastově odehrály, a že bychom o tom rádi získali údaje, abychom je poslali do Ameriky a poučili tamní lidi o poměrech ukrajinských Židů. Jak se zpráva o naší přítomnosti šířila, obklopilo nás mnoho žen a dětí, všechny velice rozrušené, a každá se snažila vylíčit svůj příběh o fastovských hrůzách. Ve městě se prý odehrály hrozné pogromy, nejstrašnější z nich Děnikinův, v září 1919.¹⁴ Trval osm dní, během nichž bylo zabito 4 000 lidí, zatímco několik tisíc dalších zemřelo na následky zranění a otřesu. Sedm tisíc zahynulo hladem a strádáním pod širým nebem na cestě do Kyjeva, když se snažili uniknout děnikinovským divochům. Větší část města byla zničena nebo vypálena; mnoho starších Židů bylo uvězněno v synagoze a tam zavražděno, jiné vyhnali na náměstí, kde je pobili. Nebylo ženy, mladé či staré, aby nebyla znásilněna, většina z nich přímo před očima svých otců, manželů a bratrů. Mladé dívky, některé z nich ještě děti, byly děnikinovskými vojáky opakovaně znásilňovány. Pochopila jsem ten děsivý výraz v očích fastovských žen.

Muži i ženy nás zahrnovali prosbami, abychom jejich příbuzné v Americe zpravili o jejich bídném stavu. Téměř každý tam, jak se zdálo, měl nějaké příbuzné. Po večerech se tlačili do našeho vagonu a nosili desítky dopisů, které jsme měli odeslat do Spojených států. Některé vzkazy neměly adresu, prostí lidé mysleli, že jméno stačí. Jiní za let války a revoluce o svých amerických příbuzných nic neslyšeli, ale stále doufali, že je lze někde za oceánem najít. Bylo dojemné vidět hlubokou víru lidí, že je jejich příbuzní v Americe zachrání.

Každý večer byl náš vagon plný fastovských nešťastníků. Mezi nimi byl zvlášť zajímavý návštěvník, bývalý advokát, který se opakovaně postavil strůjcům pogromů a zachránil mnoho židovských životů. Vedl si o pogromech deník a my jsme celý večer naslouchali, jak nám svůj rukopis předčítá. Byl to prostý výčet faktů a dat, strašný ve své neozdobené věcnosti. Byl to výkřik duše lidu, který je neustále znásilňován a mučen a žije v každodenním strachu z nových potupení a násilí. V tom hrůzném obraze byla jen jediná světlá skvrna: za bolševiků k žádným pogromům nedošlo. Vděčnost fastovských Židů byla dojemná. Lpěli na komunistech jako na stéblu záchrany. Bylo povzbudivé pomyslet, že bolševický režim je alespoň prost té nejhorší ze všech ruských kleteb, pogromů proti Židům.