Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXI – Kyjev

Pro mnohé potíže a zdržení trvala cesta z Fastova do Kyjeva šest dní a byla to jedna nepřetržitá noční můra. Poměry na železnici byly otřesné. Na každé stanici ucpávaly koleje desítky nákladních vagonů. A nebyly naloženy potravinami pro hladovějící města; byly nacpány lidským nákladem, z něhož velkou část tvořili nemocní. Podél celé trati byly čekárny i nástupiště plné zbídačených, špinavých zástupů. Ještě příšernější byly výjevy v noci. Všude masy zoufalých lidí, kteří křičeli a rvali se, aby se ve vlaku aspoň zachytili. Podobali se zatracencům z Dantova Pekla,¹ v šeru měli tváře popelavě šedé a všichni se zběsile rvali o místo. Tu a tam se nocí rozlehl zoufalý výkřik a vlak, který se už rozjížděl, se zastavil: někoho shodili pod kola a byl na místě mrtev.

Bylo to úlevou, když jsme dorazili do Kyjeva. Čekali jsme, že najdeme město téměř v troskách, ale byli jsme příjemně zklamáni. Když jsme odjížděli z Petrohradu, přinášel sovětský tisk četné zprávy o vandalství, jehož se Poláci dopustili, než Kyjev vyklidili.² Noviny psaly, že téměř zbořili slavný starobylý městský chrám, zničili vodárnu a elektrárny a zapálili několik částí města. Čičerin a Lunačarskij vydali vášnivé výzvy ke kulturním lidem celého světa a protestovali proti takovému barbarství. Zločin Poláků proti umění byl přirovnáván k tomu, jehož se dopustili Němci v Remeši, kde pruské dělostřelectvo poškodilo slavnou katedrálu.³ O to víc nás proto překvapilo, že jsme Kyjev našli v ještě lepším stavu než Petrohrad. Vzhledem k četným změnám vlády a vojenským operacím, které je provázely, utrpělo město ve skutečnosti velmi málo. Na předměstích byly sice vyhozeny do povětří některé mosty a železniční tratě, ale Kyjev sám zůstal téměř nepoškozen. Když jsme se vyptávali, v jakém stavu je chrám, lidé na nás hleděli s úžasem: o moskevské zprávě vůbec neslyšeli.

Na rozdíl od přijetí v Charkově a Poltavě nás Kyjev zklamal. Tajemník ispolkomu nebyl příliš vlídný a Zinovjevův podpis na našich pověřovacích listinách na něj zřejmě vůbec nezapůsobil. Naší tajemnici se podařilo dostat se k předsedovi výkonného výboru, ale vrátila se velmi zklíčená: vysoký hodnostář neměl trpělivost vyslechnout, co mu předkládala. Řekl, že má práci a nemůže se tím zabývat. Bylo rozhodnuto, že to zkusím já jako Američanka, a výsledek byl ten, že nám předseda nakonec dovolil přístup k dostupnému materiálu. Byl to smutný doklad ironie života. Amerika se spolčila se světovým imperialismem, aby Rusko vyhladověla a zdeptala. A přece stačilo zmínit se, že člověk přijel z Ameriky, a našel klíč ke všemu ruskému. Bylo to žalostné a použít ten klíč bylo dost nechutné.

V Kyjevě panovalo vůči komunismu silné nepřátelství a i místní bolševici byli rozhořčeni na Moskvu. Kdo přijel „z centra“, nemohl doufat v jejich spolupráci, pokud nebyl vyzbrojen státní mocí. Státní zaměstnance v sovětských institucích nezajímalo nic než jejich příděly. Byrokratická lhostejnost a neschopnost byly na Ukrajině ještě horší než v Moskvě a zesiloval je národnostní odpor proti „Rusům“. Platilo to i o Charkově a Poltavě, i když v menší míře. Zde však byl samotný vzduch nasycen nedůvěrou a nenávistí ke všemu moskevskému. Klam, jehož se na nás dopustil předseda charkovského odboru školství, byl příznačný pro odpor, který k Moskvě cítil téměř každý ukrajinský úředník. Předseda byl Ukrajinec do morku kostí, ale naše pověřovací listiny podepsané Zinovjevem a Lunačarským nemohl otevřeně přehlížet. Slíbil, že naše úsilí podpoří, ale nelíbila se mu představa, že by Petrohrad „pohltil“ historický materiál Ukrajiny. V Kyjevě se odpor k Moskvě vůbec nezastíral. Dávali vám ho pocítit na každém kroku. Jakmile však zaznělo kouzelné slovo „Amerika“ a lidé pochopili, že nejste komunista, začali se zajímat, byli zdvořilí, ba i důvěřiví. Ani ukrajinští komunisté nebyli výjimkou.

Informace a dokumenty, které jsme v Kyjevě shromáždili, byly téhož rázu jako údaje získané v předchozích městech. Školství, péče o nemocné, rozdělování pracovních sil a tak dále se podobaly všeobecnému bolševickému schématu. „Řídíme se moskevským plánem,“ řekl jeden ukrajinský učitel, „jen s tím rozdílem, že se v našich školách vedle ruštiny vyučuje i ukrajinština.“ Lidé, a zvlášť děti, vypadali lépe živení a lépe odění než ve vlastním Rusku: potravin bylo poměrně víc a byly levnější. Jako v Petrohradě a v Moskvě tu byly výstavní školy a nikdo si zřejmě neuvědomoval, jak takové nerovné zacházení kazí učitele i děti. Děti hleděly se závistí na žáky zvýhodněných škol a věřily, že jsou jen pro děti komunistů, což ve skutečnosti nebyla pravda. Učitelé zase věděli, jak málo pozornosti se věnuje obyčejným školám, a zanedbávali svou práci. Všichni se snažili získat místo ve výstavních školách, které dostávaly zvláštní a rozmanité příděly.

Předseda odboru zdravotnictví byl čilý a schopný muž, jeden z mála kyjevských úředníků, kteří projevili zájem o výpravu a její práci. Věnoval nám mnoho času, vysvětloval nám metody své organizace a upozorňoval nás na zajímavá místa, která stojí za návštěvu, i na materiál, jejž by bylo možné pro muzeum získat. Zvlášť nás upozornil na židovskou nemocnici pro zmrzačené děti.

Vedl ji kultivovaný a okouzlující muž, doktor N. Byl v čele nemocnice dvacet let a se zájmem i s hrdostí nás svým ústavem provázel a vyprávěl nám jeho historii.

Nemocnice bývala jednou z nejproslulejších v Rusku, chloubou místních Židů, kteří ji postavili a vydržovali. V posledních letech se však kvůli častým změnám vlády mohla stále méně věnovat svému poslání. Byla vystavena pronásledování a opakovaným pogromům. Těžce nemocné židovské pacienty často vyháněli z lůžek, aby uvolnili místo oblíbencům toho či onoho režimu. Nejbrutálnější byli důstojníci Děnikinovy armády. Židovské pacienty vyhnali na ulici, vystavili je ponižování a týrání, a byli by je i zabili, nebýt přímluvy nemocničního personálu, který nemocné s nasazením vlastního života chránil. Nemocnici a její chovance zachránilo jen to, že většinu personálu tvořili nežidé. Otřes si však vyžádal četné oběti na životech a mnoho pacientů si z něho odneslo rozbité nervy.

Doktor mi také vyprávěl o osudech některých pacientů, většinou obětí fastovských pogromů. Byly mezi nimi děti ve věku od šesti do osmi let, vyzáblé a nezdravě vyhlížející, s hrůzou vepsanou ve tváři. Přišly o všechny příbuzné; v některých případech jim celou rodinu zabili před očima. Tyto děti se v noci často budily, řekl lékař, vyděšené hroznými sny. Dělalo se pro ně všechno možné, ale zatím se nešťastné děti nedokázaly zbavit vzpomínek na strašné zážitky z Fastova. Doktor nám ukázal skupinu dívek ve věku od čtrnácti do osmnácti let, nejhůře postižené oběti Děnikinova pogromu. Všechny byly opakovaně znásilněny a do nemocnice přišly zmrzačené; potrvá léta, než se jim vrátí zdraví. Doktor zdůrazňoval, že za bolševického režimu k žádným pogromům nedošlo. Jemu i jeho personálu velmi ulehčilo vědomí, že jeho pacienti už takovým nebezpečím nejsou vystaveni. Nemocnice však měla jiné potíže. Neustále do ní zasahovali političtí komisaři a každý den se musela rvát o zásoby. „Většinu času trávím po různých úřadech,“ řekl, „místo abych se věnoval pacientům. Nevzdělaní úředníci dostávají moc nad lékařským stavem a neustále lékaře při práci obtěžují.“ Doktora samotného opakovaně zatkli pro sabotáž, protože nebyl s to vyhovět četným výnosům a nařízením, které si často navzájem odporovaly. Byl to důsledek systému, v němž hlavní úlohu hrála politická užitečnost, a ne odborné zásluhy. Často se stávalo, že prvotřídního, známého a zkušeného lékaře náhle poslali do nějakého vzdáleného kraje, aby na jeho místo mohli dosadit lékaře komunistu. Za takových poměrů bylo ochromeno i to nejlepší úsilí. K tomu přistupovala všeobecná podezíravost vůči inteligenci, která působila demoralizačně. Je pravda, že mnoho příslušníků této vrstvy sabotovalo, ale byli i takoví, kdo konali hrdinskou a obětavou práci. Bolševici svým nevybíravým nepřátelstvím k inteligenci jako k třídě rozdmýchali předsudky a vášně, které otrávily samy prameny kulturního života země. Ruská inteligence svou vlastní krví zúrodnila půdu revoluce, a přece jí nebylo dopřáno sklízet plody svého dlouhého zápasu. „Tragický osud,“ poznamenal doktor, „kdyby člověk nezapomínal v práci, nedalo by se žít.“

Ústav pro zmrzačené děti se ukázal jako zcela vzorná a moderní nemocnice uprostřed velkého parku. Byl věnován zohyzděným bytostem s pokřivenými údy a znetvořenými těly, obětem velké války, nemocí a hladu. Děti vypadaly staře a zvadle; jako Otec Čas se narodily staré. Ležely v řadách na čistých bílých lůžkách a hřály se v teplém slunci ukrajinského léta. Primář, který nás ústavem provázel, byl zřejmě u svých malých svěřenců velmi oblíben. Dychtivě a s radostí ho vítaly, když přistupoval k jednomu bezmocnému dítěti po druhém a láskyplně se nad ním skláněl, aby se vyptal na jeho zdraví. Nemocnice existovala už mnoho let a byla pokládána za první svého druhu v Rusku. Její vybavení pro péči o znetvořené a zmrzačené děti patřilo k nejmodernějším. „Od války a od revoluce máme pocit, že jsme trochu pozadu,“ řekl lékař, „tolik let jsme byli odříznuti od civilizovaného světa. Ale navzdory všem změnám vlády jsme se snažili udržet úroveň a pomáhat nešťastným obětem sváru a nemocí.“ Zásoby pro ústav obstarávala vláda a personál nebyl vystaven žádnému zasahování, i když jsem od lékaře pochopila, že ho bolševici pro jeho politickou neutralitu pokládali za člověka nakloněného kontrarevoluci.

V nemocnici bylo velké množství dětí; některé z těch, které mohly chodit, se učily hudbě a výtvarnému umění a my jsme měli příležitost navštívit neformální koncert, který na naši počest uspořádaly děti se svými učiteli. Některé z nich hrály na balalajku⁴ nanejvýš umělecky a bylo útěšné vidět, jak ty zohyzděné děti nacházejí zapomnění v rytmu ukrajinských lidových melodií.

Brzy po příjezdu do Kyjeva jsme se dozvěděli, že nejcennější materiál pro muzeum nenajdeme v sovětských institucích, ale že je v rukou jiných politických skupin a soukromých osob. Nejlepší statistické údaje o pogromech měl například bývalý ministr vlády Rady na Ukrajině.⁵ Podařilo se mi toho muže vypátrat a jaké bylo mé překvapení, když mi, jakmile se dozvěděl, kdo jsem, daroval několik výtisků časopisu Mother Earth, který jsem vydávala v Americe. Bývalý ministr uspořádal menší setkání, na něž pozval několik spisovatelů a básníků a činovníků židovské Kulturligy,⁶ aby se seznámili s některými členy naší výpravy. Sešli se tam nejlepší představitelé místní židovské inteligence. Hovořili jsme o revoluci, o bolševických metodách a o židovské otázce. Většina přítomných, i když odmítala komunistické teorie, se stavěla za sovětskou vládu. Měli za to, že se bolševici přes všechny své omyly snaží prosazovat zájmy Ruska a revoluce. V každém případě nebyli Židé za komunistického režimu vystaveni pogromům, jakých se na nich dopouštěly všechny ostatní režimy na Ukrajině. Tito židovští intelektuálové tvrdili, že bolševici Židům aspoň dovolují žít, a proto je třeba dávat jim přednost před jakoukoli jinou vládou a Židé by je měli podporovat. Obávali se vzrůstu antisemitismu v Rusku a děsila je možnost, že by bolševici byli svrženi. Byli přesvědčeni, že by pak nepochybně následovalo hromadné vraždění Židů.

Někteří z mladších zastávali jiný názor. Bolševický režim podle nich vedl k větší nenávisti vůči Židům, protože masy měly dojem, že většina komunistů jsou Židé. Komunismus znamenal násilné vymáhání dávek, trestné výpravy a Čeku. Lidový odpor proti komunistům se proto projevoval nenávistí k celému židovskému národu. Bolševická tyranie tak přilila olej do skrytého ukrajinského antisemitismu. Kromě toho bolševici, aby dokázali, že Židům nestraní, přešli do druhého extrému a Židy často zatýkali a trestali za věci, které nežidé mohli dělat beztrestně. Bolševici také na jihu podporovali a financovali kulturní práci v ukrajinském jazyce, zatímco podobné úsilí v židovském jazyce zrazovali. Je pravda, že Kulturliga dosud směla existovat, ale její práci překáželi na každém kroku. Zkrátka bolševici dovolovali Židům žít, ale jen v tělesném smyslu. Kulturně byli odsouzeni k smrti. Jevkom⁷ (židovská komunistická sekce) ovšem dostával od vlády všemožné výhody a podporu, ale jeho posláním bylo také nést ukrajinským Židům evangelium proletářské diktatury. Bylo příznačné, že Jevkom byl antisemitštější než sami Ukrajinci. Kdyby měl moc, zorganizoval by pogrom na každou nekomunistickou židovskou organizaci a zničil by veškeré židovské osvětové úsilí. Tito mladí lidé zdůrazňovali, že si nepřejí svržení bolševické vlády; podporovat ji však také nemohou.

Měla jsem pocit, že obě židovské skupiny pohlížejí na ruskou situaci čistě z národního hlediska. Dobře jsem chápala jejich osobní postoj, který byl výsledkem jejich vlastního utrpení a pronásledování židovského národa. Mně však šlo především o revoluci a o její dopady na Rusko jako celek. Zda bolševiky podporovat, nebo ne, nemohlo záviset jen na jejich postoji k Židům a k židovské otázce. Ta byla jistě velmi důležitá a naléhavá, zvlášť na Ukrajině; obecný problém, o který šlo, byl však mnohem větší. Zahrnoval úplné hospodářské a sociální osvobození veškerého lidu Ruska, Židy v to počítaje. Jestliže bolševikům jejich metody a postupy nevnutila síla okolností, jestliže vyplývaly z jejich vlastních teorií a zásad a jestliže jejich jediným cílem bylo zajistit si vlastní moc, nemohla jsem je podporovat. Mohli být nevinni na pogromech proti Židům, ale jestliže páchali pogrom na celém Rusku, pak jako revoluční strana ve svém poslání selhali. Nebyla jsem připravena tvrdit, že jsem už jasně porozuměla všem problémům, o které šlo, ale dosavadní zkušenost mě vedla k přesvědčení, že mylné je samo základní bolševické pojetí revoluce a že jeho praktické uplatňování nutně vede k velké ruské katastrofě, v níž je židovská tragédie jen menší součástí.

Můj hostitel a jeho přátelé nemohli s mým stanoviskem souhlasit: představovali jsme protilehlé tábory. Setkání však přesto bylo nesmírně zajímavé a domluvili jsme se, že se znovu sejdeme, než z města odjedeme.

Když jsem se jednoho dne vracela do našeho vagonu, uviděla jsem na nádraží oddíl rudoarmějců. Na můj dotaz mi řekli, že z Moskvy mají přijet zahraniční delegáti a že vojákům bylo nařízeno nastoupit k manifestaci na jejich počest. Skupinky uniformovaných mužů postávaly kolem a hovořily o příjezdu delegace. Mnozí vyjadřovali nespokojenost, že je nechali tak dlouho čekat. „Ti lidé přijíždějí do Ruska, jen aby si nás prohlédli,“ řekl jeden z rudoarmějců. „Vědí o nás něco, zajímá je, jak žijeme? Kdepak. Pro ně je to svátek. Vláda je obléká a krmí, ale nikdy s námi nepromluví a jediné, co uvidí, je, jak kolem nich pochodujeme. Tady se celé hodiny válíme na pražícím slunci, zatímco delegáty asi někde na jiné stanici hostí. Tomu se říká soudružství a rovnost!“

Takové názory jsem už slyšela, ale bylo překvapivé slyšet je od vojáků. Vzpomněla jsem si na Angeliku Balabanovovou, která italskou delegaci doprovázela, a napadlo mě, co by si pomyslela, kdyby věděla, jak to mužstvo cítí. Pravděpodobně jí nikdy nepřišlo na mysl, že ti „nevzdělaní ruští mužici“ ve vojenské uniformě prohlédli klam úředních manifestací.

Druhý den jsme dostali od Balabanovové pozvání na banket pořádaný na počest italských delegátů. Několik členů naší výpravy, dychtivých seznámit se se zahraničními hosty, pozvání přijalo.

Slavnost se konala v budově bývalé obchodní komory, okázale vyzdobené pro tuto příležitost. V hlavním banketním sále se dlouhé stoly prohýbaly pod čerstvě řezanými květinami, několika druhy jižního ovoce a vínem. Ten pohled připomínal hody staré buržoazie a viděla jsem, že Angelice je okázalá přehlídka stříbra a bohatství dost nepříjemná. Banket zahájily obvyklé přípitky, hosté pili na Lenina, Trockého, Rudou armádu a Třetí internacionálu a po každém přípitku, když zazněla revoluční hymna, celá společnost povstala a vojáci a důstojníci stáli v pozoru jako za starých vojenských časů.

Mezi delegáty byli dva mladí francouzští anarchosyndikalisté. Slyšeli, že jsme v Kyjevě, a celý den nás hledali, aniž by nás našli. Hned po banketu měli odjet do Petrohradu, takže jsme měli k dispozici jen málo času. Cestou na nádraží nám delegáti vyprávěli, že nashromáždili spoustu materiálu o revoluci, který chtějí uveřejnit ve Francii. Přesvědčili se, že s bolševickým režimem není všechno v pořádku: pochopili, že diktatura proletariátu je výhradně v rukou komunistické strany, zatímco obyčejný dělník je zotročen stejně jako dřív. Řekli, že mají v úmyslu promluvit o těchto věcech otevřeně se soudruhy doma a svůj postoj doložit materiálem, který mají v rukou. „Myslíte, že ty dokumenty dostanete ven?“ zeptala jsem se Lepetita,⁸ jednoho z delegátů. „Snad nechcete říct, že by mi mohli zabránit vyvézt mé vlastní poznámky,“ odpověděl. „Tak daleko by bolševici zajít netroufli – aspoň ne se zahraničními delegáty.“ Zdál se tak přesvědčený, že jsem v tom tématu nechtěla pokračovat. Té noci delegáti z Kyjeva odjeli a zakrátko nato opustili Rusko. Živé je už nikdo nespatřil. Aniž bych jejich zmizení jakkoli komentovala, chci jen uvést, že když jsem se o několik měsíců později vrátila do Moskvy, všeobecně se vyprávělo, že oba anarchosyndikalisty spolu s několika dalšími muži, kteří je doprovázeli, zastihla bouře kdesi u finského pobřeží a všichni se utopili. Šířily se pověsti o úkladné vraždě, ale nejsem nakloněna jim věřit, zvláště proto, že spolu s anarchosyndikalisty zahynul i komunista, který měl v Moskvě dobré postavení. Jejich zmizení i se všemi dokumenty, které nashromáždili, však nikdy nebylo uspokojivě vysvětleno.

Pokoje přidělené členům naší výpravy byly v domě v pasáži, která odbočovala z Chreščatyku,⁹ hlavní kyjevské třídy. Bývala to bohatá obytná čtvrť města a její pěkné domy, i když v poslední době zanedbané, stále vypadaly impozantně. V pasáži bylo také několik obchodů, trosek bývalé slávy, které zásobovaly zámožné obyvatele okolí. Ty obchody měly ještě dobré zásoby zeleniny, ovoce, mléka a másla. Většinou je vlastnili staří Židé, jejichž síly se nedaly uplatnit k ničemu jinému – ortodoxní Židé, pro něž byli revoluce a bolševici bête noire, protože to „zničilo všechen obchod“. Majitele ty krámky sotva uživily; navíc jim neustále hrozily razie Čeky, při nichž jim zásoby zabavovali. Podle vzhledu těch obchodů by se nezdálo, že by vládě stálo za to je přepadat. „Nezabavovala by Čeka raději zboží velkých lahůdkářství a ovocnářství na Chreščatyku?“ zeptala jsem se jednoho starého židovského kupce. „Ani v nejmenším,“ odpověděl, „ty obchody mají klid, protože platí vysoké daně.“

Ráno po banketu jsem šla do malého obchodu s potravinami, v němž jsem nakupovala. Byl zavřený a ke svému překvapení jsem zjistila, že ani jeden z malých krámků v okolí není otevřený. O dva dny později jsem se dozvěděla, že všechny ty krámky byly v předvečer banketu přepadeny, aby se mohli pohostit zahraniční delegáti. Slíbila jsem si, že už nikdy nepůjdu na žádný bolševický banket.

Mezi členy Kulturligy jsem poznala muže, který žil v Americe, ale už několik let byl se svou rodinou v Kyjevě. Jeho domov patřil během mého pobytu na jihu k nejpohostinnějším, a protože k němu chodilo mnoho návštěvníků z různých společenských vrstev, mohla jsem získat mnoho informací o nedávné historii Ukrajiny. Můj hostitel nebyl komunista: bolševický režim sice kritizoval, ale rozhodně mu nebyl nepřátelský. Říkával, že hlavní chybou bolševiků je nedostatek psychologického porozumění. Tvrdil, že žádná vláda neměla na Ukrajině nikdy tak velkou příležitost jako komunisté. Lidé tolik vytrpěli za různých okupací a každý nový režim je tak utiskoval, že jásali, když bolševici vstoupili do Kyjeva. Všichni doufali, že jim přinesou úlevu. Komunisté však rychle rozptýlili všechny iluze. Během několika měsíců se ukázalo, že jsou naprosto neschopni spravovat záležitosti města; jejich metody popudily lid a teror Čeky obrátil v zarputilé nepřátele i přátele komunistů. Proti znárodnění průmyslu nikdo nic nenamítal a samozřejmě se čekalo, že bolševici budou vyvlastňovat. Když však buržoazie přišla o svůj majetek, ukázalo se, že z toho mají prospěch jen ti, kdo ho zabavovali. Ani lid jako celek, ani dokonce proletariát nezískali nic. Vzácné šperky, stříbro, kožešiny, prakticky veškeré bohatství Kyjeva jako by zmizelo a nikdo už o něm neslyšel. Později se čekisté naparovali po ulicích se svými ženami oděnými do parády buržoazie. Když byly zavřeny soukromé obchody, dveře zamkli a zapečetili a postavili k nim stráže. Během několika týdnů však byly obchody prázdné. Tento druh „hospodaření“ a četné nové zákony a výnosy, často si navzájem odporující, sloužily Čece jako záminka k terorizování a vydírání občanů a vzbudily všeobecnou nenávist k bolševikům. Lid se obrátil proti Petljurovi, Děnikinovi i Polákům. Bolševiky vítal s otevřenou náručí. Ale ti poslední ho zklamali stejně jako ti první.

„Teď už jsme si na tu situaci zvykli,“ řekl můj hostitel, „necháváme se unášet a protloukáme se, jak se dá.“ Pokládal však za škodu, že bolševici promarnili tak velkou příležitost. Nedokázali si udržet důvěru lidu a usměrnit ji do tvořivých kanálů. Bolševici nejenže nedokázali uvést do chodu velký průmysl: zničili i drobnou domáckou výrobu kustarů. Jen v Kyjevské gubernii bylo například tisíce řemeslníků; většina z nich pracovala sama, aniž by kohokoli vykořisťovala. Byli to nezávislí výrobci, kteří uspokojovali určitou potřebu obce. Bolševici svým bezohledným plánem znárodnění tuto činnost zastavili, aniž by ji dokázali něčím nahradit. Neměli co dát dělníkům ani rolníkům. Městský proletariát stál před volbou buď hladovět ve městě, nebo se vrátit na venkov. Pochopitelně dával přednost tomu druhému. Kdo se na venkov dostat nemohl, dal se na obchod, kupoval a prodával například šperky. Prakticky každý v Rusku se stal obchodníkem, bolševická vláda neméně než soukromí spekulanti. „Nemáte ani představu, kolik nezákonných obchodů provozují úředníci v sovětských institucích,“ sdělil mi hostitel, „a ani armáda od toho není prostá. Můj synovec, důstojník Rudé armády a komunista, se právě vrátil z polské fronty. Může vám o těch praktikách v armádě vyprávět.“

Velice jsem toužila promluvit si s mladým důstojníkem. Na svých cestách jsem se setkala s mnoha vojáky a zjistila jsem, že většina z nich si zachovala starou otrockou mentalitu a naprosto se podřizovala vojenské kázni. Někteří však byli velmi bdělí a jasně viděli, co se kolem nich děje. Určitou malou část Rudé armády revoluce úplně přetvořila. Byl to doklad zrodu nového života a nových forem, který Rusko navzdory bolševické tyranii a útlaku odlišoval od ostatního světa. Pro tuto část měla revoluce hluboký význam. Viděli v ní něco životně důležitého, co nedokázaly vtěsnat do úzké komunistické formy ani každodenní výnosy. Jejich postojem a obecným přesvědčením bylo, že bolševici lidu nedostáli slovu. Viděli, jak komunistický stát roste na úkor revoluce, a někteří z nich zašli dokonce tak daleko, že vyslovovali názor, že se bolševici stali nepřáteli revoluce. Všichni však cítili, že prozatím nemohou nic dělat. Byli odhodláni nejprve se vypořádat s nepřáteli zvenčí. „Potom,“ říkávali, „se postavíme nepříteli doma.“

Důstojník Rudé armády se ukázal jako pohledný mladík, hluboce vážný a opravdový. Zprvu se mu nechtělo mluvit, ale během večera se jeho rozpaky rozplynuly a své pocity vyjadřoval volně. Na frontě, řekl, zjistil velkou korupci. Ještě horší to však bylo na zásobovací základně, kde nějakou dobu sloužil. Muži na frontě byli prakticky bez šatů a bez bot. Jídla bylo málo a armádu pustošil tyfus a cholera. Přesto byl duch mužstva obdivuhodný. Bojovali statečně, s nadšením, protože věřili ve svůj ideál svobodného Ruska. Ale zatímco oni bojovali a umírali za velkou věc, vyšší důstojníci, takzvaní tovarišči,¹⁰ seděli v bezpečném úkrytu, pili tam, hráli hazardní hry a obohacovali se spekulacemi. Zásoby, které fronta tak zoufale potřebovala, se prodávaly za horentní ceny spekulantům.

Mladý důstojník byl tou situací tak zdrcen, že pomýšlel na sebevraždu. Teď však byl odhodlán vrátit se na frontu. „Vrátím se a řeknu svým soudruhům, co jsem viděl,“ řekl. „Naše skutečná práce začne, až porazíme cizí vpád. Pak si to vyřídíme s těmi, kdo s revolucí kupčí.“

Cítila jsem, že není důvod k zoufalství, dokud má Rusko takové duše.

Když jsem se vrátila do svého pokoje, čekala tam na mě naše tajemnice, aby mi oznámila cenný nález, který učinila. Šlo o bohatý materiál týkající se Děnikina, nahromaděný v městské knihovně a zřejmě všemi zapomenutý. Knihovník, horlivý ukrajinský nacionalista, odmítal „ruskému“ muzeu dovolit, aby si materiál odvezlo, ačkoli Kyjevu k ničemu nebyl, ležel doslova pohřben v zapadlém koutě a hrozilo mu poškození a zkáza. Rozhodli jsme se obrátit na odbor školství a použít „americký amulet“. Mezi členy výpravy se stalo oblíbeným žertem uchylovat se v obtížných situacích k „amuletu“. Takové záležitosti se vždy svěřovaly Alexandru Berkmanovi a mně jako „Američanům“.

Dalo hodně přemlouvání, než se předseda o věc začal zajímat. Tvrdošíjně odmítal, až jsem se ho nakonec zeptala: „Jste ochoten připustit, aby se v Americe dozvěděli, že necháte cenný historický materiál v Kyjevě raději shnít, než abyste ho dal petrohradskému muzeu, které se jistě stane světovým střediskem studia ruské revoluce a v němž má Ukrajina mít tak významné místo?“ Předseda nakonec vydal potřebný příkaz a naše výprava materiál převzala, k velké radosti naší tajemnice, pro niž muzeum představovalo to nejdůležitější v životě.

Odpoledne téhož dne mě navštívila jedna anarchistka v doprovodu mladé venkovské dívky, kterou mi důvěrně představila jako Machnovu manželku.¹¹ Na okamžik se mi zastavilo srdce: kdyby bolševici tu dívku v Kyjevě odhalili, znamenalo by to pro ni jistou smrt. Vážné nebezpečí to znamenalo i pro mého domácího a jeho rodinu, protože v komunistickém Rusku mělo poskytnutí přístřeší – byť nevědomky – příslušníku Machnových povstanců často ty nejhorší následky. Vyjádřila jsem údiv nad bezohledností mladé ženy, která takto vešla nepříteli přímo do chřtánu. Vysvětlila však, že Machno se s námi chtěl za každou cenu spojit; nikomu jinému by své poselství nesvěřil, a proto se nabídla, že přijde. Bylo zřejmé, že nebezpečí pro ni ztratilo všechnu hrůzu. „Žijeme v neustálém ohrožení už celá léta,“ řekla prostě.

Když odložila převlek, ukázalo se, že je velmi krásná. Bylo jí pětadvacet let a měla bohaté uhlově černé vlasy nápadného lesku. „Nestor doufal, že se vy a Alexander Berkman dokážete k němu dostat, ale čekal marně,“ začala. „Teď mě poslal, abych vám pověděla o boji, který vede, a doufá, že jeho cíle dáte na vědomí světu venku.“ Dlouho do noci vyprávěla Machnův příběh, který se ve všech podstatných rysech shodoval s tím, co nám vylíčili dva ukrajinští návštěvníci v Petrohradě. Zdůrazňovala metody, jichž bolševici užívali, aby Machna odstranili, a dohody, které s ním opakovaně uzavírali a které komunisté porušili pokaždé, jakmile pominulo bezprostřední nebezpečí ze strany vetřelců. Mluvila o krutém pronásledování příslušníků Machnovy armády a o četných pokusech bolševiků vlákat Nestora do pasti a zabít ho. Když se to nepodařilo, zavraždili bolševici jeho bratra a vyhubili její vlastní rodinu, včetně jejího otce a bratra. Vychvalovala revoluční oddanost, hrdinství a vytrvalost povstanců tváří v tvář největším obtížím a bavila nás legendami, které rolníci spřádali kolem Machnovy osobnosti. Tak například mezi venkovským lidem vznikla víra, že Machno je nezranitelný, protože za všechna léta bojů nebyl nikdy raněn, přestože měl ve zvyku vést každý útok osobně.

Uměla dobře vyprávět a její tragický příběh zjasňovaly světlé záblesky humoru. Vyprávěla mnoho historek o Machnových kouscích. Jednou dal uspořádat svatbu ve vesnici obsazené nepřítelem. Byla to velká slavnost, na niž přišli všichni. Zatímco se lidé veselili na návsi a vojáci podléhali pokušení pití, Machnovi muži vesnici obklíčili a přesilu, která tam ležela posádkou, snadno rozprášili. Když dobyl nějaké městečko, měl Machno vždy ve zvyku přinutit bohaté sedláky, kulaky,¹² aby odevzdali přebytky svého bohatství, které se pak rozdělily mezi chudé; Machno si část ponechal pro svou armádu. Potom svolal shromáždění vesničanů, promluvil k nim o cílech hnutí povstanců a rozdal svou literaturu.

Dlouho do noci vyprávěla mladá žena o Machnovi a o machnovščině. Hlas, ztlumený kvůli nebezpečné situaci, měla sytý a měkký, oči jí zářily silou citu. „Nestor si přeje, abyste soudruhům v Americe a v Evropě řekli,“ uzavřela, „že je jedním z nich – anarchista, jehož cílem je bránit revoluci proti všem nepřátelům. Snaží se usměrnit vrozeného vzbouřeneckého ducha ukrajinského rolníka do organizovaných anarchistických kanálů. Cítí, že to sám bez pomoci anarchistů z Ruska nedokáže. Sám je plně zaměstnán vojenskými záležitostmi, a proto vyzval své soudruhy z celé země, aby se ujali osvětové práce. Jeho konečným plánem je zmocnit se malého území na Ukrajině a zřídit tam svobodnou komunu. Zatím je odhodlán bojovat proti každé reakční síle.“

Machnovi velmi záleželo na tom, aby se mohl osobně poradit s Alexandrem Berkmanem a se mnou, a navrhl tento plán. Zařídí, aby byla obsazena kterákoli malá obec nebo vesnice mezi Kyjevem a Charkovem, kde by se náš vagon zrovna nacházel. Proběhlo by to bez jakéhokoli násilí, místo by bylo dobyto překvapivým útokem. Lest by měla vypadat tak, jako bychom byli zajati, a ostatním členům výpravy by byla zaručena ochrana. Po naší poradě by nás bezpečně doprovodili zpět k vagonu. Zároveň by nás to chránilo před bolševiky, protože celý plán by se provedl vojenským způsobem, podobně jako obvyklý Machnův nájezd. Plán sliboval velmi zajímavé dobrodružství a toužili jsme po příležitosti setkat se s Machnem osobně. Nemohli jsme však vystavit ostatní členy výpravy riziku, které by takový podnik obnášel. Rozhodli jsme se nabídky nevyužít a doufali jsme, že se naskytne jiná příležitost setkat se s vůdcem povstanců.

Machnova žena bývala venkovskou učitelkou; měla značné znalosti a velice se zajímala o všechny kulturní otázky. Zahrnovala mě otázkami o amerických ženách, zda se skutečně emancipovaly a mají rovná práva. Mladá žena byla s Machnem a jeho armádou už několik let, ale nedokázala se smířit s primitivním postojem svých lidí k ženě. Ukrajinská žena, řekla, je pokládána jen za objekt sexu a mateřství. Ani Nestor sám v tom nebyl výjimkou. Je to v Americe jiné? Věří Američanka ve svobodné mateřství a je obeznámena s otázkou kontroly porodnosti?

Bylo udivující slyšet takové otázky od venkovské dívky. Pokládala jsem za nanejvýš pozoruhodné, že žena, která se narodila a vyrostla tak daleko od dějiště ženského zápasu za emancipaci, tak živě vnímá jeho problémy. Vyprávěla jsem jí o činnosti pokrokových amerických žen, o tom, čeho dosáhly, i o práci, kterou je pro emancipaci ženy ještě třeba vykonat. Zmínila jsem se o některých spisech, které se těmito otázkami zabývají. Dychtivě poslouchala. „Musím sehnat něco, co by pomohlo našim venkovským ženám. Jsou to jen soumaři,“ řekla.

Časně druhého dne ráno jsme ji bezpečně vyprovodili z domu. Téhož dne jsem při návštěvě anarchistického klubu byla svědkyní zvláštního výjevu. Klub byl nedávno znovu otevřen poté, co ho přepadla Čeka. Místní anarchisté se v klubovních místnostech scházeli ke studiu a přednáškám; dala se tam také dostat anarchistická literatura. Zatímco jsem rozmlouvala s několika přáteli, všimla jsem si skupiny vězňů, kteří šli dole po ulici. Právě když se blížili k anarchistickému sídlu, několik z nich vzhlédlo, zřejmě si všimli velkého nápisu nad klubovními místnostmi. Najednou se napřímili, smekli čepice, uklonili se a pak šli dál. Obrátila jsem se na přátele. „Ti rolníci jsou nejspíš machnovci,“ řekli, „anarchistické sídlo je pro ně posvátným místem.“ Jak výjimečná je ruská duše, pomyslela jsem si a uvažovala jsem, zda by skupina amerických dělníků či farmářů mohla být tak prodchnuta ideálem, aby ho vyjádřila tak prostým a výmluvným způsobem jako tito machnovci. Pro Rusa je jeho víra vskutku zdrojem vnuknutí.

Náš pobyt v Kyjevě byl bohatý na nejrůznější zážitky a dojmy. Byla to namáhavá doba, během níž jsme se setkali s lidmi z různých společenských vrstev a shromáždili mnoho cenných informací a materiálu. Návštěvu jsme zakončili krátkou plavbou po Dněpru, abychom si prohlédli některé staré kláštery a chrámy, mezi nimi proslulý Sofijský a Vladimirský.¹³ Impozantní stavby, které za všech revolučních změn zůstaly nedotčeny a dokonce i jejich vnitřní život plynul jako dřív. V jednom z klášterů jsme požívali pohostinství jeptišek, které nás pohostily pravým ruským čajem, černým chlebem a medem. Žily, jako by se v Rusku od roku 1914 nic nestalo; jako by poslední léta strávily mimo svět. Mniši dosud ukazovali zvědavcům posvátné jeskyně Vladimirského chrámu a místa, kde se zazdívali světci, jejichž zkamenělá těla byla nyní vystavena. Návštěvníky denně prováděli podzemními chodbami a doprovázející kněží jim ukazovali cely proslulých mučedníků a odříkávali životopisy nejvýznamnějších z té svaté rodiny. Některé z vyprávěných příběhů byly podivuhodné nade vše lidské pomyšlení a každým pórem dýchaly svatou pověrou. Rudoarmějci v naší skupině se na fantastické kněžské báje dívali dost pochybovačně. Revoluce zřejmě zapůsobila na jejich náboženského ducha a vypěstovala v nich skeptický postoj k divotvorcům.