Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

Úvod

Co je tato kniha

Paměti vojáka napsal Heinz Guderian v letech 1950 a 1951, pět až dvanáct let po událostech, o nichž vypráví. Vyšly roku 1951 pod názvem Erinnerungen eines Soldaten a staly se jednou z nejčtenějších německých válečných knih dvacátého století. Vypráví cestu od poručíka myslivců z roku 1908 po náčelníka generálního štábu pozemního vojska v posledních měsících třetí říše — a při tom dějiny zbraně, kterou autor v Německu prosadil a s níž vedl tažení v Polsku, ve Francii a v Rusku.

Pro českého čtenáře je to navíc pramen k roku 1938 a 1939 psaný z druhé strany hranice.

Kdo byl Heinz Guderian

Narodil se 17. června 1888 v Chełmně nad Vislou, v tehdejším Západním Prusku, jako syn důstojníka. Prošel kadetním ústavem, první světovou válkou u myslivců a u spojovacích jednotek a meziválečným reichswehrem, kde se stal hlavním zastáncem samostatných tankových svazků. Velel sboru při vpochodování do Sudet roku 1938, tankovému sboru v Polsku, tankové skupině ve Francii a v Rusku. V prosinci 1941 jej Hitler zbavil velení. Roku 1943 se vrátil jako generální inspektor tankových vojsk, po 20. červenci 1944 se stal náčelníkem generálního štábu pozemního vojska a 28. března 1945 byl odvolán podruhé. Zemřel 14. května 1954 ve Schwangau.

Byl to generál nacistického státu. Po válce nebyl obžalován a vystupoval v Norimberku jako svědek.

Kdy byla psána a co to znamená

Čtvrté vydání z roku 1960, z něhož překládáme, je posmrtné — autor je už nemohl přehlédnout. Mezi dobou, o níž kniha vypráví, a dobou, kdy byla psána, leží pět až dvanáct let, a kniha to na několika místech sama prozradí. Na straně 112 je uprostřed boje u Juniville řeč o pluku z Würzburgu, „v tom krásném, teď bohužel úplně zničeném městě“ — Würzburg byl rozbořen roku 1945 a ono „teď“ tedy náleží roku 1950. Na straně 123 se štáb připravuje na vůdcovskou přehlídku, „ke které pak ale naštěstí nedošlo“. Příslovce „naštěstí“ je psáno o deset let později a nese v sobě všechno, co mezitím nastalo.

Jak se tato kniha čte

Kniha vede obhajobu a čtenář ji rozpozná rychle: velení pochybilo, vojsko a jeho velitelé splnili svou povinnost. Drží ji tři figury. Vina se klade prostředí — kruhu kolem Hitlera, stranickému aparátu, dělbě odbornosti. Autor v ní vystupuje jako ten, kdo stál se správným názorem osamocen. A v jednání se opakuje vzorec: nejprve jedná, schválení si opatří až potom.

Stejně důležité je to, co kniha neříká. Na řadě míst uvede fakt a vynechá u něj osobu, která jednala, nebo následek, který z něj vyplynul. Jak se Guderian roku 1943 dostal zpět do služby, je vylíčeno bez jmenovaného původce: „Položili Hitlerovi na stůl mé předválečné spisy a dosáhli toho, že je přečetl.“ Kdo, v knize nestojí. Nejtvrdší výrok knihy o lednové katastrofě roku 1945 jmenuje mezi příčinami „jmenování vojenského laika vrchním velitelem nejobtížnější skupiny armád ‚Visla‘“ — a Himmlera v něm nejmenuje. Rozkaz o komisařích a nařízení o zacházení se zajatci a s obyvatelstvem kniha pojmenuje a na stranách 137 a 138 ujišťuje, že u Guderianovy tankové skupiny použity nebyly: vydání jednoho prý zakázal a vrátil jej do Berlína, druhý se k jeho vojskům vůbec nedostal. Je to jedno z mála míst, kde se kniha k takové věci vyjadřuje přímo — a vyjadřuje se ve svůj prospěch. Co k tomu říkají archivy, probírá exkurz I za kapitolou VI. Stejného řádu je i to, jak kniha mluví o zajatcích: procházejí ruskými kapitolami jako čísla v denní bilanci.

Obhajoba ale není vedena důsledně, a právě to dělá knihu čitelnou. Na mnoha místech autor sám připustí něco, co jeho vlastní argument oslabuje — nikým nevyzván, často jedinou větou v odstavci o něčem jiném. U Sedanu se diví, že jej francouzské dělostřelectvo silněji neostřelovalo, a dodává, že zdar útoku mu „ještě dodatečně připadal téměř jako zázrak“. O několik stran dál otevřeně popíše, že si zřídil spojení polním kabelem, „takže […] odposlechová služba OKH a OKW mě nemohla zaměřit“ — tedy spojení, které ho ukrylo před vlastním vrchním velením.

Čtěte tu knihu tak, jak je: ani jako přiznání, ani jako omluvu. Je to svědectví účastníka o věcech, u nichž byl, podané člověkem, který měl důvod líčit je určitým způsobem. Co z toho plyne, zůstává na čtenáři. Ediční doslov na konci knihy rozebírá tyhle věci podrobně a s doklady ze stránek.

České souvislosti

Míst, která se českých věcí přímo dotýkají, je v knize o čtyřech stech šedesáti stranách jedenáct. Nejsouvislejší je v kapitole III: 3. října 1938 obsazuje Guderianův sbor Cheb, Aš a Františkovy Lázně, 4. října Karlovy Vary. Mezi 7. a 10. říjnem obsazuje sbor další pásmo a cestou přes Kadaň a Žatec do Teplic-Šanova zaznamená kniha větu, která českému čtenáři utkví v paměti nejspíš ze všeho: „Tisíce vojáků německé krve, propuštěných z české armády, pochodovaly pěšky do svého domova, většinou ještě v českých uniformách… armáda rozbitá bez boje.“ O druhé straně hranice a o Češích v pohraničí ale v knize není nic. Kapitola IV začíná protektorátem třemi větami a hned nato úkolem „prohlédnout si český tankový materiál“. Ten se pak vrací jako výzbroj: z 2 574 tanků, které 10. května 1940 vyrazily proti Francii, bylo 334 československých — LT vz. 35 a LT vz. 38, tedy přibližně každý osmý. V únoru 1943 byla celá produkce „starého českého tanku“ 38 t převedena na samohybné lafety pro protitankový kanón; v prosinci 1943 pak na lehký stíhač tanků.

České země jsou v této knize přítomny jako zdroj výzbroje a jako služební záznam, nikoli jako téma. Vysvětlivky doplňují, co kniha neuvádí — výrobce, místa, souvislosti.

Jak překlad vznikl

Překládáno z německého vydání Heinz Guderian, Erinnerungen eines Soldaten, IV. vydání, Kurt Vowinckel Verlag, Neckargemünd 1960. Dílo je volné.

Česky kniha jednou vyšla: Vzpomínky generála, přeložil Ondřej Svatoň, nakladatelství Jota, Brno 2009. Náš překlad vznikl samostatně z německé předlohy a nic z něj nepřevzal.

Překlad je úplný a vznikl s pomocí umělé inteligence pod redakčním vedením vydavatele. Text byl pořízen po dávkách a každá dávka porovnána s předlohou; ve sporných místech rozhodoval obraz stránky, ne přepis. Hranice stran originálu jsou v textu vyznačeny drobnými čísly, takže zůstávají funkční Guderianovy vlastní odkazy i odkazy literatury. Celý překlad pak prošel kontrolním čtením. Je to čtenářská edice, nikoli vědecká: cílem je, aby českému čtenáři kniha dávala smysl, ne aby vyhověla požadavkům kritického vydání.

Vysvětlivky, mapy a rejstříky

Vysvětlivek je v knize přes šest set. Větší část z nich jsou personální poznámky u prvního výskytu každého jména — kdo ten člověk byl, jakou měl hodnost a co se s ním stalo; Guderian píše pro čtenáře, který tehdejší německou armádu znal, a dnešní čtenář ji nezná. Zbytek vysvětluje dobové pojmy, vojenské názvosloví a zeměpisná jména; upozorňuje také na místa, kde se kniha odchyluje od doložených skutečností.

Všech 37 map z původního vydání je zařazeno na svém místě a pod každou stojí klíč jmen, protože mapy jsou tištěny německy a jména se v tom pásmu během století dvakrát až třikrát změnila. Na konci knihy jsou tři rejstříky — osob, míst a vojenských útvarů. Místní rejstřík je zároveň konkordance: u každého hesla stojí tvar z knihy i dnešní jméno, aby čtenář našel místo na mapě.

Dodatek a dvacet čtyři příloh, tedy především rozkazy a hlášení jeho sboru a dokumenty vrchního velení, jsou přeloženy celé.

Obrazová příloha

Patnáct fotografií je rozsazeno do kapitol k místům, kam patří — od poručíka z roku 1908 po rodinný hrob v Goslaru, který stojí na konci doslovu. Nejsou to snímky původního vydání. Předloha obrazovou přílohu má, dostupný sken je však pro přetisk příliš špatný; snímky tohoto vydání jsou proto vybrány nově z archivů. Jedenáct z nich je ze spolkového archivu, z toho šest ze sérií propagandistických rot wehrmachtu, jedna z polského Národního digitálního archivu, ostatní jsou volné dílo. U každé je uveden autor, archivní signatura a licence; ta je u snímků odlišná od licence knihy a je uvedena v tiráži.

Staré texty — nové české znění pramenů z volného díla. Překlady vznikají s pomocí umělé inteligence; u každého titulu je uvedena použitá předloha. Staré texty založil a provozuje JUDr. Libor Petříček, advokát a milovník historie. Cílem projektu je zpřístupnit českým čtenářům původní historické prameny, tedy svědectví očitých svědků, zdarma a v češtině.