Staré texty

Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

PŘEDMLUVA

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

Osud přinutil mou generaci zúčastnit se dvou světových válek, které obě skončily porážkou mého národa. Je to tvrdý úděl a my, bývalí vojáci, pociťujeme bolest a smutek svého národa obzvlášť hluboce. Dlouhá léta spolubojovníci posledního velkého zápasu mlčeli. Seděli buď v zajetí, nebo je k zdrženlivosti vedly jiné důvody. U našich dřívějších nepřátel, u vítězů, vyšly už četné knihy o druhé světové válce. Jsou to zčásti osobní vzpomínky, zčásti hodnotná historická díla. Teď, když nejprudší otřesy zhroucení odezněly, zdá se být na čase zaznamenat i na německé straně to, co se přeživším velké katastrofy hluboko vrylo do paměti. Naše archivy jsou z velké části zničeny nebo padly do rukou nepřítele. Historicky věrné dějepisectví je tím velmi ztíženo. Tím důležitější se jeví sepsání osobních vzpomínek tehdejších spolubojovníků, byť mohou podat jen výseky z dění, a i ty převážně v subjektivní podobě.

Ale nejen tento důvod mě přiměl psát. Milióny německých žen a matek daly vlasti manžela, syny. Statisíce německých žen, dětí a starců padly za oběť nepřátelským bombám. Ženy a děti pomáhaly kopat zákopy, pomáhaly v továrnách a na poli, aby uchovaly vlast a domov. Německé dělnictvo za nejtvrdších podmínek neúnavně plnilo svou povinnost vůči vlasti. Němečtí sedláci za ztížených pracovních poměrů obdělávali rodnou hroudu a až do hořkého konce zajišťovali výživu národa. Milióny Němců byly vyhnány z domova a ze statku a buď zahynuly, nebo musí jíst tvrdý chléb ciziny. Milióny německých mužů, květ našeho národa, zemřely smrtí před nepřítelem, statečně a věrně, jak němečtí vojáci po staletí dávali život za národ a vlast. Všem jim náleží dík.

Nejsem oprávněn mluvit jménem svého národa. Mohu však alespoň svým starým vojákům dát najevo svůj dík. Věděli jsme, co jeden o druhém soudit, a to nás v úctě a lásce spojilo až do dnešního dne a — jak pevně doufám — spojilo navždy.

Dnes bývá leckdo až příliš ochoten obviňovat nás z „militarismu“ a „nacionalismu“. I tato kniha bude takové výtce z jisté strany

10

vystavena. Pro mé staré vojáky i pro mne znamená „militarismus“ onu ješitnou hru s vojenskými formami, ono chvástavé napodobování vojácké mluvy a ono přehánění vojenského vystupování a jeho přenášení do občanského života, které každý pravý voják odmítá. Právě voják zná hrozné účinky války, a proto ji jako člověk odmítá. Je mu vzdálena každá myšlenka na ctižádostivou dobyvačnou a mocenskou politiku. Stali jsme se vojáky, abychom bránili svou vlast a vychovávali svou mládež ve slušné a bojeschopné muže, a stali jsme se jimi a byli jimi rádi. Vojenský stav pro nás byl vysokým závazkem, zrozeným z lásky k našemu národu a k naší zemi. Pro nás znamená „nacionalismus“ sobecké přehánění lásky k vlasti a povýšenost vůči jiným národům a rasám. Víme, že jsme toho prosti. Milujeme však svou zemi a svůj národ stejně, jako chceme ctít jiné národy v jejich svébytnosti. A tuto lásku k vlasti, toto vypjaté národní cítění a cit pro povinnost si dokážeme uchovat. Nedáme se v tom zviklat bědováním slabé přítomnosti nad takzvaným „nacionalismem“. Chceme zůstat Němci a zůstaneme jimi. Plně si vědomi významu jednotné Evropy jsme připraveni stát se rovnoprávným a stejně váženým článkem našeho v základech otřeseného světadílu.

V tomto duchu ať kniha vypráví i mladé generaci, jak její otcové bojovali a nasazovali život za svůj národ, ať jí připomene, aby nezapomínala na ty, kdo věřili v naše Německo navzdory nouzi a smrti a nakonec i navzdory jisté porážce. Neboť jen tehdy nebyla bolestná oběť marná, jen tehdy je naděje na — dá-li Bůh — pokojný vzestup Německa.

Je mi vzdáleno omlouvat nebo obviňovat. Snažil jsem se vylíčit to, co jsem sám prožil. Mými prameny byly některé záznamy a dopisy, které přečkaly vyhnání z domova a zajetí, a dále sdělení spolubojovníků. Omyly paměti v některých podrobnostech nejsou vyloučeny, protože množství událostí podrobnosti setřelo a vzpomínka teď — po letech plných strádání — začíná blednout.

Události jsou vylíčeny tak, jak jsem je viděl ze svého tehdejšího služebního postavení — jako velící generál armádního sboru, jako velitel tankové skupiny, jako vrchní velitel tankové armády. Na sepsání souvislého výkladu celé druhé světové války po způsobu dřívějších děl generálního štábu se nedostávalo pramenů.

Za laskavou podporu své práce děkuji pánům svobodnému pánu von Liebenstein1, Gehlenovi2, Schererovi3, von Schellovi4, svobodnému pánu von Stein5, baronu Freytag von Loringhoven6 a Beckovi.

Heinz Guderian

11

Vysvětlivky

  1. Kurt Freiherr von Liebenstein (1899–1975), od října 1940 náčelník štábu tankové skupiny 2 (od 5. 10. 1941 2. tankové armády) v hodnosti podplukovníka; v kap. V jako Ia 10. tankové divize, Guderian ho nazývá „vynikajícím“ a děkuje mu jako prvnímu v předmluvě. Na s. 206 Guderian přiznává, že měl uposlechnout jeho rady — jediné takové místo v kapitole VI. Od 1956 generálmajor Bundeswehru.↩︎

  2. Reinhard Gehlen (1902–1979), od jara 1942 šéf oddělení Fremde Heere Ost, po kapitulaci ukryl jeho archivy a nabídl je Američanům, pod jejichž záštitou vedl organizaci Gehlen, a v letech 1956–68 byl prvním prezidentem BND; organizace Gehlen vedla Guderiana jako „Sonderverbindung ehrenhalber“. Zemřel 8. 6. 1979; místo úmrtí se v pramenech rozchází (Berg am Starnberger See, nebo Mnichov).↩︎

  3. Jeden z pánů, jimž Guderian v předmluvě děkuje za podporu při práci na knize — vedle Liebensteina, Gehlena, Schella, svobodného pána von Steina, Freytaga von Loringhoven a Beckeho. Je uveden jen příjmením, bez hodnosti a funkce; protože Becke je zřejmě Guderianův vlastní nadporučík ze s. 261, jde pravděpodobně rovněž o někoho z jeho osobního okolí, ne o známého generála.↩︎

  4. Adolf von Schell (1893–1967), od 1938 zmocněnec pro motorizaci („Schellův plán“), autor spisu Kampf gegen Panzerwagen (1936), v letech 1930–31 studoval na americké pěchotní škole ve Fort Benning, kde pro americké důstojníky přednesl sérii přednášek, vydaných roku 1933 jako Battle Leadership; Guderian mu děkuje v předmluvě. Od května 1945 do října 1947 ve spojeneckém zajetí.↩︎

  5. Další z pánů, jimž Guderian v předmluvě děkuje za podporu při práci na knize. Je uveden jen jako „svobodný pán von Stein“, bez hodnosti a funkce, takže jednoznačné ztotožnění není možné; z kontextu jde spíš o někoho z Guderianova osobního okolí než o historickou osobnost téhož jména.↩︎

  6. Bernd Freiherr Freytag von Loringhoven (1914–2007), major, roku 1941 ordonanční důstojník u Guderianovy tankové armády, 1944–45 pobočník náčelníka generálního štábu (Guderiana, pak Krebse); 30. 4. 1945 opustil Vůdcův bunkr. Guderian mu děkuje v předmluvě.↩︎