Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

XIV. NĚMECKÝ GENERÁLNÍ ŠTÁB

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

Generální štáb byl výtvorem Scharnhorstovým¹ a Gneisenauovým². U jeho kolébky stáli za kmotry duch Fridricha Velikého a vůle osvobodit se ze jha Napoleonova, utlačovatele Německa³. Po osvobozeneckých válkách proti napoleonskému jhu se Evropa pohroužila do dlouhého míru. Národní hospodářství oslabená mnohaletými válkami musela být znovu vybudována; státy byly proto nuceny šetřit na vojenských výdajích. Pruský generální štáb vedl v této mírové Evropě sotva povšimnutou existenci. V této klidné době vzniklo jedno z nejvýznamnějších děl vojenské literatury, kniha „O válce“ ředitele pruské Válečné akademie Carla von Clausewitze.

Tato kniha, čtená málokým a kritizovaná mnohými, obsahuje první pokus o filosofii války, o rozbor jejích zvláštností z neutrálního, povzneseného stanoviska. Měla velký podíl na utváření ducha generací německých důstojníků generálního štábu. Z ní vyrostlo ono úsilí o věcně střízlivé nazírání na lidi a věci, jímž se vyznačovali nejvýznamnější němečtí důstojníci generálního štábu. Posilovala vlastenectví a idealismus, který právě tyto zástupce generálního štábu oduševňoval.

Lze-li tedy Scharnhorsta, Gneisenaua a Clausewitze pokládat za duchovní otce prusko-německého generálního štábu, pak je polní maršál hrabě von Moltke asi jeho největším a nejdokonalejším synem. Schlieffenovým slovem o „mnoho vykonat, málo vystupovat, více být než se zdát“ je charakterizován on sám i jeho škola. Bylo mu v důsledku vynikajícího státnického umění dopřáno vést vítězně tři války a pomoci vytvořit jednotu německé říše a německého národa. Tím zároveň vytvořil autoritu svého nástroje, totiž generálního štábu.

Po Moltkově smrti se snad německý generální štáb nedokázal zcela uchránit jevů doby kolem přelomu století. Rostoucí bohatství Německa po vítězných letech sjednocení nenechalo důstojnický sbor a generální štáb nedotčené. Konečně dosažené velmocenské postavení v kruhu evropských národů vytvořilo vojenské sebevědomí, které nalezlo svůj nejživější výraz v kruhu duchovního výběru důstojnického sboru, v generálním štábu. V takovém naladění vstoupil generální štáb do první světové války. V této válce vykonal svou povinnost. Vystupoval-li přitom vedle generálů více než dříve, nebylo to jen jeho vinou, nýbrž spíše na generálech, kteří zčásti

413

přestárlostí, zčásti nedostatečným zvládnutím vojenské techniky a jednostranným zabýváním se službou u vojska sami sebe do značné míry vyřadili.

Mluvilo se pak o hypertrofii generálního štábu za Ludendorffa. Ale bez Ludendorffovy mohutné tvůrčí energie by německý generální štáb a německé vojsko sotva vykonaly tak velké věci. Že Německo nakonec v první světové válce podlehlo přesile svých nepřátel, nelze svalovat na Ludendorffa, neboť se do své odpovědné pozice dostal teprve v srpnu 1916, tedy v době, kdy by válka bez jeho a Hindenburgova nástupu už byla bývala ztracena. Tito dva velcí vojáci převzali úkol téměř nadlidský a v každém případě velmi nevděčný. Bylo by nespravedlivé je za to kárat. Hindenburg a Ludendorff zůstávají přes nešťastný konec války a přes poválečné rozbroje, které se z porážky vyvinuly, dvěma vynikajícími zástupci dobrého německého generálního štábu. Tíže boje, který na nás doléhal, ovšem zvláště Ludendorffa často nutila k tvrdým opatřením, ba k bezohlednosti. Někteří jeho žáci později pokládali tuto stránku jeho činnosti, vynucenou nouzí, za nezbytnou součást obrazu dobrého důstojníka generálního štábu; napodobovali právě tento málo příjemný rys jeho válečné praxe; tak vznikl typ bezohledných lidí tvrdé vůle a kariéristů, který působil velmi nepěkně a bohužel škodil pověsti generálního štábu u vojska i na veřejnosti. Uvědomíme-li si však dlouhou řadu významných osobností, které je třeba pokládat za typické pro prusko-německý generální štáb, pak naposled zmíněné charaktery ovšem sotva hrají roli.

Scharnhorst, dolnosaský selský syn, skoupý na slovo, rozvážný, nesobecký, statečný, skromný, neúplatný a nezištný. Organizátor pruského vojska osvobozeneckých válek, zakladatel generálního štábu, zemřel na těžké zranění utrpěné na bojišti.

Gneisenau, Blücherův⁴ náčelník štábu, roku 1806 obránce Kolobřehu, živý, ohnivý, geniální, radil svému vrchnímu veliteli v četných vítězných i nepříznivých bitvách. Po porážce u Ligny 16. června 1815 přiměl Blüchera k pochodu směrem ke spojenecké anglické armádě a tímto rozhodnutím rozhodl bitvu u Waterloo 18. června 1815 ve prospěch spojenců proti Napoleonovi.

Clausewitz, jemuž nebylo ve válce dopřáno dostat se na rozhodující místa, napsal knihu „O válce“. Tichý, zdrženlivý typ učence, jaký byl mezi německými důstojníky generálního štábu často zastoupen. Za svého času málo známý, spokojil se s působením na příští pokolení.

414

Moltke, nejvýznamnější náčelník generálního štábu německého vojska, světoznámý jako myslitel, plánovač a geniální vojevůdce. Vznešený, zdrženlivý, působící převahou svých myšlenek. Zanechal po sobě nejsilnější školu. Nejen velký voják, nýbrž i šlechetný člověk, vynikající spisovatel, pozorný pozorovatel cizích národů a mravů.

Schlieffen, vznešený, chytrý, chladný, sarkastický. Nucen plánovat v době nestálé politiky a málo významných říšských kancléřů. Snažil se jasností a pevností vojenského plánování vyvážit bezcílnost a nerozhodnost politiků. Měl, stejně jako Moltke, smysl pro technické požadavky doby. Jasnost a přesvědčivá síla jeho myšlenek zapůsobila na jeho nástupce, mladšího Moltka, tak silně, že jeho plán tažení zůstal s malými změnami v platnosti i po jeho smrti a roku 1914 došel provedení za jiných předpokladů. Ztroskotání takzvaného Schlieffenova plánu mu proto nelze klást za vinu, nýbrž jen epigonům. Nebylo mu dopřáno osvědčit se v poli.

Hindenburg, prostý, jasný, rozhodný, blahovolný a rytířský, ponechával mužům, jimž důvěřoval, do značné míry volnou ruku. Přesto měl jasný přehled o událostech a dobrou znalost osobností. „Kdyby byla bitva u Tannenbergu prohrána, nikdo by se nepřel o tom, kdo je za porážku odpovědný.“

Ludendorff, člověk tvrdé vůle s nesmírnou pracovní silou a vynikajícím organizačním talentem. Oduševňovala ho žhavá láska k vlasti, aby se titánskou silou vzepřel blížící se porážce svého národa. V nejtěžší době vykonal velké věci.

Seeckt, jasný, rozvážný, chladný, před veřejností působící téměř plaše; na strategickém poli stejně nadaný jako na poli organizace, avšak s menším technickým porozuměním než Moltke a Schlieffen; vytvořil po zhroucení roku 1918 stotisícové vojsko výmarské republiky. Versailleským diktátem byl tomuto vojsku generální štáb odepřen. Seeckt se před tím musel sklonit. Našel však cesty, jak v důstojnících štábů udržet ducha starého generálního štábu živý přes dobu odzbrojení. Jeho snaha vymanit vojsko z vlivů stranické politiky byla svého času jistě oprávněná, ale natrvalo přispěla k tomu, že porozumění pro vnitřní i zahraniční politiku zůstalo v důstojnickém sboru vůbec a u důstojníků přicházejících v úvahu pro službu v generálním štábu zvláště nerozvinuté. V tom byla slabina jeho systému.

415

Beck⁵, vysoce vzdělaný, klidný, vznešený, snažící se po obnovení branné svrchovanosti znovu vybudovat generální štáb ve stylu Moltkově; měl málo smyslu pro technické požadavky doby. Letectví, motorizace, radiotelegrafie mu byly cizí. Stejně jako pociťoval nepříjemně revolucionizaci vedení války způsobenou technikou a snažil se ji zdržovat, odmítal politickou revoluci nacionálním socialismem. Byl konzervativní povaha, váhavec, a na této vlastnosti charakteru ztroskotal.

Z načrtnutí tohoto malého počtu vynikajících zástupců německého generálního štábu vyplývají prvky jeho ducha. Generální štáb chtěl v dlouhém vývoji výchovou a výcvikem učinit výběr charakterově a intelektuálně nejcennějších důstojníků způsobilým velet německé branné moci za těžkých okolností, za nichž bude muset vždy bojovat.

Předpokladem pro použití v generálním štábu byla bezúhonnost charakteru, nezávadné osobní vystupování a způsob života ve službě i mimo ni. Teprve potom přicházely v úvahu vojenské schopnosti: osvědčení se ve frontové službě, taktické a technické porozumění, organizační talent, tělesná a duševní odolnost, píle, střízlivost, rozhodnost.

Při výběru důstojníků podle těchto hledisek snad někdy hodnocení darů rozumu přerostlo hodnocení charakteru, zvláště srdce; ty se také hůře rozpoznávají, zvlášť když nemívají ve zvyku tlačit se do popředí.

Největší část důstojníků generálního štábu, zvláště ti starší, si byla těchto tradičních prvků dobře vědoma. Tím ovšem není řečeno, že právě tito důstojníci byli vždy na místech rozhodujících o výběru dorostu. A i když tomu tak bylo, není řečeno, že měli dost znalosti lidí, aby vybrali správné charaktery.

Stará tradice má pro armádu nepochybně velkou ideovou cenu. Výše vylíčené charaktery významných důstojníků generálního štábu minulosti mohly být mladší generaci vzory, aniž by brzdily nebo dokonce vylučovaly moderní vývoj. Ve skutečnosti se však tradice nehodnotí vždy jako ideový vzor, nýbrž se pokládá za praktický příklad, jehož napodobení má stačit k dosažení týchž úspěchů, i když se okolnosti a prostředky zcela změnily. Takové nepochopené tradice se sotva může uchránit nějaká stará instituce. I prusko-německá armáda a v ní generální štáb této chybě mnohokrát podlehly. Nepochybně tedy existovalo vnitřní

416

napětí mezi nepochopenou tradicí a novými úkoly, které vyplývaly z nejrůznějších důvodů: ze změněné politické situace říše, ze změněných poměrů sil v Evropě i v širším světě, z rostoucího vlivu techniky, z rozšíření války v „totální válku“, které z toho z velké části vyplývalo, a z opětovného rozšíření politického silového pole na celou zeměkouli, jež z toho vyplynulo.

Jistě si ne všichni důstojníci generálního štábu byli touto změněnou situací jasni. To platí i o části rozhodujících starších důstojníků, ba právě o nich. Moderní vývoj vyžadoval novou organizaci celé branné moci, zvláště její jednotné vrchní velitelství. A právě tento nejdůležitější požadavek, vyplývající z politického, vojenského a technického vývoje, vedení generálního štábu pozemního vojska před druhou světovou válkou nevyvodilo. Vedení předválečného generálního štábu naopak včasné a úplné vytvoření účinného vrchního velitelství branné moci potíralo a pomáhalo mu zabránit.

Stejně jako v otázce vrchního velitelství branné moci stavěl se generální štáb pozemního vojska na odpor vývoji i v otázce zřízení samostatného operačního letectva a tankové zbraně, která měla být nově vybudována v rámci pozemního vojska. Význam těchto dvou technických vymožeností pro operace branné moci nebyl dostatečně oceněn a uznán, protože se od nich obávali zmenšení významu pozemního vojska a starých zbraní.

Rozšíření obzoru důstojníků generálního štábu na poli politiky bylo zčásti znemožněno tradičním omezením na čistě vojenskou oblast, zčásti Hitlerovou zásadou odkázat každé odvětví státního ústrojí do úzkého kruhu jeho odbornosti a každému říci jen tolik, kolik musel vědět ke splnění svého bezprostředního úkolu. Získat celkový přehled si vyhradil jen sám pro sebe, velmi ke škodě věci.

Mladší důstojníci generálního štábu pociťovali vzniklé napětí silněji než starší a naléhali na vyrovnání. Jejich naléhání nepřijímali starší pánové příjemně. Mladí na rozdíl od starších pánů věřili, že není času nazbyt, zatímco zástupci tradice si přáli pomalý vývoj a — pokud jejich moc sahala — jej také vynucovali.

Zachováváním nepochopené tradice se generální štáb v prvé řadě dostal do protikladu k Hitlerovi, vzbudil jeho nedůvěru ve svou schopnost a upřímnost a časem vytvořil konflikt, který se na vedení války osudně projevil.

Obraz ideálního důstojníka generálního štábu je charakterizován těmito rysy: ryzost smýšlení, chytrost, skromnost, odsunutí

417

vlastní osoby za zájmy celku, pevnost ve vlastním přesvědčení, schopnost přednést tento vlastní názor taktní formou svému generálovi. Není-li vlastní názor schválen, dost sebeovládání, aby se podřídil rozkazu nadřízeného a jednal v jeho duchu. Plné porozumění a vřelé srdce pro potřeby vojska. Neúnavná péče o vojsko. Operační, taktické a technické porozumění, přičemž poslední se nesmí ztrácet v podrobnostech, ale musí stačit k posouzení významu technických vymožeností pro vedení války.

Je samozřejmé, že vlastnosti vojenského povolání platné pro každého vojáka a důstojníka mají pro důstojníka generálního štábu platnost ve zvýšené míře: odvaha, rozhodnost, ochota nést odpovědnost, dar improvizace, tělesná odolnost a vytrvalost, jakož i jistá míra píle.

Každý důstojník generálního štábu měl pravidelně se opakujícím přidělením k frontě u své kmenové zbraně i u jiných zbraní sbírat zkušenosti ze služby u vojska v různých postaveních a naučit se praktickému vedení vojsk. V tomto velmi důležitém bodě se skutečnost posledních předválečných let od ideálního obrazu odchylovala nejvíce. Vinu na tom nesl v prvé řadě nedostatek důstojníků generálního štábu, který vznikl přísným prováděním versailleské smlouvy, pokud šlo o zákaz Velkého generálního štábu. Tento závažný nešvar se během války zvětšoval, nyní z pohodlnosti vyšších štábů, které se jen velmi nerady obešly bez svých zapracovaných pomocníků. V čele této škodlivé metody pochodovaly OKW a OKH. Jejich příslušníci zčásti za téměř šestileté války frontu vůbec neviděli.

Práci generálního štábu jako celku charakterizovala výchova k zásadní shodě v posuzování operačních a taktických situací a v závěrech, které z nich plynou. Doufalo se, že z této zásadní shody bude možno rozvinout značnou shodu v rozhodování. Francouz to označuje asi slovy „unité de doctrine“⁶. Náčelník generálního štábu, jemuž žádná velitelská pravomoc neumožňovala prosadit svou vůli, chtěl prostřednictvím této stejnorodosti myšlení všech důstojníků generálního štábu rozšířit svůj vliv až k divizím a zajistit jednotné taktické a operační pojetí až dolů. Aby své myšlenky uvedl ve známost, vytvořil takzvanou „služební cestu generálního štábu“, zařízení, které vedlo k jistým neshodám, a bylo proto Hitlerem potíráno.

Strategické myšlení generálního štábu nekrystalizovalo kolem strnulých zásad, nýbrž muselo se přizpůsobovat měnícím se politickým situacím a úkolům. Zeměpisná poloha Německa ve střední Evropě, uprostřed vysoce

418

vyzbrojených sousedů, nutila ke studiu otázky války na více frontách. Protože s možností takové války byl vždy spojen boj proti přesile, musel být i ten pečlivě studován. Operační myšlení starého generálního štábu bylo převážně kontinentálně orientováno. Vznik operačního letectva však nutil brát ve zvýšené míře v úvahu zásah zámořských mocností. To nebylo mnohdy dost jasně rozpoznáno.

Vzhledem k možnosti války proti několika protivníkům zároveň musela strategie volit mezi obranou na vedlejších frontách a útokem na nejdůležitějšího protivníka. Musela se připravit na střídání útočných front.

Těsná omezenost našich zdrojů nutila generální štáb uvažovat, jak lze válku rychle ukončit. Z tohoto tlaku vzešla myšlenka využít motoru v každé podobě. Po počátečním zdaru rychlých úderů na začátku druhé světové války mluvili proto naši protivníci o „bleskových válkách“.

Německo bylo svou zeměpisnou polohou vždy nuceno k boji na „vnitřní linii“, při němž se střídaly útok a obrana. „Evropa prostě tvoří rodinu a je těžké, aby se při domácích svárech některý člen udržel stranou, zvláště má-li své obydlí uprostřed domu.“ Těmito slovy charakterizoval už hrabě Schlieffen*) výstižně naši neměnnou situaci, která nás — velmi často proti naší vůli — zaplétala do každého evropského konfliktu. Německý národ není nikterak bojovnější než jiné národy Evropy, ale bydlí „uprostřed domu“, a mohl se proto ve svých dlouhých, proměnlivých dějinách konfliktům vypukajícím u svých sousedů jen zřídka vyhnout. Jeho státnickému umění i jeho vojenskému velení vyrůstaly z této danosti těžké, často sotva řešitelné úkoly. Vzhledem k omezenosti svých hmotných prostředků měl vždy zájem na rychlém konci každého konfliktu a musel se snažit vyhnout dlouhé a vyčerpávající válce i zásahu nezúčastněných třetích. Že byl tento úkol vyřešen, je mistrovským dílem Bismarckova státnického umění a Moltkovy strategie.

Po prohrané první světové válce se vedení pozemního vojska skládalo vesměs z důstojníků převzatých z císařského vojska. Jiní nebyli. Tito důstojníci propůjčili výmarské republice své služby, ačkoli jim nebylo vše po vůli, co pro ně bylo spojeno s přechodem od monarchie k republice. Museli se vzdát nejedné výsady, nejedné oblíbené tradice, a činili to, aby svou vlast nenechali zaplavit vlnou asijského bolševismu, která tehdy již hrozila.

* Gesammelte Schriften II, s. 390, stať „Gneisenau“, nakladatelství E. S. Mittler u. S.

419

Výmarská republika nedokázala z tohoto sňatku z rozumu udělat sňatek z lásky. Vnitřní sepětí mezi novým státem a důstojnickým sborem nevzniklo, ačkoli se o ně osobnost, jako byl dlouholetý zasloužilý ministr reichswehru dr. Geßler⁷, snažila se stejnou chytrostí jako obratností a srdcem. Tato skutečnost se stala významnou pro pozdější postoj důstojnického sboru k nacionálnímu socialismu. Různé vlády výmarské republiky daly sice malé branné moci, co podle stavu věcí při existujících zahraničněpolitických vazbách a špatné finanční situaci říše dát mohly. Nedokázaly však získat vnitřní kontakt s důstojnickým sborem a nenadchly brannou moc pro svůj politický ideál. Uvnitř zůstala branná moc novému státu cizí. Postoj chladného rozumáře Seeckta posílil beztak existující sklon důstojnického sboru nezajímat se o politiku. Generální štáb⁸, respektive Truppenamt k tomu podstatně přispěly.

Když pak nacionální socialismus vystoupil na scénu s novými národními hesly, vzplanula zvláště mládež důstojnického sboru rychle pro vlastenecké myšlenky, které jí NSDAP předkládala. Zcela nedostatečná výzbroj říše ležela léta na důstojnickém sboru jako můra. Není divu, že je začínající zbrojení naklonilo muži, který po patnáctileté stagnaci sliboval vnést do branné moci opět svěží život. Účinek NSDAP byl tím intenzivnější, že se Hitler zpočátku stavěl jako přítel branné moci a do jejího vnitřního chodu nezasahoval. Dřívější mezera v politickém poučování branné moci byla nyní vyplněna, zájem o politické otázky probuzen, byť jednostranně a zcela jinak, než si to zastánci demokracie představovali. Protože tomu tak bylo, nemohlo se vedení branné moci po uchopení moci nacionálním socialismem vymknout politice NSDAP, i kdyby to bylo chtělo. Generální štáb neměl na tomto vývoji vedoucí podíl, spíše lze tvrdit opak. Vedoucím zástupcem skeptického směru v generálním štábu byl generál Beck. Měl řadu stoupenců v ústředí, ale žádný vliv na pozemní vojsko nebo dokonce na brannou moc jako celek. I když se generální štáb za Becka a jeho nástupce Haldera snažil vývoj uvnitř ústředí brzdit, velká politika se přece jen dělala bez generálního štábu a proti němu. Říše se znovu — jako na začátku první světové války — dostala do politické výchozí situace, která musela dát boji od počátku vzezření těžkého, ne-li beznadějného. Znovu se museli vojáci, v jejich čele generálové a důstojníci generálního štábu, smířit s výchozí situací, za jejíž vznik nebyli odpovědni.

420

Všechny výtky, které byly dodatečně vzneseny proti vedoucím mužům branné moci vlastním národem i mezinárodními soudními dvory, míjely rozhodující skutečnost, že politiku nedělali vojáci, nýbrž politici, a že ji tak dělají i dnes, a že se vojáci při vypuknutí války musejí smířit s politickou a vojenskou situací v té chvíli existující. Bohužel tomu tak je, neboť politici nemívají ve zvyku nastavovat hlavu, když začne lítat olovo; zůstávají pak obvykle v bezpečném přístavu a přenechávají vojákům „pokračování politiky jinými prostředky“.

Politika státu určuje myšlení vojáků při přípravě války, takzvané duchovní vedení války. Soudní jednání před mezinárodními tribunály posledních let prokázala, že německý generální štáb byl až do roku 1938 zaměřen výhradně na obrannou válku. Zahraničněpolitická a branněpolitická situace říše také žádný jiný postoj nepřipouštěla. Přes zbrojení probíhající od roku 1935 bylo odborníkům v generálním štábu jasné, že do dosažení plné úderné pohotovosti branné moci, zvláště nových zbraní — letecké a tankové —, musí uplynout dlouhá doba. Teprve rozkaz Hitlerův, politické hlavy říše, vynutil proti radě vojáků jiné počínání.

Až do podzimu 1938 existovala uvnitř pozemního vojska spoluodpovědnost náčelníků štábů až dolů k velitelstvím sborů za rozhodnutí jejich generálů. Tuto spoluodpovědnost, která se při odlišném názoru náčelníka štábu zaznamenávala do spisů, Hitler zrušil. S tím byla spojena zásadní změna v postavení náčelníků štábů vůbec a náčelníka generálního štábu pozemního vojska zvláště. Spoluodpovědnost náčelníků štábů byla převzata ze staré pruské armády do stotisícového vojska a z něho po znovuvyzbrojení do branné moci třetí říše. V první světové válce často vedla k vládě silných osobností na místech náčelníků nad velícími generály. Hitler podle jím hlásaného vůdcovského principu důsledně nařídil výhradní odpovědnost nositelů velitelské pravomoci a tím zároveň vyřadil spoluodpovědnost náčelníka štábu vůči své osobě jako nejvyššímu veliteli branné moci.

Jak už bylo naznačeno, odmítal generální štáb pozemního vojska myšlenku jednotné branné moci. Kdyby tomu tak nebylo, měli bychom před druhou světovou válkou generální štáb branné moci a vrchní velitelství branné moci v účinné podobě, a nikoli v podobě zrůdného obrazu, který skutečně vznikl. Jinak zaměřený postoj jednotlivých členů generálního štábu neubírá celkovému postoji právě tak málo jako

421

souběžný odpor letectva a válečného loďstva. Pokud šlo o OKW, byli vrchní velitelé složek branné moci opravdovými republikány. Z řečeného logicky vyplývá i postoj generálního štábu k OKW, které skutečně vzniklo — k výtvoru generála von Reichenaua, jenž svou dobrou a velkou myšlenku dokázal Hitlerovi a Blombergovi předložit tak, aby jim zachutnala, ale ztroskotal na neochvějném odmítání všech tří složek branné moci, zvláště však pozemního vojska. Dokud zůstával Reichenau náčelníkem Wehrmachtamtu, vývoj ještě postupoval. S Keitelovým nástupem do tohoto úřadu však hnací síla zmizela. Proti odporu tří vrchních velitelů složek branné moci se prosadit nedokázal.

Na tomto místě budiž dovoleno krátké slovo o OKW. Polní maršál Keitel byl v jádře počestný charakter, snažící se řešit úkol, který mu připadl, podle svých nejlepších sil. Brzy se ocitl v Hitlerově moci a měl — čím dál, tím méně síly se z této hypnózy vymanit. Jeho dolnosaská věrnost se osvědčila až do jeho smrti. Hitler věděl, že se na tohoto muže může neomezeně spolehnout; proto si ho držel, i když měl o Keitelových strategických kvalitách jasno. Polní maršál neměl na průběh operací vliv. Jeho povinnosti ležely v oblasti správy, v poslání dřívějšího ministerstva války. Keitelovým neštěstím se stalo, že nenašel sílu k odporu proti Hitlerovým rozkazům⁹, napadnutelným z hlediska mezinárodního práva i mravnosti. Jen tak bylo možné vysvětlit, že rozkazy jako rozkaz o komisařích, nařízení o zacházení s válečnými zajatci a obyvateli nepřátelské země a jiné mohly být vydány vojsku. Za tuto slabost musel v Norimberku pykat smrtí. Jeho rodině nebylo dovoleno plakat nad jeho urnou.

Generálplukovník Jodl, náčelník velitelského štábu branné moci, byl od norského podniku v dubnu 1940 skutečným řídícím operací celé branné moci. Byl, jako Keitel, počestný charakter, původně rovněž v moci Hitlerovy osobnosti, ale ne tak hypnotizovaný, a proto ne tak nekritický jako Keitel. Po sporu s Hitlerem ve stalingradské době se stáhl zcela do své práce, kterou z velké části vykonával sám, bez obvyklé kancelářské výpomoci. Byl uzavřený a rezignoval v otázce reformy vojenského i politického vedení, stejně jako v otázce reorganizace a jednotného řízení generálního štábu. Teprve v posledních týdnech války se vzchopil k jinému postoji. Musel sdílet Keitelův trpký osud.

Tito dva důstojníci mohli při jiném postoji k Hitlerovi zabránit mnohému neštěstí. Hitler byl ochoten povolit jen tehdy, když stál proti jednotné frontě. Že se tato jednotná fronta na vojenském

422

poli téměř nikdy neobjevila, mu teprve umožnilo přitisknout OKH ke zdi a neuznávat z té strany žádnou námitku.

A přece — měl jsem kamaráda.

Pokud jde o OKH, bylo jeho postavení v polském tažení ještě poněkud nesporné. Již tehdy však musely vzniknout neshody, které Hitlera přiměly podřídit norský podnik bezprostřednímu řízení velitelským štábem branné moci a OKH z něho zcela vyřadit. Spor o operační plán proti západním mocnostem roku 1940 protiklady vyostřil. V Rusku pak došlo hned zpočátku k těžkým nesvárům a v prosinci 1941 k roztržce mezi Hitlerem a vrchním velitelem pozemního vojska, polním maršálem von Brauchitschem. Byl to dobře vyškolený důstojník generálního štábu. Protihráči, jako byl Hitler, bohužel nestačil. Od počátku se vůči Hitlerovi nacházel v ne zcela nezávislém postavení. Následkem toho byl jeho postoj ustavičně narušován pocitem nesvobody, pocitem, který ochromoval jeho průbojnost.

Po Brauchitschově odchodu už žádné vrchní velitelství pozemního vojska nebylo. K velitelství patří — jak název praví — velitelská pravomoc. Ta je neomezená, nebo není. Velitelská pravomoc však po 19. prosinci 1941 ležela výhradně v Hitlerových rukou. To byl prakticky konec generálního štábu staré prusko-německé ražby.

Osobně jsem patnáct let nosil uniformu generálního štábu s hrdostí. Našel jsem mezi svými učiteli a nadřízenými dlouhou řadu vzorných osobností, jimž vděčím za nekonečně mnoho. Našel jsem mezi svými kamarády mnoho dobrých a věrných přátel a mezi svými podřízenými nejlepší pomocníky a rádce. Poděkovat za to je mi věcí srdce.

Generální štáb byl po prohraných světových válkách dvakrát rozpuštěn příkazem vítězů. Obě opatření bezděky dokazují úctu našich bývalých protivníků k této vynikající instituci.

„Dál — ticho jest!“

BÝT ČI NEBÝT, TOŤ OTÁZKA

Mé líčení je u konce. Velmi těžko se mi zaznamenávalo, co přivodilo naše druhé zhroucení a co jsem při tom osobně prožil. Nedostatečnost všeho pozemského chtění mi vystoupila před oči příliš jasně, než abych nebyl poznal chyby našich zařízení i vlastní nedostatky.

423

V těžké době mi jeden princ z mého královského domu poslal obrázek Fridricha Velikého, na nějž napsal slova, která velký král kdysi v nebezpečí vlastního pádu adresoval svému příteli markýzi d’Argens: „Nic nezmění nitro mé duše a půjdu svou přímou cestou a budu činit, co pokládám za užitečné a čestné.“ Obrázek se ztratil, ale královská slova mi utkvěla v paměti a tvořila vodítko mého jednání. Nedokázal-li jsem přesto zabránit pádu své vlasti, nechť se přece nepochybuje o mé dobré vůli.

Tato kniha¹⁰ má být mým díkem našim drahým mrtvým a mým starým vojákům a má vyrvat jejich slávu zapomnění.

Vám, mým starým vojákům, patří mé poslední slovo.

Vzpřimte se, kamarádi, a noste hlavu vysoko jako kdysi na přehlídce! Za své činy se vpravdě stydět nemusíte. Byli jste nejlepší vojáci. Buďte teď nejlepšími občany svého národa! Neskládejte ruce v klín a neodpírejte vlasti pomoc v její nejtěžší době! Přiložte ruku k dílu a napněte všechny síly těla i ducha k obnově, každý na místě, na které ho postavil náš společný těžký osud. Žádná práce neponižuje, konáte-li ji s čistým srdcem a čistýma rukama, byť byla sebeskromnější. Nenechte se roztrpčit, i když pociťujete nevděk posledních let. Budeme-li všichni držet pospolu v práci pro svůj národ, pak nám slunce úspěchu zase zasvitne a Německo bude.

Pomněte slova básníka Bogislava von Selchow, bývalého císařského námořního důstojníka z pomořanského rodu, který byl jedním z nás:

„Měj víru v budoucnost své země, ve vzkříšení, jež přijde zas! Nikdo tu víru nevezme ti přes všechno, všechno, co šlo přes nás.

A jednej tak, jak by na tobě a na tvých skutcích jen spočíval osud všech věcí německých a tys byl ten, kdo odpovídal!“

To platí nyní více než kdy jindy, a proto do díla

Za jednotu a právo a svobodu! Za naše Německo!

425