Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

XIII. VEDOUCÍ OSOBNOSTI TŘETÍ ŘÍŠE

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

Má dráha mě svedla dohromady s řadou osobností, které podstatně ovlivnily běh dějin mého národa. Zdá se mi proto povinností vylíčit dojmy, jichž se mi o těchto osobnostech dostalo z bezprostředního styku. Jsem si přitom vědom, že mé dojmy jsou subjektivní; jsou to dojmy vojáka, nikoli politika; liší se proto v mnohém ohledu od dojmů politiků a jejich účelového zaměření a drží se přísně linie vojenského postoje a pojetí cti, jež bylo v německém pozemním vojsku tradiční; potřebují doplnění pozorováními a soudy jiných lidí, dokud ze srovnání četných pramenů nevyplyne jakžtakž spolehlivý obraz charakteru těch, na jejichž činech a opomenutích závisel běh událostí, které byly pro nás nešťastné a vedly ke zhroucení, jež nemá obdoby.

Zatímco jsem se dosud snažil líčit své zážitky a dojmy neovlivněn poznatky získanými dodatečně, chci v závěrečných úvahách využít i poznatků, jichž jsem od zhroucení mohl nabýt z rozhovorů a z písemnictví¹.

Hitler

Ve středu okruhu lidí, kteří utvářeli náš osud, stojí osoba Adolfa Hitlera.

Vzešel z malých poměrů, s nevalným školním vzděláním a nedostatečnou domácí výchovou, drsný v řeči i mravech — stojí před námi muž z lidu, který se nejlépe cítí v kruhu svých užších krajanů. Původně byl vůči kulturně vysoko stojícím kruhům nepředpojatý, zvláště při rozhovorech o umění, hudbě a podobných námětech. Teprve později v něm určité, samy kulturně nízko stojící živly² z jeho nejbližšího okolí plánovitě vyvolaly silnou nechuť k oněm kruhům, s vědomým cílem postavit ho do protikladu ke všem osobnostem duchovně i původem výše postaveným a vyřadit jejich vliv. Podařilo se to do značné míry, protože v Hitlerovi dřímaly resentimenty mládí prožitého ve stísněných poměrech a protože se domníval, že ho zástupci starých tradic jako velkého revolucionáře jen brzdí a vyvádějí z jeho dráhy.

392

Zde máme klíč k první přihrádce Hitlerovy duše. Z tohoto komplexu pramenilo jeho rostoucí odmítání knížat a šlechty, učenců a junkerů, úředníků a důstojníků. Jakkoli se krátce po získání moci snažil přizpůsobit své chování životnímu stylu obvyklému v dobré společnosti a v mezinárodním styku, po vypuknutí války toho definitivně zanechal.

Mimořádně bystrá hlava, vybavená neobyčejnou pamětí, zvláště pro dějinná data, technická čísla a národohospodářské statistiky: četl všechno, co se mu dostalo pod ruku, a vyplňoval tak mezery svého vzdělání. Znovu a znovu překvapoval přesnou reprodukcí přečteného nebo vyslechnutého při přednesech. „Před šesti týdny jste mi říkal něco docela jiného!“ byl obávaný obrat pozdějšího kancléře a nejvyššího velitele branné moci, neboť při odporu kontroloval sdělené údaje podle stenogramů pořizovaných při každé poradě.

Měl dar odívat své myšlenky do snadno pochopitelných formulí a nekonečným opakováním je vtloukat posluchačům do hlavy. Téměř všechny jeho řeči a výklady před tisíci lidí nebo před malými kroužky začínaly slovy: „Když jsem se roku 1919 rozhodl stát se politikem…“ a jeho politické řeči a poučování vždy končily slovy: „Nepovolím a nikdy nekapituluji!“

Od přírody měl neobyčejný řečnický dar, který nemíjel účinkem masy, ale působil i na vzdělance. Dovedl své řeči obratně přizpůsobit mentalitě posluchačů. Před průmyslníky mluvil jinak než před vojáky, před věřícími straníky jinak než před skeptiky, před gauleitery jinak než před drobnými stranickými funkcionáři.

Jeho nejnápadnější vlastností byla síla vůle. Svou vůlí si lidi podmaňoval. Tato síla působila silně sugestivně, ba na některé lidi téměř hypnoticky. Zažil jsem to často. V OKW mu neodporoval téměř nikdo; jeho členové se nacházeli buď ve stavu trvalé hypnózy jako Keitel, nebo ve stavu rezignace jako Jodl. Ale i sebevědomí muži, před nepřítelem stateční, se skláněli před účinkem Hitlerových řečí a umlkali před jeho těžko vyvratitelnou důsledností. Při hovoru v menším kruhu si posluchače po řadě prohlížel a přesně pozoroval účinek svých slov. Zpozoroval-li, že ten či onen jeho sugestivní síle nepodléhá, že není „médium“, domlouval často tomuto vzpouzejícímu se duchu tak dlouho, až se cítil svým účinkem jist. Nedostavila-li se však očekávaná reakce, vystavil se samostatný charakter nevoli hypnotizérově: „Tohoto muže jsem nepřesvědčil.“ Takových osobností se snažil brzy zbavit. Čím dále postupoval po dráze úspěchu, tím byl nesnášenlivější.

393

Ze silného účinku, který Hitler na lidi působil, se usuzovalo, že Němci jsou zvlášť sugestibilní. Lidé ve všech národech a ve všech dobách však podléhali sugestivní síle mimořádných osobností, i takových, které nebyly vždy dobré v křesťanském smyslu. V novějších dějinách je toho dobrým příkladem francouzská revoluce se svými veličinami a bezprostředně po ní osobnost Napoleonova. Francouzi následovali velkého Korsičana až k úplnému zhroucení, ačkoli museli dávno poznat, že jeho dráha vede k porážce. Národ Spojených států následoval v obou světových válkách přes svou mírumilovnost sugesci svých prezidentů, naléhajících na účast v obou válkách. Italové následovali svého Mussoliniho. O Rusku ani nemluvě, kde se obrovský národ proti svému původnímu přesvědčení stal silou Leninových idejí bolševickým. Právě zde však jako současníci víme, že pro Leninovy³ revoluční myšlenky existovala příznivá živná půda, neboť špatným hospodařením carské doby vznikla velká nespokojenost a zbídačení širokých mas, jež je přiměly ochotně jít za sliby na zlepšení jejich postavení.

Že Němci podlehli Hitlerově sugestivní síle, mělo příčiny, jež byly v prvé řadě vyvolány chybnou politikou vítězných států po první světové válce. Tato politika vytvořila předpoklady, živnou půdu, na níž mohlo vzejít semeno nacionálního socialismu: nezaměstnanost, vysoká břemena, tíživá odstoupení území, nesvobodu, nerovnost, bezbrannost. Tím, že vítězové první světové války při uzavření versailleské smlouvy nedbali čtrnácti bodů prezidenta Wilsona, vzali Němcům důvěru ve slovo velmocí. Muž, který jim nyní sliboval, že je osvobodí z versailleských okovů, měl proto poměrně snadnou hru, když formální demokracie výmarská přes poctivou snahu nemohla vykázat žádné pozoruhodné zahraničněpolitické úspěchy a posléze nedokázala zvládnout ani vnitřní obtíže. Hitler tedy mohl slibem lepších vnitro- i zahraničněpolitických vyhlídek soustředit na sebe četné hlasy a demokratickou cestou vytvořit nejsilnější stranu, až mu — podle pravidel demokracie — připadla vládní moc. Živná půda prostě byla, a proto nelze Němcům vytýkat větší vnímavost vůči sugesci než jiným národům.

Hitler sliboval Němcům navenek osvobození od versailleských nespravedlností, uvnitř odstranění nezaměstnanosti a stranických svárů. To byly cíle hodné nejvroucnějšího přání, o nichž věděl, že je v nich zajedno s každým dobrým Němcem. Kdo by o tyto cíle neusiloval? Tyto jasné cíle, po nichž každý počestný Němec vroucím srdcem toužil a o něž usiloval, mu na počátku jeho dráhy přivedly

394

miliony těch, kdo začali pochybovat o schopnostech státníků a o dobré vůli bývalých nepřátel. Čím více konferencí končilo bez výsledku, čím nesnesitelněji působily reparace, čím déle se udržovala nerovnost, tím více stoupenců se shlukovalo kolem hákového kříže. Vžijme se přece ještě jednou do téměř zoufalé situace Německa na přelomu let 1932/33. Více než 6 milionů nezaměstnaných, včetně rodin asi 25 milionů hladovějících lidí, zpustnutí dělnické mládeže, která v Berlíně a jiných velkoměstech bez práce postávala na rozích ulic, stoupající kriminalita — to vše dalo 6 milionů komunistických hlasů. A tyto miliony hlasů by se nepochybně rozmnožily o další, kdyby Hitlerova NSDAP tyto miliony nepoutala k sobě a nenaplnila je novým ideálem a novou vírou.

Připomeňme si přece, že krátce předtím Francie a Velká Británie zakázaly hospodářskou unii mezi Německem a Rakouskem, ačkoli by byla oběma zemím přinesla alespoň malou úlevu a přitom by byla mocensky pro západní mocnosti zcela neškodná. Rakousko bylo tehdy rovněž na pokraji hospodářské propasti, následek smlouvy ze Saint-Germain, protějšku smlouvy versailleské; je neschopné života bez hospodářského připojení k velkému hospodářskému prostoru; snad evropská hospodářská unie⁴ vyřeší i tento problém. Zákaz oné německo-rakouské hospodářské unie tehdy roztrpčil i velmi uměřené a „západně“ smýšlející lidi v Německu, neboť byl znamením naprostého nepochopení a holé zvůle vítězů ještě dvanáct let po konci války a šest let po přijetí Německa do Společnosti národů. Uměření posuzovatelé tehdejších poměrů dosvědčovali, že tato událost měla značný podíl na Hitlerových volebních úspěších v letech 1931 a 1932.

Jednoho dne měl každopádně Hitler kolem svého praporu shromážděnu stranu takové síly, že už se kolem něho nedalo projít. Starý polní maršál a říšský prezident von Hindenburg jej po dlouhém vnitřním zápase jmenoval říšským kancléřem; jistě mu to přišlo velmi zatěžko, a spolu s ním odmítalo mnoho Němců Hitlerovu osobu i způsob jeho vystupování.

Jakmile byl u moci, Hitler opozici odstranil. Bezohlednost, s níž se to stalo, odhalila další charakterový rys rodícího se diktátora. Tuto vlastnost mohl projevovat beztrestně, neboť opozice byla slabá a roztříštěná a zhroutila se téměř bez boje, jakmile se na ni ostře sáhlo. Následkem toho mohl Hitler prosadit zákony, opřen o něž strhl zábrany, které výmarská ústava vztyčila proti diktatuře jednotlivce.

395

Bezohlednost při odstraňování vnitřního odporu se při zabití Röhma zvrhla v krutost. Řada vražd, i na osobnostech, které s Röhmem neměly nic společného, nýbrž se staly nežádoucími z jiných důvodů, se sice udála bez Hitlerova vědomí; k odčinění těchto zločinů však nedošlo. Polní maršál a říšský prezident, jejž už obestíraly stíny smrti, nemohl již zasáhnout. Tehdy Hitler přece jen ještě považoval za nutné omluvit se důstojnickému sboru za vraždu generála von Schleichera a slíbil mu, že se takové události nebudou opakovat.

Že za zmíněné zločiny 30. června 1934⁵ nebylo možné dosáhnout odčinění, znamenalo již těžké ohrožení právního státu v Německu. Ale nejen to: ve vysoké míře to posílilo Hitlerovo vědomí moci. Úprava nástupnictví po Hindenburgovi obratně prosazeným zákonem a stejně obratně odůvodněným lidovým hlasováním jej nakonec postavila i formálně do čela říše.

Hitler byl dotázán, zda nechce upevnit a legalizovat své postavení obnovením monarchie. V jednom ze svých pozdějších proslovů k důstojníkům v Berlíně prohlásil, že se touto otázkou zevrubně zabýval. V celých dějinách prý našel jediný příklad, kdy moudrý panovník strpěl vedle sebe vynikajícího kancléře, uznával jeho výkony a udržel velkého partnera v politické hře v úřadě až do svého konce; byli to prý císař Vilém I. a Bismarck. Všechny ostatní jemu známé dějinné příklady však panovníky takové velikosti duše a moudrosti neukazovaly. Mluvil prý o této otázce se svým přítelem Mussolinim, ale jeho líčení potíží s italským králem jej nepovzbuzuje, aby se zatěžoval znovuzavedením monarchie.

Hitler zvolil diktaturu!

S ní dosáhl řady významných úspěchů: odstranění nezaměstnanosti, pozvednutí pracovní morálky, pozvednutí národního smýšlení, odstranění stranického zmatku. Bylo by nesprávné nechtít tyto výkony uznat.

Po upevnění vnitřního mocenského postavení přikročil Hitler ke svému zahraničněpolitickému programu. Znovuzískání Sárska, obnovení branné svrchovanosti, vojenské obsazení Porýní, anšlus Rakouska se uskutečnily se souhlasem německého národa a za strpění, ba uznání ciziny, která prokazovala značné pochopení pro oprávněné nároky německého národa, tím spíše, že západní národy z opravdového citu pro spravedlnost pociťovaly tragické chyby versailleské smlouvy. Obtížnějším se Hitlerův úkol stal, když se obrátil k osvobození sudetských Němců, kteří prodělali dvacetiletou dobu utrpení pod nepopiratelnými výstřelky českého nacionalismu.

396

Český stát byl smlouvou spojen s Francouzskou republikou. Zpochybnit jeho stav vytvořený roku 1918 za nedbání práva národů na sebeurčení znamenalo vyvolat pro Francii případ spojenecké povinnosti a mohlo to znamenat válku. Hitler posuzoval státníky západních mocností podle dojmů, jichž do té doby nabyl. Jeho vysoce vyvinutý politický instinkt mu dal poznat, že většina francouzského národa a jeho umírněnější státníci neuznají úpravu tohoto na nespravedlnosti založeného problému za důvod k válce. Podobně posuzoval duševní rozpoložení britského národa, s nímž si přál žít v míru. Nemýlil se.

Britský ministerský předseda Chamberlain⁶ a francouzský ministerský předseda Daladier se spolu s Hitlerovým přítelem Mussolinim dostavili do Mnichova a uzavřeli s Hitlerem dohodu, která jeho postup proti Československu legalizovala. Opíral se přitom o posudek politicky prozíravého britského pozorovatele lorda Runcimana. Tato dohoda prozatím zachovala mír, ale znovu posílila Hitlerovo sebevědomí a vědomí moci vůči západním mocnostem. Ať byli západní státníci sebedůstojnějšími zástupci svých zemí, v Hitlerových očích byla jejich konečná ochota ke kompromisu znehodnocena tím, že se projevila teprve pod tlakem jeho osobnosti. Varování Němců, jež Britové znali, narážela proto na hluché uši, ba zatvrzovala jeho postoj.

Když už všechna státní zařízení ležela neomezeně v Hitlerových rukou, bylo počátkem roku 1938 vojsko jedinou organizací, od níž se ještě obával vážného odporu proti svému režimu; vojsko proto bylo před anšlusem Rakouska stejně bez rozpaků jako obratně zbaveno svého vedení (krize Blombergova–Fritschova) a vtaženo do kouzelného kruhu úspěchu. Jeho tehdejší velitelé sice viděli jasně, ale byli zbaveni moci, a mlčeli. Skutečný stav věcí zůstal převážné většině generálů a tím spíše vojsku utajen. Všechny vzpurné úmysly těch několika zasvěcených spočívaly v mozcích nebo nanejvýš v návrzích pamětních spisů v psacích stolech jejich autorů. Navenek tito muži zachovávali zdání loajality. Ze žádné strany nezazněla ani myšlenka na varování, natož na odpor, a nevešla ve známost širšímu kruhu — ani uvnitř branné moci. Ostatně opozici tohoto kruhu byla rok od roku odnímána půda, neboť každý nový ročník, který nastupoval k praporům, přicházel z Hitlerjugend a byl už v pracovní službě a ve straně zavázán Hitlerovi. I důstojnický sbor byl rok od roku silněji prostoupen mladými nacionálními socialisty.

Tak v Hitlerovi se stupňovaným sebevědomím a s růstem moci uvnitř a úspěchem navenek vznikla hybris, která

397

vedle vlastní osoby už nenechala platit nic a nikoho. Do zhoubných rozměrů ji zvětšila prostřednost, ba bezvýznamnost těch mužů, které povolal do vedoucích míst třetí říše. Byl-li Hitler až do té doby ještě přístupný věcným úvahám, aspoň je vyslechl a probral, stával se od nynějška stále autokratičtějším. Tento jev nalezl výraz mimo jiné v tom, že říšský kabinet nebyl od roku 1938 už svoláván k zasedáním. Ministři pracovali podle Hitlerových jednotlivých nařízení. Společná porada o velkých problémech politiky se již nekonala. Mnozí ministři se od té doby k přednesu u Hitlera vůbec nedostali, nebo jen velmi zřídka, i když se o to snažili. Zatímco se ministři snažili dodržovat úřední služební postup, vznikla vedle byrokracie státní byrokracie stranická. Hitlerova zásada: „Nikoli stát poroučí straně, nýbrž strana poroučí státu!“ vytvořila zcela novou situaci. Vládní moc tím přešla na stranu, to jest na gauleitery. Ti se do svých postavení dostali nikoli na základě způsobilosti pro vysoké vládní úřady, nýbrž na základě svých výkonů ve straně, přičemž se na charakterovou způsobilost zdaleka ne vždy kladla náležitá váha.

Protože si mnozí straničtí funkcionáři osvojili Hitlerovu bezohlednost při sledování svých cílů, politické mravy rychle zdivočely. Státní správa byla zbavena moci.

Stejně se vedlo justici. Osudný zmocňovací zákon dal diktátorovi právo vydávat nařízení s mocí zákona bez účasti parlamentu. Ale i kdyby byl parlament býval účasten, nebylo by to po roce 1934 změnilo běh věcí, neboť parlament vznikl už jen formálně na základě všeobecné, rovné a tajné volby. Tento postup zažíváme nyní v mocenské sféře Sovětského svazu znovu a znovu.

Na jaře 1939 ovládala hybris Hitlera už natolik, že se rozhodl připojit Československo k říši jako protektorát. Tento krok se sice ještě zdařil, aniž rozpoutal válku, ale vážná varování z Londýna měla dát podnět k zamyšlení. Po obsazení Československa připadlo Memelsko zpět říši. Mocenské postavení říše se zdálo tak silné, že bylo možné v klidu přenechat dalšímu vývoji splnění dosud nevyřízených národních snah. Od toho byl však Hitler daleko. Nabízí se otázka po důvodech. Tu mimo jiné vystupuje podivná předtucha časné smrti u Hitlera: „Vím, že se nedožiji stáří. Nemám mnoho času nazbyt. Moji nástupci nebudou mít takovou energii jako já. Budou příliš slabí, aby učinili těžká rozhodnutí, která učiněna být musí. To musím udělat sám za svého života!“ Tak štval sebe,

398

své spolupracovníky i celý národ po své dráze kupředu v dech beroucím tempu. „Když se kolem vznáší Fortuna, bohyně štěstěny, na své zlaté kouli, musí člověk odhodlaně skočit, aby zachytil cíp jejího roucha. Neučiní-li to, zmizí navždy!“ A skočil!

Na podzim 1939 si vytkl za cíl odstranění polského koridoru. Návrhy, které Polsku učinil, mohou — nazíráno zpětně — platit za umírněné. Ale Poláci, zvláště polský ministr zahraničí Beck⁷, na dorozumění nemysleli. Spoléhali na britskou záruku, která jim byla poskytnuta v době, kdy ještě váhali, kterou cestou se dát, a zvolili válku.*) Když byly kostky vrženy, vyhlásila Anglie — a pod jejím vlivem i Francie — rovněž říši válku. Vypukla druhá světová válka. Hitlerova snaha omezit konflikt na Polsko ztroskotala.

Před začátkem polské války byl Hitler ještě tak opatrný, že si smlouvou se sovětským Ruskem zajistil krytá záda. Prozatím se tím zabránilo válce na dvou frontách neblahé paměti. Touto smlouvou ovšem Hitler jednal proti své vlastní protibolševické ideologii v zájmu státní politiky. Jeho nejistota, jak národ tento krok přijme, vyplynula z výroku, který ke mně pronesl při snídani v říjnu 1939, u níž jsem byl jeho sousedem u stolu.**) Národ však, a zvláště vojsko, byli se získanými krytými zády spokojeni, když už se válka — totiž zásahem západních mocností — jednou rozšířila nesprávným směrem. Německý národ ani vojsko zajisté nepotřebovaly ani válku proti Sovětskému svazu. Byly by šťastné, kdyby po skončení západního tažení roku 1940 dostaly slušný mír.

Po skončení západního tažení stál Hitler na vrcholu úspěchu. Ovšem červ už hlodal v trámoví, když u Dunkerque z největší části unikla anglická expediční armáda. Winston Churchill má až příliš pravdu, když tuto událost přes britské ztráty slaví jako vítězství, především jako vítězství britského letectva nad německým.***) Neboť nad Dunkerque a nedlouho poté nad Anglií utrpělo německé letectvo svým chybným nasazením tak těžké ztráty, že navždy ztratilo původní, beztak jen nepatrnou převahu.

Na tomto chybném nasazení nesli Hitler a Göring stejnou měrou vinu. Všechna statečnost a všechno vojenské i technické schopnosti letectva nedokázaly vyrovnat ješitnost jeho vrchního velitele a Hitlerovu povolnost vůči svému prvnímu stoupenci. Teprve mnohem později

* Výroky polského maršála Rydze-Śmigłého na jaře 1939 v Gdaňsku. Volání při přehlídce ve Varšavě 3. 5. 1939: „Na Gdaňsk!“ „Na Berlín!“

** Srov. s. 75.

*** Srov. Churchill, Paměti II, s. 143 a násl.

399

poznal Hitler pravou cenu — či spíše bezcennost — Göringa, ale bylo příznačné, že z „důvodů státní politiky“ neprovedl na tomto pro výsledek války naprosto rozhodujícím místě letectva žádnou změnu.

Mnohokrát se tvrdilo, že Hitler lpěl s neotřesitelnou věrností na svých „starých bojovnících“. Pokud jde o říšského maršála, je tento předpoklad bohužel správný. Káral ho sice často ostře, ale nikdy nevyvodil ze svého jasného poznání důsledky.

Západní tažení roku 1940 však odhalilo ještě další Hitlerův charakterový rys. Hitler byl při sestavování svých plánů velmi smělý. Norsko byl smělý plán, tankový průlom přes Sedan rovněž. V obou případech souhlasil s nejsmělejšími návrhy. Jakmile se však při provádění objevily první obtíže, couvl — na rozdíl od své neotřesitelné vytrvalosti tváří v tvář obtížím politickým — v těchto vojenských otázkách, neboť asi instinktivně cítil svůj nedostatek nadání v této oblasti.

Stalo se to v Norsku, když situace u Narviku zvážněla a šlo o to podržet si nervy a nepovolit. Zde byla zásluha podplukovníka von Loßberga⁸ a generála Jodla, že situaci zachránili. Stalo se to u Sedanu, když šlo o to rychle a rázně využít velkého počátečního úspěchu, který překvapil jeho i jeho rádce. Byl jsem nejprve 15. a pak 17. 5. 1940 na Hitlerův rozkaz zastaven. Že jsem nezůstal stát, nebyla Hitlerova zásluha. Nejhorší však byl stop na Aa před Dunkerque,*) jímž se Angličanům teprve podařilo dostat se před námi do pevnosti a ke svým lodím. Při volnosti jednání pro tankové svazy bychom byli podle lidského soudu v Dunkerque dříve než Angličané a odřízli bychom je. Otřes tím vyvolaný by podstatně zlepšil vyhlídky na zdar německého vylodění v Anglii a snad by stačil k tomu, aby naše protivníky přes Churchillovu energii naklonil k míru.

Byla však spáchána ještě další chyba. Chabé příměří s Francií, ukončení západního tažení před dosažením středomořského pobřeží, vzdání se okamžitého vylodění v Africe, útoku proti Suezskému průplavu a Gibraltaru v bezprostřední návaznosti na tažení ve Francii — to vše dokazuje správnost tvrzení: Hitler byl v plánování smělý, ba opovážlivý, ale v provádění svých vojenských záměrů ustrašený. Pro Německo by bylo bývalo lepší, kdyby byl plánoval pečlivě a opatrně a prováděl rychle a cílevědomě: „Nejprve vážit, pak se odvážit!“

* Srov. s. 104.

400

V otázce africké akce k tomu přistupovalo, že Hitler věřil, že musí brát ohledy na Mussoliniho, a kromě toho byl v zajetí čistě kontinentálního myšlení. Na vlastní oči viděl ze světa málo a neměl pochopení pro otázky související s námořní nadvládou. Nevzpomínám si, zda četl knihu amerického admirála Mahana⁹ „The Influence of Seapower upon History“; podle nauk v ní obsažených rozhodně nejednal.

Následkem tohoto nedostatku stál v létě 1940 nerozhodně před nevyřešeným úkolem dovést svůj národ k míru. Nevěděl, jak by se mohl k Angličanům dostat. Jeho branná moc stála připravena. Nemohla natrvalo setrvávat nečinně v mobilizovaném stavu. Cítil nutkání k činu. Co se mohlo stát? Starý ideologický nepřítel, proti němuž vždy bojoval a jehož potírání mu přivedlo velké masy jeho voličů, stál nedotčen na jeho východní hranici. Cítil pokušení provést důkladné zúčtování se Sověty a využít tak času, který mu nechával přechodný klid na hlavní bojové frontě na západě. Měl jasné poznání ohrožení Evropy a celého Západu komunismem, ztělesněným Sovětským svazem a usilujícím o světovládu. Věděl přitom, že je ve shodě s většinou svého národa, ba s velmi mnoha dobrými Evropany ve všech zemích. Docela jinou otázkou ovšem byla vojenská proveditelnost jeho myšlenky.

Ať si zprvu s myšlenkou na tento boj jen pohrával, znenáhla z toho byla vážná věc. Jeho neobyčejně čilá fantazie ho vedla k podcenění známé síly sovětské moci. Tvrdil, že motorizace na zemi i ve vzduchu otevírá nové vyhlídky na úspěch, takže srovnání s Karlem XII. Švédským a Napoleonem pokulhávají. Tvrdil, že může s jistotou počítat se zhroucením sovětského systému, padnou-li jen první údery úspěšně. Věřil, že ruský národ pak přejde k jeho nacionálněsocialistické myšlence. Po začátku tažení se však stalo až příliš mnoho, co takové přeběhnutí znemožnilo. Špatným zacházením s obyvatelstvem ze strany vysokých stranických zástupců v obsazených územích a svým úmyslem rozložit ruskou říši a široké části připojit k Německu stmelil všechny Rusy pod Stalinovým praporem. Bojovali teď za matičku Rus proti cizímu vetřelci.

Vinu na této chybě neslo jeho pohrdání jinými rasami a národy¹⁰. Ta se projevila již před válkou v Německu v zacházení s Židy, v osudné krátkozrakosti a nezodpovědné tvrdosti. Nyní na sebe brala stále horší podoby. Posloužilo-li něco k tomu, aby uškodilo věci nacionálního socialismu a věci německé, pak to bylo toto šílenství.

401

Hitler chtěl sjednotit Evropu; svým pohrdáním rozmanitostí národních povah a svými centralistickými metodami byl jeho záměr od počátku odsouzen k nezdaru.

Válka v Rusku brzy odhalila meze německé síly. Hitler z toho však nevyvodil závěr, že by měl svůj podnik přerušit nebo alespoň omezit, nýbrž zabíhal dál do bezbřehých cílů. Bezohlednou tvrdostí chtěl porážku Ruska vynutit. V nepochopitelném zaslepení si pak naložil ještě válku proti Spojeným státům americkým. Ovšem rozkaz prezidenta Roosevelta střílet bez varování vytvořil stav, který už nebyl daleko od války. Ale odtud k vyhlášení války Německem mohla přece ještě vést dlouhá cesta, kdyby Hitlerova hybris všechno nepřerostla.

S tímto děsivým krokem se časově shodla první rozhodující porážka na bojištích u Moskvy. Hitlerovská strategie ztroskotala následkem nedostatečné důslednosti, následkem častého kolísání v rozhodnutí. Nyní měla bezohledná tvrdost vůči vlastnímu vojsku nahradit to, co zameškal mozek rozhodujícího muže. Přechodně se to zdařilo. Ale natrvalo nestačilo připomínat granátníky Fridricha Velikého a oběti, které od nich žádal mocný král a vojevůdce. Nestačilo ztotožňovat vlastní osobu s německým národem a přitom nevidět nejjednodušší životní potřeby tohoto národa.

Tím se dostávám k osobním vlastnostem Hitlerovým, jak se mi jeví. Jaký Hitler byl? Byl vegetarián, abstinent, nekuřák. To byly samy o sobě velmi cenné vlastnosti, které pramenily z jeho přesvědčení a z asketického způsobu života. Osudně se však projevila jeho lidská osamělost. Neměl žádného opravdového přítele. I jeho nejstarší straničtí soudruzi byli sice stoupenci, ale ne přátelé. Pokud jsem mohl dohlédnout, nebyl nikomu blízký. Nikomu nesvěřoval své nitro. S nikým si otevřeně nepromluvil. Jako nenašel přítele, tak mu byla odepřena schopnost hluboké lásky k ženě. Zůstal neženat. Neměl děti. Všechno, co dovede dát pozemskému životu posvěcení — přátelství se šlechetnými muži, čistá láska k ženě, láska k vlastním dětem —, to vše mu bylo a zůstalo navěky cizí. Osaměle šel světem, naplněn svými gigantickými plány. Lze mi namítnout jeho poměr s Evou Braunovou; o tomto poměru jsem nic nevěděl a Evu Braunovou jsem vědomě nikdy neviděl, ačkoli jsem se po měsíce téměř denně stýkal s Hitlerem a jeho družinou. Teprve v zajetí jsem se o této náklonnosti dozvěděl. Vliv na Hitlera tato žena zřejmě neměla, bohužel! Neboť ten mohl mít jen zmírňující účinek.

402

Tak vidíme diktátora Německa, bez moudrosti a uměřenosti svých vlastních velkých vzorů, Fridricha Velikého a Bismarcka, jak osaměle a neúnavně spěje od úspěchu k úspěchu a pak od nezdaru k nezdaru, jak se žene za stále gigantičtějšími cíli, jak se stále zarputileji upíná na poslední vyhlídky na úspěch a stále více zaměňuje vlastní osobu s národem.

Dělal z noci den. Až dlouho po půlnoci následoval jeden přednes za druhým. Jídla — až do stalingradské katastrofy ještě chvíle oddechu v kruhu příslušníků OKW — přijímal od té doby o samotě. Jen zřídka si pozval jednoho či dva hosty. Chvatně jedl svou zeleninu nebo moučník. Pil k tomu studenou vodu nebo sladové pivo. Po posledním večerním přednesu sedával hodiny s pobočníky a sekretářkami a mluvil o svých plánech až do svítajícího rána. Pak ulehl ke krátkému spánku, z něhož ho nejpozději kolem deváté často probudily rány košťat uklízeček o dveře jeho ložnice. Nadmíru horká koupel měla znovu probudit ochablé životní síly. Dokud šlo všechno dobře, zůstával tento nestálý život bez viditelných následků. Když však následoval jeden nezdar za druhým a nervy povolovaly, sahal v rostoucí míře k drogám; nechával si dávat injekce, aby našel spánek, aby se znovu probral, aby uklidnil srdce, aby je znovu rozbičoval; jeho osobní lékař Morell mu dával, co žádal, ale pacient dokonce často překračoval předepsané dávky, zvláště v požívání srdečních prostředků obsahujících strychnin, a časem zničil tělo i ducha.

Když jsem ho po stalingradské katastrofě poprvé po čtrnácti měsících odloučení znovu uviděl, všiml jsem si změny jeho stavu. Levá ruka se třásla, držení těla bylo shrbené, pohled strnulý, oči lehce vystupovaly a byly bez lesku; na tvářích se ukazovaly rudé skvrny. Jeho dráždivost vzrostla. Ve výbuších vzteku snadno ztrácel veškeré sebeovládání a byl pak nevypočitatelný ve slovech i rozhodnutích. Vnější příznaky onemocnění se stále stupňovaly, pro denní okolí následkem zvyku sotva znatelné. Nakonec, po atentátu z 20. července 1944, se netřásla jen levá ruka, nýbrž celá levá polovina těla. Musel klást pravou ruku na levou a pravou nohu přes levou, aby třes vsedě méně vynikal. Jeho chůze se stala šouravou, držení shrbeným, pohyby pomalými jako ve zpomaleném filmu. Musel si nechat podsunout židli, když si chtěl sednout. Jeho duch ovšem zůstával čilý; ale ta čilost měla často cosi zlověstného, neboť byla diktována nedůvěrou v lidstvo, snahou skrýt svou tělesnou, duševní, politickou i vojenskou porážku. Tak se snažil ustavičně klamat v tom sebe i okolí, aby svou

403

stavbu udržel na nohou, neboť věděl, jak to s ním a s jeho věcí ve skutečnosti stojí.

S houževnatostí fanatika se chytal posledního stébla, o němž se domníval, že je vidí, aby sebe a své dílo přece jen zachránil před zánikem. Veškerou svou mohutnou sílu vůle vložil do této myšlenky, která ho zcela ovládala: „Nikdy nepovolit a nikdy nekapitulovat!“ Řekl to tolikrát; teď podle toho musel i jednat.

Tak v tomto muži, jehož si německý národ z malých počátků zvolil do svého čela, protože od něho doufal v nový sociální řád, ve vzestup z porážky první světové války, v opravdový mír uvnitř i navenek, zvítězil démon nad géniem. Opuštěn dobrými duchy skončil v úplném zničení vlastního díla a dobrý, počestný, pracovitý a věrný národ se s ním zřítil do propasti.

Lékaři, s nimiž jsem mluvil v zajetí a kteří znali Hitlera i obraz jeho nemoci, nazývali jeho nemoc „paralysis agitans“ neboli „Parkinsonova nemoc“. Laik na lékařském poli mohl sice vnější příznaky tohoto neduhu rozpoznat, ale nemohl z nich stanovit správnou diagnózu. První lékař, který Hitlerovu nemoc — pokud se pamatuji počátkem roku 1945 — posoudil správně, berlínský profesor de Crinis¹¹, krátce nato dobrovolně odešel ze života¹². Jeho diagnóza zůstala tajná. Osobní lékaři mlčeli. Říšský kabinet neměl patrně jasnou představu o Hitlerově stavu; ale i kdyby ji byl měl, zůstalo by sporné, zda by z ní mohl vyvodit důsledky. Lze se domnívat, že zárodek této strašné nemoci nebylo třeba hledat v nějakých dřívějších pohlavních chorobách, nýbrž v předchozím těžkém nachlazení, například v chřipce, která zasáhla hlavu. Nechť se lékaři tohoto případu ujmou. Pro německý národ zůstává poznání, že muž v jeho čele, jemuž bezvýhradně důvěřoval, jako sotva kdy národ důvěřoval svému vůdci, onemocněl. Tato nemoc se stala jeho neštěstím a jeho osudem, ale i osudem jeho národa.

STRANA

Nehledíme-li k postavě zástupce vůdcova, Rudolfa Heße¹³, byl nejnápadnější osobností NSDAP Hermann Göring, určený za Hitlerova nástupce. Aktivní důstojník v první světové válce, Richthofenův nástupce jako stíhací letec, rytíř řádu Pour le Mérite, po válce jeden ze zakladatelů SA.

Bezohledný muž značně nedbalý na formy, který zpočátku rozvinul pozoruhodnou energii a vytvořil základ moderního německého letectva. Zda by bez jeho energie, ženoucí se za třetí samostatnou složkou branné moci,

404

vzniklo opravdu moderní letectvo schopné operačního nasazení, je při malém pochopení starších partnerů branné moci pro takový vývoj — přes vynikající vlastnosti prvního náčelníka generálního štábu letectva, generála Wevera¹⁴ — sporné.

Když Göring mladé německé letectvo přivedl na svět, podlehl však svodům nově získané moci, obrátil se k feudálním manýrám, sbíral řády, drahokamy a starožitnosti, vystavěl si své známé sídlo Karinhall a s viditelným úspěchem se oddával požitkům stolu. Zahloubán do prohlížení starých obrazů na jednom východopruském zámku zvolal: „Nádherné! Já jsem prostě člověk renesance. Miluji nádheru!“ Jeho oděv byl stále podivnější; v Karinhallu a na lovu napodoboval staré Germány, ve službě byla jeho uniforma vždy proti předpisům; buď nosil rudé jezdecké holínky z juchtové kůže se zlacenými ostruhami, ačkoli to bylo pro letce pramálo nepatřičné, nebo se dostavil k přednesu u Hitlera v dlouhých kalhotách a černých lakových lodičkách. Voněl parfémem, obličej měl nalíčený. Prsty měl ozdobeny mohutnými prsteny s tlustými kameny, které rád vystavoval na odiv. Tyto nepotěšitelné jevy připisovala lékařská strana hormonálním poruchám.

Jako zmocněnec pro čtyřletý plán si zjednal rozhodující vliv na hospodářství.

Politicky byl potud prozíravější než jeho straničtí soudruzi, že se v poslední chvíli pokusil zabránit vypuknutí války a použil k tomu švédského známého Birgera Dahleruse¹⁵, bohužel bez úspěchu.

Ve válce působil neobyčejně škodlivě. Přeceňoval svou zbraň a nesl vinu na zastavení před Dunkerque, na chybném útoku na Anglii, na nesplnitelném slibu leteckého zásobování 6. armády obklíčené u Stalingradu a na Hitlerově rozkazu k držení tohoto města, který z toho vyplynul, i na mnoha jiných nezdarech.

Pokud jsem ho po roce 1943 zažil, byl ve věcech letectva informován špatně nebo vůbec ne. Když se vměšoval do věcí pozemního vojska, působil buď pošetile, nebo naplněn silnou nechutí.

Jeho role předpokládaného Hitlerova nástupce ho sváděla k velmi sebevědomému vystupování.

Nejpozději v srpnu 1944 Hitler nedostatečnost svého vrchního velitele letectva poznal. Za Jodlovy a mé přítomnosti jej příkře pokáral: „Göringu! Letectvo nestojí za nic. Nezaslouží si už být samostatnou složkou branné moci. To je vaše vina. Jste líný!“ Mohutnému říšskému maršálovi stékaly při těch slovech po tvářích tlusté slzy. Nenašel slovo odpovědi. Scéna byla tak nepotěšitelná, že jsem Jodla požádal, aby se mnou vyšel ven a nechal ty dva o samotě. V návaznosti na tento rozhovor jsem Hitlera vyzval, aby ze svého zjištění

405

vyvodil důsledky a nahradil říšského maršála schopnějším leteckým generálem. Řekl jsem mu, že přece nelze nechat ohrozit výsledek války zjevnou neschopností muže, jako je Göring. Ale Hitler odpověděl: „To nemohu učinit z důvodů státní politiky. Strana by mě nepochopila.“ Má námitka, že právě ohledy státní politiky vyžadují změnu ve vrchním velitelství letectva, chce-li se stát vůbec zachovat, zůstala bez vlivu. Říšský maršál zůstal až do konce v úřadě a důstojenství, ne však bez toho, že se v posledních měsících demonstrativně připojil ke Gallandovu¹⁶ postupu a své řády a své „cetky“ odložil na protest proti Hitlerově kritice letectva. K přednesům o situaci se sice na Hitlerův rozkaz ještě dostavoval, ale zcela prostě, bez odznaků a řádů, s vojenskou polní čapkou na hlavě, která ho znetvořovala.

Říci Hitlerovi pravdu se odvážil jen zřídka.

Teprve v zajetí a svou smrtí napravil Göring něco ze svých zanedbání. Vymkl se svým pozemským soudcům dobrovolnou smrtí, když se předtím otevřeně postavil za své činy.

Nejneprůhlednější mezi Hitlerovými stoupenci byl říšský vůdce SS Heinrich Himmler. Ten nenápadný muž, obtížený všemi znaky rasové méněcennosti¹⁷, stavěl navenek na odiv prostou povahu. Snažil se být zdvořilý. Jeho způsob života bylo na rozdíl od Göringova možno nazvat téměř spartánsky prostým.

Tím bujnější však byla jeho fantazie. Nežil na této planetě. Jeho rasová nauka byla chybná a svedla ho k těžkým zločinům. Jeho pokus vychovat německý národ k nacionálnímu socialismu se udusil v koncentračních táborech. Ještě roku 1943, dlouho po Stalingradu, lpěl na víře, že lze Rusko až k Uralu osídlit Němci. Když jsem mu jednou v hovoru namítl, že bude sotva možné kolonizovat dobrovolnými osadníky už nejbližší východ, trval na tom, že nucenými osadníky a brannými sedláky lze učinit zemi až k Uralu německou.

O výstřelcích Himmlerových rasových teorií nemohu z vlastního pozorování ani ze zkušenosti říci nic. Hitler a Himmler dokázali tuto část svého programu úspěšně a přísně utajit.

Himmlerovy „výchovné metody“ prostřednictvím koncentračních táborů¹⁸ se mezitím staly dostatečně známými. Za jeho života o nich veřejnost věděla jen málo. Nelidskosti páchané v těchto táborech vyšly pro veřejnost, a také pro mne, najevo teprve po zhroucení. Systém utajování metod koncentračních táborů je nutno nazvat přímo geniálním.

Po 20. červenci trápila Himmlera vojenská ctižádost; ta ho hnala k tomu, aby se dal jmenovat vrchním velitelem náhradního vojska, ba i vrchním velitelem

406

skupiny armád. Na vojenském poli Himmler ztroskotal nejdříve a úplně. Jeho posuzování našich nepřátel bylo možno nazvat přímo dětinským. Jeho vedení skupiny armád „Visla“ roku 1945 bylo diktováno strachem. Přesto mu Hitler téměř do konce dopřával sluchu. Ovšem i tento paladin se před diktátorem chvěl. Měl jsem několikrát příležitost zjistit jeho nedostatek sebevědomí, jeho chybějící občanskou statečnost v Hitlerově přítomnosti. Nejkřiklavější příklad toho poskytl asi 13. únor 1945.*)

Himmlerovým nejnápadnějším výtvorem byla SS. Po zhroucení byla odsouzena vcelku a bez rozdílu. To je nespravedlivé.

SS vznikla z Hitlerovy tělesné stráže. Přání dohlížet nejen na profánní národní soudruhy, nýbrž i na složky strany vedlo k jejímu rozmnožení. Po zřízení koncentračních táborů jí Himmler svěřil dozor nad těmito donucovacími ústavy. Přitom se převážně vojenské formace SS pod názvem „Waffen-SS“ oddělily od „všeobecné SS“. Výcvikem velitelského dorostu Waffen-SS byl pověřen bývalý generál pozemního vojska Hausser, můj starý šéf ze Štětína. Generál Hausser byl velmi schopný důstojník, chytrý a statečný voják a vynikající přímý a bezúhonný charakter. Waffen-SS vděčí tomuto vynikajícímu důstojníkovi nekonečně mnoho, v neposlední řadě i za to, že byly vyňaty z difamace¹⁹, která byla po zhroucení v Norimberku na SS uvalena.

Ve válce byly Waffen-SS následkem Himmlerova neustálého naléhání stále více nafukovány. Od roku 1942 už nedostávaly pro své četné formace dost dobrovolníků, takže jejich náhrada byla odváděna stejně jako pro divize pozemního vojska. Tím ztratily zvláštní charakter dobrovolné stranické gardy. Himmlerův vliv se sice staral o jejich přednostní zacházení při doplňování a vyzbrojování. Tato závist budící skutečnost však na bojišti ustupovala kamarádství, které mezi svazky pozemního vojska a Waffen-SS panovalo. Zažil jsem Leibstandarte a divizi SS „Reich“²⁰ v boji a později jsem jako generální inspektor tankových vojsk prohlédl četné divize SS a mohu své hodnocení shrnout tak, že se tyto svazky pod mýma očima vždy vyznačovaly kázní, kamarádstvím a pevným postojem v boji. Bojovaly bok po boku s tankovými divizemi pozemního vojska a stávaly se — čím déle válka trvala, tím více — našimi.

Že ovšem Himmler nafukováním Waffen-SS sledoval jiné cíle, je nepochybné. Hitler i on nedůvěřovali pozemnímu vojsku, neboť jejich cesty byly temné a hrozilo jim nebezpečí, že při včasném rozpoznání jejich záměrů narazí na odpor. Proto přes nevýhody s tím spojené zvyšovali počet divizí Waffen-SS na

* Srov. s. 375.

407

asi pětatřicet. V rostoucí míře byly zakládány cizinecké svazky, jejichž spolehlivost byla zčásti velmi dobrá, zčásti pochybná. Nakonec však Hitlerova nedůvěra zasáhla i jeho domněle nejvěrnější. Odnětí rukávových pásek v březnu 1945 dokazuje stupeň odcizení mezi Hitlerem a Waffen-SS.

Zcela jinak je třeba hodnotit „všeobecnou SS“. I v ní byli idealisté, kteří zprvu věřili, že vstoupili do řádu, jenž na sebe bere zvláštní závazky, aby za to získal zvláštní výsady. Mezi nimi se nacházeli četní muži charakterově i duchovně cenní z nejrůznějších vrstev a povolání, které Himmler z velké části bez dotázání jmenoval členy SS. Časem se však obraz změnil převzetím četných policejních funkcí nejpochybnějšího charakteru. Svazky „všeobecné SS“²¹ nosily rovněž zbraně. Cizozemské formace stále narůstaly; byly podstatně horší než u Waffen-SS, srov. brigády Kaminského a Dirlewangerovu při potírání povstání ve Varšavě roku 1944.*)

S SD a jeho Einsatzkommandy jsem nikdy neměl co do činění²², a nemohu proto z vlastní zkušenosti nic o něm sdělit.

Himmler skončil sebevraždou, ačkoli tento krok předtím vždy odsuzoval, zesměšňoval a své SS jej zakázal. Vymkl se tím pozemským soudcům a svou těžkou vinu svalil na méně odpovědné.

Jedním z nejchytřejších mužů v užším kruhu kolem Hitlera byl dr. Joseph Goebbels, gauleiter Berlína a říšský ministr lidové osvěty a propagandy. Byl obratný řečník a při získávání hlasů Berlíňanů v boji proti komunismu osvědčil odvahu. Byl však také nebezpečný demagog, bezohledný ve své agitaci proti církvím a Židům, proti rodičům a vychovatelům, spoluviník na nechvalně známé „křišťálové noci“ v listopadu 1938.

Byl sice s to rozpoznat chyby a slabiny nacionálněsocialistického systému, ale neměl odvahu svá poznání před Hitlerem přiznat a hájit. Před Hitlerem byl — jako Göring a Himmler — malý člověk. Bál se ho a zbožňoval ho. U málokoho jiného vystupovala Hitlerova sugestivní síla tak zřetelně jako u Goebbelse. Výmluvný agitátor před Hitlerem umlkal. Snažil se jeho myšlenky uhodnout a ve své jinak téměř geniální propagandě dělal všechno, co si diktátor přál.

Mne zvlášť zklamalo, že roku 1943 nenašel odvahu chopit se „žhavého železa“, jak označil otázku vrcholného členění branné moci a říše.**) Následkem této nerozhodnosti musel

408

sobě a svým připravit ten strašný konec, který tehdy již tušil.

Po Himmlerovi nejtemnějším z mužů Hitlerova okolí byl reichsleiter Martin Bormann. Zavalitý, mrzoutský, bezradostný, uzavřený člověk se špatnými způsoby. Nenáviděl pozemní vojsko jako věčného protihráče neomezené vlády strany a s úspěchem se snažil všude škodit, sít nedůvěru, mařit nutná opatření, vytlačovat počestné osobnosti z Hitlerova okolí i z rozhodujících postavení a nahrazovat je kreaturami.

Bormann zabraňoval tomu, aby byl Hitler správně zpravován o vnitropolitické situaci. Gauleiterům dokonce odpíral přístup k Hitlerovi. Tak jsem zažil grotesku, že gauleiteři — především Forster²³ ze Západního Pruska a Greiser²⁴ z Warthegau — přicházeli ke mně, vojákovi, na něhož se hledělo s nedůvěrou, a prosili mě, abych jim pomohl k přednesu u Hitlera, protože se předepsanou stranickou cestou přes Bormanna ke svému vůdci nedostali.

Čím nemocnějším se Hitler stával, čím horší byla válečná situace, tím méně lidí získávalo přístup k diktátorovi. Všechno se mělo dít prostřednictvím toho temného chlapíka Bormanna, a jeho metoda měla úspěch!

Opakovaně jsem s ním měl prudké srážky, protože svou neprůhlednou stranickou politikou sabotoval naléhavá opatření a — vždy ke škodě věci — snažil se mluvit do čistě vojenských záležitostí.

Bormann byl šedou eminencí třetí říše.

Reichsleiteři a gauleiteři

NSDAP byla vedena reichsleitery a gauleitery. Všechna odvětví německého života byla zachycena některou složkou strany a zařazena do organizačního schématu strany. Začínalo to Hitlerjugend a Svazem německých dívek. Po opuštění mládežnických organizací vstupoval mužský dorost do říšské pracovní služby říšského vůdce pracovní služby Hierla. Tato organizace vznikla z původně dobrovolné pracovní služby a působila díky čistotě svého vedoucího a jeho pomocníků požehnaně, byť jí dnes snad lze vytýkat její pevné vojenské členění a výchovnou metodu.

Německých pracujících lidí se pak zmocnil říšský organizační vedoucí dr. Ley. V organizaci „Síla skrze radost“ bylo pečováno o zotavení dělnictva, v zimní pomoci a v NSV o méně majetné. Na soukromou dobročinnost a charitu církví se nehledělo rádo a byly omezeny.

Byl říšský vůdce zdravotnictví, říšský vůdce rolnictva a tak dále.

* Srov. s. 322.

** Srov. s. 268, 294.

409

Právo měl reichsleiter Frank²⁵ rozvíjet v nacionálněsocialistickém duchu. Ale právě na tomto poli se nacionálnímu socialismu nedostávalo tvůrčí síly.

V zahraniční politice působil reichsleiter Alfred Rosenberg²⁶ vedle ministra zahraničí z přepjatého idealismu často proti úřední politice, a tedy škodlivě.

I sport byl reglementován. Říšský vůdce sportu von Tschammer und Osten²⁷ vykonával svůj úřad slušně a mohl při olympiádě prokázat službu vážnosti třetí říše.

Řadu uzavírala žena, říšská vůdkyně žen.

Tento výčet není vyčerpávající; má jen posloužit k objasnění principu. Vidíme při díle velmi protichůdné síly. Celkem pracovaly všechny tyto síly vedle vlády, a tedy nutně často proti ní.

Toto vedle sebe a proti sobě vystoupí ještě zřetelněji, zaměříme-li pohled na další kategorii nacionálněsocialistických hodnostářů, na gauleitery.

Nacionální socialisté chtěli dát Německé říši novou podobu a rozdělit ji místo starých zemí na župy. Této snaze mělo napomoci jmenování gauleiterů. Po anšlusu Rakouska, po začlenění Protektorátu Čechy a Morava a po dobytí Poznaňska a Západního Pruska vznikly říšské župy, které zůstaly mimo zemské hranice a daly poznat budoucí členění. Ale tato organizace zůstala polovičatostí jako tolik jiných plánů, které byly zahájeny se zdánlivě velkou rozhodností, ale nikdy nedošly konce.

Gauleiteři byli skutečnými vladaři na Hitlerově místě; v říšských župách se nazývali také říšskými místodržiteli. Byli jmenováni na základě své působnosti ve straně, nikoli podle svých schopností na poli správy nebo podle jakosti svého charakteru. Proto mezi nimi vedle velmi úctyhodných osobností nalezneme řadu nepotěšitelných živlů, které udělaly německému jménu a nacionálnímu socialismu ostudu.

Jen místy byly úřady gauleiterů spojeny s nejvyššími státními vládními místy, jako v Mohanských Francích, kde byl gauleiter zároveň vládním prezidentem. Zpravidla seděli gauleiteři vedle vládních prezidentů, vrchních prezidentů provincií a ministerských předsedů zemí — a nad nimi.

Vůdcovský stát, o nějž Hitler a jeho stranický program usilovaly a který hlásaly, tedy ve skutečnosti neexistoval. Naopak právě v oblasti státní moci panovala stále hrozivější anarchie, kterou dosazování četných říšských komisařů, generálních zmocněnců, zvláštních pověřenců a tak dále časem ještě zhoršovalo.

410

Tak jako zůstaly nedokončeny mohutné stavební záměry — říšské dálnice i stavby pro sjezdy strany, přestavba Berlína i Mnichova a jiných velkoměst —, tak uvázla říšská reforma v počátcích, tak nic nebylo ze školské reformy neschopného ministra vyučování Rusta²⁸, nic z nového uspořádání evangelické církve říšským biskupem Müllerem²⁹. Vidíme jen počátky gigantických plánů, ale žádné dovršení, protože chyběla moudrost a míra, protože hybris se projevovala i na těchto polích a vypuknutí války nakonec všem těmto snahám učinilo konec.

Užší okolí Hitlerovo

Obraz vedoucích politických osobností strany ukazuje více stínu než světla. Hitlerova znalost lidí se při výběru vedoucích osobností jeho strany neosvědčila. Tím podivněji na nás působí, že měl ve svém okolí řadu mladých mužů, kteří byli pečlivě vybráni a přes nebezpečí, jež na ně číhala, zůstali charakterově čistí. Vojenská i stranická adjutantura byly dobře obsazeny a téměř všechny tam působící osobnosti vynikaly zdvořilou, dobře vychovanou povahou a diskrétností.

Nepotěšitelně působili v poslední době vedle Bormanna stálý zástupce Himmlerův, SS-brigadeführer Fegelein, který se sňatkem se sestrou Evy Braunové vyšvihl na Hitlerova švagra a tohoto postavení využíval ke zvlášť netaktnímu chování, osobní lékař Morell se svými pochybnými obchodními praktikami a bohužel po Schmundtově smrti i náčelník personálního úřadu pozemního vojska generál Burgdorf. Tito lidé tvořili kliku, která neustále intrikovala, štvala a vytvářela kolem Hitlera kruh, jenž bránil tomu, aby se dozvěděl pravdu. Oddávali se nadměrně požívání alkoholu a dávali tím — zvláště v poslední době zhroucení — smutný příklad.

Vláda

Vedle svérázného stranického aparátu úřadovala říšská vláda. Říšský kabinet, původně jmenovaný Hindenburgem, se skládal z většiny občanských ministrů a několika málo nacionálních socialistů. Členy strany byli kromě Hitlera říšský ministr vnitra Frick³⁰ a říšský ministr letectví Göring. V rychlém sledu však byli do kabinetu povoláni další straničtí soudruzi: říšský ministr lidové osvěty a propagandy dr. Goebbels, říšský ministr výchovy Rust, říšský ministr výživy Darré³¹, říšský ministr pošt Ohnesorge³², říšští ministři bez portfeje Heß a Röhm.

Přece jen zůstali vicekancléř von Papen³³, říšský ministr zahraničí svobodný pán von Neurath³⁴, říšský ministr financí hrabě Schwerin von Krosigk³⁵, říšský

411

ministr práce Seldte³⁶, říšský ministr války von Blomberg, říšský ministr hospodářství Hugenberg³⁷ — po jeho odchodu Schmitt³⁸, poté Schacht —, říšský ministr spravedlnosti Gürtner³⁹, říšský ministr dopravy baron Eltz von Rübenach⁴⁰ — později Dorpmüller⁴¹ — v úřadě. Všichni to byli dobří, zčásti vynikající odborní ministři. Jejich vliv na Hitlera byl nepatrný.

S rostoucím upevňováním NSDAP státní mocí soustředěnou v Hitlerových rukou byli ministři stále více odsouváni stranou, až se od roku 1938 prakticky už nescházeli k žádnému zasedání kabinetu a své úřady jen spravovali. Na velkou politiku už neměli nejmenší vliv. Navenek byla tato změna dokumentována odchodem říšského ministra zahraničí svobodného pána von Neurath a jeho nahrazením panem von Ribbentropem. Úřad říšského ministra války a tím vrchní velení branné moci převzal téhož dne Hitler sám. Papen byl odstaven už po 30. červnu 1934. Později byl Schacht nahrazen Funkem⁴². Heß odletěl roku 1941 do Anglie.

Osobně blíže jsem z tohoto okruhu poznal říšského ministra financí hraběte Schwerin von Krosigk, říšského ministra práce Seldteho, oba za války jmenované ministry Todta a Speera (zbrojení a válečná výroba) a ministra výživy Darrého.

Hrabě Schwerin von Krosigk je typ vynikajícího vysokého německého úředníka. Část své výchovy získal v Anglii. Vznešený, zdrženlivý muž.

Seldte, kdysi vůdce Stahlhelmu, byl počestný muž, ale bez vlivu.

Todt, rozumný, uměřený, dbalý zmírňování protikladů.

Speer, cítící srdce mezi škraboškami posledních let třetí říše, dobrý kamarád a otevřený charakter, rozumný a přirozený. Původně svobodný architekt, pak, po Todtově časné smrti, ministr, nebyl nakloněn byrokracii a snažil se přistupovat k věcem se zdravým lidským rozumem. Pracovali jsme v nejlepší shodě a pomáhali si navzájem, kde jsme mohli a jak by to vlastně mělo být samozřejmé. Ale o jak málokom se to dalo říci! Speer zůstával vždy věcný. Nikdy jsem ho neviděl ve zbytečném rozrušení. Mírnil výbuchy svých zčásti velmi temperamentních spolupracovníků a zprostředkovával mír mezi resorty, když už nebyl s to učinit víc.

Speer měl odvahu říci Hitlerovi otevřeně svůj názor. Také mu včas a s pádnými důvody objasnil, že válku nelze vyhrát a že musí být ukončena. Přivodil si tím Hitlerův hněv.

Darré se dostal do protikladu k Hitlerovi už před válkou. Byl odstaven, pravděpodobně za pomoci svého konkurenta ve straně.

Celkem vzato je bohužel nutno říci, že říšský kabinet nebyl s to vykonávat na dění ve třetí říši žádný vliv hodný zmínky.

412