Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

XII. KONEČNÁ ROZTRŽKA

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

15. března zažil hlavní stan OKH těžký bombardovací útok, který trval přes pětačtyřicet minut a v husté koncentraci vysypal na náš malý tábor celou bombovou zásobu jedné letecké flotily — takovou, jaká by jinak stačila na velké město. Nuže, byli jsme nesporně vojenským cílem a nemohli jsme si stěžovat, že si nás nepřítel vyhledal.

Když v poledních hodinách zazněly sirény, odebral jsem se jako obvykle na své velitelské stanoviště a ke své práci. Má žena, která u mne jako vyhnankyně z Warthegau pro nedostatek jiného útočiště se svolením Hitlerovým pobývala, viděla u poddůstojníka, který sledoval na mapě kurs útočníků, že proud bombardérů od Brandenburgu nad Havolou nepokračoval jako obvykle na Berlín, nýbrž odbočil přímo na Zossen. Měla duchapřítomnost přinést mi tu zprávu ihned.

Neprodleně jsem nařídil všem oddělením vyhledat protiletecké kryty a právě jsem dosáhl svého vlastního sklepa, když dopadly první bomby. Následkem tohoto varování na poslední chvíli zůstaly naše ztráty potěšitelně nízké.

Jen operační oddělení mého varování nedbalo. Tak se stalo, že generál Krebs a někteří jeho spolupracovníci byli více či méně těžce zraněni. Krebsovi byla proražena spánková tepna; když jsem ho několik minut po detonaci vyhledal, zhroutil se mi před očima v bezvědomí. Musel být dopraven do lazaretu a vypadl na několik dní ze služby.

V tomto stavu jsem přijal Heinriciho, když se před převzetím svého nového velení nad skupinou armád „Visla“ dostavil do Zossenu. Jeho prvním úkolem mělo být vyproštění malé pevnosti Kostrzyn, obklíčené Rusy. Hitler chtěl tento úkol vyřešit útokem pěti divizí z malého předmostí, které nám ještě zbylo u Frankfurtu nad Odrou. Pokládal jsem tento útok za beznadějný a dával jsem jako prvnímu kroku přednost odstranění ruského předmostí u Kostrzyna a vytvoření bezprostředního spojení s posádkou. Kvůli tomuto názorovému rozdílu došlo k opakovaným střetnutím s Hitlerem.

Velitelem pevnosti, jejíž objekty pocházely ještě z doby Fridricha Velikého, byl v té době již z Varšavy známý policejní generál Reinefarth¹ — dobrý policejní úředník, ale žádný generál.

Než však došlo k protiútoku, je třeba vylíčit ještě jednu episodu, která se odehrála v říšském kancléřství a ležela na poli politickém. Bylo to patrně 21. března, kdy jsem v pokračování svého s dr. Barandonem

387

stanoveného záměru vyhledal Himmlera, abych k dosažení příměří uvedl v činnost styky říšského vůdce SS s neutrálními státy.

Zastihl jsem Himmlera v zahradě říšského kancléřství na procházce mezi troskami s Hitlerem. Hitler mě spatřil a zavolal si mě k sobě, aby se zeptal, co si přeji. Řekl jsem mu, že si chci s Himmlerem promluvit. Nato se Hitler vzdálil a měl jsem říšského vůdce pro sebe.

Suchými slovy jsem mu řekl to, co už dávno věděl: „Válku už vyhrát nelze. Teď už jde jen o to, neprodleně skoncovat s nesmyslným vražděním a bombardováním. Vy jste kromě Ribbentropa jediný, kdo ještě udržuje styky s neutrální cizinou. Poté co říšský ministr zahraničí odmítl předložit Vůdci návrhy na jednání, musím vás požádat, abyste svých styků využil, šel se mnou k Hitlerovi a zasadil se o uzavření příměří.“

Himmler odvětil: „Milý generálplukovníku, na to je ještě příliš brzy!“

Já: „Nerozumím vám. Není už za pět minut dvanáct, nýbrž už je pět minut po dvanácté. Jestliže nebudeme jednat teď, nebude to už vůbec k ničemu. To opravdu nevidíte, jak žalostnou se stala naše situace?“

Rozmluva šla ještě nějakou dobu sem a tam, ale bez výsledku. S tím mužem nebylo nic pořídit; bál se Hitlera.

Večer po přednesu o situaci mě Hitler zadržel: „Vidím, že se vaše srdeční potíže zhoršily. Musíte si okamžitě vzít čtyři týdny zotavovací dovolené.“ To by mi bylo velmi vítaným řešením mého osobního problému, ale kvůli situaci ve svém štábu jsem tu nabídku přijmout nemohl. Odpověděl jsem proto:

„V tuto chvíli nemohu své místo opustit, protože nemám zástupce. Wenck se ještě nezotavil ze svého zranění. Krebs byl při nepřátelském leteckém útoku 15. března těžce zraněn a dosud není schopen práce. Operační oddělení je zatýkáním, které jste nařídil po pádu Varšavy, tak jako tak dosud ve své výkonnosti omezeno. Okamžitě se pokusím sehnat vhodného zástupce a pak na dovolenou půjdu.“

Zatímco jsme ještě mluvili, byl ohlášen Speer k přednesu. Hitler mu dal vyřídit, že ho dnes přijmout nemůže. Znovu přišel jeho téměř stereotypní výbuch: „Pokaždé, když se mnou chce někdo mluvit mezi čtyřma očima, má pro mě něco nepříjemného. Už nesnesu žádné Jobovy zvěsti. Jeho memoranda začínají větou: Válka je prohraná! — a on mi to chce jen opakovat. Jeho memoranda už odjakživa ukládám do trezoru, aniž bych je četl.“ Speerovi bylo naznačeno, aby přišel znovu za tři dny.

V těch těžkých březnových dnech se odehrály ještě leckteré rozmluvy, které si zasluhují pozornost. Tak se Hitler jednoho večera rozzuřil nad vysokým počtem zajatců, který hlásili západní Spojenci: „Na

388

východní frontě se muži bijí mnohem lépe. Že na západě tak rychle kapitulují, je jen vinou té pitomé ženevské konvence, která jim po zajetí zaručuje mírné zacházení. Musíme tu pitomou konvenci vypovědět!“

Jodl s velkou energií odporoval tomuto divokému a nesmyslnému rozhodnutí a dosáhl — podporován mnou —, že se ho Hitler vzdal. Jodl také zabránil tomu, aby Hitler jmenoval vrchním velitelem jedné skupiny armád generála, který musel být krátce předtím pro hrubé nesrovnalosti potrestán a propuštěn.

Jodl nyní také připustil, že generální štáb musí být veden jednotně a že jeho dosavadní stanovisko k této otázce bylo chybné. Zdálo se, že v poslední hodině vidí věci ostřeji a probouzí se z letargie, která ho po stalingradské katastrofě postihla.

Zatímco západní protivníci 23. března dosáhli Rýna všude na jeho horním a středním toku a severně od ústí Ruhry na široké frontě jej překročili na dolním toku, podařil se na východě Rusům průlom u Opolí v Horním Slezsku.

24. 3. překročili Američané Horní Rýn a postupovali na Darmstadt a Frankfurt. Na východě pokračovaly prudké boje o Gdaňsk. U Kostrzyna Rusové zaútočili.

26. března začala nová ruská ofenziva v Maďarsku. Náš pokus obnovit spojení s Kostrzynem ztroskotal.

27. března vnikly Pattonovy tanky do předměstí Frankfurtu nad Mohanem. Prudké boje se rozvinuly u Aschaffenburgu.

Toho dne se Hitler při poledním přednesu rozčilil nad ztroskotáním našeho protiútoku u Kostrzyna. Jeho výtky se týkaly hlavně vrchního velitele 9. armády, generála Busseho. Ten prý nasadil na přípravu útoku příliš málo dělostřelecké munice. V první světové válce ve Flandrech se prý na takové akce vynakládal desetinásobek.

Prokázal jsem mu, že Bussemu nebylo přiděleno více munice, a tedy jí ani víc nasadit nemohl. „Pak jste se o to měl postarat vy!“ křikl na mě. Dal jsem mu čísla, která mi byla přidělena z celkové výroby, a prokázal, že Busse dostal celou mou zásobu. „Pak tedy selhalo vojsko!“ Poukázal jsem na velmi vysoké ztráty zúčastněných divizí, které dokazovaly, že vojsko splnilo svou povinnost s největší obětavostí. Přednes skončil těžkou rozladou.

Po návratu do Zossenu jsem si ještě jednou ověřil čísla o nasazení munice, ztrátách a výsledcích zúčastněných vojsk a napsal Hitlerovi zřetelnou zprávu, s níž jsem na večerní poradu vyslal generála Krebse — neboť jsem neměl chuť na další bezvýsledné střetnutí s Hitlerem. Krebs měl za úkol vymoci mi na příští den, 28. března, povolení k

389

cestě na frontu do frankfurtského předmostí. Chtěl jsem se tam osobně přesvědčit, zda je Hitlerův záměr zaútočit z toho úzkého předmostí pěti divizemi k vyproštění Kostrzyna východně od Odry vůbec proveditelný. Mé námitky dosud nedokázaly Hitlerův záměr zvrátit.

Pozdě v noci se Krebs vrátil z Berlína do Zossenu. Přinesl Hitlerův zákaz mé jízdy do Frankfurtu a rozkaz dostavit se spolu s generálem Bussem 28. března v poledne k „situační poradě“. Hitler se nad mou zprávou, kterou pocítil jako poučování, rozzlobil. Přednes o situaci tedy sliboval být pořádně bouřlivý.

28. března 1945 ve 14 hodin se v úzkém bunkru říšského kancléřství shromáždil obvyklý kruh, k tomu generál Busse. Hitler se objevil. Busse byl vyzván, aby referoval. Po několika větách Hitler generála přerušil a vytkl mu tatáž opomenutí, o nichž jsem se předchozího dne domníval, že jsem je vyvrátil. Po dvou třech větách mě popadl hněv.

Přerušil jsem ze své strany Hitlera a poukázal na své ústní a písemné zprávy z 27. března: „Dovolte, abych přerušil. Včera jsem vám ústně i písemně zevrubně přednesl, že generál Busse není vinen nezdarem útoku u Kostrzyna. 9. armáda nasadila k útoku munici, která jí byla přidělena. Vojsko splnilo svou povinnost. Dokazují to jeho neobvykle vysoké ztráty. Prosím proto, aby se generálu Bussemu nečinily žádné výtky.“

Nato Hitler: „Prosím všechny pány, aby opustili poradní místnost kromě polního maršála a generálplukovníka!“

Poté co početné auditorium odešlo do předsíně, řekl Hitler krátce: „Generálplukovníku Guderiane! Váš zdravotní stav vyžaduje okamžitou zotavovací dovolenou² na šest týdnů!“

Zvedl jsem pravou ruku: „Odhlašuji se“ — a šel ke dveřím. Když jsem už měl kliku v ruce, zavolal mě Hitler zpátky a požádal: „Zůstaňte prosím ještě do konce přednesu zde.“ Mlčky jsem se vrátil na své místo.

Účastníci přednesu byli povoláni zpět do místnosti a přednes o situaci pokračoval, jako by se nic nebylo stalo. Hitler se ovšem zdržel jakéhokoli dalšího výpadu proti Bussemu. Dvakrát třikrát jsem byl krátce dotázán na svůj názor, a pak — po nekonečných hodinách — bylo i tohle za námi.

Účastníci opustili bunkr. Keitel, Jodl, Burgdorf a já jsme byli zadrženi. „Postarejte se prosím o obnovení svého zdraví. Za šest týdnů bude situace velmi kritická. Pak vás budu naléhavě potřebovat. Kam se chcete odebrat?“

Keitel mi radil jet do Bad Liebensteinu. Prý je to tam velmi pěkné. Odvětil jsem, že tam už jsou Američané. „Nu, tak tedy do Bad Sachsa v Harzu,“ mínil starostlivý polní maršál. Poděkoval jsem mu za jeho laskavost a poznamenal, že si svůj pobyt zvolím sám a vyberu si k tomu místo, které nemůže být během nejbližších osmačtyřiceti hodin obsazeno nepřítelem. Ještě jednou

390

jsem zvedl pravou ruku, pak jsem v Keitelově doprovodu navždy opustil Führerbunker. Cestou ke stanovišti vozů mě Keitel ujišťoval, že bylo velmi správné, že jsem Hitlerovi už nic neodpověděl. Co jsem také v té situaci ještě měl říkat? Každé slovo odpovědi by bylo příliš.

Večer jsem dorazil do Zossenu. Má žena mě přivítala slovy: „Dnes je ale strašně pozdě!“ Odpověděl jsem: „Zato to bylo naposled. Jsem propuštěn.“ Padli jsme si do náruče. Pro nás oba to bylo vysvobození.

29. března jsem se rozloučil se svými spolupracovníky, předal agendu Krebsovi, sbalil svých několik věcí a 30. března jsem v doprovodu své ženy opustil Zossen vlakem jižním směrem. Svůj původní záměr ubytovat se v lovecké chatě u Oberhofu v Durynském lese jsem pro rychlý postup Američanů vzdal. Rozhodli jsme se vyhledat sanatorium Ebenhausen u Mnichova a podstoupit tam léčebnou kúru k zotavení srdce. Tam se mi 1. dubna³ dostalo přijetí a dobré péče od výtečného srdečního specialisty dr. Zimmermanna⁴. Dva polní policisté mě chránili před dohledem gestapa, který mi byl ohlášen z přátelské strany.

1. května jsem svou ženu dopravil do Dietramszellu, kde ji laskavě přijala paní von Schilcher⁵, zatímco já sám jsem odešel do Tyrol, abych u tam přeloženého štábu generální inspekce tankových vojsk vyčkal konce války. S tímto štábem jsem se po bezpodmínečné kapitulaci 10. května 1945 dostal do amerického zajetí.

O událostech po 28. březnu jsem byl zpravován už jen rozhlasem. Budiž mi prominuto, že o nich nepodám zprávu. —

391