Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

XI. NÁČELNÍK GENERÁLNÍHO ŠTÁBU

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

Vraťme se opět k vážným válečným událostem.

Poté co byl generální štáb OKH učiněn práceschopným, ukázalo se, že záležitosti nabírají velmi vleklý průběh, protože si Hitler vyhrazoval schvalování všech jednotlivostí a nechtěl náčelníku generálního štábu přiznat ani ty nejmenší rozkazovací pravomoci. Podal jsem proto návrh, aby mi ve všech záležitostech, které nebyly zásadní povahy, bylo přiznáno právo vydávat směrnice skupinám armád východní fronty¹. Dále jsem žádal, aby mi ve věcech, které se týkaly celého generálního štábu, bylo propůjčeno právo vydávat směrnice všem důstojníkům generálního štábu pozemního vojska.

Obě prosby Hitler zamítl. Na zamítnutí se podíleli Keitel a Jodl. Keitel je napsal vlastní rukou. Jodl mi na mé výtky řekl: „Generální štáb patří vůbec rozpustit!“ Jestliže si však nejvlivnější představitelé karmínového cechu sami podřezávali větev, na níž seděli, pak celé té instituci už nebylo pomoci.

Následky tohoto zamítnutí se okamžitě projevily v řadě hrubých kázeňských přestupků, které mě přinutily dát jejich původce přeložit do štábu OKH, nad nímž jediným mi příslušela omezená kázeňská trestní pravomoc. Tam jsem ty velmi sebevědomé mladé pány nechal několik týdnů přemýšlet o jejich postoji. Hitlerovi jsem se o své výpomoci příležitostně zmínil. Pohlédl na mě velmi udiveně, neřekl však ani slovo.

Poté jsem jednoho z prvních dnů své nové činnosti požádal Hitlera o rozmluvu mezi čtyřma očima. Zeptal se: „Jde o služební, nebo o soukromou záležitost?“ Přirozeně šlo o služební otázku, kterou bylo možné s žádoucí zřetelností probrat jen mezi čtyřma očima. Každý třetí byl pro takové otázky už příliš. To Hitler zcela přesně věděl. Zamítl proto mou prosbu a stanovil, že při všech služebních jednáních se mnou mají být přítomni polní maršál Keitel a dva stenografové.

Následkem tohoto nařízení jsem už jen zřídka měl příležitost říci nejvyššímu veliteli mínění tak nepřikrášleně, jak to lze — bez nebezpečí ujmy na autoritě — právě jen v rozmluvě mezi dvěma. I na této velmi nepříznivé úpravě se podílel polní maršál Keitel, protože se obával, že se důležité věci nedozví včas a bude postupně odsouván stranou.

Musel jsem svůj úřad vést za týchž omezení, jimiž trpěl můj předchůdce. To nepřispělo ke zmírnění tónu ani protikladů.

319

Vojenská situace východní fronty byla 21. července 1944, když jsem byl nucen převzít záležitosti náčelníka generálního štábu, všechno jiné než příznivá.

Nejupevněnější se zdála skupina armád „Jižní Ukrajina“², která se skládala z německé 6. a 8. armády a z rumunských vojsk a měla ve svém velitelském obvodu i část maďarské armády. Její fronta se táhla od ústí Dněstru do Černého moře podél této řeky až východně od Kišiněva a probíhala pak severně kolem Jas a jižně kolem Fălticeni napříč řekami Prut a Siret, konečně severozápadním směrem do pramenné oblasti Siretu. Skupina armád dokázala po jarních bojích v březnu a dubnu odrazit nepřátelské útoky severně od Jas a následně vyčlenit určitý počet divizí jako zálohy. V tomto okamžiku jí velel generál Schörner, který se těšil zvláštní Hitlerově důvěře.

Na skupinu armád „Jižní Ukrajina“ navazovala skupina armád „Severní Ukrajina“. Stála do 12. července 1944 ve snesitelně úspěšné obraně, ve frontě, která se táhla z krajiny Rădăuți na horním Siretu, východně od Delatynu přes Buczacz–Tarnopol– Jezierna–Beresteczko do prostoru jižně od Kowelu. 13. července však Rusové vyrazili k útoku, prolomili frontu skupiny armád na třech místech a do 21. července dobyli Lvov, ohbí Sanu severně od Přemyšlu, Tomaszów, Chełm a Lublin a nejdále proniknutým křídlem dosáhli asi linie Puławy na Visle — Brest-Litevský na Západním Bugu.

Byl-li už tento obraz zlý, pak u skupiny armád „Střed“ vyrostla situace od 22. června 1944 v katastrofu, jakou si lze stěží představit horší. V době od 22. 6. do 3. 7. 44 prorazil ruský útok mezi Pripjatí a Berezinou, u Rogačova, u Čaus, severně od Orši a po obou stranách Vitebska německou frontu a odfoukl ji při úplné ztrátě asi 25 divizí až na linii Dawidgródek–Baranowicze–Mołodeczno–Koziany–Západní Dvina severně od Polocka.

V příštích dnech Rusové svůj překvapivě velký úspěch vydatně využili a získali Pinsk a linii Prużana–Wołkowysk–Němen východně od Grodna — Kaunas – Západní Dvina východně od Daugavpilsu – Idrica. Tím byla do zhroucení stržena nejen skupina armád „Střed“, nýbrž i skupina armád „Sever“. Do 21. července se Rusové ve zdánlivě nezadržitelném postupu dostali na linii Visly od Sandomierze po Varšavu, dále přes Siedlce–Bielsk Podlaski–Białystok–Grodno–Kaunas a — což bylo nejnepříjemnější — přes Panevėžys na Šiauliai a Jelgavu. Severně od Jelgavy dosáhli pobřeží Rižského zálivu a oddělili tím skupinu armád „Sever“ od ostatní fronty.

Skupina armád „Sever“, jejíž pravé křídlo stálo severně od Polocka, držela frontu odtud přes Idricu–Ostrov–Pskov–Čudské jezero–

320

Narvu až k pobřeží Finského zálivu. Následkem katastrofy skupiny armád „Střed“ musela své pravé křídlo do 21. července 1944 stáhnout do linie Jelgava–Daugavpils–Pskov. Ale ani tuto linii se přirozeně udržet nedalo.

Převzal jsem po svém předchůdci nejen dezorganizovaný štáb, nýbrž i frontu v plném rozkladu. Zálohy OKH neexistovaly. Jediné okamžitě dostupné síly stály v Rumunsku za skupinou armád „Jižní Ukrajina“. Pohled na železniční mapu ukázal, že jejich přeprava musí zabrat dlouhý čas. Nepatrné síly, které se daly uvolnit z náhradního vojska, byly už na cestě k z větší části rozbité skupině armád „Střed“.

Ve shodě s vrchním velitelem skupiny armád „Jižní Ukrajina“, jehož náčelník, generál Wenck, se stal mým prvním operačním spolupracovníkem a znal poměry v Rumunsku, jsem navrhl Hitlerovi odsunout všechny divize, které se dají z Rumunska uvolnit, a nasadit je k obnovení spojení mezi skupinami armád „Střed“ a „Sever“. Tyto přepravy byly neprodleně uvedeny v chod. Hitler mimoto nařídil výměnu vrchních velitelů skupin armád „Jižní Ukrajina“ (Schörner) a „Sever“ (Frießner³). O vedení boje skupiny armád „Jižní Ukrajina“ byly vydány směrnice, které vrchnímu veliteli přiznávaly samostatnost na hitlerovské velení neobvyklou.

Těmito energickými opatřeními se podařilo zastavit ruský útok v prostoru Dobele–Tukums–Jelgava. Mým záměrem nyní bylo přivodit nejen opětné spojení obou skupin armád, nýbrž vyklizení pobaltských zemí za účelem radikálního zkrácení fronty. Tato operace byla nutná tak jako tak, nechtělo-li se skupinu armád „Sever“ v jejím široce rozepjatém rozestavení vydat zničení.

Generál Schörner dostal rozkaz předložit návrh na vyklizení. Chtěl je provést za tři až čtyři týdny. Na to však nebyl čas. Museli jsme jednat rychle, abychom protivníka předešli a mohli síly skupiny armád stáhnout do Východního Pruska v bojeschopném stavu. Zařídil jsem proto provedení vyklizení Estonska a Livonska do sedmi dnů, obsazení předmostí kolem Rigy a neprodlené shromáždění všech motorizovaných a tankových vojsk západně od Šiauliai. Tam jsem očekával příští ruský úder. Tam musel být zachycen, aby se skupina armád „Sever“ dala v Kuronsku nově uspořádat ve spojení se skupinou armád „Střed“.

Německý útok obnovil v době od 16. do 26. září 1944 spojení mezi oběma skupinami armád. Že k němu došlo, je zásluhou statečného chování plukovníka hraběte Strachwitze⁴ a jeho narychlo sestavené tankové divize. Všechno záleželo na tom bez odkladu využít příznivé situace. Zde skupina armád „Sever“ selhala. Schörner

Skizze 29 — Die Entwicklung im Baltikum. Strana 321 předlohy.

Klíč jmen na mapě

nevěřil v nový ruský útok západně od Šiauliai, nýbrž ho tušil u Jelgavy. Proto — proti směrnici vydané s Hitlerovým podpisem — svá tanková vojska u Jelgavy zastavil. Mé prosby, aby směrnici provedl, nebyly vzaty v úvahu. Zda Schörner pod rukou obdržel k svému kroku Hitlerovo schválení, zůstalo mi neznámé. Měl k němu přímé nitky.

Došlo tak k tomu, že v říjnu byla tenká německá fronta západně od Šiauliai znovu prolomena. Rusové se dostali mezi Memelem a Liepājou k Baltskému moři. Skupina armád „Sever“ zůstala po nezdaru dalšího pokusu obnovit spojení podél pobřeží odtržena a musela být bez souvislosti s ostatní východní frontou zásobována po moři.

Zarputilý boj mezi Hitlerem a mnou o zpětné převedení těchto cenných a pro obranu říše nepostradatelných vojsk nyní začal, otrávil ovzduší a zůstal přece bez úspěchu.

Zatímco se tyto důležité pohyby a tvrdé boje odehrávaly na levém křídle široké fronty, zatímco polní maršál Model za nejstatečnějšího osobního nasazení znovu zastavil frontu skupiny armád „Střed“ v prostoru východně od Varšavy, vypuklo 1. srpna 1944 ve Varšavě polské povstání, které pod vedením generála Bóra-Komorowského vytvořilo bezprostředně za naší frontou ohnisko nebezpečí prvního řádu. Spojení k frontě 9. armády generála von Vormanna⁵ bylo přerušeno. Možnost brzké součinnosti Rusů a povstalých Poláků nebylo možné vylučovat.

Vyžádal jsem si zahrnutí Varšavy do operačního prostoru pozemního vojska, ale ctižádost generálního guvernéra Franka⁶ a Reichsführera SS Himmlera u Hitlera vymohla, že Varšava — ačkoli ležela těsně za frontou a nakonec dokonce ve frontě — nebyla k operačnímu prostoru pozemního vojska připojena, nýbrž zůstala podřízena generálnímu guvernérovi.

Potlačením povstání byl pověřen Reichsführer SS, který k tomu ze své strany nasadil SS-Gruppenführera von dem Bach-Zelewského a určitý počet formací SS a policie⁷. Boj, který se protáhl na týdny, byl veden s velkou tvrdostí.

Zúčastněné svazky SS — ostatně nenáležející k Waffen-SS — nebyly zčásti ve své kázni bezvadné. Brigáda Kaminski⁸ se skládala z bývalých válečných zajatců, většinou Rusů, kteří Polákům nebyli příznivě nakloněni; brigáda Dirlewanger⁹ sestávala z německých trestanců propuštěných na zkoušku. Když se teď tyto pochybné živly zapletly do pouličního a domovního boje nelítostného zápasu o holý život, jejich morálka docela selhala.

Von dem Bach mi sám při jednom přednesu o otázkách výzbroje vyprávěl o výstřelcích svých podřízených, které nedokázal zvládnout. Co jsem se tam dozvěděl, bylo tak otřesné, že jsem se cítil pohnut

Skizze 30 — Die Abschnürung der Heeresgruppe Nord. Strana 323 předlohy.

Klíč jmen na mapě

324

ještě téhož večera o tom přednést Hitlerovi a žádat stažení obou brigád z východní fronty. Hitler zprvu nebyl nakloněn mým požadavkům. Ale i sám SS-Brigadeführer Fegelein¹⁰, Himmlerův spojovací muž u Hitlera, musel potvrdit: „Ano, můj Vůdče, to jsou vskutku lotři!“ Nyní nezbývala volba než mému návrhu vyhovět. Von dem Bach dal pro jistotu Kaminského ještě zastřelit, a odstranil tím svědka, který nebyl bez poskvrny.

Teprve 2. října 1944 se povstání zhroutilo. Vzhledem ke sklonu povstalců ke kapitulaci jsem Hitlerovi poradil přislíbit jim zacházení jako s válečnými zajatci podle pravidel mezinárodního práva, aby se nesmyslný boj zkrátil. Na tuto radu Hitler také přistoupil. Generálplukovník Reinhardt, od 15. srpna místo Modela vrchní velitel skupiny armád „Střed“, obdržel odpovídající směrnici. Podle této směrnice pozemní vojsko jednalo.

Jako vždy v bojích proti povstalcům bylo těžké odlišit organizované bojovníky od nezúčastněných civilistů. Generál Bór-Komorowski¹¹ o tom sám píše:

„V bojích naši velitelé stěží mohli odlišit vojáky od civilistů. Naši lidé neměli uniformy a my jsme nemohli civilistům zabránit, aby si nasazovali bílo-červené pásky na rukávy. Oni stejně jako vojáci Zemské armády užívali německých zbraní a ztěžovali tím úspornou spotřebu munice. Neboť civilisté promrhali na jediného německého vojáka krupobití střel a ručních granátů. Každé z prvních hlášení, které jsem dostal, si stěžovalo na velké plýtvání municí.“*

Protože Poláci mimoto užívali německých uniforem z ukořistěných skladů, byla nejistota na německé straně, a tím i sklon k bezohlednému způsobu boje, ještě větší. Není divu, že i Hitler, jemuž byly varšavské události pravidelně přednášeny Fegeleinem nebo samotným Himmlerem, se rozhněval a vydal ostré rozkazy pro vedení boje i pro zacházení s Varšavou.

Tato zášť našla výraz ve směrnici „Zpravodajského místa Vyššího velitele SS a policie Východ“ generálnímu guvernérovi dr. Frankovi do Krakova z 11. října 1944:

„Věc: Nová polská politika. — Obergruppenführer von dem Bach obdržel úkol Varšavu pacifikovat, tj. Varšavu ještě za války srovnat se zemí, pokud tomu nestojí v cestě vojenské plány pevnostní výstavby. Před stržením mají být z Varšavy vyklizeny všechny suroviny, všechny textilie a veškerý nábytek. Hlavní úkol připadá civilní správě.“**

O tomto rozkazu, který byl vydán cestou SS, jsem se tehdy nedozvěděl. Četl jsem jej poprvé ve vězení v Norimberku¹² roku 1946. Pověst o úmyslu

* Z „The Unconquerables“, The Reader's Digest, únor 1946, od generála Bóra-Komorowského. ** Z Isar-Post, Norimberk, 23. 2. 46 (Dana).

325

úplného zničení Varšavy, která kolovala v hlavním stanu, jakož i jeden Hitlerův výbuch hněvu nad Varšavou v mé přítomnosti mě však pohnuly, abych při přednesu poukázal na nutnost zachovat město, které bylo na Hitlerův rozkaz prohlášeno za pevnost a muselo následkem toho hostit německá vojska. Zachování budov bylo tím nutnější, že Visla tehdy už tvořila přední linii fronty, která tedy probíhala prostředkem města.

Opakovaná povstání let 1943 a 44¹³ tak jako tak mnoho přispěla ke zničení a boje podzimu 1944 až do začátku ruského útoku v lednu 1945 nešťastné město dorazily.

Po kapitulaci byli zajatí povstalci opatrováni SS. Bór-Komorowski¹⁴ byl Fegeleinův známý, s nímž se opakovaně setkal na mezinárodních turnajích. Fegelein se ho ujal.

Vícekrát byla nadhozena otázka, proč Rusové, jimž bylo vypuknutí povstání ve Varšavě známo, neučinili k jeho podpoře zvenčí víc, ba dokonce zastavili svůj útok na Visle. Povstalci nepochybně patřili k takzvaným exilovým Polákům, jejichž vláda seděla v Londýně a odtud dostávali své pokyny. Ztělesňovali konzervativní, na západ orientované polské kruhy. Dalo by se předpokládat, že Sovětský svaz neměl zájem na jejich posílení zdařilým povstáním a dobytím města. Pravděpodobně chtěl Sovětský svaz tato přitažlivá hesla přihrát svým přívržencům z lublinského tábora. Ale to ať si bývalí spojenci vyřídí mezi sebou. Pro nás bylo důležité, že ruský útok tehdy Vislu nepřekročil a byl nám dopřán krátký oddech.

25. července 44 každopádně ztroskotal pokus ruského XVI. tankového sboru přejít u Dęblinu po železničním mostě Vislu, se ztrátou 30 tanků. Most se podařilo včas vyhodit. Další ruské tankové síly byly zachyceny severně od Varšavy. My Němci jsme měli dojem, že Rusy zastavila naše obrana, a nikoli ruská myšlenka na sabotáž polského povstání.

2. srpna zaútočila 1. polská armáda „Polského svobodného demokratického vojska“ se třemi divizemi v úseku Puławy–Dęblin přes Vislu. Utrpěla přitom těžké ztráty, dokázala však přece vytvořit předmostí a udržet je až do příchodu sovětských posil.

Také u Magnuszewa se nepříteli zdařilo vytvoření vislanského předmostí. Síly zde přepravené měly za úkol proniknout po silnici podél řeky na Varšavu, podařilo se je však zadržet na Pilici.

326

Německá 9. armáda měla 8. srpna každopádně dojem, že ruský pokus zmocnit se Varšavy náhlým přepadem z dosud téměř nerušeně vedeného pronásledování ztroskotal navzdory polskému povstání na její obraně — a že povstání, viděno očima protivníka, začalo příliš brzy. Z doby od 26. 7. do 8. 8. 1944 hlásila 603 zajatce, 41 přeběhlíků; dále zničení 337 tanků, ukořistění 70 děl, 80 protitankových kanónů, 27 minometů a 116 kulometů. To byla koneckonců pozoruhodná čísla po měsíci nepřetržitých ústupových bojů!

Nebylo-li dosud na východě ani na západě pro opevnění země nic uděláno — protože Hitler na západě věřil, že se může spolehnout na Atlantický val, a na východě pracoval s argumentem, že by se generálové existencí opevnění nechali svést bránit fronty méně energicky a byli by spíše ochotni obsazovat týlová postavení předčasně —, muselo nyní, po nezdarech, které nám z větší části vzaly dosud dostupný prostor na východě a posunuly frontu do povážlivé blízkosti říšské hranice, za všech okolností něco nastat, neměl-li každý malý nezdar hned mít dopady na celé fronty.

Podle mého přesvědčení — Hitlerovi přednesenému už v lednu — musela být v první řadě obnovena bývalá německá východní opevnění. Pak musela být opevněna nejdůležitější spojení mezi těmito pevnostmi a velké říční linie. Vypracoval jsem spolu s generálem ženijního vojska u OKH, generálem Jacobem¹⁵, plán výstavby. Pro zpracovávání pevnostních záležitostí jsem nařídil znovuzřízení pevnostního oddělení generálního štábu, které mí předchůdci rozpustili, pod podplukovníkem Thilem.

Námi vypracovaný plán jsem vydal na vlastní odpovědnost jako rozkaz všem dotčeným místům a předložil jej následně Hitlerovi s hlášením, že mi ta věc byla tak důležitá a naléhavá, že musím o jeho schválení požádat dodatečně. Hitler souhlasil jen nerad; často jsem tento postup použít nemohl. Každopádně se stavba pevností nyní rozběhla.

Zemní práce vykonávali z velké části dobrovolníci — ženy, děti a starci —, pokud vlast vůbec ještě mohla pracovní síly poskytnout¹⁶. Hitlerjugend si přitom získala velkou zásluhu. Všichni tito řádní němečtí lidé pracovali navzdory brzy se zhoršujícímu počasí s velkou horlivostí a porozuměním a v naději, že své vlasti, na níž s velkou láskou lpěli, zjednají nějakou ochranu a svým vojákům poskytnou oporu v jejich těžkém obranném boji.

Že jejich práce později nemohla splnit všechny naděje, které do ní oni i já vkládali, nebylo jejich vinou, ani vinou chybného principu, nýbrž nemožnosti zjednat pro ta díla posádky a

327

výzbroj — protože západ, jehož nouze nastoupila o něco dříve, nárokoval a dostával všechno, co bylo určeno pro východ. Východu zbyla jen zvětralé zbytky ze dna toho, co západ nemohl potřebovat.

Tehdejším pomocníkům však budiž na tomto místě srdečně poděkováno za jejich obětavou a věrnou pomoc. Přesto celá řada tehdy vybudovaných děl svůj účel po dlouhou dobu splnila. Obrana Královce, Gdaňska, Hlohova a Vratislavi bude v pozdější době doufejme posuzována spravedlivě, a nikdo nemůže říci, jak rychle by se byl ruský postup uskutečnil a jak rozsáhlé končiny Německa by byly pocítily jeho spalující ruku, kdyby německá opevnění tehdy nebyla postavena.

Bylo mi jasné, že vznikající díla potřebují k tomu, aby odolala obléhání, posádky, výzbroj a zásobení. Nařídil jsem proto postavení pevnostních vojsk, která se měla skládat z takových branců, kteří už nebyli plně použitelní v poli, při správné péči však ještě byli upotřebitelní ke službě ve stálých opevněních. Nejprve bylo postaveno 100 pevnostních pěších praporů a 100 baterií. Měly následovat pevnostní kulometné, protitankové, ženijní a spojovací jednotky.

Ale ještě než byly první z těchto jednotek služby schopné, bylo 80 % z nich posláno na západní frontu. Mé prudké protesty zůstaly nepovšimnuty; dozvěděl jsem se teprve dodatečně, co se odehrálo, a nedokázal jsem to už změnit. Na západě byly nehotové jednotky vtaženy do víru zhroucení a zahynuly bez užitku, který by stál za zmínku. Na východě zůstala krásná postavení a pevnosti prázdné a nemohly později ustupujícím frontovým vojskům nabídnout očekávanou oporu.

Jak to bylo s pevnostními vojsky, tak to bylo i s výzbrojí. Můj první návrh, aby mi byly dány k dispozici sklady kořistních děl, odbyli Keitel a Jodl téměř s posměchem; mínili, že v Německu už žádná nevyužitá kořistní děla nejsou. Ale náčelník oddělení pozemního vojska OKW, generál Buhle, sdělil, že ve zbrojních skladech leží ještě tisíce děl a jiných těžkých zbraní; byly po léta měsíčně potahovány tenounkou vrstvou tuku a udržovány, ale nevyužity.

Nařídil jsem jejich zabudování do východních pevností a nejdůležitějších postavení a výcvik obsluh. Jodl však vymohl, že všechna děla ráže větší než 5 cm a s více než 50 náboji na hlaveň musela být odevzdána na západní frontu. I toto opatření tam přišlo příliš pozdě, zatímco východní frontě se mohlo stát neocenitelnou pomocí. Protitankové kanóny ráže 5 cm a 3,7 cm byly proti ruskému T-34 bezbranné už od roku 1941, a právě proti tankům potřeboval východ děla účinné ráže.

Pro zásobení bylo nařízeno, že pevnosti mají být zásobeny na tři měsíce. Byly zřízeny radiostanice, založeny zásoby pohonných hmot.

328

Užíval jsem každé ze svých cest ke kontrole prací na místě. Ve svých snahách jsem byl četnými kamarády, zvláště generálplukovníkem Straußem, nanejvýš nezištně podporován. Dávali se znovu k dispozici bez ohledu na svá dřívější postavení, z nichž je vytlačila nemoc nebo Hitlerovo autoritativní rozhodnutí. Také někteří gauleiteři účinně pomáhali, a došlo-li i v přehorlivosti někdy k třenicím, musí být přece dobrá vůle pomoci uznána.

Když mi byla dispozice s pevnostními vojsky z větší části odňata, připadl jsem na myšlenku, kterou už před delší dobou navrhlo operační oddělení OKH pod generálem Heusingerem, kterou však Hitler tehdy zamítl: na zřízení Landsturmu v ohrožených východních provinciích. Představoval jsem si, že se ve východních územích postaví pod vedením důstojníků landsturmovské svazky z branců schopných polní služby, ale pro válečně důležitá povolání nepovolaných ke zbrani, které by se svolávaly teprve v případě, že by se ruský průlom zdařil.

S tímto návrhem jsem šel k Hitlerovi a žádal, aby byla tím úkolem pověřena SA, pokud se skládá ze spolehlivých lidí. Součinností náčelníka štábu SA, rozumného a brannou moc přátelsky nakloněného Schepmanna¹⁷, jsem se předtím ujistil. Hitler můj návrh nejprve schválil, sdělil mi však příštího dne, že se rozhodl jinak¹⁸ a chce dát tuto hotovost postavit nikoli SA, nýbrž stranou, to jest Reichsleiterem Bormannem, a propůjčit jí označení „Volkssturm“.

Bormann zprvu neudělal nic; několikrát mnou upomenut, pověřil nakonec provedením toho opatření gauleitery — nejen ty v pohraničních oblastech, nýbrž všechny. Volkssturm se tím nepatřičně nadmul — a pro takový rozsah nebyli k dispozici ani vyškolení velitelé, ani zbraně — zcela odhlédnuto od toho, že straně nešlo o vyškolené velitele, nýbrž o fanatické stranické soudruhy na rozhodujících místech.

Můj starý válečný kamarád, generál von Wietersheim, stál v řadě, zatímco jeho rotě velel stranický funkcionář, který nesloužil u vojska. Za takových okolností byli ti zdatní, k oběti připravení muži mnohdy nesmyslným způsobem zaměstnáváni nacvičováním německého pozdravu místo výcvikem na zbraních, které neznali.

I v těchto řadách našel velký idealismus a velká obětavost špatnou odměnu a žádný dík. Chtěl bych jej tímto dodatečně splatit.

Všechna tato téměř zoufale vypadající opatření se stala nutnými proto, že poslední hotovost bojových vojsk, postavená v zázemí náhradním vojskem, neměla sloužit obraně východu, nýbrž ofenzivě na západě. V srpnu a září ztratila západní fronta oporu a pro nedostatek vhodných týlových postavení nebo pevností ustoupila na Západní val. Západní val však už nebyl plnohodnotným opevněním,

329

protože jeho výzbroj byla odčerpána k vybavení Atlantického valu a z větší části ztracena.

Ústup nastal tak náhle a západní spojenci postupovali v jeho stopách tak smělým tempem, že se opakovaně nabízely situace, které by se při existenci záloh byly daly využít k protiúderům slibujícím úspěch. Hitler upadl pokaždé do zuřivosti, když taková situace nastala a on požadoval její využití, ale neměl k tomu žádná vojska. V září se proto rozhodl soustředit veškerou sílu vlasti k poslednímu, obrovskému vypětí.

Vedením náhradního vojska byl po atentátu 20. července 1944 pověřen Reichsführer SS Himmler¹⁹. Přisvojil si označení „vrchní velitel“ a organizoval nyní politického vojáka, jak si jej on a Hitler představovali — zvláště politického důstojníka. Nové formace dostaly označení „lidová“ granátnická divize, „lidový“ dělostřelecký sbor a tak dále. Jejich důstojnické sbory vybíral personální úřad pozemního vojska pod generálem Burgdorfem, nevalně idealistickým nástupcem idealisty Schmundta, a nesměly být překládány do jiných, profánních částí vojska. Byli aktivováni důstojníci pro nacionálněsocialistické vedení (NSFO).

Když se však někteří z těchto pánů z východní fronty cítili pohnuti podávat hlášení bezprostředně Bormannovi a tento zapřisáhlý nepřítel pozemního vojska běžel se svou moudrostí k Hitlerovi, bylo mi to už příliš a jakékoli takové vměšování jsem si vyprosil. Viníci byli potrestáni. Přirozeně tento rozbroj, spolu s protahováním plánu Volkssturmu, nepřispěl k tomu, aby se ovzduší ve Vůdcově hlavním stanu zbavilo jedu.

S touto poslední hotovostí činné síly chtěl Hitler ve vhodném okamžiku v listopadu přejít do ofenzivy, s cílem porazit západní mocnosti a vrhnout je do Atlantiku. Tomuto gigantickému plánu měly být dány do služeb nové formace, které vznikaly z našich posledních sil ve vlasti. K tomu se bude třeba ještě vrátit.

5. srpna 1944²⁰, zatímco události atentátu a zhroucení východní fronty ještě silně vzrušovaly mysli, objevila se hlava rumunského státu, maršál Antonescu²¹, na návštěvě u Hitlera ve Východním Prusku. Dostal jsem příkaz přednést maršálovi situaci na východní frontě. Přítomni byli Hitler, Keitel a důstojníci obvykle se účastnící porad o situaci, mimoto Ribbentrop a jeho pomocníci z ministerstva zahraničí.

Můj přednes měl do francouzštiny převádět vyslanec Schmidt²², hlavní tlumočník ministerstva zahraničí. Vyslanec Schmidt nebyl jen velmi milý muž, s nímž si člověk rád popovídal, nýbrž byl to nejlepší tlumočník, s jakým jsem se dosud setkal, s neobyčejnou schopností vcítit se do myšlenkových pochodů, které měl převádět. Po desetiletí se účastnil nekonečně mnoha obtížných jednání o všech myslitelných oblastech. Jen o vojenských situacích

330

však ještě nikdy tlumočit nemusel. Už po několika větách vyšlo najevo, že mu chybějí vojenské odborné výrazy. Zdálo se mi jednodušší přednášet rovnou francouzsky, a měl jsem to zadostiučinění, že mi Antonescu dobře rozuměl.

Při tomto přednesu prokázal Antonescu plné porozumění pro naši obtížnou situaci a pro nutnost nejprve obnovit frontu skupiny armád „Střed“ a pak nově vytvořit spojení mezi skupinami armád „Střed“ a „Sever“. Sám od sebe nabídl vyklidit Moldávii a ustoupit na linii Galați–Focșani — karpatský hřeben, bude-li to celkový zájem spojenců vyžadovat. Tento velkorysý návrh jsem Hitlerovi ihned přetlumočil a později mu jej připomněl. Hitler Antonescovu nabídku vděčně přijal a — jak ještě uvidíme — vyvodil z ní své závěry.

Příštího dopoledne mě Antonescu požádal o rozmluvu mezi čtyřma očima, která se konala v jeho ubikaci ve „Wolfsschanze“. Byla pro mě velmi poučná. Rumunský maršál se ukázal nejen jako dobrý voják, nýbrž i jako přesný znalec své země, jejích dopravních a hospodářských poměrů a politických nutností. Všechno, co řekl, mělo hlavu a patu, a bylo to přitom ve formě dokonalé laskavosti a zdvořilosti — vlastností, jimiž jsme v Německu tehdy zrovna nebyli rozmazlováni.

Velmi brzy zavedl řeč na atentát a svou hrůzu nad ním netajil: „Věřte mi, já mohu složit hlavu do klína kteréhokoli ze svých generálů. U nás je účast důstojníků na takovém státním převratu nemyslitelná!“ Na jeho těžké výtky jsem tehdy nemohl nic odpovědět. Ale o čtrnáct dní později stál Antonescu před docela jinou situací — a my s ním!

V maršálově doprovodu se nacházel rumunský ministr zahraničí Mihai Antonescu. Tento muž dělal sice prohnaný, ale nikoli sympatický dojem. Jeho přívětivost měla v sobě něco lepkavého. Z německé strany přijel vyslanec von Killinger²³ a německý generál v Rumunsku Hansen²⁴. S oběma jsem zevrubně probral jejich názory. Neměli o Antonescovi příliš vysoké mínění, nýbrž byli toho názoru, že mladý král je postava, o kterou se musí německá strana opřít. Oddávali se tím ovšem omylu s těžkými následky, který podstatně přispěl k tomu, že německá vojenská místa byla ukolébána do klamné jistoty a že se skrovným zprávám o hrozící zradě nepřikládala víra.

Koncem července 1944 nově jmenovaný vrchní velitel skupiny armád „Jižní Ukrajina“, generálplukovník Frießner, který nastoupil na Schörnerovo místo, sdílel Antonescův názor a krátce po jeho návštěvě ve Vůdcově hlavním stanu podal Hitlerovi návrh na stažení fronty do linie Galați–Focșani–karpatský hřeben. Ten se také výjimečně rozhodl souhlasit,

Skizze 31 — Der Verlust Rumäniens. Strana 331 předlohy.

Klíč jmen na mapě

332

ale učinil vydání konečných rozkazů a provedení svého rozhodnutí závislým na tom, aby byly hlášeny pozitivní známky nepřátelského útočného úmyslu. Do té doby se měly současné fronty držet.

Zprávy, které Vůdcův hlavní stan o situaci v Rumunsku dostával, byly v příštích dnech dosti rozporné; většinou zněly — v souladu s naladěním německých úředních zástupců — příznivě. Přesto i sám říšský ministr zahraničí von Ribbentrop nedůvěřoval hlášením svého vyslance natolik, že pokládal za vhodné přeložit do Bukurešti jednu tankovou divizi, a požádal o to Hitlera. Byl jsem tomu přednesu přítomen a Ribbentropovo přání jsem pokládal za oprávněné.

Z divizí východní fronty jsem ovšem žádnou dát k dispozici nemohl; na to tam byla celková situace příliš napjatá. Navrhl jsem proto uvolnit 4. policejní divizi SS z boje s bandami v Srbsku a přeložit ji pro tento naléhavější úkol do Rumunska. Tato divize byla motorizovaná, byla by tedy rumunského hlavního města dosáhla dost rychle. Jodl ji však prohlásil za nepostradatelnou, ačkoli Valašsko tehdy náleželo k takzvaným válčištím OKW a nikoli k východní frontě, spadalo tedy do Jodlovy příslušnosti²⁵. Hitler zůstal nerozhodný. Nestalo se nic.

Nejen v Rumunsku, i v Bulharsku²⁶ se schylovalo ke krizi. Dostával jsem hlášení plukovníka von Jungenfeldta, činného v Bulharsku při výcviku bulharských tankových jednotek na německé technice, která kreslila ponurý, ale bohužel pravdivý obraz skutečné situace — totiž špatné nálady a nespolehlivého postoje bulharských vojsk. Přednesl jsem ta hlášení Hitlerovi, ale on jim nevěřil; naopak dal výraz své jistotě, že Bulhaři nenávidějí bolševismus tak silně, že nikdy nebudou dobrovolně bojovat na straně Rusů. Má prosba, aby se Bulharům už nedodávala žádná německá tanková technika a aby se ta, která je již dole, stáhla zpět, byla zamítnuta; pokus odvézt ji násilím zmařil Jodl.

20. srpna 1944 začal ruský útok na frontu skupiny armád „Jižní Ukrajina“. Zdařil se v úsecích, v nichž stála rumunská vojska. Ale nejen to: tato rumunská vojska přešla k nepříteli a obrátila zbraně proti včerejšímu spojenci. S takovou věrolomností německé velení ani vojsko nepočítalo.

Ačkoli Hitler skupině armád okamžitě udělil zmocnění k úhybnému manévru, pokoušelo se vojsko místy udržet svou frontu a ustupovat krok za krokem v boji. Aby se vyhnulo úplnému zhroucení a zničení, bylo by bývalo zapotřebí okamžitého ústupu a spěšného obsazení dunajských mostů. Protože se tak nestalo, předešli Rumuni Němce, uzavřeli přechody a vydali německé svazky Rusům. Šestnáct německých divizí bylo

333

zcela ztraceno — nenahraditelná ztráta v naší beztak už tak těžké situaci. Tato německá vojska bojovala věrně až do hořkého konce; na jejich vojácké cti nelpí žádná poskvrna. Svým těžkým osudem nejsou vinna.

Toto neštěstí bylo možné jen zmírnit, kdyby se bylo přistoupilo k tomu uhnout už před začátkem ruského útoku na zmíněnou linii Galați–Focșani — karpatský hřeben, zkazit tím Rusům jejich plán a zkrátit frontu tak, aby se dala udržet i bez Rumunů. K tomu by však bývalo bylo zapotřebí jasného poznání politické situace a mravních vlastností rumunských vůdců.

Antonescu se sám oddával velkému klamu o hodnotě nástroje, který měl v rukou, a musel svůj omyl zaplatit smrtí. Jeho důvěra ohledně jeho generálů a důstojníků byla bohužel bezdůvodná; udělala však přece jistý dojem na německé velení a oklamala i je.

Za několik týdnů bylo celé Rumunsko ztraceno. 1. září vnikli Rusové do Bukurešti.

Bulharsko, jehož car Boris²⁷ zemřel 28. srpna 1943 za podivných okolností, odpadlo od spojenectví a 8. září přešlo k nepříteli. Ztratili jsme svých 88 Panzerů IV a 50 útočných děl, které jsme Bulharům dodali. Hitlerovy naděje na alespoň dvě divize protibolševických bulharských bojovníků zklamaly. Němečtí vojáci v Bulharsku byli odzbrojeni a zajati. I Bulhaři přešli k Rusům a bojovali napříště proti nám.

Nyní bylo i Hitlerovi jasné, že Balkán už nelze bránit. Bylo přiznáno postupné, váhavé vyklizení. Na to, aby uvolnil síly pro obranu říše, však i tento pohyb probíhal mnohem příliš pomalu.

19. září 1944 uzavřelo Finsko příměří s Anglií a Ruskem. Tento krok měl za následek přerušení styků s Německem. Návštěva polního maršála Keitela u polního maršála Mannerheima²⁸ z 20. srpna 1944 zůstala bez výsledku; už 3. září Finové o příměří požádali.

Není divu, že po těchto událostech zakolísala i spojenecká věrnost Maďarů. Říšský správce admirál von Horthy²⁹ tak jako tak nikdy nebyl srdcem pro spolupráci s Hitlerem, nýbrž následoval politický nátlak. Tento opatrný, zdrženlivý postoj se projevil už při jeho návštěvě v Berlíně roku 1938. Za války bylo opakovaně zapotřebí silného tlaku ze strany Hitlerovy, aby byl Horthy přidržen k opatřením, jež si říše přála.

Koncem srpna 1944 jsem byl nyní Hitlerem poslán do Budapešti, abych říšskému správci doručil dopis a získal dojem o jeho postoji. Na hradě v Budapešti jsem byl s obvyklými poctami zdvořile přijat. První slova říšského správce, poté co jsme se posadili, zněla: „Hleďte, pane kolego, v politice musí mít člověk vždycky

334

víc želízek v ohni.“ Věděl jsem dost. Ten chytrý, zkušený politik měl víc želízek v ohni — nebo si to přinejmenším myslel.

Admirál von Horthy se se mnou delší dobu velmi laskavě bavil o národnostní otázce v Maďarsku, zemi, v níž byly nejrozmanitější národnosti po staletí přinuceny bydlet vedle sebe. Zdůrazňoval těsné vztahy, které odjakživa existovaly ke spřátelenému Polsku a na něž Hitler podle jeho názoru bral příliš málo ohledu. Požádal o brzké vrácení maďarské jezdecké divize, dosud bojující v prostoru Varšavy; v tomto ohledu jsem mu mohl dát příslib — chystali jsme se právě dopravit Maďary, dosud bojující v polském prostoru, do jejich vlasti.

Kladný obraz jsem však získat nedokázal a musel jsem to také Hitlerovi ohlásit. Všechna krásná slova maďarského náčelníka generálního štábu Vöröse³⁰ nemohla na tomto dojmu nic změnit.

Do konce srpna se Rusové dostali před brány Bukurešti a vnikli do Sedmihradska. Válka klepala na hranice Maďarska. Pod tímto dojmem proběhla i má návštěva v Budapešti.

Západní fronta stála v těchto pro východ tak těžkých dnech rovněž v krvavých a ztrátových obranných bojích. 17. července se polní maršál Rommel stal obětí útoku anglických stíhacích bombardérů. Polní maršál von Kluge převzal jeho úkol navíc k celkovému vedení západních operací. Toho dne probíhala německá fronta na západě ještě od ústí Orne podél jižního okraje Caen přes Caumont–Saint-Lô–Lessay k pobřeží.

30. července prorazili Američané německou frontu u Avranches. O několik týdnů později, 15. srpna, stála hlavní síla německého západního vojska — 31 divizí — v boji o svou existenci. 20 divizí, dvě třetiny té síly, se u Falaise ocitalo na pokraji obklíčení. Nepřítel postupoval s tankovými a motorizovanými svazky na Orléans a přes Chartres na Paříž. Normandie a Bretaň byly až na část pevností Atlantického valu, v nichž bylo obklíčeno pět německých divizí, ztraceny.

Američané se vylodili na středomořském pobřeží mezi Toulonem a Cannes se slabými silami. 11. tanková divize, způsobilá k jejich odražení, se bohužel nacházela na západním břehu Rhôny u Narbonne. Z ostatních německých divizí stálo:

335

K odražení nepřátelského úderu na Paříž bylo možné uvolnit jen dvě a půl divize. Z čerstvých sil měly být do Belgie dopraveny dvě divize SS; tři pěší divize se valily přes Kolín nad Rýnem a Koblenz do Francie.

Nyní si velitelský štáb branné moci vzpomněl také na hodnotu týlových postavení. Na situačních mapách nacházíme zakreslené postavení na Seině a postavení Somma–Marna. Zůstalo u zakreslení do map.

Nyní se také Hitler rozhodl nahradit polního maršála von Klugeho Modelem a v dalším průběhu omezit tohoto polního maršála na hlavní invazní frontu, celkovým vedením na západě však znovu pověřit polního maršála von Rundstedta.

Onoho 15. srpna 1944 byl ve Vůdcově hlavním stanu bouřlivý den. Přednesl jsem na základě zpráv, které jsem měl ze západního válčiště, tankovou situaci a řekl jsem přitom Hitlerovi: „Statečnost tankového vojska sama o sobě není s to vyrovnat výpadek dvou složek branné moci — letectva a válečného loďstva.“

Hitler zuřil. Vyzval mě, abych ho následoval do vedlejší místnosti. Tam pokračovala rozepře s takovou hlasitostí, že jeden z pobočníků, major von Amsberg³¹, vstoupil do pokoje se slovy: „Pánové mluví tak hlasitě, že je venku rozumět každému slovu. Smím zavřít okno?“

Zcela zoufalý byl Hitler ze zprávy, že se polní maršál von Kluge nevrátil z jízdy na frontu. Domníval se, že polní maršál navázal spojení s nepřítelem. Povolal ho proto k podání zprávy do Vůdcova hlavního stanu. Polní maršál von Kluge však učinil cestou svému životu jedem konec.

25. srpna 1944 padla Paříž³².

Hitler a velitelský štáb branné moci stáli před rozhodnutím zásadního významu o dalším vedení operací. Bylo nutno si ujasnit, kam má být napříště položeno těžiště obrany pevnosti Německo.

Že obrana musí pokračovat, bylo pro Hitlera i pro jeho vojenské rádce mimo pochybnost. Každá myšlenka na jednání se všemi protivníky společně nebo s východním či západním protivníkem odděleně se stala požadavkem bezpodmínečné kapitulace, vzneseným všemi našimi protivníky společně, od počátku bezpředmětnou. Při omezení na striktní defenzivu se dalo sice počítat ještě s delším odporem, sotva však s příznivým rozhodnutím.

Přeložení těžiště obrany na východ by tam bylo vedlo k upevnění fronty, které by zarazilo další pronikání Rusů. Oblasti Horního Slezska³³, důležité pro válku a výživu,

336

a rozsáhlé části Polska by byly zůstaly u říše. Ovšem při tomto řešení by byl západ ponechán sám sobě a v dohledné době by podlehl drtivé přesile západních mocností. Protože Hitler nemohl předpokládat žádnou náklonnost západních mocností k separátnímu míru v neprospěch Ruska, toto řešení zamítl.

Přesunutí těžiště na západ naproti tomu podle Hitlerova názoru skýtalo při včasném nasazení dostupných sil vyhlídku zasadit západním spojencům mocný úder dřív, než by dosáhli Rýna nebo jej dokonce překročili.

Předpoklady tohoto řešení byly:

1. Upevnění východní fronty a její udržení tak dlouho, dokud nebude ofenziva s omezeným cílem na západě³⁴ dokončena a uvolněné síly nebude možné přivést na východ;

2. stanovení této ofenzivy na nejčasnější možný okamžik, aby se před nastoupením období mrazů — jako pravděpodobného okamžiku obnovení ruského útoku — uvolnily zálohy pro východ;

3. urychlené vyčlenění útočných sil, aby bylo toto rozhodnutí prakticky proveditelné;

4. úspěšný boj o získání času na západní frontě až do začátku útoku.

Hitler a OKW věřili, že mohou začátek útočných akcí s jistotou stanovit na polovinu listopadu a převedení silných záloh na východ vzít v úvahu na polovinu prosince. Vyhlídka na mírný podzim s pozdním nastoupením období mrazů na východě činila pravděpodobným, že ruská zimní ofenziva začne teprve po Novém roce. Za těchto předpokladů se domnívali, že mají mé obavy ohledně východní fronty odsunout.

Že jsem jako referent východní fronty mohl tomuto vývoji hledět vstříc jen s velkou starostí, je jasné. Poté co padlo rozhodnutí pro západ, viděl jsem svůj úkol v tom splnit první předpoklad plánu — upevnění východní fronty.

Kromě už zmíněných týlových staveb pevností a postavení byla všemi prostředky podporována výstavba postavení na frontě. Tankové a tankové granátnické divize byly do prosince všechny staženy z fronty, připraveny ve čtyřech skupinách jako pohyblivé zálohy a podle možností znovu doplněny. Slabost východní fronty na pěchotě ovšem dovolila stáhnout z fronty jedinou pěší divizi a připravit ji jako zálohu v prostoru Krakova.

Předmostí přes Vislu³⁵, která Rusové získali v letních bojích, měla být odstraněna, nebo alespoň zúžena, aby se oddálil nebo ztížil začátek nepřátelského útoku.

337

Konečně mělo být ke zkrácení fronty a k vytvoření záloh vyklizeno Pobaltí po moři, poté co ztroskotal pokus dosáhnout tohoto cíle po souši.

Bohužel se nepodařilo uskutečnit všechny body tohoto východního programu. Výstavba postavení sice úspěšně pokračovala, ale nezbytné posádky pro pevnosti a postavení a jejich výzbroj odtékaly následkem katastrofálního a rychlého vývoje západní situace na invazní frontu. Hodnota opevnění proto zůstala omezená.

Trpěla ještě víc pod Hitlerovým rozkazem stavět takzvanou „linii velké bitvy“³⁶, která se měla obsazovat bezprostředně před začátkem nepřátelského velkého útoku, nikoli — jak navrhovaly skupiny armád a já — asi 20 km za normální hlavní bojovou linií (HKL), nýbrž v nedostatečné vzdálenosti pouhých dvou až čtyř kilometrů.

Na Visle se podařilo odstranit jedno z ruských předmostí a ostatní zúžit. Po odsunu řady divizí a po přeložení čilého vrchního velitele 4. tankové armády, generála Balcka, na západní frontu bohužel na tomto rozhodujícím místě už žádný další úspěch nenastal. Předmostí, zvláště to u Baranówa, zůstala nebezpečnými místy.

Obzvlášť nepříznivě se však projevilo nesplnění zkrácení fronty tím, že byla skupina armád „Sever“ držena v Kuronsku. Hitler zčásti z politických důvodů, zčásti opíraje se o obavy vrchního velitele válečného loďstva, velkoadmirála Dönitze³⁷, zamítal mé stále znovu podávané návrhy na vyklizení Kuronska a vytvoření silných záloh ze skupiny armád „Sever“.

Obával se, že by toto opatření nepříznivě ovlivnilo neutrální postoj Švédska a narušilo „cvičiště ponorek“ v Gdaňském zálivu. Mimoto se oddával víře, že držením Pobaltí na severu východní fronty váže nepoměrně velký počet ruských divizí, které by se jinak objevily na podstatně nepříjemnějších místech východní fronty. Opakované ruské ofenzivy v Kuronsku ho v tomto názoru utvrzovaly.

Týmiž a podobnými argumenty zamítli on i velitelský štáb branné moci také všechny návrhy na urychlené vyklizení Balkánu a Norska, jakož i na zkrácení fronty v Itálii.

Ale nezůstal z velké části nesplněn jen východní program. Daleko nešťastněji se utvářela situace na západě.

Zanedbávání západních pevností včetně Západního valu od roku 1940 a výlučné soustředění všech stavebních sil na Atlantický val se teď nejtíže vymstily. Nejenže byly východu odňaty ty skrovné, nanejvýš třetiřadé síly, které z jeho vlastní iniciativy na podzim roku 1944 ještě vznikly; protože tyto příspěvky nestačily

338

a týl ve Francii se zhroutil, zůstala nevyzbrojená díla bezcenná. Jejich rychlý pád vynutil pohyblivou válku v otevřeném poli s téměř nepohyblivými svazky, s rozbombardovanou dopravní sítí a pod nadvládou nepřátelského letectva.

Dokud ještě existovaly tankové svazky, vedla se v Normandii poziční válka. Teď, poté co byla motorizovaná síla spálena, se musela vést pohyblivá válka, která byla předtím odmítána.

Příznivé šance, které se následkem smělého amerického velení občas nabízely, nemohly být využity. Původní záměr postupovat útočně proti americkému jižnímu křídlu musel být vzdán. Nejhorší však bylo: okamžik pro ofenzivu, stanovený na polovinu listopadu, nemohl být dodržen a byl přesunut na polovinu prosince. Tím se zhoršila vyhlídka na včasné uvolnění a převedení záloh pro východ i na udržení oslabené východní fronty vůbec.

Vyčlenění útočných sil pro západ se včas nepodařilo. Boj o získání času na západní frontě neproběhl úspěšně. Ale navzdory nepříznivosti poměrů Hitler a OKW houževnatě lpěli na jednou přijatém rozhodnutí k útoku na západě.

Utajení jejich záměru se zdařilo. Překvapení protivníka bylo dokonalé. Utajení vůči vlastním štábům a vojskům však bylo hnáno tak daleko, že tím utrpělo zásobení pro útok, zvláště zásobení pohonnými hmotami.

Operace na východní frontě

Zatímco byla západní fronta zatlačena od Atlantického valu k Západnímu valu, pokračovaly těžké boje na východní frontě bez přerušení. Na jihu této fronty se už nepodařilo Rusy zastavit. Jejich útok mohl s krátkými přestávkami zaplavit celé Rumunsko, Bulharsko a nakonec největší část Maďarska.

V Maďarsku bojovala skupina armád „Jižní Ukrajina“ pod generálplukovníkem Frießnerem, která od 25. září odložila své jméno, jež se stalo nepřípadným, a nazvala se skupinou armád „Jih“. V říjnu padlo Sedmihradsko zcela do ruských rukou, nikoli bez prudkých bojů v prostoru kolem Debrecínu, kde německé protiútoky nepřítele přechodně zastavily.

V obvodu vrchního velitele „Jihovýchod“, polního maršála svobodného pána von Weichs; tento obvod zůstal válčištěm OKW a nebyl podřízen OKH, ačkoli balkánská fronta bezprostředně přecházela do východní fronty, padl v tomto měsíci Bělehrad. Jako hranice mezi obvody OKH a OKW fungovala jedna vesnice na Dunaji mezi ústím Drávy a Bajou. To bylo zcela nesmyslné.

Jižně od rozhraní mezi oběma nejvyššími velitelskými štáby Rusové také Dunaj překročili — v obvodu vrchního velitele „Jihovýchod“, jehož pozornost byla na křehké

Skizze 32 — Kämpfe in Ungarn. Strana 339 předlohy.

Klíč jmen na mapě

340

úseky fronty zaměřena dále na jih. 29. října se Rusové dostali těsně před Budapešť a 24. listopadu nastal jejich přechod Dunaje u Moháče. V té době stála německá vojska ještě v Soluni a v Drači, zatímco údolí Moravy už bylo v nepřátelských rukou. Bojem s bandami, který na Balkáně panoval, se vyklizování tohoto území stávalo stále obtížnějším.

30. listopadu prolomili Rusové frontu vrchního velitele „Jihovýchod“ u Pécse, severně od Drávy, pronikli až k Balatonu a rozvrátili dunajskou obranu skupiny armád „Jih“. Do 5. prosince se dostali těsně jižně od Budapešti. Téhož dne překročili řeku i severně od Budapešti, pronikli až k Vácu a jen s námahou mohli být zachyceni východně od Hronu. Dále na severovýchod dobyli Miskolc a dostali se až jižně od Košic. Vyklizení Balkánu bylo provedeno až po linii Podgorica–Užice a na sever od ní.

Útok započatý 21. prosince vedl o Vánocích k obklíčení Budapešti. Nepřítel se dostal až na linii Balaton–Székesfehérvár — západně od Komárna, jakož i severně od Dunaje až k Hronu. Odtud se fronta kryla zhruba s maďarskou státní hranicí. Boje byly po obou stranách vedeny s velkou nelítostností. Naše ztráty byly těžké.

U skupiny armád „Severní Ukrajina“, generálplukovníka Harpeho, která od září nesla jméno skupina armád „A“, dosáhli Rusové koncem července v pokračování své ofenzivy toku Visly až těsně před Varšavu. Dále na jih zuřily boje mezi Sanem a Wisłokou. Skupina armád se skládala z 1. tankové armády pod generálplukovníkem Heinricim v Karpatech, 17. armády pod generálem Schulzem³⁸ mezi horami a Vislou a 4. tankové armády pod generálem Balckem — později pod generálem Gräserem³⁹ — na Visle.

Kolem 1. srpna získali Rusové řadu předmostí přes Vislu, nejvýznamnější u Baranówa, menší u Puław, u Magnuszewa a ještě na jednom čtvrtém místě. Ruské pokroky v horách byly přirozeně podstatně pomalejší a menší.

Obzvlášť kriticky se utvářela situace ve dnech od 5. do 9. srpna v předmostí u Baranówa. Rusové tam stáli po celé dny bezprostředně před průlomem. Neúnavné energii a velitelskému umu generála Balcka byla zásluha, že se katastrofě na tomto místě podařilo zabránit. V celé týdny trvajících prudkých útočných bojích se Balckovi podařilo velké předmostí u Baranówa podstatně zúžit, jedno malé zcela odstranit a také u Puław získat půdu.

Rusové nato přeložili těžiště svého útoku do hor. U Sanoku a Jasła dokázali dosáhnout vlomu do našich postavení, nikoli však rozhodujícího průlomu. Hřeben Východních Beskyd se dal držet tak dlouho, dokud události v Maďarsku nepřinutily 1. tankovou armádu zahnout zpět do linie Košice–Jasło. Kolem přelomu roku probíhala

341

fronta této skupiny armád podél slovenské hranice až východně od Košic, pak odtud přes Jasło — západně od Dębice — západně od Staszówa — jižně od Opatówa — Visla severně od ústí Sanu až k Varšavě (s výjimkou zmíněných předmostí).

Skupina armád „Střed“ se skládala z 9. armády pod generálem von Vormannem, 2. armády pod generálplukovníkem Weißem⁴⁰, 4. armády pod generálem Hoßbachem⁴¹ a 3. tankové armády pod generálplukovníkem Reinhardtem, od 15. srpna pod generálplukovníkem Rausem⁴². Velel jí polní maršál Model a po jeho přeložení na západní frontu 15. srpna generálplukovník Reinhardt.

Protivník se v srpnu dostal těsně před Varšavu a pak do linie Ostrów–Suwałki — východopruská hranice — západně od Šiauliai — západně od Jelgavy. V září pronikl severovýchodně od Varšavy k Narvi, přes kterou mohl v říjnu vytvořit předmostí po obou stranách Pułtuska.

V době od 5. do 19. října se uskutečnil už zmíněný ruský průlom německou frontou západně od Šiauliai, který skupiny armád „Střed“ a „Sever“ definitivně oddělil od sebe. Skupina armád „Střed“ zahnula 19. října své levé křídlo zpět k Němenu a 22. října vyklidila obě předmostí držená na severním břehu řeky, Tilsit a Ragnit.

V době od 16. do 26. října napadli Rusové v prostoru Wolfsburg–Gumbinnen–Gołdap Východní Prusko. V těžkém zápase byli zastaveni a zčásti opět kus zatlačeni zpět. Co se zde událo, dalo německému národu okusit, co ho v případě ruského vítězství čeká.

Skupina armád „Sever“ byla, jak vylíčeno, v době od 14. do 26. září stažena do předmostí kolem Rigy, s cílem přivést ji odtud urychleně ke skupině armád „Střed“. Tento záměr zmařil odchylný názor vrchního velitele skupiny armád, generálplukovníka Schörnera. Ten držel své tankové síly v prostoru Riga–Jelgava, místo aby je vedl do prostoru západně od Šiauliai, a umožnil tím průlom Rusů u Šiauliai a konečné oddělení skupiny armád od hlavních sil pozemního vojska.

Skupina armád sestávala z 16. a 18. armády a zahrnovala v tomto rámci zprvu 26 divizí, nakonec, po několikerém odsunu, stále ještě 16 divizí, které hořce chyběly obraně říše. Poté co byla v době od 7. do 16. října vyklizena Riga, probíhala fronta skupiny armád téměř nezměněně až do konce roku od pobřeží jižně od Liepāji přes Priekule — jižně od Saldusu — východně od Tukumsu k pobřeží Rižského zálivu.

Všeobecně panovala na široce rozepjaté frontě mezi Karpatami a Baltským mořem poměrná ustálenost, takže se podařilo opevnění fronty a vyčlenění tankových a tankových granátnických divizí jako pohyblivých záloh. Ovšem dvanáct slabých divizí tvořilo

342

velmi slabou zálohu pro takovou obrovskou frontu zhruba 1 200 kilometrů — a to tváří v tvář tak ohromné přesile, jakou Rusové vůči nám prostě měli!

Budování postavení na východní frontě mezitím dospělo k síle, jež pro klidné časy našim dlouhým, jen velmi řídce obsazeným liniím stačila. Snažili jsme se přihlédnout ke zkušenostem posledních bojů, museli jsme při tom však překonávat Hitlerův odpor. Jedním z nejpodstatnějších požadavků fronty bylo oddělit hlavní bojovou linii, platnou pro obvyklé časy — obvyklou zkratkou HKL —, od linie velké bitvy, zamýšlené pro velkou bitvu. Frontová vojska si přála zřídit asi dvacet kilometrů za HKL postavení vybudované pro velkou bitvu, pečlivě je zamaskovat a opatřit zajišťovacími posádkami. Dále si přála pokyn pro obranu, který by jim dal právo před nasazením nepřátelské dělostřelecké přípravy ustoupit s hlavní částí bojových vojsk do této linie velké bitvy a zanechat vzadu jen zadní voje — učinit tím nepřátelskou dělostřeleckou přípravu marnou, zmařit nepřátelský nástup se všemi jeho zdlouhavými přípravami a odrazit nepřítele, útočícího teď proti dobře připravené frontě. Není pochyb, že ten požadavek byl plně oprávněný. Vzal jsem jej za svůj a přednesl jej Hitlerovi.

Rozlítil se, odmítl se smířit se ztrátou dvaceti kilometrů terénu bez boje a nařídil budovat linii velké bitvy dva až čtyři kilometry za HKL. Když tento nesmysl nařizoval, žil zcela ve vzpomínce na první světovou válku, a žádnými argumenty ho nebylo možné od jeho představy odvést. Tato chyba se krutě vymstila, když v lednu 1945 nastal ruský průlom a zálohy byly — opět na Hitlerův výslovný rozkaz a proti mé radě — také ještě přitaženy do blízkosti fronty. HKL, linie velké bitvy i zálohy se dostaly do víru prvního ruského vlomu a byly současně převálcovány.

Hitlerův vztek se nyní obrátil proti lidem, kteří ta postavení stavěli — a když jsem odporoval, i proti mně. Dal přinést stenografický záznam porad z podzimu 1944 o poloze linie velké bitvy, protože tvrdil, že byl vždy pro odstup dvaceti kilometrů. „Který hlupák tenhle nesmysl nařídil?“ Upozornil jsem ho, že to udělal sám. Stenografický záznam přišel a byl předčítán. Ale po několika větách Hitler předčítání přerušil. Sebeusvědčení už nemohlo být zřetelnější. Bohužel nebylo už k ničemu, neboť ruský průlom byl dokonanou skutečností.

K Hitlerově bojové taktice se bude třeba vrátit při líčení velké ruské ofenzivy. Protože stále ještě žil v domnění, že je jediným skutečným frontovým vojákem svého hlavního stanu — a vůči většině svých vojenských rádců v tom bohužel i měl pravdu —,

343

a protože byl dále patolízalskými chválami svých stranických soudruhů — počínaje Ribbentropem a Göringem — uveden v blud, že je i vojevůdcem, nepřijímal žádné poučení: „Mne nemusíte poučovat! Velím už pět let německým armádám v poli a nasbíral jsem za tu dobu tolik praktických zkušeností, kolik jich pánové z generálního štábu nikdy nasbírat nemohou. Studoval jsem Clausewitze⁴³ a Moltkeho a četl všechny Schlieffenovy nástupové plány. Jsem v obraze lépe než vy!“ To bylo jedno z mnoha pokárání, jichž se mi dostávalo, kdykoli jsem se mu snažil přiblížit požadavky přítomnosti.

Kromě vlastních starostí však působila vážné soužení i bojová síla a spojenecká věrnost Maďarů. Zmínil jsem se už o postoji, který zaujímal říšský správce von Horthy vůči Hitlerovi. Jakkoli byl tento postoj z maďarského hlediska pochopitelný, z našeho německého hlediska byl nespolehlivý. Maďarský říšský správce doufal ve společný postup s anglosaskými mocnostmi. Přál si spojení s nimi vzdušnou cestou. Zda se o ně pokusil a zda byli Angloameričané ochotni je přijmout, mi není známo.*

Vím však, že řada vysokých maďarských důstojníků přešla k nepříteli, tak 15. října generál Miklós⁴⁴, kterého jsem poznal jako vojenského atašé v Berlíně, tak náčelník maďarského generálního štábu Vörös, který mě krátce předtím navštívil ve Východním Prusku, ujistil mě svou spojeneckou věrností a přijal ode mne darem automobil. Tímto automobilem, mým vlastním mercedesem, pak o několik dní později odjel k Rusům. Na Maďary už nebylo spolehnutí.

Hitler tedy svrhl Horthyho režim a dosadil na jeho místo Szálasiho⁴⁵, maďarského fašistu chabých vloh a ještě chabější rozhodnosti. Stalo se to 16. 10. 1944. Poměry v Maďarsku se tím nijak nezlepšily, zmizel však skrovný zbytek vzájemné důvěry a sympatie.

Na Slovensku, které zprvu stálo zcela na německé straně, panovala už dlouho čilá partyzánská činnost. Železniční doprava byla stále nejistější. Rychlíky byly nuceny zastavovat, cestující prohlíženi, němečtí vojáci, zvláště důstojníci, vražděni. To opět vyvolávalo ostrá protiopatření. Zemi vládly nenávist a vražda, jak tomu bohužel ve vzrůstající míře bývalo i jinde. Partyzánství, povolané na scénu válčícími velmocemi, si svým způsobem boje, odporujícím mezinárodnímu právu, vynutilo obranu — a tato obrana nám pak byla žalobci a soudci v Norimberku vytýkána jako odporující mezinárodnímu právu a zločinná, ačkoli spojenci při obsazování Německa vydali podstatně tvrdší trestní ustanovení než

* Stanovisko Ericha Kordta v jeho knize „Wahn und Wirklichkeit“⁴⁶ mi je známo.

344

Němci kdy učinili. Že odzbrojené a vyčerpané Německo jim už nedávalo příčinu, aby svá ustanovení použili, patří jinam.

Aby byl obraz úplný, budiž ještě pohlédnuto na Itálii. 4. června 1944 vtáhli spojenci do Říma. Vrchní velitel Jih⁴⁷, polní maršál Kesselring, bránil Apeniny severně od Věčného města v úporných bojích proti přesile. V této obraně zůstalo vázáno přes dvacet divizí. Mussolinimu věrní Italové nemohli pro svou nevalnou bojovou sílu platit za spolehlivé a dali se použít jen ke službě na Riviéře. Jinak panovala za zády německé fronty nelítostná partyzánská válka, která začala italskými ukrutnostmi a vynutila si tvrdá protiopatření, pokud se zásobování a spojovací služba skupiny armád neměly zcela vydat všanc. Válečné soudy vítězných mocností se po příměří při posuzování těchto skutkových podstat neoděly pláštěm spravedlnosti⁴⁸, nýbrž soudily velmi podivně.

Ardenská ofenziva

Začátkem prosince přeložil Hitler svůj hlavní stan z Východního Pruska do Ziegenbergu u Gießenu, aby byl blíž západní frontě, na níž měl být nyní veden rozhodující, poslední německý útok.

Celá síla německého pozemního vojska, kterou se v uplynulých měsících podařilo sebrat, měla z prostoru Eifelu vyrazit směrem na Mázu jižně od Lutychu k průlomu poměrně řídkou frontou spojenců, a pak po překročení toku dovršit směrem na Brusel a Antverpy strategický průlom — s cílem obklíčit a vyřadit nepřátelské síly nacházející se severně od místa průlomu. Hitler si od takové ofenzivy sliboval — podaří-li se — hluboké oslabení západních mocností, které by mu dopřálo čas vrhnout silné síly na východ a odrazit ruskou ofenzivu očekávanou v zimě. Doufal, že tak získá čas, otřese nadějemi svých nepřátel na úplné vítězství, odvede je tím od požadavku bezpodmínečné kapitulace a nakloní je míru dohodnutému jednáním.

Povětrnostní důvody a opožděná pohotovost nových formací ho přinutily opakovaně odkládat úder, původně plánovaný na polovinu listopadu, až k němu konečně 16. prosince došlo.

K útoku byly vytvořeny dvě tankové armády, 5. pod generálem von Manteuffelem⁴⁹ a 6. pod SS-Oberstgruppenführerem Seppem Dietrichem. Těžiště útoku mělo ležet na pravém křídle u 6. tankové

345

armády, která byla opatřena nejlépe vybavenými svazky Waffen-SS. Doprostřed byla nasazena 5. tanková armáda. Ochrana levého boku útoku byla svěřena 7. armádě generála Brandenbergera⁵⁰; této armádě se však pro její nesnadný úkol nedostávalo pohyblivé síly.

Jak vrchní velitel Západ, polní maršál von Rundstedt, tak vrchní velitel skupiny armád „B“, polní maršál Model, by byli dali přednost tomu vytknout útoku omezený cíl, protože dostupnou sílu nepokládali za dostatečnou k dosažení značného operačního účinku ve smyslu Hitlerova plánování. Přáli si omezit útok na východní břeh Mázy a porazit nepřátelské síly stojící východně od řeky mezi Cáchami a Lutychem. Hitler však jejich protinávrhy odmítl a setrval na své rozsáhlejší koncepci.

Útok tedy začal 16. prosince a vedl u 5. tankové armády generála von Manteuffela k hlubokému vlomu do nepřátelských postavení. Nejpřednější tankové jednotky pozemního vojska, 116. tanková divize a 2. tanková divize, se dostaly těsně k Máze. Části 2. tankové divize dokonce dosáhly toku. 6. tanková armáda byla úspěchem méně obdařena. Silné nahromadění na úzkých, zledovatělých horských silnicích, opožděné odklonění zadních sil do prostoru 5. tankové armády a nedostatečně rychlé využití počátečního úspěchu vedly u této armády k vyčerpání pohyblivosti — předpokladu každé velké operace. Protože se i 7. armáda dostala do nesnází, musely být brzy části Manteuffelových tanků odkloněny na jih, aby ohrožený bok vyztužily. Tím už velmi brzy nemohlo být o průlomu velkého stylu ani řeči.

Už 22. prosince bylo možné poznat, že bude nutné cíl omezit. Už toho dne by si vedení myslící ve velkých souvislostech bylo muselo připomenout vyčkávající východní frontu, jejíž trvání záviselo na včasném přerušení západní operace, která v hlavních rysech už ztroskotala. Ale nejen Hitler, nýbrž i OKW a zvláště velitelský štáb branné moci mysleli v těchto osudově těžkých dnech jen na svou vlastní západní frontu. Celá tragika našeho vojenského vedení se ke konci války ještě jednou odhalila na tomto příkladu ztroskotané ardenské ofenzivy.

24. prosince bylo každému soudnému vojákovi jasné, že ofenziva definitivně ztroskotala. Kormidlo se muselo okamžitě přehodit na východní kurs, nemělo-li být pozdě.

Příprava obrany na východě

Se vzrušeným srdcem jsem ze svého hlavního stanu, přeloženého do tábora Maybach u Zossenu, sledoval průběh útočné bitvy na západě.

346

Přál jsem jí v zájmu svého národa plný úspěch. Když ale bylo 23. prosince možné přehlédnout, že velký úspěch už vybojovat nelze, rozhodl jsem se jet do Vůdcova hlavního stanu a žádat přerušení tohoto nyní už škodlivého vypětí sil a neprodlený odsun všech postradatelných sil na východní frontu.

Zprávy o chystané ofenzivě Rusů mezitím zhoustly. Prostory nástupu hlavních sil jsme měli spolehlivě zjištěné. Daly se rozeznat tři hlavní úderné skupiny Rusů:

1. Z předmostí u Baranówa stálo k útoku připraveno 60 střeleckých svazků, 8 tankových sborů, 1 jezdecký sbor a 6 dalších tankových svazků.

2. Severně od Varšavy bylo shromážděno 54 střeleckých svazků, 6 tankových sborů, 1 jezdecký sbor a 9 dalších tankových svazků.

3. Skupina sil na východopruské hranici čítala 54 střeleckých svazků, 2 tankové sbory a 9 dalších tankových svazků.

Kromě toho se nacházela skupina 15 střeleckých a 2 tankových svazků jižně od Jasła,

skupina 11 střeleckých svazků, 1 jezdecký sbor a 1 tankový sbor u Puław,

skupina 31 střeleckých svazků, 5 tankových sborů a 3 další tankové svazky jižně od Varšavy.

Počítali jsme s 12. lednem 1945 jako začátkem útoku. Přesila Rusů činila v pěchotě 11 : 1, v tancích 7 : 1, v dělech 20 : 1. Hodnotilo-li se protivníkovo postavení v celku, bylo možné mluvit o asi patnáctinásobné přesile pozemních vojsk a nejméně dvacetinásobné ve vzduchu, aniž by to bylo přeháněním.

Vskutku netrpím podceňováním německého vojáka. Byl vynikající a mohl být bez obav v útoku postaven proti pětinásobné přesile. Při odborném vedení takovou početní přesilu pokaždé vyrovnal svými skvělými vlastnostmi a zvítězil. Co ho však nyní čekalo, bylo po pěti letech těžkého boje proti stálé přesile, při klesající výživě, výzbroji a naději na vítězství, nesmírné zatížení. Nejvyšší vedení, v první řadě Hitler sám, muselo udělat vše, aby mu ten nesmírný úkol ulehčilo, ba vůbec teprve umožnilo.

Stál jsem před otázkou, zda je to ještě vůbec v lidských silách. Čtenář mi jistě uvěří, řeknu-li, že mě tato myšlenka tížila od začátku tažení proti Rusku, ba už od Molotovovy návštěvy v roce 1940. Teď se však stala vládnoucí otázkou být, či nebýt!

347

Stály tam milióny německých mužů proti nepříteli, odhodlány uchránit německý východ před nejstrašnějším, co ho mohlo potkat — před zaplavením Rusy. Co všechno už krátký vpád do Východního Pruska vyjevilo o našem osudu! Vojákům to bylo jasné právě tak jako mně. Věděli — pokud to byli východní Němci — zrovna tak jako já, že je v sázce staletá kulturní práce. Sedm set let německé práce⁵¹, německých zápasů, ale i německých úspěchů — v sázce byl domov!

Tváří v tvář této budoucnosti byl požadavek bezpodmínečné kapitulace ukrutností, zločinem proti lidskosti, pro vojáka k tomu ještě potupou, kterou nikdo nemohl a nechtěl vzít na sebe dřív, než byly vyčerpány poslední vyhlídky na jinou možnost míru.

Tuto jinou možnost míru ovšem bylo možné vytvořit, jen podaří-li se chystanou ruskou ofenzivu nějak a někde zastavit. K tomu bylo zapotřebí okamžitého převedení vojsk ze západu na východ, aby se v prostoru Lodž–Inowrocław vytvořila silná záložní armáda a s ní se ruským průlomovým armádám postavilo v pohyblivém boji — ve způsobu boje, v němž bylo německé vedení i německé vojsko protivníkovi přes délku války a mezitím nastalé vyčerpání stále ještě převahu.

Z těchto úvah jsem byl odhodlán vybojovat boj na východě, předtím však svést boj s Hitlerem o uvolnění sil k tomu potřebných. 24. prosince jsem jel do Gießenu a odtud do Vůdcova hlavního stanu k přednesu.

Při přednesu o situaci byli kromě Hitlera — jako obvykle — přítomni polní maršál Keitel, generálplukovník Jodl, generál Burgdorf a řada mladších důstojníků. Můj přednes vylíčil nepřátelské členění a poměr sil tak, jak jsem je uvedl výše. Práce mého oddělení Cizí armády východ⁵² byla vzorná a naprosto spolehlivá. Znal jsem jeho náčelníka, generála Gehlena, dost dlouho, abych dokázal posoudit jeho i jeho spolupracovníky, jeho metody i jeho výsledky. Gehlenovy předpovědi se potvrdily. To je historický fakt.

Hitler viděl věci jinak. Prohlásil údaje oddělení Cizí armády východ za bluf. Tvrdil, že ruské střelecké svazky jsou nanejvýš sedmitisícové a tankové svazky že nemají žádné tanky. „To je největší bluf od dob Čingischána⁵³!“ zvolal, „kdo ten nesmysl vyhrabal?“

Od atentátu se Hitler sám pokoušel blufovat v největším stylu. Dal postavit dělostřelecké sbory, které měly ve skutečnosti jen sílu brigád. Byly postaveny tankové brigády, které měly dva oddíly, tedy sílu pluku. Brigády stíhačů tanků se skládaly jen z jednoho oddílu. Podle mého názoru tím vnesl zmatek jen do vlastní vojenské

348

organizaci, nepřítele však naši skutečnou slabost sotva zakryl. Jeho stále podivnější mentalita ho teď vedla k domněnce, že mu protivník rovněž předvádí jen atrapy, potěmkinovské vesnice, a že ve skutečnosti Rusové patrně vůbec vážně nezaútočí.

Důkaz pro toto své tvrzení jsem dostal při večeři, u níž jsem seděl vedle Himmlera — vrchního velitele náhradního vojska a zároveň skupiny armád „Horní Rýn“⁵⁴, organizace k obraně říční linie a k zachycování uprchlíků, zároveň říšského ministra vnitra, náčelníka německé policie a říšského vůdce SS. Himmler si byl tehdy svého významu velmi dobře vědom. Domníval se, že má právě tak dobrý vojenský úsudek jako Hitler a přirozeně mnohem lepší než generálové.

„Víte, milý generálplukovníku, já nevěřím, že Rusové vůbec zaútočí. To je všecko jen obrovský bluf. Čísla vašeho oddělení Cizí armády východ jsou nezřízeně přehnaná. Děláte si příliš mnoho starostí. Jsem pevně přesvědčen, že se na východě nic nestane.“ Na této naivitě ztroskotaly všechny důvody.

Mnohem nebezpečnější byl Jodlův odpor proti přesunutí těžiště na východ. Jodl nechtěl ztratit domněle znovuzískanou iniciativu na západě. Uznával, že ardenská ofenziva zadrhla. Věřil však, že se jí protivník operačně dostal do nevýhody. Domníval se, že útokem na jiném, nepříteli neznámém a nečekaném místě lze dosáhnout nového dílčího úspěchu, a doufal, že se řadou dílčích úspěchů nakonec přece jen dojde k ochromení západních protivníků. K tomu účelu naplánoval nový útok na severní hranici Alsaska-Lotrinska. Po obou stranách Bitche měla německá vojska vyrazit zhruba jižním směrem na Saverne. Tento útok, který začal 1. ledna 1945, zaznamenal rovněž počáteční úspěchy. Jeho cíl, Saverne a poté Štrasburk, však ležel ještě v nedohlednu.

Jodl tedy, vězící ve svých myšlenkových pochodech, živě odporoval, když jsem žádal odsun sil z Arden a od Horního Rýna. „Nesmíme vydat z ruky právě znovuzískanou iniciativu,“ znělo jeho opakovaně přednášené tvrzení. A Hitler ho jen příliš rád následoval, neboť „na východě se ještě můžeme vzdávat území, na západě ne“.

Mé upozornění, že Porúří je nálety západních mocností už odstaveno z provozu, že dopravní prostředky jsou nepřátelskou vzdušnou převahou zničeny, že se tento stav nemůže zlepšovat, nýbrž naopak musí být stále horší, že naproti tomu hornoslezská průmyslová oblast může ještě plně pracovat, že těžiště německé zbrojní výroby leží už na východě a že ztráta Horního Slezska musí přivést válku během několika týdnů k zastavení — to všechno bylo k ničemu. Byl jsem odmítnut a prožil jsem smrtelně vážný, smutný Štědrý večer v tomto nanejvýš nekřesťanském prostředí. Zpráva o obklíčení

349

Budapešti, která onoho večera došla, nálady nezlepšila. Odbyli mě poukazem, že si východní fronta musí pomoci sama.

Když jsem pak znovu žádal vyklizení Kuronska a chtěl, aby kontingenty vracející se z Norska — dříve nasazené ve Finsku — byly aspoň dopraveny na východ, zažil jsem nové zklamání. Právě svazky přicházející z Norska byly určeny pro vogézskou bitvu; byla to horská vojska, a tedy pro Vogézy zvlášť vhodná. Bojiště ve Vogézách mezi Bitche a Saverne mi ostatně bylo z doby, kdy jsem byl poručíkem, dobře známo. Bitche byl mou první posádkou v době, kdy jsem byl praporčíkem a mladým poručíkem. Jedna horská divize tam ovšem nemohla přivodit žádný zásadní obrat.

25. prosince, na Boží hod vánoční, jsem jel vlakem zpět do Zossenu. Během jízdy Hitler za mými zády nařídil odsun SS-sboru Gille⁵⁵ s jeho dvěma SS-divizemi z prostoru severně od Varšavy, kde stál shromážděn jako záloha skupiny armád Reinhardt za frontou, k Budapešti, k osvobození tohoto města z obklíčení. Reinhardt byl z tohoto nezodpovědného oslabení své i tak nad míru roztažené fronty zoufalý a já rovněž. Všechny protesty zůstaly bez účinku. Vyproštění Budapešti bylo Hitlerovi důležitější než obrana východního Německa. Uvedl zahraničněpolitické důvody, když jsem prosil, aby toto nešťastné opatření zrušil, a odmítl mě. Ze záloh připravených k obraně proti Rusům — celkem 14½ tankové a tankové granátnické divize — odešly dvě na vedlejší frontu. Zbylo jen 12½ divize na zhruba 1 200 kilometrů.

Po návratu jsem znovu přezkoumal s Gehlenem nepřátelskou situaci a probral s Wenckem a s ním výpomoci, které se ještě zdály možné. Dospěli jsme k závěru, že jen přerušení všech útočných akcí na západě a neprodlené přenesení těžiště vedení války na východ může ještě poskytnout skromné vyhlídky na zastavení ruského velkého útoku. Rozhodl jsem se proto na Silvestra znovu Hitlera požádat o jediné možné rozhodnutí a jet opět do Ziegenbergu.

Umínil jsem si, že si tentokrát povedu ještě pečlivěji než poprvé. Po příjezdu do Ziegenbergu jsem proto vyhledal nejprve polního maršála von Rundstedta a jeho náčelníka, generála Westphala⁵⁶, uvedl oba pány do obrazu o situaci na východě a o svých úmyslech a požádal je o pomoc. Jak polní maršál von Rundstedt, tak jeho náčelník štábu prokázali — jako už tolikrát — plné porozumění pro potřeby druhé fronty. Dostal jsem od nich čísla tří divizí ze západní fronty a jedné divize v Itálii, které byly okamžitě k dispozici, stály pohotově poblíž železnice a po schválení Vůdcem mohly být odsunuty

350

Byly z opatrnosti ihned uvedeny do pohotovosti. Uvědomil jsem náčelníka polní dopravy a dal připravit vlaky. Pak jsem se s touto skrovnou výbavou odebral k přednesu u Hitlera. Tam se odehrál týž tanec jako na Štědrý večer. Jodl prohlásil, že žádné síly volné nejsou a že se s tím, co západ má, musí iniciativa udržet. Tentokrát jsem ho však mohl vyvrátit údaji vrchního velitele Západ samého. To mu bylo zjevně velmi nepříjemné. Když jsem Hitlerovi uvedl čísla volných divizí, zlostně se zeptal, odkud je znám, a zlobně zmlkl, když jsem mu jmenoval vrchního velitele jeho vlastní fronty. Proti tomuto argumentu opravdu nebylo co namítat.

Dostal jsem tedy ony čtyři divize, ale také ne víc. Ty čtyři měly být přirozeně jen začátkem, zůstalo však při nich — a bylo to vše, co OKW a velitelský štáb branné moci byly pro východ ochotny udělat. A i tuto žalostně nepatrnou pomoc nasměroval Hitler do Maďarska!

Na Nový rok ráno jsem ještě jednou šel k Hitlerovi ohlásit, že SS-sbor Gille nastoupí pod velitelstvím 6. armády, Balcka, 1. ledna večer k útoku⁵⁷ k vyproštění Budapešti. Hitler tomu útoku hleděl vstříc s velkými očekáváními. Já byl skeptický, protože času k přípravě bylo velmi málo a vojsko ani vedení už neměly onen rozmach jako dřív. Útok přes počáteční úspěchy neprorazil.

Výsledek cesty do Vůdcova hlavního stanu byl opět hubený. V Zossenu se konaly nové úvahy a nová přezkoumání. Rozhodl jsem se v Maďarsku stejně jako v Haliči osobně promluvit s vrchními veliteli, abych hledal výpomoci a získal úsudek o našich vyhlídkách. Ve dnech od 5. do 8. ledna 1945 jsem vyhledal generála Wöhlera⁵⁸, Frießnerova nástupce ve funkci vrchního velitele skupiny armád „Jih“, a poté generála Balcka a SS-generála Gille, probral jsem s nimi pokračování operací v Maďarsku a informoval se o důvodech, proč útok k vyproštění Budapešti uvázl. Selhání útoku patrně spočívalo v tom, že počáteční úspěch večerní bitvy 1. ledna nebyl následující noci využit k bezohlednému průlomu. Neměli jsme už velitele a vojska z roku 1940, jinak by nám tu snad přece jen byl dopřán úspěch, který by dovolil ušetřit síly a na nějaký čas utišit dunajskou frontu.

Z Maďarska jsem se odebral k Harpemu do Krakova. On i jeho schopný náčelník štábu, generál von Xylander⁵⁹, přednesli své myšlenky o obraně proti Rusům velmi jasně a důsledně. Harpe navrhl bezprostředně před začátkem útoku očekávaného na 12. ledna vyklidit břeh Visly, který byl ještě v našich rukou, a ustoupit asi dvacet kilometrů do podstatně kratšího nejbližšího týlového postavení, vyvést při tom několik divizí z

351

fronty a vytvořit si tak zálohy.

Jeho názor byl dobře odůvodněný a správný, měl však malou vyhlídku najít milost v Hitlerových očích. Řekl jsem to Harpemu také. Byl to velmi přímý muž a přál si, aby jeho názor přesto byl přednesen, i kdyby to pro něj mělo mít nepříjemné následky. Opatření skupiny armád k obraně byla odborná a zahrnovala vše, co bylo našimi prostředky možné vykonat.

Nakonec jsem se telefonicky spojil ještě s Reinhardtem. Učinil podobný návrh jako Harpe a chtěl vyklidit linii Narvi, ustoupit na kratší východopruské hraniční postavení a při té příležitosti ušetřit několik divizí jako zálohy. Ani jemu jsem bohužel nemohl dát naději, že se mi k tomu podaří získat Hitlerův souhlas.

Věděl jsem teď, kde skupiny armád tlačí bota nejvíc, a rozhodl jsem se proto jet v poslední hodině ještě jednou k Hitlerovi a pokusit se udělat z východní fronty frontu rozhodující, uvolnit síly ze západní fronty a zastávat přání skupin armád stáhnout fronty do týlových postavení, protože jinak vůbec nebylo možné včas vytvořit zálohy.

9. ledna 1945 jsem byl znovu v Ziegenbergu, pevně odhodlán nepovolit a postavit Hitlerovi jeho odpovědnost jasně před oči. Přednes se konal před obvyklým fórem. Tentokrát byl navíc přítomen i můj náčelník štábu z generální inspekce tankových vojsk, generál Thomale.

Gehlen velmi pečlivě vypracoval podklady o nepřátelské situaci, několik map a názorných obrazců, které objasňovaly poměry sil. Hitler se velmi rozhněval, když jsem tyto elaboráty předložil, prohlásil je za „naprosto idiotské“ a žádal, abych referenta okamžitě zavřel do blázince.

Tu mě přece jen popadl hněv a prohlásil jsem Hitlerovi: „Ty elaboráty pocházejí od generála Gehlena, jednoho z mých nejschopnějších důstojníků generálního štábu. Nepřednesl bych vám je, kdybych se s nimi neztotožnil. Žádáte-li, aby generál Gehlen přišel do blázince, pak tam zavřete rovnou i mě!“

Hitlerův požadavek, aby byl generál Gehlen zbaven funkce, jsem příkře odmítl. Nato se orkán vyzuřil. Vojenský úspěch přednesu však přesto nenastal. Harpeho a Reinhardtovy návrhy propadly odmítnutí, spojenému s očekávanými záštiplnými poznámkami o generálech, kteří pod „operováním“ rozumějí vždy jen úhybný manévr do nejbližšího týlového postavení. Celé to bylo nanejvýš neutěšené.

Všechny snahy připravit silné operační zálohy za nejvíce ohroženými úseky široce rozepjaté východní fronty ztroskotaly na nepochopení Hitlera a Jodla⁶⁰. Mlhavá naděje, že by naše přesné zprávy o chystaném ruském velkém útoku mohly

352

být jen obrovským blufem, ovládala náladu v OKW. Věřili tam až příliš rádi tomu, co si přáli, a zavírali oči před hrozící skutečností. Pštrosí politika a strategie!

Aby mě utěšil, řekl mi Hitler při závěru přednesu: „Východní fronta ještě nikdy neměla tolik záloh jako teď. To je vaše zásluha. Děkuji vám za to.“ Odpověděl jsem: „Východní fronta je jako domeček z karet. Bude-li fronta na jediném místě proražena, sesype se, protože 12½ divize záloh je pro obrovské rozpětí fronty příliš málo!“

Jednotlivě stály:

S urážlivou Hitlerovou směrnicí, že „východ si musí pomoci sám a vystačit s tím, co má“, jsem se velmi zachmuřen vrátil do svého hlavního stanu u Zossenu. Hitler a Jodl věděli zcela přesně, že východ, stane-li se očekávaný útok skutečností, s tím, co má, vystačit nemůže — že však i při sebevíc urychleném rozhodnutí převést zálohy na východ musí tato pomoc při nepřátelské vzdušné převaze a z ní plynoucím zdržení všech přeprav přijít pozdě. Nakolik u obou přispěl k onomu nepochopení původ ze vzdálených krajů, budiž ponecháno stranou. Při svých posledních přednesech jsem měl dojem, že tomu tak bylo.

Nám Prusům šlo o rodný kraj, tak pracně získaný a stoletími práce otevřený křesťanské, západní kultuře, v němž ležely hroby našich předků a který jsme milovali. Věděli jsme, že jej při zdaru náporu z východu musíme ztratit. Báli jsme se o jeho obyvatele podle příkladu Gołdapi a Nemmersdorfu toho nejhoršího.

Ani pro tyto obavy jsme však nenašli pochopení, neboť návrhy fronty na vyklizení ohrožených území od civilního obyvatelstva nedošly sluchu: Hitler v nich spatřoval jen výraz defétismu, který prý generály ovládal, a jehož

353

účinků na veřejnost se obával. V tomto postoji ho utvrzovali jeho gauleiteři, zvláště Koch ve Východním Prusku. Ten se v podezírání generálů nemohl dost nabažit.

Operační prostor skupin armád zůstal omezen na úzký pruh deseti kilometrů těsně za frontou. Těžké baterie stály už v takzvaném domovském území, které podléhalo gauleiterům a v němž se nesmělo vybudovat žádné postavení ani porazit žádný strom, aniž by to vedlo ke konfliktu s civilními úřady — rozuměj se stranou.

Ruský úder

12. ledna 1945 vyrazila ruská úderná skupina z předmostí u Baranówa k dobře připravenému útoku. Už 11. 1. se příznaky bezprostředně hrozícího útoku nakupily. Zajatci vypovídali, že v noci z 10. na 11. 1. musely být uvolněny ubikace pro tankové osádky. Radiogram hlásil: „Vše v pořádku! Posila dorazila!“ Od 17. 12. 1944 vzrostl počet dělových hlavní v předmostí u Baranówa o 719, počet minometů o 268.

Z předmostí u Puław výpovědi zajatců říkaly: „Chystaný útok. První vlna trestný útvar. Útok s podporou 40 tanků. 30 až 40 tanků v lese 2 až 3 km za hlavní bojovou linií. V noci na 8. 1. odstraněny miny.“ Letecký průzkum hlásil přísuny do vislanských předmostí. Jiné výpovědi zajatců uváděly, že na každý kilometr útočné fronty je počítáno 300 hlavní, včetně minometů, protitankových děl a salvových děl (raketometů). Z předmostí u Magnuszewa bylo hlášeno zastřelování z šedesáti nových palebných postavení.

Podobně zněla hlášení z narevské fronty u Pułtuska, severně od Varšavy, jakož i z Východního Pruska⁶¹. Zde se nepřátelské těžiště vytvářelo v úseku Ebenrode–Willuhnenské jezero a východně od Schloßbergu.

Jen v Maďarsku — způsobeno naším novoročním útokem — a v Kuronsku nebylo v nejbližších dnech třeba počítat s velkými útoky. Znamenalo to však jen oddech.

12. ledna tedy padla první rána u Baranówa. Bylo nasazeno 14 střeleckých divizí, 2 samostatné tankové sbory a části další armády. Hlavní síla tankových vojsk soustředěných v tomto prostoru byla toho dne zjevně ještě zadržena, aby byla nasazena teprve tehdy, až se z počátečních úspěchů ukážou nejpříznivější směry úderu. Rusové se koupali v materiálu a takovou taktiku si mohli dovolit.

Vlom se zdařil a zavedl nepřítele hluboko do německé soustavy postavení.

Toho dne bylo proudění ruských útočných svazků do severněji ležících vislanských předmostí u Puław a Magnuszewa

354

pozorováno. Daly se napočítat tisíce motorových vozidel. Útok hrozil i zde bezprostředně! Totéž platilo o přípravách severně od Varšavy a ve Východním Prusku. Zde byly zřizovány průchody minovými poli a těsně za frontou zjišťovány tanky.

Skupina armád „A“ nasadila k protiúderu své zálohy. Ty byly na Hitlerův výslovný rozkaz přisunuty blíž k frontě, než původně nařídil generálplukovník Harpe. Následkem tohoto zásahu teď bylo, že je zachytila ruská dělostřelecká příprava a že byly silně oslabeny dřív, než vůbec zasáhly. Rusům se podařilo tato tanková vojska zčásti obklíčit.

Musela od té chvíle pod vedením generála Nehringa ustupovat na západ jako putující kotel — správněji: „probojovávat se zpět“ — a tento neobyčejný výkon vykonala s pevným postojem, k věčné slávě německého vojenství. Řadě pěších svazků se podařilo k této putující bitvě v kotli připojit, ne však bez toho, aby se zpomalilo tempo pohybů. Přes tuto brzdu se však těžké dílo zdařilo, za kamarádské pomoci všech zúčastněných.

13. leden přinesl na prolomené frontě západně od Baranówa ruské pokroky směrem na Kielce a odtud na sever. Na bojišti se objevila ruská 3. a 4. gardová tanková armáda⁶². Celkový počet nasazených sil činil v tomto úseku 32 střeleckých divizí a 8 tankových sborů. Bylo to dosud nejsilnější soustředění sil na nejtěsnějším prostoru od začátku války.

Jižně od Visly byly u Jasła patrné příznaky brzkého začátku útoku. U Puław a Magnuszewa byly nepřátelské přípravy ukončeny, minová pole vyklizena.

Ve Východním Prusku začal očekávaný velký útok v úseku Ebenrode–Schloßberg. Dvanáct až patnáct střeleckých divizí a odpovídající tankové svazky se daly do pohybu. Vlom do našich bojových linií se protivníkovi zdařil i zde.

Toho dne Hitlerova ofenziva v Alsasku definitivně ztroskotala.

14. leden vyjasnil ruský záměr vyrazit do hornoslezské průmyslové oblasti; nepřišel nám nečekaně. Další silné síly postupovaly z prostoru Baranówa severozápadním a severním směrem s cílem podat ruku svazkům z předmostí u Puław a Magnuszewa. Německým obráncům se sice podařilo první ruské výpady z těchto předmostí odrazit, celková situace však nedávala mnoho naděje tento úsek fronty udržet.

Ruské přípravy v Rominter Heide a u Gołdapi daly usuzovat na rozšíření útoků ve Východním Prusku.

Skizze 33 — Die Katastrophe im Januar 1945. Strana 355 předlohy.

Klíč jmen na mapě

356

15. leden přinesl potvrzení, že hlavní směr nepřátelského úderu míří z prostoru Krakova proti linii Čenstochová–Katovice. Další silné síly směřovaly na Kielce. Bylo možné předpokládat, že odtud postoupí na Piotrków–Tomaszów, aby se spojily s vojsky postupujícími přes Puławy. Ta se pravděpodobně skládala ze dvou střeleckých a jedné tankové armády. Úder z předmostí u Magnuszewa zjevně mířil na Varšavu.

Jižně od Krakova začal ruský útok u Jasła.

U skupiny armád „Střed“ se protivníkovi podařily hluboké vlomy v trojúhelníku Visla–Bug a po obou stranách Pułtuska. Tyto útoky mířily na Nasielsk a západním směrem na Ciechanów–Przasnysz. Na ruských předmostích na Narvi a ve Východním Prusku se situace přiostřila.

U skupiny armád „Jihovýchod“ bylo zjištěno vystřídání ruské 37. armády, stojící jižně od Dunaje, bulharskými vojsky. S přesunutím těchto ruských sil před frontu skupiny armád „Jih“ a s jejich útočným chováním bylo napříště třeba počítat.

Samozřejmě jsem od začátku ruského velkého útoku Hitlera telefonem se vší otevřeností zpravoval o vážném vývoji situace a naléhavě ho prosil, aby okamžitě přijel do Berlína a už tím i navenek přenesl těžiště bojové činnosti zpět na východ. Jeho odpovědi v prvních dnech však jen jednotvárně opakovaly směrnici z 9. ledna: „Východ musí vystačit s tím, co má. Ostatně teď sám nahlédnete, že by přepravy ze západu přišly příliš pozdě.“

Těžkopádná cesta hlášení a rozkazů ze Zossenu přes Ziegenberg zdržovala všechna opatření v době, kdy byl nejvyšší spěch.

15. ledna nastal první Hitlerův zásah do obranné bitvy: proti mému odporu nařídil sbor „Großdeutschland“ neprodleně přepravit z Východního Pruska do prostoru kolem Kielc, aby zachytil hrozící průlom směrem na Poznaň. Bylo zřejmé, že tyto přepravy už nebude možné včas vyložit, aby Rusy zadržely, že však budou obraně Východního Pruska odňaty právě v okamžiku, kdy krize ruského útoku dozrávala. Kdyby byly odtamtud odňaty právě teď, došlo by ve Východním Prusku k téže katastrofě jako na Visle⁶³.

Tyto bojeschopné divize — šlo o tankovou granátnickou divizi „Großdeutschland“ a výsadkovou tankovou divizi „Hermann Göring“ letectva pod velitelstvím sboru tankového sboru „Großdeutschland“, který vedl osvědčený generál von Saucken⁶⁴ — trčely ve vlacích, zatímco se zápasilo o rozhodnutí.

Hitlera mé odepření tento rozkaz provést rozhněvalo. Nevyhověl mi, rozhodl se však konečně vrátit ze svého hesenského lesního tábora⁶⁵ a od šarvátek ve Vogézách na rozhodující frontu a do Berlína

357

zpět. Teď jsem mu aspoň mohl předstoupit tváří v tvář a říci věci, které bylo nutné říci, které se však telefonem daly vyřídit jen velmi nedokonale. O příjemné rozhovory při tom jistě nešlo. To věděl i Hitler, a proto se jim co nejdéle vyhýbal.

Sauckenův sbor se musel z vlaků vykládat v palebném pásmu ruského dělostřelectva. Vedl těžké boje, v nichž se mu podařilo spojit se s XXIV. tankovým sborem generála Nehringa.

16. ledna se Hitler objevil v Berlíně a já jsem téhož dne měl přednes v už poněkud rozbombardovaném říšském kancléřství, v němž si zřídil svůj hlavní stan.

Hitler se konečně rozhodl převést západní frontu na obranu a takto uvolněné síly dopravit na východ. Při vstupu do předpokoje mi byla tato — jak se zdálo — vysoce potěšitelná, byť velmi pozdní zpráva sdělena. Měl jsem připravený plán na použití těch záloh a chtěl jsem je neprodleně vést k Odře, a bude-li čas, dokonce za řeku, abych útokem proti bokům ruského úderného klínu vzal jeho útoku rozmach.

Když jsem se teď Jodla zeptal, co Hitler nařídil, řekl mi, že hlavní síla uvolněných vojsk, 6. tanková armáda, bude dopravena do Maďarska. Byl jsem bez sebe a dal jsem Jodlovi své rozhořčení jednoznačně najevo, nepodařilo se mi však z něj vylákat víc než pokrčení ramen. Zda Hitlerovi v tom rozhodnutí radil, nebo ho ovlivnil, jsem nikdy nedokázal zjistit.

Při následujícím přednesu před Hitlerem jsem přednesl své návrhy, odchylné od přijatého rozhodnutí. Hitler je odmítl a své rozhodnutí zaútočit v Maďarsku odůvodnil tím, že je třeba zatlačit Rusy zpět přes Dunaj a vyprostit Budapešť. Od té chvíle se o tomto nešťastném rozhodnutí debatovalo celé dny.

Poté co jsem Hitlerovy vojenské důvody vyvrátil, přišel s myšlenkou, že maďarské ropné zdroje a k nim patřící rafinerie jsou po rozbombardování německých hydrogenačních závodů nepostradatelné⁶⁶ a nabyly rozhodujícího válečného významu: „Nebudete-li už dostávat palivo, nemohou vaše tanky jezdit a letouny startovat. To přece musíte nahlédnout. Ale moji generálové prostě ničemu nerozumějí z válečného hospodářství.“

Zabředl teď do této myšlenky a nebylo možné ho od ní odvést.

To, co jsme měli ze západu dostat, bylo tedy rozštěpeno na dvě části. Vrátil-li jsem se k tomuto bodu v pozdějších přednesech, znělo to: „Už vím, co chcete říct: mám prý bít pěstí⁶⁷, a ne po kapkách. Ale musíte přece nahlédnout…“ a tak dále jako výše.

Přeprava vojsk do Maďarska trvala pro nedostatečnou výkonnost drah na jihovýchod podstatně déle než na

358

prostor kolem Berlína, kam byly k dispozici samé dvoukolejné tratě a při nevyhnutelných poruchách nepřátelskými nálety zaručovaly četné možnosti úhybu a objízdné trasy.

Když tato bouře odšuměla, přešli jsme k jiným otázkám. Rozprava byla velmi hlasitá. Šlo v ní o polohu linie velké bitvy a o nesmysl s ní spojený, jehož byl sám vinen, jak musel ze stenografického záznamu zjistit. Šlo v ní o použití záloh, které byly podle jeho názoru zadržovány příliš daleko od fronty, zatímco podle názoru generálů nastal na Hitlerův rozkaz pravý opak. Šlo v ní o Harpeho vedení, které podle mého názoru nemohlo být lepší.

Protože se však hledal obětní beránek a musel být nalezen, nařídil Hitler přes můj prudký odpor Harpeho odvolání a jeho nahrazení generálplukovníkem Schörnerem, který byl nyní povolán z Kuronska, kde už nebylo možné sklízet velké vavříny.

Schörner začal své dílo tím, že odvolal vrchního velitele 9. armády, statečného, rozvážného a přímého generála svobodného pána von Lüttwitz⁶⁸ (Smila). 9. armádu převzal generál Busse⁶⁹. Také se vzorným generálem von Saucken došlo brzy k tak ostrému střetnutí, že bylo nutné spěšné přeložení. Saucken dostal vrchní velení nad jednou armádou.

Postaral jsem se ostatně o to, aby Harpe po několika týdnech znovu dostal vrchní velení nad armádou na západě, tak jako jsem předtím prosadil opětovné použití Balcka, který se na západě stal obětí Himmlerovy intriky.

Střetnutí onoho dne se pak rozšířilo na můj požadavek skoncovat teď konečně — byť velmi pozdě — na západě s nesmyslnými útoky a všechny jakkoli postradatelné síly převést na východ. Zabývalo se znovu — jako už tolikrát — otázkou vyklizení Kuronska⁷⁰, aniž by přineslo úplné rozhodnutí. Tentokrát byla k odsunu uvolněna jen 4. tanková divize.

Válečná situace by byla žádala okamžitý, rázný postup víc než kdy jindy. V prostoru jihovýchodně od Sarajeva vyvíjely jugoslávské divize band vzrůstající tlak na skupinu armád „E“. Mezi Balatonem a Dunajem se nepřítel posiloval. Ruské předmostí přes Hron bylo zesíleno. U skupiny armád „A“ probíhalo ruské pronásledování neobyčejně rychle. Rusové překročili linii Słomniki–Miechów směrem na západ a odbočili částí sil na Krakov. Dále na sever postupovali na Čenstochovou–Radomsko–Piotrków–Tomaszów. Bylo třeba počítat s pokračováním útoku na Lodž–Łowicz–Sochaczew.

Silné zálohy následovaly průlomové skupiny; byly zčásti přepraveny z Karélie a Finska. Vidíme, jaký nepříznivý vliv teď působilo odpadnutí spojenců⁷¹.

U skupiny armád „Střed“ nastalo obávané přiostření situace. S třiceti až čtyřiceti střeleckými divizemi

359

postupovali Rusové na Przasnysz–Ciechanów–Płońsk; za nimi následovaly další síly přes Białystok–Ostrów. Týž obraz se naskýtal v úseku Rominter Heide, u Schloßbergu a Gumbinnenu.

Přes tyto množící se Jobovy zvěsti⁷² se Hitler nevzchopil ani k přepravě vojsk ze západu do severního Německa, ani k vyklizení Kuronska.

Do 17. ledna bylo před skupinou armád „A“ zjištěno patnáct ruských tankových sborů, a tím byl bezpečně vyjasněn hlavní směr nepřátelského úderu. Před skupinou armád „Jih“ bojovalo kromě toho přece jen osm, před skupinou armád „Střed“ tři tankové sbory. Ruské hlavní síly postupovaly nyní na západ proti linii Krakov–Zawiercie–Čenstochová–Radomsko. V prostoru Kielc Rusové stále ještě bojovali proti statečnému ostrovu odporu XXIV. tankového sboru pod generálem Nehringem.

Silné ruské síly postupovaly na Varšavu, jiné směřovaly přes Łowicz–Sochaczew k Visle, aby XXXXVI. tankovému sboru, ustupujícímu z prostoru kolem Varšavy, odřízly cestu přes Vislu. Tento sbor se měl pohybovat jižně od Visly, aby zabránil okamžitému ruskému průlomu přes Inowrocław–Hnězdno na Poznaň, a tím odříznutí Východního a Západního Pruska od říše. Bohužel sbor přes opakované rozkazy přece jen pod tlakem nepřítele přešel přes řeku na sever. Proud pronásledovatelů se teď bez odporu rozlil směrem k říšské hranici.

U skupiny armád „Střed“ se zesílilo tempo ruského útoku směrem na Ciechanów–Przasnysz, zatímco na dosud nenapadené narevské frontě byly příznaky brzkého rozpoutání bouře.

V pozdních odpoledních hodinách mi důstojníci operačního oddělení přednesli stále vážnější vývoj situace v prostoru kolem Varšavy a předložili při tom návrh na stanovení linie odporu pro další obranu, který vycházel z předpokladu, že Varšava je už v nepřátelských rukou.

Na svou otázku v tom smyslu jsem od plukovníka von Bonina, náčelníka oddělení, dostal odpověď, že ztráta města je podle došlých hlášení nevyhnutelná a pravděpodobně už v tuto hodinu nastala. Spojení s pevností prý je přerušeno.

Za tohoto předpokladu jsem k návrhu dal souhlas a povolil — protože vydání rozkazu velmi spěchalo — jeho postoupení skupině armád. Nato jsem se odebral k přednesu u Hitlera do Berlína, do říšského kancléřství. Zatímco jsem Hitlerovi líčil situaci a rozkazy připravené k jejímu upevnění, došel radiogram velitele pevnosti Varšava⁷³, z něhož vyplývalo, že město je ještě v německých rukou, že však jeho vyklizení už během

360

noci proběhne. Tuto skutečnost jsem ohlásil Hitlerovi, který se nad tím velmi rozhněval a nařídil držet Varšavu za každou cenu. Nařídil neprodlené vydání odpovídajících rozkazů a rozhořčeně odmítl námitku, že přijdou pozdě.

Posádka Varšavy⁷⁴, která podle mého původního plánování měla tvořit pevnostní divizi, se toho dne následkem sil dříve odevzdaných na západní frontu skládala jen ze čtyř pevnostních pěších praporů nevalné bojové síly a z několika dělostřeleckých a ženijních formací. Město za žádných okolností udržet nemohly a byly by se neodvratně dostaly do zajetí, kdyby byl velitel Hitlerův rozkaz provedl.

Velitel se proto rozhodl se slabou posádkou odejít, ačkoli rozkaz dostal ještě před vyklizením. Teď už hněv Hitlerův neznal mezí. Zcela ztratil přehled o strašlivé celkové situaci i zájem o ni a upnul se na nemilou varšavskou událost, která v rámci té situace hrála jen podružnou roli. Příští dny stály výhradně ve znamení varšavského případu a potrestání generálního štábu za jeho údajné selhání.

18. ledna vyrazila německá vojska v Maďarsku mezi Balatonem a lesnatým pohořím západně od Budapešti, Bakoňským lesem, k novému pokusu o vyproštění Budapešti a dosáhla počátečních úspěchů, které je přivedly až k Dunaji. Téhož dne však Rusové do toho nešťastného města vnikli a jeho osud byl zpečetěn.

Úsilí vynaložené v Maďarsku by bylo podstatně účinnější v polském prostoru nebo ve Východním Prusku, takové řešení však neodpovídalo Hitlerovým názorům.

V Polsku bojovali Rusové v prostoru Čenstochová–Radomsko, u Piotrkowa, Lodže a Kutna. Slabými silami postupovali na německé vislanské předmostí u Wyszogrodu (Hohenburg). Severně od Visly postupoval nepřítel na Włocławek–Działdowo a útočil směrem na Szczytno–Nidzicu. Na narevské frontě se množily příznaky brzkého velkého útoku. Hitler nadále odpíral povolení ke stažení fronty, izolovaně visící v nepřátelském prostoru, ačkoli severně od ní ruský útok západně od Schloßbergu pronikl až k Insteru.

Celá rozprava při jednáních o situaci onoho dne se však točila kolem varšavského problému, který vyřešila síla událostí. Hitler mi při odpoledním přednesu nařídil, aby důstojníci generálního štábu odpovědní za sepsání hlášení a rozkazů o tomto úseku byli připraveni k výslechům.

Vysvětlil jsem mu jasně, že jsem za události předchozího dne odpovědný jedině já a že má tedy nechat zatknout a vyslechnout mne, a ne mé podřízené. Jeho odpověď zněla: „Ne. Nechci zasáhnout vás, nýbrž generální štáb. Je mi nesnesitelné, že si skupina intelektuálů osobuje vnucovat své názory

361

svým nadřízeným. To je však systém generálního štábu a s tím systémem chci skoncovat!“

Měli jsme o té otázce dlouhou, bouřlivou rozmluvu, výjimečně mezi čtyřma očima, a proto tím zřetelnější, avšak bez úspěchu.

K „večernímu přednesu“, konanému v noci, jsem vyslal generála Wencka, který měl za úkol znovu Hitlera upozornit na bezpráví, které se chystal spáchat, ohlásit mu, že jsem připraven dát se zatknout, ale aby mé podřízené nechal nedotčené. Wenck se tohoto úkolu také zhostil.

Ale téže noci byli zatčeni plukovník von Bonin a podplukovníci von dem Knesebeck⁷⁵ a von Christen⁷⁶. Generál Maisel z personálního úřadu pozemního vojska se svého úkolu zhostil pod ochranou samopalů. Nebyl jsem vůbec vyrozuměn a bohužel jsem nemohl zasáhnout. Příštího rána mě postavili před hotovou věc.

Nato jsem se dal u Hitlera ohlásit k přednesu mezi čtyřma očima, byl přijat a vznesl v nejsilnější formě, jaká mi byla k dispozici, námitku proti zatčení svých zcela nevinných spolupracovníků, jímž byla mimoto v nejkritičtější situaci války ochromena práce nejdůležitějšího oddělení OKH. Museli náhle zaskočit samí nezapracovaní mladí důstojníci, aby připravovali nejtěžší rozhodnutí a vypracovávali nejsložitější rozkazy, jaké kdy snad musely být německým důstojníkům svěřeny.

Žádal jsem vyšetřování proti sobě, jehož se mi také dostalo. Několikahodinové výslechy u už známých pánů Kaltenbrunnera a Müllera zabraly v těch osudových dnech čas, pracovní sílu i nervy, zatímco venku probíhal smrtelný zápas východní fronty o půdu vlasti a o holé životy jejích obyvatel.

Výslech u Kaltenbrunnera měl aspoň ten jediný výsledek, že po několika týdnech byli Knesebeck a Christen — nikoli však Bonin — z vazby propuštěni. Nesměli však být znovu použiti na místech v generálním štábu, nýbrž dostali pluky na frontě. Třetího dne svého nasazení padl na svém velitelském stanovišti statečný, chytrý a laskavý Knesebeck, poté co se ještě pokusil zasadit se za svého přítele a nadřízeného Bonina. Christen naštěstí zůstal naživu.

Bonin byl bez důvodu a bez viny vláčen z koncentračního tábora do koncentračního tábora, až nakonec při všeobecném zhroucení vyměnil hitlerovské vězení za americké. V zajetí jsme se setkali znovu.

Zatímco tedy devatenáctému lednu vládly hněv a bolest nad potupou, která mi byla způsobena, a můj čas kradl kaltenbrunnerovsko-müllerovský výslech, šla bitva o německý východ neúprosně dál. V Maďarsku Rusové neprodleně shromažďovali rychlá vojska k protiúderu proti našemu útoku k vyproštění Budapešti. „S takovými prostředky se mu nic nepodaří. Čeká ho množství všech bojových prostředků a

362

stěna vojsk.“ Tak vysílali Rusové tam dole. Museli jsme tedy počítat se silným protipůsobením.

Severně od Karpat postupovali Rusové dále směrem na Vratislav a na hornoslezskou průmyslovou oblast. Při slabosti naší obrany musel vývoj probíhat velmi rychle. Dále na sever postupoval nepřítel na Kalisz, Poznaň, Bydhošť. Lodž padla do jeho rukou. Nestálo mu v cestě skoro už nic.

Jen putující kotle XXIV. tankového sboru a tankového sboru „G. D.“ se neochvějně bojujíce pohybovaly na západ a braly s sebou na své cestě slávy četné menší svazky. Generálové Nehring a von Saucken podali v těchto dnech vojenský výkon nejvyšší míry, který by stál za zvláštní vylíčení novým Xenofóntem⁷⁷.

Z prostoru Mława–Działdowo začal Rus postupovat směrem na Iławu. Jižně od toho narazil na Toruň–Grudziądz. Severovýchodně od zmíněného úderu postupoval proti linii Nidzica–Wielbark. Jižně od Němenu se rýsovala nová krize.

U skupiny armád „Sever“ v Kuronsku byly hlášeny pohyby Rusů, které nedávaly jasný obraz nepřátelských úmyslů. Jisté bylo jen to, že naše síly v Kuronsku nebylo možné využít k obraně proti bouři valící se na vlast a že vázání nepřátelských sil tam nahoře nedokázalo vyvážit výpadek vlastních vojsk na hlavní bojové frontě. Nebylo téměř přednesu, při němž bych na Hitlera nenaléhal, aby konečně dal povolení ke zrychlenému odsunu skupiny armád „Sever“ — vždy marně.

20. ledna vstoupil nepřítel na německou půdu. Teď šlo o všechno.

Časně ráno jsem se dozvěděl, že Rusové dosáhli východně od Inowrocławi říšské hranice. Má žena opustila Deipenhof⁷⁸ ve Warthegau půl hodiny před dopadem prvních granátů. Musela vytrvat tak dlouho, aby obyvatelstvu nedala znamení k začátku útěku. Strana ji úzkostlivě sledovala.

Teď zůstalo stát a ležet, co bomby v září 1943 v Berlíně z našeho majetku ušetřily. Stali jsme se vyhnanci jako milióny jiných Němců a jsme na to hrdi, že nemáme lepší osud než oni. Dokážeme jej nést.

Při loučení s Deipenhofem stáli lidé ze statku s pláčem kolem vozu a mnozí by byli rádi šli s námi. Má žena si získala náklonnost obyvatelstva; i jí bylo loučení velmi těžké. 21. ledna se objevila v Zossenu, kde pro nedostatek jiného ubytování bydlela u mne a od toho dne sdílela můj těžký úděl a byla mi pomocí a oporou.

20. ledna pokračovaly boje západně od Budapešti bez rozhodnutí. Vörös, dosavadní náčelník generálního štábu Maďarů, byl u Rusů.

363

Ve Slezsku protivník překročil hranici a rychle rozvíjel útok směrem na Vratislav. Směrem na Poznaň byla — jak řečeno — německá hranice rovněž překročena. Severně od Visly narážely silné síly proti linii Toruň–Grudziądz. Za frontovými vojsky postupovaly v hlavních směrech úderu silné zálohy, jaké jsme znali nanejvýš ve francouzském tažení roku 1940, od té doby nikdy víc.

Jižně od Němenu pronikal nepřátelský útok proti linii Wehlau–Labiau, a tím v celkovém směru dále na Královec. Skupina armád „Střed“ se vznášela v nebezpečí dvojitého obchvatu gigantickými kleštěmi, jejichž jedno rameno se od jihu pohybovalo na Královec, zatímco druhé se podél toku Němenu blížilo k východopruskému hlavnímu městu z východu. Na Narvi proti 4. armádě si Rus odepřel útok v očekávání jistého úspěchu na prolomených frontách.

Obchvatný postup proti hornoslezské průmyslové oblasti, postup proti linii Namysłów–Międzybórz, boje o Piotrków, postup na Hnězdno–Poznaň a Bydhošť–Toruň, částí sil už na Piłu, výpad proti Prabutům–Olsztynu — tyto útoky označovaly průběh 21. ledna.

Hitler odmítl opětovné naléhavé prosby Reinhardtovy o stažení 4. armády z narevského oblouku. Reinhardt byl pochopitelně bez sebe, a právě tak vrchní velitel 4. armády, generál Hoßbach. Ten pojal tváří v tvář hrozícímu obchvatu 22. ledna zoufalé rozhodnutí. Rozkázal své armádě obrátit čelem vzad a zaútočit západním směrem, aby si vybojovala průlom do Západního Pruska a k Visle. Tam se chtěl spojit s 2. armádou generálplukovníka Weiße.

O svém samostatném rozhodnutí podal Hoßbach skupině armád hlášení teprve po započatém provedení, 23. ledna. OKH a Hitler se o tom nedozvěděli vůbec nic. Jako první jsme se dozvěděli o vydání pevnosti Giżycko bez boje, nejsilnější bašty Východního Pruska.

Není divu, že tato nestvůrná zpráva o ztrátě nejlépe vyzbrojené, nejlépe vybudované a nejlépe obsazené pevnosti udeřila jako bomba a že Hitler byl bez sebe. Stalo se to 24. ledna. Protože Rusové zároveň dále na sever prolomili frontu na Mazurském kanálu a zachytili Hoßbachův odpoutávací pohyb v severním boku, nemohl se uskutečnit řádně. 26. ledna Hitler poznal, že se u skupiny armád „Střed“ hraje hra, kterou nedovolil, ba o níž nic nevěděl. Cítil se oklamán a podle toho reagoval.

Nesmírný výbuch hněvu se vylil na Reinhardta a Hoßbacha: „Ti dva jsou se Seydlitzem⁷⁹ jedna ruka! To je zrada! Patří před válečný soud. Jsou okamžitě odvoláni a jejich štáby s nimi, protože o tom věděly a nikdo nepodal hlášení!“

Pokusil jsem se toho rozčileného muže, který ztratil veškeré sebeovládání, uklidnit a řekl jsem: „Za generálplukovníka

364

Reinhardta dávám ruku do ohně. Dost často vám osobně podával hlášení o situaci u své skupiny armád. I u Hoßbacha pokládám za nemyslitelné, že by byl ve spojení s nepřítelem. Určitě je tomu právě naopak.“ Ale toho večera bylo každé slovo omluvy nebo vysvětlení jen olejem přilitým do ohně. Moře zuřilo a utišilo se teprve tehdy, když Hitler s Burgdorfem určil nástupce. Skupinu armád převzal generálplukovník Rendulic⁸⁰, teprve nedávno vyslaný do Kuronska jako Schörnerův nástupce — Rakušan, chytrý a sečtělý, obratný v zacházení s Hitlerem. Ten mu věnoval tolik důvěry, že dostal zoufalý úkol bránit Východní Prusko. Hoßbachovým nástupcem se stal generál Friedrich-Wilhelm Müller⁸¹, muž osvědčený na frontě, který však dosud nikdy nezastával vyšší velení.

Sám Reinhardt byl 25. ledna těžce raněn do hlavy. 29. ledna jsme se opět viděli a otevřeně si o těch událostech promluvili. Jasno o tom, jak Hoßbach jednal, jsem tehdy nezískal.

Zatímco se tyto závažné události odehrávaly ve Východním Prusku a rozkolísaly beztak vrávoravou stavbu tamní obrany docela, u Hitlera však vyvolaly nové prohloubení jeho beztak bezměrné nedůvěry ke generalitě, pokračoval těžký ústupový boj na ostatní východní frontě.

U Budapešti dobyli Němci zpět Székesfehérvár, ale věděli jsme, že síly na průrazný úspěch nebudou stačit — a Rusové to bohužel věděli také. V Horním Slezsku tlačil nepřítel na Tarnowskie Góry. Postupoval proti linii Koźle–Opolí–Brzeg, aby přerušil spojení s průmyslovou oblastí a získal přechody přes Odru. Silné síly postupovaly na Vratislav a na Odru mezi tímto městem a Głogowem. Směrem na Poznaň bylo dosaženo dalších pokroků, ve Východním Prusku pokračovaly operace do kleští k odříznutí provincie. Rusové položili těžiště na úder přes linii Iława–Olsztyn na Královec. V Kuronsku panoval ještě klid.

23. leden přinesl boje u Pyskowic a Strzelců Opolských. Daly se rozpoznat úmysly přejít Odru mezi Opolím a Oławou. Útoky na Ostrów Wielkopolski, Krotoszyn, tankový nepřítel u Rawicze. Prostor Hnězdno–Poznaň–Nakło v rukou nepřítele. O Poznaň se bojovalo. Ve Východním Prusku pronikali Rusové dále směrem na Bartoszyce. Tannenberský památník byl na Reinhardtův rozkaz vyhozen do povětří poté, co byly zachráněny rakve Hindenburga a jeho choti.

V Kuronsku začal ruský útok na Liepāju.

Toho 23. ledna se u mne představil nově jmenovaný styčný zástupce ministerstva zahraničí, vyslanec dr. Paul Barandon⁸². Jeho předchůdce se u mne přes opakované vyzvání od mého nástupu do úřadu v červenci 1944 ani

365

jedinkrát neobjevil. Zřejmě nepokládal orientaci ministerstva zahraničí o situaci na frontě za nutnou. Pan dr. Barandon ode mne dostal nepřikrášlené vylíčení a posouzení situace.

Společně jsme rozebírali možnosti pomoci ze strany ministerstva zahraničí, pro kterou podle našeho shodného názoru nadešel čas. Chtěli jsme dosáhnout toho, aby se těch několik málo diplomatických styků, které ministerstvo zahraničí ještě mělo, využilo k tomu, aby se alespoň na jedné straně dospělo k příměří. Doufali jsme, že u západních protivníků najdeme snad tolik porozumění pro nebezpečí spojená s rychlým pronikáním Rusů do Německa a snad i skrz Německo, že by mohli být nakloněni příměří — nebo aspoň mlčky uzavřené dohodě —, která by nám při vydání západu západním mocnostem dovolila bránit východ zbytkem našich sil. Ovšem, byla to velmi slabá naděje. Ale tonoucí se stébla chytá. Chtěli jsme aspoň ze své strany nenechat nic nezkoušeno, abychom se vyhnuli zbytečnému krveprolití a zachránili Německo i celou západní Evropu před tím, co nás čekalo, kdyby tento pokus ztroskotal.

Dohodli jsme se tedy, že mi pan dr. Barandon zjedná rozmluvu mezi čtyřma očima s říšským ministrem zahraničí von Ribbentropem. Chtěl jsem tomuto prvnímu politickému rádci Vůdcovu vylíčit situaci právě tak otevřeně a naléhavě, jak jsem to právě učinil vůči Barandonovi, a poté s ním dohodnout společný krok u Hitlera, aby se dosáhlo nasazení posledních diplomatických prostředků, jimiž uměle izolovaná říše ještě disponovala. Že jich nebylo mnoho a že nebyly příliš účinné, bylo nám jasné, ale to nás podle našeho přesvědčení nezbavovalo povinnosti zkusit všechno, co mohlo válku ukončit. Dr. Barandon se ihned odebral k panu von Ribbentropovi a sjednal s ním rozmluvu na 25. ledna.

Katastrofa na frontě se do té doby vyvíjela lavinovitě. V Maďarsku se daly tušit známky ruských protiútoků v místě našeho vlomu. Ve Slezsku pronikl nepřítel až ke Gliwicím. Mezi Koźlem a Brzegem, jakož i mezi Brzegem Dolnym a Głogowem zjevně připravoval přechod přes Odru. Vratislav byla napadena čelně, pevnost se však udržela, stejně jako Hlohov a Poznaň. Ve Východním Prusku usilovali Rusové o průlom na Elbląg.

25. ledna se ještě zřetelněji rýsovaly přípravy k ruskému protiútoku jižně od Velenckého jezera. Také před 8. armádou generála Kreysinga⁸³, bojující severně od Dunaje, se zřetelně rýsovaly přípravy k útoku u Levic–Šah–Modrého Kameně. V Horním Slezsku se

366

nadále připravoval útok na průmyslovou oblast. Nepřítel na Odře dotahoval zadní sledy.

Po obklíčení Poznaně postupoval Rus kolem pevnosti dál na oblouk Odra–Warta (Oder-Warthe-Bogen), který mělo chránit opevněné postavení na tětivě oblouku; toto za míru pečlivě vybudované postavení však bylo ve prospěch Atlantického valu zbaveno svého vybavení, a představovalo tak v té chvíli už jen kostru opevněné fronty. V úseku Piła–Bydhošť se Rus soustřeďoval s úmyslem postupovat na sever západně od Visly a rozvrátit obranu řeky od týlu.

Abych tuto poslední jmenovanou hrozbu zachytil, navrhl jsem Hitlerovi vytvoření nové skupiny armád, která měla velet prostoru mezi dosavadní skupinou armád „A“ — od 25. ledna nesoucí název „Střed“ — a dosavadní skupinou armád „Střed“, jež se od té chvíle jmenovala „Sever“, a nově organizovat odpor v této oblasti.

Kvůli výběru vrchního velitele a štábu pro tento úsek, který byl snad nejohroženější z celé fronty, jsem se spojil s generálplukovníkem Jodlem z velitelského štábu branné moci. Navrhl jsem mu, aby dal k dispozici jeden ze dvou štábů skupin armád používaných na Balkáně, a to štáb polního maršála svobodného pána von Weichs. Toho jsem dobře znal. Cenil jsem si ho charakterově i vojensky obzvlášť vysoko. Byl to muž právě tak chytrý jako přímý a statečný a jistě zvlášť vhodný k tomu, aby takovou těžkou situaci zvládl — pokud ji vůbec zvládnout šlo. Jodl přislíbil, že mě při přednesu o situaci u Hitlera podpoří. Domníval jsem se tedy, že mám věc jistou.

Když jsem 24. ledna Hitlerovi svůj návrh přednesl, odpověděl: „Polní maršál von Weichs na mě dělá unavený dojem. Nemyslím, že na ten úkol ještě stačí.“ Živě jsem se za svůj návrh postavil s poznámkou, že Jodl je téhož názoru. Ale zažil jsem velké zklamání, neboť Jodl bohužel pronesl hanlivou poznámku o hluboké a opravdové zbožnosti polního maršála, což Hitlera přivedlo k příkrému odmítnutí mého návrhu a — ke jmenování Himmlera na jeho místo.

Byl jsem tím křiklavým přehmatem zděšen a nasadil jsem celou svou výmluvnost, abych tento nesmysl od nešťastné východní fronty odvrátil. Všechno bylo marné. Hitler tvrdil, že Himmler svou věc na Horním Rýnu udělal velmi dobře. Má prý po ruce náhradní vojsko, a disponuje tedy bez okolků jeho pomocnými zdroji. Je proto nejspíše s to vybudovat novou frontu personálně i materiálně.

Ztroskotal i skromný pokus zachránit pro říšského vůdce SS alespoň sehraný štáb Weichsovy skupiny armád. Hitler naopak nařídil, aby si Himmler svůj štáb sestavil sám. Vybral si velmi zdatného SS-Brigadeführera Lammerdinga⁸⁴, který dosud velel jedné tankové divizi SS, za náčelníka svého

367

štábu — muže, který neměl o těžké službě v generálním štábu u teprve organizované skupiny armád ani ponětí. Skromná pomoc, kterou jsem tomuto novému štábu mohl poskytnout přidělením důstojníků generálního štábu, zdaleka nestačila k vyrovnání základních nedostatků vrchního velitele a jeho náčelníka štábu. Himmler si pak pro organizaci obrany obstaral řadu vůdců SS, kteří svému úkolu rovněž z větší části dorostli jen nedokonale. Teprve po velmi trpkých a pro celek škodlivých zkušenostech si dal ctižádostivý Himmler říci.

25. ledna jsem se potom sešel s říšským ministrem zahraničí v jeho nově zřízeném, honosném služebním bytě ve Wilhelmstraße. Panu von Ribbentropovi jsem nalil čistého vína. Zřejmě situaci nepokládal za tak vážnou a zcela otřesen se ptal, zda to, co jsem mu vylíčil, opravdu souhlasí: „Zdá se mi, že generální štáb ztrácí nervy.“ Zachovat si při takovém vypětí a takových nárocích klid a jasnou úvahu ovšem vyžadovalo téměř nadlidsky silnou nervovou soustavu!

Po svém zevrubném přednesu jsem se „kormidelníka německé zahraniční politiky“ zeptal, zda je ochoten jít se mnou k Hitlerovi a navrhnout mu, aby se usilovalo o příměří alespoň na jedné straně. Podle mého názoru přicházel v prvé řadě v úvahu západ. Pan von Ribbentrop odvětil doslova: „To nemohu. Jsem věrný stoupenec Vůdcův. Vím přesně, že nechce žádná diplomatická jednání s nepřítelem, a nemohu tedy u něho přednášet v tom smyslu, který navrhujete.“

Nato jsem se ho zeptal: „Co byste řekl, kdyby Rusové za tři až čtyři týdny stáli před branami Berlína?“ Pan von Ribbentrop zvolal se všemi známkami zděšení: „Vy to vůbec pokládáte za možné?“ Když jsem ho ujistil, že to není jen možné, nýbrž vzhledem k našemu nynějšímu vedení jisté, na okamžik ztratil rozvahu. Nedokázal mi však na mou znovu položenou otázku, zda chce jít se mnou k Hitlerovi, dát přisvědčující odpověď. Jediné, co od něho ještě přišlo, byla při loučení poznámka: „Že ano, ta věc zůstane mezi námi!“ Slíbil jsem mu to.

Když jsem se večer dostavil k „situační poradě“ u Hitlera, zastihl jsem ho už ve velkém rozrušení. Asi jsem se trochu opozdil, neboť jsem ho při vstupu do sálu slyšel mluvit hlasitým, rozčileným hlasem. Právě požadoval, aby se přesně dbalo jeho „Základního rozkazu č. 1“, podle něhož nikdo nesmí sdělovat jiným osobám nic ze svého okruhu působnosti, ledaže by to potřebovaly pro svou práci. Když mě spatřil, pokračoval zvýšeným hlasem: „Jestliže tedy náčelník generálního štábu vyhledá říšského ministra zahraničí a informuje ho o situaci na východě s cílem dospět tím k příměří se západními mocnostmi, dopouští se

368

tím vlastizrady!“ Tu jsem věděl, že pan von Ribbentrop nemlčel. Tím lépe! Teď byl Hitler aspoň hned v obraze. Ovšem se věcným návrhem odmítl jakkoli zabývat. Zuřil ještě nějakou dobu dál, až zpozoroval, že na mne nedělá žádný dojem.

Teprve v zajetí jsem se pak ze spolehlivého pramene dozvěděl, že říšský ministr zahraničí téhož dne poslal Hitlerovi záznam pro přednes o své rozmluvě se mnou — ovšem aniž uvedl mé jméno; ale to také vůbec nebylo zapotřebí.

Pokus dospět za spoluúčasti říšského ministra zahraničí k jednáním o příměří alespoň na jedné straně ztroskotal. Lze mi ovšem namítnout, že západní mocnosti by tehdy byly stěží ochotny na taková jednání přistoupit, tím spíš, že se vůči Rusům smluvně zavázaly jednat s Němci jen společně. Přesto bylo podle mého názoru třeba ten pokus odvážit a pohnout Hitlera k takovému kroku.

Zůstal jsem také rozhodnut nenechat to při odmítnutí panem von Ribbentropem, nýbrž sledovat týž plán dále jinou cestou. V prvním únorovém týdnu jsem v pokračování této akce vyhledal jednu z nejvýznačnějších osobností říše, od níž jsem si sliboval chápavější postoj, ale na svou prosbu jsem dostal doslova stejnou odpověď jako od říšského ministra zahraničí. O třetím pokusu v této záležitosti, v březnu, bude ještě řeč.

Do 27. ledna se ruská bouře závratnou rychlostí rozvíjela ve stále větší katastrofu. Jihozápadně od Budapešti přešli Rusové k protiútoku. V maďarském hlavním městě zuřily boje se zbytkem německé posádky dál. V hornoslezské průmyslové oblasti se situace přiostřila. Ruské síly postupovaly směrem k Moravské bráně, na Opavu– Moravskou Ostravu–Těšín.

Obzvlášť bolestně probíhal vývoj ve Warthegau a ve Východním Prusku. Poznaň byla obklíčena, jeden fort už ztracen. Protivník postupoval na Trzciankę, Człopu, Wieleń, Piłu, Ujście. Nakło a Bydhošť byly v jeho rukou. Západně od Visly narazil na Świecie. U Gniewa překročil Vislu od východu. V Malborku se bojovalo o nádherný starý řádový hrad⁸⁵.

Himmler přeložil svůj hlavní stan na řádový hrad Krössinsee. Odtud bez schválení OKH nařídil vyklizení Toruně, Chełmna a Kwidzyna. Hitler k tomu mlčel! Vislanská linie byla touto svévolí ztracena bez odporu. Odříznutí armády na východ od řeky zůstalo už jen otázkou dnů.

Ve Východním Prusku se bojovalo u Fromborku, Elblągu, Karwin a Miłomłyna. Silný tlak nepřítele na Friedland. Útoky severně od Královce. Krize v Sambii. V Kuronsku naproti tomu nastal obranný úspěch, z něhož se však nebylo možné pořádně radovat.

369

Toho dne jsem podal žádost o odsun branců ročníku 1928 z východních branných okruhů na západ, aby se ti nevycvičení mladí lidé nedostali do bojů. Naštěstí jsem s tím uspěl. Už na podzim 1944 jsem se ústními i písemnými hlášeními postavil proti odvodu šestnáctiletých.

V Himmlerově štábu se už dávala pocítit nedostatečná organizace; spojovací služba nefungovala. Přednesl jsem tuto závadu Hitlerovi. Ten ji však přešel, protože ho náčelník personálního úřadu pozemního vojska informoval o opatřeních, která králové Fridrich Vilém⁸⁶ I. a Fridrich Veliký uvalovali na neposlušné živly. Generál Burgdorf sestoupil k dějinným pramenům a přečetl několik obzvlášť křiklavých příkladů soudnictví z doby před dvěma sty lety. K tomu Hitler s hlubokým uspokojením řekl: „Když si o mně pořád myslí, že jsem tak brutální — bylo by záhodno, aby si tohle přečetli všichni ti jemní páni!“ Každopádně si svou brutalitu uvědomil a pokoušel se teď ospravedlnit ji historickými příklady. Naše strašlivá situace před touto snahou ustoupila do pozadí.

Téhož dne začal odsun 6. tankové armády na východ. Hitler — jak zmíněno — nařídil po svém návratu do Berlína přestavbu západní fronty na obranu. Zároveň s sebou také přivezl vlastní plán, jak uvolňované síly použít na východě. Přistoupil jsem k němu nyní se svými návrhy přepravit všechny síly do prostoru východně od Berlína a shromáždit je odtud ve dvou skupinách u Głogowa–Cottbusu a v Pomořanech východně od Odry, aby se z tohoto seskupení zaútočilo na daleko vysunutý hrot ruského útočného klínu, dokud je ještě slabý a následkem držení východních pevností nedostává zásobování. Hitler však zůstal u své myšlenky nasadit hlavní sílu těchto vojsk nikoli k obraně Německa, zvláště hlavního města, nýbrž k útoku v Maďarsku.

Jodl vypočetl pro přísun prvního sboru dobu 14 dnů. Než by mohl být ukončen celý nástup, musely uplynout mnohé týdny. Na začátek útoku nebylo pomyšlení před počátkem března. Jak to ale muselo do té doby vypadat u Berlína?

Největší část hornoslezské průmyslové oblasti se nyní dostala do nepřátelských rukou. Tím se pokračování války stalo otázkou několika málo měsíců. Ačkoli Speer už v prosinci rozumným memorandem Hitlera upozornil na důležitost tohoto po zničení Porúří jediného neporušeného průmyslového revíru, byla jeho obrana ve prospěch západní fronty ponechána stranou. Teď vyschl i tento zdroj síly. Speer sepsal nové memorandum, které začínalo nelítostnou větou: „Válka je prohraná.“ Dal mi je před předáním

370

Hitlerovi k přečtení. Bohužel jsem s ním musel souhlasit. Hitler přečetl první větu a pak je zamkl ke zbývajícím varovným spisům, které k němu došly, do svého trezoru.

V těch kalných dnech jsem zažil, jak se jedné noci po půlnočním přednesu o situaci dal Speer u Hitlera ohlásit k přednesu. Hitler odmítl ho přijmout: „Chce mi zase jen říct, že válka je prohraná a že mám skončit.“ Speer se nedal odbýt a poslal pobočníka se svým memorandem k Hitlerovi znovu. Ten mladému důstojníkovi SS nařídil: „Uložte ten spis do mého trezoru.“ Obrácen ke mně pak řekl: „Teď pochopíte, proč už nechci nikoho přijímat mezi čtyřma očima. Kdo se mnou chce mluvit mezi čtyřma očima, má vždycky v úmyslu říct mi něco nepříjemného. To nesnesu.“

28. ledna vzniklo u Lubina předmostí na Odře. Očekávali jsme další postup Rusů na Żagań. Dále na sever usilovali Rusové z prostoru Krzyż–Piła západním směrem k Odře mezi Frankfurtem nad Odrou a Štětínem, patrně aby si vytvořili základnu pro pozdější úder na Berlín.

S rozpoznáním německé slabosti byly plány ruského maršála Žukova⁸⁷, vedoucího nepřátelských operací, stále smělejší. Úder směrem na Odru vedly 1. a 2. gardová tanková armáda, 8. gardová, 5. úderná a 61. armáda. Kromě toho zbývaly nepříteli ještě vydatné síly k tomu, aby z prostoru Nakło–Bydhošť severním směrem udeřil do zad německé obraně Visly.

Ve Východním Prusku tlačili Rusové podél pobřeží Viselského zálivu na severovýchod, aby skupinu armád „Sever“ odřízli od jejího námořního spojení a rozštěpili ji. Dále na východ postupně vznikalo obklíčení Královce.

Při nočním přednesu o situaci 29. ledna přišla řeč na degradace důstojníků, které Hitler opakovaně požadoval a vyslovoval u těch, kdo podle jeho názoru nesplnili svou povinnost. Osvědčení frontoví vojáci byli bez vyšetřování, z rozčilení okamžiku, snižováni o jednu nebo více hodností.

Zažil jsem případ velitele jednoho těžkého oddílu stíhačů tanků, sedmkrát raněného, vyznamenaného zlatým odznakem za zranění, sotva zotaveného z posledního těžkého zranění, který spěchal zpátky na frontu. Jeho oddíl byl naložen na dráhu, vezen podél západní fronty, přitom několikrát přesměrován a několikrát napaden nepřátelskými letouny. Transport byl tím roztržen a oddíl se následkem toho dostal do boje roztříštěný. Hitler nařídil degradovat majora v záloze, teprve nedávno povýšeného za statečnost před nepřítelem na podplukovníka, na nadporučíka. Můj náčelník štábu z generální inspekce Thomale, který byl přítomen, odporoval spolu se mnou velmi temperamentně. Jeden

371

vysoce postavený pán, který frontu v celé té válce nikdy neviděl, suše poznamenal: „Zlatý odznak za zranění neznamená vůbec nic.“ Výsledek proto zůstal neuspokojivý.

Téhož dne jsem nadnesl případ svého bývalého velitele zásobování z ruského tažení roku 1941, staršího podplukovníka v záloze jménem Heckel⁸⁸, který následkem udání doma — pocházel z okolí Lince — skončil u minometného praporu a musel tam jako prostý voják tahat granáty.

V norimberských spisech jsem ve stenografických záznamech z té doby našel zlomky jednoho svého přednesu; protože jsou jediné, rád bych je uvedl:

„U zmíněného minometného praporu je jeden podplukovník, ten byl mým velitelem zásobování v Polsku, ve Francii a v Rusku, byl vyznamenán, Železný kříž I. třídy dostal ode mne samého. Tento muž byl udán jedním ze svých krajanů z Horního Podunají pro údajné výroky, které nikdy nepronesl a které měly padnout před anšlusem, byl nato ze svého místa odvolán, byl strčen do toho minometného praporu ve Wildfleckenu, a jako řádný, bezúhonný podplukovník, který byl ve svém oboru vysloveně schopný a obzvlášť bezúhonný člověk, nosí teď minomety na procházku a napsal mi ty nejstrašnější dopisy, které byly přímo dojemné. Říká: Jsem difamován bez jakékoli viny, bez rozumného vyšetřování a přezkoumání, jen kvůli nějakému špinavci, který mě udal, a nevím, jak si mám pomoci. — — Myslím, že dosud nebyl rehabilitován!“

Výsledek neuspokojivý⁸⁹. Stenografický záznam zde podávám jen proto, abych ukázal tón, jaký bylo třeba zvolit, mělo-li se vůbec udělat sebemenší dojem na otupělé duchy ve Vůdcově hlavním stanu.

Často jsem se zasazoval za nešťastníky, kteří se z jakýchkoli, většinou zcela směšných důvodů dostali do konfliktu se stranou a náhle se ocitli v koncentračních táborech nebo v trestném útvaru. Takové podrobnosti se bohužel dozvídaly jen zřídka. Kromě toho nouze té doby soukromou pomocnou činnost často dusila v záplavě práce a neklidu. Den měl i tehdy jen 24 hodin.

Musel-li jsem na Vůdcovu situační poradu dvakrát — což v té napjaté situaci bývalo většinou — zabrala dvojí jízda ze Zossenu do říšského kancléřství v Berlíně a zpátky sama o sobě 4× 45 minut = 3 hodiny. Přednesy u Hitlera netrvaly nikdy méně než dvě, většinou přes tři hodiny = 6 hodin. Jen přednesy o situaci mě v takových dnech stály 8 až 9 hodin, aniž by se přitom vykonala sebemenší pozitivní práce. Jen se mluvilo a mlátila se prázdná sláma.

Hitler přitom od atentátu vyžadoval, abych byl přítomen i přednesům velitelského štábu branné moci a ostatních složek branné moci. V normálních dobách bylo toto přání oprávněné. Můj předchůdce se v poslední době svého úřadování vždy ihned po svém přednesu, který se konal na prvním místě, stáhl

372

a vzbudil tím Hitlerovu nevoli. Odtud pocházel rozkaz, který jsem dostal já. V těch dobách pracovního přetížení však hodiny trvající poslouchání vedlejších proslovů — například zástupců sotva ještě akceschopného letectva nebo námořnictva — přerůstalo v duševní a tělesné trápení.

Hitlerův sklon k dlouhým monologům nedoznal stále vážnější válečnou situací žádného zeslabení — naopak, pokoušel se sobě i druhým v nekonečných řečech vysvětlovat příčiny selhání německého vedení války, přičemž vinu dával četným okolnostem a lidem; jen u sebe samého ji nehledal nikdy.

Ve dnech, kdy jsem musel dvakrát k přednesu o situaci, jsem se vracel do Zossenu až k ránu. Často bylo pět hodin, než jsem mohl vyhledat své lůžko ke krátkému odpočinku. V osm hodin začínaly přednesy důstojníků OKH s předložením ranních hlášení od skupin armád. Pokračovaly s krátkými přerušeními na nejnutnější jídlo, dokud nebyl hlášen vůz k jízdě do říšského kancléřství.

Můj návrat domů se často zdržel leteckým poplachem v Berlíně, což mělo pokaždé za následek, že Hitler pojal obavy, že by naše životy mohly být ohroženy, a odjezd zakázal. Několikrát jsem proto vysílal na večerní porady místo sebe svého nejbližšího pomocníka, generála Wencka, abych získal čas na klidné úvahy nebo abych zvládl nahromaděnou práci v Zossenu.

Několikrát jsem také svou nepřítomností dával najevo svou nevoli nad výstřelky, kterých se Hitler dopustil při svých prudkých výbuších hněvu proti důstojnickému sboru nebo proti pozemnímu vojsku jako celku. Pokaždé si toho také všiml a pár dní nato se měl víc na pozoru než jindy; ale dlouho to zlepšení nevydrželo.

30. leden přinesl těžké ruské útoky proti frontě 2. tankové armády v Maďarsku jižně od Balatonu. Na Odře Rusové soustřeďovali své síly v okolí Oławy, patrně aby tamní předmostí rozšířili. Také v ruském předmostí u Lubina byly rozpoznány posily. Jižně od Warty se nepříteli podařil operační průlom. Severně od Warty tlačil na západ a získal prostor Myślibórz–Choszczno, a ohrožoval tak Štětín. Silné útoky jižně od Braniewa, u Ornety, severně od Olsztyna a jižně od Bartoszyc prozrazovaly snahu zachytit náš útok směřující na západ a udeřit mu do zad. Pevnost Královec byla uzavřena od jihu a od západu.

31. ledna napadli Rusové v Maďarsku naši frontu mezi Dunajem a Balatonem. Severně od Dunaje byly rozpoznány přípravy k útoku. U oderského předmostí u Ścinawy se dala pozorovat příprava k úderu na Żagań–Cottbus. Ruský postup po obou stranách Warty pokračoval. Sotva obsazená a k obraně nezpůsobilá postavení oblouku Odra—

373

Warta byla prolomena. V Pomořanech zadržela německá obrana v linii Człopa–Wałcz–Chojnice protivníka přechodně. Ve Východním Prusku pronikal nepřítel na Lidzbark Warmiński. V Kuronsku hrozilo obnovení ruských útoků.

Příšerný měsíc leden proměnil všechny naše obavy z velké ruské ofenzivy ve skutečnost. Pokroky nepřítele byly nepoměrně rychlé následkem nepochopitelného vedení operací na západní frontě Hitlerem a velitelským štábem branné moci, následkem opožděného obratu od západní fronty k východní a následkem jmenování vojenského laika vrchním velitelem nejobtížnější skupiny armád „Visla“.

Nepřítel prakticky odtrhl Východní a Západní Prusko od říše a vytvořil dva nové obranné ostrovy, které bylo možno zásobovat jen po moři nebo vzduchem, a jejich pád byl proto jen otázkou času. Letectvo a námořnictvo byly zásobováním odštěpených částí pozemního vojska odňaty svým bojovým úkolům. Přitom byly jejich síly tak jako tak dost slabé.

Rusové nabírali rozmach tím víc, čím víc se přesvědčovali o naší bezmocnosti. Jejich tanky si počínaly stále drzeji.

Hitler proto 26. ledna nařídil postavit divizi lovců tanků. Jméno toho nového útvaru bylo překrásné a mnoho slibující. Tím to ale také končilo. Ve skutečnosti se měl tento svazek skládat z cyklistických rot, které měly pod vedením statečných poručíků a vyzbrojeny pancéřovými pěstmi jít po krku T-34 a těžším ruským tankům. Tato divize⁹⁰ měla být nasazována po rotách. Těch statečných lidí byla škoda!

V prvních únorových dnech se situace na východě i na západě vyvíjela stejně osudně.

Na východě držela skupina armád „Kuronsko“ se 20 pěšími a 2 tankovými divizemi přes všechny mé snahy o brzké vyklizení stále ještě severní cíp Kuronska. Skládala se z dobrých, bojeschopných vojsk. K odsunu Hitler dosud uvolnil jen 4 pěší a 1 tankovou divizi.

Skupina armád „Sever“ byla stlačena na úzkém prostoru v Sambii, v Královci a v jižněji ležící Warmii. Musela být — stejně jako skupina armád „Kuronsko“ — zásobována po moři a vzdušnou cestou. Jejích 19 pěších a 5 tankových divizí silně roztálo. Kromě toho obsahovala ještě trosky dalších divizí.

Skupina armád „Visla“ stála v tenkých liniích od Visly mezi Grudziądzem a Elblągiem přes Wałcz až k Odře v úseku Schwedt–Zielona Góra. Čítala 25 pěších a 8 tankových divizí.

Skupina armád „Střed“ pak sahala přes Slezsko až na hřeben Karpat. Rusové severně a jižně od Vratislavi

374

už získali předmostí přes Odru. Hornoslezská průmyslová oblast byla ztracena. Skupina armád čítala asi 20 pěších a 8½ tankové divize.

Skupina armád „Jih“ konečně, mezi Karpaty a Drávou, čítala 19 pěších a 9 tankových divizí. Měla za úkol po přísunu záloh ze západu zahájit útok po obou stranách Balatonu s cílem znovu získat pravý břeh Dunaje, upevnit tak jižní bok východní fronty a zajistit těžbu ropy.

Na západě byla fronta po ztroskotání ardenské ofenzivy zatlačena do linie Máza u Drielu — Waal–Arnhem — Rýn u Kleve — Máza u Roermondu — Roer až k Dürenu — Schnee-Eifel–Our–Sauer — Mosela od Piesportu po Remich — Saar až k Sarreguemines — Bitche–Haguenau–Horní Rýn.

Divize SS určené k útoku v Maďarsku⁹¹ ležely ve dvou prostorech doplňování kolem Bonnu–Ahrweileru a kolem Wittlichu–Traben-Trarbachu, zčásti se do nich teprve stahovaly. Všechny pohyby se odbývaly krajně vlekle. Nepřátelská letecká převaha ochromovala přepravy i vůli vedení.

Proti asi 103 slabým pěším divizím a 32½ stejně oslabeným tankovým a tankovým granátnické divizi východní fronty čítala západní fronta asi 65 pěších a 12 tankových divizí, z nichž 4 měly být ještě připraveny k odsunu na východ.

V této situaci jsem se rozhodl ještě jednou se obrátit na Hitlera s návrhem vzdát se útoku v Maďarsku a místo toho zaútočit na ruský klín, který pronikl k Odře mezi Frankfurtem nad Odrou a Kostrzynem, do obou jeho zatím ještě slabých boků — přes linii Hlohov–Guben na jihu a přes Pyrzyce–Choszczno na severu. Sliboval jsem si od toho zvýšenou ochranu říšského hlavního města i říšského vnitrozemí a získání času k dosažení jednání o příměří se západními mocnostmi⁹².

Předpokladem této operace bylo zrychlené vyklizení Balkánu, Itálie a Norska, obzvlášť však vyklizení Kuronska. V prvních únorových dnech, v návaznosti na návštěvu u japonského velvyslance Óšimy⁹³, jsem Hitlerovi tento svůj plán přednesl. Odmítl všechny mé návrhy k otázce vyklizení. Začal jsem naléhat a tomu zarputilému muži jsem nakonec řekl: „Nevěřte, že mě k tomu, abych vám znovu a znovu navrhoval vyklizení Kuronska, svádí má tvrdohlavost. Nevidím už žádnou jinou možnost, jak si opatřit zálohy, a bez nich nemůžeme vést obranu říšského hlavního města. Dělám to opravdu jen pro Německo!“ Tu ten muž, třesoucí se na celé levé polovině těla, vyskočil: „Jak mi něco takového můžete říkat? Myslíte, že já nebojuji pro Německo? Celý můj život je jediný boj pro Německo!“ A nyní se přede

mnou vyvalil výlev hněvu neobyčejné prudkosti, až mě Göring vzal za rukáv a odvedl do vedlejší místnosti, kde jsme na uklidnění vypili šálek kávy.

Pak jsem mluvil s velkoadmirálem Dönitzem a požádal ho — musí se říci, že úpěnlivě — o podporu v otázce vyklizení, až ji znovu přednesu. Lodní prostor byl k dispozici, pokud by padlo rozhodnutí vzdát se těžkého materiálu. Ale právě to Hitler nechtěl.

Povolán Hitlerem znovu do poradní místnosti, pozvedl jsem opět svůj hlas pro vyklizení Kuronska a dosáhl nového Hitlerova výbuchu vzteku; nakonec přede mnou stál se zdviženými pěstmi, takže mě můj dobrý náčelník štábu Thomale odtáhl od něho za šosy, aby předešel hrozící potyčce.

Výsledkem toho dramatického výstupu nebylo opatření, o něž jsem usiloval — získat kuronská vojska jako zálohy. Z útočného plánu zbyl jen omezený úder z prostoru kolem Choszczna s cílem porazit Rusy severně od Warty a udržet provincii Pomořany i spojení se Západním Pruskem. I o odborné provedení této omezené akce jsem musel těžce bojovat.

Podle mých výpočtů, opřených o zpravodajství o nepříteli generála Gehlena, mohly ruské síly na Odře denně zesílit asi o čtyři divize. Měl-li mít útok vůbec ještě nějaký smysl, musel být veden bleskově rychle, dřív než se přiblíží další ruská vojska a dřív než Rusové zpozorují náš záměr.

Rozhodující přednes o této otázce se konal 13. února v říšském kancléřství. Kromě obvyklého Hitlerova okolí byli přítomni říšský vůdce SS Himmler jako vrchní velitel skupiny armád „Visla“, Oberstgruppenführer Sepp Dietrich⁹⁴ od 6. tankové armády a můj nejbližší spolupracovník generál Wenck. Rozhodl jsem se přidělit generála Wencka na dobu útoku Himmlerovi a pověřit ho skutečným řízením operací. Kromě toho jsem byl odhodlán stanovit začátek útoku na 15. února, protože jinak se stával vůbec neproveditelným.

Bylo mi jasné, že jak Hitler, tak Himmler se těmto návrhům postaví na odpor, protože oba měli v podvědomí z toho rozhodnutí strach — jeho provedení muselo Himmlerovu neschopnost odhalit.

Himmler také před Hitlerem zastával názor, že útok musí být ještě odložen, protože malá část munice a pohonných hmot ještě není vyložena a v rukou vojska. Proti tomuto názoru jsem učinil svůj výše naznačený návrh. Narazil na prudký Hitlerův odpor.

Já: „Nemůžeme čekat, až bude vyložen poslední sud benzinu a poslední granát. Do té doby bude Rus příliš silný.“

Hitler: „Vyprošuji si, abyste mi vytýkal, že chci čekat.“

376

Já: „Nedělám vám vůbec žádné výtky, ale nemá smysl čekat na vyložení posledních zásobovacích zásilek a propásnout tím vhodný okamžik k útoku⁹⁵.“

Hitler: „Právě jsem vám řekl, že si vyprošuji, abyste mi vytýkal, že chci čekat.“

Já: „Právě jsem vám hlásil, že vám nechci dělat žádné výtky, ale čekat také nechci.“

Hitler: „Zakazuji vám, abyste mi ještě jednou vytýkal, že chci čekat.“

Já: „Generál Wenck musí být přidělen do štábu říšského vůdce, jinak není záruka, že se útok zdaří.“

Hitler: „Říšský vůdce je dost velký chlap, aby útok vedl sám.“

Já: „Říšský vůdce nemá zkušenost ani vhodný štáb, aby útok vedl samostatně. Přítomnost generála Wencka je k tomu nezbytná.“

Hitler: „Zakazuji vám, abyste mi vytýkal, že říšský vůdce na svůj úkol nestačí.“

Já: „Musím trvat na tom, aby byl generál Wenck přidělen do štábu skupiny armád, aby operace odborně řídil.“

Tak to šlo dvě hodiny v nezmenšené prudkosti. S hněvem zrudlými tvářemi, se zdviženými pěstmi stál přede mnou ten na celém těle se třesoucí muž, bez sebe vzteky a zcela neovládající se. Po každém výbuchu hněvu Hitler přecházel sem a tam po okraji koberce, pak se zase těsně přede mnou zastavil a vmetl mi další výtku. Překřikoval se přitom, oči mu lezly z důlků a žíly na spáncích mu nabíhaly.

Pevně jsem si umínil, že se ničím nedám vyvést z klidu a budu jen stále znovu opakovat své nezbytné požadavky. To jsem teď dělal se železnou důsledností.

Když se Hitler ode mne odvrátil a šel směrem ke krbu, upíral jsem pohled na Lenbachův obraz Bismarckův, visící nad krbem. Hrozivě hleděly oči toho mocného státníka, železného kancléře, na scénu, která se odehrávala u jeho nohou. Ze skrovně osvětleného konce poradního sálu ke mně zářila jeho kyrysnická přilba. „Co to děláte s mou říší?“ tak se ptal jeho pohled. A v zátylku jsem cítil oči Hindenburgovy, jehož bronzová busta oživovala protější stranu místnosti. I ony se ptaly: „Co to děláte s Německem? Co bude s mým Pruskem?“ Bylo to hrozné, ale narovnalo mi to páteř. Zůstal jsem chladný a neotřesitelný. Žádný Hitlerův výbuch nezůstal bez odpovědi. Měl poznat, že mnou jeho běsnění nehne — a poznal to.

Náhle se Hitler před Himmlerem zastavil: „Tak tedy, Himmlere, generál Wenck dnes v noci nastoupí k vašemu štábu a povede útok.“ Šel k Wenckovi a řekl mu, že se má ihned odebrat ke štábu skupiny armád. Usedl na svou židli, vyzval mě, abych si sedl vedle něho, a pravil: „Prosím, pokračujte

377

ve svém přednesu. Generální štáb dnes vyhrál bitvu.“ Přitom se usmál svým nejlíbeznějším úsměvem. Byla to poslední bitva, kterou jsem vyhrál — a teď už bylo pozdě! Nikdy jsem takovou scénu nezažil. Nikdy jsem neviděl Hitlera běsnit tak docela bez míry.

Po této chmurné episodě v nesmírném dramatu našeho zániku jsem se odebral do předpokoje a usedl k jednomu z malých stolků. Tu ke mně přistoupil Keitel: „Jak můžete Vůdci takhle odporovat? Neviděl jste, jak se rozčiloval? Co bude, jestli ho při takové příležitosti raní mrtvice?“ I vůči Keitelovi jsem zůstal chladný: „Státník musí snést i odpor a pravdu, jinak si to označení nezaslouží.“

Ke Keitelovi se přidali ještě další muži z Hitlerova okolí a měl jsem ještě jednou těžkou pozici, než byly ty úzkostlivé duše uklidněny. Pak jsem po svých průvodcích telefonicky vydal potřebné pokyny k provedení útočné bitvy. Nebylo času nazbyt. Nikdy se nevědělo, jestli nebude vybojované zmocnění v příštím okamžiku odvoláno.

Později mě účastníci té scény ujišťovali, že za celá léta svého působení ve Vůdcově hlavním stanu nikdy takovou Hitlerovu erupci nezažili; tato prý zastínila všechny dřívější.

15. února stála 3. tanková armáda pod velením generálplukovníka Rause připravena k útoku. Ráno 16. února⁹⁶ zahájila útok pod osobním dohledem generála Wencka, který byl s mými myšlenkovými postupy přesně obeznámen. Útok dělal 16. a 17. února dobré pokroky a my jsme už nabývali naděje, že by se přes všechny starosti a pochybnosti mohl zdařit a opatřit nám čas k dalším opatřením.

Tu si Wenck, který byl 17. večer na přednesu u Hitlera, kvůli únavě svého řidiče sedl sám za volant svého vozu, přemožen únavou usnul a najel do mostního zábradlí na dálnici Berlín–Štětín. Byl těžce zraněn a dopraven do lazaretu. Jeho výpadkem útok uvázl a už jej nebylo možné znovu rozpohybovat. Wenck vypadl na celé týdny.

Byl nahrazen generálem Krebsem, právě vystřídaným z místa náčelníka štábu u Modela a určeným pro frontové velení.

Krebse jsem dobře znal od goslarských myslivců. Byl to chytrý, vojensky dobře vyškolený důstojník, jemuž ovšem chyběla zkušenost velitele vojsk, neboť byl v celé válce používán jen na místech v generálním štábu. Ve své dlouhé dráze v generálním štábu si osvojil velkou obratnost v úředním jednání, ovšem také velkou přizpůsobivost, která ho vůči muži, jako byl Hitler, činila málo odolným. Kromě toho byl spolu s náčelníkem personálního úřadu pozemního vojska, generálem Burgdorfem, na válečné akademii a tykal si s ním. Burgdorf Krebse brzy vtáhl do svého přátelského kruhu ve Vůdcově hlavním stanu, do okruhu kolem Bormanna a Fegeleina, s nimiž si Krebs nyní rovněž

378

začal tykat. Tato přátelství ho ke konci toho hrůzného dramatu v říšském kancléřství připravila o duševní svobodu a nezávislost. Dokud jsme spolupracovali, tyto vlivy se neprojevovaly, protože jsem OKH zpravidla zastupoval sám. Po mém propuštění však byly znát.

Krebs dostal při svém prvním hlášení u Hitlera dubovou ratolest k Rytířskému kříži; už zde se ukázal způsob, jakým Burgdorf působil.

O několik dní později jsem se s Krebsem odebral k přednesu u Hitlera. Přišli jsme velmi brzy a ostatní důstojníci ještě nebyli na místě. Hitler nás proto pozval do své malé pracovny. Ukázal na obraz Fridricha Velikého od Graffa, visící nad jeho psacím stolem, a řekl: „Před tímto obrazem vždy čerpám novou sílu, když mě špatné zprávy hrozí srazit k zemi. Podívejte se na ty mocné modré oči, na to velké čelo. Jaká to hlava!“ Mluvili jsme pak o státnických a vojevůdcovských vlastnostech velikého krále, kterého Hitler nade vše ctil a kterému by se byl až příliš rád vyrovnal. Jeho schopnosti bohužel neodpovídaly jeho vůli.

Do této doby spadly sedmdesáté narozeniny říšského vůdce pracovní služby Hierla⁹⁷, výtečného starého důstojníka, který svůj úkol ve straně plnil s velkým idealismem a hlubokou mravní vážností. Hierl dostal od Hitlera Německý řád. Večer 24. února strávil u dr. Goebbelse. K tomu prostému jídlu jsem byl pozván i já. Protože jsem si říšského vůdce pracovní služby velmi vážil, přijal jsem. Po jídle následoval už obvyklý letecký poplach. Odebrali jsme se do protileteckého krytu a potkali tam paní Magdu Goebbelsovou a její dobře vychované, milé děti, které jsem při té příležitosti poznal.

Zatímco jsme tam čekali na konec poplachu, vzpomněl jsem si na své rozhovory s dr. Goebbelsem v roce 1943. Teď tu kolem mne seděla ta malá rodina, jejíž štěstí i konec byly spjaty s Hitlerovým osudem. Myšlenka, že jsou jejich dny sečteny, byla tísnivá a nutila k mlčení. To, co dr. Goebbels tehdy tušivě předpověděl, nastalo koncem dubna doslova⁹⁸. Ubohá žena, nevinné děti!

Do této doby spadla dále návštěva maďarské hlavy státu Szálasiho. Hitler jej přijal v mé přítomnosti v ponurém, své výzdoby zbaveném sále říšského kancléřství. Rozhovor zůstal vleklý. Dojem z toho nového muže nedával očekávat žádné činy. Působil jako povýšenec proti své vůli. Spojence jsme už neměli.

Spojenecká letecká válka napáchala v uplynulých měsících v Německu vzrůstající spoušť. Zbrojní průmysl těžce utrpěl. Obzvlášť nepříjemně byla pociťována ztráta hydrogenačních závodů,

379

na jejichž činnosti záviselo hlavně naše zásobování pohonnými hmotami. 13. ledna byl rozbombardován hydrogenační závod v Policích u Štětína. 14. ledna následovaly ropná zařízení u Magdeburku, Derbenu, Ehmenu a Braunschweigu, Leunské závody a závod na pohonné hmoty v Mannheimu, 15. ledna benzolové závody u Bochumu a Recklinghausenu. 14. ledna byl kromě toho zničen ropný závod Heide v Holštýnsku. Podle německých hlášení přitom Spojenci ztratili 57 letadel, Němci však 236.

Výpadek většiny našich závodů na pohonné hmoty omezil německé vedení na ropná ložiska u Zistersdorfu v Rakousku a u Balatonu v Maďarsku. Tato skutečnost zčásti vysvětluje jinak nepochopitelné Hitlerovo rozhodnutí přepravit hlavní síly uvolněné na západě do Maďarska — aby zachoval zbytek těžby surové ropy, stejně důležité pro tanky jako pro letectvo, a maďarské rafinerie.

Situace v Maďarsku se stala krajně napjatou nejen vojensky, nýbrž i politicky, příměřím s Rusy uzavřeným 20. ledna 1945, které Maďary zavazovalo vyslat 8 pěších divizí po boku Rusů do boje proti Německu.

Do konce ledna se sbory generálů Nehringa a von Sauckena probojovaly zpět přes Kalisz. 1. února dosáhli Rusové Odry u Kostrzyna; pronikli až do prostoru západně od Chełmna a od Elblągu. 2. února padla Toruň. 3. února pronikl protivník kolem statečně bráněné Piły do Zadních Pomořan. 5. února byla ztracena Kuronská kosa. Bojovalo se o Poznaň, Frankfurt nad Odrou a Kostrzyn. V Pomořanech postupovali Rusové mezi Pyrzycemi a Wałczem.

Od 6. února se rozvinuly boje ve městě Poznani. Rusové získali u Kostrzyna předmostí přes Odru. 8. února byly jejich útoky u Pyrzyc a Choszczna odraženy, ale boje v tomto prostoru pokračovaly ještě celé dny.

Od 10. února útočil protivník západně od Visly u Świecia a Grudziądze. 12. února byl ztracen Elbląg.

Spojenecké letecké útoky na německé ropné závody a četná města pokračovaly. Zvláště Berlín pocítil sílu těchto útoků.

13. února jsme ztratili Świecie na Visle, mnoho prostoru v Pomořanech a — na nejzazším pravém křídle v Maďarsku — budínský hrad. 15. února padly Chojnice, Piła a Tuchola, 16. února Zielona Góra, Lubsko a Żary. Vratislav byla obklíčena. 18. února postihl týž osud Grudziądz. 21. února padl Tczew.

Naproti tomu se ve dnech mezi 17. a 22. únorem podařilo skupině armád „Jih“ odstranit ruské předmostí přes Hron. Tento úspěch byl zásluhou prozíravého vedení vrchního velitele skupiny armád,

380

generála Wöhlera, o němž Hitler po přednesu o útočném plánu řekl: „Ten Wöhler sice není nacionální socialista, ale je to aspoň chlap!“

24. února jsme ztratili Poznaň a Choszczno. 28. února následovaly Człuchów, Czarne, Bobolice a Biały Bór v Zadních Pomořanech, 1. března Szczecinek.

Finsko vyhlásilo 3. března říši válku.

Toho dne zaútočila německá vojska u Lubania ve Slezsku, aby znovu získala jediné železniční spojení východně od Krkonoš mezi Berlínem a Slezskem. Útok do 8. března postupoval úspěšně, měl však jen místní význam.

Už 4. března dosáhli Rusové u Koszalinu a Kolobřehu Baltského moře. Celé Zadní Pomořany byly nyní ztraceny.

Způsob, jakým Rusové vedli válku v německých provinciích, byl nepopsatelně ukrutný. Část uprchlických kolon jsem viděl na vlastní oči. Četné zprávy očitých svědků ležely jak u OKH, tak u ministerstva propagandy.

Tu mě státní tajemník Naumann⁹⁹ z ministerstva propagandy požádal jménem dr. Goebbelse, abych o těchto metodách promluvil před domácím i zahraničním tiskem¹⁰⁰ a podal proti ruským násilnostem protest. Této prosbě jsem 6. března vyhověl, protože jsem chtěl aspoň učinit pokus zmírnit utrpení německých lidí apelem na rytířskost našich protivníků. Do své výzvy jsem zahrnul i anglosaský letecký teror. Mé zoufalé volání bohužel úspěch nemělo.

Guderian předává Zlatou sponu za boj zblízka, březen 1945
autor neznámý, Bild 183-J28838 · CC BY-SA 3.0 de

Lidskost a rytířskost v oněch měsících vyhasly. Fúrie nevýslovné odvetné války zuřila dál, a když Naumann o deset dní později požádal o nový rozhlasový projev, odmítl jsem a nechtěl jsem se ještě jednou marně před veřejností řečnicky projevovat. Svému ubohému národu jsem už nemohl dávat naději.

Téhož 6. března pronikli Spojenci na západě hluboko do vnitřního města Kolína nad Rýnem. Na východě postupovali Rusové na Štětín.

7. března prolomily západní mocnosti německou frontu směrem na Koblenz. Na východě padl Grudziądz. Obsazování Pomořan Rusy postupovalo nezadržitelně.

8. března se západním protivníkům podařilo zmocnit se nepoškozeného rýnského mostu u Remagenu. Ke zničení tohoto důležitého přechodu nedošlo pro nedostatek prostředků. Hitler zuřil a žádal oběti. Pět důstojníků bylo na základě stanného práva zastřeleno.

9. března dosáhli Rusové východního břehu Odry po obou stranách Štětína. Jedno předmostí se podařilo udržet.

381

V Maďarsku dosáhl náš konečně zahájený útok počátečních úspěchů. Jarní obleva, která tam už panovala, však ztěžovala postup tanků v rozmoklé půdě, takže tomu útoku nebylo možné přiznávat velké vyhlídky. Severně od Balatonu dokázal ještě získat nějaký terén, zatímco jižně od něj brzy uvázl.

12. březen přinesl pouliční boje ve Vratislavi.

Letecká válka zuřila nezmenšenou silou. Berlín byl bombardován dvacet nocí po sobě.

13. března vnikli Rusové do kostrzyńského Nového Města. Dosáhli Gdaňského zálivu a Pucku. Náš vlastní útok v Maďarsku dělal pokroky. Ale vzhledem k celkové situaci, rychle spějící ke katastrofě, neznamenal už tento skrovný úspěch nic.

Nakonec vyhlídka na průrazný úspěch zmizela docela. Teď selhala i dosud dobrá bojová morálka divizí SS. Pod ochranou stále ještě statečně bojujících tanků ustupovaly celé jednotky v sevřeném celku proti svému rozkazu. Na tyto divize se už nedalo spolehnout.

U Hitlera bylo hlášení o tomto chování poslední kapkou. Upadl ve strašný hněv a nařídil divizím, mezi nimi své Leibstandartě, strhnout rukávové pásky s jejich jmény. S tímto rozkazem mě chtěl poslat do Maďarska. Ten úkol jsem však odmítl a navrhl mu, aby jím pověřil právě přítomného říšského vůdce SS — přímého a za kázeň odpovědného nadřízeného Waffen-SS — a nechal ho podívat se po pořádku v Maďarsku samotném. Ten dosud odmítal jakýkoli vliv pozemního vojska na své svazky; teď se kroutil, ale nic jiného mu nezbylo, tím spíš, že já jsem měl na práci důležitější věci. Mnoho lásky si při té příležitosti u své Waffen-SS nezískal.

Ve všech těch nesnázích se jedné noci objevil u Hitlera říšský organizační vedoucí dr. Ley¹⁰¹ a učinil nový návrh: nabídl, že z politických funkcionářů NSDAP, kteří se na západě uvolňují, vytvoří Freikorps: „Nejméně 40 000 mužů fanatických bojovníků je jisto, můj Vůdce. Tito muži udrží Horní Rýn a průsmyky Černého lesa. Na to se můžete spolehnout. Dovolte, můj Vůdce, aby tento vybraný Freikorps nesl vaše hrdé jméno a jmenoval se ‚Freikorps Adolf Hitler‘. Náčelník generálního štábu musí okamžitě dodat 80 000 útočných pušek!“

Protože jsem byl o ceně toho nového útvaru přesvědčen méně než dr. Ley, požádal jsem ho, aby mi nejprve sdělil počet skutečně shromážděných bojovníků; pak bych uviděl, jak je vyzbrojit. Už jsem o něm neslyšel. Hitler neřekl vůbec nic. Pravděpodobně už svému organizačnímu vedoucímu také mnoho nedůvěřoval.

Stále ještě držely Vratislav, Hlohov, Kolobřeh, Gdaňsk, Královec. Před Štětínem zuřily těžké boje. Tu dal Hitler vrchního velitele 3. tankové

382

armády, generálplukovníka Rause, jednoho dne přijít k osobnímu přednesu, aby se informoval o situaci a bojové hodnotě 3. tankové armády. Raus začal svůj přednes vylíčením celkové situace. Hitler ho přerušil: „O celkové situaci jsem v obraze. Chtěl bych od vás slyšet podrobnosti o bojové hodnotě vašich divizí.“ Raus nyní podal podrobnosti, z nichž bylo poznat, že osobně zná každý kout své armádní fronty a dokáže přesně posoudit každý svazek. Byl jsem jeho přednesu přítomen a shledal jsem jej vynikajícím. Když skončil, Hitler ho propustil bez komentáře.

Sotva Raus opustil bunkr říšského kancléřství, v němž se přednes konal, obrátil se Hitler ke Keitelovi, Jodlovi a ke mně a zvolal: „To byl mizerný přednes. Ten muž mluvil přece jen o maličkostech. Podle řeči je to takový Východní Prus nebo Berlíňan. Ten musí být okamžitě vystřídán!“

Odvětil jsem: „Generálplukovník Raus je jeden z našich nejlepších tankových generálů. Vy, můj Vůdče, jste mu vzal slovo, když chtěl referovat o celkové situaci, a nařídil jste mu podat podrobnosti o svých divizích. A pokud jde o jeho krajanství, Raus je Ostmärker¹⁰², váš krajan, můj Vůdče!“

Hitler: „To je vyloučeno. Takový žádný Ostmärker být nemůže.“

Jodl: „Ale ano, ale ano, můj Vůdče, to docela dobře být může. Mluví jako herec Moser¹⁰³.“

Já: „Prosím, uvažte, než se rozhodnete, že generálplukovník Raus dokázal, že svou armádní frontu přesně zná, že o každé divizi mohl referovat z vlastního pozorování, že v dlouhé válce bojoval jen s vyznamenáním a že je — jak už řečeno — jeden z našich nejlepších tankových generálů!“

Hitler zůstal u svého nepříznivého mínění. Má poznámka, že nemáme přebytek dobrých generálů, nebyla nic platná. Raus byl zbaven velení. Opustil jsem rozhořčen místnost a vyhledal Rause, abych svého kamaráda připravil na bezpráví, které se mu jeho krajan Hitler chystal způsobit a jemuž jsem nedokázal zabránit.

Rause nahradil generál von Manteuffel, který se po nezdaru ardenské ofenzivy a po odsunu četných tankových svazků ze západní fronty stal pro východ použitelným.

Mezitím se ministerstvo zahraničí zjevně přece jen — byť příliš pozdě — rozhodlo navázat jednání se západními mocnostmi prostřednictvím neutrální mocnosti. Jistý dr. Hesse¹⁰⁴, Ribbentropův důvěrník, se objevil ve Stockholmu, ale neměl úspěch. Pověst o tom však znovu přivedla do hry mého zahraničněpolitického poradce dr. Barandona i mne a rozhodli jsme se, že se mám pokusit vyhledat říšského vůdce SS Himmlera a vyzvat ho, aby využil svých mezinárodních styků

383

přes Červený kříž nebo pátrací službu k tomu, aby se učinil konec stále nesmyslnějšímu vraždění.

Himmler při ofenzivě z prostoru kolem Choszczna po Wenckově výpadku naprosto selhal. Poměry v jeho velitelství se stále zhoršovaly. Nedostával jsem od jeho fronty pravdivá hlášení a nikdy jsem neměl jistotu, že budou rozkazy OKH provedeny. Proto jsem v polovině března jel do jeho hlavního stanu u Prenzlau, abych se zorientoval.

Himmlerův náčelník štábu Lammerding mě přivítal u vchodu do štábu slovy: „Nemůžete nás zbavit našeho vrchního velitele?“ Řekl jsem Lammerdingovi, že to je vlastně věc SS.

Na svou otázku po říšském vůdci jsem se dozvěděl, že Himmler onemocněl chřipkou a nachází se v sanatoriu Hohenlychen v péči svého osobního lékaře, profesora Gebhardta¹⁰⁵. Jel jsem tam ihned, zastihl Himmlera v obstojném zdraví a zjistil, že by mne lehká rýma nebyla přiměla opustit v tak napjaté situaci své vojsko.

Pak jsem tomu mocipánovi SS vyložil, že ve své osobě spojuje množství nejvyšších říšských úřadů: posty říšského vůdce SS, šéfa německé policie, říšského ministra vnitra, vrchního velitele náhradního vojska a konečně vrchního velitele skupiny armád „Visla“. Každý z těchto úřadů vyžaduje celého muže, tím spíš ve vážných válečných časech, a třebaže ho mám za schopného lecčeho, přesahuje přece jeho zatížení úřady síly jednotlivce. Mezitím prý už asi nahlédl, že není tak snadné velet vojskům na frontě. Navrhuji mu proto, aby se vzdal vrchního velení nad skupinou armád a stáhl se ke svým ostatním úřadům.

Himmler už nebyl tak sebejistý jako dřív. Zakolísal: „To Vůdci říci nemohu. Neschválí mi to.“ Spatřil jsem svou příležitost: „Pak mi dovolte, abych mu to řekl já.“ Teď musel Himmler souhlasit.

Ještě téhož večera jsem Hitlerovi navrhl zbavit přetíženého Himmlera jeho velení a na jeho místo jmenovat vrchním velitelem skupiny armád „Visla“ generálplukovníka Heinriciho, dosavadního vrchního velitele 1. tankové armády v Karpatech. Nevrle bruče Hitler souhlasil. 20. března byl Heinrici jmenován.

Co mohlo laika, jako byl Himmler, přimět, aby se tlačil k vojenskému velení? Že nerozuměl vojenským věcem, bylo jasné jemu i nám všem, patrně i Hitlerovi. Jak tedy k tomu došel? Zřejmě ho trýznila bezmezná ctižádost. Především toužil po Rytířském kříži. A pak podceňoval — stejně jako Hitler — vlastnosti nutné pro velitele vojsk. Postaven poprvé před úkol viditelný celému světu, při němž nebylo možné zůstat za kulisami a lovit v kalných vodách, musel tento muž selhat. Bylo od něho nezodpovědné, že se k takovému úkolu vnucoval; a nezodpovědné od Hitlera, že mu jej svěřil.

384

V těch dnech mě vyhledal Speer, který sledoval průběh událostí stále skeptičtěji. Přinesl zprávu, že Hitler má v úmyslu dát před příchodem nepřítele zničit všechny továrny, vodárny a elektrárny, dráhy a mosty. Speer právem poukázal na to, že toto šílenství musí mít za následek hromadnou bídu a umírání obyvatelstva, jaké nemá ve světových dějinách obdoby. Požádal mě o součinnost při odvracení tohoto záměru.

Rád jsem mu ji přislíbil a ihned se dal do práce na návrhu rozkazu, který vyznačoval linie odporu, jež je třeba na celém říšském území držet, a dovoloval ničení jakéhokoli druhu jen v předpolí těchto několika obranných linií. V ostatním Německu nemělo být zničeno vůbec nic. Všechna zařízení sloužící zásobování obyvatelstva a jeho dopravě do zaměstnání obyvatelstva měla zůstat zachována.

Příštího dne jsem s tímto návrhem šel k Jodlovi, který musel být přibrán, protože šlo o záležitost týkající se celé branné moci. Jodl návrh Hitlerovi přednesl, bohužel aniž mě k tomu přednesu přizval. Když jsme se nazítří opět viděli a já se ho zeptal na jeho stanovisko, dal mi přečíst Hitlerův rozkaz, který obsahoval pravý opak toho, oč jsme se Speerem usilovali.

Abych dal představu o zřetelné řeči Speerově, cituji z memoranda, které 18. března 1945 předložil Hitlerovi¹⁰⁶, když chtěl se mnou zabránit zničení mostů a továren:

„Musí být zajištěno, že nikdo nebude oprávněn ničit průmyslová zařízení, uhelné doly, elektrárny a jiná zásobovací zařízení, jakož i dopravní zařízení a vnitrozemské vodní cesty, bude-li boj dále přenesen na říšské území. Vyhozením mostů do povětří v zamýšleném rozsahu by byla dopravní zařízení zničena důkladněji, než to dokázaly letecké útoky posledních let. Jejich zničení znamená odstranění veškeré další možnosti života německého národa…“

„Nemáme právo podnikat v tomto stadiu války ze své strany ničení, které by mohlo zasáhnout život národa. Chtějí-li protivníci tento národ, který bojoval s jedinečnou statečností, zničit, pak ať tato dějinná hanba padne výhradně na ně. Máme povinnost ponechat národu všechny možnosti, které mu ve vzdálenější budoucnosti mohou znovu zajistit novou výstavbu.“*

Hitlerův názor na toto Speerovo memorandum, s jehož obsahem jsem se ztotožňoval, vyvrcholil ve slovech: „Prohraje-li se válka, bude ztracen i národ. Tento osud je neodvratný. Není nutné brát ohled na základy, které národ potřebuje k primitivnímu dalšímu životu. Naopak, je lépe zničit i tyto věci,

* Citováno podle norimberského protokolu z jednání z 20. června 1946.

385

neboť národ se ukázal být tím slabším a budoucnost pak náleží výhradně silnějšímu národu východnímu. Co po boji zbude, jsou beztak jen méněcenní, neboť ti dobří padli!“*

Tyto otřesné výroky padly několikrát¹⁰⁷. Dostalo se mi také příležitosti je slyšet a odpověděl jsem na to Hitlerovi, že německý národ zůstane naživu a podle neměnných zákonů přírody také naživu zůstane, i kdyby ono ničení bylo provedeno — že však zmučenému národu působí nová, odvratitelná utrpení, provede-li své záměry.

Přes to všechno byl 19. března 1945 vydán rozkaz ke zničení¹⁰⁸, po němž 23. března následoval Bormannův rozkaz k provedení. Ničení bylo svěřeno gauleiterům jakožto říšským komisařům obrany. Branná moc je odmítla.

Bormann nařídil odsunout obyvatelstvo ohrožených území do nitra říše, nebo — nebude-li to možné — dát je odpochodovat. Provedení tohoto rozkazu by bylo mělo za následek nesmírnou katastrofu, neboť nebyla učiněna žádná zásobovací opatření.

Vojenská místa se proto spolu se Speerem snažila zabránit provedení tohoto šíleného rozkazu. Buhle zabránil vydávání trhavin, takže ničení nemohlo být plně provedeno. Speer objížděl velitelská místa a objasňoval jim následky, které uposlechnutí rozkazu musí mít. Nedokázali jsme sice zabránit všemu, ale míru škod jsme přece jen podstatně snížili.

386