Staré texty

Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

X. 20. ČERVENCE 1944 A JEHO NÁSLEDKY

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

Tváří v tvář nebezpečí, které z ruského vítězství a při naprostém nedostatku záloh hrozilo provincii Východní Prusko, ležící nejblíže prolomené frontě, nařídil jsem jako nadřízený učebních jednotek tankové zbraně kolem 17. července 1944 přeložit bojeschopné svazky z Wünsdorfu a Krampnitzu u Berlína do Východního Pruska, do pevnostního obvodu Giżycko (Lötzen).

18. července se odpoledne ohlásil jeden generál letectva, kterého jsem znal z dřívějška, a požádal o rozmluvu. Sdělil mi, že nový velitel Západ, polní maršál von Kluge, zamýšlí bez Hitlerova vědomí uzavřít se západními mocnostmi příměří a za tím účelem zanedlouho vstoupit v jednání s nepřítelem. Ta zpráva na mě zapůsobila jako rána kyjem.

Před mým duševním zrakem se okamžitě rýsovaly následky, které ten Klugeho krok a jeho dopady na kolísavou východní frontu a na celoněmecký osud musely přinést. Byl by měl za následek okamžité zhroucení naší obrany na západě i na východě a vedl by k nezadržitelnému ruskému postupu. Až do toho okamžiku jsem si nedokázal představit, že by německý generál stojící proti nepříteli dospěl k takovému rozhodnutí v protikladu k hlavě říše.

Protože jsem tomu sdělení nemohl uvěřit, zeptal jsem se svého partnera v rozhovoru na jeho pramen. Odepřel jej uvést. Neřekl mi ani, proč mi to otřesné sdělení činí a co si od toho slibuje. Na mou otázku, zda se chystaný krok udá už v nejbližší budoucnosti, odpověděl ne.

Měl jsem tedy čas v klidu uvážit, co se s tím podivným sdělením dá dělat. Protože jsem v hlavním stanu ustavičnými přednesy a návštěvami nepřicházel ke klidnému uvážení, rozhodl jsem se jet 19. července na prohlídky do Olsztyna (Allenstein), Toruně (Thorn) a Inowrocławi (Hohensalza) a zjednat si během jízdy jasno o svém rozhodnutí. Ohlásím-li slyšené Hitlerovi, aniž bych znal pramen zprávy, vystavím polního maršála von Klugeho za jistých okolností neprávem těžkému a nesprávnému podezření. Dopad na pana von Klugeho a na západní frontu musel být velmi špatný. Podržím-li však zprávu pro sebe a ona se bude zakládat na pravdě, stanu se spoluvinným na zlých následcích, které musela přinést. Bylo tedy velmi těžké najít z této situace správnou cestu.

307

19. července dopoledne jsem prohlížel jednotky stíhačů tanků v Olsztyně. Během této činnosti mě můj náčelník štábu, generál Thomale, zavolal k telefonu a požádal, aby byl rozkaz k odjezdu tankových učebních jednotek z Berlína do Východního Pruska odložen o tři dny. Volal mu prý generál Olbricht1, náčelník Všeobecného úřadu pozemního vojska v Berlíně, a požádal ho o to, protože zítra — tedy 20. července 1944 — se má v okolí Berlína konat „cvičení Walküre“ náhradních a učebních jednotek, které by se bez účasti tankových učebních jednotek neuskutečnilo. Krycí slovo „Walküre“ sloužilo k zastření cvičení k odvrácení nepřátelských výsadků a vnitřních nepokojů — alespoň toto byl mně známý význam toho slova. Poté co mě Thomale uklidnil ohledně okamžité situace na východopruské hranici a ujistil mě, že odjezd má ještě dva až tři dny čas, dal jsem vnitřně zdráhavě svůj souhlas k účasti učebních jednotek na cvičení.

Odpoledne téhož dne jsem prohlížel náhradní jednotky v Toruni a 20. července dopoledne jsem jel do Inowrocławi k prohlídce tamních jednotek stíhačů tanků. Večer jsem strávil doma v Deipenhofu2. Odebral jsem se na pole a odtud mě kolem 19.00 motocyklista odvolal k telefonu, protože se očekával hovor z Vůdcova hlavního stanu. Po návratu domů jsem se od svých příbuzných dozvěděl rozhlasová hlášení o atentátu na Hitlera. Teprve kolem půlnoci jsem pak dostal spojení s generálem Thomalem a dozvěděl se od něho v krátkosti skutečnost atentátu, jméno atentátníka, Hitlerův rozkaz, abych se u něho příštího dne hlásil, a jeho úmysl povolat mě na Zeitzlerovo místo do generálního štábu. Letoun pro návrat do Východního Pruska mě měl 21. července v 8.00 vyzvednout v Inowrocławi.

Všechny jinak znějící údaje o mé činnosti 20. července 1944 jsou vymyšlené. O atentátu jsem nic netušil, s nikým jsem o něm nemluvil a 20. července jsem vedl jeden jediný telefonní hovor — ten právě zmíněný o půlnoci s generálem Thomalem.

Děj, který vedl k mému povolání do generálního štábu, se podle místopřísežného prohlášení generála Thomaleho, jež je v mém držení, odehrál takto:

20. července 1944 kolem 18.00 zavolal generálu Thomalemu do jeho služebního místa podplukovník generálního štábu Waizenegger3 z velitelského štábu branné moci generálplukovníka Jodla a ptal se po mně. Thomale udal místo mého pobytu. Nato dostal rozkaz přijít sám okamžitě do Vůdcova hlavního stanu a hlásit se u Hitlera. Dorazil tam kolem 19.00. Hitler ho přijal v přítomnosti svého pobočníka, plukovníka von Below; nejprve se ještě jednou zeptal, kde se nacházím a zda jsem zdráv, což Thomale potvrdil, a pak řekl, že byl rozhodnut jmenovat náčelníkem generálního štábu generála Buhleho4. Protože však ten byl při atentátu zraněn

308

a on neví, jak dlouho by hojení Buhleho ran trvalo, rozhodl se pověřit místo Buhleho generálplukovníka Guderiana5 výkonem funkce náčelníka generálního štábu. Thomale dostal úkol postarat se, abych se příštího rána mohl u Hitlera hlásit.

Z tohoto stavu věci vyplývá, že Hitler původně neměl v úmyslu učinit mě Zeitzlerovým nástupcem, s nímž už nějaký čas žil v konfliktech. Svou volbu obrátil na mě teprve poté, co atentátem odpadl kandidát určený pro toto málo záviděníhodné místo. Všechny závěry, které z mého pověření výkonem funkce náčelníka generálního štábu vyvodili v poválečné době Hitlerovi odpůrci, se rozpadají v nic. Patří do říše bajek, nebo se dokonce jeví jako zlovolné pomluvy.

Vlastně by si šiřitelé pověstí mohli sami říci, že nebylo lákavé drát se v červenci 1944 dobrovolně ke zpracovávání záležitostí východní fronty — a převážně o ty šlo u postavení s tím vysoce znějícím historickým jménem.

Přirozeně se mě často ptají, proč jsem to těžké místo vůbec přijal. Dalo by se prostě říci: protože mi to bylo rozkázáno. Líčení nyní následujících událostí však ukáže, že se východní fronta nacházela na okraji propasti, z níž bylo třeba zachránit milióny německých vojáků a civilní obyvatelstvo. Byl bych se ve vlastních očích stal ničemou a zbabělcem, kdybych se nebyl pokusil zachránit východní vojsko a vlast — východní Německo. Že se mi to nakonec přece jen nepodařilo, zůstává až do mé smrti neštěstím a trýzní mého bytí. Sotvakdo může osud našeho německého východu a jeho nevinných, zdatných, věrných a statečných lidí pociťovat bolestněji než já. Jsem přece sám Prus!

21. července 1944 jsem odletěl z Inowrocławi do Giżycka. Po svém příjezdu jsem měl nejprve krátkou rozmluvu s Thomalem, který mi vylíčil průběh své rozmluvy s Hitlerem z předešlého dne a průběh atentátu. Pak jsem se sešel s polním maršálem Keitelem, generálplukovníkem Jodlem a s nástupcem těžce raněného Schmundta ve funkci Hitlerova hlavního pobočníka a náčelníka personálního úřadu pozemního vojska, generálem Burgdorfem6, abychom vyjasnili otázky spojené s novým obsazením místa náčelníka generálního štábu pozemního vojska. Šlo zvláště o téměř úplné nové obsazení míst v generálním štábu OKH. Dosavadní držitelé míst byli zčásti při atentátu zraněni, jako náčelník operačního oddělení generál Heusinger a jeho nejbližší spolupracovník plukovník Brandt7, zčásti byli podezříváni, že o věci věděli, a už zatčeni, zčásti mi byli známi ze své dosavadní činnosti a jako spolupracovníci nežádoucí, zčásti ještě nikdy neviděli frontu

309

a museli být z toho důvodu vyměněni. Před touto poradou jsem ohlásil svůj příchod k převzetí záležitostí ve služebním baráku OKH na 16.00.

Po vyřízení rozmluvy s důstojníky OKW jsem se kolem poledne odebral k hlášení k Hitlerovi. Působil dost pochroumaným dojmem; jedno ucho trochu krvácelo; pravá paže byla pohmožděním téměř nehybná a ležela v pásce. Duševně byl, když mě přijal, podivuhodně klidný.

Pověřil mě výkonem funkce náčelníka generálního štábu pozemního vojska a vysvětlil, že se se svým předchůdcem Zeitzlerem už nějaký čas neshodoval. Zeitzler mu prý pětkrát dal svůj úřad k dispozici; to za války nejde a on nemůže rozhodujícím generálům v tomto ohledu přiznávat víc práv než mužům na frontě. Ti také nemohou dát výpověď nebo odejít ze služby, když se jim něco nelíbí. Zakázal8 mi se vší formálností předkládat mu žádosti o propuštění.

Rozhovor se pak obrátil k personáliím. Má přání k obsazení míst v OKH byla schválena. Řeč se dotkla i obsazení nejdůležitějších frontových velitelství. Poznamenal jsem přitom, že nový vrchní velitel Západ nemá šťastnou ruku ve velení velkým tankovým svazkům a že proto musím navrhnout použít ho na jiném místě. Hitler vpadl: „A mimoto o atentátu věděl!“ Keitel, Jodl a Burgdorf všichni tři poznamenali, že polní maršál von Kluge9 je „nejlepší kůň ve stáji“ a že se ho tedy přesto, že o atentátu věděl, nelze vzdát. Můj pokus odstranit pana von Klugeho nenápadně ze západní fronty tím ztroskotal. Protože však Hitler byl o postoji polního maršála von Klugeho zřejmě daleko lépe zpraven než já, upustil jsem od dalších kroků ze své strany.

Ke služebnímu výkladu se připojilo ještě několik Hitlerových osobních poznámek. Sdělil mi, že můj život je ohrožen a že proto nařídil střežení mé osoby tajnou polní policií. Ta také důkladně prohledala můj byt a mé automobily, nenašla však nic podezřelého. Rozhodl jsem se však poprvé, co jsem vojákem, pověřit bezprostřední ochranou svého ubytování a své služební budovy vojenskou stráž ze zotavujících se tankistů, která svou službu věrně konala až do mého propuštění. Čas od času byla vystřídána.

Hitler mi pak poradil, abych kvůli svému srdečnímu onemocnění, které mu bylo známo, konzultoval jeho osobního lékaře Morella10 a nechal si od něho dávat injekce. Konzultaci jsem provedl. Po dotázání svého berlínského lékaře jsem však nabízené injekce odmítl. Hitlerův příklad zrovna nepovzbuzoval k léčbě panem Morellem.

310

Hitler utrpěl při atentátu pohmoždění pravé paže; oba ušní bubínky byly protrženy a v pravém uchu poraněna Eustachova trubice. Z těchto vnějších zranění se zotavil velmi rychle. Jeho již existující nemoc, která se pro každého viditelně projevovala vzrůstajícím třesem levé ruky a levé nohy, s atentátem nesouvisela.

Závažněji než tělesné dopady se u něho uplatnily duševní. Odpovídajíc jeho povaze proměnila se jeho hluboce zakořeněná nedůvěra k lidem vůbec a ke generálnímu štábu a ke generálům zvlášť napříště v propastnou nenávist. V souvislosti s jeho nemocí, která nepozorovaně vede k přehodnocení mravních pojmů v člověku, stala se napříště z tvrdosti ukrutnost, ze sklonu k blufování nepravdivost. Často říkal nepravdu, aniž si toho povšiml, a u lidí předpokládal, že mu lžou. Nevěřil už nikomu.

Jednání s ním, která už předtím byla dost obtížná, se napříště utvářela v trýzeň, která se měsíc od měsíce stupňovala. Často ztrácel sebeovládání a ve svých výrazech se nechával čím dál víc unést. Ve svém užším okolí už sotva nacházel protiváhu, co byl zdvořilý a vstřícný Schmundt nahrazen neotesaným Burgdorfem.

Po hlášení u Hitlera jsem si krátce prohlédl takzvanou „situační místnost“, dějiště včerejšího atentátu, jejíž stav byl už vícekrát vylíčen, a odebral se pak k OKH do kancelářského baráku, v němž měl náčelník generálního štábu pozemního vojska své kanceláře — na své nynější pracoviště. Našel jsem barák prázdný. Nikdo nebyl k mému přijetí na místě. Po prohledání všech místností jsem v poslední zastihl spícího svobodníka jménem Riehl11. Tohoto zdatného muže jsem poslal hledat nějakého důstojníka. Po nějakém čase přivedl majora barona Freytag von Loringhoven, který mi byl znám z tankového vojska a roku 1941 byl u mé tankové armády jedním z mých ordonančních důstojníků. Požádal jsem Freytaga, aby převzal záležitosti mého pobočníka.

Pak jsem se pokusil zavolat skupinám armád, abych se informoval o situaci na frontě. V pracovně náčelníka generálního štábu stály tři telefonní přístroje, jejichž určení mi nebylo jasné. Zvedl jsem první sluchátko. Ohlásil se ženský hlas. Když jsem řekl své jméno, vykřikla a zavěsila. Trvalo dlouho, než jsem spojovací pomocnice uklidnil natolik, aby mi požadovaná spojení navázaly.

Vývoj situace do 20. července 1944 je ke čtení v předchozí kapitole. Byl otřesný. Aby se dalo pomoci, muselo být nejprve učiněno práceschopným OKH. Toto ústřední místo východní fronty bylo v zoufalém stavu. Můj předchůdce měl v úmyslu přeložit OKH do tábora Maybach

311

u Zossenu u Berlína. Podstatné části už tam byly, tak generální ubytovatel se všemi svými orgány, náčelník dopravy branné moci a pozemního vojska a četná další důležitá oddělení. Spojovací linky byly z velké části už přepojeny. Z Východního Pruska se jen s obtížemi daly vést hovory na frontu a pro zásobování celého pozemního vojska, které příslušelo OKH.

Prvním rozhodnutím, které bylo nutno učinit, bylo rozhodnutí o budoucím sídle OKH. Rozhodl jsem se pro Východní Prusko, kde zůstávali i Hitler a OKW. Už uskutečněné přesuny do Zossenu musely být neprodleně vráceny zpět.

Dalším krokem k obnovení uspořádaných poměrů bylo obsazení míst. Povolal jsem generála Wencka, který byl v té době náčelníkem štábu u Schörnera, za náčelníka operačního oddělení, brzy jsem však jeho postavení rozšířil na náčelníka velitelského štábu OKH a podřídil mu kromě operačního oddělení ještě oddělení organizační a oddělení Cizí armády východ, aby byl celý operační aparát v jedněch rukou. Vedením operačního oddělení byl pověřen plukovník von Bonin12, vedením organizačního oddělení podplukovník Wendland13. Oddělení Cizí armády východ si podržel osvědčený plukovník Gehlen. Generálním ubytovatelem se místo generála Wagnera14, který skončil sebevraždou, stal plukovník Toppe15. Generálem dělostřelectva u OKH byl jmenován generál Berlin16, můj dělostřelecký poradce z Francie a z Ruska, náčelníkem spojovacího vojska pozemního vojska a branné moci generál Praun, můj starý spojovací velitel z tažení 1940/41. Než mohli všichni tito muži přijít, uplynulo několik dní; než byli zapracováni, další čas. Z nejdůležitějších členů starého OKH zůstal ve svém úřadě jen náčelník dopravy branné moci a pozemního vojska, schopný generál Gercke17.

V prvních týdnech své činnosti jsem měl plné ruce práce udržet stroj v chodu. K přemýšlení o ostatních problémech doby nezbýval klid. Věci, které se dnešnímu člověku jeví důležitými, se mě tehdy sotva dotýkaly okrajem. V tlaku záležitostí nezbýval na denní události mimo frontu čas. Moji noví spolupracovníci i já sám jsme pracovali hluboko do noci, abychom zachránili frontu.

Jaký účinek tedy atentát 20. července skutečně měl?

Muž, na kterého byl namířen, byl lehce zraněn. Jeho tělesný stav, který tak jako tak nebyl nejlepší, byl ještě více oslaben. Jeho duševní rovnováha byla navždy porušena. Všichni zlí duchové, kteří v něm dřímali, byli povoláni na scénu. Napříště už neznal žádné zábrany.

Měl-li mít atentát vážné dopady na německý vládní aparát, museli by být nejdůležitější nositelé nacionálněsocialistického režimu

312

odstraněni zároveň s Hitlerem. Ale z těch nebyl při atentátu nikdo přítomen. Na odstranění Himmlera, Göringa, Goebbelse a Bormanna18 — abych jmenoval jen ty nejdůležitější — nebylo pamatováno. Spiklenci se nesnažili opatřit si ani tu nejmenší záruku, že své politické plány v případě zdaru atentátu také skutečně budou moci provést.

Atentátník, hrabě Stauffenberg, si byl této slabiny svého plánu rovněž jasně vědom, neboť svůj úmysl už jednou vzdal, když několik dní předtím na Obersalzbergu zpozoroval, že Himmler a Göring, s jejichž přítomností počítal, nejsou v sále. Není mi známo, proč hrabě Stauffenberg 20. července ke skutku přikročil, ačkoli předpoklady pro plný politický úspěch jeho kroku chyběly. Snad ho ke skutku pohnal zatykač na dr. Goerdelera.

Měl-li atentát dále i v případě Hitlerova usmrcení vést k převzetí moci spiklenci, musela být vojska, jichž k tomu bylo prostě zapotřebí, spolehlivá. Spiklenci však nedisponovali ani jedinou rotou. Nebyli proto ani schopni strhnout na sebe moc v Berlíně, když hrabě Stauffenberg s nepravdivou zprávou o zdaru svého útoku přistál z Východního Pruska v Berlíně. Důstojníci a mužstvo svazků svolaných pro „Walküre“ neměli tušení, oč jde. Z toho se také vysvětluje jejich „selhání“ ve smyslu spiklenců.

Také mnou ze zcela jiných důvodů schválené zdržení odjezdu učebních jednotek tankové zbraně nemohlo k úspěchu přispět, protože spiklenci se vůbec nemohli odvážit zasvětit vojsko a jeho velitele do svých plánů.

Zahraničněpolitické předpoklady úspěchu atentátu dány nebyly. Styky spiklenců s rozhodujícími politiky nepřátelské ciziny byly skrovné. Žádný z rozhodujících nepřátelských politiků se ani v nejmenším nezavázal ve prospěch spiklenců. Nezajdeme patrně příliš daleko, řekneme-li, že vyhlídky říše by při zdaru atentátu nebyly o nic lepší, než bohužel jsou dnes. Našim nepřátelům přece nešlo jen o odstranění Hitlera a nacismu.

Prvními oběťmi atentátu byli plukovník Brandt z operačního oddělení OKH, generál Korten19, náčelník generálního štábu letectva, generál Schmundt, Hitlerův hlavní pobočník, a stenograf Berger20. Kromě toho bylo mnoho členů OKH a OKW zraněno. Tato oběť byla zbytečná.

Dalšími oběťmi byli ti, kdo na spiknutí spolupůsobili nebo o něm věděli, a jejich rodiny. Jen malý počet popravených byl skutečně činně na spiknutí účasten. Velmi velká část o něčem slyšela a zaplatila kamarádsky míněné mlčení o pověstech a rozhovorech v předpokojích hořkou smrtí.

313

Jako první padli hlavní vůdcové, pokud si — jako generálplukovník Beck, generální ubytovatel Wagner, generál von Tresckow, plukovník baron Freytag von Loringhoven21 a jiní — sami neukončili svůj život, nebo nebyli zastřeleni z rozsudku Frommova stanného soudu — jako hrabě Stauffenberg, Olbricht, Mertz von Quirnheim22 a von Haeften23.

Hitler nařídil, aby všichni obžalovaní byli odsouzeni před společným soudem, Lidovým soudním dvorem. Pro vojáky znamenal tento rozkaz, že je neměl soudit příslušný Říšský válečný soud, nýbrž zvláštní soud z civilních soudců; že pro ně neplatily obvyklé vojenské trestní zákony a předpisy o výkonu trestu, nýbrž nenávistí a mstivostí diktované zvláštní rozkazy Hitlerovy. Za diktatury proti těmto rozkazům nebyl žádný opravný prostředek.

Aby bylo možné předvést vojáky podezřelé ze spolupachatelství nebo z toho, že o činu věděli, Lidovému soudnímu dvoru, bylo nutné jejich předchozí propuštění z branné moci. To se mělo provést na základě vyšetřování, jímž Hitler pověřil takzvaný „dvůr cti“24, do něhož byl pod předsednictvím polního maršála von Rundstedta vedle Keitela, Schrotha, Kriebela25 a Kirchheima26 povolán i já.

Má prosba, abych pro přetížení novým úřadem, který jsem měl obstarávat navíc ke svému postavení generálního inspektora tankových vojsk, nebyl tímto neblahým úkolem zatěžován, zůstala nepovšimnuta. Dosáhl jsem jen toho, že jsem dostal stálého zástupce — právě generála Kirchheima —, bránily-li mi mé jiné služební povinnosti v účasti na zasedáních. Zprvu jsem se jednání vůbec neúčastnil, dokud mě Keitel z Hitlerova příkazu nevyhledal a nevyzval, abych se přece alespoň příležitostně dostavil. Chtě nechtě jsem se tedy musel dvou nebo tří těchto příšerných jednání zúčastnit. Co jsem tam slyšel, bylo hluboce smutné a otřesné.

Přípravné vyšetřování vedli Kaltenbrunner27 a SS-Gruppenführer Müller28 od gestapa. Prvně jmenovaný byl rakouský právník, druhý bavorský úředník. Ani jeden neměl pochopení pro důstojnický sbor; o Müllerovi lze říci, že k němu choval směs nenávisti a pocitů méněcennosti; ostatně to byla ledově chladná, ctižádostivá povaha. Kromě těchto dvou se zasedání účastnili náčelník personálního úřadu pozemního vojska generál Burgdorf a jeho nejbližší spolupracovník generál Maisel29; byli zapisovateli a pozorovateli z Hitlerova příkazu.

Spisy přípravného vyšetřování obsahovaly vlastnoručně sepsané údaje obviněných, většinou přiznání téměř nepochopitelné otevřenosti — tak, jak důstojníci před čestným soudem vypovídat bývali zvyklí: před soudem, který se skládal z druhů téhož stavu a téhož pojetí cti. Že se však ti nešťastníci nacházeli u gestapa před zcela jinak smýšlejícími vyšetřovateli

314

, si očividně nikdy neuvědomili. Výpovědi proto obsahovaly nejen to, co se týkalo dotyčných samých, nýbrž i jména a činy nebo opomenutí jiných. Každý, jehož jméno bylo v některém z těch záznamů zmíněno, byl zatčen a vyslechnut. Tak se gestapu brzy podařilo získat téměř úplný obraz rozsahu spiknutí i kruhu účastníků. A nejen to. Tváří v tvář otevřeným přiznáním bylo často nemožné prohlásit jejich pisatele za nevinné nebo nezúčastněné.

Při těch několika příležitostech své přítomnosti jsem se poctivě pokoušel zachránit, koho jsem jen zachránit mohl. Bohužel jich bylo jen málo, u nichž se mi tato přátelská služba zdařila. V témže smyslu jako já působili ostatní přísedící, zvláště Kirchheim, Schroth a Kriebel. Polní maršál von Rundstedt nás vždy podporoval.

„Dvůr cti“ měl pouze vyšetřit, zda obviněný bude podle výsledku přípravného vyšetřování před Lidovým soudem pravděpodobně odsouzen jako spoluviník nebo jako ten, kdo o činu věděl, nebo ne. Platil-li prvně jmenovaný předpoklad, navrhl příslušný personální úřad dotyčného k vyobcování z branné moci. Tím pak už nebyla dána příslušnost Říšského válečného soudu. Toto zjištění mohlo být učiněno pouze na základě předložených spisů. Výslechy obviněných nebyly připuštěny.

Tato ponurá jednání uváděla do největších konfliktů svědomí. Každé slovo muselo být uváženo, aby očištění jednoho nepřivedlo do neštěstí jiné, dosud neznámé nebo dokonce zatčené kamarády.

Rozsudky smrti Lidového soudu byly vykonávány oběšením30 — způsobem smrti, který německé trestní právo, a tím spíše vojenské trestní právo, předtím neznalo. Do té doby byli vojáci, u nichž byla shledána vina hodná smrti, usmrcováni kulkou. Výkon trestu smrti oběšením byl dovezen z Rakouska. Ale bohužel se užívá i dnes.

Kdo provádí státní převrat, musí počítat s tím, že v případě nezdaru propadl pro velezradu životem. Ale kolik z těch, kdo byli za 20. červenec 1944 popraveni31, si toho bylo vědomo? Patrně jen nemnozí. Tento argument ovšem před Hitlerem neplatil32. Došlo tak k tomu, že byli odsuzováni důstojníci, kteří se o úmyslu státního převratu dozvěděli teprve bezprostředně před 20. červencem a hned neučinili hlášení, protože si dosah slyšeného sotva mohli tak rychle uvědomit.

Zcela nezúčastnění byli vtaženi do víru smrti proto, že se pokusili pomoci kamarádům. Snad nejotřesnějším příkladem toho je případ generála Heistermana von Ziehlberg33, zetě mého vysoce ctěného dřívějšího inspektora a

315

velitele divize, generála von Tschischwitze. Ziehlberg byl 20. července 1944 velitelem jedné divize na východní frontě. Jeho první důstojník generálního štábu, major Kuhn34, dříve v organizačním oddělení OKH pod generálem Stieffem35, o spiknutí věděl. Ziehlberg dostal telegram s rozkazem Kuhna ihned zatknout a pod ostrým dozorem poslat do Berlína. Dovolil Kuhnovi odjet napřed samotnému na nové velitelské stanoviště. Chtěl mu tím dát šanci. Kuhn však nabídnuté příležitosti nepoužil k tomu, aby se zastřelil, jak Ziehlberg předpokládal, nýbrž aby přešel k nepříteli.

Ziehlberg byl zatčen a postaven před válečný soud. Ten soudil mírně. Po nějakém čase se Hitler o rozsudku dozvěděl. Nařídil nové řízení s cílem uznat na trest smrti, protože Kuhn jako bývalý člen organizačního oddělení OKH nabyl znalosti nejtajnějších věcí a jeho přechod k nepříteli znamená proto značnou nevýhodu pro vedení války. Ziehlberg byl v únoru 1945 zastřelen.

Rovněž druhý zeť mého nešťastného nadřízeného, dobrosrdečný generál Gothsche, se dočkal téhož osudu, ovšem z jiného důvodu: vyslovil se, že tuto válku už patrně nelze vyhrát.

Jakkoli smutné byly osudy odsouzených, téměř ještě horší se utvářel úděl pozůstalých. Zatýkání příbuzných, které na ně dopadlo, vytvořilo velkou nouzi a duševní muka. Pomoci a zmírnit se dalo jen málo.

Výsledek atentátu je strašný, ať už se na věci díváme jakkoli. Já sám vraždu v každé podobě odmítám. Naše křesťanské náboženství o tom dává jednoznačné přikázání. Proto nemohu rozhodnutí k atentátu schvalovat. Odhlédnu-li od tohoto náboženského důvodu, musím však také konstatovat, že nebyly dány ani vnitropolitické, ani zahraničněpolitické předpoklady zdaru státního převratu. Přípravy byly zcela nedostatečné, výběr osobností pro nejdůležitější postavení nepochopitelný.

Hnací silou byl původně dr. Goerdeler36, idealista, který věřil, že státní převrat lze provést bez atentátu. On a jeho spoluspiklenci byli nepochybně prodchnuti myšlenkou učinit pro svůj národ to nejlepší. Dr. Goerdeler také provedl výběr většiny vedoucích osobností a vedl o tom seznamy, které vlastní neopatrností padly gestapu do rukou.

O povaze generálplukovníka Becka, určeného za hlavu říše, jsem se už vyslovil výše. Jeho chování 20. července potvrzuje správnost mého názoru. Polní maršál von Witzleben37 byl nemocný muž. Nenáviděl sice Hitlera z celé duše, stěží však měl odhodlanost k provedení vojenského puče v tak napjaté situaci. Generálplukovník Hoepner byl statečný frontový voják; pochybuji však,

316

zda si dosah svých činů 20. července plně uvědomil. Generál Olbricht byl velmi schopný důstojník a svůj okruh úkolů ovládal; neměl však žádnou velitelskou pravomoc a žádné vojsko, o něž by se byl státní převrat mohl opřít.

Až do 20. července 1944 se léta diskutovalo a vyjednávalo. Okruh těch, kdo o tom věděli, se neustále rozšiřoval. Není divu, že gestapo nakonec zvětřilo ten či onen z různých kroužků spiklenců a že teď hrozila vlna zatýkání38. Tato hrozící vlna zatýkání zase patrně vzbudila v impulsivním hraběti Stauffenbergovi rozhodnutí k atentátu, které by ostatní spiklenci byli sotva pojali.

Provedení atentátu se nezdařilo. Atentátník se však naprosto zmýlil co do účinku své bomby a choval se víc než neuváženě. Generálplukovník Fromm, vrchní velitel náhradního vojska, hrál neprůhlednou roli. I on se nakonec stal obětí toho neblahého atentátu39. Generál Heinrich von Stülpnagel40, vojenský velitel ve Francii, velký idealista, kterého jsem dobře znal a při každé přítomnosti v Paříži vyhledával, musel zemřít strašným způsobem. Nejhroznější byl však konec polního maršála Rommela41, o němž jsem se pravdu dozvěděl teprve v zajetí. Teprve tehdy jsem si celou tragiku, v níž jsme žili, plně uvědomil.

Přirozeně se stále znovu nadhazuje otázka, co by se bylo stalo, kdyby byl atentát vyšel. Nikdo to nemůže říci. Jen jedno se zdá jisté: tehdy ještě velmi velká část německého národa v Adolfa Hitlera věřila a byla by došla k přesvědčení, že atentátníci odstranili jediného muže, který snad ještě mohl dovést válku ke snesitelnému konci. Tímto odiem by byl v první řadě zatížen důstojnický sbor, generalita a generální štáb, už za války, ale i potom. Nenávist a opovržení národa by se byly obrátily proti vojákům, kteří by byli uprostřed zápasu na život a na smrt vraždou hlavy říše a porušením vojenské přísahy učinili ohroženou státní loď bez vůdce. Že by s námi proto byli naši nepřátelé zacházeli lépe, než se stalo po zhroucení, je nepravděpodobné.

Nyní se bude někdo ptát: Co se tedy mělo stát? Na to mohu říci jen toto: mluví a píše se tolik o odporu proti Hitlerovu režimu. Kdo z dosud žijících, z těch řečníků a pisatelů, kteří se k Hitlerovi mohli dostat, sám skutečně byť jen jedinkrát odpor kladl? Kdo se odvážil byť jen jedinkrát Hitlerovi sdělit svůj odchylný názor a dokonce tváří v tvář diktátorovi na svém mínění setrvat? To se mělo stát! V měsících, v nichž jsem zažíval přednesy o situaci a četná vojenská, technická a politická jednání u Hitlera, činilo to jen velmi

317

málo lidí, z nichž bohužel jen nemnozí dosud meškají mezi živými. Musím však odmítnout nazývat odbojáři ty lidi, kteří jen za kulisami šuškali, že jsou jiného názoru, kteří se jen pokoušeli podněcovat jiné. Tady se cesty rozcházejí.

Kdo byl jiného názoru než Hitler, měl povinnost říci mu to otevřeně, kdykoli se mu naskytla příležitost. To platí v první řadě a docela zvláště pro dobu, kdy to ještě mělo účel, totiž pro dobu před válkou. Kdo se domníval, že je mu jasné, že Hitlerova politika musí vést k válce, že válce muselo být zabráněno, že se musela stát neštěstím pro náš národ, ten před válkou příležitost hledat a najít musel — aby to Hitlerovi a německému národu řekl s nedvojznačnou zřetelností, když ne doma, pak z ciziny. Učinili to tehdejší odpovědní?

Viděl jsem německé vojáky ve dvou těžkých válkách a měl jsem ve druhé světové válce tu čest jim velet. Jak bojovali — věrní až do smrti, věrní své přísaze přes hrozící porážku —, tak věrní mají zůstat. Jedině z této věrnosti, z této obětavosti, z tohoto nevysloveného hrdinství může vzejít znovuzrození silného a zdravého národa a státu. Dej Bůh, aby se mladé generaci podařilo vybudovat na tomto šlechetném základě v míru nové Německo — Německo, před nímž budou mít ostatní národy opět úctu jako kdysi.

318

Vysvětlivky

  1. Friedrich Olbricht (1888–1944), generál pěchoty, od února 1940 náčelník Všeobecného úřadu pozemního vojska v OKH; klíčová postava vojenského odporu — od zimy 1941/42 rozpracovával „Walküru“ jako krytí pro puč a roku 1943 přivedl do svého úřadu Stauffenberga. U Guderiana na s. 307 žádá Thomaleho o vojska, na s. 313 mezi popravenými a na s. 316 jako „Olbricht bez vojska“, kterého Guderian nazývá „velmi zdatným“ důstojníkem. Popraven zastřelením v noci z 20. na 21. 7. 1944 ve dvoře Bendlerblocku.↩︎

  2. Deipenhof převzal Guderian 15. října 1943 jako „dotaci“ (Dotation) z Hitlerovy ruky — statek o 974 hektarech v okrese Hohensalza v Říšské župě Wartheland, tedy na polském území připojeném k Říši. Výnosová hodnota byla odhadnuta na 1,23 milionu říšských marek, dalších 43 000 marek bylo určeno na opravy a novostavby. O dalším osudu polských předchozích vlastníků není nic známo. Odstavec vznikl roku 1950, pět let po tom, co Guderian o statek přišel.↩︎

  3. Heinz Waizenegger (1913–1986), podplukovník generálního štábu; od 17. 8. 1942 důstojník štábu vedení branné moci a od listopadu 1942 do 28. 2. 1945 pobočník generálplukovníka Jodla. Dne 20. 7. 1944 byl přítomen v poradní místnosti ve Vlčím doupěti (dostal černý odznak za zranění) a téhož dne kolem 18 hodin telefonicky hledal Guderiana u generála Thomaleho — tím začíná řetěz událostí, který podle Thomaleho místopřísežného prohlášení vedl ke Guderianovu jmenování náčelníkem generálního štábu. Do roku 1947 v zajetí, roku 1946 svědčil v Norimberku pro Jodla, poté dlouholetý manažer Mercedes-Benz v USA.↩︎

  4. Walther (Walter) Buhle (1894–1959), generál pěchoty (1. 4. 1944), od února 1942 náčelník armádního oddělení (Heeresstab) při OKW, od 1. 2. 1945 šéf Úřadu pro výzbroj pozemního vojska. U Guderiana muž, jehož Hitler původně zamýšlel jmenovat náčelníkem generálního štábu a jehož zranění při atentátu 20. 7. 1944 vedlo k tomu, že Hitler pověřil Guderiana; dále ten, kdo odhalil tisíce nevyužitých kořistních děl ve zbrojních skladech a v březnu 1945 zabránil vydávání trhavin k provedení Hitlerova ničivého rozkazu; podle jednoho z pramenů „lehce zraněn“, podle jiného „těžce zraněn a hospitalizován“. Po válce v americkém zajetí do června 1947.↩︎

  5. Guderian nejmenuje, na co odpovídá. Poválečné výtky proti němu se netýkají jeho činnosti 20. července, nýbrž toho, co přišlo potom: Hitlerovým výnosem z 2. srpna 1944 byl jmenován do „dvora cti“, tělesa, které mezi 4. srpnem a 14. zářím 1944 vyloučilo z branné moci 55 důstojníků a dalších 29 propustilo a vydalo je tím Lidovému soudnímu dvoru, jehož rozsudky smrti se vykonávaly oběšením. Sám o tomto členství píše na stranách 312 až 315.↩︎

  6. Wilhelm Burgdorf (1895–1945), generál pěchoty, od října 1944 náčelník personálního úřadu pozemního vojska a zároveň Hitlerův hlavní pobočník u OKW jako Schmundtův nástupce; Guderian na s. 310 píše, že byl „zdvořilý a vstřícný Schmundt nahrazen neotesaným Burgdorfem“. 14. 10. 1944 spolu s Maiselem doručil Rommelovi Hitlerovo ultimátum a jed; 1./2. 5. 1945 sebevražda jedem spolu s Hansem Krebsem ve Führerbunkeru.↩︎

  7. Heinz Brandt (1907–1944), plukovník generálního štábu (Oberst i. G. od 1. 5. 1943); od 1. 11. 1940 Ia operačního oddělení OKH a nejbližší spolupracovník generála Heusingera. U Guderiana na s. 308 jako zraněný držitel místa, které bylo po atentátu nutno znovu obsadit, na s. 312 jako první oběť bomby. Na poradě 20. 7. 1944 ve Vlčím doupěti odsunul Stauffenbergovu aktovku s bombou za nohu stolu — to se obvykle považuje za důvod, proč Hitler přežil; sám přišel o nohu a 21. 7. 1944 zemřel v lazaretu Karlshof (též Carlshof) u Rastenburgu, 22. 7. 1944 posmrtně jmenován generálmajorem.↩︎

  8. Zákaz není doložen odjinud než z Guderianova vlastního podání. V knize nese výkladovou úlohu: vysvětluje, proč Guderian ve funkci zůstal až do 28. března 1945, kdy jej Hitler po ostrých sporech o beznadějnou vojenskou situaci úřadu zbavil. Všechna další místa, kde Guderian píše, že proti rozkazu protestoval a přesto zůstal, se mají číst proti této větě.↩︎

  9. Kluge byl rozhodnutím ze 16. srpna 1944, které nabylo účinnosti následujícího dne, velení na Západě zbaven a vystřídal jej Model. Na cestě do Německa požil 19. srpna 1944 u Verdunu kyanid — dvacet devět dní po rozmluvě, o níž Guderian píše. Den předtím napsal Hitlerovi dopis, v němž ho vyzval válku ukončit („německý národ trpěl tak nevýslovně, že je čas udělat té hrůze konec“) a zároveň mu vyjádřil obdiv. Hitler měl Klugeho za muže, který o atentátu věděl, a ponechal ho ve funkci další čtyři týdny.↩︎

  10. Theodor Morell (1886–1948), lékař, od roku 1936 Hitlerův osobní lékař, od 24. 12. 1938 profesor, 21./23. 4. 1945 odvolán a odvezen z Berlína. U Guderiana muž, jehož injekce Guderian na Hitlerovu radu odmítl („Hitlerův příklad zrovna nepovzbuzoval“), dodavatel Hitlerových drog a člen kliky kolem Hitlera s pochybnými obchodními praktikami. Po válce internován v Dachau, nikdy obžalován; zemřel 26. 5. 1948 v Tegernsee.↩︎

  11. Svobodník, jehož Guderian 21. 7. 1944 našel spát jako jediného člověka v prázdných kancelářích náčelníka generálního štábu pozemního vojska.↩︎

  12. Bogislaw von Bonin (1908–1980), plukovník generálního štábu, od léta 1944 náčelník operačního oddělení generálního štábu pozemního vojska jako Heusingerův nástupce, jmenovaný Guderianem po 20. červenci. 16./17. 1. 1945 nařídil evakuaci Varšavy proti Hitlerovu rozkazu a téhož dne byl zatčen gestapem, vězněn ve Flossenbürgu a Dachau a v květnu 1945 osvobozen.↩︎

  13. Horst Wendland (1912–1968), podplukovník generálního štábu, později plukovník, od roku 1944 náčelník organizačního oddělení generálního štábu pozemního vojska — jmenovaný Guderianem při přestavbě OKH po 20. červenci (s. 311). Po válce vysoký funkcionář organizace Gehlen a BND, roku 1967 komisařský viceprezident, v Bundeswehru generálmajor. 8. 10. 1968 se ve služebně v Pullachu zastřelil kvůli depresím; téhož dne zemřel i admirál Lüdke, spekulace o špionážní aféře se nepotvrdily.↩︎

  14. Eduard Wagner (1894–1944), generál dělostřelectva, od října 1940 generální ubytovatel pozemního vojska — odpovědný za zásobování polního vojska, vojenskou správu v operačním prostoru a do značné míry i za zacházení se sovětskými zajatci a koordinaci s Einsatzgruppen. Byl napojen na vojenský odpor a 20. 7. 1944 zajistil letadlo, kterým se Stauffenberg vrátil z Wolfsschanze do Berlína; Guderian na s. 311 píše jen „generála Wagnera, který skončil sebevraždou“. Zastřelil se 23. 7. 1944 v Zossenu, aby se vyhnul zatčení a výslechu gestapa.↩︎

  15. Alfred Toppe (28. 6. 1904 Zernin, Meklenbursko – 8. 12. 1971 Hösel u Ratingenu) — plukovník generálního štábu, od 1. 10. 1944 generálmajor. Od 22. 7. 1944 do konce války nástupce Eduarda Wagnera ve funkci generálního ubytovatele pozemního vojska, od 24. 4. 1945 generální ubytovatel Wehrmachtu. Dříve náčelník štábu X. armádního sboru a v zásobovacích funkcích ve Francii i na východní frontě. V květnu 1945 zajat Brity, propuštěn 1948. Po válce autor a editor vojensko-historických studií, mimo jiné pro americkou Historical Division. V knize na s. 311.↩︎

  16. Wilhelm Berlin (1889–1987), generál dělostřelectva; od 21. 7. 1944 generál dělostřelectva u náčelníka generálního štábu, jmenovaný Guderianem hned při přestavbě OKH po atentátu, dříve Guderianův dělostřelecký poradce ve Francii a v Rusku. Válku přežil v americkém zajetí.↩︎

  17. Rudolf Ernst Otto Gercke (1884–1947) — * 17. 8. 1884 Nikolaiken ve Východním Prusku (dnes Mikołajki), † 17. 2. 1947. Generál pěchoty (19. 4. 1942), od 26. 8. 1939 do května 1945 náčelník dopravnictví branné moci a pozemního vojska — jediný z vedoucích mužů starého OKH, který po 20. červenci 1944 zůstal ve svém úřadě, jak Guderian zdůrazňuje. Prameny se rozcházejí o okolnostech jeho smrti: jedna databáze ji klade do amerického zajetí, jiná do nemocnice v Marburgu; rozchází se i přesný název funkce (Chef des Transportwesens / Chef des Feldtransportwesens).↩︎

  18. Martin Bormann (1900–1945), reichsleiter (1933), od 12. 5. 1941 vedoucí stranické kanceláře s právy říšského ministra, od 12. 4. 1943 „tajemník vůdce“. U Guderiana ten, komu Hitler místo SA uložil postavit Volkssturm (Bormann to přenesl na všechny gauleitery a jednotka se nepatřičně nadmula), a člen kliky, která Hitlera izolovala. V Norimberku byl 1. 10. 1946 odsouzen v nepřítomnosti k smrti; zemřel 2. 5. 1945 v Berlíně sebevraždou kyanidem, ostatky nalezeny 1972, totožnost potvrzena DNA 1998; podle jednoho z pramenů Halberstadt, podle jiného Wegeleben.↩︎

  19. Günther Korten (1898–1944) — * 26. 7. 1898 Kolín nad Rýnem, † 22. 7. 1944 v lazaretu Vůdcova hlavního stanu u Rastenburgu. Náčelník generálního štábu letectva od srpna/září 1943; generálplukovník posmrtně. Těžce zraněn Stauffenbergovou bombou 20. července 1944 a dva dny poté zranění podlehl — Guderian ho uvádí na druhém místě mezi „prvními oběťmi atentátu“, které označuje za zbytečné.↩︎

  20. Heinrich Berger (1905–1944), uváděn též jako Heinz; civilní stenograf, od roku 1942 v Hitlerově štábu. Při atentátu 20. 7. 1944 ve Vlčím doupěti stál u mapového stolu, přišel o obě dolní končetiny a téhož dne zranění podlehl — byl jediný, kdo zemřel přímo na místě. Nejde o SS-Obergruppenführera Gottloba Bergera.↩︎

  21. Wessel Freiherr Freytag von Loringhoven (1899–1944), plukovník, účastník spiknutí 20. července 1944; 26. 7. 1944 spáchal sebevraždu. Není totožný s majorem Berndem Freytagem von Loringhoven, který je v knize o tři strany dřív.↩︎

  22. Albrecht Ritter Mertz von Quirnheim (1905–1944), plukovník generálního štábu, Stauffenbergův nástupce ve funkci náčelníka štábu Všeobecného úřadu pozemního vojska a jeho přítel od mládí; 20. července 1944 spolu s Olbrichtem spustil „Walküre“. V knize na s. 313. Popraven zastřelením 21. 7. 1944 Frommovým stanným soudem ve dvoře Bendlerblocku, druhý v pořadí po Olbrichtovi.↩︎

  23. Werner von Haeften (1908–1944), nadporučík a Stauffenbergův pobočník, doprovázel ho do Wolfsschanze a pomáhal s náložemi. V noci z 20. na 21. 7. 1944 popraven zastřelením Frommovým stanným soudem ve dvoře Bendlerblocku; při popravě se postavil před Stauffenberga a přijal kulky určené jemu.↩︎

  24. „Dvůr cti“ (Ehrenhof) zřídil Hitler výnosem z 2. srpna 1944. Vyobcování z branné moci, které dvůr navrhoval, odnímalo důstojníkovi příslušnost Říšského válečného soudu a vydávalo ho Lidovému soudnímu dvoru, jehož rozsudky smrti se vykonávaly oběšením; o návrzích dvora rozhodoval nakonec sám Hitler. Mezi 4. srpnem a 14. zářím 1944 bylo takto z branné moci vyloučeno 55 důstojníků a dalších 29 propuštěno. Řádnými členy byli Rundstedt jako předseda, Keitel, Guderian, Schroth a Karl Wilhelm Specht; Kriebel a Kirchheim byli náhradníci. Guderian mezi členy jmenuje i Karla Kriebela a Heinricha Kirchheima, kteří byli podle výnosu z 2. srpna 1944 pouze náhradníky; naopak vynechává Karla Wilhelma Spechta, který byl řádným členem.↩︎

  25. Karl Kriebel (26. 2. 1888 Metz – 28. 11. 1961 Aufkirchen), generál pěchoty. Od 1. 4. 1943 velící generál zastupujícího VII. armádního sboru a velitel vojenského okruhu VII v Mnichově. Dříve velitel 56. a 46. pěší divize, Rytířský kříž 1940. Podle vůdcovského výnosu z 2. 8. 1944 zástupce v „čestném dvoře“, ne řádný člen; zasedání se účastnil v srpnu a září 1944. Bratr Hermanna Kriebela, spoluorganizátora Hitlerova puče 1923. Po válce v americkém zajetí do roku 1947. V knize na s. 313 a 314. Nezaměňovat s Rainerem Kriebelem (1908–1989), plukovníkem generálního štábu a Hermannovým synem — ten se v knize nevyskytuje.↩︎

  26. Heinrich Kirchheim (1882–1973), generálporučík, roku 1940 velitel 169. pěší divize, poté náčelník Sonderstab Libyen / Tropen v OKH a dočasný velitel italské divize Brescia v severní Africe; od srpna 1944 náhradník v „čestném dvoru“ — Guderian na s. 313 uvádí, že se jím směl nechat zastupovat, bránily-li mu jiné služební povinnosti. Po válce v zajetí do roku 1947.↩︎

  27. Ernst Kaltenbrunner (1903–1946), rakouský právník, SS-Obergruppenführer a generál policie (červen 1943), od 30. 1. 1943 šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. U Guderiana vede spolu s gestapáckým SS-Gruppenführerem Müllerem přípravné vyšetřování po 20. červenci 1944 (Guderian o obou říká, že neměli pochopení pro důstojnický sbor) a později několik hodin vyslýchá samotného Guderiana; výsledkem bylo propuštění Knesebecka a Christena, nikoli však Bonina. V Norimberku 1. 10. 1946 odsouzen k smrti a 16. 10. 1946 oběšen.↩︎

  28. Heinrich Müller (1900–1945) — * 28. 4. 12. 1945 úmrtní list s údajem „padl“. SS-Gruppenführer a generálporučík policie (listopad 1941), od 27. 9. 1939 šéf gestapa, tj. úřadu IV RSHA. Účastník konference ve Wannsee, řídil Eichmannovo deportační plánování a přijímal hlášení Einsatzgruppen; po 20. červenci 1944 vedl zatýkání a výslechy (přes 5000 zatčených, asi 200 popravených) — u Guderiana vede s Kaltenbrunnerem přípravné vyšetřování čestného dvora a vyslýchá i jeho samého.↩︎

  29. Ernst Maisel (1896–1978), generálporučík, od 1942/43 náčelník Amtsgruppe P2 personálního úřadu, od října 1944 zástupce náčelníka úřadu; 14. 10. 1944 doprovázel Burgdorfa k Rommelovi jako svědek při předání ultimáta a jedu a podílel se na činnosti „čestného dvora“ po 20. červenci. U Guderiana na s. 313 jako zapisovatel a pozorovatel z Hitlerova příkazu při přípravném vyšetřování. Kniha uvádí jeho jméno jako „Meisel“.↩︎

  30. Oběšení nebylo z Rakouska dovezeno. Říšský trestní zákoník z roku 1871 znal jako jediný způsob výkonu stětí; oběšení vedle něj znovu připustil zákon z 29. března 1933, tedy pět let před anšlusem, nařízení ze 14. října 1936 pak civilním soudům předepsalo výhradně padací sekyru a od prosince 1942, kdy byli na Hitlerův rozkaz oběšeni vedoucí členové „Rudé kapely“, se oběšení užívalo soustavně. Vojenské soudy popravovaly zastřelením — správné je tedy jen to, že voják byl do té doby usmrcován kulkou. Komu míří „užívá se i dnes“, Guderian neříká a zůstává to nejisté: Spolková republika zrušila trest smrti článkem 102 Základního zákona už 23. května 1949, oběšením však popravovali spojenci — v Norimberku 16. října 1946 a v Landsbergu, kde bylo oběšeno 252 odsouzených, naposledy 7. června 1951, tedy v roce prvního vydání knihy.↩︎

  31. Popravených bylo přes dvě stě, z toho přes sto deset na základě vyšetřování gestapa. Zadrženo z něho bylo asi sedm set lidí a v srpnu 1944 jich „akce Gitter“ zatkla dalších asi pět tisíc. První proces před Lidovým soudním dvorem se konal 7. a 8. srpna 1944 pod předsednictvím Freislera; odsouzení byli téhož 8. srpna v Plötzensee oběšeni a výkon byl filmován. Na příbuzné odsouzených bylo uvaleno rodinné ručení a 46 jejich dětí bylo internováno v Bad Sachsa.↩︎

  32. Popis odpovídá tomu, co je o „dvoře cti“ doloženo nezávisle: obviněný ani jeho obhájce nebyli slyšeni, rozhodovalo se výhradně z předložených spisů a o návrzích dvora rozhodoval nakonec Hitler sám. Právní obsah je tím dán: těleso, jehož byl Guderian členem, nezkoumalo, zda se obviněný provinil, nýbrž zda bude před Lidovým soudním dvorem pravděpodobně odsouzen, a na tomto podkladě jej bez jeho vyslechnutí zbavovalo příslušnosti vojenského soudu. Vyobcování z branné moci tedy nebylo disciplinárním opatřením, nýbrž krokem, jímž řízení přecházelo z vojenské justice do mimořádné justice civilní. Rozsudky smrti Lidového soudního dvora se vykonávaly oběšením.↩︎

  33. Gustav Heisterman von Ziehlberg (10. 12. 1898 Inowrocław – 2. 2. 1945), generálporučík (1. 6. 1944), roku 1943 velitel 65. pěší divize, roku 1944 velitel 28. lehké (jägerské) divize na východní frontě; zeť generála von Tschischwitze, Guderianova dřívějšího inspektora. U Guderiana „nejotřesnější příklad“ nezúčastněného, jenž se pokusil pomoci kamarádovi: svého Ia majora Kuhna nechal odjet samostatně, místo aby ho zatkl, a Kuhn místo sebevraždy přešel k Rusům. Dne 2. 10. 1944 jej Říšský vojenský soud odsoudil k devíti měsícům s podmínkou, Hitler rozsudek 1. 11. 1944 zrušil, 21. 11. 1944 padl nový rozsudek na smrt a 2. února 1945 byl zastřelen popravčí četou na vojenské střelnici v Murellenschluchtu u Ruhlebenu v Berlíně-Charlottenburgu. Prameny uvádějí jméno též v podobě „Heisterman“ s jedním n; německý rejstřík IV. vydání má chybně „Zielberg“. Druhý zeť generála von Tschischwitze byl generálmajor Reinhold Gothsche (23. 11. 1893 Erfurt – 22. 4. 1945), zastřelený za to, že vyslovil pochybnost o konečném vítězství — šestnáct dní před kapitulací. Místem jeho smrti byla Přísečnice (Preßnitz) na Chomutovsku, město, které roku 1974 zaniklo při stavbě Přísečnické přehrady. Guderian uvádí obě popravy, Gothscheho však nejmenuje křestním jménem a data neudává.↩︎

  34. Joachim Kuhn (1913–1994) — * 2. 8. 1913 Berlín, † 6. 3. 1994. Major generálního štábu (od dubna 1943). Od května 1942 v organizačním oddělení generálního štábu pozemního vojska pod Helmuthem Stieffem, Stauffenbergův přítel a bratranec jeho snoubenky; opatřoval pro atentát výbušniny. 21. 7. 1944 provázel Henninga von Tresckowa k frontě, kde Tresckow spáchal sebevraždu. Od Ziehlberga, který dostal rozkaz ho zatknout, dostal 27. 7. 1944 příležitost odjet samotný; opustil vůz a byl zajat ruskou hlídkou. Říšský vojenský soud ho v nepřítomnosti odsoudil k smrti za přeběhnutí k nepříteli, Ziehlberg byl 2. 2. 1945 zastřelen. V sovětských vyšetřovacích vězeních (Lubjanka, Lefortovo, Butyrka) mučen bez statusu zajatce, v říjnu 1951 odsouzen k 25 letům, v lednu 1956 vydán do Německa, kde žil v ústraní; roku 1998 v Rusku rehabilitován. Prameny se rozcházejí: Guderian mluví jednoznačně o přeběhnutí k nepříteli, Peter Hoffmann uvádí, že Kuhn úmysl přeběhnout popíral, že ho udali polští venkované a že důkazy o dezerci jsou sporné.↩︎

  35. Hellmuth Ludwig Gustav Arnold Stieff (1901–1944) — * 6. 6. 1901 Deutsch Eylau (dnes Iława), † 8. 8. 1944 oběšen v berlínské věznici Plötzensee. Generálmajor (1. 2. 1944), od října 1942 náčelník organizačního oddělení generálního štábu pozemního vojska — jeho podřízeným byl major Kuhn, o němž Guderian na téže straně mluví. Patřil k jádru spiknutí 20. července 1944: opatřoval výbušniny a 7. 7. 1944 na zámku Klessheim bombu nedokázal odjistit, čímž provedení přenechal Stauffenbergovi. 8. 8. 1944 odsouzen Freislerovým Volksgerichtshofem a téhož odpoledne na Hitlerovo osobní přání oběšen. Část pramenů, včetně jeho vlastních dopisů, píše „Helmuth“.↩︎

  36. Že Goerdeler jako kandidát na kancléře sepsal ústavní návrh i jmenné seznamy pro budoucí vládu a že se tyto seznamy staly pro mnoho spoluspiklenců osudnými, doloženo je. Doloženo není, že padly do rukou gestapa jeho vlastní neopatrností; Guderian pro to pramen neuvádí a dohledat jej nelze. Doloženo je něco jiného: po svém zatčení Goerdeler při výsleších jména řady spoluspiklenců gestapu sám uvedl, což vedlo k zatčení a popravám dalších stovek lidí. Lidový soudní dvůr jej odsoudil k smrti a 2. února 1945 byl v Plötzensee oběšen.↩︎

  37. Erwin von Witzleben (1881–1944), polní maršál (od 19. 7. 1940), 1939–1940 vrchní velitel 1. armády, od 1. 5. 1941 do 15. 3. 1942 vrchní velitel Západ; z funkce odešel formálně ze zdravotních důvodů, ve skutečnosti pro podezření z opozičních styků — to je ten „nemocný muž“ u Guderiana. Roku 1934 protestoval proti vraždám Schleichera a Bredowa, roku 1938 vedl vojenské plánování zářijového spiknutí. Spiklenci ho určili za vrchního velitele branné moci po Hitlerově smrti; 20. 7. 1944 dorazil do Bendlerova bloku teprve po zhroucení pokusu a 21. 7. ho na jeho venkovském sídle zatkl generálporučík Viktor Linnarz. Čestný dvůr pod vedením Rundstedta ho 2. 8. 1944 vyloučil z branné moci, lidový soudní dvůr pod Freislerem ho odsoudil k smrti a 8. 8. 1944 byl v Berlíně-Plötzensee z Hitlerova výslovného rozkazu oběšen na řeznickém háku.↩︎

  38. Guderian uvádí na pěti stranách dvě různé verze toho, co atentát spustilo: na straně 312 zatykač na Goerdelera, zde hrozící vlnu zatýkání po tom, co gestapo zvětřilo kroužky spiklenců. Doložit se nepodařilo ani jednu. Zatykač na Goerdelera vydaný před 20. červencem se v prohledaných pramenech nenachází — Goerdeler byl udán až v srpnu 1944 —, a Stauffenbergovo rozhodnutí se v literatuře vysvětluje jeho vlastním odhodláním po Stieffově nezdaru ze 7. července a Tresckowovým vzkazem, že atentát musí být proveden za všech okolností.↩︎

  39. Fromm dal 20. července v noci stanným soudem ze své vlastní moci odsoudit Stauffenberga, Olbrichta, Mertze von Quirnheim a Haeftena a nechal je kolem půlnoci na dvoře Bendlerova bloku zastřelit; Becka, jehož sebevražda se nezdařila, dal dostřelit. Lidový soudní dvůr jej pak odsoudil k smrti pro „zbabělost před nepřítelem“, protože se mu účast na spiknutí nepodařilo dokázat, a 12. března 1945 byl na střelnici kárnice Brandenburg-Görden zastřelen.↩︎

  40. Carl-Heinrich Rudolf Wilhelm von Stülpnagel (2. 1. 1886 Berlín — 30. 8. 1944 Berlín-Plötzensee), generál pěchoty. Roku 1933 šéf oddělení Cizí armády v generálním štábu, 1936–1938 velitel 30. pěší divize, od srpna 1937 zástupce náčelníka generálního štábu pozemního vojska, 1939 oberquartiermeister II a I, roku 1940 velitel II. armádního sboru ve francouzském tažení a poté předseda německé komise pro příměří. Vrchní velitel 17. armády na východě až do odvolání počátkem října 1941; od února, resp. jara 1942 vojenský velitel ve Francii jako nástupce svého bratrance Otty von Stülpnagela. Patřil ke spiknutí 20. července 1944 a řídil jeho provedení ve Francii: dal Hansem Otfriedem von Linstowem zatknout v Paříži celý aparát SS a gestapa, po Klugeho odmítnutí podpory však musel zatčené propustit. Povolán do Berlína se u Verdunu na břehu Mázy střelil do hlavy; sebevražedný pokus ho pouze oslepil a v následném deliriu opakoval „Rommel“, čímž Rommela do spiknutí zatáhl. Lidový soudní dvůr ho 30. 8. 1944 za Freislerova hrubého jednání odsoudil pro velezradu k smrti a téhož dne byl v Plötzensee oběšen. Guderian ho dobře znal a při každé návštěvě Paříže ho vyhledával. Kniha ho na této straně uvádí jako „generála Heinricha von Stülpnagela“; správně je Carl-Heinrich. Nezaměňovat s Joachimem von Stülpnagelem ani s Ottou von Stülpnagelem, které kniha rovněž uvádí.↩︎

  41. Rommel, 17. července 1944 těžce zraněný při nízkém náletu u Sainte-Foy-de-Montgommery, zemřel 14. října 1944 v Herrlingen u Ulmu. Generálové Burgdorf a Maisel mu toho dne v jeho domě předložili usvědčující materiál a volbu: sebevraždu, nebo Lidový soudní dvůr. Rommel požil kyanidovou ampuli v automobilu krátce za Herrlingen. Úmrtní list uvedl srdeční slabost v následku služební nehody na Západě, denní rozkaz zranění z automobilové nehody při cestě na frontu; pohřeb byl státní a smuteční řeč měl Rundstedt.↩︎