Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

IX. GENERÁLNÍ INSPEKTOR TANKOVÝCH VOJSK

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

Jmenování a první opatření

Když jsem byl 17. února 1943 povolán k telefonu, abych přijal hovor od personálního úřadu pozemního vojska, netušil jsem, co mě čeká. Ještě před několika týdny jsem byl po zotavení ze svého srdečního onemocnění u generála Bodewina Keitela, náčelníka personálního úřadu, abych se poptal na celkovou situaci a na různé personálie. Z jeho sdělení nebylo možné usuzovat na opětovné využití, spíš naopak. Nyní mi generál Linnarz¹, Keitelův pomocník, oznámil, že se mám neprodleně hlásit u Vůdce ve Vinnici. Účel toho povolání udat nedokázal. Bylo mi jasné, že k takovému kroku mohla Hitlera přimět jen velká nouze. Pád Stalingradu, neslýchaná kapitulace celé armády v otevřeném poli, těžké ztráty, které tuto národní pohromu provázely, těžká porážka spojenců, kteří svými nedostatečnými prostředky nedokázali udržet fronty navazující na zničenou 6. armádu — to vše vedlo k těžké krizi. Nálada ve vojsku i v národě hluboko klesla.

K vojenské katastrofě se přidružily ještě zahraničně- a vnitropolitické rány.

Západní mocnosti po svém vylodění na africké půdě rychle postupovaly. Rostoucí význam tohoto válčiště se zřetelně projevil, když se od 14. do 24. ledna 1943 sešli Roosevelt² a Churchill v Casablance na konferenci, jejímž pro nás nejdůležitějším výsledkem byl požadavek bezpodmínečné kapitulace³ mocností Osy. Účinek tohoto brutálního požadavku na německý národ a především na vojsko byl hluboký. Zvláště pro vojáka nemohly napříště panovat už žádné pochyby, že naši nepřátelé byli naplněni vůlí zničit německý národ, že se jejich boj neobracel jen — jak tehdy propagandisticky tvrdili — proti Hitlerovi a takzvanému nacismu, nýbrž proti schopnému, a proto nepohodlnému hospodářskému konkurentovi⁴.

Dlouhou dobu se otcové zničující myšlenky z Casablanky svým dílem chlubili. Dne 5. ledna 1945 mluvil Winston Churchill v Dolní sněmovně: „Teprve po plném, promyšleném, střízlivém a zralém uvážení všech skutečností, na nichž závisí náš život a naše svoboda, rozhodl americký prezident s mým plným souhlasem jakožto zmocněnce válečného kabinetu naladit konferenci v Casablance na notu plné

259

a bezpodmínečné kapitulace všech našich nepřátel. Že neoblomně trváme na bezpodmínečné kapitulaci, neznamená, že potřísníme své vítězné zbraně nespravedlivým a krutým zacházením s celými národy.“*)

Krátce předtím, 14. prosince 1944, slíbil Winston Churchill Polákům Východní Prusko — s výjimkou Královce, který měl připadnout Rusům —, slíbil jim Gdaňsk a dvě stě mil baltského pobřeží a svobodu „rozšířit své hranice na západ na účet Německa“. Doslova prohlásil: „Od východu na západ nebo na sever dojde k přesídlení několika milionů lidí; Němci budou vyhnáni — neboť právě to se navrhuje — ano, dojde k úplnému vyhnání Němců z území, která má Polsko na západě a na severu obdržet. Směšování obyvatelstva není žádoucí.“*)

Nebylo toto zacházení s východoněmeckým obyvatelstvem kruté? Nebylo nespravedlivé? Dolní sněmovna zjevně nesdílela Churchillův názor jednomyslně, neboť 18. 1. 1945 je hájil znovu: „Jaký musí být náš postoj k tomu strašlivému nepříteli, s nímž máme co činit? Musí to být bezpodmínečná kapitulace, nebo máme s nepřítelem uzavřít vyjednaný mír a ponechat mu možnost po několika letech znovu přikročit k válce? Zásadu bezpodmínečné kapitulace vyhlásil prezident Spojených států a já v Casablance a já jsem se k ní tam i od té doby zavázal za zemi. Jsem si jist, že jsme jednali správně, i když mnoho věcí ještě nebylo vyjasněno, které byly od té doby rozhodnuty v náš prospěch. Máme tedy nyní měnit toto prohlášení, k němuž jsme se zavázali v době své slabosti, teď, když jsme dosáhli období síly? Je mi jasné, že pro nás není důvodu odchýlit se od zásady bezpodmínečné kapitulace. Není důvodu vstupovat s Německem nebo Japonskem jakkoli v jednání, která by bezpodmínečnou kapitulaci omezovala…“*)

Winston Churchill si dnes už není tak jist, že tehdy jednal správně. On i Bevin⁵ se od tehdejšího požadavku slyšitelně odklonili. Ale i výsledky jaltské konference z února 1945 by bylo dobré zmírnit. Tam se pravilo: „Není naším cílem zničit německý národ, ale teprve po vykořenění nacismu a militarismu bude pro Němce existovat naděje na slušný život a na místo ve společenství národů.“*) Existuje ta naděje konečně?

*) Uvedeno podle Keesingova archivu 1945.

260

Ovšem v neutrální cizině se už v únoru 1943, tedy v době mého líčení, vidělo na budoucí vývoj evropských věcí jasněji než v kabinetech západních mocností. Dne 21. února 1943 zaslala španělská hlava státu Franco⁶ nótu britskému velvyslanci siru Samuelu Hoareovi⁷; praví se v ní: „Nezmění-li se průběh války rozhodujícím způsobem, vniknou ruské armády hluboko do Německa. Nebyly by tyto události — v případě, že nastanou — mimořádným ohrožením Evropy a Anglie? Komunistické Německo by Rusku předalo svá vojenská tajemství a svůj válečný průmysl. Němečtí technici a odborníci by Rusko uvedli do stavu, aby zřídilo obrovskou říši od Atlantiku po Tichý oceán.

Ptám se sám sebe: existuje ve střední Evropě, v tom pestrém směsišti nejednotných ras a národů, zchudlých a vykrvácených válkou, moc, která by dokázala zastavit Stalinovy snahy? Ne, není žádná. Můžeme si být jisti, že všechny tyto země dříve či později upadnou pod panství komunismu. Pokládáme proto situaci za mimořádně vážnou a žádáme britský lid, aby situaci pečlivě uvážil. Dostane-li Rusko dovolení obsadit Německo, nebude nikdo s to zastavit další postup Sovětů.

Kdyby Německo neexistovalo, museli bychom je vytvořit. Věřit, že jeho místo může zaujmout federace Lotyšů, Poláků, Čechů a Rumunů, je směšné. Takový svazek států by se rychle dostal pod ruskou moc.“*)

Sir Samuel Hoare odpověděl 25. února 1943, a smíme patrně předpokládat, že z příkazu a se souhlasem své vlády: „Nemohu přijmout teorii, že Rusko bude po válce představovat pro Evropu hrozbu. Právě tak odmítám myšlenku, že by Rusko mohlo po skončení bojů zahájit politickou kampaň proti západní Evropě. — Konstatoval jste, že komunismus představuje pro náš kontinent největší nebezpečí a že by ruské vítězství dopomohlo komunismu k triumfu nad celou Evropou. Jsme zcela jiného názoru. — Může snad po této válce nějaký národ — zcela odkázán sám na sebe — ovládnout Evropu? Rusko bude zaměstnáno svou obnovou a je při tom z největší části odkázáno na pomoc Spojených států a Velké Británie. Rusko nezaujímá v boji o vítězství vedoucí postavení⁸. Vojenská úsilí jsou zcela rovnocenná a vítězství vybojují spojenci společně. Po skončení války obsadí kontinent velké americké a britské armády. Budou se skládat z prvotřídních vojáků a nebudou, jako ruské jednotky, otlučené a vyčerpané.

*) Z Evropských dopisů svobodného pána von Stauffenberg⁹ 1950.

261

Troufám si prorokovat, že Angličané budou nejsilnější vojenskou mocí na kontinentu. Britský vliv na Evropu bude pak stejně silný jako ve dnech Napoleonova pádu. Opřen o naši vojenskou sílu bude náš vliv patrný v celé Evropě a budeme se podílet na výstavbě Evropy.“*)

*) Z Evropských dopisů svobodného pána von Stauffenberg 1950.

Potud sir Samuel, mluvčí Velké Británie v neutrálním Frankově Španělsku. Znělo to velmi sebevědomě. Hitler ve své pudové nechuti k diplomatickým jednáním přesně věděl, že se se západními mocnostmi k dohodě dojít nedá. Jeho osud — ale i osud německého národa — visel na hrotu meče.

Vnitropoliticky se propuštěním Raedera¹⁰ a Schachta¹¹ citelně projevily nové tenze. Jaksi se zdálo, že to ve trámoví praská.

Pod tlakem těchto událostí jsem 18. února 1943 v doprovodu nadporučíka Beckeho¹² nastoupil cestu vlakem do Rastenburgu ve Východním Prusku¹³, abych odtamtud pokračoval letadlem. Ve vlaku jsem potkal generála Kempfa, svého starého druha ve zbrani, a dozvěděl se od něho leccos o průběhu operací v uplynulém roce. V Rastenburgu mě přijal Keitelův pobočník major Weiß, který mi ovšem o účelu mé cesty nemohl říci nic určitého. S Kempfem a se svým starým spolupracovníkem z inspekce automobilního vojska a ze 2. tankové divize z mírových dob Chalesem de Beaulieu¹⁴ jsem pak letěl do Vinnice, kam jsme 19. odpoledne dorazili a byli ubytováni ve vojenském hostinci „Jägerhöhe“.

Dvacátého února dopoledne se objevil generál Schmundt, Hitlerův hlavní pobočník, k podrobné rozmluvě o Hitlerových záměrech a o možnostech jejich uskutečnění. Schmundt mi sdělil, že se německé tankové vojsko následkem vzrůstající převahy ruského dostalo do tak špatné situace, že nutnost jeho obnovy už nelze odmítnout. Názory generálního štábu a ministerstva zbrojení se prý silně rozcházejí, zvláště však tankové vojsko samo prý ztratilo důvěru ve vedení a naléhavě volá po rázném a odborně způsobilém řízení zbraně. Hitler se prý proto rozhodl svěřit mi péči o tankové vojsko. Ptá se prý na mé návrhy k provedení tohoto přání. Odpověděl jsem Schmundtovi, že jsem tváří v tvář nouzi svého národa a své zbraně ochoten Hitlerova volání uposlechnout. Úspěšnou činnost však mohu rozvinout jen za určitých předpokladů, a to tím spíš, že jsem se teprve nedávno uzdravil z těžké nemoci a nechci svou sílu rozemlít v neplodných kompetenčních konfliktech, jaké mi byly ve všech mých dřívějších funkcích vždy vnucovány. Musím tedy požadovat,

262

abych nebyl podřízen ani náčelníkovi generálního štábu pozemního vojska, a právě tak málo vrchnímu veliteli náhradního vojska, nýbrž bezprostředně Hitlerovi. Dále mi musí být přiznán vliv na vývoj tankového materiálu u Zbrojního úřadu pozemního vojska a u ministra zbrojení, bez něhož není obnovení bojové síly zbraně myslitelné. Konečně musím na organizaci a výcvik tankových svazků letectva a Waffen-SS obdržet týž vliv jako na svazky pozemního vojska. Rozumí se prý samo sebou, že by mi byly podřízeny tankové svazky náhradního vojska a školy.

Požádal jsem Schmundta, aby tento program přednesl Vůdci a mě k Hitlerovi povolal jen v případě jeho souhlasu. Jinak prý bude lepší nechat mě vrátit se do Berlína a mého použití se vzdát. Rozmluva se Schmundtem trvala dvě hodiny.

Velmi brzy po Schmundtově návratu do Vůdcova hlavního stanu přišel telefonát, který mě objednával v 15.15 k přednesu u Hitlera. Byl jsem přijat přesně v určenou hodinu, zprvu za přítomnosti Schmundtovy, velmi brzy však v Hitlerově pracovně mezi čtyřma očima. Hitlera jsem neviděl od onoho temného 20. prosince 1941. V uplynulých čtrnácti měsících velmi zestárl. Jeho vystupování už nebylo tak jisté jako tehdy, jeho řeč váhavá; jeho levá ruka se třásla. Na jeho psacím stole ležely mé knihy. Zahájil rozhovor slovy: „Naše cesty se roku 1941 rozešly. Byla tehdy řada nedorozumění, kterých velmi lituji. Potřebuji vás.“ Odpověděl jsem, že jsem ochoten, bude-li mi dána možnost zdárného působení. Hitler mi nyní oznámil, že má v úmyslu jmenovat mě generálním inspektorem tankových vojsk. Schmundt mu prý můj názor v této otázce sdělil. Schvaluje jej prý a prosí, aby byla na tomto základě vypracována služební instrukce a jemu předložena. Zmínil se, že mé předválečné spisy o tankovém vojsku znovu četl a z nich seznal, že jsem už tehdy správně předvídal běh vývoje. Mám prý nyní své myšlenky uvést ve skutek.

Hitler pak přešel k nynější válečné situaci. Byl si vědom těžkého nezdaru, který jsme vojensky, politicky a mravně utrpěli Stalingradem a navazujícími ústupovými pohyby na východě, a dal — ze svého stanoviska ovšem přirozeně — výraz svému odhodlání vydržet a válečnou situaci obnovit. Toto první setkání s Hitlerem skončilo asi po pětačtyřiceti minutách věcné rozmluvy kolem šestnácté hodiny.

Od Hitlera jsem se odebral k náčelníkovi generálního štábu, generálu Zeitzlerovi, abych se informoval o vojenské situaci. Večer jsem pak strávil ve společnosti generálů Köstringa, dříve vojenského přidělence v Moskvě, von Priena¹⁵, polního velitele ve Vinnici, a Buschenhagena¹⁶, velitele

263

15. pěší divize, kteří mi byli všichni dobře známi a od nichž se mi po mé dlouhé nepřítomnosti dostalo leckterého poučení. Co o německé správě referoval Prien, bylo velmi neutěšené. Německé metody, zvláště metody německého říšského komisaře Kocha¹⁷, udělaly z Ukrajinců¹⁸, přátel Němců, naše nepřátele. Bohužel byla vojenská místa proti těmto rejdům bezbranná. Odehrávaly se stranickou a správní cestou bez součinnosti vojáků a zpravidla bez jejich vědomí a proti jejich vůli. K našemu sluchu pronikaly jen pověsti o rozličných přehmatech.

Jednadvacátý únor jsem využil k rozmluvám s Jodlem, Zeitzlerem a Schmundtem a s plukovníkem Engelem¹⁹, jedním z Hitlerových pobočníků, o základních rysech své nové služební instrukce.

Dne 22. února jsem letěl do Rastenburgu, abych tam s polním maršálem Keitelem, který nebyl v předsunutém Vůdcově hlavním stanu ve Vinnici, služební instrukci dokončil. K tomu byl 23. přibrán ještě vrchní velitel náhradního vojska generálplukovník Fromm. Služební instrukce byla v nejbližších dnech dovršena a 28. února Hitlerem schválena a podepsána. Protože se pro mou činnost v následujících letech stala zásadního významu, uvádím ji v doslovném znění.

SLUŽEBNÍ INSTRUKCE PRO GENERÁLNÍHO INSPEKTORA TANKOVÝCH VOJSK

1. Generální inspektor tankových vojsk je mi odpovědný za další vývoj tankových vojsk odpovídající jejich válku rozhodujícímu významu.

Generální inspektor tankových vojsk je mi bezprostředně podřízen²⁰. Má služební postavení vrchního velitele armády a je nejvyšším zbraňovým nadřízeným tankového vojska.*)

*) Označení „tanková vojska“ v této služební instrukci zahrnuje: tanková vojska²¹, tankové granátníky a pěchotu (mot.), tanková průzkumná vojska, vojska stíhačů tanků a těžké jednotky útočných děl.

2. Generálnímu inspektorovi tankových vojsk přísluší organizace a výcvik tankového vojska a velkých rychlých svazků pozemního vojska v dohodě s náčelníkem generálního štábu pozemního vojska.

Má kromě toho právo udílet z mého příkazu letectvu a Waffen-SS v oblasti organizace a výcviku tankových vojsk směrnice. Zásadní rozhodnutí si vyhrazuji.

Své požadavky na technický další vývoj svých zbraní a na výrobní plánování mi předkládá k rozhodnutí v těsném spojení s říšským ministrem pro výzbroj a munici.

3. Jakožto zbraňový nadřízený je též velitelem náhradních vojsk svých zbraní. Je jeho úkolem zajistit polnímu vojsku průběžně plně použitelné doplňky v osobách a tankových vozidlech, lhostejno, jde-li o jednotlivá vozidla, doplnění, nebo nové postavení svazků.

Rozdělení tanků a obrněných vozidel na polní a náhradní vojsko je jeho úkolem podle mých směrnic.

264

4. Generální inspektor tankových vojsk zajišťuje plánovité a včasné provedení nařízených nových postavení a doplnění tankových vojsk a rychlých svazků. Postará se k tomu v dohodě s generálním štábem pozemního vojska o účelné použití osádek polního vojska, které přišly o tanky.

5. Generální inspektor tankových vojsk má vyhodnocovat válečné zkušenosti pro vedení boje, výzbroj, výcvik a organizaci tankových vojsk.

K tomu má právo vyhledávat a prohlížet všechny útvary tankových vojsk branné moci a Waffen-SS.

Generálnímu inspektorovi tankových vojsk podávají tanková vojska polního vojska zprávu o zkušenostech všeho druhu bezprostředně. Své postřehy a zkušenosti uvádí ve známost všem příslušným služebním místům včetně říšského ministra pro vyzbrojení a munici.

Generální inspektor tankových vojsk řídí zpracování všech předpisů pro tanková vojska. Přitom je třeba před vydáním předpisů, které se týkají vedení svazků a součinnosti s jinými zbraněmi, opatřit si souhlas náčelníka generálního štábu pozemního vojska.

6. Generálnímu inspektorovi tankových vojsk jakožto zbraňovému nadřízenému jsou trvale podřízeny:

1. náhradní a výcvikové útvary rychlých vojsk (kromě jezdeckých a cyklistických náhradních součástí), které jsou soustředěny pod zvláštní velitelské úřady,

2. školy pro rychlá vojska (bez jezdeckých a cyklistických učebních zařízení) polního a náhradního vojska s příslušnými učebními útvary.

7. Generální inspektor tankových vojsk je zmocněn udílet v rámci svých pravomocí závazné směrnice všem služebním místům pozemního vojska. Všechna služební místa jsou povinna dát generálnímu inspektorovi tankových vojsk k dispozici podklady, které potřebuje.

Vůdcův hlavní stan, dne 28. února 1943

Vůdce podepsán Adolf Hitler.

Služební instrukce obsahovala řadu pravomocí, které daleko přesahovaly pravomoci takzvaných „zbraňových generálů“ v OKH, mých kolegů od ostatních zbraní, kteří podléhali náčelníkovi generálního štábu pozemního vojska, pro každou cestu k vojsku si museli vyžádat jeho schválení, neměli žádný vliv na náhradní vojsko a na školy a nesměli vydávat žádné předpisy. Výkony těchto politováníhodných vojáků zůstávaly přirozeně omezené. Jen tak lze vysvětlit, že do té doby ani zbraňoví generálové tankových vojsk nedokázali nic zásadního. Zkušení frontoví důstojníci se o to místo netlačili a pokoušeli se, byli-li donuceni je přece jen převzít, všemi prostředky dostat se zase na frontu, kde mohli působit. Pro tanková vojska byl každopádně tento stav mým jmenováním generálním inspektorem odstraněn. Nedivil jsem se, že generální štáb, zvláště jeho náčelník, a OKH byli z této služební instrukce málo nadšeni a pociťovali ji jako zásah do svých posvátných práv. Musel jsem pak od této strany také vytrpět řetěz obtíží a zábran,

265

které pokračovaly až do poválečné doby a nezastavily se ani před překrucováním. Velké věci se tím však neublížilo, tankové vojsko však zůstalo až do hořkého konce ostrou, na výši doby a svého úkolu udržovanou zbraní.

Jen jedna závažná chyba se do služební instrukce vloudila, zatímco cestovala z Rastenburgu do Vinnice na psací stůl Adolfa Hitlera: do poznámky pod čarou k bodu 1, která vymezovala pojem „tanková vojska“, jsem zahrnul jednotky útočných děl, které se do té doby počítaly k dělostřelectvu. Stalo se to z dobrých důvodů, neboť výroba útočných děl tvořila značnou část tankové produkce; výkonnost útočných děl na poli protitankové obrany však byla proti tomu malá, protože byla osazena nedostatečnými kanóny. Ještě menší ovšem byl výkon jednotek, které byly povoláním určeny k protitankové obraně, totiž „stíhačů tanků“. Ti se stále ještě museli spokojit s děly taženými polopásovými vozidly a s nedostatečnou průrazností proti nepřátelským tankům, byli tedy prakticky bezcenní. Tady jsem chtěl zjednat nápravu. Slovem „těžké“, propašovaným za mými zády do poznámky pod čarou, se nyní omezilo odevzdávání útočných děl generálnímu inspektorovi na těžké jednotky této zbraně, které měly teprve vzniknout a být vyzbrojeny stíhači tanků na základě Tigeru a Pantheru. Už při svém prvním přednesu jsem musel poznat, jaký kousek mi tím provedli — totiž ne mně osobně, nýbrž protitankové obraně pozemního vojska, a tím pozemnímu vojsku samému.

Zatímco služební instrukce procházela byrokratickou cestou, odebral jsem se do Berlína, abych sestavil svůj štáb a učinil jej práceschopným. Opatřil jsem si svou starou úřední budovu v Bendlerstraße, v níž jsem před válkou sídlil jako náčelník rychlých vojsk. Za náčelníka svého štábu jsem zvolil zkušeného frontového důstojníka a nadšeného tankistu, plukovníka Thomaleho²², který se svého nového úkolu ujal s největší oddaností a věnoval se mu až do zhroucení se stále stejnou svědomitostí. Při obsazení tohoto nejdůležitějšího místa svého štábu mi zvlášť záleželo na osobní a věcné způsobilosti. Přibyli dva důstojníci generálního štábu pro oblast organizace a použití, následkem těžkého zranění ne zcela frontově způsobilý podplukovník Freyer²³ a čerstvý, mladý major Kauffmann²⁴. Posledně jmenovaný byl později nahrazen majorem svobodným pánem von Wöllwarth²⁵. Pobočníkem se stal těžce raněný podplukovník princ Max zu Waldeck²⁶. Pro každý druh tankových vojsk byl z okruhu frontově zkušených důstojníků zbraně povolán referent, zpravidla těžce ranění, nějakou dobu šetření potřební starší důstojníci, kteří byli čas od času vyměňováni, jakmile se uzdravili a chtěli prach kanceláře vyměnit za čerstvý vítr fronty. Tímto systémem střídání zůstávala generální inspekce v úzkém, živém styku s

266

frontou. Pro náhradní součásti byl jmenován inspektor tankových vojsk v zázemí, přechodně generál Eberbach, se sídlem v Berlíně. Jeho náčelník štábu, plukovník Bolbrinker²⁷, byl zároveň náčelníkem In 6, oddělení pro tanková vojska ve Všeobecném úřadu pozemního vojska vrchního velitele náhradního vojska — úprava, kterou jsem v dohodě s Frommem prosadil za tím účelem, aby se má opatření koordinovala s opatřeními náhradního vojska, pokud šlo o společné zájmy; osvědčila se až do konce války. Školy tankových vojsk byly podřízeny veliteli škol, dlouhou dobu těžce raněnému generálu von Hauenschildovi²⁸. Konečně jsem do svého štábu odvelel omezený počet důstojníků pro služební cesty, uzdravujících se, kteří ještě nebyli způsobilí k frontě, ale už omezeně schopni služby v zázemí, a kteří měli být používáni k obstarávání a vyhodnocování válečných zkušeností a k vyšetřování zvláštních událostí na frontě.

Místo pro předpisy bylo svěřeno plukovníku Theißovi, už z roku 1938 známému tehdejšímu veliteli rakouského tankového praporu. Vedl je až do zhroucení a získal si kromě toho velké zásluhy o sbírání válečně dějepisných podkladů.

V Berlíně jsem vyhledal vojenská služební místa, s nimiž jsem měl v budoucnu pracovat. Mimo jiné jsem šel i na ministerstvo letectví k polnímu maršálu Milchovi²⁹, kterého jsem z předválečné doby dobře znal a vážil si ho. Milch mi podal podrobnou a velmi poučnou charakteristiku tehdy rozhodujících osobností. Z velkého okruhu nacionálněsocialistických hodnostářů pokládal jen velmi málo z nich za důležité a vlivné u Hitlera a doporučil mi, abych je vyhledal. Byli to Goebbels, Himmler a Speer, kterého jsem jako ministra munice stejně navštívit musel.

Na základě Milchova návrhu jsem 6. 3. vykonal u dr. Goebbelse nástupní návštěvu a představil se mu ve své nové funkci generálního inspektora tankových vojsk. Byl jsem přijat velmi přátelsky a ihned zatažen do delšího rozhovoru o naší politické a vojenské situaci. Dr. Goebbels byl nepochybně jeden z nejchytřejších mužů z užšího Hitlerova okolí. Od něho bylo snad možné doufat ve spolupůsobení ke zlepšení situace. Proto mi záleželo na tom získat jeho porozumění pro potřeby fronty a vedení války. Když se v této první rozmluvě, kterou jsme spolu měli, projevil přístupným, upozornil jsem ho na špatnou organizaci a ještě horší personální složení našeho nejvyššího vojenského vedení. Prosil jsem ho, aby uvážil, že se ze souběhu rozličných instancí — OKW, velitelský štáb branné moci, OKH, letectvo, válečné loďstvo, Waffen-SS, ministr zbrojení — vyvinul zmatek ve vedení, že tahle mnohost musí Vůdci, který zřizuje stále víc bezprostředně podřízených míst, nakonec přerůst přes hlavu, že Hitler není vyškolený důstojník generálního štábu, a proto by udělal dobře,

267

kdyby si po bok postavil náčelníka generálního štábu branné moci, který by uměl operačně velet a a na ten úkol stačil lépe než polní maršál Keitel. Prosil jsem dr. Goebbelse, aby se podjal úkolu předložit to vše Hitlerovi ve vhodné formě, protože si slibuji větší úspěch, bude-li tato rozhodující záležitost k němu donesena nevojákem z jeho nejužšího kruhu důvěrníků než generálem, k němuž podle mé dosavadní zkušenosti neomezenou důvěru nemá. Dr. Goebbels mínil, že je to velmi žhavé železo, ale že se pokusí při příznivé příležitosti řeč na to přivést a Hitlera k účinnější organizaci nejvyššího vojenského velení pohnout.

Poté jsem se v těch dnech odebral ke Speerovi, který mi vyšel vstříc otevřenou kamarádskostí. S tím rozumným, přirozeným mužem jsem v dalším čase spolupracoval co nejlépe. Speer se dal ve svých úvahách a rozhodnutích vést zdravým lidským rozumem a byl prost chorobné osobní ctižádosti a resortního partikularismu. Ovšem tehdy byl ještě velmi Hitlerem zaujat; měl však přece jen tak nezávislý úsudek, že chyby a nedostatky systému viděl a snažil se je odstranit.

Abych získal přehled o stavu tankové výroby, navštívil jsem záhy firmy Alkett ve Spandau a Daimler-Benz v Berlíně-Marienfelde.

Nakonec jsem navrhl nová válečná členění pro tankové a tankové granátnické divize na rok 1943 a — pokud to prozíravě bylo možné — na rok 1944, s cílem dosáhnout úspor na lidech a materiálu při současném zvýšení bojové síly moderní výzbrojí a způsobem boje. Z této práce vycházel i můj první přednes u Hitlera, plánovaný na 9. března. Za tím účelem jsem letěl s plukovníkem Thomalem do Vinnice. Zastihl jsem tam v šestnáct hodin velké shromáždění, které chtělo být mému debutu přítomno. Velmi mě zděsilo, když jsem ten nástup viděl, neboť jsem doufal, že budu moci své záležitosti přednést v nejužším kruhu. Dopustil jsem se však chyby, že jsem Hitlerově adjutantuře ohlásil obsah svého přednesu v heslech. Nyní se dostavili všichni zájemci, celé OKW, náčelník generálního štábu pozemního vojska s několika svými náčelníky oddělení, zbraňoví generálové pěchoty a dělostřelectva a konečně Schmundt jako náčelník adjutantury. Všichni měli proti mým plánům nějakou námitku, zvláště však proti mnou žádanému podřízení útočných děl generálnímu inspektorovi a proti přezbrojení oddílů stíhačů tanků pěších divizí útočnými děly místo nedostatečných děl tažených polopásovými vozidly. Následkem tohoto, mnou nepředvídaného prudkého odporu trval přednes čtyři hodiny a byl pro mne tak vyčerpávající, že jsem po opuštění místnosti ztratil vědomí a jak dlouhý tak široký

se skácel na podlahu. Naštěstí trvala mdloba jen okamžik a nikdo si jí nevšiml.

Záznam pro tento přednes, to jest heslovité poznámky, které jsem si zhotovil jako oporu paměti a vzal s sebou, se šťastnou náhodou zachoval, a uvádím jej níže, protože je příznačný pro mnohé porady s Hitlerem, které měly po té první následovat:

Záznam pro přednes

1. Úkol pro rok 1943 zní poskytnout k dispozici pro útoky s omezeným cílem jistý počet tankových divizí plně bojeschopných.

Pro rok 1944 musíme být schopni útoku ve velkém stylu. Plně bojeschopná je tanková divize jen tehdy, je-li počet jejích tanků v přiměřeném poměru k ostatním zbraním a vozidlům. Německé tankové divize jsou v tomto ohledu střiženy na 4 tankové oddíly s asi 400 tanky. Klesne-li počet tanků značně pod 400, nestojí ten aparát (počet lidí a kolových vozidel) v žádném poměru ke skutečné úderné síle. V současné době bohužel v tomto smyslu vůbec žádné plně bojeschopné tankové divize nemáme.

Na jejich obnovení však závisí úspěch bitvy v tomto a tím spíš v příštím roce. Podaří-li se vyřešit tento úkol, vyhrajeme v součinnosti s letectvem a ponorkovou zbraní válku. Nepodaří-li se, bude pozemní boj zdlouhavý a ztrátový. (Článek Liddella Harta — bohužel už není k dispozici.)

Záleží tedy na tom neprodleně a za vzdání se všech zvláštních zájmů vytvořit plně bojeschopné tankové divize, při čemž je lépe spokojit se s několika málo, ale silnými divizemi, než mít mnoho nedostatečně vybavených. Ty spotřebují nepoměrně mnoho kolových vozidel, pohonných hmot a lidí bez odpovídajícího užitného účinku, zatěžují velení a zásobování a ucpávají silnice.

2. Abych dosáhl vytčeného organizačního cíle, navrhuji pro rok 1943 toto válečné členění: (náčrt 1, bohužel už není k dispozici).

K tomu je stran vybavení tanky třeba říci:

Výzbroj tanky spočívá v současné době výhradně na Panzeru IV. Se zřetelem k běžné potřebě doplňků pro východní vojsko a Afriku, jakož i k potřebě výcvikového materiálu, lze měsíčně nově postavit nebo plně doplnit jeden oddíl. Dále lze pro rok 1943 počítat s postavením omezeného počtu tankových oddílů s „Panthery“ a „Tigery“, které však — pokud jde o „Panthery“ — nebudou patrně použitelné na frontě dříve než v červenci či srpnu.

Aby přesto byly doplňované tankové divize jakž takž plně bojeschopné, je proto nutné sáhnout po lehkých útočných dělech, která se vyskytují v poměrně velkém počtu.

Pokládám za nezbytné stavět měsíčně jeden tankový oddíl vyzbrojený lehkými útočnými děly a začleňovat jej do tankových divizí tak dlouho, dokud nebude samotná tovární produkce tanků stačit k pokrytí potřeby k pokrytí potřeby tankových divizí.

Dále by bylo třeba s plnou parou pokračovat ve stavbě Panzeru IV po celý rok 1944/45, aniž by se tím však ohrozil výstup Pantherů a Tigerů.

269

3. Pro rok 1944 navrhuji válečné členění podle náčrtu 2 (bohužel už není k dispozici). Obsahuje proti náčrtu 1 u tanků pouze doplnění pluku na brigádu o čtyřech oddílech.

4. Počtů tanků navrhovaných členění lze dosáhnout rostoucí výrobou Panzerů IV, Pantherů a Tigerů a — dokud nepostačuje — sáhnutím po lehkých útočných dělech na podvozku Panzeru IV se 7,5 cm kanónem L 48.

Dosáhnout jich lze dále jen tehdy, budou-li vytvořeny základy pro delší životnost jednotlivého tanku. K tomu je nutné:

1. nechat dozrát nové konstrukce (Panther!),

2. důkladný výcvik osádek (účast na konečné montáži, výcvik jednotlivce i svazku),

3. přidělení dostatečného učebního materiálu výcvikovým jednotkám (viz příloha — už není k dispozici). Dopis generála Hubeho³⁰ o jeho frontových zkušenostech (už není k dispozici),

4. stálost výcviku a nutný čas k němu (žádné přesouvání nových útvarů během výcviku z jejich posádek a z blízkosti továren).

5. Nezbytného úspěchu v bitvě lze dosáhnout jen co nejdůslednějším soustředěním všech tankových sil na rozhodující prostor ve vhodném terénu a překvapením co do počtu a materiálu.

K tomu je nutné:

1. vzdát se vybavování vedlejších válčišť tanky nové konstrukce a omezit se na těchto frontách na svazky s kořistními tanky,

2. soustředit všechny tankové jednotky (včetně Tigerů, Pantherů, Panzerů IV a prozatím i části lehkých útočných děl) do tankových divizí a sborů pod odborně způsobilé velení,

3. přihlížet k terénním poměrům při nasazování k útoku,

4. zadržovat nový materiál (to jest nyní ještě Tigery, Panthery a těžká útočná děla), dokud dostatečný počet těchto zbraní nezaručí průrazný překvapivý úspěch.

Předčasné vyzrazení nového materiálu nám už pro příští rok naloží na krk účinnou obranu, proti níž pak tak rychle nic nepostavíme.

5. vzdát se nových útvarů: kmeny starých tankových a motorizovaných divizí obsahují ve svých vyškolených lidech a v zásobě materiálu nepostradatelnou pomoc pro doplnění, jíž se nové výtvory nikdy nevyrovnají.

Nyní trvající nepřetržité nasazení tankových divizí v čisté obraně je marnotratné. Zdržuje doplnění, a tím připravenost k útoku. Záleželo by na tom co nejdříve uvolnit z fronty četné kmeny tankových divizí k doplnění.

6. Protitanková obrana se stane víc a víc hlavním úkolem útočného děla, protože všechny ostatní protitankové zbraně působí proti novému nepřátelskému materiálu příliš málo nebo jsou vystaveny příliš silným ztrátám.

Všechny divize na hlavních bojových frontách potřebují proto jisté vybavení touto zbraní, zatímco na vedlejších frontách se musíme spokojit s tím, že vytvoří zálohy vyššího velení na útočných dělech a divize vybaví prozatím stíhači tanků na samohybných lafetách. Aby se ušetřil personál a materiál, nebude se dát obejít postupné splynutí oddílů útočných děl a oddílů stíhačů tanků.

Nová těžká útočná děla by bylo třeba nasazovat jen na hlavních bojových frontách a pro zvláštní úkoly. Jsou v první řadě stíhači tanků.

270

Hodnota 7,5 cm útočného děla L 70 je ještě nevyzkoušená.

7. Tankové průzkumné oddíly se staly nevlastním dítětem tankových divizí. Jejich význam jasně vystupuje v Africe, zatímco na východní frontě je v současné době zastřen. Nesmíme se tím však dát oklamat. Budeme-li — jak je třeba doufat — roku 1944 moci znovu útočit ve velkém stylu, potřebujeme i výkonný pozemní průzkum.

K tomu je nutné:

1. dostatečný počet lehkých vozů pro tankové granátníky 1 t (v současnosti ještě ve stavbě, ale dobíhá),

2. obrněný průzkumný vůz s velkou rychlostí (60–70 km/h) při dostatečném pancéřování a výzbroji.

V současnosti se už žádné takové vozidlo nestaví. Žádám o zmocnění prozkoumat tuto otázku v dohodě s ministrem Speerem a učinit návrhy.

8. Pro tankové granátníky je hlavní věcí pokračovat ve stavbě vozu pro tankové granátníky 3 t ve velké sérii za vzdání se všech změn.

Tímto vozidlem musí být uspokojeny i potřeby tankových ženistů a spojovacího vojska.

9. Dělostřelectvo tankových a motorizovaných divizí obdrží nyní deset let očekávané samohybné lafety v hojném množství. Členění viz příloha (už není k dispozici). Tanky nejnovější konstrukce nelze vyčleňovat pro dělostřelecké pozorovatele.

10. Ze zásadních rozhodnutí žádám:

1. schválení členění štábu generálního inspektora se sídlem ve Vůdcově hlavním stanu a štábu inspektora tankových vojsk v zázemí se sídlem v Berlíně,

2. schválení válečných členění,

3. podřízení veškerého útočného dělostřelectva generálnímu inspektorovi,

4. vzdání se nových útvarů tankových nebo motorizovaných divizí u pozemního vojska a u Waffen-SS, přizpůsobení těchto divizí, jakož i divize Hermann Göring novému válečnému členění,

5. schválení pokračování ve stavbě Panzeru IV pro rok 1944/45,

6. konstrukci obrněného průzkumného vozu, je-li to možné, na základě existujících stavebních prvků,

7. opětovné přezkoumání nutnosti konstruovat lehké útočné dělo se 7,5 cm kanónem L 70. Případně odpadnutí tohoto záměru a jeho nahrazení lehkým útočným dělem se 7,5 cm kanónem L 48 a obrněným transportérem.“

O všech bodech přednesu vznikla živá rozprava. Všechny body byly — aspoň teoreticky — uznány až na jeden, podřízení útočného dělostřelectva generálnímu inspektorovi. U této otázky celou místností se přehnala bouře rozhořčení. Všichni přítomní kromě Speera byli proti, zvláště ovšem dělostřelci, ale i náčelník Vůdcovy adjutantury, s odůvodněním, že útočné dělostřelectvo je jediná zbraň, u níž si dělostřelci mohou vysloužit Rytířský kříž. Hitler se na mne nakonec soucitně podíval a řekl: „Vidíte, máte všechny proti sobě. S tím nemohu souhlasit ani já.“ Následky tohoto rozhodnutí byly osudné, neboť útočné dělostřelectvo teď zůstalo stranou, samo o sobě, oddíly stíhačů tanků si ponechaly

271

svá nedostatečná děla tažená traktory a pěší divize zůstaly bez účinné protitankové obrany. Trvalo devět měsíců, než mohl být Hitler o té chybě přesvědčen, a až do konce války se už nepodařilo dát všem divizím do ruky tak naléhavě potřebnou obrannou zbraň. Ostatně byly bohužel a ke škodě věci i schválené návrhy ustavičně mařeny a v provádění brzděny, v první řadě mé naléhavé a stále opakované prosby o včasné stahování a doplňování tankových divizí, aby se nejvyššímu velení daly do ruky pohyblivé zálohy. Porozumění právě vojenského nejvyššího velení pro rozhodující význam pohyblivých a bojeschopných operačních záloh našemu vedení války až do hořkého konce chybělo a bylo podstatně spoluvinno na naší porážce. O tuto vinu se dělí Hitler se svými vojenskými rádci, neboť ti mě v mém úsilí vytvořit zálohy nepodporovali, nýbrž brzdili.

Dne 10. března jsem letěl zpět do Berlína a dal se do práce. Dne 12. března jsem si prohlédl tankovou školu ve Wünsdorfu, 17. března závody Henschel v Kasselu, které stavěly naše Tigery, podstatné části Pantheru a protitankový kanón Pak 43 (8,8 cm), 18. března tankový oddíl 300 v Eisenachu, jemuž příslušelo zkoušení dálkově řízených tanků, jakož i školu poddůstojníků tankového vojska v Eisenachu, a 19. března jsem byl v Darłowu (Rügenwalde) na předvedení železničního děla „Gustav“, tanku „Ferdinand“ a Panzeru IV se „Schürze“ před Hitlerem.

Tank „Ferdinand“ byl Tigerem v konstrukci profesora Porscheho, s elektrickým pohonem a s 8,8 cm kanónem L 70 v pevné věži na způsob útočných děl. Kromě dlouhého kanónu nenesl na palubě žádnou zbraň, byl tedy v boji zblízka bezbranný. V tom byla přes jeho silné pancéřování a dobrý kanón jeho slabina. Protože už jednou postaven byl, a to v sérii 90 kusů, musel jsem ho také použít, i když jsem Hitlerovo nadšení nad tímto dílem jeho oblíbence Porscheho z taktického hlediska sdílet nemohl. Z těch 90 Tigerů „Ferdinand“ byl postaven tankový pluk o dvou oddílech, každý po 45 tancích.

„Schürzen“ byly pancéřové plechy, volně zavěšené okolo trupu Panzerů III a IV a útočných děl, aby odklonily a zneškodnily střely ruských protitankových pušek, které jinak prorážely poměrně tenké svislé pancéřové stěny korb uvedených typů. Tato novinka se osvědčila.

„Gustav“ bylo ohromné 80 cm železniční dělo, které se dalo přemísťovat jen po dvoukolejných tratích. Vlastně se mě netýkalo, a po předvedení nabíjení a střelby jsem se už odebral pryč, když jsem byl náhle zavolán k Hitlerovi:

„Poslyšte! Dr. Müller (od firmy Krupp) mi právě řekl, že se dá ‚Gustavem‘ střílet i na

272

tanky. Co o tom soudíte?“ V prvním okamžiku jsem byl ohromen a viděl už „Gustava“ jít do velké série, rychle jsem se však vzpamatoval a odpověděl: „Střílet ano, ale trefit nikdy!“ Dr. Müller živě protestoval. Jak ale chtěl někdo potírat tanky dělem, které na nabití každého výstřelu potřebovalo pětačtyřicet minut? Otázka po nejkratší střelecké vzdálenosti přivedla i pana dr. Müllera na nemožnost jeho tvrzení.

Dne 22. března jsem jednal s velitelem výsadkové divize „Hermann Göring“ o rozumné reorganizaci tohoto svazku, který měl tehdy pro jedinou divizi činnou na frontě celkem 34 000 mužů. Většina těch lidí se cítila dobře v Holandsku. Při naší situaci v doplňcích to bylo už roku 1943 neúnosné.

Nakonec bylo koncem března ještě stanoveno nové členění našich tankových granátníků na základě posledních zkušeností.

Návštěvy dr. Goerdelera³¹

V těch dnech nejintenzivnější odborné práce mi jeden starý známý, generál von Rabenau³², přivedl dr. Goerdelera, který se mnou chtěl jednou rád mluvit. Pan dr. Goerdeler mi vyložil, že Hitler na svůj úkol říšského kancléře a nejvyššího velitele branné moci nestačí a že je proto na místě omezit ho v jeho pravomocích. Vylíčil mi obšírně svůj vládní a reformní program, který svědčil o velkém idealismu a počítal se sociálním vyrovnáním, jistě žádoucí, i když by doktrinářský způsob dr. Goerdelera vyřešení té otázky byl ztížil. Zahraniční podporu pro případ zdaru svých plánů nedokázal dr. Goerdeler označit za zajištěnou. Zjevně ho při jeho pokusech o navázání styků, které spadaly už do dřívější doby, chladně odbyli. Od požadavku „bezpodmínečné kapitulace“ naši nepřátelé neupustili ani pro případ úspěchu dr. Goerdelera.

Zeptal jsem se dr. Goerdelera, jak si představuje omezení Hitlerových pravomocí. Odpověděl, že by se měl nominálně ponechat jako hlava říše, ale že by ho bylo možné internovat na Obersalzbergu nebo na jiném bezpečném místě. Má otázka po způsobu odstranění vedoucích národních socialistů, bez něhož musí plánovaná změna systému od počátku ztroskotat, byla zodpovězena tak, že to je věc branné moci. Dr. Goerdeler však dosud nedokázal pro své myšlenky získat žádného velitele vojska v činné službě. Požádal mě, abych při svých cestách na frontu prováděl v jeho smyslu zjišťování a sdělil mu, zda a kteří generálové by byli ochotni jeho myšlenky následovat. Na mou otázku, kdo vlastně ten podnik vede, jmenoval generálplukovníka Becka. Byl jsem velmi překvapen, že vidím muže jako Becka, jehož váhavou povahu jsem přesně znal, zapleteného do takového podniku. Takový muž byl asi pro

273

státní převrat tou nejnezpůsobilejší osobností, protože by se nikdy nedobral rozhodnutí, neměl u vojska žádnou odezvu, ba byl přímo neznámý; filozof, ale žádný revolucionář.

Nedostatky a nešvary nacionálněsocialistického systému a chyby Hitlerovy osoby byly tehdy zjevné — i mně; bylo třeba usilovat o jejich odstranění. Při nebezpečné situaci, v níž se však říše následkem katastrofy u Stalingradu a požadavkem bezpodmínečné kapitulace — i před Sovětským svazem — už nacházela, musela být zvolena cesta, která by nevedla ke katastrofě říše a národa. V tom spočívala nesmírná odpovědnost a obtíž, doufalo-li se potichu, že říši lze ještě zachránit. Dospěl jsem proto k závěru odmítnout záměr dr. Goerdelera jako pro celkové zájmy škodlivý a prakticky neproveditelný. Jako celé pozemní vojsko cítil jsem se i já vázán vojenskou přísahou. Proto jsem dr. Goerdelera požádal, aby od svého záměru upustil.

Dr. Goerdeler mě požádal, abych mu bez ohledu na své pochybnosti přece jen opatřil žádané informace. Na toto přání jsem přistoupil, abych dr. Goerdelerovi poskytl důkaz, že nejen já, nýbrž i jiní generálové tak smýšlejí, v naději, že toho nepochybně idealisticky smýšlejícího muže tím odvrátím z jeho neblahé cesty. V dubnu jsem pak dr. Goerdelera ještě jednou viděl a mohl jsem ho ujistit, že jsem nepotkal žádného generála, který by byl ochoten přistoupit na jeho plány. Osobnosti, které jsem sondoval, odmítly s odvoláním na svou vojenskou přísahu a na vážnou situaci na frontě panu dr. Goerdelerovi jakkoli vyjít vstříc. Požádal jsem dr. Goerdelera znovu, aby se svých záměrů vzdal.

Dr. Goerdeler, který ostatně v našich rozmluvách výslovně popíral jakýkoli úmysl atentátu, mě závěrem požádal, abych o našich rozhovorech mlčel, a já ten slib dodržel, dokud jsem roku 1947 z knihy advokáta Fabiana von Schlabrendorff³³ Offiziere gegen Hitler nemusel vyrozumět, že dr. Goerdeler nebo generál von Rabenau vzájemný slib ze své strany nedodrželi. Údaje zmíněné Schlabrendorffovy knihy o mně jsou nepravdivé.

S dr. Goerdelerem jsem od dubna 1943 už nemluvil a o jeho záměrech se už nic nedozvěděl.

Ale zpátky k mé služební činnosti.

„Citadela“³⁴

Dne 29. března jsem letěl do Záporoží ke skupině armád „Jih“ na návštěvu polního maršála von Mansteina. Zde byl právě dosažen velký úspěch tím, že byl správným operačním nasazením tankových svazků znovu dobyt Charkov. Zkušenosti při tom získané, zvláště ty při nasazení

274

oddílů Tigerů u divizí „Großdeutschland“ a SS-Leibstandarte „Adolf Hitler“, byly předmětem rozmluvy s Mansteinem. V jeho hlavním stanu jsem potkal svého starého přítele Hotha, vrchního velitele 4. tankové armády, který mi rovněž sdělil své zkušenosti. Znovu mi bylo jasné, jak politováníhodné bylo, že Hitler nebyl s to snést ve své blízkosti tak schopnou vojenskou osobnost, jako byl Manstein. Obě povahy byly příliš rozdílné: na jedné straně muž vůle Hitler se svým vojenským diletantismem a svou bujnou fantazií, na druhé Manstein se svým vynikajícím vojenským nadáním a školou německého generálního štábu, se svou střízlivou, chladnou soudností, naše nejlepší operační hlava. Později, když jsem byl pověřen obstaráváním agendy náčelníka generálního štábu pozemního vojska, jsem Hitlerovi několikrát učinil návrh učinit Mansteina místo Keitela náčelníkem OKW, ale vždy marně. Ovšem Keitel byl pro Hitlera pohodlný; snažil se každou myšlenku vyčíst Hitlerovi z očí a provést ji, ještě než byla vyslovena; Manstein byl nepohodlný; měl vlastní názory a vyslovoval je. Hitler se k mým návrhům nakonec vyjádřil: „Manstein je snad nejlepší hlava, jakou generální štáb vydal. Ale on umí operovat jen s čerstvými, dobrými divizemi, ne s troskami, jimiž teď jedině disponujeme. Protože mu čerstvé, operačně schopné svazky opatřit nemohu, nemá jeho jmenování smysl.“ Prostě nechtěl a skrýval se za takovými scestnými výmluvami.

Letěl jsem pak do Poltavy k armádnímu oddílu Kempf a odtud k divizi „Großdeutschland“ (30. 3.), k SS tankové divizi Leibstandarte „Adolf Hitler“ a ke sboru generála von Knobelsdorffa³⁵ (31. 3.); u všech těchto služebních míst jsem se v první řadě snažil o naše nejnovější zkušenosti s „Tigery“, abych získal jasný obraz jejich taktické a technické výkonnosti a vyvodil z toho závěry pro budoucí organizaci jednotek Tigerů. Rozlučková návštěva u Mansteina v Záporoží 1. 4. ukončila první let na frontu ve funkci generálního inspektora.

Výsledky této první cesty na frontu našly svůj odraz v rozmluvě se Speerem o zvýšení výroby Tigerů a Pantherů a v navazujícím přednesu u Hitlera 11. 4. v Berchtesgadenu na Obersalzbergu, který jsem při té příležitosti viděl poprvé. Vůdcova vila, „Berghof“, se vyznačovala tím, že v nám přístupné části nebyly dva pokoje, které by na sebe navazovaly. Imponující byl jedině velký poradní sál se svým vyhlídkovým oknem, několika cennými koberci a obrazy, mezi nimi podivuhodným Feuerbachem, a vyvýšeným místem před krbem, u něhož Hitler trávil noční hodiny po takzvané večerní situační poradě v kruhu svého užšího okolí, vojenské a stranické adjutantury a sekretářek. Nikdy jsem k tomu kruhu nepatřil.

275

Téhož dne jsem vykonal návštěvu u Himmlera, abych organizaci tankových svazků Waffen-SS přizpůsobil organizaci pozemního vojska. Se svou snahou jsem měl jen částečný úspěch. Zvláště Himmler nepřistoupil na mé naléhavé přání vzdát se nových útvarů. Hitler mi sice při mém přednesu 9. března přisvědčil, že nové útvary vykazují nevýhody; pokud však šlo o Waffen-SS, byl za zády všech vojáků s Himmlerem jedna ruka, stále v té myšlence vytvořit si nezávisle na pozemním vojsku, jehož vedení nikdy plně nedůvěřoval, soukromou armádu, od níž si sliboval větší věrnost, pretoriánskou gardu, která by byla ke všemu ochotna, i tehdy, kdyby mu snad pozemní vojsko ve své vazbě na starou prusko-německou tradici odepřelo poslušnost.

Dvojakost Hitlerova a Himmlerova uvedla Waffen-SS po válce do velmi nepříjemného postavení³⁶, neboť jim byla vytýkána provinění ostatní SS, zvláště zásahových komand SD. Ale i během války budilo nepřetržité zvýhodňování Waffen-SS ve výběru a množství doplňků, jakož i ve výzbroji a výstroji oprávněnou nevoli méně šťastných svazků pozemního vojska. Jestliže přesto na frontě cit kamarádství to vše překonával, svědčí to o nesobecké povaze německého vojáka, lhostejno jakou barvu jeho uniforma nesla.

Dvanáctého dubna jsem využil k tomu, abych vykonal návštěvu u náčelníka generálního štábu letectva, generálplukovníka Jeschonneka³⁷, a nalezl unaveného muže ve vysloveně rezignované náladě. Nedošli jsme k otevřené rozmluvě o věcech, které se obou zbraní — letecké a tankové — společně týkaly, a tím spíš k žádnému lidskému sblížení. Jeschonnek si brzy nato — v srpnu 1943 — ze žalu nad výtkami, které mu Hitler a Göring činili pro selhání letectva, vzal život. Následoval tím svého kamaráda Udeta³⁸, který ten zoufalý krok učinil v listopadu 1941, protože nenacházel jiné východisko ze své situace mezi rozpoznanými válečnými nutnostmi a Göringovou neschopností a nečinností. K mému hlášení u vrchního velitele letectva pro silnou mimoslužební zaneprázdněnost tohoto pána nikdy nedošlo.

Po návratu do Berlína jsem měl 13. dubna dlouhou rozmluvu se Schmundtem, abych ho pohnul k tomu, aby mi pomohl dostat letecky ze situace v Africe, která se stala beznadějnou, mnohé tankové posádky, jež se staly nadpočetné, zvláště nepostradatelné, řadu let školené velitele a technické pomocníky. Zřejmě jsem na Schmundta nepůsobil přesvědčivě, nebo mé přání Hitlerovi důrazně nepřednesl, neboť když jsem při svém příštím přednesu vystoupil se svou prosbou u Hitlera samého, neměl jsem úspěch. Prestižní důvody zvítězily — jako tak často — nad rozumem. Četné stroje, které letěly prázdné do Itálie, by byly

276

mohly tyto cenné lidi vzít s sebou a usnadnit nám stavění svazků a doplňování ve vlasti i na frontě. Tento přednes se konal 29. dubna opět na Obersalzbergu; porady s Buhlem, Keitelem a Speerem o organizačních a zbrojních otázkách se toho dne podařilo vyřídit.

Stále ještě byly svazky dopravovány do Afriky a tam „spalovány“, mimo jiné náš nejnovější oddíl Tigerů. Žádná námitka proti tomu nebyla vzata na zřetel; později to bylo při obraně Sicílie stejné. Zde se vmísil Göring, když jsem chtěl Tigery stáhnout zpět na pevninu. „Tigery přece nemohou skákat o tyči přes Messinskou úžinu. To přece musíte uznat, generálplukovníku Guderiane!“ Má odpověď: „Máte-li skutečně vzdušnou nadvládu nad Messinskou úžinou, pak se Tigery vrátí ze Sicílie stejným způsobem, jakým se tam dostaly.“ Nato letecký odborník mlčel; Tigery zůstaly na Sicílii.

Z Berchtesgadenu jsem 30. dubna letěl do Paříže, abych vykonal nástupní návštěvu u vrchního velitele Západ, polního maršála von Rundstedta, prohlédl si tankové svazky ležící na západě a zjednal si přehled o obranyschopnosti Atlantického valu proti vyloďujícím se tankům. U LXXXI. armádního sboru jsem se u svého starého spolubojovníka z Francie, generála Kuntzena³⁹ v Rouenu, poučil o otázkách pobřežní obrany a mohl jsem ještě v Yvetot navštívit tankový pluk 100 vyzbrojený francouzskými kořistními tanky; pak mě telegram Hitlerův povolal do Mnichova k poradám.

Do Mnichova jsem dorazil 2. května. Třetího května byla první porada, 4. května za přítomnosti mého náčelníka Thomaleho, mezitím přivolaného s novým materiálem z Berlína, druhá. Předmětem těchto schůzek, jichž se účastnilo OKW, náčelník generálního štábu pozemního vojska se svými nejdůležitějšími spolupracovníky, vrchní velitelé skupin armád „Jih“, von Manstein, a „Střed“, von Kluge, vrchní velitel 9. armády Model, ministr Speer a jiní, byla velmi vážná otázka, zda mají skupiny armád „Jih“ a „Střed“ východní fronty v dohledné době — ještě v létě 1943 — přejít do ofenzivy. Otázka vznikla návrhem náčelníka generálního štábu pozemního vojska, generála Zeitzlera, který chtěl dvojitým obchvatem ruského obloukovitého postavení vyčnívajícího na západ u Kurska zničit jistý počet ruských divizí a tímto úderem tak rozhodujícím způsobem oslabit útočnou sílu ruské armády, aby z toho německému vedení vzešly příznivější vyhlídky na další vedení boje na východě. Tato otázka byla už v dubnu horlivě probírána, tak krátce po těžkém nezdaru u Stalingradu a navazující porážce jižní poloviny německé východní fronty však sotva bylo možné na velký útočnou akci pomýšlet. Nyní však chtěl

277

Skizze 27 — Entwicklung der Ostlage — v. 22. 2. 43 bis 4. 3. 1944. Strana 277 předlohy.

Klíč jmen na mapě

278

náčelník generálního štábu nasazením nových tanků „Tiger“ a „Panther“, od nichž si sliboval průrazný úspěch, získat zpět iniciativu.

Hitler poradu uvedl asi tříčtvrtěhodinovou řečí, v níž věcně vylíčil situaci na východní frontě a pak dal k rozpravě návrhy, které mu učinil náčelník generálního štábu, a protidůvody, které proti nim přednesl generál Model. Model na základě podrobných výsledků průzkumu, především z leteckých snímků, prokázal, že Rusové právě v úsecích, proti nimž měl být útok obou skupin armád veden, připravují hlubokou, velmi pečlivě organizovanou obranu. Rusové už v té době stáhli hlavní část svých pohyblivých sil z předsunuté části postavení a na předpokládaných místech vlomu kleští podle námi předvídaného útočného schématu se neobyčejně posílili na dělostřelectvu a protitankové obraně. Model z toho vyvodil správný závěr, že protivník s naším útokem počítá a že je třeba, má-li se dojít k úspěchu, zvolit jinou taktiku, nechceme-li se útoku vzdát vůbec.

Způsob, jakým Hitler tento Modelův názor přednesl, dával zjevně poznat, že na něj silně zapůsobilo a že Hitler nikterak nebyl pevně odhodlán vést útok ve smyslu Zeitzlerově. Vyzval nyní polního maršála von Mansteina, aby se jako první k Zeitzlerovu návrhu vyjádřil. Manstein neměl — jako častěji tváří v tvář Hitlerovi — dobrý den. Mínil, že útok by byl měl asi vyhlídku, kdyby byl mohl být veden v dubnu; nyní je úspěch pochybný a potřebuje prý ještě dvě další, plně bojeschopné pěší divize, aby jej mohl provést. Hitler odvětil, že ty dvě divize k dispozici nejsou a že Manstein musí vystačit s tím, co má; opakoval pak svou otázku, nedostal však bohužel jednoznačnou odpověď. Obrátil se pak na polního maršála von Klugeho, který se jednoznačně vyslovil pro Zeitzlerův návrh.

Požádal jsem o slovo a prohlásil, že útok by byl bezúčelný; naše právě dokonané doplnění na východní frontě by při útoku podle návrhu náčelníka generálního štábu bylo těžkými ztrátami na tancích, které s jistotou nastanou, znovu rozbito; nejsme s to východní frontu v průběhu roku 1943 ještě jednou doplnit a musíme spíš pomýšlet na to opatřit nyní západní frontu moderními tanky, abychom mohli pohyblivými zálohami čelit vylodění západních mocností, které je roku 1944 nutné s jistotou očekávat. Kromě toho jsem poukázal na to, že Panthery, na jejichž nasazení kladl náčelník generálního štábu pozemního vojska tak velkou váhu, vykazují ještě četné dětské nemoci nové konstrukce a že je nepravděpodobné, že by se ty nedostatky daly do začátku útoku odstranit. Speer mé výklady podpořil ze stanoviska zbrojení. Ale my dva jsme zůstali jediní účastníci

279

tohoto zasedání, kteří k Zeitzlerovu návrhu přednesli jasné ne. Hitler, kterého stoupenci útoku přece jen plně nepřesvědčili, nedospěl toho dne k žádnému konečnému rozhodnutí.

Kromě vojenské části mnichovské porady jsem zažil ještě jednu osobní: poprvé po událostech prosince 1941 jsem se znovu setkal s polním maršálem von Klugem⁴⁰. Nekamarádský způsob pozdravu ve mně znovu rozjitřil všechny staré rány. Zůstal jsem velmi chladný. Po poradě mě pan von Kluge vyzval, abych s ním šel do vedlejší místnosti a volal mě k odpovědnosti za mé odmítavé chování. Musel jsem mu nyní říci, co jsem proti němu měl na srdci, zvláště že mi za své chování v prosinci 1941 po mezitím provedeném vyjasnění skutkového stavu dluží zadostiučinění. Rozešli jsme se bez výsledku.

O nějaký čas později mě v Berlíně vyhledal Schmundt a dal mi přečíst dopis polního maršála von Klugeho Hitlerovi, v němž mě vyzýval na souboj. Pan von Kluge zcela přesně věděl, že souboje jsou zakázány a že Hitler za války nikdy nestrpí, aby se generálové bili. Přesto si za doručitele své výzvy zvolil Hitlera.

Schmundt mi z Hitlerova příkazu vyložil, že Vůdce si souboj nepřeje; přeje si dále odklidit tu záležitost ze světa ve vhodné formě. Vyhověl jsem Hitlerovu přání a napsal polnímu maršálovi, že lituji, že jsem ho svým chováním v Mnichově urazil, že jsem však tváří v tvář těžké, neodčiněné urážce, kterou mi roku 1941 způsobil, nemohl jednat jinak.

Na poli stavby tanků bylo v dubnu rozhodnuto stavět Panzer IV — v souladu s mými návrhy — tak dlouho dál, dokud nebude absolutně zajištěn rozběh „Pantheru“ v sériové výrobě. Měsíční tanková výroba měla být zvýšena na 1955 kusů. Bylo nařízeno zesílení aktivní protiletecké ochrany nejvýznamnějších výrobních závodů tankové zbraně, pro Kassel, Friedrichshafen a Schweinfurt. Při přednesu 4. 5. v Mnichově jsem kromě toho navrhl stavbu náhradních výrobních závodů pro tyto podniky, narazil jsem však při tom na odpor prvního Speerova spolupracovníka, pana Saura, který tvrdil, že nepřátelští letci soustřeďují své úsilí jen na výrobní závody letectva, a který nechtěl uvěřit, že po zničení továren letectva přijdou podle lidského rozumu na řadu továrny tankové zbraně.

Desátého května byl Hitler v Berlíně a já byl povolán do říšského kancléřství k poradě o výrobě Pantherů, protože průmysl nedokázal dodržet původně hlášené termíny. Jako náhrada měl ovšem být hotov zvýšený počet, místo 250 do 31. 5. úctyhodné číslo 324. Po skončení porady jsem zadržel Hitlera za ruku

280

a požádal ho, aby mi dovolil s ním otevřeně promluvit. Souhlasil a já ho snažně prosil, aby se útoku na východní frontě vzdal; vidí přece, s jakými obtížemi už nyní musíme zápasit; to velké nasazení se určitě nevyplatí; příprava obrany na západě tím musí značně utrpět. Uzavřel jsem otázkou: „Proč vlastně chcete letos na východě útočit?“ Zde se do rozhovoru vmísil Keitel: „Musíme útočit z politických důvodů.“ Odvětil jsem: „Myslíte, že někdo ví, kde Kursk leží? Světu je naprosto lhostejné, jestli Kursk máme, nebo ne. Opakuji svou otázku: Nač vlastně chceme letos na východě útočit?“ Hitler na to řekl doslova: „Máte úplnou pravdu. Mně je při pomyšlení na ten útok taky pokaždé nevolno v břiše.“ Odvětil jsem: „Pak máte správný cit pro situaci. Dejte od toho ruce pryč!“ Hitler ujistil, že se zatím nijak nezavázal, a rozmluva byla skončena. Kromě polního maršála Keitela, který už není mezi živými⁴¹, byli svědky toho rozhovoru ještě můj náčelník Thomale a pan Saur ze zbrojního ministerstva.

Nazítří jsem se odebral vlakem do Giżycka (Lötzen), kde byl můj štáb provizorně ubytován, a prohlédl si naše tamní ubikace. Třináctého května jsem měl rozmluvu se Speerem a odpoledne přednes u Hitlera. Čtrnáctého května byl Hitlerovi předveden dřevěný model „Mause“, tanku profesora Porscheho a firmy Krupp, který měl být osazen 15 cm kanónem. Tank měl dostat celkovou váhu 175 tun; bylo tedy třeba počítat s tím, že při započtení obvyklých dodatečných Hitlerových změn se ve skutečnosti dostane na 200 tun. Model neměl jediný kulomet pro boj zblízka. Už z toho důvodu jsem ho musel odmítnout. Konstrukce tím trpěla touž chybou, která činila Porscheho Tiger „Ferdinand“ nezpůsobilým pro boj zblízka, a boj zblízka je přece pro tanky nevyhnutelný a pro součinnost s pěchotou nezbytný. Došlo k velmi prudké rozmluvě, protože kromě mne všichni zúčastnění „Mause“ shledávali velmi krásnou. Slibovala prostě, že bude „gigantická“.

Kromě „Mause“ byl předveden ještě zdařilý dřevěný model stíhače tanků firmy Vomag na základě Panzeru IV; celková výška jen 1,70 m, a tím na hranici toho, co je v terénu prakticky únosné. Dále byl ukázán útočný tank s těžkým pěchotním dělem a model protiletadlového tanku s 3,7 cm dvojčetem.

Po tomto předvedení jsem odletěl do Berlína.

Čtyřiadvacátý a pětadvacátý květen jsem strávil prohlídkou tankového oddílu 654 v Brucku an der Leitha. Oddíl byl vybaven zmíněnými Porscheho Tigery. Pak jsem navštívil Nibelungenwerk⁴² v Linci, který vyráběl Panthery a protitankové kanóny, a odletěl odtamtud 26. května do Paříže, abych si prohlédl školu velitelů

281

oddílů tankových vojsk. Sedmadvacátého jsem viděl tankový oddíl 216 v Amiensu, osmadvacátého kurz velitelů rot ve Versailles a velitele 14. a 16. tankové divize v Nantes. Konečně jsem devětadvacátého navštívil ještě pevnost St. Nazaire a zjednal si vhled do obranných záměrů na Atlantickém valu. Dojem, který jsem z těch opevnění získal, neodpovídal ani mému očekávání, sníženému halasnou propagandou. Pak jsem třicátého odletěl do Berlína, jedenatřicátého do Innsbrucku na setkání se Speerem, 1. června do Grafenwöhru k prohlídce obou oddílů Pantherů 51 a 52 a týž den zpátky do Berlína.

Mezitím přišlo OKW na podivuhodný nápad vyslat 1. tankovou divizi jako stráž proti anglickému vylodění do Řecka na Peloponés. Tato divize byla právě doplněna a vybavena prvním hotovým oddílem Pantherů. Představovala naši nejsilnější zálohu. Teď měla být odložena do talonu. Má rozhořčená námitka vyzněla naprázdno pod groteskními argumenty Keitelovými, který tvrdil, že divizi horských myslivců, kterou jsem jako podstatně vhodnější pro Řecko doporučoval, nelze zásobovat potřebným objemným krmivem, protože to zabírá příliš mnoho přepravního prostoru. Proti tomu jsem byl bezmocný, zabránil jsem však na vlastní pěst odtransportování Pantherů. Tankový důstojník vyslaný letadlem na průzkum do Řecka mi záhy ohlásil, že úzké horské cesty a mosty jsou pro Panthery s jejich širokou stopou pásu neprůjezdné. S tímto argumentem jsem pak u Hitlera dosáhl dodatečného schválení svého kroku. První tanková divize nám měla brzy v Rusku hořce chybět.

Patnáctého června jsem byl znovu u našich problémových dětí, Pantherů, jejichž koncové převody nebyly v pořádku a které vykazovaly ještě nedostatky na optice. Příštího dne jsem Hitlerovi přednesl své pochybnosti proti nasazení Pantherů na východě. Prostě ještě nebyly zralé pro frontu.

V Mnichově, v hotelu „Vier Jahreszeiten“, jsem se setkal s polním maršálem Rommelem k výměně zkušeností z afrického válčiště. Večer jsem odletěl zpátky do Berlína, osmnáctého jsem si prohlédl v Jüterbogu dělostřelecké zbraně a týž den odletěl do Berchtesgadenu k přednesu u Hitlera. Krátké mezipřistání v Grafenwöhru mi opět dalo příležitost prozkoumat nedostatky oddílů Pantherů 51 a 52 a následně o nich Hitlerovi referovat. Odhlédneme-li od technických nedostatků nedozrálého tanku, nebyly ani posádky a velitelé s novým materiálem dostatečně obeznámeni, zčásti také ještě bez dostatečných válečných zkušeností. Všechny tyto pochybnosti bohužel neodradily Hitlera ani náčelníka generálního štábu pozemního vojska od nešťastné ofenzivy, která byla na východě odstartována pod krycím názvem „Citadela“.

282

Africké válčiště bylo 12. května kapitulací v Tunisku definitivně ztraceno. Desátého července se spojenci vylodili na Sicílii. Pětadvacátého byl Mussolini sesazen a zatčen. Vládou byl pověřen maršál Badoglio. Odpadnutí Itálie se tím stalo otázkou nejbližší doby.

Zatímco tyto události na jihu přinášely válku stále blíž k Německu, začal Hitler svou v rozvržení i provedení nedostatečnou ofenzivu na východě. Z prostoru kolem Belgorodu na jihu útočilo 10 tankových divizí, 1 tanková granátnická divize a 7 pěších divizí, z prostoru západně od Orlu na severu 7 tankových divizí, 2 tankové granátnické divize a 9 pěších divizí. Vše, co německé pozemní vojsko dokázalo sebrat na útočné síle, bylo vsazeno na tento podnik, o němž sám Hitler v Mnichově právem řekl, že nesmí ztroskotat, protože už i návrat do výchozích postavení by pro nás znamenal porážku. Jak byl Hitler nakonec k rozhodnutí k útoku přiveden, není dosud objasněno. Pravděpodobně dalo rozhodující impuls naléhání náčelníka generálního štábu pozemního vojska.

Útok začal 5. července způsobem Rusům z četných dřívějších příkladů známým, a tedy předem vypočitatelným. Hitler se svých dvou protinávrhů — buď přes Sevsk zaútočit na ruský hrot klínu, nebo od Charkova proniknout na jihovýchod ruskou frontou a svinout ji — vzdal ve prospěch Zeitzlerova plánu, který chtěl vyčnívající ruské obloukovité postavení přivést k pádu dvojitým obchvatem směrem na Tim, a tím získat zpět iniciativu na východní frontě.

Obě útočné fronty jsem vyhledal ve dnech od 10. do 15. července, nejprve jižní, pak severní, a zjednal jsem si rozmluvou s tankovými veliteli na místě přehled o chodu událostí, o nedostatcích našeho útočného postupu a našeho materiálu. Mé obavy stran nedostatečné frontové zralosti Pantherů se potvrdily. Právě tak nemohlo 90 Porscheho Tigerů, nasazených u Modelovy armády, dostát požadavkům boje zblízka, protože měly příliš malou zásobu munice do kanónu, což bylo ještě vyostřeno tím, že tyto tanky nedisponovaly žádnými kulomety a po vlomu do nepřátelského pěchotního bojového pásma musely doslova střílet z kanónů na vrabce. Nepodařilo se jim umlčet palbou, natož vyřadit nepřátelská střelecká a kulometná hnízda tak, aby je vlastní pěchota mohla následovat. Když dorazily do ruského dělostřeleckého postavení, ocitly se tam samy. Přes nejstatečnější chování a neslýchané oběti nedokázala pěchota Weidlingovy⁴³ divize úspěch tanků využít. Modelův útok uvázl asi po deseti kilometrech. Na jihu byl úspěch sice větší, nestačil však k tomu, aby obloukovité postavení zaškrtil

283

nebo donutil Rusy povolit. 15. července začal ruský protiútok na Orel, jehož obrana byla oslabena ve prospěch vlastní ofenzivy. Město muselo být 4. srpna vyklizeno. Téhož dne padl Belgorod.

Až do toho dne vzdorovalo všem útokům postavení Zuša–Oka severovýchodně od Orlu. Bylo to totéž postavení, které jsem v prosinci 1941 vybral pro svou 2. tankovou armádu a do něhož jsem ji dovedl. Kvůli němu vznikl můj konflikt s Hitlerem, jehož pak polní maršál von Kluge využil k mému pádu.

Ztroskotáním „Citadely“ jsme utrpěli rozhodující porážku. Tankové síly, s velkou námahou doplněné, byly těžkými ztrátami na lidech a materiálu na dlouhou dobu neupotřebitelné. Jejich včasné obnovení pro obranu východní fronty, tím spíše však pro odvrácení vylodění spojenců, hrozícího příštího jara na západní frontě, bylo zpochybněno. Rusové svého úspěchu samozřejmě využili. Východní fronta se už neuklidnila. Iniciativa přešla definitivně na protivníka.

Sporné otázky druhého pololetí 1943

Po 15. červenci jsem odjel do Francie a prohlédl si tam tankové svazky. Koncem července jsem navštívil svazky Tigerů na vojenském cvičišti Senne u Paderbornu. Odtud mě Hitlerův telegram povolal do Východního Pruska. Při prvním přednesu jsem tam onemocněl. Úplavice, kterou jsem se nakazil v Rusku a které jsem si zprvu nevšímal ani proti ní nic nedělal, mě složila na lůžko. Jakmile jsem byl schopen přepravy, odletěl jsem do Berlína, abych se docela uzdravil, musel jsem se však v prvních srpnových dnech podrobit operaci, která mě upoutala na lůžko až do konce měsíce.

Bezprostředně před touto operací mě vyhledal generál von Tresckow⁴⁴, dřívější Ia polního maršála von Klugeho. Uvedl, že přichází z pověření polního maršála. Ten mi vzkazoval, že se se mnou usmíří, učiním-li první krok. Chtěl pak se mnou postupovat proti Hitlerovi, aby se dosáhlo omezení jeho rozkazovacích pravomocí jako nejvyššího velitele branné moci. Přijmout tuto nabídku mi zapovídala má přesná znalost kolísavé povahy polního maršála von Klugeho. Musel jsem proto návrh generála von Tresckowa odmítnout.*

Můj stav se lepšil jen pomalu. Zesílené bombardování Berlína nepřátelským letectvem, které započalo v srpnu 1943, navíc nedopřálo klid nutný k rekonvalescenci. Přijal jsem proto se svou ženou Speerovu nabídku; opatřil mi zotavovnu v domě pro hosty říšské vlády v Horních Rakousích,

* Mé vlastní snahy v tomto směru viz s. 268.

284

v krásné horské poloze. Sotva jsme tam 3. 9. dorazili, zastihla nás 4. 9. zpráva, že náš berlínský byt byl přímým zásahem bomby z velké části zničen a každopádně se stal neobyvatelným. Zbytek našeho majetku byl uschován v kasárenském sklepě ve Wünsdorfu. Byla to tvrdá rána. Uvažovali jsme, zda by se dalo uskutečnit přestěhování do Horních Rakous, když nám telegram ohlásil přidělení říšské dotace, udělené na podzim 1942. Schmundt, který se o zničení našeho domova dozvěděl, tuto náhradu zařídil. Jak se věci měly, nezbylo než té dobře míněné nabídce vyhovět. V říjnu 1943 se moje žena přestěhovala do Deipenhofu v okrese Inowrocław (Hohensalza), který jí sloužil jako bydliště až do příchodu Rusů 20. ledna 1945.

Mezitím bylo mé nepřítomnosti využito k pokusu převést výrobu Panzerů IV na útočná děla. Organizace Todt, která stavěla Atlantický val a jiná opevnění, přišla s návrhem usadit věže Pantherů napevno na betonové bunkry — při naší nízké výrobě nepochybně těžká rána pohyblivému vedení tankové zbraně, svědčící o naprostém nepochopení.

Hned po návratu ze zotavovací dovolené jsem znovu otevřel otázku protiletadlových tanků. Hitler schválil konstrukci dvouhlavňových děl ráže 3,7 cm. Naproti tomu provizorně vyrobený čtyřhlavňový kanón ráže 2 cm na podvozku Panzeru IV opět nenašel jeho souhlas, takže okamžitá výroba této důležité obranné zbraně utrpěla další zdržení.

20. října 1943 byly Hitlerovi na vojenském cvičišti Orzysz (Arys) předvedeny dřevěné modely „Tigera II“ — nového, vynikajícím způsobem zdařilého modelu Tigera, který naši nepřátelé později pokřtili na „Königstiger“ —, stíhače tanků Vomag, Jagd-Pantheru, dále železný model Jagd-Tigera s kanónem ráže 12,8 cm, tankového moždíře ráže 38 cm na podvozku Tigera, Panzeru III pro přepravu po železničních kolejích, jakož i různé lehké a těžké pancéřové drezíny.

22. října postihl těžký bombardovací útok Henschelovy závody v Kasselu a přechodně narušil výrobu. Nyní se ukázalo, že jsem měl na jaře pravdu, když jsem předpovídal brzké letecké útoky na výrobní místa tankové zbraně. Neprodleně jsem se odebral do Kasselu do závodu, abych vyjádřil svou účast osazenstvu, které z větší části ztratilo domov a oplakávalo smrt či zranění mnoha příbuzných. Ve vybombardované velké montážní hale mi byla dána příležitost promluvit k dělnictvu; má slova se držela stranou obvyklých frází té doby, jež by při tak vážné příležitosti byly dvojnásob nemístné;

285

přijetí ze strany dělnictva bylo velmi srdečné; rozuměli jsme si. Ještě často se mi o tom dostávalo dokladů v podobě přátelských pozdravů od zaměstnanců závodu, z nichž jsem měl vždy obzvláštní radost.

Po tomto bombardovacím útoku následoval 26. listopadu útok na berlínské závody Alkett, Rheinmetall-Borsig, Wimag a Deutsche Waffen- und Munitionsfabriken.

7. 12. byla výrobní kapacita českého tanku 38(t)⁴⁵ určena pro výrobu lehkého stíhače tanků, který se skládal ze stavebních prvků starého 38(t), dostal pancéřování se šikmými plochami, bezzákluzový kanón a kulomet se zahnutou hlavní a dal se označit za velmi zdařilou konstrukci. Tento stíhač tanků byl pak vyhlédnut k tomu, aby tvořil výzbroj oddílů stíhačů tanků pěších divizí, a tím bylo konečně vyhověno mému požadavku z 9. března.

Bezbrannost pěchoty proti ruským tankům, objevujícím se ve stále větším počtu, vedla ke stoupajícím ztrátám, takže se jednoho večera Hitler při přednesu o situaci neovládl a spustil dlouhý, prudký monolog o nesmyslnosti toho, nepřiznat pěším divizím dostatečnou protitankovou obranu. Náhodou jsem tomu přednesu byl přítomen. Stál jsem proti Hitlerovi, zatímco si ulevoval, a musel jsem na něj zřejmě dělat poněkud sarkastický obličej, protože náhle přestal, mlčky na mě pohlédl a pak pokračoval: „Měl jste pravdu! Řekl jste mi to už před devíti měsíci. Bohužel jsem vás neposlechl.“ Mohl jsem nyní konečně svůj záměr prosadit, bohužel však příliš pozdě. Do začátku ruské zimní ofenzivy 1945 se podařilo vybavit novou zbraní jen třetinu rot stíhačů tanků.

Tolik k vývoji tankové techniky do konce roku 1943. Operační situace se ve druhé polovině roku 1943 vyvíjela dále v náš neprospěch.

Při přerušení naší nešťastné kurské ofenzivy probíhala východní fronta od Taganrogu u Azovského moře těsně západně kolem Vorošilovgradu k Donci, sledovala tuto řeku až k ohbí jižně od Charkova, obepínala Belgorod–Sumy–Rylsk–Sevsk–Dmitrovsk– Trosnu–Mcensk (severovýchodně od Orlu) — Žizdru–Spas-Demensk–Dorogobuž–Veliž — západně od Velikých Luk, a šla pak přes Ilmeňské jezero podél Volchovu severovýchodně od Čudova do linie jižně od Šlisselburgu — jižně od Leningradu — jižně od Oranienbaumu k pobřeží Finského zálivu.

Proti této frontě nyní směřovaly útoky Rusů, a to v první řadě proti skupinám armád⁴⁶ A, Jih a Střed. V době od 16.

286

do 24. 7. ztroskotal ruský útok směrem na Stalino. Naproti tomu vedl úder podniknutý 52 střeleckými svazky a 10 tankovými sbory k hlubokému vlomu směrem na Charkov a Poltavu. Průlomu se podařilo zabránit, ale kolem 20. 8. byl Charkov ztracen. V obnovené ofenzivě, zahájené 24. 8. z linie Taganrog–Vorošilovgrad, se Rusům průlom zdařil. Německá fronta musela být do 8. 9. stažena do linie Mariupol — západně od Stalina — západně od Slavjanska. Do poloviny září byla linie Donce vyklizena; koncem toho měsíce stáli Rusové před Melitopolem–Záporožím a od toho místa na Dněpru až k ústí Pripjati.

U skupiny armád „Střed“ začaly ruské protiútoky severně od Kurska 11. 7. Vedly do 5. 8. k dobytí Orlu. Mezi 26. 8. a 4. 9. se nepříteli zdařilo hluboký vlom směrem na Konotop–Něžin, které v následujících dnech mohl rozšířit. Koncem září dosáhli Rusové Dněpru u ústí Pripjati; fronta probíhala odtud přes Gomel východně od Dněpru na sever až k Veliži.

Ve druhé polovině října provedli Rusové přechod přes Dněpr mezi Dněpropetrovskem a Kremenčugem, koncem měsíce se německá fronta jižně od Záporoží zhroutila a do poloviny listopadu byla zatlačena zpět přes Dněpr. Zůstala zachována dvě předmostí, velké u Nikopole, menší dále na jih u Chersonu. Dále na severu dobyli Rusové mezi 3. a 13. 11. Kyjev a pronikli až k Žitomiru.

Hitler se rozhodl k protiútoku. Podle svého zlozvyku měla být tato akce vedena nedostatečnými silami. Využil jsem proto ve shodě s náčelníkem generálního štábu pozemního vojska 9. 11. 43 přednesu o tankových otázkách k tomu, abych Hitlerovi navrhl upustit od rozdrobených protiúderů a pro zamýšlený protiútok přes Berdičev směrem na Kyjev soustředit všechny tankové divize, jež byly jižně od Kyjeva k dispozici. K tomu jsem navrhl též přitažení tankové divize z nikopolského předmostí, jež bránil Schörner⁴⁷, jakož i tankových divizí skupiny armád Kleist, které střežily Dněpr u Chersonu. Užil jsem vůči Hitlerovi svou starou zásadu: „Pěstí, ne po kapkách!“ Zapamatoval si ji sice, ale nikdy podle ní nejednal. Mé krátké memorandum bylo vzato na vědomí, ale námitka místních velitelů zabránila Hitlerovi mému návrhu vyhovět. Protiútok u Berdičeva, nasazený nedostatečnými silami, uvázl po těžkých zimních bojích v prosinci. Znovudobytí Kyjeva a získání dněperské linie se nezdařilo. 24. 12. 43 se Rusové znovu rozmáchli k úderu a zatlačili německou frontu přes Berdičev až před Vinnicu.

287

Obzvlášť příznačné pro Hitlerovu útočnou taktiku bylo nasazení 25. tankové divize. K tomu však musím poněkud zpátky.

Po katastrofě u Stalingradu jsem řadu tam ztracených tankových divizí znovu postavil ze skrovných kmenů těch, kdo pro zranění, nemoc či z jiných důvodů unikli zajetí. Po ztrátě Afriky jsem naložil stejně se zbytky odtamtud zachráněnými. 21. tanková divize vznikla ve Francii z okupačních jednotek vybavených kořistní technikou⁴⁸. 25. tanková divize byla týmž způsobem vytvořena v Norsku. Tato divize stála pod velením generála von Schella.

Schell byl mým spolupracovníkem na říšském ministerstvu obrany, když jsem v letech 1927–30 zpracovával otázku přepravy vojsk nákladními automobily. Dostal pak delší služební vyslání do Spojených států amerických, aby v zemi Henryho Forda⁴⁹ studoval otázky motorizace, a vrátil se odtud s mnoha podněty. Krátce před válkou se stal náčelníkem oddělení In 6 (K) ve Všeobecném úřadu pozemního vojska, a tím hlavním poradcem pro motorizaci pozemního vojska. Při velkém Hitlerově zájmu o tento problém nemohlo nedojít k tomu, že se oba muži sblížili. Schell byl chytrý, rozhodný a výmluvný muž. Dokázal Hitlera přesvědčit o svých myšlenkách o zjednodušení typů, velkosériové výrobě a jiných věcech, a byl následkem toho — v Německu vzácný případ — jmenován podstátním tajemníkem na říšském ministerstvu dopravy a pověřen rozvojem motorizace říše. Při této činnosti ovšem brzy narazil na odpor průmyslu a s ním spjatých stranických míst, která nechtěla upustit od zavedeného způsobu výroby. Tyto kruhy podryly Hitlerovu důvěru v Schellovu osobu, takže ho Hitler nechal padnout. Byl přeložen do Norska, do klidné země, kde nemohl sklízet žádné válečné vavříny. Čilý, neúnavný muž si tam ale brzy ze skrovných okupačních jednotek vytvořil použitelné vojsko.

Podporoval jsem jeho snahu doplnit své síly na tankovou divizi a zařídil jsem přesun tohoto svazku do Francie, když potřeby východní fronty po katastrofě „Citadely“ odčerpaly z Francie síly a tamní posádku zeslabily tak, že byla nutná náhrada. Mladé vojsko přirozeně potřebovalo přezbrojení moderní technikou místo dosavadní kořistní. Skoro ještě víc potřebovalo výcvik s těmito zbraněmi a ve svazku. Muselo být seznámeno se zkušenostmi z východu a mělo být nejprve postaveno před úkol, na nějž svým stupněm výcviku stačilo.

Co se však stalo? Začátkem října 1943 musela divize na Hitlerův rozkaz odevzdat přes 600 právě obdržených motorových vozidel 14. tankové divizi, rovněž nově sestavované a určené na východní válčiště, protože OKW a OKH byly toho názoru, že 25. tanková divize zůstane ještě dlouho

288

ve Francii, a mohla by se tedy spokojit s podřadnou francouzskou technikou. Tímto odevzdáním byl poškozen v první řadě zásobovací aparát divize, který napříště zůstal použitelný jen pro západní válčiště. Tankový průzkumný oddíl se v té době přezbrojoval na obrněné transportéry. Ženisté dostali nová vozidla. I. prapor tankového granátnického pluku 146 dostal nové obrněné transportéry. Tankový pluk 9 nebyl ještě plně vystrojen. Dělostřelecký pluk 91 musel být přezbrojen z polských kořistních děl na německé lehké polní houfnice a kanóny ráže 10 cm. Protiletadlovému oddílu chyběla ještě jedna baterie, oddílu stíhačů tanků rota s výzbrojí útočnými děly. Rádiová výstroj byla neúplná. Všechny tyto nedostatky byly známy. Měly být ve Francii v klidu odstraněny.

Přesto byla divize v polovině října rozkazem určena k odjezdu na východ. Podal jsem okamžitě u Hitlera námitku a požádal ho, aby vyčkal další mé prohlídky, abych získal spolehlivý obraz o výkonnosti divize a nevystavil ji nehotovou těžkému boji na východní frontě. Odjel jsem neprodleně do Francie a odtud jsem po prohlídce vojska a zevrubné rozmluvě se Schellem a veliteli jednotek hlásil, že divize potřebuje ještě nejméně čtyři týdny, aby byla vystrojena svou novou technikou a nouzově vycvičena. To hlášení šlo telegraficky. Zkřížilo se už s rozkazem k odjezdu. Hitler, OKW ani OKH nevzali ohled ani na hlášení vojska, ani na hlášení odpovědného generálního inspektora. Odjezd byl s konečnou platností stanoven na 29. října.

Nestačilo, že divize byla nehotová. Ani sled přeprav na východ neodpovídal přáním divize, ani situaci na frontě. Navíc byl cestou několikrát změněn. Oddíl stíhačů tanků byl rozdělen po jednotlivých dělech na celou přepravu. Abych bojovou sílu divize zvýšil, dal jsem jí přidělit nově postavený oddíl Tigerů 509. Ovšem ani výstroj tohoto oddílu nebyla ještě dokončena; k tomu byla právě v tom okamžiku nařízena výměna velitele. V okamžiku odjezdu starý velitel již odcestoval a nový ještě nedorazil.

Divize byla tímto překotným způsobem přivedena ke skupině armád „Jih“. Ta určila vykládku kolových částí divize v prostoru Berdičev–Kazatin, vykládku pásových částí v prostoru Kirovograd–Novoukrainka, přičemž divizi zůstalo nejasné, zda tahače dělostřelectva a obrněné transportéry patří k prvním, nebo k druhým. Oba vykládací prostory ležely asi tři denní pochody od sebe. První důstojník generálního štábu s předem přepraveným personálem odjel přes Berdičev do Novoukrainky, velitel divize k hlášení u skupiny armád

289

do Vinnice. V Berdičevě měl vykládací důstojník řídit vykládku a shromáždění kolových částí — tedy jednotek vybavených kolovými vozidly. 6. listopadu měly začít shromažďovací pochody. Telefonní spojení k vyloženým jednotkám neexistovala. Předávání rozkazů se muselo dít posly v motorových vozidlech.

5. listopadu došlo k hlubokému nepřátelskému vlomu u Kyjeva⁵⁰. 6. listopadu rozkázala skupina armád v tomto smyslu: „25. tanková divize se podřizuje 4. tankové armádě a s dostupnými kolovými částmi, vyrážejíc ještě 6. 11., bude přivedena k Bílé Cerkvi. Má se shromáždit v prostoru Bílá Cerkev–Fastov. Své shromáždění si chrání sama. Pásové části budou přivedeny znovu z prostoru Kirovogradu.“

Skupině armád byl stav divize znám.

V 16,00 shromáždil velitel divize zatím přítomné velitele k převzetí rozkazu. Pro každého velitele pluku a oddílu byla k dispozici jen jedna mapa 1 : 300 000.

Velitel divize měl v tomto okamžiku k dispozici tyto jednotky:

U velitele divize byl pouze pobočník a dva ordonanční důstojníci s několika motorovými vozidly a motocyklovými spojkami.

Vzhledem k tísnivé situaci se velitel divize rozhodl dosáhnout úseku západně od Bílé Cerkve přes Kazatin–Skviru v několika pochodových skupinách, jejichž složení se řídilo pochodovou pohotovostí vojsk a jejich vzdáleností od výchozího bodu divize. V tamním prostoru chtěl vyčkat a zajistit shromáždění zbytku divize. Domníval se, že 6. 11. nebude moci vyrazit dříve než ve 22,00, protože předávání rozkazů motorovými vozidly zabíralo mnoho času. Rádiové podklady ještě chyběly; mimo to bylo prozatím nařízeno rádiové ticho.

Poté co byli velitelé propuštěni ke svým vojskům, rozkázala 4. tanková armáda, s níž se podařilo navázat telefonní spojení: „25. tanková divize dosáhne urychleně Fastova, který je třeba za všech okolností udržet. Velitel 25. tankové divize se stává bojovým velitelem Fastova. Podřizují se mu tam dva prapory zemských střelců⁵¹

290

a jeden prapor vojáků na dovolené, jakož i pluk SS-tankové granátnické divize ‚Reich‘, který dorazí večer.“ Jako pochodová cesta byla rozkázána Kazatin–Skvira–Popelnja–Fastov; tuto cestu však bylo nutno kvůli mostu zničenému partyzány opustit a místo ní zvolit polní cestu východně od Skviry.

Velitel divize se rozhodl jet v čele první pochodové skupiny. Pochod byl zahájen přesně a probíhal zprvu hladce. Ve druhé polovině noci nastaly zpětně proudícími kolonami, které náležely téměř výhradně letectvu, značné zácpy, jež si vyžádaly energický zásah velitele divize. Dosud suché počasí se zhoršilo; nastal trvalý déšť, který vydržel po celé příští dny a uvedl cesty do neprůjezdného stavu. Kolová vozidla byla donucena k velkým objížďkám, zatímco pásová vozidla pokračovala v cestě sama. Spojení mezi pochodovými skupinami se přetrhlo.

7. 11. kolem 12,00 v poledne se od vracejících se vojáků dozvěděli, že nepřítel již vnikl do Fastova. Velitel divize spěchal s jedním ze svých ordonančních důstojníků dopředu, aby zahájil útok na Fastov. Protože se už cestou opakovaně dostal pod palbu z pušek, nasedl do obrněného transportéru; jeho ordonanční důstojník tvořil v jiném čelo. V tomto uspořádání narazil na ruské tanky T-34. Následující 9. rota pluku 146 se svými čtyřmi těžkými pěchotními děly se dostala pod palbu a propadla panice. Velitel divize jel nyní vstříc II. praporu tankového granátnického pluku 146, nacházejícímu se na přibližovacím pochodu. Zastihl i toto vojsko na ústupu, podařilo se mu však zastavit je, znovu uspořádat a dovést je vpřed k Trilisům. Zůstal u vojska, aby nedošlo k nové panice, a rozkázal mu zakopat se, jakmile nastal soumrak. Za tmy se ruské tanky dostaly do trénu praporu a zčásti jej vyřadily z boje.

Velitel divize se nyní rozhodl prorazit v noci směrem na Fastov skrze ruské tanky, které se kolem něho rojily, aby dosáhl napojení na části své divize, jež tam postoupily vpřed. Začátek a konec malé bojové skupiny tvořila vždy jedna rota pěšky; vozidla a těžké zbraně přišly doprostřed. Generál von Schell pochodoval v čele. Tak se mu za prudkých bojů podařilo kolem 4,00 ráno 8. 11. uniknout z obkličujícího kruhu ruských tanků⁵² a kolem 14,00 dorazit k velitelskému stanovišti XXXXVII. tankového sboru v Bílé Cerkvi, jemuž byla divize nyní podřízena.

Mezitím byly jiné části divize pod plukovníkem svobodným pánem von Wechmar⁵³ nasazeny přes Grebenki–Slawiu na Fastov. K nim se generál von Schell odebral 9. 11. zrána. Vesnice Fastovec, ležící východně od Fastova, se ukázala silně obsazená a musela být napadena. Byla kolem poledne dobyta pod osobním vedením velitele divize, přičemž útok

Skizze 27a — Kämpfe der 25. Pz.Div. im November 1943. Strana 291 předlohy.

Klíč jmen na mapě

292

na Fastov pak pokračoval. Protivník utrpěl těžké ztráty. 10. 11. dospěl útok až k okraji Fastova, narazil však pak v místě a jižně od něho na přesilu nepřítele, takže se bylo nutno spokojit s vyčištěním Slawie. Přece jen byl i protivník zadržen v dalším pronikání.

Divize byla v nehotovém stavu a rozdrobená přivedena do zvlášť obtížné situace, v níž jí — přes osobní nasazení generála von Schella — nemohl být dopřán žádný úspěch. Způsobila sice protivníkovi silné ztráty, ale i sama utrpěla značné újmy. Chybějící bojová zkušenost mladého vojska vedla zprvu k několika projevům paniky, než si muži na obtížné poměry východní zimní války zvykli. Místní velení (skupina armád, armáda a tankový sbor) bylo tísní okamžiku přinuceno nasadit divizi okamžitě popsaným způsobem. Nejvyššímu velení je však nutno učinit výtku, že nedovedlo se silami mladého vojska zacházet úsporněji.

V pozdějších bojích od 24. do 30. 12. 43 byla politováníhodná divize znovu přivedena do nešťastné situace a na frontě široké 40 km napadena přesilou a zatlačena. Utrpěla tak těžké ztráty, že bylo nutné téměř úplné nové postavení. Hitler a OKH ji chtěli rozpustit. Zabránil jsem tomu tehdy, protože divize za svůj osud nemohla. Generál von Schell těžce onemocněl a musel opustit frontu. Velmi trpěl nezaslouženým zhroucením své divize, kterou měsíce budoval s velkou láskou a s velkou obratností. Hitlerova nedůvěra k němu zabránila, aby znovu dostal velení. Tak zůstala jeho pracovní síla i jeho velký organizační a učitelský talent nevyužity.

Abych pro západní frontu vytvořil aspoň ještě něco, nařídil jsem soustředění všech učebních jednotek škol do „tankové učební divize“ (Panzer-Lehr-Division), která byla cvičena ve Francii. Dostala novou techniku a vybrané důstojníky. Jejím velitelem se stal můj starý Ia, generál Bayerlein. Sestavení této divize schválil Hitler v prosinci. „Nečekaná pomoc, se kterou jsem nepočítal.“

Na frontě mezitím pokračovaly prudké boje téměř nepřetržitě. U skupiny armád „Střed“ se Rusům zdařil vlom mezi Pripjatí a Berezinou přes Rečicu. O Vitebsk a Nevel se zarputile zápasilo. Gomel a Propojsk byly ztraceny, ale východně od Mogileva a Orši zůstalo předmostí na východním břehu Dněpru.

Otázka je oprávněná, zda držení předmostí přes Dněpr mělo v této situaci, která znovuzahájení ofenzivy východním směrem vylučovala patrně navždy, ještě nějaký smysl. U Nikopole chtěl Hitler

293

těžit tamní ložiska manganu. To byl aspoň válečně hospodářský důvod, ovšem slabý a — jak jsme viděli — operačně škodlivý. U všech ostatních by bývalo lepší ustoupit za široký říční úsek, vyčlenit zálohy, v první řadě tankové divize, a s takto získanými silami bojovat pohyblivě, „operovat“. Ale když Hitler slyšel slovo „operovat“, rozzlobil se. Domníval se, že generálové pod „operováním“ rozumějí vždycky ústup, a trval proto s fanatickou zatvrzelostí na udržení terénu i tam, kde to bylo škodlivé.

Těžké, ztrátové zimní boje OKH zcela pohltily. Nenapadlo nikoho pomyslet na vyčlenění sil pro západ a na invazi, kterou tam bylo na jaře 1944 s jistotou čekat. Pokládal jsem proto za svou povinnost stále znovu připomínat včasné stažení tankových divizí z fronty a jejich doplnění. Ačkoli OKW muselo pro své zanedlouho nejdůležitější válčiště projevovat největší zájem, nenašel jsem u něho žádnou podporu. Uvolňování sil pro západ se tak stále znovu zdržovalo, až jsem jednoho dne za Zeitzlerovy přítomnosti o tom Hitlerovi ještě jednou přednesl. Šlo o stažení jedné tankové divize. Zeitzler hlásil, že stažení je jasně rozkázáno. Musel jsem mu odporovat, protože rozkazy OKH nechávaly otevřená četná zadní vrátka pro sobecké frontové generály. Má poznámka v tom smyslu narazila na rozhořčenou námitku náčelníka generálního štábu. Avšak naposledy vydaný rozkaz OKH ke stažení jedné divize zněl asi takto:

„X. tanková divize se pokud možno ihned stáhne⁵⁴ z fronty, jakmile to bojová situace dovolí. Bojové skupiny zůstávají b. a. w. u nepřítele. Počátek stahování se hlásí.“

Pro slova „bis auf weiteres“ (až na další) se v rozkazech OKH užívalo zkratky „b. a. w.“, z čehož je vidět, že byla velmi běžná, ba tvořila pravidlo. Následkem takového rozkazu pak bylo, že nejprve vrchní velitel skupiny armád nebo armády, která měla divizi předat, prohlásil, že bojová situace stažení ještě nedovoluje. Než je dovolila, uplynuly často týdny. Bojové skupiny, které i pak ještě zůstávaly u nepřítele, přirozeně zahrnovaly bojově nejsilnější části divize, zvláště tanky a tankové granátníky, na jejichž doplnění právě záleželo. Prakticky se tedy objevily nejprve stejně úplné zásobovací kolony, pak nanejvýš divizní štáb a obstojně úplné dělostřelectvo, zatímco k hlavnímu úkolu jsem se dostat nemohl, protože nejdůležitější svazky zůstávaly nasazeny. Zeitzler se na mě velmi zlobil, ale zájem západu nesměl být zanedbán.

Do začátku invaze 6. června 1944 se nouzově podařilo připravit na západě deset tankových a tankových granátnických divizí, poněkud je doplnit

a vycvičit. K tomu se bude třeba ještě vrátit. Výcvikem těchto svazků, k nimž se ještě připojily tři záložní tankové divize z náhradních útvarů, přeložené z říše do Francie, jsem pověřil svého starého osvědčeného druha ve zbrani, generála svobodného pána von Geyr, jemuž Hitler po opakovaných sporech ještě nechtěl znovu svěřit frontové velení. Geyrovo služební místo se nazývalo „General der Panzertruppen West“. Územně a operačně podléhal vrchnímu veliteli Západ, polnímu maršálu von Rundstedtovi, pokud však šlo o jeho činnost uvnitř tankového vojska, mně. Naše spolupráce byla opět plná důvěry a — jak věřím — pro vojsko užitečná.

Z událostmi bohatého roku 1943 stojí za zmínku ještě několik setkání. Vyprávěl jsem už, že jsem při své nástupní návštěvě u Goebbelse zmínil nedostatečný výkon nejvyššího vojenského velení a požádal ministra, aby se u Hitlera zasadil o jeho nové uspořádání, jímž by byl osobní vliv Hitlera na vedení operací zatlačen jmenováním náčelníka generálního štábu branné moci s potřebnými plnými mocemi. Goebbels sice označil tu otázku za velmi choulostivou, přesto však přislíbil svou součinnost v daný čas. Při ministrově pobytu ve Východním Prusku koncem června 1943 jsem ho znovu vyhledal a připomněl mu naši první rozmluvu. Ihned na téma přistoupil, připustil narůstající zhoršování válečné situace a zamyšleně řekl: „Když si představím, že by Rusové přišli do Berlína a že by člověk musel možná otrávit ženu a děti, aby nepadly do rukou těch ukrutných nepřátel, pak mi vaše otázka vždycky leží na duši jako můra.“

Goebbels si byl jasně vědom následků, které muselo mít další vedení války podle dosavadních zvyklostí, ale bohužel ze svého poznání nevyvodil žádné závěry. Nikdy se neodvážil mluvit s Hitlerem a působit na něj ve smyslu mých podnětů.

Pokusil jsem se proto nejprve sondovat Himmlera, narazil jsem však na tak neprůhledný postoj, že jsem to vzdal a o otázce omezení Hitlerových pravomocí s ním nejednal.

V listopadu jsem se odebral k Jodlovi a předložil mu návrh na jinou organizaci nejvyššího velení, při níž by rovněž náčelník generálního štábu branné moci vykonával skutečné řízení operací, čímž by byl Hitler omezen na své vlastní pole působnosti, na nejvyšší řízení politiky a vedení války. Poté co jsem svůj návrh zevrubně odůvodnil, odpověděl Jodl lakonicky: „Znáte lepšího nejvyššího velitele než Adolfa Hitlera?“ Jeho tvář zůstala nehybná a celé jeho vystupování vyjadřovalo ledové odmítnutí. Za těchto okolností jsem svůj návrh sebral a opustil místnost.

295

V lednu 1944 jsem byl Hitlerem pozván k snídani: „Darovali mi čírku. Víte, že jsem vegetarián. Chcete se mnou posnídat a tu čírku sníst?“ Jedli jsme mezi čtyřma očima v malém pokoji, osvětleném skrovně jediným oknem, u malého kulatého stolu. V pokoji byla jen ovčácká fena Blondi. Hitler ji krmil několika kousky suchého chleba. Komorník Linge, který nás obsluhoval, přicházel a odcházel mlčky a neslyšně.

Přišla vzácná příležitost nadhodit a probrat choulostivé otázky. Po několika úvodních obratech se rozhovor obrátil k válečné situaci. Přivedl jsem řeč na spojenecké vylodění na západě, které bylo pravděpodobně na jaře na spadnutí, a poznamenal, že dosud dostupné zálohy jsou nedostatečné. Aby se uvolnilo více sil, musí být východní frontě propůjčena silnější obranná moc. Divím se prý, že nikoho nenapadne vyztužit frontě záda dobrým opevněním země a zřizováním týlových obranných pásem. Zvláště obnovení starých německých a ruských pevností je podle mého mínění způsobilé nabídnout lepší obranné vyhlídky než prohlašování otevřených míst za „pevná místa“⁵⁵ — a to zpravidla teprve v posledním okamžiku, kdy už se nedá nic udělat, aby se to jméno ospravedlnilo. Tím jsem rovnou píchl do vosího hnízda.

„Věřte mi! Jsem největší stavitel pevností všech dob. Zřídil jsem Západní val; zřídil jsem Atlantický val. Zabudoval jsem tolik a tolik tun betonu. Vím, co znamená stavět pevnosti. Pro východ chybějí pracovní síly, materiál, dopravní prostředky. Železnice už teď nestačí frontu zásobovat. To nemohu ještě k tomu dopravovat na frontu vlaky se stavebninami.“

Měl svá čísla dobře v hlavě a ohromoval — jako vždy — přesnými údaji, které v tu chvíli nebylo možné vyvrátit. Přesto jsem živě odporoval. Věděl jsem, že úzké hrdlo železnice začíná teprve východně od Brestu-Litevského, a snažil jsem se mu vyložit, že mnou navrhované budování nevyžaduje žádné přepravy na frontu, nýbrž jen k linii Bugu a Němenu; že potud výkonnost železnice stačí; že o místní stavebniny ani o pracovní síly by sotva byla nouze; že však válku na dvou frontách lze vést dál s nadějí na úspěch jen tehdy, dokáže-li se aspoň jedna fronta přechodně umrtvit, a to aspoň na tak dlouho, dokud se druhá znovu neupevní. Když se tak dobře postaral o západ, nestojí přece nic v cestě udělat totéž i pro východ.

Zahnán do úzkých, přišel teď ale Hitler s mnohokrát slyšeným argumentem: generálové na východě by mysleli jen na ústup, kdyby za jejich frontou dal stavět pevná postavení nebo pevnosti. Nic ho od tohoto předpojatého mínění nedokázalo odvrátit.

296

Rozhovor se tím obrátil ke generálům a k nejvyššímu velení. Protože mé návrhy dojít nepřímou cestou k soustředění vojenského velení a k omezení bezprostředního Hitlerova vlivu ztroskotaly, pokládal jsem za svou povinnost navrhnout teď Hitlerovi samému, aby náčelníkem generálního štábu branné moci jmenoval generála, jemuž důvěřuje, a odstranil tak souběžnost a zmatek mezi velitelským štábem branné moci, OKH, letectvo, válečné loďstvo a Waffen-SS a dosáhl úspěšnějšího řízení celkových operací než dosud. Ale i tento pokus zcela ztroskotal. Hitler se odmítl rozloučit s polním maršálem Keitelem. Ve své nedůvěře okamžitě vycítil, že ho někdo chce omezit. Nedosáhl jsem ničeho. Byl vůbec nějaký generál, jemuž Hitler důvěřoval? Po tomto rozhovoru mi bylo jasné, že na tuto otázku lze odpovědět jen „Ne“.

Zůstalo tedy všechno při starém. Bojovalo se dál o každý čtvereční metr půdy. Nikdy nebyla situace, která se stala beznadějnou, napravena včasným úhybným manévrem. Ale ještě mnohokrát se mě Hitler s pohaslým pohledem ptal: „Nevím, proč se u nás už dva roky všechno nedaří?“ — aniž by se ovšem zabýval mou pokaždé stejnou odpovědí: „Změňte způsob.“

Rok rozhodnutí

Rok 1944 začal na východní frontě zuřivými ruskými útoky kolem poloviny ledna. U Kirovogradu byli Rusové zprvu odraženi. 24. a 26. 1. začal útok do kleští proti vyčnívajícímu oblouku německého postavení západně od Čerkas, 30. 1. úder proti německému výběžku postavení východně od Krivého Rogu. Oba útoky se zdařily. Ruská přesila byla značná. Útočilo:

Ve druhé polovině února panoval na frontě poměrný klid, ale 3., 4. a 5. března se Rus znovu dal do pohybu a zatlačil německou frontu k Jižnímu Bugu a za něj.

U skupiny armád „Střed“ se podařilo frontu v podstatě udržet do konce března.

V dubnu byl na jihu ztracen poloostrov Krym až na Sevastopol. Jižní Bug byl překročen, rovněž horní tok Prutu a Siretu. Černovcy padly do rukou nepřítele. Pak zde po ztroskotání posledního velkého ruského útoku a po ztrátě Sevastopolu nastal až do srpna klid.

297

V lednu se nepřítel rozhodl k útoku i před skupinou armád „Sever“. Dosáhl zprvu jen nepatrných úspěchů severně od Ilmeňského jezera a jihozápadně od Leningradu. Od 21. ledna však nasadil do boje silné síly a zatlačil německou frontu za Lugu a v únoru za Narvu. Do konce března byli Němci zatlačeni za Velikou, za Pskovské a za Čudské jezero. Zde se udrželi.

Východní fronta měla nyní krátký oddech až do 22. června. Spotřeba sil zimního tažení byla veliká. Zálohy k dispozici nebyly. Co bylo postradatelné, muselo za Atlantický val — který nebyl valem, nýbrž pevnostní atrapou k zastrašení.

V té době se mi dostalo ještě jednoho nepříjemného zvláštního úkolu od Hitlera. Jako obvykle hledal obětní beránky za různé ústupy a kapitulace uplynulé zimy. Mimo jiné učinil generálplukovníka Jaeneckeho⁵⁶ odpovědným za ztrátu Krymu. Údajné výroky vysokých stranických funkcionářů ho v tom podezření utvrdily. Dostal jsem příkaz případ Jaenecke vyšetřit — zároveň s pokynem, že za Krym musí padnout oběť. Při tehdejším Hitlerově naladění mohlo pomoci jen zdržující vedení vyšetřování. Pustil jsem se tedy do práce velmi důkladně a zevrubně vyslechl všechny jakkoli přicházející v úvahu osobnosti, zvláště stranické funkcionáře. Jaenecke si příležitostně stěžoval na mou pomalou metodu. Jsem však přesvědčen, že jsem mu osvobozujícím výrokem, k němuž nakonec došlo, posloužil víc než rychlým vyšetřením a přednesením jeho výsledku v nevhodném okamžiku.

Jak už bylo zmíněno, zaměstnávala mě otázka obrany západní fronty silně už v roce 1943. Kolem přelomu roku zabírala tato otázka stále širší prostor. V únoru jsem se odebral do Francie k prohlídkám a k rozmluvám s polním maršálem von Rundstedtem a generálem svobodným pánem von Geyr. Shodně jsme byli toho názoru, že vzhledem k převaze nepřátelských loďstev a letectev je obrana velmi ztížena. Zvláště nepříznivě se musela vzdušná převaha projevit na všech pohybech. Ty by se pravděpodobně mohly konat dost rychle a soustředěně jen v noci. Podle našeho názoru šlo především o to připravit dostatečné zálohy tankových a tankových granátnických divizí, a to tak daleko odsazené od takzvaného Atlantického valu, aby jejich pohyby zůstaly po rozpoznání invazní fronty ještě proveditelné a daly se usnadnit přípravami ohledně budování silniční sítě a říčních přechodů (podvodní a lodní mosty).

Při prohlídkách vojsk se již nyní ukázalo, jak obrovská byla nepřátelská vzdušná převaha. Nepřátelské letecké svazky cvičily

298

nad našimi cvičícími vojsky a nikdy nebylo jisté, zda se náhle nespustí nad cvičištěm požehnání bomb.

Po návratu do Vůdcova hlavního stanu jsem se informoval o bojových směrnicích, vydaných OKW pro západní frontu, a o dostupných zálohách. Přitom vyšlo najevo, že zvláště tankové divize, na nichž v první řadě záleželo, stály velmi těsně u pobřeží. Ze svého rozestavení se daly v případě vylodění nepřítele na jiném než očekávaném místě sotva dost rychle vyvést a přesunout. Zmínil jsem tuto chybu při jednom přednesu před Hitlerem a navrhl jiné členění motorizovaných sil. Hitler odvětil: „Zvolené členění spočívá na návrzích polního maršála Rommela. Nechtěl bych přes hlavu polního maršála, který velí na místě, a aniž bych ho vyslechl, rozkázat něco docela jiného. Jeďte ještě jednou do Francie a promluvte si o tom s Rommelem.“

V dubnu jsem se do Francie odebral znovu. Nepřátelské letectvo cvičilo ještě pilněji a začínalo už také s operačním bombardováním. Tak byl náš tankový tábor v Camp de Mailly několik dní po mé tamní prohlídce zcela zničen. Bylo zásluhou prozíravosti generála svobodného pána von Geyr, že vojsko i technika byly — velmi k nelibosti mužů — ubytovány ve vesnicích a lesích stranou tábora, takže nevznikly žádné ztráty, které by stály za zmínku.

Po nové poradě s polním maršálem von Rundstedtem a s důstojníky generálního štábu jeho štábu o členění záloh jsem se podle příkazu odebral s Geyrem k polnímu maršálu Rommelovi do La Roche-Guyon.

Rommela jsem znal už z mírové doby. Byl velitelem goslarského mysliveckého praporu, z něhož jsem vyšel a k němuž jsem vždy udržoval nejlepší kamarádské vztahy. Pak jsme se setkali v polském tažení, když Hitler v září 1939 navštívil po bitvě v koridoru můj sbor. Rommel byl tehdy velitelem Vůdcova hlavního stanu. Později přestoupil k tankovému vojsku a s vyznamenáním velel 7. tankové divizi ve Francii 1940, potom Afrikakorpsu a tankové armádě v Africe, a tam založil svou válečnou slávu.

Rommel nebyl jen otevřený, přímý charakter a statečný voják; byl nadto velitelem velkého nadání. Měl energii i jemný cit pro situaci, z nejobtížnějších situací vždy ještě našel východisko, vojáci mu leželi na srdci a svou pověst měl právem. V uplynulých letech jsme se častěji scházeli k výměně zkušeností a byli jsme v nejlepším souladu. V září 1942, když se musel pro nemoc vrátit do vlasti, požádal Rommel Hitlera, aby mě jmenoval svým zástupcem v Africe — ačkoli věděl, že jsem se s Hitlerem rozkmotřil. Ten návrh byl tehdy příkře odmítnut. To bylo mé štěstí, protože krátce nato došlo k porážce u El Alameinu, které bych byl pravděpodobně právě tak málo s to zabránit

299

jako Stumme⁵⁷ a jeho nástupce, Rommel sám.

Smutné zkušenosti, které si Rommel přivezl z Afriky, ho o obrovské vzdušné převaze západních mocností přesvědčily tak důkladně, že pokládal pohyby větších svazků za vyloučené. Nevěřil dokonce už ani v možnost nočních přesunů tankových a tankových granátnických divizí. Tento jeho názor byl ještě posílen jeho zážitky v Itálii v roce 1943. Generál svobodný pán von Geyr se proto při svých přednesech o seskupení pohyblivých záloh za atlantickou frontou už dostal do rozporu s Rommelovými názory, když se zasazoval o pohyblivé použití těchto sil a o jejich odpovídající rozestavení. O záporném výsledku těchto rozmluv jsem věděl. Nepřekvapilo mě proto velmi temperamentně a rozhodně přednesené Rommelovo odmítnutí, když jsem se přimlouval za odsazení tankových sil od pobřeží. Rommel ten návrh rovnou odmítl a poukázal na to, že mně jako bojovníku východní fronty chybějí jeho zkušenosti z Afriky a z Itálie, že mě v tom převyšuje a že není ochoten nechat se ve svých přesvědčeních zviklat.

Spor s Rommelem o otázku členění motorizovaných záloh nesliboval při tomto postoji žádný výsledek. Vzdal jsem se tváří v tvář tomuto zřetelnému odmítnutí dalších pokusů o přemlouvání a rozhodl se přednést svůj odchylný názor ještě jednou u Rundstedta a u Hitlera. Bylo mi přitom jasné, že západní fronta už nemůže dostat víc tankových a tankových granátnických divizí, než už měla. Jen dvě divize SS, 9. a 10., které byly na jaře zapůjčeny na východ, se měly po zahájení invaze vrátit na západ. Nemohl jsem proto ani Rommelovi dát žádné přísliby jdoucí nad tento rámec. Celkové velení na západě vrchním velitelem Západ mohlo být usnadněno jen tím, že by mu byly uvolněny zálohy OKW a přiznána neomezená velitelská pravomoc nad skupinou armád Rommel. Nestalo se ani jedno.

Rommel od převzetí velení nad skupinou armád „B“ ve Francii udělal pro obranyschopnost Atlantického valu ve svém obvodu velmi mnoho. V souladu se směrnicí považovat pobřeží za hlavní bojovou linii se postaral o obranu předpolí pobřeží kladením překážek do vody. V zázemí byl terén, v němž pokládal výsadky za pravděpodobné, hustě posázen kůlovými překážkami, takzvaným Rommelovým chřestem. Bylo provedeno rozsáhlé zaminování. Všechna vojska jeho velitelského obvodu musela věnovat veškerý čas, který nebyl potřebný k výcviku, opevňovacím pracím. Ve skupině armád „B“ vládl čilý život. Jakkoli bezvýhradně je nutno tuto snahu uznat, právě tak je nutno na druhé straně litovat, že Rommel nedokázal pro otázku pohyblivých záloh projevit pochopení. Velkou operaci s pohyblivými silami na zemi, která tváří v tvář beznadějné převaze nepřítele ve vzduchu a na moři představovala naši jedinou šanci, nepokládal za

300

možnou, a proto ji nehledal ani neusnadňoval. K tomu ještě přistupovalo, že se Rommel — alespoň v době mé návštěvy — oddával předpojatému mínění o pravděpodobném místě vylodění. Opakovaně mě ujišťoval, že Angličané a Američané se pravděpodobně vylodí severně od ústí Sommy, odmítal každou jinou možnost a odůvodňoval svůj názor tím, že nepřítel musí při tak obtížné zámořské operaci se značnými silami už jen ze zásobovacích důvodů zvolit nejkratší vzdálenost od svých naloďovacích přístavů k místu vylodění. Snazší podpora vylodění letectvem v oblasti severně od Sommy ho v jeho názoru utvrzovala. I v této otázce tehdy odsunul každou námitku stranou.

Ve všech těchto otázkách se Rommelovy názory setkávaly s Hitlerovými, byť z jiných důvodů. Hitler zůstal mužem zákopové války z let 1914–18 a pohyblivé vedení války nikdy nepochopil. Rommel je pro nepřátelskou vzdušnou převahu pokládal za už nepoužitelné. Nebylo tedy divu, že jak vrchní velitel Západ, tak i já jsme byli Hitlerem s poukazem na Rommelovu čerstvější frontovou zkušenost se svými odchylnými návrhy na členění motorizovaných svazků odmítnuti.

K 6. 6. 1944, dni invaze, se ve Francii nacházelo:

48 pěších divizí, z toho 38 ve frontě, 10 za frontou; z těchto stálo 5 mezi Šeldou a Sommou, 2 mezi Sommou a Seinou a 3 v Bretani.

10 tankových a tankových granátnických divizí; z těchto stály:

Celá naděje na obranný úspěch se zakládala na těchto naposled jmenovaných deseti tankových a tankových granátnických divizích. S námahou se podařilo tyto divize poněkud doplnit a vycvičit.

Z těchto divizí podléhaly Rommelovi čtyři — 2., 116., 21. a 12. tanková divize SS. Za zálohy OKW byly určeny 1. tanková divize SS, tanková učební divize a 17. tanková granátnická divize SS. 9., 11. a 2. tanková divize SS byly připraveny v jižní Francii proti vylodění očekávanému na středomořském pobřeží.

301

Toto roztříštění znemožnilo velký obranný úspěch předem. Průběh událostí byl ale i bez toho tak neutěšený, jak jen lze pomyslet. Především byl Rommel v den invaze v Německu, na cestě k přednesu u Hitlera. Hitler si podle svého zvyku lehl pozdě a neměl být 6. června⁵⁹, když docházela první hlášení, rušen. Jodl, který místo něho řídil operace, se nedokázal rozhodnout uvolnit zálohy OKW — přece jen tři tankové divize — okamžitě, protože si nebyl jist, zda vylodění v Normandii je už hlavní operací, nebo zda je to jen klam. Protože OKW nevidělo jasně ani v otázce vylodění ve Středomoří, nebyly okamžitě přitaženy ani tankové divize z jižní Francie. 21. tanková divize, která stála na invazní frontě, byla — proti výcvikovým nařízením generála svobodného pána von Geyr — vázána na Rommelovo schválení k zahájení svého protiúderu a promeškala kvůli tomu nejvhodnější okamžik k útoku na anglické výsadkové jednotky.

Rommel skutečně posunul 116. tankovou divizi ještě blíž k pobřeží na Dieppe, než už stála, a držel ji tam až do poloviny července.

Neznalost některých vyšších velitelů v užívání tanků, výslovně rozkázané přibližovací pochody za dne pod působením nepřátelského letectva — zvláště u tankové učební divize —, nasazení k čelním protiúderům v dosahu silnějšího nepřátelského lodního dělostřelectva předčasně rozemlely jedinou bojeschopnou zbraň, kterou Německá říše dokázala postavit invazi do cesty. Tankové vojsko utrpělo nesmírné ztráty. Ty však už nemohly být pro katastrofu, k níž mezitím došlo na východě, nahrazeny, protože úplné zhroucení východní fronty, hrozící po 22. červnu, si neúprosně vyžadovalo přísun doplňků na tuto frontu, dosud ve prospěch západu zanedbávanou.

Odražení invaze by bylo podstatně usnadněno, kdyby Hitler a OKW byli vyhověli návrhu generála svobodného pána von Geyr a generálního inspektora tankového vojska, kteří požadovali připravení všech tankových a tankových granátnických divizí západu ve dvou skupinách severně a jižně od Paříže a pečlivou přípravu nočních přibližovacích pochodů ke skutečné invazní frontě.

Ale i z nakonec rozkázaného rozestavení by se bylo při cílevědomém velení dalo dosáhnout značně více. Ještě 16. června, dva týdny po začátku invaze, stála 116. tanková divize mezi Abbeville a Dieppe na pobřeží, 11. tanková divize u Bordeaux, 9. tanková divize u Avignonu, tanková divize SS „Reich“ v boji s bandami v jižní Francii, zatímco ostatní, rozmnožené o mezitím z východu přepravené 9. a 10. tankovou divizi SS, spotřebovávaly své síly v těžkém čelním zápase tváří v tvář lodnímu dělostřelectvu. Odhlédneme-li od tankových divizí, stálo toho dne ale ještě také sedm pěších divizí

302

severně od Seiny nečinně poblíž pobřeží, v očekávání vylodění, k němuž nikdy nedošlo.

K podrobnostem budiž referováno toto:

7. 6. převzal generál svobodný pán von Geyr velení v úseku Caen, zprvu pod vrchním velením 7. armády, pak pod skupinou armád „B“. 12. tanková divize SS a tanková učební divize⁶⁰ byly nasazeny nalevo vedle 21. tankové divize, která už stála v boji. 10. 6. chtěl generál svobodný pán von Geyr zahájit protiútok, ale úspěšný nepřátelský bombardovací útok vyřadil štáb⁶¹ tankové skupiny západ z boje. Velení přešlo na I. tankový sbor SS. Se zpožděním mnoha dní došlo k roztříštěnému nasazení SS-Leibstandarte „A. H.“ a 2. tankové divize. 28. 6. převzala obnovená tanková skupina západ znovu velení nad I. a II. tankovým sborem SS a nad LXXXVI. a XXXXVII. tankovým sborem. Návrhy generála svobodného pána von Geyr na útok se soustředěnými silami však odmítl Rommel, který ztratil víru v útočné úspěchy. Zda měly na opožděném a roztříštěném nasazení záloh podíl ještě i jiné, politické důvody, ponechme nerozhodnuto.*

28. 6. zemřel vrchní velitel 7. armády, generálplukovník Dollmann. Na jeho místo nastoupil generálplukovník Hausser.

29. června se na Obersalzbergu konala u Hitlera porada velitelů západní fronty. Přítomni byli polní maršálové von Rundstedt, Sperrle a Rommel. Bylo to naposled, co jsem Rommela viděl. Znovu jsem měl týž dojem, jaký jsem získal už koncem dubna v jeho hlavním stanu v La Roche-Guyon — že Rommel pod působením nepřátelské vzdušné převahy pokládá pohyblivou obranu za vyloučenou. Při této poradě šlo ostatně v první řadě o posílení našich stíhacích leteckých svazků. Göring přislíbil 800 stíhacích letounů, dokáže-li Sperrle postavit potřebné osádky. To nedokázal — měl, pokud se pamatuji, jen 500 osádek — a vzbudil tím Hitlerův hněv. Neutěšeným výsledkem toho dne bylo brzy nato následující

* Srov. Hans Speidel, „Invasion 1944“, Rainer Wunderlich Verlag, Hermann Leins, Tübingen a Stuttgart, s. 71: „I z politických úvah se polnímu maršálovi jevilo účelným mít spolehlivé tankové svazky po ruce pro případné nadcházející události.“ Srov. dále svobodný pán von Geyr, „Invasion without Laurels“, v č. 1, 1950 irského časopisu „An Cosantoir“: „2. tanková divize (divize pozemního vojska, nikoli útvar SS) byla Rommelem na nějaký čas držena zpět, protože v očekávání „spiknutí 20. července“ s cílem zavraždit Hitlera chtěl mít po ruce „spolehlivou“ divizi pozemního vojska pro jakýkoli případ nouze. Ačkoli ho situace na frontě přinutila nasadit 2. tankovou divizi na západním úseku bojiště, kde stála proti 1. americké divizi, podařilo se Rommelovi udržet 116. tankovou divizi v záloze až do poloviny července.“ A později: „Jeho (Rommelovo) odmítnutí mohlo mít politický důvod.“

303

vystřídání Rundstedta, Geyra a Sperrleho. Na Rundstedtovo místo nastoupil polní maršál von Kluge, který už několik týdnů meškal ve Vůdcově hlavním stanu, aby byl zasvěcen do celkové situace a byl pro všechny eventuality po ruce. Pan von Kluge byl tehdy u Hitlera „persona gratissima“.

Nové vrchní velitelství Západ, které 6. července nastoupilo úřad, nedokázalo na chodu věcí nic změnit. Polní maršál von Kluge přišel do Francie pod vlivem optimismu Vůdcova hlavního stanu. Měl proto zprvu srážku s Rommelem, musel se však velmi brzy připojit k jeho podstatně střízlivějšímu posouzení situace.

Pan von Kluge byl pilný voják, dobrý taktik v malém, ale užívání tankových jednotek v pohyblivém velení nerozuměl vůbec. Jeho vliv na velení tankovým svazkům byl, kdekoli jsem jej zažil, brzdící. Byl mistrem v roztrhávání svazků. Nebylo tedy divu, že velení na západě dál záplatovalo příznaky, místo aby popadlo zlo u kořene a se zbytkem ještě pohybu schopných tankových svazků přikročilo k pohyblivé válce. V čelních protiúderech s omezeným cílem v dosahu silnějšího nepřátelského lodního dělostřelectva byl zbytek pohyblivé síly rozemlet.

11. července padlo⁶² Caen. 17. července byl Rommel na zpáteční cestě z frontové jízdy zasažen anglickými stíhacími bombardéry; řidič jeho vozu byl těžce raněn, sám polní maršál vymrštěn ven a se zlomeninou lebky a dalšími zraněními dopraven do nemocnice. S ním odešla ze západního válčiště nejsilnější osobnost.

Toho dne probíhala invazní fronta od ústí Orne přes jižní okraj Caen–Caumont– Saint-Lô–Lessay k pobřeží.

Zatímco se na frontě v Normandii schylovalo k nástupu úderných jednotek západních spojenců k průlomu z dobytého předmostí a situaci tam už bylo nutno označit za krajně napjatou, odehrály se na východě věci, které přisunuly obrovskou katastrofu na dosah.

22. června 1944 nastoupili Rusové na celé frontě skupiny armád „Střed“, která stála pod velením polního maršála Busche, se 146 střeleckými divizemi⁶³ a 43 tankovými svazky k útoku. Dosáhli plného úspěchu. Do 3. července dosáhl ruský úder severního okraje Pripjaťských bažin a linie Baranowicze–Mołodeczno–Koziany. Odtud se valil nezadržitelně dál, přesáhl do prostoru skupiny armád „Sever“ a dospěl do poloviny července asi k linii Pinsk–Prużana–Wołkowysk–Grodno–Kaunas–Daugavpils–Pskov. V těžištích, směrem na Vislu u Varšavy a směrem na Rigu, se příval zdánlivě nezadržitelně valil dál. Od 13. července se útoky rozšířily i přes prostor

304

skupiny armád „A“ a získaly půdu směrem na Přemyšl — linii Sanu–Puławy na Visle. Výsledkem tohoto úderu bylo zničení skupiny armád „Střed“. Utrpěli jsme úplnou ztrátu asi 25 divizí.

Tváří v tvář těmto otřesným událostem přeložil Hitler v polovině července svůj hlavní stan z Obersalzbergu do Východního Pruska. Všechny jakkoli dostupné síly byly vrženy k hroutící se frontě. Místo polního maršála Busche dostal polní maršál Model, vrchní velitel skupiny armád „A“, zároveň velení nad skupinou armád „Střed“ — nebo správněji řečeno nad jejím prázdným prostorem. Protože se tato dvojí role nedala po delší dobu hrát, byl vrchním velitelem skupiny armád „A“ jmenován generálplukovník Harpe⁶⁴.

Modela jsem dobře znal z doby jeho velení nad 3. tankovou divizí v roce 1941. Při líčení ruského tažení roku 1941 je dostatečně charakterizován jako smělý, neúnavný voják, který znal frontu, zvykl si nasazovat se osobně bez výhrad a požíval tím důvěry svých vojáků. Líným a neschopným podřízeným se brzy stával nepohodlným. Svou vůli prosazoval rozhodně. Pro nekonečně těžký úkol obnovit frontu uprostřed východu byl tím správným mužem.

Harpe byl starý tankový důstojník vestfálského původu, klidný, jistý, statečný a rozhodný. Muž střízlivého rozumu a jasného poznání. I on byl pro úkol, který mu byl uložen, pravým mužem.

Vynikajícímu postoji a velitelskému umění těchto dvou generálů je třeba v první řadě děkovat za obnovení fronty na východě. Ovšem bylo k tomu zapotřebí jistého času, zvláště když nastala nepředvídaná událost, která hrozila učinit veškeré snahy o obranu vlasti iluzorními.

Skizze 28 — Die Vernichtung der Heeresgruppe Mitte. Strana 305 předlohy.

Klíč jmen na mapě

306