Knihovna · Třicetiletá válka · Lékařská a politická rozprava

Úvod

Roku 1656 sepsal mnichovský lékař Tobias Geiger spis, který nadepsal latinsky Discursus medicus et politicus, Lékařská a politická rozprava. Bylo mu tehdy podle vlastních slov přes dvaaosmdesát let a stál, jak píše, „půldruhou nohou v hrobě“. Není to učebnice ani učené pojednání. Je to pamětní spis praktika, který chce říci, jaké zlořády se v bavorském lékařství usadily a jak je napravit.

Autor

Co o Geigerovi víme, víme hlavně od něho samého. Narodil se asi roku 1575, podle dostupných údajů v Rosenheimu, kde jeho otec přes třicet let působil jako řezač kamene a kýl; zemřel asi roku 1658 v Mnichově. Lékařství na univerzitě nestudoval. Základní učebnice prošel u Thomase Mermanna, osobního lékaře bavorských vévodů, šest let mu sloužil a ostatní se naučil ve špitálech a ve vojenském ležení. V letech 1594 a 1595 byl polním chirurgem v Uhrách, později polním lékařem bavorské armády při tažení do Čech roku 1620, ve Falci a před Norimberkem. V Mnichově přes třicet let vedl špitál svaté Alžběty; podle dostupných údajů byl také dvorním lékařem a chirurgem.

Při špitální praxi vychoval dva bratry a oba syny. Syny potom poslal na studia do Lovaně, Paříže a Montpellieru. Mladší z nich, Esaias, zahynul za války. Starší, nejspíše Malachias Geiger, se stal mnichovským lékařem a autorem lékařských spisů.

Spis

Rukopis není členěn na kapitoly; šestnáct oddílů této knihy a jejich nadpisy jsou redakční. Geiger začíná u sebe: líčí svá léta učení a služby a to, jak dal studovat syny (kapitoly 1–2). Potom mluví o mnichovských špitálech, o dobrých a špatných rádcích knížat a o darech, jimiž panovníci odměňovali své lékaře (3). Následuje lékař v čase moru a v čase války (4–5): morová léta 1592, 1633–1634 a 1649, zkažený proviant, ubytování v nakažených domech a nečistota ležení.

Kapitoly 6 a 7 uvádějí francouzské zkoušky bradýřů a lékárníků a řadu panovníků, kteří doplatili na to, že neměli po ruce zkušeného chirurga. V kapitolách 8–10 vzpomíná autor na staré hornoněmecké rody řezačů kamene a očních lékařů, popisuje fuggerovský „řezací dům“ v Augsburgu, kde sám operoval před komisí, a navrhuje zřídit v mnichovském špitále řezací světnici; připojuje Hippokratovu přísahu. Kapitoly 11 a 12 patří potulným operatérům: falešným výučním listům, dvěma operacím, po nichž nemocný do několika hodin zemřel, a Norciňanům, italským řezačům kamene a kýl.

Zbytek spisu (13–15) a Dodatek se týkají mnichovského Josefského domu, kde léčiva spravuje lazebník, a špitální lékárny. Autor chce léčiva vrátit lékárníkovi, ze špitálu udělat školu chirurgie, anatomie a lékárnictví a žádného mladého lékaře nepřipustit k místu, dokud neprokáže, že v chirurgii sám „přiložil ruku“.

Proč jej číst

Rozprava je svědectví z první ruky. Geiger byl při tažení do Čech roku 1620 a popisuje je očima lékaře: kornet jezdců, který měl při svém postavení přes sto koní, jich nakonec neměl ani čtyřicet, pěší pluk o třech tisících mužích ani tisíc. Příčinu nevidí v nepříteli, nýbrž v nedostatku stanů, v nakaženém dobytku a v nečistotě ležení. Píše o velitelích raněných na Bílé hoře, o pitvě, kterou provedl z pověření mnichovské městské vrchnosti, i o deseti operacích, které v Augsburgu zvládl za půl dopoledne.

Je to zároveň spis polemický a zaujatý. Autor hájí usedlé rody operatérů, k nimž počítá i vlastní rodinu, proti „nepravým chirurgům“, tedy lazebníkům a bradýřům ve špitálech, proti Norciňanům a proti potulným operatérům. Univerzitním lékařům vyčítá, že umějí jen disputovat a na nic nesáhnou. O tulácích, Romech, Židech a Italech mluví s předsudky své doby. Jeho soudy je proto třeba číst jako hlas jedné strany sporu, ne jako nestranný popis.

Komu byl spis určen, rukopis neříká. Podle obsahu mířil nejspíše k těm, kdo mohli věc přednést kurfiřtovi.

Rukopis

Rozprava je zachována v rukopise Bavorské státní knihovny v Mnichově (Bayerische Staatsbibliothek, Cgm 3733), který knihovna zpřístupnila v digitální podobě (digitalizát bsb00044906). Rukopis je úplný: má titulní list a 45 listů textu. Text končí na líci 45. listu vyprávěním o úrazu v Burghausenu, bez závěrečné formule, data a podpisu; rok 1656 uvádí titulní list.

Jak překlad vznikl, co znamenají značky v textu a která místa rukopisu jsou nejistá, říká ediční poznámka na konci knihy.