Knihovna · Soumrak starého světa · Hlaveň 1233

Úvod

Paul Lintier se narodil 13. května 1893 v Mayenne, v malém městě na západě Francie. Studoval práva v Lyonu, založil tam literární revui Lyon Étudiant a do dvaceti let vydal tři drobné knihy. V roce 1913 se dal dobrovolně na vojnu ke 44. pluku polního dělostřelectva v Le Mans, k jeho 11. baterii.

První svazek jeho deníku, Mé dělo!, jde od prvního dne mobilizace do 22. září 1914, kdy ho ve Fresnières zasáhl do ruky úlomek granátu. Na obvazišti mu chtěli palec amputovat; odešel odtud a palec si zachoval. Kniha vyšla v roce 1916, dostala Montyonovu cenu Francouzské akademie a udělala z dvaadvacetiletého dělostřelce spisovatele, o němž se v Paříži mluvilo.

Lintier odmítl superarbitraci a v červenci 1915 se vrátil na frontu. Tenhle druhý svazek je deník, který si tam vedl následujících osm měsíců — až do odpoledne, kdy padl.

Velitel děla 1233

V roce 1914 byl Lintier jedním z mužů obsluhy: tahal, nabíjel, čistil, mířil. Teď je velitel děla. Velí osmi lidem, odpovídá za dělo, za jeho kryt, za zemní práce, které je mají udržet živé, a v noci vozí munici k bateriím po cestách, které si nepřítel dávno zaměřil. Z muže, který válku snášel, je muž, který ji organizuje — a který si k vlastnímu strachu přibral strach o jiné.

Francouzský titul Le tube 1233 znamená „Hlaveň 1233“. Tube, hlaveň, je u francouzských dělostřelců běžné jméno pro celé dělo: velitel baterie svolává obsluhu zvoláním „druhá hlaveň!“ a číslo vyražené na hlavni je to, čím se dělo od ostatních liší. Lintierovo neslo číslo 1233. Kniha je pojmenovaná po stroji, a je to přesné: ten stroj je v ní osoba. Má svou historii, svá poškození, svou smrt — a ze stejné látky je udělané i to, co se děje mužům okolo.

Čtyři krajiny

Svazek má čtyři části a každá je jiná válka.

Vogézy, červenec a srpen 1915. Horská válka v lese, kam se munice dostane jen v noci a jen na mezcích. Lintierova baterie leží v zemljankách pod vrcholem a nad ní se na hřebeni Linge dohrává jedna z nejkrvavějších epizod vogézské války: francouzská ofenziva, která vyšla 20. července 1915, uvázla hned v prvních dnech a boje o vrchol trvaly do 16. října. Ztráty obou stran — padlí, ranění, nezvěstní a zajatí — dosáhly asi devatenácti tisíc mužů. Lintier o té bitvě nenapíše takřka nic. Vidí z ní to, co je z jeho místa vidět: alpského myslivce, který jde v noci nahoru a ví, že se nevrátí.

Champagne, od konce září do konce října 1915. Druhá bitva v Champagni, největší francouzská ofenziva toho roku, začala 25. září a trvala do 6. listopadu. Lintier do ní přijíždí po jejím prvním nárazu, do křídové země rozryté na padrť, a zapisuje dělostřeleckou válku v její čisté podobě: přípravu, protibaterijní palbu, zaměřování, přehradnou palbu. Je to nejtechničtější část knihy a zároveň ta, v níž je nejvíc mrtvých.

Alsasko, prosinec 1915 a leden 1916. Šest týdnů na Wolskopfu, hřebeni nad Hartmannswillerkopfem — hoře, které Francouzi jmenovali Vieil-Armand a jíž oba národy dohromady říkaly lidožrout. Francouzský útok 21. prosince 1915 Němce odhodil na východní stranu hory, druhý den je protiútok vrátil a 8. ledna 1916 německý útok smetl všechno, co 21. prosinec přinesl. Historik Jean-Yves Le Naour počítá na téhle jedné hoře dvacet až třicet tisíc mrtvých. V Lintierově deníku je to nejdelší a nejtěžší část: zima, sníh, kopání, čekání, Vánoce v díře v zemi a dvě data, na nichž se záznam roztahuje do několika tisíc slov.

Lotrinsko, únor a březen 1916. Klidný úsek, skoro idyla — a ze severozápadu je slyšet Verdun. Poslední stránky píše Lintier v baterii u Fossieux, mezi vtipy o krysách a holením na slunci.

Co se za ten rok změnilo

Kdo zná první svazek, najde tady jinou knihu. Rok 1914 byl pohyb: nasedat, odjezd, pochod, bitva, ústup, všechno v týdnech a všechno poprvé. Rok 1915 je práce. Kopat, krýt, nosit kulatinu, vysoušet, znovu kopat. Válka se stala zaměstnáním a Lintier ji tak taky popisuje — jako řemeslo, které se dělá v mokru a za cizí peníze.

Umírá se jinak. V roce 1914 padali muži v bitvě. Tady umírá velký Louis, protože se dělu roztrhla hlaveň — vadným granátem z překotně rozšířené válečné výroby. Umírá Bélivier, protože na kryt dopadl zbloudilý granát. Lintierův přítel Francis nad třemi mrtvými u rozervaného děla řekne větu, kterou tahle kniha mohla mít jako motto: Není žádná lidská spravedlnost, jestli vrahové těchhle mužů nebudou nikdy potrestáni. Nemíní tím Němce.

A ještě něco je jinak. Lintier přestal být tím, kdo se dívá. Devatenáct měsíců války mu dalo postavy, které zná a má rád: obrovitého Belenfanta, který se nikdy nemyje, kuchaře Mathurina, četaře Arsèna Gouhiera, Bretonce Françoise, s nímž dělí stan. Z deníku pozorovatele se stal deník člověka, který je součástí něčeho, a to je to, proč je druhý svazek smutnější a lepší než první.

Konec

Poslední záznam je ze 15. března 1916. Dopoledne přijel do baterie holič s žiletkami, muži si pod sluncem před krytem prvního děla povídali a německá baterie pálila na Fossieux. Odpoledne téhož dne byl Paul Lintier zasažen a zabit u Jeandelaincourtu v departementu Meurthe-et-Moselle. Nebylo mu třiadvacet let. Tělo odvezli do nemocnice ve Faulx a tam ho poprvé pohřbili; od roku 1921 leží v rodinné hrobce v Mayenne.

Zápisky nosil u sebe; po jeho smrti je u něj našli a odebrali jeho přátelé a druhové ve zbrani. Francouzské vydání je na konci jmenuje: četaři Arsène Gouhier a Lepeck a obsluha děla 1233 — François Tardif, Julien Lesaulnier, André Petit, Léon Royer, Prosper Radais, Mathurin Guyot. Tahle poznámka je v knize zachována. Teprve v ní dostávají muži, o nichž je celá kniha, svá celá jména — v deníku jsou to Julien, François, Léon, Prosper a Mathurin, křestní jména a nic víc.

Ediční poznámka

Předlohou překladu bylo francouzské vydání Plon-Nourrit et Cie, Paříž 1917, Avec une batterie de 75: Le tube 1233. Souvenirs d’un chef de pièce (1915–1916). Čistý digitální text téhle knihy neexistuje, a tak jsme jej pořídili vlastním optickým rozpoznáním dobového skenu. To s sebou nese tři věci, které má čtenář vědět.

První: optické rozpoznání místy slova ztrácí — na zlomech stránek a v poškozených místech skenu. Pořídili jsme proto dvojí nezávislé rozpoznání téhož výtisku a všechna sporná místa porovnali mezi sebou; co se tím nerozhodlo, ověřovali jsme přímo na obrazu stránky. Chybějící slova jsou v textu doplněna mlčky a místo, u něhož by doplnění zůstalo nejisté, v knize nezůstalo. Hranaté závorky v textu nepoužíváme.

Druhé: vydání z roku 1917 prošlo cenzurou. Chybějí v něm čísla jednotek a jména míst, nahrazená třemi tečkami — „kasematy od …“, „baterie X“, „vesnice je …“. Tečky jsme ponechali tak, jak jsou. Cenzura je součástí dokumentu a vypovídá o něm.

Třetí: několik dat deníkových záznamů bylo přečteno špatně a dala se opravit z vnitřní logiky deníku; v jednom případě chybělo datum celé a doplnili jsme je z obsahu záznamu.

Druhý svazek obsahuje v dobovém vydání také vzpomínku Henriho Bérauda na Lintiera. Béraud zemřel v roce 1958, jeho text je dosud chráněn autorským právem, a proto do české edice nevstupuje.

Dělostřelecké názvosloví držíme podle české vojenské terminologie, stejně jako v prvním svazku: pièce je dělo, caisson muniční vůz, tube hlaveň, hausse náměr, servant obsluha, conducteur jezdec u potahu, maréchal des logis četař, brigadier desátník, adjudant rotmistr. Guitoune, vyhloubený úkryt zakrytý stanovkou a kulatinou, překládáme slovem zemljanka. Slovo mitraille znamená střepiny, ne kartáč.

Osobní jména zůstávají ve francouzské podobě a nepřechylují se. Vogézské a alsaské hřebeny a obce uvádíme v dnešní podobě (Hartmannswillerkopf, Schratzmännele, Bitschwiller, Kruth), i když je dobové vydání píše nejednotně.

Vysvětlivky pod čarou jsou naše. Podle dostupných rešerší vychází kniha česky poprvé.