Knihovna · Soumrak starého světa · Hlaveň 1233

Část první

LINGEKOPF

Kvartýr

25. července 1915.

Než se člověk dostane tam nahoru do svých lóží u jeviště, musí jít dlouho, dlouho, po vysokých pašeráckých stezkách, které kdosi jen tak tak rozšířil a jakž takž vyštěrkoval.

Místy, kde příliš prudký svah nechával kameny ujíždět pod koňskými kopyty, naskládali napříč cestou kulatinu jednu vedle druhé, a po ní se teď drkotají furážní vozy, muniční vozy, vozatajské vozy, zvláštní zápřeže slátané z čeho bylo, dlouhé selské vozy a lehké kárky.

Kolony mezků táhnou bez konce. Drobná pod nestvůrným nákladním sedlem jdou zvířata svým pravidelným, podlomeným krokem. Jak se zešeří, rozlije se pod jedlemi tma jako inkoust. Někdy se vůz, muniční vůz zřítí do úžlabí. Co se dá dělat.

Celou noc plní lesy drkotání, které se z dálky k nerozeznání podobá palbě z pušek.

Přijeli jsme na kvartýr. Dělostřelci si ho zřídili v té největší tmě, někde pod vrcholem. Aby ho člověk našel, musí narazit do koňského zadku nebo se zřítit do zemljanky.¹

Někde docela blízko hřmí děla. Horská ozvěna zvuk zesiluje a opakuje. Vzduch nese znepokojivé šelesty: granáty, které přelétají… vítr, co zpívá v jedlích… člověk neví. Svíčka hořící za stanovkou je jen žlutý bod, který neosvětluje nic.

Zvedne se drásavý nářek. Jako by vycházel z lidského hrdla: je to jen mezek, který křičí. Projde dělostřelec, před ním bílý svit elektrické lampy.

Dávno předtím, než doliny vystoupí ze stínu, prosvitne mezi stříškovitými jedlovými větvemi den na vrcholech. To je ta studená hodina. Pod stany se muži probouzejí napůl a balí se těsněji do dek. Děla nepřestala hřmět.

Je už hodně po deváté, když se kvartýr začne plnit kuchaři, kteří zapalují ohně, a muži, kteří si natahují kalhoty. Slunce kropí přepychovou zeleň mechů.

Protože se baterie dají zásobovat jen v noci, není celý den co dělat. Z mýtiny nad naším bivakem jsme se šli podívat na bitvu. Pod nohama nám uprostřed lesa dělá jezero fascinující smaragdovou skvrnu. Jeho čistá voda, o níž člověk tuší, že je hluboká, působí závrať, a za ní, na severu, na východě, na jihu, rozkládají hory nekonečno svých rovin, hřbetů a vrcholů. Zelené louky a plavá obilná pole dělají skvostné obložení velkému jedlovému plášti, který horu obaluje a její linie i tvary obměkčuje a tlumí.

A tu docela blízko za námi štěkne velké francouzské dělo. Granát, který nás málem ovane, zavyje. Přeletí jezero, kopce a doliny a daleko odtud, u jednoho statku, uprostřed svítivého ovsa, vybuchne v černém oblaku. Asi tam mají munici, štáb, telefonní stanici?

Rána je příliš dlouhá. Další dvě cíl ještě přestřelí. Na pozadí kouře se objeví bílý štít. Tři rány krátké. Tři nové rány dům zarámují. Ještě jedna salva: budovy vzplanou. A rázem z toho není nic než velký červený květ, planoucí na pozadí zeleného kraje. Francouzské dělo umlklo.

Kanonýr Belenfant

28. července.

Když se ho někdo zeptá na jméno, odpoví se zvláštním posměšným úsměvem, který mu zvrásní koutky víček a nakrčí nos:

— Já se jmenuju Belenfant.

I když je mezi lidmi za prosťáčka, cítí, jak podivně padá dětinskost toho jména² na jeho postavu lidožrouta, na zrzavé vlasy, žluté oči a velký nos do kardinálské červeně. Rád to opakuje:

— Belenfant, jmenuju se Belenfant.

A téměř vždycky ze zdvořilosti dodá:

— K službám!…

Belenfant je jeden z nejlepších jezdců baterie. Svým koním nadává těmi nejhroznějšími nadávkami, ale zachází s nimi mírně a přátelsky. Viděli ho, jak večer po vražedném přesunu ušel celou francouzskou míli,³ aby jim sehnal pár náručí sena.

Když dostane rozkaz, zavrčí, sotva se důstojník nebo rotmistr otočí na patě:

— Ten nás votravuje! Ách jo, ta vojna!⁴

A hned, pořád bruče, dá se do práce, nebo spíš se do ní vrhne, jak se říká na vojně. Z granátů strach nemá. Ale když padají, říká:

— Votravujou nás!

Když prší příliš hustě, opakuje totéž:

— Votravujou nás!

Kdo, oni? Velitelé, Němčouři, smrt, nebe? Sám to pořádně neví.

Belenfant se nikdy nemyje. Není to zásada; je to spíš zvyk.

Rotmistr právě dokončil toaletu své klisny. A zrovna tudy jde Belenfant, prohnutý pod nákladem dehtového papíru, který je určený pro zemljanku jeho děla a který kdovíkde sehnal.

Rotmistr si všimne jeho nepěstěné kštice, která mu jako rouno padá vzadu na límec sametové kazajky.

— Pojď sem, Belenfante!

Belenfant složí náklad.

— Klekni si tady.

Belenfant poslechne. A rotmistr mu hned velkými záběry strojku na stříhání koní skosí nerozmotatelné houští, které Belenfantovi pokrývá hlavu. Strojek tahá vlasy. Belenfant se zmítá a křičí:

— Vono to řeže! Řeže!

Ale dva kanonýři, kterými lomcuje smích, ho popadli za ramena a nutí ho zůstat, jak je.

Po dobré čtvrthodině práce se Belenfantova lebka konečně objeví, překvapivě nahá a pokrytá tlustou vrstvou špíny. Rotmistr pošle pro mazlavé mýdlo; plnými hrstmi mu jím hlavu natře a pak ho pustí.

— A teď se jdi umýt, chlape!

Belenfant odchází a krčí rameny. Jeden kamarád se uchechtne:

— Ten tě dostal!

— Podívej se, jestli mě dostal! odpoví Belenfant.

Jediným pohybem si narazí kepi až na uši a prohlásí:

— Rotmistr si může trhnout nohou, jestli si myslí, že se budu mýt.

Od té doby, co válčí v horách, nosí Belenfant na lebce zasviněný baret, který se zelená. Jeden alpský myslivec po něm cestou pohrdlivě hodí:

— Vodkdypak ti na hlavě rostou houby?

Včera našel Belenfant cestou na furáž v opuštěném statku předmět, který mu dělá radost. Na zpáteční cestě ho ukazuje svému desátníkovi.

— Koukni na to, chlape! Parádní špička na cigarety!

— Už jsi ji cucal? ptá se desátník.

— To si piš, že jsem ji cucal!

A Belenfant vytáhne pytlík na tabák a začne balit cigaretu.

— A ještě si ji pocucám!

— Víš vůbec, co to je?

— Špička na cigarety!

— Ne, Belenfante, to je trubička!

— Trubička?

— Jo, věc na dávání klystýru.

Ale Belenfant se nediví. Cigaretu dobalí, pečlivě ji do trubičky nasadí a zapálí.

— Na to, co mi tu vykládáš, se vys…, hlavně že se v tom dá kouřit.

Slova v noci

5. srpna 1915.

Noc se právě zavřela. Celý den pršelo. Na západě dozněly poslední ohlasy dne v září zvláštní bledé zeleně. V temnotě černé jako vody Erebovy⁵ jsem jel za posledním z našich muničních vozů jako uzavírač kolony. Drkotání dlouhé kolony po cestě, trochu podobné zvuku příboje na neviditelném pobřeží, a jednotvárné kolébání mého koně v kroku, který jako by poslouchal týž rytmus vln, mě uspávaly v sedle. Výjimečně toho večera německé dělostřelectvo mlčelo.

Kolona se náhle zastavila. Můj kůň, kterého jsem téměř neřídil, narazil hrudí do muže, který už asi dlouho šel v noci po mém boku. Omluvil jsem se:

— Neublížil jsem ti?

— Ne.

V té noci jsem rozeznával jen hlaveň pušky a baret. Kolona se nerozjížděla. Kdovíjací mezci, kdovíjaké vozatajské vozy přehradili cestu a drželi nás na místě uprostřed lesů.

— A kam jdeš ty? zeptal se mě alpský myslivec.

— Vozíme munici k bateriím. A ty?

— Já jdu na Linge.⁶

— Tak jestli jdeš tam nahoru, přeju ti štěstí.

— Děkuju!… Děkuju!…

Muž se zdál nehybný, opřený o pušku, vedle mě ve tmě. Dodal:

— Ano, jdu tam nahoru! A dolů už nesejdu!

— To se řekne… to se řekne!… Já na předtuchy nevěřím… Taky jsem je párkrát měl. Jedno ráno, pamatuju si to moc dobře… na Marně, jsem řekl kamarádovi: „Do večera mě zabijí.“ A tady mě vidíš!

Muž si těžce povzdechl, jako by jeho hruď při nádechu zvedala ohromnou tíhu.

— Ne! Kdo chce, ten se nevrátí!

A pokračoval hlasem změněným dojetím, které jsem cítil jako bodavé a které začínalo přecházet i na mě:

— Neznáš mě… ani mě nemůžeš vidět. Dnes večer je taková tma… Tak ti to můžu klidně vypravovat. Je to, jako bych myslel nahlas… Ach! Je to banální, banální!… Byl jsem doma na dovolené, v Paříži. Našel jsem dům prázdný. Žena odešla s kdovíkým…

Umlkl. Snad plakal. Hodně daleko, na dně jedné doliny, se roztříštil granát s tragickou zvučností, kterou lesní ozvěny opakovaly; na blízké výšině hořel statek; skupina jedlí zmrzačených střepinami se rýsovala na pozadí požáru.

Mluvil jako ve snu.

— Bylo to dítě… opravdové dítě! Nebyla by odešla, kdybych tam byl. Snažil jsem se ji rozptylovat… a taky jsem na ni dával pozor. Ale po měsících… po měsících… ta nečinnost!… Kdopak ví, co se ženské honí hlavou!… Odešla!… Je to smutné!

— Řekni, že je to hnusné a zbabělé. Rána dýkou do zad!

On ji hájil:

— Ano… Ach! Ona to tak daleko nedomyslela… Dítě, říkám ti!

Kolona se zas dala do pohybu k postavením; musel jsem za svými muničními vozy. Nemohl jsem ale odjet, aniž bych tomu nešťastníkovi dal almužnu utěšujícího slova, a já před takovou bídou opravdu nevěděl, co říct. Sklonil jsem se ke krku svého koně a zamumlal mu téměř do ucha:

— Nemáš pravdu… Nech to na času. Všechno se zapomene… Všechno přejde, tady obzvlášť. S takovými myšlenkami se nemá chodit nahoru… Život má i dobré stránky…

Alpský myslivec stál pořád opřený o pušku uprostřed cesty a nehýbal se víc než socha. Neslyšel mě. Dotkl jsem se prstem jeho ramene. Trhl sebou jako někdo, kdo se probouzí:

— Ach, ano! Ty odjíždíš!… Dobrou noc, dělostřelče!

Potopa

12. srpna.

Spali jsme všichni v teple, které vydávala naše těla a které nad námi držela nepromokavost stanovek, když tu přišel mohutný otřes a rozhýbal kulatinu, která naše lože z chvojí a slámy odděluje od země. Zemljanka, celý les až do svých hlubokých kořenů i sama zem se zachvěly. Rozechvělý vzduch setřásl vodu z jedlových větví na naše stany. Svíčka, která dohořívala na konci drátu visícího ve spirálách z jediného stropního trámu, se při té ráně zapotácela. Někdo křičí:

— Dvěstědesítky po nás střílí!

— Ne. To těžká děla tam nahoře bombardují Němčourům zásobování, zavrčí tlustý furýr, kterého to taky vzbudilo, protáhne se, zaryje loket rotmistrovi do boku a při zívnutí udělá zvláštní grimasu plačtivého dítěte.

Vrchní četař, jemuž hasnoucí svíčka podivně osvětluje tvář jen z jedné strany, bez ustání chrchlá v rozrušeném polospánku. Vyrušená moucha bzučí.

A jak svíčka spadla na zem a uhasla ve štiplavém zápachu, osvětlí nám nad hlavou rychlá elektrická zář celé nebe… Výbuch!… Člověk napne hřbet. Ne… Hrom! Jeho velké dunění, tentokrát vzdálenější, se šíří lesem v ohromných zvukových vlnách, modulovaných, hlubokých, opakovaných od ozvěny k ozvěně hlubokými dolinami hory.

Hned začne průtrž, hustá, tíživá, pod kterou les nahlas zpívá všemi svými větvemi svou velkou jednotvárnou dešťovou píseň. Voda, která stéká ze špatně nataženého stanu, padá do zemljanky s čistým zvukem fontány.

Balíme se do dek. Nebeské dělostřelectvo umlklo. Zvuk vod nás kolébá a uspává.

Ten, kdo se dnes ráno — kolem deváté — probudil první, vydal zděšený výkřik. Z té povodně vystupují jen podložky, na nichž leží naše lože. Na kalné vodě hluboké stopu plave balíček tabáku a pár střevíců. Účetní truhla je do poloviny potopená. Vrchní četař s hlavou ještě zabalenou v kukle na ni zírá v ohromení.

— A knihy!

Tlustý furýr, kterému se mezi svými říká „Cocotte“, jednoduše proto, že tak se jmenuje jeho kůň, stojí na svém loži z jedloví a sena, pečlivě si natahuje kalhoty a dívá se na tu katastrofu svým trvale veselým pohledem silného a dobře vypaseného muže.

— No?

— No!

— Zachraňme, co se dá, prohlásí vrchní četař.

A statečně jde vytáhnout účetní truhlu na sucho. Ta podívaná „Cocotta“ nesmírně baví; směje se koutky očí s tlustými víčky.

Nevšiml si, že bouřka naplnila vodou jeho kepi. Jak si ho chce nasadit, osprchuje se.

— Tak do práce!

Po půl lýtka ve studené vodě, krumpáčem a lopatou, je třeba prorazit stěnou zemljanky odvodňovací rýhu, zvedat nakupené kameny, přetínat tlusté kořeny, které nám stojí v cestě. Je to dřina na celé dopoledne, dokud voda, která konečně najde dost spádu, neodteče ven na lesní mechy.

Nokturno

14. srpna.

Museli jsme se v plném srpnu odhodlat a přidělat k zemljance komín; prší každý den. Přeháňky se valí se zastřeným zvukem bubnu po našich stanovkách, které sice nasákly lněným olejem, ale po čase pouštějí vodu kapku za kapkou: celé noci nám padá na tvář nebo nám stéká za krk.

Na dně téhle obdélníkové jámy, vyhloubené přímo do těžké lesní země a jakž takž zakryté, panuje vlhko: prosákne šatstvem, ztuhnou po něm klouby a po probuzení bolí kříž i zátylek.

Ale co! Musí se tu žít! Náš kvartýr, zapadlý v nedozírném lese, je před nepřátelskými granáty skoro v bezpečí. Dnes ráno rotmistr řekl:

— Uhnijeme tady zastojata; postavme komín.

Všichni se do toho dali; a teď funíme, až nám praskají plíce, abychom v docela vlhkém ohništi zapálili oheň z mokrého dřeva. Abychom získali aspoň trochu tahu, museli jsme zvenčí vyzdít komín z kamenů a bláta. Přesto, zrovna když na kolenou tvrdošíjně plnými ústy rozdmýcháváme ubohý plamínek, který dojídá kus novin, žene nám vítr do tváře chuchvalce štiplavého kouře, který zemljanku zamoří. Aby se dalo dýchat, musí se nadzvednout stanovka, zavěšená u vchodu místo dveří; ale pak k nám vejde povodeň zvenčí.

Konečně se za šera, když vítr padl a zem v ohništi trochu okapala, podařilo rotmistrovi vytáhnout z náruče suchého dřeva plamen, který osvětluje celý náš dům. Porazili jsme celé jedle, které nám, jak zvonily pod sekerou, spouštěly na kříž vodu, pod jejíž tíhou se prohýbaly jejich větve; a teď, sotva nahrubo rozřezané, házíme je do ohně v ohromných polenech, která celé hodiny kouří, než vzplanou.

Noc se zavřela. Okolo zemljanek tiše přešlapují koně přivázaní ke stromům, v hlubokém lepkavém jílovitém bahně. Furýr hraje s vrchním četařem a palebným desátníkem manilku.⁷ Jeden kanonýr, zablácený po břicho, zavolá:

— Kancelář baterie?

— Tady!

Chvíli ho ještě slyšíme čvachtat a klít. Přináší obálku.

— Munice!

Rotmistr pomačkaný čtvereček papíru podepíše na okraj; muž odejde.

— Jdeš ty, Lintiere! Tři muniční vozy v osmispřeží.

— Dobrá!

Natáhnu si holínky, připnu ostruhy a po hmatu jdu osedlat koně v dešti, který nepřestává.

Noc, déšť!

Za dlouhou kolonou mezků se mé muniční vozy pomalu kutálejí. Cesta vysekaná do stráně vede dlouho zdálky podél zákopů. Německá baterie stotřicítek⁸ si na ní v posledních dnech zaměřila několik bodů. Nepřítel nás nemůže vidět — noc je tak temná, že jezdci rozeznávají cestu jen taktak —, ale musel slyšet drkotání našich vozů nebo zvučný krok mezků. Oslepí nás velký blesk a hned námi otřese brutální, ostrý, vibrující výbuch stotřicítky. Přišel tak rychle, že nás nevaroval žádný svist. Neměli jsme ani čas ho pozdravit, trochu se sklonit ke koňskému krku. Dvacet mezků, kteří společně vyjí svými zvláštními hlasy, vzbudí na chvíli dojem, že si ranění žádají pomoc. A hned člověk pokrčí rameny, že se nad jejich křikem zachvěl.

Musí se projet. Nechám muniční vozy rozestoupit. Hlava kolony, která už je z nebezpečí venku, nijak nespěchá. Jsme nuceni držet tempo jejího pohybu. Krokem, bez jediného netrpělivého slova od jezdců — jsou to záložáci, téměř všichni ženatí a otcové rodin —, projíždíme nebezpečným pásem. Ještě dva blesky… rána krátká… rána dlouhá… hlasitý let střepin, které nás ovanou!

I tentokrát z toho vyjdeme.

Kolem jedné ráno, když se vracím na kvartýr, pokračují furýr, vrchní četař a palebný desátník ve své manilce. Jsem promočený na kost; udělají mi místo u ohně.

— No? ptá se rotmistr.

— Nic! Jako vždycky, pár ran na tomtéž místě.

Munice k baterii X

21. srpna.

Už třikrát jsem se v černé noci se svými muničními vozy málem ztratil. U božích muk v Hautes-Huttes bych se byl určitě dal špatnou cestou, kdyby granát, který vybuchl téměř nad našimi hlavami, nebyl osvětlil hromadu kamení, kde leží zlomený kříž. V dálce mě přitahuje, fascinuje a mate statek, který hoří velkou nehybnou září.

K bateriím…,⁹ k nimž dnes vezeme munici, jsem jel jen jednou. Tu noc svítil měsíc a nebe bylo celé posázené hvězdami.

Pozorný, úzkostný, propichuji pohledem hustý stín a hledám orientační body, které jsem si uložil do paměti. Většina mi uniká. Temnota je neprostupná. Elektrickou lampu si vzít na pomoc nemůžu. Nepřítel si tuhle cestu, kterou ve dne vidí, kam oko dohlédne, dopodrobna zaměřil. Ranami ze stotřicítky uhasí sebemenší lucerničku. Večer je klidný a já se dokonce ptám, jestli Němci z blízkých hor, které drží, neslyší velké drkotání našich pancéřovaných muničních vozů po kamení. Vítr je zrádný; nese zvuk k jejich zákopům.

Ne, neztratil jsem se! Poznávám ten keř, který zasahuje do cesty a jehož větve plácají ve špicích kol; poznávám ten kus skály, který téměř přehrazuje cestu a o který můj kůň málem padl.

Zlá noc! Jedu pomalu. Za mnou následují s velkou námahou těžké vozy v osmispřeží prudkými stoupáními a ještě hroznějšími sjezdy po valících se kamenech.

Tam vpředu, k hřebenům Linge a Schratzmännele, prorážejí světlice tmu a občas odhalí hekatomby vysokých jedlí, oloupaných a zmrzačených střepinami. Člověk pak na černějším nebi uhádne temnou linii, kterou opisuje temeno těch hrůzných hor.

Cesta vede podél toho hořícího statku, jehož krov teď vypadá jako kostra z roztaveného kovu. Vítr vytahuje z výhně víry jisker a fouká je na nás. Nestvůrně vytažené v pohyblivé záři požáru se naše jezdecké stíny protahují po blízkém poli. Krvavé světlo, které osvětluje tváře jen z jedné strany, vykrajuje drsné profily tragických bojovníků.

Konečně jsou tu kasematy…, nízké, masivní. Člověk je spíš uhádne, než uvidí, přikrčené pod jedlemi. Jaká potopa střepin tady spadla! Mezi granátovými krátery hledají jezdci průjezd jen s námahou. Jsou mezi nimi gigantické, v nichž by zmizel muniční vůz i s celou zápřeží. Zakřičel jsem:

— Munice!

Ze země se vynořila obsluha. Aby dovedli naše vozy k muničnímu krytu, museli posledních pár metrů cesty vytyčit.

— Pozor na kráter vpravo!

— Pozor na kráter vlevo!

— Přímo!

— Mluvte tiše! Němčouři jsou na druhé straně doliny; slyší moc dobře!

Zatímco se muniční vozy vykládají v tichu, které ruší jen jasné narážení mosazných nábojnic do sebe a jemuž blízkost nepřítele dodává dojemnost, seskočil jsem ze sedla a opřel se o kmen jedle, jejíž vrchol se ztrácí v hlubinách černého nebe. Otírají se o mě stíny, které chodí tam a zpátky.

Na stráních Bärenkopfu se najednou probudí ostrá, trhaná palba z pušek, nejprve přerušovaná, pak zběsilá. Takt jí dávají výbuchy těžkých min, které jako by třásly základem hor. Ozvěny si ta nestvůrná zaúpění do nekonečna přehazují a ta pak hodně daleko v hloubi lesů dohasnou v podivném, téměř lidském nářku. Nad hlavami nám hvízdají kulky. Z hory vystřelují chomáče světlic. V té bledé záři, jíž pod těžkým inkoustovým nebem osvětlují palebné postavení rozervané granáty jako obrovskou radlicí rozběsněného pluhu, spatřil jsem před sebou muže opřeného o kulatinu jedné kasematy — divoká tvář, vyhloubená maska, nehybné oči.

Toho muže jsem už viděl! V jiných časech, na vzdáleném místě, jsem znal přátelskou tvář, jejímž hrůzným odrazem by tato byla. Kanonáda umlkla; světlice dohasly. Ale můj pohled zůstává nepřemožitelně přikovaný k tomu bodu ve tmě, kde se mi ten muž ukázal a kde ho už nevidím. Snažím se to zjevení dostihnout, přiřadit mu místo, dobu. Ty minuty, kdy prohrabuji důvěrné nitro své minulosti a cítím, jak mi vzpomínka uniká pokaždé, když se mi zdá, že ji pevně držím, jako rtuť mezi prsty, jsou nesmírně bolestné.

A najednou se mi paměť rozsvítí. Táž tvář, ale prosvětlená krásným výrazem tiché inteligence, se mi ukáže ve svém rámu: velká zelená Rhôna… její slunná nábřeží… kouzlo velkého města se stříbrnými mlhami, které obklopují naši procházku, a po mém boku Francis, můj přítel Francis!

Vždyť je to Francis! Vyslovím jeho jméno. Hlas, jehož známá barva mě hluboce dojme, odpoví:

— Kdo mě volá?

Udělám dva kroky dopředu:

— Já, Lintier!

Překvapení z něho vyrve výkřik:

— Ty! Jak to! Ty?

Ve tmě se naše ruce hledají a svírají.

— Ach, starouši!

Začal padat déšť v tíživých, zvučných kapkách. Ještě tři muniční vozy se musí vyložit. Povídalo by se nám líp v krytu. Ptám se Francise:

— Máš stráž?

— Ne!

— Nechceš, abychom zašli do kasematy? Prší.

Pohnu se, abych se protáhl pod kulatinu. Ale Francis rozpaží a zatarasí mi průchod. Téměř šeptem, hlasem zděšeným, opakuje:

— Ne! Nechoď tam! Nechoď tam!

— Proč?

— Nechoď tam! Šlápl bys na ně! Na velkého Louise. Leží napříč dveřmi!

— Mrtví?

— Tři… Ano. Nechoď tam!

Ustoupil jsem před dojetím, které mému příteli rozechvívá hlas. Jde se mnou, a zatímco nám přeháňka bije do ramen, začne mluvit velmi rychle, seká slova, zadýchaný:

— Ano, říká, stalo se to dnes večer. Dělo se roztrhlo…¹⁰ Byl jsem tam, vedle… Jsem střelec. Velký Louis byl zabit na svém sedátku… ani se nepohnul… Úlomky pláště hlavně mu rozryly bok… Nabíječ a velitel děla byli zabiti taky. Velitel děla dostal závěr do břicha… Ani on nestihl heknout!…

Francis pláče, pláče jako dítě. Vzal mě za ruku:

— Pojď se na ně podívat, mumlá. Pojď se podívat na velkého Louise. Hlavu měl ušetřenou.

Jdu za ním. U zejícího černého vchodu té kasematy, která je zároveň hrobem, se instinktivně zastavím:

— Udělej ještě krok, říká mi Francis.

A jak jeho elektrická lampa osvítí kryt děla, zamumlá hlasem hluboké lítosti:

— Podívej se na ně, na ty chudáky!

Jeden vedle druhého, docela zpříma, leží natažení v pozoru.

Kruh bílého světla, který lampa vrhá a v němž se objevují jejich klidné voskové tváře se zavřenýma očima a vážnými čely, jim dělá mučednickou svatozář. Vedle nich má v pološeru zkroucená, zmrzačená, beztvará ocelová mrtvola děla neobyčejnou majestátnost.

Dlouho tam oba stojíme a díváme se. Pak Francis zamumlá a shrne tím celou naši společnou myšlenku:

— Není žádná lidská spravedlnost, jestli vrahové těchhle mužů nebudou nikdy potrestáni!

Na odpočinku

28. srpna.

Už dlouho se nám říkalo:

— Divize půjde na odpočinek.

— Kdy?

— Brzy.

A dny míjely v bahně, pod deštěm a pod střepinami. Velký les dál okapával na naše nebohé koně a na naše stany. Kanonýři si se skeptickými úsměvy opakovali:

— Pojedeme… pojedeme brzy.

Jak bývá zvykem, přišel rozkaz jako blesk. S velkou námahou se naše těžké muniční vozy vytrhly z lepkavého lesního bahna. A teď se v jasném ránu za bateriemi kutálejí pomalým krokem vyhublých koní po nekonečných cestách ve svahu hory. Cesta je suchá. Prach, jemuž slunce dává svítivost, nás obaluje, rozmazává tvary a pohyby a dělá z nás zvláštní procesí šedých přízraků. Rosa se už rozplynula. Slunce tíží. Bledé v nedýchatelné mlze vyvolávají ty dělostřelecké masy na pochodu velká vzkříšení stínů od Raffeta.¹¹

Ve dvou krátkých přesunech jsme dojeli do vogézské vesnice, kde se baterie má usadit na odpočinkovém kvartýru.

Rousseau, můj přítel Rousseau, dělá ubytovatele. Běhá od dveří ke dveřím, všemožně se snaží, hned vemlouvavě, hned rozkazovačně a vojensky.

— Tak co, panímámo, máte stodolu?

Stará s dravčím zobcem, na niž se Rousseau obrací, stojí s pěstmi v bok a jako by hájila přístup ke svému stavení.

— Žádnou stodolu nemám!

— A tahle velká budova?

— Je plná.

— Ukážete mi to?

— To abyste tam dal koně, že jo? Já vaše koně nechci. Měla jsem je tu… vozatajské koně… už je nechci!

— Jen čtyři nebo pět!

Ženská tragickým gestem ukáže na hromadu hnoje, kde zobou tři slepice, a zakvílí:

— Podívejte se na tu žlutou, pane! Chudinka moje… Od té doby, co tu byli koně, si netroufá vrátit se!… To není lež!

Rousseau musí do stodoly vniknout téměř silou. Rychle ji vykrokuje, aby odhadl, co se do ní vejde, zatímco stará dál naříká a zapřísahá. Než odejde, napíše vznosnou anglickou kurzívou na vrata: Koně 10.

Ale neudělal po cestě ani třicet kroků a dohoní ho kluk a zatáhne ho za rukáv:

— Koukněte na tu starou: hadrem smazává, co jste napsal.

Rousseau se vrátí a pečlivě, tentokrát písmeny na stopu vysokými, napíše: Koně 13.

Ženská dupe, pláče.

— Vy jste zlý člověk! Já to povím starostovi… panu Bastienovi. Ten mě ochrání…

Rousseau s připravenou křídou se na starou posměšně podívá:

— Pozor! Za chvilku to bude osmnáct!

Rozzuřená ženská práskne dveřmi a zavře se doma.

Okolo tiché vesnice nabízí krajina pomalé rozložení svých kopců a úvalů, přepychové zeleně svých luk, které svírají velké lesy. Je vlažno. Blaho, jež vzduch pronáší plícemi, prosakuje do žil a lahodně se rozlévá do všech údů. Člověk cítí lehké čelo, volnou mysl, širší hruď. Jak je válka daleko! Jak rychle se zapomnělo na bídu, která je přitom tak blízká! Krásné slunce, vůně polí, ticho — a tihle muži, kteří právě protrpěli, co žádný člověk před touhle válkou od stvoření světa neprotrpěl, zapomínají na všechno své utrpení, možná i na svůj nejvnitřnější žal. Snad je hrozba smrti, zavěšená jim už rok nad hlavami, naučila trhat rozkvetlé hodiny v letu… Pod lebkami se krvavé noční můry jako zázrakem rozplynuly. Oči, které nedávno ztuhly hrůzou, se teď smějí na ženy.

A už za velmi tichého večera vycházejí kanonýři — obdivuhodné typy vojáků-oráčů, s vidlemi na rameni, opojení důvěrně známou vůní sečeného sena — do kraje sušit otavu a provázejí při tom roje bílých čepců, které se z vesnických domů rozlétají.