Knihovna · Soumrak starého světa · Hlaveň 1233

Část druhá

V CHAMPAGNI

Na dobytých pozicích

30. září 1915.

Po více než třiceti hodinách ve vlaku pracné vykládání na rampách v Châlons-sur-Marne,¹ v neobyčejném zmatku vojska a materiálu. Pak míříme k palebné linii. Dva dlouhé denní přesuny s jednou nocí mezi nimi, srdcem bídného kraje.² Podél přímých cest a v každém nejmenším záhybu krajiny se hemží pěchota na pochodu, velké pohyblivé masy jezdectva, dělostřelecké kolony, karavany vozatajských vozů, automobilové kolony — takový pohyb lidí, koní a vozů jsme neviděli od prvních dnů války. Seřadili nás podél pravidelně vysázeného jedlového lesa vysázeného v pravidelných řadách a čekat na rozkazy, které nás zase jednou vrhnou na novou frontu.

Mysleli jsme, že tam zůstaneme dvě hodiny; zůstali jsme dva dny, v neutuchajícím bzukotu úředních zpráv, povídaček a táborových klepů. Co je jisté, je, že první německé linie byly prolomeny. Odtud jsou vidět, hned u našich, docela bílé na prosluněné rovině.

Odstrojili jsme koně a postavili stany pod jedlemi.

Někdy v polovině druhého dne se v táboře rozkřikl hlas:

— „Goum“ na koně, za deset minut!³

Bylo vidět, jak zvědové a spojky spěchají ke svým koním a sedlají. Kapitán dal hned zavolat velitele čet:

— Baterie připravena k odjezdu ve tři hodiny!

Ti předali rozkaz svým velitelům děl:

— Četa zapřažena ve tři bez deseti!

A pak jsem zavelel já:

— Druhá hlaveň!⁴ Ve tři čtvrtě na tři připraveni vyrazit!

Nakonec jsme tam, lidé i koně v postrojích, čekali až do noci.

A tu, v posledním šeru, které s dohasínajícím dnem prošívají čím dál jasnější záblesky — palba baterií a praskání šrapnelů —, začíná tichý pochod k té rovině, kde se nám před chvílí pod světlem rýsovala docela zřetelně síť dobytých linií, k těm krajům pro nás tajemným, ještě celým zkrvaveným od posledních vítězství, jejichž docela blízké neznámo nás už teď dojímá. Nad obzor vyšel rusý měsíc. Z polí stoupají nízké, vlečící se mlhy. Labyrint zákopů a spojovacích chodeb vyhloubených ve světlém slínu⁵ se v těch mlhách ztrácí, splývá s nimi v nejisté bělosti.

Opustili jsme cestu, na které nějaká zácpa, někde vpředu, u S…, drží už několik hodin dvě řady nehybných vozatajských vozů, truchlivých jako věci, které někdo opustil.

Vůz za vozem defiluje oddíl po nekonečné rovině. Včera pršelo. Naše děla se valí bez hluku po nízké trávě, ještě vlhké. Tu a tam se ve vzduchu ještě vlečou etherové a sirné výpary dusivých granátů. Lehké závany větru k nám přinášejí znepokojivé pachy hniloby. Téměř zvířecí pud nás nutí hledat ve větru tu úzkost smrti.

A stále, v zesláblém světle měsíce, který pomalu stoupá po oblouku nebe, nad holou rovinou ta neurčitá bělost zákopů a spojovacích chodeb! Kolona jede podél nich, obchází je, místy je přejíždí po zvučných dřevěných lávkách, narychlo tam přehozených, aby nás pustily dál. A tu člověk rychle pátrá pohledem v jejich přítmí.

Člověk je dojatý, stísněný. Strach nemá: nic nám nehrozí. Jen občas zavyje k nebi šrapnel, příliš daleko, aby nás znepokojil. Nikdo nemluví. Člověk se soustředí, hledí, co mu oči stačí… Doufá v další vítězství.

Přede mnou mě po chvíli zhypnotizuje přerývaný lesk hlazeného kování na jednom koni. Mlhy se zahušťují. Prorážejí je už jen velké hvězdy. Měsíc se ztrácí v haló. Je zima.

Naskytne se cesta. Na přímé vozovce, majestátní uprostřed labyrintu zemních prací, je náš pochod hlučnější. Napravo, nalevo zákopy. Francouzské zákopy, nepřátelské? Nikdo neví. Po kraji cesty stojí ještě stromy. Člověk se diví, že po tolika měsících každodenních bojů, a zvlášť po té poslední železné smršti, která se právě přes tuhle rovinu přehnala, střepiny jediný z nich ušetřily.

Na předprsni zákopu temné tvary: mrtví, nepochybně! Po kraji cesty leží na boku kůň, už nadmutý.

Jedu bok po boku s prvním jezdcem svého muničního vozu. Jeho utahaná zápřež slábne. Je třeba jít. Snad už po třicáté opakuji:

— No tak, pobídni koně…

Automobilová kolona, která jede před námi, nás na chvíli zastaví. Od velitele vozu k veliteli vozu se opakuje povel „Zastav!“, obě slabiky zřetelně oddělené, a běží nocí, zhasíná pozvolna a umírá hodně daleko, u konce kolony.

Obsluha seskákala z muničních truhlíků, aby se zahřála.

Někdo řekne:

— Mrtví!

Nejdřív jsem si jich nevšiml, srovnaných na nasypaném kraji cesty. Ptám se:

— Němčouři?

— Ne, naši… To asi ještě nejsme v prvních liniích.

— Zřízení?

— Dali jim na tvář kapesník.

— Kolik jich je?

Obsluha je počítá.

— Sedm… Ještě nezapáchají.

Motory vrčí.

— Vpřed!

Máme jít k severozápadu, S… nám zůstane po pravé ruce.

Kolona znovu opouští cestu. Zákopy na několika metrech zasypali, aby nás pustili dál.

— Pozor, nalevo… nevybuchlý granát! Předávejte dál!

Musím dávat pozor na každý krok našich koní.

A bez přestání opakuji:

— Pobídněte koně… dotáhněte… dotáhněte! Neodtrhávejte se!

Za každou cenu je nutné držet se vozu, který jede vpředu. Sami bychom průchod určitě nenašli.

— Pozor! Granátová jáma napravo!… Pozor!… další…

Dojeli jsme k německému zákopu.

— Pozor na kolíky a na dráty!… Předávejte dál!…

Trosky! Tady je všechno rozvrácené, zbořené, obrácené naruby. Cyklony, tajfuny, zemětřesení, výbuchy vulkánů, nejstrašnější přírodní pohromy nemají hroznějších účinků. Slín, rozervaný granáty, vystříkl na všechny strany okolo nestvůrných jam, v nichž se vlečou mrtvoly v cárech. Z koně nerozeznám uniformy. Ptám se obsluhy, která jde vedle vozů a jejíž široké pláště se ve stínu, jak vidím, sklánějí nad mrtvými:

— Němčouři?

— Všeho možného, je to pomíchané.

Tahle noc jasné mlhy, která nám z bojiště odhalí právě tolik hrůz, aby si je člověk domyslel všechny, tajemství těch zákopů a spojovacích chodeb, pomalá dělostřelecká palba, která ticho jen tečkuje a vyznačuje odtékání těch nočních minut jako obrovské kyvadlo, a pak také obava z toho, co nám chystá zítřek — všechno se spojuje, aby těm okamžikům dalo neobyčejnou vážnost!

Ještě několik set metrů… Pozice, kterou nám určili, je už z poloviny vybudovaná. Oddíl od…, který ji držel, odtahuje svá děla. Mířiči a poddůstojníci si předávají instrukce. S námahou dáváme v temnotě a v mlze svým dělům směr těch, která nahrazují.

— Přehradná palba na… metrů!⁶ Rozumíte?

Zjišťujeme ještě barvu světelných signálů, které mají palbu spustit.

— To je všechno?

— No ano! Dal můj mířič tomu vašemu stranovou odchylku svého záměrného bodu?

— Tak už se jen střílí… po třech, kosit, tam a zpátky!⁷

— Dobře.

— Dobrou noc a hodně štěstí.

— Děkuju.

Podáme si ruce. Vystřídaný oddíl se vzdaluje do noci.

Protiútok

2. října.

Za prvního rozbřesku mě náhle probudily salvy kanonády, praskot pušek a kulometů, štěkot ručních granátů, drtivé rány těžkých min, krátce: obvyklý koncert protiútoku.

Vyskočil jsem ze svého podzemního domu, kde jsem bok po boku se svým mířičem spal na holé zemi. S ránem se mlha zdá ještě zhoustlá. Na poli naše čtyři děla. To je všechno. Co je napravo, nalevo, vpředu? Bez obzoru, na téhle neznámé pozici, si člověk připadá ztracený, odříznutý od ostatní armády, bez opory, neobyčejně sám.

Tam vpředu protiútok zdvojnásobuje svou prudkost. Světlice žádají přehradnou palbu. Nejmenší zdržení může mít následky, na které když pomyslím, svírá mě úzkost, děsím se. A celá baterie ještě spí!

Běžím ke krytu důstojníků a bouchám pěstí na jeho prkenné dveře.

— Pane kapitáne, pěchota žádá přehradnou palbu.

— To jste vy, Lintiere?

— Ano, pane kapitáne.

— Nedělejte si starosti. Nemáme žádnou přehradnou palbu zajišťovat.

Poddůstojník od…, kterého jsem vystřídal, mi přitom v noci dal všechna střelecká data. Ale netrvám na tom, protože vím, jak rychle se instrukce mění.

Promrzlý mlhou se nořím do krytu. Můj mířič se neprobudil. S koleny u břicha se k němu choulím pod svou ještě teplou dekou, a abych neviděl den, který vzrůstá, přehodím si přes hlavu pelerínu svého pláště.

Dělostřelecká příprava

3. října.

Probuzení je špatné. Julien vystihuje docela správně nevolnost, kvůli níž jsme dnes ráno okolo děla mrzutí a bez života:

— Z takovýho spaní na zemi má člověk žebra nadýl!

— Kdyby aspoň bylo kafe, prohlásí mířič, který má špatnou pachuť v ústech a smutné oko.

Jednohlasně si to vyléváme na kuchaři, na chudákovi Mathurinovi.

— Tak co? Nejsi k ničemu? Jestli už se nechceš do něčeho opřít, řekni to hned!

On se brání. Neví, jestli se na pozici smí dělat oheň. A kromě toho už nemá kávu.

Důvod je nevyvratitelný!…

Rozkaz zahrabat okamžitě dělo a muniční vozy postavit do malého lesíka nedaleko. Je třeba očekávat horké chvíle. Máme právě jen tak čas připravit si kryt děla, než začne bombardování — bombardování, které má, jak se zdá, trvat dva celé dny: čtyřicet osm hodin, během nichž nelze čekat žádný opravdový odpočinek.

Royer, Léon Royer, nejstarší z obsluhy, řídí zemní práce. Přímá a hrdá, téměř nemluvná povaha, vrozený smysl pro spravedlivé a nespravedlivé, míra a střídmost jeho řečí mu u ostatní obsluhy vydobyly vzácnou autoritu. Léon je jeden z těch velkých plavých Keltů, jejichž překvapivě čistý typ člověk uprostřed soudobého tělesného úpadku ještě tu a tam najde. Je pevný, široký, dobře urostlý; jeho pravidelná a vážná maska věrně odráží jeho povahu.

Slunce brzy rozpustilo ranní mlhy. Hned nato dělají práci těžkou vedro a především velké světlo na svítivé křídě, do níž se zahryzávají naše krumpáče. Práce přesto postupuje bez polevení: bdí pud sebezáchovy. A pozvolna se obsluha v bílém prachu, který z nás dělá něco jako omítkáře, zahlubuje do slínu. Už v něm mizíme do polovice těla.

Za námi na poli čeká dělo pod jedlovými větvemi, které je skrývají před letadly, na své místo.

Bombardování začalo. Chytlo to jako oheň na stopě střelného prachu. A teď skanduje každou sekundu dvacet ran všech kalibrů. Země se chvěje. Z toho člověk ohluchne nebo zešílí. Chtěl bych ty zběsilé okamžiky zachytit… Nelze! S hodinkami v ruce, s rozvrhem — kde je minutu po minutě předepsaná palba, kterou mám vést — připíchnutým přede mnou na hraně nejsilnější kulatiny krytu, se zřetelem ke stranové odchylce a k náměru velím svému dělu. Ústí děla je v rovině se zemí. Každá rána vymrští dopředu oblak bílého prachu, v němž se objeví oslepující blesk střelného prachu. V tom prachu, který na nás slabý severní vítr srazí dolů, v dýmu střelného prachu, který obrysy a pohyby stírá, ta ocelová věc na dně nory, mezi hromadami světlého slínu, v přesném ruchu obsluhy obživla, přetvořila se v hroznou vyjící bestii. Okolo lomoz jen roste. Chvílemi se zdá, že kanonáda nabírá rytmus jako dýchání nestvůrného stroje. Ale náhle ten chvilkový řád protrhne ostřejší salva, obrovské zavytí velkého děla.

Nespouštím z očí velkou ručičku hodinek. Blíží se k dílku, který rozvrh předepisuje.

— Léone, šest granátů!

Zašroubují zapalovače. Dávám střelci náměr.

Po chvíli se dělo rozpálí. Je už staré a začíná se unavovat. Mířič se zamračeným obočím občas přejede prsty po hlavni, na níž praská barva a začíná se z ní kouřit.

Zavrčí:

— Ta je rozpálená!

Trochu mě to znepokojuje.

Palba přesto postupuje bez nehody. Po chvíli už obsluha moje povely neslyší. Musím řvát, běhat od jednoho k druhému.

Oči má člověk zbloudilé, masku divokou, zašpiněnou od střelného prachu.

Přišla noc. Velím poslední salvu rozvrhu.

— A teď zastavit palbu! Odpočinek! Pokusíme se trochu spát. Druhá četa bude držet stráž sama do půlnoci.

Jeden po druhém — protože vchod do našeho krytu na spaní je úzký —, rozdrcení, zpomalení únavou a otupělostí, mizíme, jak se zdá, v přítmí jako propadlištěm do lůna země.

Mlčky se natahujeme na dně jámy, příliš vyčerpaní, abychom mluvili. Ale jedno dělo — které několik metrů od nás každé dvě minuty přesně na čas vyje a vrhá do noci granát — rozechvívá zemi, otřásá kulatinou srovnanou nad našimi hlavami, a ta na nás pouští prach a kamínky.

K večeru má bombardování neobyčejné výbuchy vzteku. Člověk přesto všechno usne.

Za rozbřesku druhého dne bombardování skončilo. Pěchota musela hned vyrazit ze zákopů. Několik minut nebylo slyšet nic než vzdálené prskání střelby z pušek; pak začaly na naše linie dopadat velké německé granáty.

Za hřebeny, které nás nepříteli skrývají, nevíme nic o tom, co se tam vpředu děje. Byli bychom velmi vyčerpaní, kdyby nás nedržely nervy napjaté čekáním na události. Podle zvuku se člověk snaží sledovat chod ofenzivy. Ale německé dělostřelectvo, které teď řídí koncert, pohlcuje ve svém nestvůrném hlasu všechny ostatní hlasy bitvy. Čeká se; je úzko! Hodina uběhne!

Ta věc se nejspíš nepodařila, jak se čekalo. Rozkaz k postupu, který jsme čekali, nepřichází. Vyptáváme se raněných, kteří začínají procházet. Mnohé zasáhlo bombardování v záloze za našimi liniemi; nevědí nic.

Jeden pěší myslivec prohlásí:

— Vpředu se nedalo dělat nic! Ale napravo a nalevo to musí jít.

Celý den uplyne v rozčilení, bez přesných zpráv a bez rozkazů. Teď je jisté, že pozici nezměníme.

Soumrak dohasíná v utišení. Podél linií se ustaví pomalá a nepravidelná dělostřelecká palba. Několik německých granátů přeletí s tím nevyslovitelným zvukem, který by se snad podobal skřípání diamantu na okenní tabuli, kdyby se podobal čemukoli. Jeden z nich vyhodil zem u spojovací chodby, v němž máme kuchyni. Na pozadí západu, ještě světlého, rudým po kraji truchlivého obzoru zákopů a pak podivně zeleným až k první hvězdě, plují jejich velké dýmy dlouho v nehybném vzduchu.

Králíci

8. října.

Muži, kteří vstali časně, viděli v ranní mlze dovádět celý národ králíků. Strašlivé bombardování, které převrátilo celý kraj, ho z jeho nor nevyhnalo. Za svítání, v hodině, kdy děla spí, vylézají králíci ze svých děr, aby si na zemi vlhké rosou užili svých obvyklých radostí. Člověk se diví, kolik jich je. Jak to, že Němčouři, kteří tu pobývali víc než třináct měsíců, nehleděli vylepšit svůj jídelníček, o kterém se říká, že je tak hubený! Nikde na krajině obrácené naruby střepinami není vidět ty charakteristické výkopy, které po sobě zanechávají lovci s krumpáčem. Měli nepochybně výslovné rozkazy. A poslouchali! Zvláštní lidé! Ani pytláci ne!

Vyzbrojeni lopatami a krumpáči jsou už tři kanonýři na lovu. Trpělivě pracují na vyhrabání králíků, kteří se polekaní dvěma skoky vrátili do svých děr.

Je chladno; práce zahřeje. Není slyšet jiný zvuk než krumpáče zahryzávající se do země. Kdyby člověk docela blízko na poli neviděl naše čtyři hrozivá děla, přitisklá mezi hromadami slínu, málem by na válku zapomněl. Lov je snadný. Králíci se nemohou zahloubit do vápence; jejich nory se táhnou a rozvětvují v tenké vrstvě sypké zeminy.

— Jsi si jistý, že v té díře jeden je? ptá se jeden z kopáčů.

— Ano, viděl jsem ho zalézt, jak jsem vycházel z krytu.

— Jenže vedle je další díra…

— Ách!… tak to, víš, nemůžu nic říct… na dva tři metry, v tý mlze!…

— Ty dvě díry se snad spojují, nadhodí třetí kopáč, který stojí u výkopu, opřený o násadu svého nástroje, a čeká, až přijde řada na něj. Uteče vám před nosem.

Opatrně se díra zacpe a jde se zas do práce!

Když jsem se šel podívat, jestli Mathurin, náš kuchař, vstal a jestli nám chystá kafe, našel jsem při návratu dva králíky s ryšavými hřbety a bílými břichy, natažené vedle sebe na kraji nory. Lovci se chystali dostat třetího. Prohledali díru a na konci svého březového proutku vytáhli štipec chmýřnaté srsti. Ještě dvě tři rány krumpáčem! Jeden kanonýr si vyhrne pravý rukáv košile až k rameni, natáhne se na rozhrabanou zem a vsune ruku do nory.

Ostatní se ptají:

— Máš ho?

— Cítím ho… Dělá se maličký tam vzadu.

Zvedne se, ještě kope, pak zas vsune ruku a napře se…

— Tady je!

Vytáhne na konci natažené ruky králíka, který se zmítá, poskakuje, napíná se a povoluje jako hnaný ocelovým perem. Hřbetem ruky ho omráčí, natáhne vedle ostatních a pak se na mě podívá s uspokojeným úsměvem.

Šťastný velitel děla, který má ve svém družstvu takové pytláky. Za chvíli si dá králíka na víně!⁸

Protibaterijní palba

19. října.

— Hej tam!

Nikdo neodpovídá. Na dně krytu všichni spí.

— Hej tam!

— Co?

— Dozorčí u telefonu.

— Tak co?

Je noc černá jako inkoust. Zdá se, že temnoty na nás tlačí, tísní nás.

— Jste vy velitel děla?

— Ano, to jsem já!

— Vy máte palbu na baterii Z?

— Ano.

— Mám vás upozornit, že právě začala střílet.

Předevčírem letadlo zastřelovalo palbu mého děla na tu prokletou baterii Z. Od té doby je naší noční můrou. Jak začneme podřimovat, baterie Z se dá do palby. Je nutné vstát a pálit proti ní. A to se opakuje třikrát, čtyřikrát, desetkrát za noc.

Tím zvoláním, které zná každý voják, jsem probudil svou obsluhu:

— Vstávat, tam vespod!

— Co se děje?

— Baterie Z.

Na tu zatracenou baterii se rázem sesypou nejobludnější nadávky.

— Slyšíš? ptá se Prosper, střelec.

— Co?

— Střílí na nás!

— Ale jdi! To, co tam nahoru padá, je sedmasedmdesátka, a baterie Z, to je stopadesátka!⁹

Celé to netrvalo patnáct sekund. Granáty s předem nasazenými zapalovači čekaly za dělem, pečlivě srovnané na staré stanovce, aby se nábojnice neumazaly od země.

Svou elektrickou kapesní lampou osvětluji mířiče a nabíječe, jejichž tváře se v tom surovém světle zdají podivně bledé, sklonění nad zaměřovacími přístroji a nad náměrem. Hned vypínám proud, protože je nutné s tím drahým světlem šetřit. Už včera večer jsme z opatrnosti dělo zaměřili na baterii Z. Tam vpředu, na obzoru, nad podivně vykrojenými vrcholky jednoho lesa, je vidět vzdálené záblesky stopadesátimilimetrových houfnic v plné práci. Sedmasedmdesátky sviští; je slyšet, jak přelétají hlučné roje střepin. A obsluha, jak se v hluboké tmě strká loktem, pořád vrčí.

— Co to do nich dneska večer vlezlo!

— Ách, ta vojna!

— Hotovo, prohlásí mířič.

Umlkneme. Dělo je nabité; velím:

— Pal!

Celé temnoty se před dělem rozevřou. Rána zazní, osamělá, nesmírná. Zvukové vlny odejdou vzdychat daleko do lesů. Rudý blesk střelného prachu náhle ozářil hlaveň zajíždějící v zákluzu po lištách, šest mužů v pohybu na dně hranaté jámy, v krvavém vidění pekla.

Patnáct ran! Patnáct blesků! Ozvěny nemají čas dohasnout.

Pak dělo náhle umlkne. Rozvířené temnoty se utiší, zavřou se nad hlukem. Teď zase udivuje ticho. S pohledem upřeným na vrcholky lesů, kde se objevovaly ohně baterie Z, čekáme bok po boku ve tmě.

— Zdá se, že je to uklidnilo!

— Uvidíme!

Tam vpředu se neobjeví žádný svit. Ze zákopů stoupá světlice ve fosforeskující brázdě, pak se zastaví, zavěšená vprostřed nebe jako velká hvězda.

— Jsou uklidnění!

— Není tu teplo!

— Jdeme spát!

— Zaměřil jsi dobře dělo, François?

— Ano, je zaměřené.

Poslední akt

24. října 1915.

Měli nás vystřídat za šera. Na pozicích se zapínaly tornistry, rolovaly deky a stanovky, když tu granát — jeden z těch, kterým se posměšně říká šílené granáty, protože nepřítel, který je posílá, pálí nazdařbůh, jen aby pálil — dopadl za sousední baterii. Hlavní mířič Faîne, s rozťatou lebkou, padl na lafetu svého děla, bez jediného slova, bez jediného chropotu. Týž zásah těžce ranil čtyři muže obsluhy a velitele děla. Řekli nám to; nám totiž místo nehody zakrývá řada jedlí. Sanitáři tam běželi a my, trochu dojatí, jsme pokračovali v přípravách k odjezdu.

Někdo řekl jen:

— Smůla! Zrovna když měl jít z pozice!

A jiný kanonýr zamumlal:

— Když to má přijít…

Co dodat víc?… To je Damoklův meč, který, zavěšený nad našimi hlavami, padá. Vlas se přetrhne!

Onehdy za podobných okolností někdo říkal:

— Takový je život!

Slovo prosté a bez dna!

Faîna budou pohřbívat dnes večer ve tři hodiny. Nechal jsem na chvíli své dělo a šel jsem tam s několika kanonýry, kteří mrtvého znali.

Za světlými výkopy, v nichž je baterie krytá, leží rakev z narychlo stlučených prken na holé zemi, odkrytá, na kraji velké granátové jámy. Nesou ji dvě kulatiny. V uctivé vzdálenosti se tichým hlasem mluví o mrtvém a o ostatních, o raněných, kteří už odjeli do zázemí a jejichž stav je velmi znepokojivý.

Desátník-sanitář je kněz. Jak přistoupí s malou modlitební knížkou v ruce, utichneme; pomalu se přibližujeme, přilby¹⁰ pod paží. Hodina je tichá; lehký vítr nám čechrá odkryté hlavy. Šedé nebe opakuje truchlivé tóny krajiny. U rakve čekají čtyři nosiči bok po boku. Rituální slova se odvíjejí jedno po druhém. Pak kněz naznačí čelem malé znamení. Muži mrtvého zvednou, a za celebrantem, s krokem těžkým, s rameny stlačenými nákladem, pomalu odcházejí cestou, kterou na poli vyznačily zásobovací vozy. Smuteční průvod vede major se všemi důstojníky oddílu. Poddůstojníci a kanonýři jdou za nimi v tichém stádu.

Linie zákopů, které v dálce vykrajují krajinu, kopce korunované velkými mrtvolami stromů, tragických a majestátních, celý kraj dojemné šíře s modrými dálkami se před průvodem otevírá. Nepůjde se daleko. Není snad všude zem našim mrtvým stejně lehká?

Vedle jednoho pěšího myslivce a jednoho jezdeckého myslivce budou Faîna pohřbívat. Oba mrtví leží ve stínu téhož kříže z bílého dřeva. Jedno rameno kříže nese jméno pěšího myslivce, druhé jméno jezdeckého. Oba byli z ročníku 15.¹¹ Nad jejich dvacetiletými mrtvolami se zem klene čerstvě rozhrnutá.

Před připraveným hrobem rakev položili. Kněz polohlasem recituje; zdá se, že mluví k mrtvému. Tváře jsou vážné. Každý myslí na osud, který ho zítra snad takhle přivede zpátky k matce zemi, nebo který ho ještě tisíckrát zachrání ze smrti a otevře mu budoucnost, štěstí, život. Jednotvárný zpěv kněze ukolébává v jejich myšlenkách tyhle muže, kteří viděli tvář smrti příliš často, než aby je teď mrazila.

Rakev se spustí po uzdových otěžích, které tu zastupují hrobařské provazy. Zem, s níž mrtvý vstoupí v sňatek, je zázračně bílá. Nikdy nebyly svatební šaty neposkvrněnější.

Faînův kapitán chtěl ještě říci několik slov. Slova, která vyslovil, byla právě ta, jaká jsme očekávali, vážná a prostá. A přece bychom byli dali přednost tomu, aby nic nepřerušovalo tok našich myšlenek. To nezkalené ticho okolo toho zejícího hrobu, v plném bojišti, bylo tak velké! Zdálo se, že je šetří i nepřítel. Všechna jeho děla mlčela. A pak — potřeboval ten nejvyšší postoj dělostřelce, který padl na své dělo a objal ho ve smrti, vysvětlení? Náhoda jej učinila majestátně symbolickým.

Faîne označí své místo v zemi křížů. Kraj vyděděný, kraj bez bohatství, bez vody, téměř bez života — žádný nebude krásnější. A protože tu nic neroste, protože zapomnětlivá příroda průchody smrti nepřikryje ani nesmaže, nebude na těch polích vidět nic než kříže, množství křížů, všechny stejné.

Posévají rovinu, jako hvězdy posévají nebe. Je jich tolik, kolik je světel v nejkrásnější z nocí Orientu. Ty hroby září! Nejskvělejší jsou ty, které nenesou ani jméno, ty, na nichž se čte: „36 statečných od 44. pěšího pluku“ nebo „16 francouzských vojáků“!

Když chce člověk obejmout pohledem všechna světla nebe, zapomíná, že mají jméno. Nevidí už Betelgeuzi, Aldebaran, Sirius; hledí na nebe. Tak se bude hledět na tuhle heroickou krajinu!

Pak bude nutné, aby se ti, kdo sem přijdou a uvidí to velké jednotné gesto, které kříže vepíší do země, až slunce kutálející se po nebi rozhýbe jejich stíny, zastavili a pochopili velikost oběti! To chtějí naši mrtví! To chceme my, kteří zítra budeme snad mrtví!

Toho večera v šest hodin, jak bylo řečeno, jsme opouštěli pozice.

Sud

24.–25. října.

Vrchní četař s desátníky přivedl kolesny. Z dálky jsme jejich příchod uhodli, putování jejich temných mas v téměř jasné noci podél lesa. Když dorazily do blízkosti, zavolali velitelé děl své zápřeže.

— První!

— Druhá! Ke mně!

Obsluha a jezdci se zdraví a vyptávají se. Celý měsíc se neviděli.

— Šlo to? ptá se mě desátník.

— Ano, dobrá pozice. A vy ostatní?

— Šlo to!… Až na napajedlo. To byla celá výprava, dvakrát denně ke studním… a vody tam nebylo zrovna mnoho… No!… A kam se jde?

— Nevím!… Jsou koně v dobrém stavu?

— Moc ne… Zásobování pro ně bylo hubené.

— Můj kůň?

— Norbert ho přivedl.

Zatímco obsluha přivazuje na kolesny srolované deky a na muniční vozy balík nářadí, hladím rukou svého koně. Jsem rád, že znovu nacházím to zvíře s jemnýma nohama a mírnýma, bázlivýma očima.

Vrchní četař mě volá:

— Hej! Lintiere! Vezmi si ten sud!

— Kam chcete, abych ho dal, ten sud?

— Kam budeš chtít… na muniční vůz… na chobot lafety…

Protože v okolí pozice chyběla voda úplně, přivážela nám každý večer pracovní četa sud naplněný u studní. Ten sud mi chce vrchní četař vnutit.

Bráním se. Granáty rozryly pole, přes která budeme muset jet.

— Na muničním vozu sud nikdy nevydrží, říkám vám!

— Zkus to… Všichni mi říkají totéž. Nenecháme ho tu přece?…

Nemám už co říct.

Obsluha přikulí sud k muničnímu vozu, vyzvedne ho a přiváže.

— Nikdy to nevydrží, řekne Léon.

— Já vím… Dostal jsem rozkaz ho odvézt… Přivažte ho pevně!

— Já klidně, opakuje Léon, ale nevydrží to…

Poručík se zeptá:

— Je baterie připravena?

Křičím:

— Ještě sekundu!

Obsluha se rozčiluje.

— Nejsme roznašeči, vrčí Julien.

— Jsi připravený? ptá se mě vrchní četař.

— Ále ne, poslyšte!… Dejte čas!

— Ty nám s tím svým sudem celou baterii zasr…, budeme mít zpoždění.

— Můj sud! Můj sud!

Na jazyk mi stoupá hrubost, ale mlčím.

Konečně, s bečkou jakž takž přivázanou na muniční vůz provazem od furáže, se baterie rozjíždí krokem přes jámy, které tu a tam vyhloubily velké granáty nebo těžké miny, a přes ta seknutí sekerou, jimiž pětasedmdesátky rozjizvily rovinu. Dobře jsem věděl, že ten prokletý sud nevydrží. Už se v poutech kolébá a kutálí. Nakázal jsem jezdcům, aby se vyhýbali otřesům. Ale dojeli jsme k bývalým prvním nepřátelským liniím, kde je všechno rozvrácené. Člověk unikne ostnům drátů jen proto, aby se zřítil do granátových jam nebo do napůl zasypaných zákopů. Řekl by člověk, že ten prokletý sud, který se kutálí po svém břiše, má živé pohyby, aby utekl. Spadne…

— Léone! Mathurine!… Přivažte ho znova!

— Mizernej sud!

— Kdyby se tak aspoň zastavilo!

— Tady na to není místo.

Nepřítel často v noci bombarduje svými velkými granáty linii výšin, kterou přejíždíme. A pak, průjezd je obtížný; nemohu jej ještě zatarasit masou svého muničního vozu a jeho zápřeží.

Jak se snaží utáhnout provazy, které jim otřesy vytrhávají z rukou, klopýtá obsluha na každém kroku do děr.

— Někoho z nás to zraní, řekne Léon.

— Jsme dělostřelci, nebo sklepmistři? opakuje Julien.

Ptám se:

— Vydrží to, Léone?

Léon zavrtí hlavou.

A skutečně, neujeli jsme pět set metrů, a pouta znovu povolila, sud se znovu zmítá. Jeho břicho duní na ocel muničního vozu.

Julien mu spílá:

— Svině!… Svině! Svině!…

Náhle sud sklouzne na zem a kutálí se. Velím:

— Zastav!

Jeden po druhém defilují vozy baterie, otírají se o nás ve tmě. Daleko vybuchne granát… K severu ozařuje obzor krátkými svity, jako blýskání na časy, jedna naše baterie, která pálí. Obsluha je zadýchaná, nervózní. Smích a posměšky, které jim kamarádi při průjezdu hodí, jejich rozčilení dovrší. Mraky, které v tuhle hodinu běží po nebi, dělají noc temnější. Čas tlačí; baterie se valí přes pole, mimo jakoukoli cestu. Jak ji najdu, jestli ji nechám odjet tak daleko, že neuslyším její tlumené dunění po nízké trávě?

Vrchní četař, který jel za kolonou jako uzavírač, zůstal s námi. Zatímco obsluha vrčí, kleje a hašteří se nad zajišťováním sudu v poutech, vyměňuji si s ním kyselosladké řeči:

— Jestli si myslíte, že je to sranda, ta vaše sviňárna!… Ztratíme kolonu.

— Měl se sud dát na chobot lafety, lepší by to drželo.

— Lepší?… Nemyslím!…

— Pospěšme si!

— To se vám mluví!… Říkám vám: Nikdy to nevydrží… Budeme muset nabrat klus; jinak se ztratíme!… Je tma! Jestli nabereme klus, ta vaše mizerná bečka spadne znova!… A pak!… Ách! To je zajímavé!

Vrchní četař neodpovídá. Pokrčí rameny. Ptám se:

— Už je to?

— Ano!…

— Dobře! Vpřed… klusem!

Vyrážíme. Jedu před zápřežemi a snažím se na holém poli rozeznat koleje, které mi v tuhle hodinu samy ukazují cestu, kterou baterie jela. Za muničním vozem hlídá vrchní četař svůj sud.

— Zastav! Zastavit! křičí.

Uklouzne mi kletba.

Sud spadl znova. Ale při tom pádu se tentokrát dvě dužiny rozlomily. Je nepoužitelný.

— Tak co, teď jste si pomohl? říkám pokrytecky vrchnímu četaři. Je v pr…, ten váš sud!

Zavrčí:

— Nechte ho! Nechte ho!

— Uf, řekne Mathurin.

Než si Julien znovu sedne na muniční truhlík, vrazí bečce zuřivý kopanec.

— Tak si běž!… Smetí!

Jak jedu bok po boku s vrchním četařem, zatímco se snažíme dohonit baterii, jejíž tlumené dunění je teď slyšet po cestě, musím ještě snášet jeho výčitky:

— To je tvoje vina!… Dělal jsi to se zlou vůlí.

— Se zlou vůlí!… Já! To je zas jiná písnička! Proč chcete, aby kulatý sud držel na plochém pancíři bez čehokoli, na co ho uvázat?… Hleďte!… Ještě něco… Prší!… Budeme spát pod širákem… To vám ten vztek spláchne.

— To je radost!

— Co? Ten déšť?

— Ne, ten sud.

— Ách! Tady je baterie… Krokem! Krokem!

Prší. Od chvíle, kdy jsme opustili pozici, uplynulo víc než pět hodin. Baterie se zastavila jen na chvíli okolo devíti hodin na temné cestě. Je po půlnoci. Déšť padá v čím dál hustších poryvech. Špatně se orientuji… Zdá se mi, že jedeme po kruhové trase. Přitom je hluk děl čím dál vzdálenější.

Konečně rozkládáme bivak podél jedlového lesa, který je z dálky ve tmě jen temnější čtverec na holém poli. Jaká noc! Jaký déšť! Mokří, roztřesení zimou, když jsme koně odstrojili a přivázali ke lanům natáženým mezi muničními vozy, nevíme, co si se sebou počít. Jak postavit stany v tom lese, kde jsou temnoty hluboké a kde ze stromů padá voda velkými kapkami? A pak, můžeme každou chvíli vyrazit.

Zvedá se vítr, trpký, prudký. Žene kapky mrazivého deště, které nás píchají do tváře a do rukou jako samé jehly.

Na kraji jedlového lesa jsme rozdělali obrovské vatry. Jedlové dřevo praská. Okolo ohňů jsme si v kruhu lehli pod lijákem, který nepřestává. Jiskry přilétají dohasínat na naše pláště a tečkují je drobným bílým popelem. Nikdo nespí… Nikdo nemluví… Chvílemi se někdo zvedne, zapadne do stínu stromů. Je slyšet, jak praskají větve. Muž vyjde z jedlového lesa s náručí dřeva, které rázem hodí do ohně.

Čekáme na den.

Budeme si pamatovat lesy u Cuperly.¹²

Dva dny potom jsme nasedali do vlaků.