Knihovna · Soumrak starého světa · Hlaveň 1233

Část třetí

V ALSASKU — HARTMANNSWILLERKOPF

Odjezd¹

2. prosince.

Jako obvykle jsem toho večera předal jezdcům a obsluze svého děla rozkazy pro příští den — provádění koní, čištění postrojů a materiálu — a pak jsem si za úplné tmy šel klidně povečeřet do mesy. Tenhle kasárenský život trval už celý měsíc, od našeho návratu z Champagne. Mluvili jsme o blížící se svaté Barboře.² Jeden z nás právě odjel se čtyřmi muži na koních na hlídku. Byli jsme u zákusku; kolem stolu zaneseného lahvemi se smálo, když tu jako vítr vrazila dovnitř baterijní spojka na kole:

— Jedeme!

Ozvalo se „Ááá!“, které bylo udivené jen napůl.

— Kdy?

— Zítra.

— V kolik?

— To se dovíme. Major chce vrchního četaře.

Dnes večer provádím nástup já, v těch hnusných dřevěných barácích, kde baterie kvartýruje vydaná napospas vší bídě kasárenského života. Muži si při světle špatných lucern chystají vaky a zpívají.

— Není to poplach? ptá se mě François.

— Ne.

— Tak to je konec cvičení pěšky?

— Konec výcviku ve zdravení!

— Mám radši pozice s kufry než ten kašpařský život, co nás tu nutí vést, bručí Julien.

— Teď už jsme moc staří na to, abychom se otáčeli jako nováčci.

— Ať se do toho konečně praští a je to za námi!

— Kam jedeme?

— Zítra večer budeme kvartýrovat v La Bresse.

— To je kterým směrem?

— Na jih, na jihovýchod.

— A kam nás to zavede?

— Možná do Thannu.

— O tom se mluví už dost dlouho!

— Možná někam jinam.

— Možná nikam. Já pořád říkám, opakuje François, že je to poplach. Ujedeme tři kilometry po silnici a pak se vrátíme do kasáren…

Celá světnice zavyje:

— Ne! Ne!

— Pryč s tím!

— Vypadnout odtud!

— Na pozice!

— Moc nás tady votravujou!

Z Corcieux do La Bresse

3. prosince.

Třetího prosince v deset hodin dopoledne opustila naše baterie, poslední z oddílu, kasárna v Corcieux.

Leje z celého nebe! Vždycky prší, když se přesunujeme.

Na pozadí tmavých kulis lesů, které drapérií halí přísné svahy vysokých vogézských kopců, se přes dolinu vlní hustý déšť, proud za proudem, hnaný velkým západním větrem. Hory kouří. Po silnici, kde voda stojí ve velkých kalužích barvy nebe, se vozy valí v dlouhém kroku zápřeží, jejichž těžká kopyta metají velké snopy bláta. Čelem do větru napínají koně šíje a klopí uši. Muži se zdviženými rameny nastavují lijáku přilby.

Pojedeme přes Gérardmer. Za Gerbépalem stoupá cesta hned tak zle, že je nutné sesednout, aby se kolona odlehčila. V dálce dělá suché listí bukových lesů na stráních i přes mlhu jasné skvrny. Z boků hory, z jejích luk, z nestvůrných sutí, kde vlhký mech nabírá na granitu přepychově sametové tóny, odevšad prýští voda proudem, tryská, vře, rozlévá se v kaskády, které vyznačují hory velkými rýhami pěny. Hukot těch vod je tak velitelský, že už není slyšet drkotání vozů. Vítr přináší vůně pryskyřice smíšené s vůněmi zřídel.

Lesem otevírá cesta fantastické perspektivy kolonád. A oblaka, která se vlečou tak nízko, že se lesů dotýkají, majestát těch kolonád nijak neumenšují. Z prudkých svahů vyrážejí kmeny jedlí jediným vzmachem, zázračně přímé, tak vysoké, že se ani nezdá, že by se ty robustní pilíře vysokých černých kleneb nahoru ztenčovaly. Mlhy, v nichž se ztrácejí jejich vrcholky, ten národ nehybných velikánů ještě zvětšují.

Nevím, proč mě ta krajina, temná pod hustou mlhou, unáší do pohádkových krajů severských báchorek, ani proč mě ty velké stromy, jejichž spodní větve obtížené lišejníkem v šedivých kšticích se pomalu hýbou ve větru, dojímají jako přihlížející.

Muži, koně a děla — tohle dělostřelectvo defiluje zdrcené, nicotné, majestátem lesa zmenšené až ke směšnosti.

Gérardmer, jeho svěžest lázeňského města; pak zase stoupání, velké lesy a někde mezi stromy jezero, které se pod lijákem mdle leskne.

Jsou tři hodiny a už se hlásí noc. Když se v sedle zastavíme, aby koně vydechli, stojí muži ve skupině u vozů pod lijákem, který nepřestal, boty plné vody, košile přilepené na kůži, sinalí, a drkotají zuby.

— To je nádhera, prohlásí někdo, z tohohle nezhebneme.

Když se rozjedeme, zdvihají hory po pravé i levé straně cesty v posledním soumraku divoké profily. Člověk z nich tuší jen hrubé a bezútěšné obrysy. Pak nám noc, dovírající se zvolna, ty děsivé vrcholy skryje a v hluboké temnotě začne neobyčejné sestupování do propastí. Předchozí vůz už není vidět. Déšť konečně přestal; zvedl se však vítr; rozkazy už nejsou slyšet. Uprostřed kolony se člověk cítí sám, ztracený. Je nesvůj. Před námi, na dně té hlubiny, v hloubce, kterou nelze ničím změřit, svítí světla jako podivné hvězdy v nitru země: průduchy jasu, oči v propasti.

Pak, jak sledujeme ten klikatý sklon, dají se v těch vzdálených světlech pozvolna tušit nějaké hmoty. Rozeznáme vesnici s jejími ohni. Tam jedeme.

V La Bresse, když jsou vozy v černé noci vypřaženy a ponechány na kraji cesty v péči jednoho desátníka a šesti jezdců, rozlezou se muži spěšně po hospodách, aby tam našli trochu tepla a světla, než se celí mokří natáhnou na prašnou podlahu půdy, kde není ani dost slámy, aby si člověk podložil hlavu.

Z La Bresse do Kruthu

4. prosince.

Dnes ráno zase prší. Pršet skoro nepřestalo. Vzbudili jsme se pozdě. Vstávání bylo pomalé. Těla byla rozbolavělá a ztuhlá v šatech, které neuschly. Baterie má vyrazit o půl osmé. Je sedm hodin a jezdci teprve začínají strojit své zápřeže. Marně je pobízím, ať pospíší; pod lijákem, svázaní pláštěnkou svých těžkých plášťů, mě zřejmě neslyší, tváře zavřené, oči zlé. Bystřina se valí plnými břehy skrz vesnici a nese své žluté vody v ohlušujícím hřmotu.

Vyrazili jsme v určenou hodinu. A hned jsme se klikatými cestami, znovu pěšky, začali drápat do hory. Oblaka, která se vlečou po lesích a pomalu se rozcuchávají po svazích, a déšť, který nese velký západní vítr, zakrývají výšiny blízkého Hohnecku a chvílemi i dno doliny, kde se bystřina vylila do luk a kde se zdá, že ohrady z nasucho kladeného kamene krájejí odtud zemi jako čisté linie na mapě.

Koně v témž úsilí, se srstí lesklou od vody a potu, drásají okovanými kopyty tvrdou cestu, místy ještě zmrzlou. A pod větvemi jedlí, které se nad cestou klenou, stoupá z těch pohybujících se mas do mrazivého vzduchu teplý výpar, pára života.

Za sedlem Bramont se otevírá širá a zelená dolina Saint-Amarin. A Wildenstein, první vesnice v lukách po velmi prudkém sestupu, nese odlesk nové duše, o níž nám na druhé straně hor nic nedalo tušit. Člověk se rázem cítí v Alsasku.³ Domy se svými velkými smutnými střechami, které sestupují nízko a rámují průčelí jako čepec rámuje tvář jeptišky, mají všechny výraz přísné důvěrnosti. Tenké dřevěné šindele, zčernalé dešťem a pečlivě vyrovnané, kterými jsou kryty, vypovídají o starostlivé trpělivosti provincie, která žije z tradic.

V Kruthu zřizujeme svůj vozový park u malého hřbitova, nad nímž vládne velký Kristus, Kristus, jaký se u nás nevidí, celý pestrý, pomalovaný jasnými barvami, s nebesky modrým pásem, s růžovými tvářemi, překvapivý v přísnosti téhle krajiny. V nízké místnosti pivnice, kam jsme si šli povečeřet, nás zvláštní duch této země obestírá a překvapuje ještě víc než v ulicích vesnice, kde se hemží příliš mnoho vojska. Pivo teče z fajánsové fontánky zřízené na pultu. Nalévají ho do velkých korbelů blondýny, příliš jemné na to, aby byly Němky. Přízvuk, který dávají naší řeči, když přestanou mluvit nářečím, přízvuk protahovaný, matný, velmi mírný, není bez půvabu.

Staří Alsasané, vyholení, s hubenými a poctivými tvářemi, velmi vzpřímení ve svých černých, korektních šatech, o nichž by člověk řekl, že jsou to šaty smuteční, všichni pod stejným měkkým plstěným kloboukem s velkou střechou, pijí, téměř vždy ve stoje, domácí víno, které mají radši než pivo. Rysy se jim při řeči nehýbou. Nedělají žádné gesto. V jejich hovoru se ani jedno slovo nerozezní nahlas.

Typ překvapivě čistý! Člověk cítí, že tu žije plémě, které se nepodobá ani našemu, ani tomu, co žije tam za velkou řekou.

Dalo mi velkou práci umístit všechny koně svého děla do stodol, které mi určil furýr. Obyvatelé nerozuměli, co od nich chci. Musel jsem použít několik německých slov, která mi nouze vrátila do paměti, abych se nakonec dorozuměl.

Dnes večer je polovina jezdců opilá.

— Pančtaři, čtaři!⁴ říká mi jeden z nich, dobrý kluk, který se stará o mého koně a o můj postroj, tak jsme přece jen v Alsasku… Co… Já pil… Ach, já pil… Ale tak moc opilej nejsem.

— Už se neudržíš na nohách.

— Že se neudržím?… Koukejte, pančtaři, čtaři… A dá se do zpěvu, tancuje přitom a mává rukama: Marguerite je nemocná! Musí jí přijít doktor.

Musí jí… ó… Musí jí… ó…

— Jdi si lehnout.

Ale on trvá na svém:

— Druhá katastrofa!

Marguerite zhebla. A to trvá tak dlouho, až se zhroutí tváří do sena a už spí. Ale vtom se stájový hlídač, divoký venkovan, který s koňmi zachází jako krotitel v kleci se šelmami, dá do strašlivého řvaní z plného hrdla a práská ze všech sil velkým bičem, aby zvířata — jedno z nich se odvázalo — přinutil ustoupit a udělat mu místo. Koně, zděšení, se vrhají jeden na druhého, nozdry vzhůru, uši položené, celí se chvějí. A dvacetkrát za noc se ten řev hovada, provázený práskáním biče a zbrklým dupotem okovaných kopyt, znovu rozezní a vytrhne nás ze spánku.

Žerou nás blechy.

K Wolskopfu

7. prosince 1915.

Po dni odpočinku přešla baterie obdivuhodnou dolinou Saint-Amarin na kvartýr do Bitschwilleru, odkud ji poslední denní přesun dovede na pozice v horách.

Dozvídáme se však, že tam není nic, nic než jedle a skály, a že tam nejprve pojedou jen velitelé děl se svou obsluhou připravit postavení pro děla, kryty proti bombardování, kryty pro munici, barák pro muže a druhý pro důstojníky.

Do pěti dnů musíme být schopni střílet, a tedy i schopni odolat bombardování; neboť jakmile baterie začne střílet, vydává se ranám nepřítele, který o ní do té doby nevěděl. Dobře víme, že se žádá nemožné. A na všechnu tu práci nám divize, kterou tu přicházíme podpořit, nabízí jeden vagon desek, které mi kapitán uložil dopravit nahoru třemi velkými parkovými vozy, zapůjčenými od ženijního odřadu, usazeného tady v troskách rozbombardované a vyhořelé fabriky, mezi apokalyptickými mrtvolami strojů, které už hltá rez.

Na nádraží mi pod přeháňkou oznámí, že moje desky nedojely a že na ně budu muset čekat až na vlak v 11.15. Ostatní velitelé děl a polovina obsluh zatím odešli za vozem, na němž se kupily naše vaky, deky a celtové dílce. A z cesty, která mě má dovést na pozice, znám jenom její začátek na konci vesnice!

Je po dvanácté, když se moje vozy, konečně naložené a zapřažené každý do deseti koní, pustí do stoupání, do stoupání strašného a nekonečného. Patnáctkrát musím dát zastavit kolonu a podložit kola, aby koně, které námaha sklání do poprsníků, popadli dech.

K tomu všemu zatarasí cestu kolona, která sjíždí dolů. Potkali jsme se nos na nos v zatáčce. Cesta se zúžila, až z ní zbyla jen horská stezka. Trpělivě dávám jeden po druhém odstavit ke skále muniční vozy, které nás zastavily. Desátník, jenž sjíždějící kolonu vede, nehybně v sedle a téměř posměšně, mě nechává, ať se lopotím a křičím. Nejradši bych mu dal facku. Jak málo místa zbývá mezi osami muničních vozů a úžlabím! Projedou tam moje těžké parkové vozy? Očima měřím volný prostor.

— Vpřed!

První vůz projede; kolo druhého vozu zachytí osu muničního vozu: zacouvat.

— Vpřed! Vpřed! Bez váhání. Projel.

— Teď třetí!

Tentokrát udělal zadní jezdec vozu chybný pohyb. Jedno kolo sjelo na svah. Všechno se zřítí do úžlabí! Pod tlakem koní oj zapraská a zlomí se. Těžký vůz se však zastaví, nakloněný nad okrajem úžlabí. Dávám rozkaz vypřáhnout. Oj vyměníme; pak se nám spojeným úsilím podaří vůz vrátit na cestu. Projede; dýchám. Ale za posledním ze svých muničních vozů zacpává cestu sám jediný desátník, pořád v sedle. Rozlícený chytím jeho koně za uzdu a surově ho odhodím napravo.

— Vy neumíte ani uhnout s koněm, vy idiote!

Pořád prší. Pěšky, před kolonou, se brodím blátem tak tekutým, že si neuchová stopu kol ani koňských kopyt. První zápřež mi dýchá na zátylek a stříká na mě. Pod pláštěm se potím. Cesta vypadá jako bystřina napolo sražené krve, řítící se z hory.

Konečně dorazím k Thomansplate.

Poručík mi řekl, že tam na mě bude čekat ordonanc, aby mě dovedl až na pozici. Ale na tom lesním rozcestí, u malého hřbitova s pečlivě vyrovnanými hroby, které obrubuje kulatina položená na kamenitou zem, nevidím nikoho než celníka,⁵ opřeného o strom, nehybného ve velké pláštěnce se zdviženou kapucí.

Kam jít?… Čekat?… Je po třetí hodině; den slábne: za hodinu bude noc. A co pak se mnou a s těmi svými obrovskými vozy bude na těch strašných cestách, které hrozí, že budou, jak budeme stoupat, ještě svízelnější?…

Kamarádi už musí být na pozici víc než dvě hodiny. Proč mi nikoho neposlali naproti?

Vyptávám se celníka. Říká mi, že viděl projíždět velký vůz plný vaků. Ptám se:

— Šlo za ním asi dvacet mužů obsluhy?

— Ano.

— Od čtyřiačtyřicátého dělostřeleckého?

— Možná… Nemůžu vám nic tvrdit…

— Byl ten vůz zapřažený do deseti koní?

— Ano. Ale do kopce jsou do deseti zapřažené všechny vozy.

Jsem bezradný.

— Kam vede cesta, kterou se dali?

— Na Herrenfluh.

Opakuju si to jméno: „Herrenfluh… Herrenfluh…“ Kapitán to jméno včera vyslovil, když mluvil s poručíkem… A pak, nemůžu zůstat na tomhle rozcestí, v dešti, když se už hlásí noc. Dám jezdcům znamení.

Ptají se mě:

— Je to opravdu ta cesta?

Tvrdím:

— Ano, to je ta cesta.

— A je to ještě daleko?

— Ne, ale pospěšme si.

Cesta, pořád užší, klesá, stoupá, pak klesá znovu. Brzdy špatně drží. Zadní koně vynakládají tragické úsilí, aby těžké vozy na svahu zadrželi. Nechávají se tlačit, přední nohy ztuhlé, zasazení do zádržných řemenů. Ale vydrží to až dolů? Nestrhne je tíha vozů? Pak!… zápřeže, vozy i jezdci, všechno by se závratně zřítilo do úžlabí! A noc padá!

Ten vůz, na kterém se vezla výstroj nahoru, jsme už dávno měli potkat. Jestli jsem nejel správnou cestou, jak se obrátit?… Vozy jsou delší, než je cesta široká… Musíme jít dál!

Další rozcestí. Stojí tam kapitán.

— Čtyřiačtyřicátý?

— Nevím! Snad baterie kapitána de Mazenoda?

— Ano.

— Můžu vám říct, že zaujme postavení někde tamtím směrem… někde… Ale přesně nevím kde…

— Neviděl jste vůz plný vaků?

— Ne… Zajděte se zeptat k druhému horskému dělostřeleckému, tam dole u baráků, u cesty.

Poručík od druhého horského⁶ mi říká, že jsem cestu nespletl. Vůz na rozcestí skutečně projel. Ale i on neví, kde moje baterie zaujímá postavení. Ukazuje mi úzkou cestu, která s tou, kterou jsme šli, svírá ostrý úhel.

— Jděte tamtudy… asi kilometr; uvidíte vlevo na svahu baterii stopětapadesátek…⁷ Tam se zeptáte.

Noc se zatím dovřela. Každých sto metrů dávám zastavit první vůz, abych se přesvědčil, že ostatní jedou za ním. Jezdci mají strach:

— Jednou se v tomhle zabijeme!

Temnota jim v tuhle hodinu skrývá úžlabí otevřené po jejich levici. Snaží se ve tmě odhadnout šířku cesty. Hluboké koleje naštěstí kola trochu vedou. Svou elektrickou lampou osvětluji cestu, jak nejlíp umím, a hledám tu baterii stopětapadesátek, kde mi mají poradit. A vtom se mi na začátku stezky ukáže kapitánova silueta. Velím:

— Stát!

— To jste vy, Lintiere?

— Ano, pane kapitáne.

— Desky složíme tady. Cesta na pozici je pro vozy nesjízdná, zvlášť v noci.

Podložíme kola, vydechneme. Vypřaháme, aby se uvolnila cesta. Obsluha spěšně shazuje desky z parkových vozů.

První kolona dorazila teprve teď. Dvakrát se vůz málem převrátil; dvakrát ho bylo nutné vyložit, v rukou vrátit na cestu a znovu naložit. Vaky, chlebníky, svitky celt a dek leží ještě tam v lese na hromadě. Hledám v ní svůj jezdecký vak; je zašpiněný blátem a celý mokrý.

Vozy byly rychle vyložené. Ale jak se vrátí do Bitschwilleru? Velení manévru se ujímá sám kapitán. Obsluha se chopí kol a oje. K obracení těžkých vozů je nutné použít začátek stezky, která vede na pozici. Čtyři elektrické lampy osvětlují úsilí mužů. Cestou začíná v zástupu procházet pěchota, která sestupuje do zákopů, a cestu nadobro zatarasí. Práci je nutné přerušit. Pěšáci, které svit elektriky oslepuje, k nám obracejí podivné, oslněné tváře. Někteří se drží za cíp pláště, za pochvu bajonetu, aby se v té hluboké temnotě neztratili.

Bez konce se vynořují ze tmy.

— Tak kolik vás je? ptá se kapitán.

— Slabá tisícovka!

— Prapor!

— Devět set sedmdesát osm, a to nepočítám kapitánova psa!

Po dobré hodině práce jsou vozy konečně obrácené, připravené k zapřažení. Já tu zůstávám se svou obsluhou. Jeden desátník se chystá převzít velení kolony a pokusit se dovézt ty tři vozy zpátky do Bitschwilleru, když tu se i zásobovací vozatajský vůz zasekne právě tady a zatarasí cestu vozům, které měly vyjet. Zuříme! Je přece nutné vyložit potraviny, nechat u nich na noc jednoho muže z obsluhy jako stráž — protože o okamžitém rozdělování nemůže být řeč — a potom vůz obrátit v rukou, jako jsme obrátili ty tři ostatní. Pořád prší.

Teď nám zbývá ještě dojít k chatě, kde máme dokončit tuhle tak zle začatou noc. Důstojníci se vracejí do Bitschwilleru. Arsène Gouhier, můj přítel Arsène, četař a velitel druhé čety, se ujímá vedení té malé skupinky.

— Všichni za mnou!

— Ale kde jsi?

— Počkej, Gouhiere, až najdu svůj vak!

— Kde mám karabinu?

— Ach, bída!

— To je mela!

— Trochu světla!

Snopy světla z elektrických lamp se stáhnou do toho kusu lesa, kde ještě leží na suchém listí polovina naší výstroje.

— Všechno je mokré.

— Neštěstí!

— Třetí dělo, sem!

— Druhé!

— Posviť nám, Lintiere, křičí Mathurin, který uvízl v nouzi se svým nádobím a se svitkem dek.

— Pospěšme si! volá Arsène.

— Světlo!

— Tak už konečně?

Nikdo neodpovídá. Vyrážíme. Ale je tak černá tma, že se člověk musí dotýkat muže, který jde před ním, aby si byl jistý, že nezabloudil. Dlouhé manévrování na cestě vyčerpalo elektřinu v kapesních lampách. Moje už dohasíná. Vede nás jen jediný bílý bod vpředu — nejspíš Arsènova lampa. Odzadu už se křičí:

— Ne tak rychle, vepředu!

— Jsme obtížení!

A vtom se stezka začne najednou lesem strmě řítit dolů. Člověk tuší hrubě udělané stupně. Nohy váhají, tápou a zakopávají. A na svahu, téměř přímo pod námi, lampa ubíhá, ubíhá, řítí se dolů. Deset hlasů zavyje:

— Ne tak rychle, krucinál!

— Ne tak rychle!

— Nestíháme!

— Rozbijeme si držku!

Zoufale volám:

— Arsène!

Jeho hlas, docela blízko, odpoví.

— Tak to nevedeš ty?

— Ne.

— A kdo?

— Nevím!

— A tvoje lampa?

— Je vybitá.

— Polámeme si hnáty.

A vzadu opakuje zoufalý hlas pořád znovu:

— Ne tak rychle, ne tak rychle, vepředu! Co to do nich vlezlo!

Ale na svahu, který je pořád prudší, muž, který nese tu jedinou lampu, zřejmě neslyší.

— To je zvíře!

— To je hovado!

— Je to ještě dlouhé?

— Ještě dost, odpoví Arsène.

Jeden z mužů při pádu zlomí suchou větev a nadává. Někdo prohlásí:

— Radši si lehnu tady pod stromem.

Teď padnu i já. Co je to za noc! Kam nás vedou? Teď už mimo každou cestu, mimo každou stezku, řítíme se sutí. Muži padají a strhávají kameny, které se pak velmi dlouho kutálejí po svahu. Rána z děla v dálce zazní jako velká rána pěstí na gong. Lampa se vzdaluje pořád dál. Křičet už nás omrzelo.

— Nepočkají!

— Mizerové! Mizerové!

— Ach, já ten svitek nechám, prohlásí Léon. Už nemůžu. To je k zhebnutí!

— Prasárna! bručí Julien.

Cestou do toho opuštěného svitku narazím. Zůstaly v něm moje deky; šaty mám promočené. Jak budu spát? Zkouším si svitek naložit na rameno. Ale kameny se mi smekají pod nohama; sjedu po zádech dolů. A tak i já ten svitek vztekle nechám mezi skalami.

Konečně vrhnou dveře nějaké chaty na kmeny stromů a mechem obrostlé kameny obdélník plavého světla.

— Je to tady!

Vcházím poslední a rozlícený, bez dechu a bez sil, kolena do krve, bedra rozbolavělá — a velkým kopnutím zavřu dveře z desek.

V přítmí, plném mužů, už někdo chrápe.

Šest týdnů na Wolskopfu

8. prosince 1915.

Nemohl jsem spát. Vlhkost šatů mě mrazila jako smrtelný plášť. A pak, kolem půlnoci, nás pěšáci, kteří si přišli do baráku hledat útulek, přinutili stěsnat se na tom drátěném pletivu na kurník, jež tu slouží jako izolace, tak těsně, že jsme museli ležet na boku.

Dnes ráno je slyšet veliký šum: déšť na les. Jakkoli je člověku zle, nechce se mu vstávat. Bolí v křížích, hlavy jsou těžké, pohledy zamžené a smutné. V ústech má člověk nedobrou pachuť jako po dni stráveném v opici. Rozbolavělé nohy nám natekly, zatímco promočené boty se srazily. Obout se stojí nekonečné úsilí.

Ten, kdo se první vysoukal ven, zjistil, že už neprší. Zdání přeháňky nám dával jen hukot blízkého vodopádu. Ale les, celý v mlze, je ještě téměř temný, i když už je po sedmé. Po svahu, na jehož kamenitých plochách jsou pořád ještě vidět stopy našich včerejších uklouznutí, stoupají muži v rozptýlené řadě, obtížení balíky dek a stanových dílců.

Postavení, které naší baterii určili, je úzké sedlo v lese. Vpředu i vzadu se krajina řítí dolů kaskádami skal a zeleně. Vpravo a vlevo tušíme v mlze hřebeny obměkčené hustými jedlovými plášti.

A tak jsme tu, v nejhlubší zimě, vyhozeni do pustiny lesa a hor a jediný úkryt máme ve svých stanových dílcích.⁸ Na to, že bychom příští noci strávili v chatrči v úžlabí, se opravdu nedá myslet. Jen z lidskosti — a snad také proto, že by to nebylo tak snadné — nás dnes v noci nevyhodili ze dveří, když přišli pěšáci.

Kapitán, který má na starosti kvartýry v okolí, nás upozornil. Ostatně nikdo z nás už nechce po skončené práci večer podstupovat ten dlouhý sestup v kamení. Julien si o pahýl větve rozrazil oko. Dva muži kulhají, další si o skály rozedřel žebra.

Ke vší bídě se dalo znovu do deště, zatímco jsme mezi jedlemi stavěli stany. Lesní prsť je nasáklá vodou. Hloubit, aby člověk našel zdravější podloží, si nikdo netroufá: okap plachet by nám pak příbytky zatopil. Omezíme se na to, že odhrneme spadané listí a hotový úkryt obkopeme úzkým příkopem, aby voda měla kam odtékat.

Při tomhle nuzném zařizování si pomáháme podle přátelství. Pod stanem je člověku nejméně zle po dvou. Dveře ke dveřím se stan Léona a Juliena, stan Prospera a Petita a můj, který dělím s Françoisem, otevírají do mechového lesního zákoutí mezi skalami.

Mathurin, který si ohniště své kuchyně zřídil mezi kořeny velké, nedávno poražené jedle, nám při rozdávání menáže oznamuje, že vozatajský vůz, který nám měl přivézt zásoby, měl nehodu.

— Zřítil se někde do úžlabí. Dneska nebude rozdávka.

— A pošta?

— Pošta nebude, protože ji vozí zásobování.

Zeptám se Mathurina:

— A co nám zbylo k jídlu?

— Nic! Jíme poslední jídlo!

K čemu si stěžovat!… Přesto jsme už dávno tak bídné dny nezažili.

Odpoledne uplyne v přeháňkách, které se střídají s mlhou, přenášením prken na hřbetě, jež jsme včera nechali na začátku stezky. Voda, kterou jsou nasáklá, jim zdvojnásobuje váhu. Shrbeni pod břemenem, v blátě po kotníky, defilují muži mezi rovnými kmeny jedlí a hned se ztrácejí v mlze.

Ve čtyři hodiny, s nocí, liják zdvojnásobí svou prudkost a zvedne se vítr. Zazní pár dělových ran. Vklouzneme pod své stany, tak nízké, že se člověk vsedě hlavou otírá o plachtu. Mokří až na kůži, promrzlí, zabalení do dek, které nám déšť ráno promáčel, zatímco jsme stavěli stany, se třeseme a čekáme na spánek. Za žlutými plachtami bdí samy dvě tři svíčky. Není slyšet jediný hlas. Zdá se, že voda má zlý rozum. Prosakuje knoflíkovými dírkami plachet, vkrádá se podél provazu na furáž, nataženého mezi dvěma stromy, který drží celou stavbu, aby pomalu kapala na nás. Člověk se musí mít na pozoru, aby se plachty nedotkl hlavou nebo ramenem: přestaly by být nepromokavé.

Tyhle poznámky si píšu na koleni. Když mi inkoust nerozpíjí voda, je to svíčka pověšená na konci drátu, do které při každém pohybu vrazím a která mi na ruce a do vlasů pouští hořící lůj.

Vítr teď fouká jako vichřice a cloumá našimi stany. Vydrží? Nárazy procházejí jedlemi se zvukem nesmírných křídel. Je slyšet, jak zdaleka běží po lese. Číháme, až se přiblíží. Stromy praskají; voda z větví se znenadání sype na naše plachty s rachotem krupobití. Pak náraz přejde…

Taková noc! A od svítání nás dělí ještě dvanáct hodin!…

9. prosince.

Pořád prší. Voda neúprosně kape z rozšířené knoflíkové dírky plachty a stéká mi na pravé koleno. Pod tělem cítím zem měkkou vlhkem. Plachtami prosvítá nejasný jas. Konečně den! François kňourá v neklidném polospánku.

Jak těžké je probuzení! Vlhko nás všechny napůl ochromilo. Musíme Mathurinovi pomoct zapálit oheň. Na ranní kávu si včera připravil hromadu souší, jenže nemá papír. Když mu nějaký seženeme a vzplane, celé vlhké dřevo kouří a praská, ale nehoří. Člověk se musí vzchopit a mít trpělivost. Konečně káva vře! Ohříváme si ruce o plechové hrnky, do nichž ji Mathurin nalévá, a pak ji po malých doušcích vychutnáváme.

— No tak, řeknu a vezmu krumpáč, bude se muset člověk odhodlat a dát se do práce.

Ale dá mi velkou práci shromáždit své mužstvo na místě, které vyznačují tři jedle a dva buky a jež kapitán přidělil mému dělu. A když je celá obsluha pohromadě, vidím, jak před tou nesmírností práce, do níž se mají pustit, a před tou zarputilostí deště, který nám buší do ramen, váhají. Debatují, dělají si plány. Velkými ranami krumpáče vyznačím mezi spadaným listím místo pro dělo.

— Tak!… Kasematu uděláme tady!…

S nechutí, jeden po druhém, se obsluha odhodlá. François si pečlivě vybírá nářadí. Zatímco Léon s Françoisem začínají hloubit kryt proti bombardování, odešel jsem s Petitem, Julienem a Prosperem rozřezávat kmeny jedlí a buků, které granáty poházely tu a tam po houštinách lesa. Je důležité šetřit zelený příkrov, jenž jediný před nepřítelem skryje záblesky a kouř našich děl.

Ve čtyřech, v šesti, v osmi, někdy v deseti mužích — a to je pak třeba si vyžádat pomoc od sousedního děla — nakládáme ty těžké klády na bukové větve, abychom je nesli po způsobu pohřebních zřízenců. Po dvou, s krokem řízeným podle nosičů vpředu, ztuhlí, aby nepodlehli zátěži, která nás táhne k zemi, postupujeme po trhnutích jako automaty. Někdy je břemeno tak těžké, že se každých dvacet metrů musíme zastavit a vzchopit. Jde se tak dlouho, dokud někdo z nás necítí, že pustí. Tehdy vykřikne: „Stát!“ Strom opatrně složíme na zem. Nabereme dech. Mlčíme: námaha je příliš krutá, hrudníky příliš rozbouřené na to, aby se člověk ještě udýchával řečí. A pak, prší moc!

Jde se dál… A tenhle život nadlidské dřiny potrvá dny a dny, tak dlouho, jak dlouho tu budeme. Úkryt není nikdy hotový; jeho ochrana se nikdy nezdá dostatečná. Není snad naší nejjistější zárukou života? Hned se k němu přinese řada klád, hned velký kámen, a druhý den se přikryje hlínou. Nikdy to neskončí.

Úzký zákop, který je na krytu proti bombardování to hlavní, nepůjde vyhloubit tak hluboko, jak by bylo třeba. — Léon narazil krumpáčem na skálu, tvrdou skálu, o kterou se mu nářadí otupuje. — Hned zítra ho přikryjeme první vrstvou.

Když je denní úkol hotov, rád by si člověk umyl obličej a ruce. Jenže tady není voda. Mathurin musel ujít pět set metrů, aby naplnil své dva kotle. Nezbývá než si ruce utírat o jedlové větve obtěžkané deštěm.

Dnes večer se před velkým kuchyňským ohněm všichni tvrdošíjně sušíme z jedné strany, zatímco déšť, který nepřestal padat, nás máčí z druhé. Léon, přikrčený na kamenech ohniště, nastavuje ohni zadek. Plameny olizují jeho mokré kalhoty, z nichž se kouří. François na kolenou nastavuje žáru stehna, a ten mu tvrdě osvětluje přísnou bretaňskou masku. Kdosi pokašlává. Déšť v ohni prská.

Dřív než noc docela zčerná, vracíme se husím pochodem mezi velkými jedlemi a skalami mlčky ke svým stanům.

10. prosince.

Kapitán dnes ráno svolal velitele děl. Pozítří v poledne musíme být schopni střílet. Děla přijedou zítra. Už několik dní víme, že nás sem přivedli, aby se zkusil nový útok na pověstnou horu Hartmannswiller.⁹ Nepřítel už ví, jaké postavení naše baterie zaujme, jak dosvědčují zmrzačené stromy. Jakmile budeme střílet, nepochybně odpoví. A co pak?… Být pozítří kryt před jeho ranami je nemožné. Řekli jsme to! Ale kapitán s tím nic nenadělá.

Celé dopoledne uplynulo v zarputilé dřině pod tím neúprosným deštěm, který tedy nikdy nepřestane! K poledni nás čím dál pronikavější vítr vyšlehal přeháňkou krup velkých jako vrabčí vejce, které rachotily na našich přilbách. Krupobití nás nezastavilo. Práci nám přeruší teprve nová dodávka prken, určených pro chatu, kterou naši tesaři stavějí vzadu a vlevo od postavení. Jeden z vozů spadl na začátku stezky do úžlabí a strhl s sebou potahy. Jezdec od druhého děla má zlomenou nohu.

Zůstal jsem na svém staveništi sám a připravoval plošinu, na kterou mám své dělo postavit, než je budu moci ukrýt do kasematy. Pozítří schopni střílet rozhodně nebudeme a to mě znepokojuje. Ale ostatní velitelé děl na tom nejsou o nic lépe.

Unaven krumpáčem a lopatou nemám dnes večer ani odvahu dojít k ohni u kuchyně. Dalo se do sněžení. Na vlhké zemi sníh taje, jak padá. Zchvácen se vsoukám do svého ubohého příbytku a otevřu poslední konzervu. François přijde za mnou.

Když si lehnu pod deky, unavenější než hladový, volají na mě z docela blízkého stanu Prosper a Petit sborem:

— Hej! Veliteli děla! Všechno nejlepší k svátku!

— K svátku? Jak to?

— No jistě!

Jaký bláznivý kalendář jim asi ukázal svatého Pavla v prosinci?¹⁰ Z druhého stanu na mě křičí ozvěnou Mathurin a Léon:

— Všechno nejlepší, pane četaři!

Julien se omlouvá:

— Nevstáváme: jsme všichni zutí. A pak, moc sněží.

— To nic. Děkuju… Dobrou noc!

— Dobrou noc!

François pod dekou, která nás oba přikrývá, hledá mou ruku a šeptá:

— Tak všechno nejlepší, co!… A návrat!

— Díky, starouši! Není ti dnes zima?

— Je, je zima, velká zima!

11. prosince.

Spát se nedalo. Byla příliš veliká zima. Pláště rozprostřené přes nás jsou ztuhlé mrazem. Naše stanové plachty se prohýbají pod sněhem. Françoisovy boty, které vystrčil ven, když se převaloval z boku na bok a hledal spánek, přimrzly k zemi. Nad lesem, který je bílý, se klene modré nebe. Člověk je tím jasem překvapen. Zdálo se, že déšť nikdy nepřestane, že se mraky nikdy nerozplynou.

V dálce dole v rovině rachotí kulomet; kdesi na dně zalesněného úžlabí střílí velmi pomalu jedna z našich baterií.

Mráz nám působí v nohou takovou bolest, že by jeden řekl, že by jeden řekl, že jsou spálené rozžhaveným železem. Léon a François, kterým zmrzly boty, se nemohou obout. Musí běžet k ohni v kuchyni v ponožkách a tam si usušit ponožky, které jim navlhčil sníh, a pak rozmrazit boty.

Před čelem baterie se konečně otevírá krajina, kterou nám až dosud zakrýval déšť a mraky, celá alsaská rovina dokořán se svými silnicemi, vesnicemi, lesy a loukami, zelená provincie, v níž se až k obzoru třpytí vody, až k výšinám Schwarzwaldu, zářícím pod sněhem.

— Tak tady ho máme, Alsasko, zamumlá François.

— No tak, starouši, řeknu, do práce!

Kryt proti bombardování ještě čeká na svůj příkrov z tlustých klád. Jenže nikomu se nechce obejmout celou náručí a zvednout ty nesmírné kmeny, dovlečené sem za dva dny tvrdé dřiny, které jsou dnes ráno pokryté sněhem. A pak, naše zkřehlé ruce nejsou schopné pevných úchopů, jakých je při té práci třeba.

Odhodláme se k tomu kolem poledne, a než odpovíme Mathurinovi, který nás volá od své kuchyně, máme radost — hlubokou radost, radost architektů i zedníků zároveň — z pohledu na svůj úkryt, už pokrytý těmi prvními kládami, které ponesou celý zbytek stavby.

— Jestli ho uděláme, jak jsme řekli, můžou posílat stopětky, prohlásí Petit.

— Stopadesátky, přidá Julien.

— Čtyřistadvacítky, zavrčí Léon a pokrčí rameny.¹¹ Radši doufejte, že nepošlou vůbec nic, a udělejte úkryt tak pevný, jak to jde, pro případ, že by něco poslali.

12. prosince.

Na stavbu krytu proti bombardování, na vybudování kasematy je rozhodně potřeba takové množství dřeva, jaké si člověk, který tuhle zákopovou válku nezažil, nedovede představit. Kasemata je komora skoro úplně uzavřená, dost úzká, aby co nejméně riskovala zásah, a dost široká, aby umožnila obsluhu děla. Nenapadne nás stavět takovou, která by vydržela náraz těžkého granátu. Na to nemáme čas. Snažíme se jen krýt před časovanými ranami a před střepinami tříštivých granátů, a už to, povede-li se nám to, pro nás bude veliká bezpečnost.

Hned s první hodinou dne jsme vyrazili lesem po stezce k pozorovatelně, Léon se sekerou, já s pilou, nos nahoru, a hledali jsme očima nejrovnější jedle, abychom je porazili. Nejtěžší není uříznout kmen u paty. Je ještě třeba — nejdřív se do kmene zaseknout, pak se zapřít a tlačit do stromu ramenem a pažemi, když už ho ke kořenům drží jen pár vláken — obratně řídit jeho pád. Často se vrcholek zachytí o sousední a pak je třeba nekonečného úsilí, aby jedle padla na zem a dala se oklestit a rozřezat. Někdy se to nepovede.

Mráz nám dnes ráno ztužil prsty. Nutnost neodhalit okolí postavení — neboť jen les nás kryje před nepřátelskými pohledy — a spleť telefonních linek, které je třeba šetřit, dělají naši práci nesnadnou.

Celý den zněly lesy pod naší sekerou. Vzrušující je okamžik, kdy otřesený strom začne kolísat. Je třeba zachytit příznivou vteřinu, kdy se vrcholek nakloní na správnou stranu, zabrat a srazit ho na zvolené místo. Tehdy zapraská, nachýlí se, láme větve na sousedních stromech a s velkým třeskem se skácí v oblacích jemného sněhu.

Léon je mlčenlivý. Porazili jsme a rozřezali dvanáct lesních obrů, aniž jsme pronesli třicet slov. Nepřítel poslal pár granátů na les, který se rozkládá vpravo od postavení, příliš daleko, než abychom museli přerušit práci. Jenže dnes večer, když sestupujeme po úzké stezce, která vede k našim kuchyním, zády k jasnému a mrazivému soumraku, mi Léon říká:

— Už nemůžu! Ještě jedna jedle a byl bych tu robotu odmít!

Únavu ještě necítím; teprve cestou zpátky od nových kuchyní, zřízených v prkenném baráku postaveném za postavením a dost nízko na svahu, aby nepřítel neviděl kouř našich ohňů, se mě zmocní smrtelná malátnost. Teď svítí měsíc. V bílém světle, které jako by ty noční hodiny mrazu dělalo ještě ledovějšími, jsou skrz průhledy v lese vidět vzdálené siluety hor. Mezi jedlovými větvemi tu a tam měsíc osvětluje sníh nebo ozáří velmi rovný, nesmírný kmen.

Na okamžik si říkám, jestli tam na cestě neupadnu. Když dojdu ke svému stanu, zdá se mi, že v teple svých dek vedle Françoise, který už spí, hned usnu. Ale je příliš velká zima. V nehybnosti mám pocit, že se mi na ramena a na trup lepí vlhká a ledová plachta. Otočím se. François vzdychne. Přitáhnu si plášť přes hlavu. V polospánku, kterým cloumají mrazivé záchvěvy, ještě dlouho vnímám zpěv ze sousedního stanu, který zní v noci nesmírně jasně a jehož smyslu už nerozumím.

18. prosince.

Po nových odkladech dorazila předevčírem naše děla. Postavili jsme je pod kasematy, zatímco kolesny a potahy se vracely do Bitschwilleru, kde je zřízen náš bojový sled. Ještě jsme nestříleli. Horečně jsme i dnešní celý den strávili dokončováním prací a dnes večer za šera, shromážděni na staveništi, hledíme na své téměř hotové dílo. Dvě řady klád kryjí kasematu, velmi nízkou, napůl zahloubenou, kterou maskují a podpírají čtyři krásné jedle. Vpředu vyčnívá jen ústí děla, hrozící rovině. Je to jen ocelový kruh, který se ve střílně leskne na pozadí vnitřní tmy.

Kryt proti bombardování je zřízen rovnoběžně s kasematou. Skála nám zabránila vyhloubit ho tak hluboko, jak by bylo třeba. Bude se v něm muset dřepět. Ale kryjí a chrání ho kmeny čtyřiceti až padesáti centimetrů v průměru, půlmetrová vrstva kamení a druhá vrstva tlustých klád nadél.

— Já tomu věřím, říká Julien.

— Čtyřistadvacítky! Vydrželo by to i čtyřistadvacítku, tvrdí Léon a otírá si zablácené ruce o mech.

— Tak pojďte, menáž!

Noci jsou pořád studené a jasné. Mráz nás přes všechny deky dlouho nenechá usnout. Ty hodiny jdou pomalu. Když otevřu oči, vidím na plachtě svého stanu velké stíny jedlových větví, které smutný měsíc vykrajuje a kterými hýbe vítr. Hodně daleko odtud se snažím ohřát ve světle svých nejkrásnějších vzpomínek. V krajinách snu zapaluji veliké ohně.

Ach! Kolik dní dřiny a nebezpečí, kolik nocí zimy a nespavosti mám ještě prožít do návratu, bude-li mi návrat dopřán!…

19. prosince.

Dnes jsme měli zastřílet palbu baterie. Naši důstojníci odešli časně na pozorovatelnu. Ale na telefonické rozkazy jsme čekali marně. Rovina je dnes ráno zamlžená. Snad se čeká na hodinu příznivější pro pozorování.

Využili jsme těch posledních chvil klidu k tomu, abychom postavili kulisy, jak říká Arsène. Kolem krytu proti bombardování a kasematy se teď tyčí hájek mladých jedlí. Zatloukli jsme kůly, aby je podpíraly. Síť drátů je spojuje mezi sebou a drží je ke stromům, které postavení obrůstají, a ke kládám kasematy. Bílé rány, které tu a tam kolem nás značí místo poražených stromů, jsme přikryli chvojím. Prý by je letadla uprostřed prořídlého lesa velmi dobře objevila.

Baterie dnes ještě střílet nebude.

Protože je prkenný barák, postavený na boku terénní vlny kolmé k té, na níž stojí naše děla, konečně hotov, stěhujeme se bez meškání, a brzy nezůstane po našich stanech pod jedlemi nic než trocha slámy mezi úzkými příkopy, které bránily naše křehké příbytky před vodou.

Vídáme tu neobyčejné figury mezkařů. Dnes ráno jeden takový prošel, zarostlý až po oči, s podivným vzezřením operetního loupežníka. Měl na sobě ovčí kůži bez rukávů, vystřiženou do tvaru ornátu. Obutý do obrovských dřeváků a holínek se rýsoval na pozadí velkých lesů zároveň divoce a komicky.

20. prosince.

Proč jsem dnes tak smutný, tak unavený, tak sklíčený? Zima mi přitom dnes v noci v chatě mezi Françoisem a Arsènem nebyla. Ale jsou takové dny nenapravitelné tísně. Člověka to znenadání popadne, sevře, naplní úzkostí, zachmuří všechno jako těžký černý mrak. Neví se proč. A právě to dělá ten bolestný dojem znepokojivějším, tísnivým jako předtuchy, ty úzkosti obrazotvornosti, kterým ovšem nevěřím, ale které jsou podivně rozrušující.

Žádné určité neštěstí mi na mysl nepřichází, žádná bezprostřednější obava ze smrti; pro mě není nic horšího než to velké riziko, na které jsme si přesto zvykli.

Jistě, ta myšlenka je pro nás vskutku propast. A přece to není závrať, před níž se člověk nikdy neubrání, když se odváží ji sondovat, co dnes ráno tvoří dno mé tísně. Není to ona, co mě tak důvěrně znepokojuje, co mi působí to nenapravitelné zoufalství. Je to stesk po minulosti? Trochu. Je to pochybnost o mé nejbližší budoucnosti, důvěra v mé štěstí, která se na chvíli zatmívá? Taky trochu. Ale je to něco jiného, vnitřní tíseň, nedefinovatelná, nevyslovitelná, sevření hrdla, očekávání neštěstí. Je to nevím co. Je to jedna bída navíc mezi tolika bídami. Říká se tomu cafard.¹²

— Pozor!

Kapitán včera večer nasměroval děla podle buzoly. Už přes hodinu je na pozorovatelně na Wolskopfu.

Velitel čety ohlašuje prvky palby. François zajišťuje směr děla; Léon nastavuje zapalovač šrapnelu.¹³

Velím:

— Pozor na zákluz, tam uvnitř! Jste připraveni?… K první ráně…

Obě kola děla nadskočí na skále. Rydlo prudce rozhodí kameny a zaryje se, chvějící se. Náraz vzduchu při ráně je v té úzké, téměř úplně uzavřené komoře kasematy strašný; naráz nám zastaví dech v hrudi, rve nám vnitřnosti, udeří nás do čela jako rána palicí. Dlouho doznívají podivné vibrace oceli.

— Kristepane! zavrčí kdosi.

Střílnou bylo v záblesku prachu vidět, jak odlétá spadané bukové listí a jak se jedlové větve, které jsme včera nasázeli, sklánějí před dělem do oblouku. Vítr odvane kouř. Kapitán tápe, hledá správný náměr, opravuje směr.

— 4200!

— Pal!

— Ověřte výškový úhel!

Odpovídám telefonistovi:

— Plus 70; souhlasí.

— 4350! Pozor na libelu!

Konečně přijde rozkaz:

— Tříštivými granáty, po dvou!

Palba je zastřílena. Vycházím z kasematy, kde se vznáší štiplavý prach, který se rozptyluje jen velmi pomalu, s hučením v uších, potácivě, s bolavou lebkou. Jedle se kolem mě točí. Cože!… Jsem dělostřelec, nebo nejsem?

Nad blízkým lesem vybuchne těžký německý granát. Arsène mi říká:

— Koukni se, nasadil té veliké skále s lidským profilem černou kštici.

Odpovídám:

— Ano…

Ale tam dole ta skála se svou kšticí z kouře tančí. Ze všech sil upírám oči na ten bod hory; snažím se ho znehybnit, přemoct tu mdlobu. Znehybní.

21. prosince.

V noci přijelo osm muničních vozů. Na horské silnici byla zřízena velmi přísná pořádková služba. Říká se nám, že pěchota vystoupila do zákopů. Není pochyb, dnes se bude útočit.

Přesto jsou první hodiny dne krajně klidné. Severák mrazí, hned jak člověk překročí prkenné dveře našeho domu. Nebe je šedé.

Včera večer jsme dostali rozkaz dostavit se už v sedm hodin k dělům.

— No tak, pospěšme si, opakuje Arsène.

Je už po sedmé. Po úzké cestě, která vede k baterii, se mlčky táhne v rozptýlené řadě obsluha, záda ohnutá, ruce hluboko v kapsách, hlavy pod přilbami obalené kuklami.

Hodina uplyne přešlapováním, aniž přijde jakýkoli rozkaz. Naši důstojníci jsou přitom od svítání jeden na pozorovatelně na Wolskopfu, druhý na pozorovatelně na H… Telefonista ve službě čeká, sluchátko u ucha.

Pojednou nás velké hučení přiměje nastražit uši.

— Hele?

— Němčouři?

Hned poznáváme hlas našich houfnic a dlouhých kanónů, které se za námi v posledních dnech tiše usadily. Nad našimi hlavami řvou jejich těžké granáty. Člověk se snaží rozpoznat ráže: stodvacítka, stopadesátpětka, a pak, se zvukem vlaku šíleně puštěného po kolejích, snad třistasedmdesátka!

Nepřítel skoro neodpovídá. Vysoko přelétá několik střel. Baterie zatím mlčí.

Kapitán dal velitelům děl prvky pro sérii paleb na B…, B…, H…, na silniční uzly a na spojovací zákopy. Máme je zahájit na telefonický rozkaz.

Úkolem naší baterie je pokusit se nepřátelským zálohám zabránit v přístupu k liniím za horou Hartmannswiller a na jihu.

V 9 hodin 10 minut zahajuje mé dělo palbu. Všude kolem, hlavně na severu, se bombardování rozzuří. Není už nic než nesmírné hučení se vzepětími a chvílemi s dlouhými výdržemi. Z nízkého nebe začíná padat velmi jemný sníh. Vítr od našich ran jej žene před dělem ve velkých vírech.

Předávají:

— Palba číslo 1… Dvacet granátů!

— Palba číslo 4. Kapitán vzkazuje, ať si pospíšíme: ta ves je plná vojska.

Odpovídám:

— Hned!… Přidejte 120… Zvýšit… Pozor! Jsme na řadě, a všichni naráz!…

Tvoje kolo, Prospere!… Léone, osmnáct granátů… Výškový úhel plus 70…

Jenže v tom rámusu, který dělá mé rozběsněné dělo, mě ta tíseň, co mě sevřela, přepadne znovu. Opřu se o klády kasematy. Budu moci dál velet palbě? Musím! Poslední rána jako by mi v lebce něco přetrhla. Na můj zápisník palby se rozlije rudá kapka a rozpije inkoust. Teče mi krev z nosu.

— Ubrat 50!… Výškový úhel plus 70!

Krvácím i z pravého ucha. Nakláním hlavu, aby krev odkapávala. V kasematě už nevidím nic než vír mužů, vír, kterému už nerozumím. Přesto mi smysl mé povinnosti velitele děla neuniká. Volám:

— Lepecku! Jaká dálka?

Ale už neslyším…

— Jaká dálka?

— 4200. Jsi hluchý?

— Ne…

Rána mě odhodí zpátky na klády jako vrak.

Naštěstí mi ztišení dovolí se vzchopit. Stydím se za svou slabost. Obsluha, zabraná do práce u děla, si jí nevšimla. Vyjdu z kasematy a stranou se opřu zády o jedli. Jen aby hned nepřikázali další palbu… Ne.

Když telefonista vykřikne:

— Druhé dělo! Palba číslo 3!

Už jsem se stačil vzpamatovat.

Po patnácti, po dvaceti, po třiceti granátech, v rychlé palbě, hřmí každé dělo, otřásá kládami kasemat a rozeznívá celý les.

Pro mě je to mučednictví; ale už necítím, že bych omdléval.

Pořád hustě sněží drobnými vločkami. V krytu se matně lesknou dna navršených granátů a venku, u vchodu do kasematy, se vrší začouzené nábojnice. Před dělem prach sežehl skály, spálil mechy a rozdrobil lesní prsť.

A trvá to až do večera!

Měli jsme strávit noc u svých děl. Ale od divize přijde rozkaz zastavit palbu.

Prý pěchota vzala bodákem celou horu Hartmannswillerkopf. Za ten úspěch prý vděčíme obchvatu. Nic přesného se ještě neví.

Cestou, která se stala kluzkou, jsme se vrátili do baráku, kde v kamnech hned vzplanulo suché dřevo. Vrhl jsem se na své lůžko ze slámy. Ale kde to jsem?… Nepoznávám už muže kolem sebe a objevují se mi jiné postavy s proměnlivými tvářemi a hýbou se podivuhodnými gesty. Uvědomuji si nesmyslnost toho vidění. Blázním?… Úzkost mě škrtí… Šílím… šílím!

Přelud se přece jen rozplyne a já usínám!…

22. prosince.

V noci mezkaři od zásobování potravinami oznámili, že jsme zajali velký počet Němců. Potkali jejich dlouhý průvod: devět set, říkají.

K ránu nás probudil veliký zmatek. Ležící muže zalévá štiplavý kouř. Kdosi křičí:

— Hoří sláma!

— Uhas to dekou!

— Mám spálený kalhoty…

— Uhas ten oheň dekou a nech nás chrnět!

Nikdo se nehne. Neobyčejně bezstarostně znovu usínáme v kouři.

Baterie dnes ráno zahájila činnost brzy. Sněžilo. Vítr nafoukal sníh do kasematy střílnou i dveřmi. Otřes vzduchu při výstřelu z děla ho mezi kládami shazuje ve velkých chuchvalcích na naše ramena a před dělem zvedá veliké bílé mraky.

Na baterii sedmasedmdesátek, která se tam dole v rovině v noci usadila, pouštíme krupobití granátů. Mé dělo vystřelilo za pár minut 80 ran. A první dělo, teď už samo, dávkami po pěti granátech dokončuje dílo zkázy.

V mrazivém vzduchu stoupá z děla horký opar, od něhož se chvěje ten kus obzoru, který rámuje střílna.

O rozpálenou ocel si hřejeme prsty zkřehlé mrazem. Před dělem sníh roztál a kolem dokola zkalil jeho bělost prach, který zvedají výstřely.

Jsem hodně unavený. Pravé ucho mě bolí, hlava je těžká. Chvění vlastního hlasu mi působí bolest.

Za kasematou vyšlapala obsluha, která nosí granáty na malých provizorních nosítkách, úzkou blátivou cestičku ve sněhu, jejž tečkují kapky vody spadlé z jedlí a z něhož tu a tam vyčnívá spadané bukové listí.

Kolují nepříjemné zprávy. Nepřítel nám prý okamžitým protiútokem vzal zpátky celé dobyté území s výjimkou skaliska H…

Ale říká se, že naši myslivci znovu vyrazili do útoku a ještě jednou vzali to, co jim nepřítel právě sebral.

Jsou to jen řeči.

23. prosince.

Celou noc bombardoval nepřítel sousední stráně. Ty granáty nám nezabránily spát. Jen v hodinu, kdy se vozí munice, bylo v hluku mužů, kteří se těžce zvedají, slyšet střepinu, jež zazvonila o prkno chaty. Kdesi za námi zuřivě střílela baterie pětasedmdesátek.

Šedé ráno oblevy. Podrost zase dostal tu plavou barvu, kterou mu dává příkrov spadaného listí. Ze sněhu zbývají na svazích jen ostrůvky. Z lesa kape. Po bocích hor se vlečou veliké mraky.

Všechno je klidné. François využívá toho překvapivého ticha a čistí dělo.

François je malý bezvousý Bretonec s tvrdými rysy, drsnými, nízko nasazenými vlasy a pevnou čelistí. Jeho tvář by měla téměř divoký výraz, kdyby ji nezjemňoval čistý pohled šedých očí. Je silný jako kůň. Je popudlivý a v návalech prudký; jeho pravá povaha se ukáže až po čase. François je sentimentální, člověk snadno dojatelný a dobrý. Říkají mi, že v prvních dnech války byl statečný až k nerozvážnosti. Ale nehoda při střelbě, při níž zahynul mířič baterie, jeden z jeho nejdražších přátel, zasáhla Françoise tak hluboko, že se od té doby bojí mnohem víc děla — které zaměřuje s velkou jistotou a bezchybným okem — než nepřátelských ran.

Špatné zprávy se potvrzují: Němci vzali zpátky téměř celé dobyté území.

Odpoledne začnou jejich baterie znovu bombardovat naše hory. Dlouho se zarputile pouštěly do linií a zdálo se, že francouzským dělostřelectvem pohrdají; ale teď to vypadá, že nás budou chtít umlčet. Od útoku sem nepochybně také přivezli nová děla. Nepřítel zaměřil baterii stopadesátpětek, zřízenou na svahu před námi, kam jsme v den svého příchodu do hor poslali pro zprávy. Zná také postavení sousední baterie pětasedmdesátek. Zuřivě se pouští do stopadesátpětek a do té baterie. Mezi oběma zůstáváme zatím ušetřeni.

24. prosince.

Vánoční vigilie!¹⁴ Fouká vítr, prší. Zabalení do dek, podřimující nebo snící, ležíme po deváté hodině ještě všichni na slámě. Prkenným stropem na nás bez ustání kape voda. Nikdo se nehne.

Bombardování francouzských postavení pokračuje, metodické.

Podle rozkazů přijatých včera večer nemáme střílet. Ale najednou se na francouzské straně rozhoří dělostřelba, napravo, pak nalevo. Poručík velí:

— K dělům! Rychle!

Němci útočí. Spěcháme. Baterie hned zahájí palbu ze všech čtyř děl. Hluboko v lesích, ve vzdálených úžlabích, dozní zvuk našich ran ve sténání, které nestačí dohasnout. Nepřítel odpovídá. Jeho granáty už nepadají na baterii stopadesátpětek. Tříští se v lesích mezi ní a námi. Tentokrát to vypadá, že se protipalbou pokouší umlčet naše děla. Ale ještě nemá správný náměr. Přelétají střepiny a lámou jedlové větve.

Jedna po druhé umlkají francouzské baterie, pak baterie německé. Brzy není v lese slyšet nic než zvuk vody, která nekonečně kape z větví. Rámus trval přesně padesát pět minut.

V dešti se vracíme na kvartýr.

Německá T. S. F.¹⁵ hlásí, že nepřítel dnes zajal patnáct set našich mužů.

Den končí poklidným šitím.

A noc se uzavírá, štědrovečerní noc! Mezci od zásobování nám přinášejí příděl navíc, pořízený z přebytku menážní pokladny:¹⁶ šampaňské, litr a půl vína na muže, kysané zelí, salám a šunku. Bohužel pytel, v němž byly balíčky, spadl v černočerné noci do úžlabí. Jsou na padrť.

V chatě, kde hučí kamna, v tlačenici prádla, které schne na šňůrách, pod smutným svitem dvou luceren a svíček, které visí ze stropu na koncích do spirály stočených drátů, několik mužů zpívá za doprovodu tlumených ran vzdáleného dělostřelectva; jiní už spí. Venku fouká vítr. Chmurný Štědrý večer! Zdá se, že nás tahle veliká výročí dělají smutnějšími než obvykle. Vzpomíná se na minulé Vánoce a na nejistotu, zda poznáme ještě další.

25. prosince.

Vánoce v dešti. Už dva dny nepřestalo pršet.

Nepřátelské dělostřelectvo pořád zametá lesy před baterií. Narušilo mši, kterou desátník-sanitář sloužil v baráku.

Zase se muselo střílet. Útočí Němci znovu, nebo se protilehlá dělostřelectva rozčilují bez příčiny?

Do kasematy padá skrz kulatinu voda a podlaha z nepropustné skály ji zadržuje. Za chvíli budeme mít bahno po kotníky.

Rána za ránu odpovídá nepřítel na naše salvy, pálí ale na baterii pětasedmdesátek zřízenou po naší levici. Ještě neví, kde jsme.

26. prosince.

Na pozici šla dnes ráno jediná četa u děla, třetí. Jakmile začala střílet, vzala si ji na mušku nepřátelská baterie stopětek. Odpovídá salvu za salvu, ale tentokrát nebezpečně. První rány dopadly na místo, které bylo ostřelováno už včera a předevčírem; pak se palba prodloužila a zblízka ohrožuje naše kasematy. Zůstává ještě trochu krátká. Telefonista nám přesto hlásí, že jeden granát dopadl mezi první dělo a moje. Někdo povídá:

— To jen tak kropí!

— Nešťastná rána!

Ale obávám se, že ta rána je předehrou vážnějšího zaměřování.

V baráku, kam skrz naolejované plachty napnuté v hranatých otvorech, které slouží za okna, proniká jen kalný a špinavý den, se debatuje kolem kamen. François si suší prádlo před koleny. Už přes dvě hodiny se venkované vybavují o setí, o sklizni a o koních. V jednom koutě skřípou pilníky klenotníků o měď a o aluminium prstenů.¹⁷ Tam dole pořád střílí třetí dělo. Je velký vítr a třese jedlemi. V té bouři se ztrácí svištění nepřátelských granátů, jejichž vysílené střepiny přilétají v nárazech bušit do prken baráku.

— Padá to pořád na stejné místo.

— Pořád trochu před baterií.

— Stopětky.

— To je ta baterie, co střílí tři nebo čtyři dny.

— Přichází to z levé strany, zezadu od Hartmannswillerkopfu.

Barák naštěstí neleží vůči té baterii ve stejné palebné rovině jako naše děla.

Jeden z klenotníků prohlásí:

— Až přestanou, zkusím najít nějaké zapalovače.

— Ve spadaném listí je nebude snadné najít.

Zase se dali do čtení, do karet nebo do šití. Někdo pootevře dveře:

— První četa, k dělům!

— Dobře!

Venku jsme neudělali ani dvacet kroků, když na malém zalesněném sedle, které musíme přejít, abychom se dostali k baterii, vybuchne granát. Hrbíme hřbet. Střepiny přeletí. Na cestu spadne několik tenkých větví.

— Tentokrát to není dobré, zamumlá Julien.

Křiknu na svou obsluhu:

— Klusem, než přiletí další!

Vyrazíme na stoupající stezku, kde nám nohy kloužou v bahně.

— Začíná to smrdět, křikne na nás mířič třetího děla, když procházíme před jeho kasematou.

Protirozkaz. Můžeme se vrátit na kvartýr.

— Co? zeptá se François, který právě snímal z děla krytku ústí.

— Odcházíme. Nasaď krytku zpátky.

Ohlašuje se salva stopětek. Granáty míří přímo na nás.

— Pozdě, zabručí Petit a vklouzne do krytu.

Měl jsem čas jen vrhnout se na zem do spadaného listí pod bukem. Velký blesk, dva výbuchy! Jeden z granátů nedopadl ani deset metrů ode mne. Kámen mě uhodí do kříže; drobný štěrk mě bičuje do tváře. Zvednu se; běžím do krytu. Všichni z obsluhy jsou už tam nahrnutí.

— Jsme zarámovaní, povídá Julien.

— Co kdybychom šli? povídá Petit.

Ale nemyslím, že bychom měli čas dostat se mezi dvěma salvami do baráku. Říkám:

— Počkáme.

— Na co počkáme? Když nám řekli, abychom šli?

— Na stezce by nás sundali.

— Poslouchejte! křikne Julien. Granáty!

Dva blesky několik metrů od vchodu do krytu. Mezi rozechvělou kulatinou nám na helmy spadne trochu hlíny.

— Tak vidíte, povídá Julien, nemáme čas odejít.

— A když to spadne přímo sem, zamumlá Prosper.

Julien pokrčí rameny.

— Vydrží to.

— Je to jenom stopětka.

— Stopětky se tady dole nebojíme…

Zase rány, po dvou, chvějivé, docela blízko, pak dlouhé vytí střepin, jejich čisté plesknutí do kmenů stromů.

— Tentokrát mají náměr, konstatuje François.

Hledíme na sebe, trochu bledí, v hloubi duše zdrcení, protože dobře víme, že tady už není možné doufat v žádný pokoj. Baterie je zaměřená. Tím je řečeno všechno. A bez přestání, teď každou minutu, zametají stopětky ten úzký hřeben, na kterém naše baterie stojí. Ani jedna jejich rána se od něho teď neuchýlí.

— Jejich mířiči si balíček jemného tabáku poctivě zasloužili, povídá Petit. Lépe už nás zasáhnout nemohou.

Třetí dělo pořád střílí rychlými dávkami. Voda, která odkapává z jedné kulatiny krytu, mi teče na šíji. Schoulení v podřepu loket na lokti v pološeru, které výbuchy dlouhých ran někdy osvětlí blesky, se nemůžeme pohnout, a po chvíli údy tuhnou a klouby začínají bolet.

Kryt se zachvěje! Granát dopadl ještě blíž než ostatní. Musel padnout na třetí dělo, možná přímo pod kryt.

— Nakonec to na nás spadne! opakuje Prosper.

— Když ti říkáme, že to vydrží! odpoví živě Julien. Otravuješ nás! A vůbec, poslouchej tohle…

A dá se do zpěvu na truchlivý nápěv:

Včera jsme pochovali

mou tchyni nebohou!

Ženskou samých ctností —

— Poslouchejte! přeruší ho rázně Petit.

— Už jsou tu!

— Ne!

— To je vítr. Dělá v jedlích stejný hluk jako granáty.

— Au, moje stehna! zabručí François. Je nám tu zatraceně zle.

Posloucháme; čekáme.

— Zdá se, že je konec?

— Člověk si musí dávat pozor.

— Jsou zákeřní. Klidně by počkali, až vylezeme, a teprve pak stříleli.

Petit opakuje:

— Poslouchejte!

— Ne… To je zase vítr.

— Zatracený vítr!

— Smrdí to tady!

— To je melinit. Ten pach drží dlouho.

— Je konec, oznámí Julien, který už vstává, hotov vylézt.

— Počkej ještě chvilku, řeknu mu.

Čekáme. Projde obsluha prvního děla. Běží zpátky do baráku.

— Tak jdeme.

Otřepeme se, protáhneme se.

— To bylo představení!

Pozice je zasypaná tenkými větvemi, štěrkem a střepinami. Spěcháme po stezce, zatímco padá noc.

27. prosince.

Kolem děla se v mlhavém ránu rozebírá včerejší bombardování. Probírají se rány, jak říká Julien. A pak se uvažuje, jestli by nebylo dobré chránit protistřepinovou zástěnou vchod do krytu proti bombardování, kam by nás dlouhé rány mohly zasáhnout odrazem. Ale jedni by ji chtěli z kulatiny a druzí z nakupených kamenů. Člověk si přitom musí dát pozor, aby nezatarasil už tak úzký východ, protože především jde o to, abychom se mohli rychle dostat do bezpečí.

— Tak co teda uděláme? opakuje už po desáté Léon. Budeme čekat, až se objeví kometa?

— Jak jedno dělo začne střílet, povídá François, hudba spustí znova.

— Od díry se nebude smět vzdálit.

— Tak co?

Postavíme dvě kulatiny jednu na druhou, přidrží je kůl; a proti té opoře naházíme hlínu a kameny.

Práce je už hodně daleko, když třetí dělo začne střílet.

— Hej! Hej! Pozor! zabručí Léon.

S nastraženým uchem pokračujeme v práci. Julien s ruční sekerkou v ruce přitesává kulatinu.

— Řežu to na píšťalu, povídá.

Na nebi známé zašumění. Julien zabručí:

— Píšťala utnutá!¹⁸

— Do díry!

Jsme v krytu, když granáty vybuchnou několik metrů před děly.

— Takhle to bude vždycky, když se bude muset střílet, prohlásí François.

Dobře to víme; a právě ta vyhlídka nás všechny zachmuřuje. Dávka… tentokrát za kasematami.

— Dneska po čtyřech!

— Myslíš? Já slyšel jenom tři rány…

— Čtyři, čtyři! opakuje Julien.

— A zítra na to nasadí stopadesátky, povídá nám Petit.

Granáty před námi, za námi, po levici, a pořád několik metrů od krytů, možná i přímo na krytech druhé čety, které odtud nevidíme.

— Slyšel jsi je, ty čtyři? povídá mi Julien.

— Zítra to budou stopadesátky, opakuje Petit.

Petit je velmi odvážný a nachází zvláštní zalíbení v tom, že své kamarády straší. Odpovím mu:

— Na Nový rok můžeme čekat čtyřistadvacítku.

Ale Petit naléhá:

— Ne… Smějte se!… Já jejich metodu začínám znát. Nejdřív stopětky, pak stopadesátky, jestli to nestačí, a potom dvěstědesítka, dvěstědesítka na konec. Uvidíte…

— To jsou mi povídačky!

Nepřítel se do nás zahryzl. Metodicky, v tuhle hodinu každých devadesát sekund, dopadají jeho granáty na nás. Přitom už dávno třetí dělo nestřílí. Jedna jedle zapraská a zhroutí se; po spadaném listí šustí dopadající hlína. Mezi jedlemi se vleče šedavý kouř z granátů.

— Co to dělá těžké dělostřelectvo, do p…? povídá Léon.

— Na tu baterii by měla jít protibaterijní palba!

Někdo odpoví:

— Nejde to!

— Proč?

— Střílí kdesi u čerta! Zezadu od Hartmannu. Nikdo ji nemůže vidět.

— Kdo to řekl?

— Poručík!

— Je to přece jen smutné!

Salvy řídnou. Konečně baterie stopětek umlkne. Je poledne. Zelená maska nad našimi kasematami prořídla. Jedle spadlá napříč stezkou ji zahradila svým hustým vrškem. Jiná, přeťatá několik centimetrů nad zemí, se nuzně naklání, opřená o velký buk. Jedna z posledních ran zasáhla muniční kryt druhé čety. Prorazila jen první vrstvu kulatiny.

V baráku je menáž studená.

Kolem mís se povídá. Hledáme, co mohlo prozradit, že jsme tady.

— Kouř od telefonistů! Jsou se svými kamny jako pominutí.

— Možná ta poslední salva předevčírem? Stříleli jsme příliš pozdě; záblesky osvětlovaly celý les.

— V každém případě je to tady! Jsme v tom, zaměřeni, a jak!

Projde desátník-sanitář a za ním muž, který nese nosítka. Ptáme se ho:

— Ranění?

— Pozorovatelna je rozdrcená!

— Byl tam poručík?

— Říká se, že je raněný.

— Těžce?

Desátník udělá oběma pažemi velké gesto nevědomosti a běží dál.

Ale neuplyne ani čtvrt hodiny a poručík přichází v doprovodu kapitána. Když se kryt pod stopadesátkou zhroutil, nebyl už na pozorovatelně. Kapitán, který se spěšně vydal poručíka hledat, byl na cestě málem zabit. Jeden z nás mu vytáhne z kožichu ještě horkou střepinu.

Po levici naší pozice střílí nepřítel pořád zuřivě. Přichází jeden z obsluhy sousední baterie dlouhých stopětapadesátek,¹⁹ vyjevený.

— Ach! povídá se silným jižním akcentem, který mu rozrušení ještě zvětšuje, od rána nás drtí dusivými stopadesátkami.²⁰ Je tam nevím kolik mrtvých. Muži leží na zemi. Myslím, že jsou zadušení.

Ale jeden z našich telefonistů ho přeruší:

— Čtvrté dělo?

— Co?

— Granát přímo na ně. Kasemata je zhroucená; dělo musí být zničené.

— Kdy se to stalo?

— Co jste sešli na menáž. Dopadly tam ještě další.

Morin běží ke svému dělu; jdu s ním.

Granát zasáhl kasematu v jejím středu. Pod kulatinou přeraženou v polovině, mezi štěpinami dřeva a oceli, mezi cáry stanovek, které si obsluha napnula, aby se chránila před deštěm, se zdá dělo téměř neporušené. Pokroucené jsou jen mířicí přístroje a náměr. Dvě špice jsou přeťaté. Ale hlaveň se uprostřed trosek zdá být ušetřena. Hledíme na to zřícení.

— Kdybychom tu byli! zamumlá Morin.

— Všichni byste tam byli zůstali! Všichni!

A na cestě zpátky do baráku si důvěrně sdělujeme své obavy.

— Kolik z nás odtud sejde dolů!…

Volají nás:

— Velitelé děl k rozkazům!

— Ve tři hodiny čtyřicet pět, povídá nám podporučík, vystoupíme na pozici. Bude třeba vyslat dvě salvy, jednu dvanáct, druhou patnáct ran. Nemůžeme se přece nechat takhle rozstřílet!

Čas plyne v čekání na určenou hodinu. Nepřítel už nestřílí. Ale budeme mít čas na své dvě salvy, než zahájí palbu? První se vyšle za půl minuty. Pak bude třeba manévrovat, převést dělo na druhý cíl. To si vyžádá dobré dvě minuty. Třicet sekund, plus sto dvacet sekund, plus ještě čtyřicet sekund na vystřílení druhé salvy. Tři a půl minuty po zahájení palby, jestli nás nezdrží žádná závada při střelbě, můžeme být zpátky v krytu. Tři a půl minuty! Nemyslím, že by za tak krátkou dobu mohl nepřítel začít s protibaterijní palbou!

Tři hodiny čtyřicet! Pod kasematou, kolem už nabitého děla, čekáme trochu zbledlí úzkostí, nervózní. Zapalovače jsou našroubované na granátech. Prosper už drží odpalovací šňůru. Neznám vzrušivější okamžiky než ty, které předcházejí akci. Právě v těch minutách poznávají strach téměř všichni vojáci. Potom, v pohybu, v hluku, i v samém nebezpečí, sevření, které vás drželo za hrdlo, povolí; člověk znovu nachází veškerou sebevládu, kterou na chvíli ztratil, aby se nebezpečí postavil.

U vchodu do kasematy, se zdviženou rukou a očima upřenýma na podporučíka, který má velet palbě, opakuji:

— Pozor, Prospere! Jak spustím ruku, zapálíš!

— Jste připraveni? zeptá se podporučík. První, druhé, třetí?

— Pal!

Rány tří děl, která jediná ještě střílejí, splývají. Pak nás velké hřmění v kouři, v prachu, v záblescích zahalí, zahalí lesy a nebe. Naše první salva je vystřílená, a obě ostatní děla ještě hřmí.

— Druhá palba! Uber 245!… 245, Françoisi! Zvedni… Nerozčilujme se… Zvedni… Pozor na kolo, Prospere… na kolo, Léone!… Dělo vpravo… Och!… Zaber!…

— Ještě trochu, povídá François. Už je to!

— A teď spolu!… Pozor na přehození chobotu… och!… hej rup!… hej rup!…

— Hotovo! povídá François.

Křiknu:

— 3500, Prospere!

— Dobře! Skončíme, než začnou střílet.

— Pal!

Vystříleli jsme deset ran za necelou půlminutu… Ještě několik sekund a četa se bude moci ukrýt.

— Bože! křikne Prosper.

— Co?

Náboj nezapadl až na dno nabíjecí komory. Nemůže zavřít závěr!

— Tlač, povídá nabíječi Petitovi, tlač!

Julien se vrhl po nábojnici a jejím dnem se snaží náboj zatlačit dovnitř. Jsme podráždění! Konečně je závěr zavřený.

— Pal!

Ještě čtyři rány! Z děla vychází kouř ústím i závěrem. Jeden po druhém vklouzávají muži do krytu. Ale protože se nepřátelské stopětky ještě neohlašují, náhle se rozhodnu:

— Za mnou, do baráku, galopem!

Jedním skokem přeskočíme jedli, která včera padla napříč cestou. Po prudkém svahu se obsluha druhého děla, hned za ní obsluha třetího a potom prvního, řítí dlouhými kroky k baráku.

Tam si vydechneme, smějeme se:

— Dostali nás, povídá Julien.

— Proč?

— Vidíš, nechali nás galopovat a ani nestřílejí.

Zásobování mi dnes večer přivezlo velký balík, v němž byl kozinový kožich²¹ a v jeho rukávech dvě láhve šampaňského. Zavolám Arsèna:

— Hej, starouši!

— To je dobrota, povídá.

— Vypijeme to hned.

— Nenecháš si to na Nový rok?

— Silvestr je za tři dny.

— Tři dny, to je dlouho!… Moc dlouho!… Françoisi, Juliene, Léone, druhá hlaveň, na šampaňské!

Svíčky, které tu a tam visí ze stropu, dělají tomu baráku smutné osvětlení dětského betlému. Udělají kolem mě kruh. A když palcem zatlačím na zátku, zakrývají si muži obličej oběma rukama a dělají výrazy polekaných ženských. Arsène křikne:

— Pozor na můj povel…

Pal! Pak se smějeme vínu, které pění a syčí v plechových hrncích.

— Veliteli děla, povídá François, na tvé zdraví!

— Na tvoje, mířiči! Na naše!

— Na naše štěstí!

— Na ročník! povídá Julien.

Všichni muži odpovědí chórem:

— Ach! Ano! Na ročník! Na mír!

Když se šampaňské vypilo a každý se vrátil ke své partii karet, ke své korespondenci nebo ke čtení, vytáhne Morin, který zůstal u mě, z kapsy knížku. Jemu přinesla pošta Musseta. Tiše se dám do toho, abych nám dvěma znovu přečetl krásné verše Májové noci.²² Ale velké rytmy, magická harmonie těch rýmů mě rychle unesou. Kanonýři se zastavují v uličce, která vede u nohou kavalců, a dlouho poslouchají, usazení na bobku.

— Máš ještě svého Vignyho? zeptá se mě Morin.

— Pořád. Neopouští mě.

— Přečteš mi ještě Smrt vlka?²³

— Smrt vlka? Rád. Knížku nepotřebuju, umím ji.

Když ty velké verše opakuji, zdá se mi, že nikdy jako dnes večer jsem nepronikl do celé jejich tragické krásy.

Sténat, plakat, modlit se je stejná zbabělost.

Své dlouhé těžké dílo konej rázně, do konce,

po cestě, na kterou tě osud zavolal,

a potom, jako já, trp a umři beze slova.

Umlkl jsem. Můj kamarád mlčí a dumá. Naše myšlenky se bezpochyby sbíhají:

Sténat, plakat, modlit se je stejná zbabělost.

A potom, jako já, trp a umři beze slova.

Není to tak, jak bychom měli umět umírat? Trp a umři beze slova! Zítra, možná zítra?

Morin zamumlá:

— Kdybych byl před chvílí v kasematě…

Pokývnu hlavou.

— Neřekl jsem ti to, Lintiere. Dnes v noci mi přichází nové dělo.

28. prosince.

Do rozednění je ještě daleko. Průsvitnou plachtou v oknech neprosakuje žádné světlo. Probudila nás pěst bušící do prken.

— K dělům!

Poznáváme poručíkův hlas. Na kavalcích nastane náhlý shon. Rozsvítí se svíčka.

— Honem.

Není zima. Noc je jasná, protkaná velkým vytím granátů. Na severu, k Hartmannswillerkopfu, není hluk dělostřelectva nic než nesmírné hřmění. Nepřítel útočí.

Před kasematou se musely rozsvítit lampy, které mířičům slouží k zamíření děl. Čtyři děla vystřelila společně, postříkala tmu širokými snopy jisker a v jednom záblesku odhalila vysoké siluety temných jedlí, které nás před nepřítelem zakrývají.

Němci neodpovídají. Ještě chvíli kanonáda hřmí; pak s rozedněním padne na hory klid. Přichází chlad. Vycházející den osvětluje jen hustou mlhu, která kryje rovinu.

Včera jsme se rozhodli pokrýt svůj kryt pancířem z velkých kamenů a dáváme se do práce: na muničních nosítkách nosíme těžké bloky skály. Ale jedno dělo, houfnice, tentokrát stopadesátka, nás začne velmi pomalu bombardovat. Každých dvacet minut jeden granát zasviští a vybuchne. Palba, nejprve příliš krátká a příliš vpravo, se rychle stává hrozivou. Je třeba práci přerušit a vrátit se do baráku.

Dopolední hodiny jsou dlouhé, pořád tu a tam přerušované ranou stopadesátky, jejíž střepiny dopadají až sem. Naštěstí to dělo, stejně jako baterie stopětek, střílí z levé strany, zezadu od Hartmannswillerkopfu, a neohrožuje přímo náš dům z prken.

V poledne mě zavolá kapitán.

— Budete střílet, povídá mi. Hlásí pět muničních vozů na silnici do B… Vezmeme je pod palbu sto metrů před tím, než vjedou do vesnice. Zamiřte dělo a připravte granáty. Velitel oddílu²⁴ je na pozorovatelně; palbu bude velet telefonem.

— Rozkaz, pane kapitáne.

Okamžitě se se svou četou u děla vracím na své bojové místo. Stopadesátková houfnice přestala střílet. Ohlásím:

— Dělo připraveno!

Telefonista opakuje:

— Dělo připraveno!

Pak mi předá:

— Na povel velitele oddílu!

— Dobře! Nabít!

Projde minuta. V tuhle hodinu není slyšet žádný zvuk bitvy.

— Pal! křikne telefonista.

— Pozor! říkám. Na můj povel! První rána!… Pal!

Salva byla vyslána, bleskově. Pošlu obsluhu do krytu; naše palba totiž může probudit baterii stopětek. Ohlásím:

— Salva vyšla!

Volají mě:

— Velitel děla k přístroji!

Slyším daleký hlas velitele oddílu.

— To vy velíte dělu, které právě střílelo?

— Ano, pane majore.

— Jeden z muničních vozů je zasažen; ostatní vjely galopem do B… Pokropte B… Hned… Hned… Máte náměr na B…? Dnes je náměr dlouhý… Po pěti, kosit!

Bez odkladu kryje moje dělo granáty vesnici, kam se muniční vozy uchýlily. Proč baterie stopětek neodpovídá? Byla snad konečně umlčena protibaterijní palbou?

V půl jedné přicházejí rozkazy k útoku. Dělostřelecká příprava začne v jednu. Ve tři vyjde pěchota ze zákopů. Mužstvo baterie přichází na svá bojová místa. Důstojníci jsou na pozorovatelně a telefonisté spěšně dokončují záložní linku mezi svým velitelským stanovištěm a baterií.

Náhle se na francouzské straně probudí kanonáda jako oheň v hromadě slámy. Za několik minut vzplanou všechny linie. A zakrátko se nepřerušené hřmění velkých bitevních dnů, hluboké, těžké, v nesmírných vlnách, které někdy protrhne pronikavé vytí granátů, valí úžlabími hory k rovině. Téměř okamžitě odpovídá německé dělostřelectvo. Na nebohou baterii dlouhých stopětapadesátek, naši sousedku, se začnou po dvou drtit stopadesátky a postřikují naši pozici střepinami.

Za několik minut budeme střílet. V tuhle hodinu útoku nás nepřítel určitě nebude zanedbávat tak, jako nás zanedbával včera a dnes ráno. Jsme zaměřeni… Takže!… Budou mi štěstí a náhoda ještě jednou přát? Nebo neuvidím konec tohohle dne?… Služba u děla nás bezpochyby přinutí zůstat pod touhle kasematou, která se nám zdá velmi křehká. Opravdu, tyhle minuty čekání a nehybnosti jsou to nejstrašnější, co nám tahle válka dává. Dnes to konstatuji znovu. François velkými záběry nože přitesává jedlovou štěpinu. To je známka nervozity, kterou u něho znám. Mlčky si popotahuji bradku.

První dělo zahájilo palbu. Nepřítel nás bezpochyby hlídal. Dva granáty vyhodily zem sto metrů před baterií. Ukryjeme se.

— Slyšeli jste? povídá Julien.

— To už nejsou ty malé!

— Stopadesátky.

— Ano.

Palba nepřítele pokračuje, metodická, pravidelná jako vždycky, a otřásá lesní zemí až do hlubin. Místa dopadu granátů se přibližují k našim dělům, a přestože je světlý den, výbuch melinitu nás na dně naší díry oslepuje.

Vydržel by kryt výbuch stopadesátek? Nikdo z nás neunikne hrozné představě, že ho rozdrtí kulatina a kameny a že bude v tom zákopu umírat.

Naštěstí se zdá, že palba houfnic, která nám zprvu salvu od salvy hrozila čím dál víc, je teď ustálená. Granáty dopadají docela blízko nás, čtyřicet, dvacet, patnáct metrů od našich děl. Ale všechny až dosud padly do lesa před baterií a vpravo od ní.

— Ztratili správný náměr, povídá François.

— Počkejme, zamumlá Petit.

Nastražíme ucho… Pozornost nám napíná nervy. Všechny naše síly se soustřeďují na tuhle práci: „poslouchat“.

— Drží se to.

— Ano, drží se to!

Možná záblesk našich děl, který se nepříteli objevuje na pozadí temných velkých mas jedlí rozkládajících se po naší pravici, ho přivedl na myšlenku, že čelo naší baterie se táhne podél toho vysokého okraje lesa, kolmého na naši skutečnou pozici. Zuřivě se vrhá na ty obdivuhodné stromy.

— Mlaťte si dál! povídá Julien.

Ale první dělo, které střílí samo, rychle spálilo munici nakupenou v kasematě. Bélivier, který mu velí, na mě zavolá:

— Dodej mi munici, Lintiere.

S každou salvou stopadesátek kosí střepiny na pozici větve. Řinčí o kulatinu našich krytů. Bude si třeba vybrat čas na přeběh od druhého děla k prvnímu.

S náručí plnou nábojů čekáme pod svou kasematou na salvu… Ohlašuje se… přichází. Střepiny přeletí.

— Vpřed!

Běžíme. Obsluha prvního děla nás spěšně zbaví nákladu. Vracíme se do své kasematy, abychom se znovu naložili a čekali na příchod další dávky.

Desetkrát to začne znovu. Kdyby se nepřátelská palba stala nepravidelnou, zastihla by nás na odkryté cestě. Ale němečtí dělostřelci, přesní jako automaty, pustí každých sedmdesát sekund dva granáty. Spoléháme na to.

— Dělo Lintier! velí poručík.

Říkám:

— Teď my!

Stříleli jsme dlouho; a v tom lomozu, který pod kasematou dělá dělo v plné akci, bychom rány nepřítele jistě neslyšeli, kdyby velké salvy střepin nepřilétaly bičovat kulatinu našeho krytu.

Je půl čtvrté. Kapitán velí telefonem:

— Pro baterii, palbu zastavit!

Pěchota musela vyrazit do útoku. Čekáme… Člověk přesně neví, na co čeká!… Nové rozkazy? Zprávy? Nepřátelské dělostřelectvo mlčí. Jeden po druhém jsme se odvážili ven ze svých děr, kde se špatně dýchá. S nastraženým uchem tu stojíme kolem vchodu, hotovi vrhnout se při prvním znepokojivém zasvištění zpátky do krytu.

Za několik okamžiků se krajina kolem nás změnila. Za děly je stezka zasypaná nábojnicemi spěšně vyhozenými z kasemat, štěpinami dřeva, střepinami, jedlovými větvičkami a drobnými kameny. Okování bot po nich skřípe. Nad našimi hlavami zelený závoj ještě prořídl. Šedé nebe se nám v tuhle hodinu objevuje široce, ve velkých plochách. U vrcholků jedlí a buků visí zlomené větve, které drží už jen na několika vláknech. Shora padá jasnost, která překvapuje po pološeru podrostu, na jaké jsme byli zvyklí.

Pomalu, na jihu, na severu, na hoře i v rovině, nastává ticho. Bombardování přerušilo všechna telefonní spojení. Jeden z obsluhy, Bouvier, bývalý zuáv,²⁵ „zuáv“, náš zuáv, obdivuhodný typ vojáka, statečný, prostý, s vážnou pravidelnou tváří zarámovanou přepychovým hnědým plnovousem, vyráží vyzbrojen rozvětveným lískovým prutem spravit linky. Protahujeme se, dýcháme.

Důstojníci se vracejí z pozorovatelny, palebné plány jako kreslířské desky pod paží. Rádi bychom znali výsledky útoku; ale neznají je stejně jako my.

Vraťme se do baráku.

29. prosince.

Den bez střepin, téměř klidný. Je jasno a naše čtvrté dělo toho využilo k demoliční palbě na jednu z německých baterií u La Bussière, která dnes časně zrána zahájila palbu na naše zákopy. Nepřítel neodpovídá; bezpochyby se v rovině, kterou je vidět, kam oko dohlédne, v tom obdivuhodném plavém světle, kde zraku neunikne žádná podrobnost krajiny, bojí prozradit se nám svými kouři a záblesky. A pak naše těžká děla včera srazila zvonici v H…, která měla nepříteli sloužit jako dělostřelecká pozorovatelna. Německé baterie jsou dnes možná trochu bezradné.

Pořád ještě nevíme, co včera naše pěchota dokázala. Běží zvěsti… Jako vždycky! Měli jsme postoupit. Říká se, že nepřítel, který v nejhlubší noci podnikl protiútok bez dělostřelecké přípravy, byl našimi myslivci zasypán palbou na bezprostřední vzdálenost. Předpolí je prý pokryté jeho mrtvými… Říká se!…

30. prosince.

Jedna hodina! Hustá noc… Zase protiútok. Nepřítel si na své zteče vždycky vybere právě tuhle dobu. Jeho dělostřelectvo nestřílelo. Ale za barákem zahájila sousední baterie 56. pluku přehradnou palbu a německé stopadesátkové houfnice odpovídají. Mezi děly, která střílejí, a námi se drtí těžké granáty, třesou naším příbytkem a bijí do jeho prken salvami kamení a zbloudilých střepin. Jaké hrozné následky by tu měla jedna nešťastná rána! Mnozí na tu řezničinu jistě myslí s otevřenýma očima ve tmě a vidí své rozčtvrcené, cukající tělo. Jiní spí. Pravidelný zvuk jejich dechu jako by odbíjel takt těch těžkých temných sekund. Nikdo se nehýbá; někdo chrápe. Rány řídnou… Tu a tam spadne z větve na střechu kapka vody. Ti, které bombardování probudilo, znovu usínají.

Jasné a pokojné ráno. Dokončujeme obkládání svého krytu skalním pancířem. Léon staví pracně to dílo z kamene kladeného nasucho a přitesává bloky granitu rázy krumpáče. Je k ní třeba péče, trpělivosti a síly. Na hřbetě nebo na muničních nosítkách mu nosíme materiál.

Mlhy stoupající z roviny a z úžlabí přinesly sem už od tří hodin odpoledne soumrak. A jako by nepřítel čekal se zahájením palby jen na mlhu, která ho skrývá našim pozorovatelům, dávají se do hřmění děla všech kalibrů. Vrátili jsme se do baráku, zatímco granáty začínaly bít do pozice. Dnes na nás nepřítel střílí zprava, bezpochyby od X…, a náš barák, který se palby od Hartmannswillerkopfu a z levé strany bojí málo, je z téhle strany mimořádně zranitelný. Na svahu se nabízí dlouhým ranám. Palby nepřítele se tak na nás kříží. Postavení naší baterie se strašlivě zhoršuje. Je úplná tma. Houfnice neumlkají. Naštěstí střílejí krátko. Jediný granát dopadl v okolí kuchyní.

Mathurin, když nese nahoru menáž, nám oznámí, že střepina prorazila jeden z našich kbelíků.

— Který? vykřikne Julien.

— Ten na vodu.

— A ten druhý, ten druhý?

— No a co ten druhý?

— Ano, pokračuje Julien. Kýbl s vínem. Kam jsi ho dal, ten kbelík s vínem?

— Vedle!

— Ty osle! Zrovna tak mohl být proražený ten druhý… Byli bychom vyplazovali jazyk!… Já ti to přece říkal… necháváš víno doprostřed placu… doprostřed, aby se dalo snáz převrhnout kopnutím boty nebo rozbít kulkou.

— To je mi věc! odpoví ohromený Mathurin.

— Ano… Máte kryt proti bombardování… K čemu teda je?

— Dám ho dovnitř, docela dozadu… tam… Nezlob se!

— Já se nezlobím, bručí ještě Julien, už udobřený.

31. prosince 1915.

Houfnice dnes v noci znovu ostřelovaly lesy mezi baterií 56. pluku a naším barákem. Ale byl jsem tak zmožený, že jsem jejich rány vůbec neslyšel.

Zrána nás poslali k našim dělům.

Jaký krásný den svatého Silvestra! Čelem k francouzským armádám ukazuje slunce svou červenou masku nad horami Schwarzwaldu.²⁶ Tenké mraky se růžově rozpínají po bledě modrém nebi. Světlo, zavadivší o hřeben, který držíme, osvětluje podrost jasem, jenž se ho jen dotýká, hladí hladké kmeny buků, drsné kmeny jedlí. V lesích štěbetá národ sýkor a zvonků; je vlaho.

A pomyslet, že ten klid, ta dojemná hodina překvapivé mírnosti v nejhlubším jádru zimy, je zrádná jako zmije mezi růžemi. Odtamtud, zezadu těch hor, jejichž obdivuhodné obrysy obměkčují jasy tohoto krásného rána, nám může v příští minutě přijít smrt, přepadnout nás…

Jaká radost bude hledět na ty úsměvy, jimiž příroda plýtvá i v nejpřísnějších ročních dobách, dýchat, žít, až bude člověk vědět, že zítra bude žít, bude dýchat, ještě otevře oči na svět! Ach, bude-li nám dáno žít dál, jak my budeme umět žít!

Kolem osmé jsme vystřelili salvu a jako první jsme porušili klid toho zářivého rána. Nepřítel neodpověděl. Teprve od poledne se na obou stranách rozpoutala znovu kanonáda, ohlušující, vyčerpávající. A stopadesátkové granáty začínají znovu padat před našimi kryty, tak blízko, že hlína a kameny létají na kasematy a že nám střílnami špiní svěže vyčištěná děla. První salva nás všechny zastihla venku, zaměstnané dalším zpevňováním kamenného krunýře, který kryje náš úkryt. Hodili jsme se na zem; blízko mé hlavy střepina odřela kámen. Hned jsme se vrátili do své díry.

Na dně úzkého zákopu se Julien zmítá:

— Dávej přece pozor, říkám. Šlapeš mi po nohách.

— No a!

— Jak no a?

— Nemám svou lavičku!

S Léonovou pomocí si z kusu prkna, kulatiny a hřebíku postavil primitivní lavičky, které nám pomáhají snášet dlouhá stání v zákopovém krytu.

Zavrčím:

— Tvoji lavičku nemám! Sedni si na bobek.

Granáty padají a lomcují kulatinou.

— Stopadesátka, co není zkažená, konstatuje Petit.

— Jo, při dopadu se to trhá, odpoví Julien. A pak, za pevnost téhle boudy ručím. Stopadesátka by si na ní rozbila nos… Ach, jak je tu člověku zle… Rád bych věděl, které prase mi vzalo lavičku.

— To je otrava s tou jeho lavičkou!

— Tvoje lavička… je venku, nechal jsi ji venku!

— Jdu ji hledat.

Snažím se mu to rozmluvit:

— Riskovat, že tě sejmou, kvůli lavičce!

Ale on mi se svou obvyklou sebedůvěrou odpoví:

— Dokud nebudou mít zahnutá děla a hranatý granáty, mou kůži nedostanou!

Už nás tiskne ke kamenné stěně, kroutí se, aby prošel úzkou spojovací chodbou, dosáhl vchodu; vyšel na stezku.

— Vidím ho…

Granát vybuchne několik metrů od kasematy a porazí jedli. Zamumlám:

— Blbec!

A jak se chystám vystrčit hlavu z krytu, abych se podíval, jestli není Julien zraněný, skočí do díry, odstrčí mě a mává svou lavičkou.

— Oni by mi ji s těma svejma svinskejma mašinama rozmlátili!

Konstatuje:

— Je to pořád na stejném místě… Trochu krátko a vpravo… Jenže se to trhá!

A spustí svůj vítězný zpěv:

Včera byl pohřeb mojí tchyně,

mé nebohé, mé chudinky.

Křičí:

— Dost!

— Ne…

— Tu známe!

— Něco jinýho…

Granát se rozdrtí. Všechno se třese. Mezi kulatinou padá hlína a drobný štěrk a praská nám na přilbách.

— Nedaleko! říká François.

— Začínám znova! volá Julien. Jeden takt naprázdno…

Granát ještě blíž…

— Hele! Hele! To se mění, mumlá Petit.

— Já myslím, Petite, že nám pálí rovnou na hubu!

Zatvrzele spustí Julien:

Včera byl pohřeb mojí tchyně,

mé nebohé, mé chudinky.

Ženská, co měla všechny ctnosti,

bohužel, už ji neuvidíme.

— Druhá katastrofa! Pozor!… Kufry!

Granáty přeruší Juliena desetkrát.

Úzkostní a pobavení zároveň posloucháme uchem neklidným, a přece pozorným tu starou montmartreskou písničku, jejíž rytmus, zprvu pohřební jako De profundis,²⁷ se pozvolna rozžívá a nakonec poskakuje v šílené veselosti. Posloucháme také svištění granátů, vytí střepin mezi stromy.

Až vám ta vaše otrava zesne,²⁸

hej… hej… la rira… dondé,

bude ji třeba zakopat takhle,

la rifla… fla… fla!

Tentokrát se granáty nechají čekat.

— Jestlipak je to uklidnilo? poznamená Julien.

Palba nepřítele řídne, pak uhasne. Padá šero… Vylézáme z díry… Vracíme se na kvartýr.

— Tohle všechno skončí špatně, vrčí Petit.

François pokývá hlavou:

— Zasr… pozice!

Prosper přisvědčí:

— Zasr… pozice! Jasně… Zasr… pozice!…

„Až vám ta vaše otrava zesne, hej, hej, hej… la rira don… dé… Bude ji třeba zakopat takhle…“ Ach, hrome!… Nasadil mi tu svou melodii do hlavy… Už se od ní nedokážu odjedovat… Přesto bych byl moc rád už z těch hor dole.

Bombardování nám podráždilo nervy. Na stezce, která spojuje naše kuchyně s barákem, se Mathurin svalil s nádobami. Polovina menáže je rozlitá. Šlichta není uvařená. François dělá kuchaři hrubé výčitky:

— No jo, chlape, říká Mathurin, kolem kuchyní padaly mouchy.²⁹ Šli jsme se krýt!

— Přinesl jsi nálevku?

— Zapomněl jsem ji.

— Zapomínáš ji každý den.

— No jo, chlape!

— Nic jiného neumíš říct než: „No jo, chlape!“ Zas rozlijeme polovinu vína, až ho budeme dávat do čutor.

— Chceš dělat kuchtu místo mě?

— Bylo by to zrovna tak dobrý!

Křiknu:

— Ach, dost! Pokoj! Uděláme nálevku z obálky od dopisu. Není kvůli čemu dělat takový křik.

François se uklidnil. Ale zrovna když si rozdělujeme víno, všem nám zvedne hlavu svištění granátu. Zjistíme, že to Mathurin, výborný hlasový imitátor, právě ten zvuk vyrobil. Spílají mu:

— Hovado!

— To je idiotský!

— Jsi ožralý?

— Nebo blázen?

— Řekni, jsi ožralý?

Ale Mathurin, který se zalyká smíchem, svištění zopakuje.

— Drž hubu!

— Zavřeš ji, tu svou hubu? zavyje Julien a vykročí s pěstí nahoře.

Postavím se mezi ně a zarazím Mathurina, který nám nakonec jde na nervy.

— Dej nám kur… pokoj, nebo si jdi dělat ten granát venku!

Pořád se smíchem na celé kolo se Mathurin vrhne na svou slámu.

Jaká mizérie! Jeden ze zásobovacích mezků spadl znovu do úžlabí. Sudík s vínem se vyrazil. Nezůstala v něm ani kapka. Balíky jsou rozdrcené.

Měli nám v noci dovézt munici. Ale tma je tak hluboká a cesta, teď rozrytá granáty, tak zlá, že se na pozici dokázal dostat jediný muniční vůz. Ostatní tři, převrácené, zůstaly kdovíkde v úžlabích; jezdci museli vypřáhnout a čekat na místě na den.

Smutný konec smutného roku.

1. ledna 1916.

— Poslechněte si to!

Zakašlu, abych si zajistil hlas:

„Oddíl 44. dělostřeleckého pluku.

„Plukovník uložil veliteli oddílu, aby důstojníkům a mužstvu oddílu vyřídil jeho nejlepší přání k novému roku. Při této příležitosti opakuje své blahopřání bateriím 44. pluku, tak skvělým v palbě, které se skvěle osvědčily v palbě a které už mají za sebou tolik krásných válečných činů.

„Velitel oddílu je rád, že může toto blahopřání a tato přání předat a připojit k nim svá vlastní. Ať už jde o to podpořit útok přesnou palbou bez ohledu na jakékoli nebezpečí, nebo prostě jen o to ukázat nepříteli každodenní bdělostí a vzorným vojenským vystupováním, že naše armáda je čím dál silnější a že má stále důvěru ve vítězství, oddíl 44. pluku byl stále příkladem; byl také ceněn všemi pěšími jednotkami, pro které pracoval. Rok 1916 patrně neuplyne, aniž přijde odměna za tolik úsilí. Tato odměna — klid a velikost Francie po celá pokolení — je dost krásná na to, aby se všechny oběti zdály lehké.

„Ke všem těmto přáním přidává velící kapitán svá, která z celého srdce adresuje všemu mužstvu baterie. Využívá této příležitosti, aby znovu řekl, jak je hrdý, že velí baterii, jež je ve všech úsecích, kde bojuje, vždycky ta nejkrásnější a v níž jsou všichni, šarže i kanonýři, v nejvyšší míře oživeni těmi dobrými francouzskými vlastnostmi: odvahou a veselostí.“

— Zavřít ban!³⁰ volá někdo z hloubi baráku.

Zavřít ban! Jako by to nepřítel slyšel. Stopadesátky se začínají snášet na baterii. Sedmasedmdesátka provrtá vzduch s pronikavým svistem a vybuchne v blízkém stromě, který praskne. Kulky bičují prkna baráku.

Někdo vyhrkne:

— Ach, ale…

Jeden z obsluhy pootevřel dveře, aby se podíval, kam granát dopadl. Další vybuchne ještě blíž. Muž se vrhne vzad.

— Mám to, říká.

Ptají se ho:

— Kde?

Ale bez odpovědi si sedne na lavici a honem se vyzouvá. Není zraněný. Střepina prořízla kůži jeho střevíce a zajela hluboko do podlahy. A sedmasedmdesátky, které zavadí o střechu našeho křehkého obydlí, se snášejí na svah ke kuchyním. Četa houfnic, která si vzala na paškál baterii 56. pluku, otevře palbu také. Střílí krátko, jako vždycky, strašně krátko. Všechno se třese a náš barák má z krytu jen vzhled.

Představujeme si ničivé účinky, jaké by tu měl jediný granát. Ale co dělat? Všude kolem padají střepiny stejně hustě. Muži leží natažení na slámě, zavinutí do dek, a čekají.

— Ono to skončí! vrčí Arsène.

Ale trvá to. Nepřítel si na nás zasedl. Tam dole, na pozici, necelých dvě stě metrů od nás, rozpoutává ocelové a ohnivé peklo. Tři nepřátelské baterie střílejí společně na naši. Dobře jsme je poznali po zvuku výbuchů: sedmasedmdesátky, stopětky a stopadesátky.

Jedna hodina. Musela vstoupit do akce čtvrtá německá baterie: baterie stopětek postavená napravo od nás, směrem k Cernay.

Dvě hodiny. Zdá se, že prudkost bombardování jen vzrostla. Jenže sedmasedmdesátky už náš barák neohrožují. Všechna palba se sbíhá na pozici.

Vpadne jako vichr telefonista:

— Všechno mužstvo k dělům. Vezměte si sáčky proti zadušení;³¹ posílají do okolí páchnoucí granáty.

Rozkaz nemusím opakovat. Obdivuhodně klidné, nebo aspoň obdivuhodně pevné v charakteru, obsluhy vstaly. Ta minuta je nanejvýš slavnostní. Tváře jsou vážné. Nikdo nepronesl ani slovo. Ptám se:

— Jsme připraveni?

Odpovídají mi pokývnutím hlavy.

— Tak jdeme.

U vchodu do baráku se na nás dívá, jak jdeme kolem, kapitán, který se vydává cestou k pozorovatelně, opřený o svou hůl.

— Je třeba jim ukázat, říká, že nejsme mrtví.

Ještě několik kroků. Blížíme se k nejnebezpečnějšímu pásmu. Salva…

Velím:

— A teď pozor!… Klusem!

Jeden skok! Natažení na zemi necháváme granáty dopadnout a střepiny odlétat.

— Nikdo nic?

Nikdo neodpovídá.

— Dobře. Vpřed!

Druhý skok! Stromy povalené na zem, potom rozsekané, zpřerážené střepinami, zahrazují cestu. Klopýtáme v granátových kráterech. Nikdy nedojdeme k dělu dřív, než se snese nová salva…

— Zastavit tady!

Masa muničního krytu, ještě stojící stromy a skála nás trochu chrání. Na té strašné cestě jsem se naučil znát každý kámen, každé riziko. Lehli jsme si. Tentokrát stopadesátky. Zalévá nás kamenná drť jako déšť, ocelové a dřevěné střepiny! Žádná nehoda… Honem k dělu!

V krytu si vydechneme. Stopadesátky!… Jedle padá… Máme vystřelit dvě salvy po patnácti ranách. Ptám se:

— Zamířeno, Françoisi?

— Ano…

— Po první salvě zvýšíme hned o 150. Náměr 4500.³²

Salva sedmasedmdesátek!…

— 4550… 4600…

— Jste hotovi? ptá se mě poručík, který dohlíží na baterii s klidem a sebevládou, jež vzbuzují můj obdiv.

— Ještě několik vteřin… Už to máš, Françoisi?

— Ano.

Křiknu:

— Druhé dělo připraveno!

Poručík svým jasným hlasem velí:

— Pro celou baterii!… Pal!

Stopadesátky!… Skoro jsme je neslyšeli v tom hřmění, které rozpoutala naše děla. Julien počítá rány.

— Třináct… Bum! Stopětky… Máme kliku… Čtrnáct… Patnáct…

— A teď, říkám, zvyšte o 150!… Všichni spolu ke kolům… hej… rup… rup!

Sedmasedmdesátky!… Granát před ústím!… Střílnou vletí střepiny. Ptám se:

— Nikdo není zraněný?… Ne?… Pravé kolo doprava… rup!… Náměr: 5200… 5300… 5400… Françoisi, tvoje odchylka?

— Čtrnáct.

— 194. Dobře… Připraveno!

— Pal!

Ještě patnáct ran! Šílená rychlost! Opravdová kulometná palba.

— A teď do krytu!

Padá noc… Ještě salva! Všechno se třese! Ale tady jsme ve větším bezpečí než pod kasematou, která nás může chránit jen před střepinami. Velké záblesky výbuchů šrafují šero. Až dosud německé baterie s příchodem noci mlčely ze strachu, aby je jejich zášlehy neprozradily. Ale dnes večer, v noci už úplně zavřené, si na nás zasedly dvě baterie, jedna sedmasedmdesátek, druhá stopadesátek.

Z telefonního krytu na nás volají:

— Můžete se vrátit na kvartýr.

Vracet se na kvartýr v temnotě, mezi pastmi granátových kráterů a velkých stromů povalených napříč stezkou, pod střepinami, které stále hustě padají! Lépe ještě počkat. Palba nepřítele však slábne. Když jsme sledovali rytmus bombardování, poznali jsme, že po salvě sedmasedmdesátek uplynou dvě minuty, než se ohlásí stopadesátky. Dvě minuty, to je téměř dost na to, aby se člověk dostal z nejnebezpečnějšího pásma! Vyrazíme. Ale v hustém stínu se nedá odejít ve skupině, aniž se čekáním jeden na druhého ztratí drahocenný čas. Každý se tedy rozběhne, jak sám uzná…

— Pozor, stopadesátky!… Teď sedmasedmdesátky… jedna… dvě… tři… čtyři… Honem!

Prcháme. S Françoisem jsem hned dosáhl prudkého svahu, který se za baterií řítí do úžlabí. Padlá jedle!… Hlavou, lokty rozhrnuji její hrubé větve… Honem… Sesunu se na skálu! Jaká hustá noc!… Běžím přes suť. A náhle mě telefonní linka chytí za hrdlo, v plném běhu mě převrátí. Protáhnu se… běžím. Větev mi poškrábe tvář… Spadnu do zákopu… nejspíš do latríny!… Musím být celý od výkalů… Stopadesátky! Ale už jsem daleko. Střepiny bzučí… Ještě dva skoky a na blízkém svahu se mi okna baráku ukážou jako dvě velké svítící oči otevřené do noci.

Tam nahoře mě čekají. Všechny obsluhy už dorazily. Uf!

Na blízkém obvazišti ošetřuje vojenský lékař muže od čtvrtého děla, zasaženého střepinou granátu do zápěstí. Několik sedmasedmdesátek, které jako dnes ráno zavadí o střechu baráku, dopadne ještě do úžlabí. Konečně ticho!

— Jaký Nový rok! říká François.

Jeden z telefonistů napočítal víc než sedm set granátů!

— Sedm set?

— A to aby zranili jednoho jediného člověka.

— To je klika!

— Jo.

— Ale zítra to začne znova.

— Určitě.

— A co pak?…

2. ledna 1916.

Ranní hodiny jsou vždycky klidné. Využil jsem těch okamžiků, kdy se dá chodit lesem sem a tam téměř bez rizika, a vyšel na pozici podívat se — což jsem včera nemohl —, jestli něco z opevnění mého děla nedostalo zabrat.

Kryt proti bombardování a kasemata jsou pod závalem větví, který střepiny nadělaly v korunách okolních stromů, zázrakem neporušené. Střepiny jen rozsekaly kulatinu.

Ale všude kolem, jaká zkáza! Za několik hodin to strašné bombardování změnilo tuhle krajinu tak, že v ní moje oči udiveně marně hledají linie a tvary, které jim už byly důvěrně známé. Před námi, tam, kde se vršil temný les s dlouhými rovnými kmeny, se teď nad nestvůrným ježením nestejných kůlů, které vyhrožují nebi, otevírá dokořán rovina, rovina se svými vodami, lesy, lučinami a městy, až tam dolů, za řeku, až k úpatí Schwarzwaldu. Tu a tam se ještě tyčí strom, nahý, zbavený větví, žalostný, jen s chocholem zeleně na vrcholku.

V téhle hodině nás nepřítel vidí; vidí masy našich kasemat a snad i rozeznává v temných střílnách ústí našich děl. Je třeba uznat, že včerejší den je pro nás pohroma. Jak je teď vidět, je baterie odsouzena ke zničení.

A sám, zahleděn do toho ležícího lesa, který mě dojímá jako bojiště poseté mrtvými, uvažuji o naší nejbližší budoucnosti a krčím rameny.

— Co můžu dělat?… Když je tohle místo, které mi bylo určeno!

Kapitán dal rozkaz nechat pozici ve stavu, do jakého ji přivedlo bombardování. Nebude-li to absolutně nutné, dnes nebudeme střílet. Doufá se, že se tím mlčením nepřítel zmate? Je na to ještě čas?

Využijeme těch drahocenných okamžiků oddechu a vyhloubíme u kvartýru do boku hory úzké zákopy, kde obsluha každého děla najde méně nejistý kryt než mezi prkennými stěnami baráku. Kopeme zuřivě. Z úžlabí stoupají velké mraky a honem nás zahalí hustou mlhou, která se srazí na jedlových větvích a padá na pracující v těžkých kapkách vody.

V okolí začne pálit pětadevadesátka.³³ Okamžitě otevřou stopadesátky pravidelnými salvami palbu na naši baterii. Střepiny sem až zalétají a sekají jedlové větvičky. Kryjeme se, jak se dá, v základech zákopů, které jsme právě vykopali.

Jaký život!

Když příval přešel, vrátíme se k práci. Ale baterie Rimailho³⁴ postavená napravo od nás vypustí salvu granátů a na pozici začne bombardování znovu. Jakou strašnou roli obětního beránka, na nějž se svalují všechny hříchy francouzského dělostřelectva, tu tedy budeme hrát?

Pětadevadesátka a baterie Rimailho už dávno umlkly, a nepřátelské houfnice pořád střílejí. Pomalejší než včera a metodičtější, bombardování trvá do večera.

Když se konečně rozhostil klid a noc se zavřela, jak jsme spolkli menáž ještě vařící, natáhli jsme se na slámu, a abychom zapomněli na všechny své bědy, děláme si kratochvíli z toho, že rozpovídáme našeho mezkaře Philippa. Zná fantastické historky o strašidlech.

— Ten dědek, říká nám, byl čaroděj. Dobře se to vědělo. Jak se patří, když umřel, přišel si pro něj čert. Ale jeho děti byly u toho. Nechtěly ho nechat odvést. Čert držel nebožtíka za nohy a děti za hlavu. Každý tahal na svou stranu…

— Jak vypadal, ten čert? ptá se Prosper.

— Jako vždycky! Má rohy, vousy a kravské nohy.

— Tys ho viděl?

— Ne, ale znám lidi, co ho viděli.

— No a co ten starý čaroděj? říká François.

— Ach ano, ten starý čaroděj…, chopí se toho Philippe… Kdepak jsem to byl, u toho starého čaroděje?

— Čert ho držel za hnáty.

— Jo… A ti druzí ho tedy drželi za hlavu. Nedokázali ho odtamtud odtrhnout. Tak jedno z dětí běželo pro faráře… Farář nechtěl přijít… Dobře věděl, že ten chlapík byl čaroděj… Nakonec ale přišel… A tu čert odešel komínem…

Jedna z našich horských baterií začala střílet. Hned se stopadesátkové granáty začnou znovu snášet po třech. Je třeba vstát, nazout dřeváky a hledat kryt v zákopech, které jsme dokončili a jen zběžně zakryli drobnou kulatinou. Prší, a zatímco drtivé rány stopadesátek rozechvívají hustou temnotu a zvuk se přelévá do hloubi lesa v těžkých temných vlnách, přikrčeni jeden k druhému pod vodou, která odkapává mezi kulatinou, posloucháme Philippa, jenž se přenesl do své báchorečné Bretaně a nemůže přestat.

— Je to jako s „mužíčky“.

— S „mužíčky“? Vypravuj nám to.

— Stalo se to jednomu sedlákovi, kterého znám. Potřeboval někoho, kdo by mu posekal hlodáš³⁵ na jeho poli… Ale byla to špatná práce… A pak bylo to pole zakleté… Nikdo na něm nechtěl pracovat. Nakonec se přihlásí nějaký nádeník s velkou krabicí… Řekne sedlákovi: „Posekám vám ten váš hlodáš a bude to hotové ještě do večera.“ — „Do večera? říká sedlák. To není možné!“ — „Bude to hotové! Kolik mi dáte?“ — „Tolik!“ — „Dobře, platí.“ A pak si šel lehnout pod strom… Po dvou hodinách přišel sedlák podívat se, jak práce pokročila. Nádeník pořád spal pod svým stromem. Tak chtěl sedlák vidět, co je v té krabici… Otevřel ji… Vyšlo z ní přes sto „mužíčků“.

— Mužíčků?

— Ano!… „Mužíčků“… Takhle velkých! Běhají po poli… Za deset minut všechno posekají, a pak se vrátí do své krabice. Tu se nádeník probudí… Vidí, že sedlák krabici otevřel… Rozzlobí se a řekne mu, že ho brzo potká neštěstí…

Houfnice už nestřílejí.

— Vraťme se, říkám. Je tu zima.

—… A taky že ano, dokončí Philippe, zatímco se zavinujeme do dek. Do týdne mu chcípla kráva, která měla cenu víc než čtyřicet pistolí!…³⁶

3. ledna.

Prosper mi třese nohama:

— Hej! Veliteli děla!

Je po osmé a já ještě podřimuji.

— Co?

— Jdu shora. Na kasematu dopadly dvě sedmasedmdesátky.

Vyskočím… Vzbudím Françoise. Oba běžíme na pozici. Dělo je neporušené. Jeden granát přerazil dvě kulatiny, které obrubovaly střílnu, a vrhl jejich úlomky na hlaveň. Druhý přerazil jednu z posledních jedlí, které ještě maskovaly naše stavby, a odštípl kus kasematy. Škoda je nepatrná. Celková pevnost našich krytů není ohrožena. Pár hodin práce, myslím, bude stačit, aby se všechna ta škoda spravila.

Poslední bombardování znovu změnilo vzhled krajiny. Tentokrát granáty nezabloudily před baterii. Všude okolo děl vyhloubily obrovské krátery a pokácely jedle a buky, které ještě zbývaly, jeden na druhý. V té spleti větví se přístup k dělům stává čím dál obtížnější. Protože v ranním klidu otevře palbu francouzská baterie, spěšně odcházíme, jisti, že tu střepiny začnou co nevidět zuřit.

Ještě jsme nedošli k baráku, a na pozici už začíná bombardování. Philippe sedí na kamnech, která ještě nikdo nestačil zapálit, a pláče. Ptají se ho:

— To moje mezkyně… zakvílí.

— Tak co?

— Dostala střepinu do boku…

— Kdy?

— Včera večer, nejspíš…

— Je mrtvá?

— Ne. Pokusím se ji dovést až do Bitschwilleru. Chudák herka!

Tři hodiny. Bombardování pozice se přerušilo sotva na hodinu kolem poledne. Ale od poledne začíná znovu ta pekelná demoliční palba, kterou na nás nepřítel vedl předevčírem a v níž se stopadesátky mísily se stopětkami a sedmasedmdesátkami, a nutí nás opustit barák a uchýlit se do našich zákopových krytů.

Půl čtvrté. Bombardování trochu polevilo. Dvě německé baterie ještě střílejí. Podporučík volá:

— Velitelé děl první čety?

— Tady.

— Budeme střílet.

Ze všech sil tajíme svou úzkost. Žádnému z nás se nezachvěje hlas.

— Prvky?

— Tady jsou… Ostatně jdu s vámi.

Rukou dám svým lidem znamení. Bez nehody dojdeme přes stále neprostupnější polomy k dělu. Palba houfnic úplně uhasla. Určitě budeme mít čas vypustit na B… svou první salvu dřív, než se nepřátelské baterie probudí. Potom… bude se muset spolehnout na naše štěstí. V necelých dvou minutách třicet granátů vyvržených dělem dopadlo tam dolů, na B…

Pod ještě neporušenou ochranou krytu proti bombardování jsme čekali ocelovou potopu, a nepřítel jako celou odpověď poslal jen čtyři granáty, které se všechny čtyři ztratily v úžlabí za baterií.

Tu poručík velí:

— Cíl A… 24 granátů. 3450… 3550… 3650… 3750. Po šesti, kosit! Pospěšme si, je dobrá chvíle.

To pobídnutí je zbytečné. Vedeme na označený cíl zničující palbu.

— To je úžasné, neodpovídají, říká François.

Julien krčí rameny:

— Mají prázdný muniční vozy.

— Cíl C, velí poručík.

Ještě třicet granátů, rychlopalbou. Potom procházejí jeden po druhém obsluhy přede mnou a vsunou se do krytu proti bombardování. Vcházím vždycky poslední do té úzké slepé uličky, kde se člověk nemůže pohnout, abych snáz dostával rozkazy. Dvě děla, která jsou pozadu, první a třetí, ještě střílejí. Julien hledá svou lavičku.

— Tak dělej, říkám, pospěš si a pojď dovnitř.

Jak se, shrbený, sunu pod kulatinu také já, vrhne mě strašný výbuch proti skalní stěně. Vcházel jsem pozpátku. Velký záblesk, který vyrazil ze dveří kasematy, mi zavadil o tvář. Obklopí nás melinitový kouř. Přelomená kulatina se zřítila ke vchodu do krytu k mým nohám.

Jedna vteřina uplyne… dvě vteřiny…

Vysunu hlavu a trup ze zákopu, abych nahlédl do kasematy. Na jazyk mi stoupá klení… Přidušeným hlasem se mě François ptá:

— Co?

Ve vzduchu zavyje granát… Vrhnu se vzad. Přelétá…

— Dělo je rozmlácené, říkám.

V té vteřině se mi moje dělo ukázalo s proraženým štítem, přeloženým jako roh kartonového listu, s rozdrcenými ručními koly a mířicími přístroji, pod tíhou kulatiny, kterou výbuch přerazil a která se zřítila na hlaveň a na její plášť — ještě vzpřímené na svých kolech, ještě hrozící rovině a jako ještě živé.

Mezi dvěma přívaly jsem běžel k telefonnímu krytu:

— Druhé dělo! Už nestřílí… Rozmlácené! Ohlaste to!…

Palba nepřítele, dnes večer strašně přesná, je pomalá. Mohl jsem bez velkého rizika poslat na kvartýr svoje obsluhy, které jsou tu v téhle hodině k ničemu.

Šel jsem se dát k dispozici podporučíkovi. Nepotřebuje mě, a tak jsem se hned vrátil ke své obsluze do baráku.

Oddechneme si. Je teplo.

— O tři vteřiny později, říká Prosper… nějaký zánět… zaseknutá nábojnice… a byli jsme v tom všichni!…

Nikdo neodpovídá. Ale Julien, který právě otevřel jedny z novin, co Philippe přinesl z Bitschwilleru, říká:

— Poslechněte si chvilku:

Čte:

„Včera vál nad Paříží vítr s jistou prudkostí. Co tašek vytržených ze střech! Co obrácených deštníků! Chodci, kteří spěchali na novoroční návštěvy, silně hudrovali. Nicméně byla hlášena jen jedna jediná nehoda nějakého významu: v Rue de la Roquette spadla na chodník hlavice plechového komína… plechového komína, sic… který se tyčil nad domem s číslem 138…“

A Julien dodá:

— Vidíte, že tam dole není lépe než tady!

Krčíme rameny.

Když německé dělostřelectvo konečně umlklo, šel jsem se v noci s poručíkem a se zástupcem vrchního mechanika podívat, v jakém stavu je moje dělo. Za svitu elektrické lampy, kterou pečlivě zastíráme před nepřítelem svými plášti, jsme mohli zjistit, že po velmi důkladných opravách by dělo 1233 mohlo znovu střílet.

Dnes večer je zima. Tam dole, v jasném vzduchu, se města a vesnice v rovině třpytí planoucími světly. Jako oči, které se nám posmívají.

— A pomyslet, že máme námořní děla, která by ty lampiony tak dobře uhasila!… mumlá poručík.

A zuřivě vrčím:

— Ach, ti svinští darebáci! To si z nás přece musejí dělat pr…, když takhle každý večer svítí přímo pod naším nosem!

4. ledna.

Den neobyčejného slunce, modrého nebe a ticha. Vychutnáváme každý jeho okamžik.

Říká se, že změníme pozici… Říká se, že divize, ke které jsme patřili, je rozpuštěna a že generál, který jí velel, nahradí zabitého generála Serreta.³⁷ Měli bychom být přiřazeni k 66. divizi a zůstat tady jako stráž úseku. Ty zvěsti se probírají. Jedni už litují kočovného života pochodových divizí; druzí, utrmácení pobíháním z jednoho bodu fronty na druhý, hledí s potěšením vstříc stálejšímu postavení.

Vůbec jsme si nepředstavovali, co se dělo v Bitschwilleru, kde jezdci a koně kvartýrují v blátě po břicho, zatímco tady se pro baterii hraje drama, v němž jsou sázkou naše životy. V Bitschwilleru se vrší hlášení na hlášení kvůli té skutečnosti — mimochodem dosud špatně prokázané —, že jeden muž od 44. pluku prý potřísnil výkaly oj vozu 56. dělostřeleckého pluku.

Úřadům tam dole je samozřejmě jedno, že sem dopadlo už přes dva tisíce granátů. Stíhají svými blesky jednoho nečistého kanonýra.

Dnes v noci mají přijet odvézt moje dělo. Přes den jsme je nemohli uvolnit zpod trosek a vytáhnout z díry, v níž je ještě pohřbené. Vzduch byl příliš průzračný; nepřítel by mohl vidět každý náš pohyb. Muselo se čekat na tmu. Doufali jsme v jasnou noc, kdy by naše práce byla snadná. Ale se šerem zahalila horu mlha, takže je v tuto hodinu temnota hluboká a my se ve zpustošeném lese rveme se spletí větví a kmenů, mezi pastmi, které nám pod nohama otvírají granátové krátery. Je třeba bojovat s dřívím. Voláme na sebe:

— Jsi tam, Léone?

— Jo.

— Jsi na cestě?

— Ne…

— Cesta je zatarasenější než zbytek lesa, prohlásí Petit.

— Tudy! Tudy! zavyje konečně François, který dosáhl kasematy a snaží se nás svolat hlasem lovce svolávajícího psy.

Někdo zakleje. Rozsvítí se elektrická lampa. Čtyři hlasy zavyjí najednou:

— Zhasni to!… Zhasneš to?… Němčouři tě vidí!

François pořád volá.

— Tudy! Tudy!

Konečně je tu temná masa zřícené kasematy! Hned, mlčky, s uchem na stráži, odhazujeme jeden po druhém daleko od děla přeražené kmeny. Ve tmě nám ostrá dřevěná vlákna vnikají do masa rukou a zápěstí. Práce je dlouhá a trýznivá. Jenže když je dělo uvolněné, zbývá ještě to nejobtížnější. Je třeba dostat dělo z díry, na jejímž dně leží. Ještě pojede po kolech; vytáhneme je ven, ústím napřed, a svah si zmírníme kameny a přeraženou kulatinou.

Na kladky u ústí jsme upevnili provaz od píce. Zatímco Léon, Mathurin, Petit a já budeme táhnout za provaz, Julien bude tlačit u pravého kola, Prosper u levého a François se bude ramenem opírat o závěr.

Ptám se:

— Jste připraveni?

Julien nám klade na srdce:

— Hlavně, jakmile dělo trochu vyjede na kulatinu, snažte se nepustit. Dokázalo by nás rozmačkat, kdyby spadlo zpátky.

— Nepustíme.

— Tak jsou všichni připraveni?… Pozor!… Pozor!… Zaber!

Pod naším úsilím najela kola na svah. Ucítili jsme, jak se těžké ocelové dělo trochu zvedá k nám.

— Pozor!… Nepouštějme! Pozor!… Zaber!

Tentokrát se dělo nehnulo. Začneme znovu. Nepostoupí ani o centimetr. Co se děje?

— Myslím, že se zaseklo kolo, říká Prosper.

— Nikdy to nahoru nedostaneme, vrčí François. Příliš těžké…

Nakloněni dozadu, zapřažení do provazu vší silou paží, cítíme, jak nás ta tíha pozvolna přemáhá. Pozvolna nám svaly povolují.

— Uhněte, volá Léon na muže, kteří drží kola a jejichž hrubý dech slyšíme. Ono to sjede zpátky!…

— Nepouštějte! volá Julien.

Nakonec nás tíha strhne a dělo sklouzne na dno díry.

— Svinstvo!

— Při takovém kutilství v téhle tmě si něco zlámeme, říká François. A pak, nemáme na to dost lidí. Nahoru to nevyjede nikdy.

Musíme jít do baráku pro muže na posilu a pro pevnější provaz. V patnácti, se spojenými silami, vytáhneme konečně dělo z kasematy.

Tam dole se mlhy, které se před chvílí rozkládaly po rovině, rozptýlily a odhalily všechna alsaská světla.

Pomyslet, že nepřítel bombarduje Dunkerque, bombarduje Nancy — dnes s tím začal — a že my ty ohně neuhasíme!… Zuřím…

— No tak! říkám. Nemáme tu už co dělat. Vraťme se.

5. ledna.

Den studených mlh, které splétají mezi větvemi lesa neprůhledné gázy.

Kamna hučí. Zlatníci tichounce pilují. Čtyři manilkáři, sedící po turecku na svých slamnících, dohrávají rozčilenou partii.

— Proč jsi tu manilu přebil?³⁸ zavyje jeden z nich. Proč jsi ji přebil?

Oslovený se pustí do zmatených a překotných vysvětlování. Ale ten druhý vyje silněji:

— Na to se tě neptám. Proč jsi tu manilu přebil?

Nepustí se do sebe? Ale ovzduší se rychle vyjasní. Je tu vlaho.

Několik granátů dopadlo v noci a jeden z nich znovu lehce načal kasematu čtvrtého děla.

Dlouhý a bezútěšný den. Kouří se, čte se, cpou se kamna, spí se. Za šera začátek požáru. Po baráku se rozšíří štiplavý pach spáleného hadru.

— Kdo si to tam opaluje chlupy? křičí Julien.

Ten muž usnul při čtení. Svíčka, skoro už strávená, spadla z drátěného závěsu do slámy a zapálila ji. Julien spáčem zatřese.

— Hej, ty! Kamaráde! Hoříš!… Tys to necítil?… Válej se… Tak, je to uhašené. Máš spálený zadek kalhot… Nemáš upečenou půlku?… Jde to?…

Často se v naší nynější mizérii najdou tady, když se noc zavřela a když se na hoře a v rovině rozhostilo ticho, hodiny opravdové blaženosti. Ach, jak člověk miluje život, když ho málem ztratil! Když se nervy uklidnily, když se od nás nebezpečí na chvíli vzdálilo a nebezpečné hodiny dne se ve večerním klidu jeví už jen jako vír zlých snů, který je už daleko, jaké je štěstí, v naprostém odpočinku údů, pohroužit se jedině do sladkého pocitu žití, cítit, jak proudí krev, cítit, jak se chvěje hruď, cítit se teplým tělem pod dekami ve studeném ovzduší noci. A snad je to jen krátká úleva!… Zítřek může přinést to definitivní.

Zítra!… Ale ještě tolik hodin zbývá prožít, než přijdou ty pozdní zimní úsvity! Zítřek je daleko. A pak na něj člověk skoro zapomene, zapomene na válku, na hrozbu, prodlévá u svítivých výhledů do budoucna… Mysl se převaluje v kalných a sladkých myšlenkách.

7. ledna.

Opět ticho. Zdá se, že operace podniknutá proti hartmannswillerské hoře je u konce. Mnoho nám nevynesla. Na téměř celé útočné frontě se zase nacházíme ve výchozích zákopech. U R… nás palba nepřátelského dělostřelectva přinutila vzdát se dobytého terénu, ještě nedokonale upraveného. Udržujeme skálu H… a s ní několik set metrů země. Co do úlovku v lidech, to se asi vyrovná: třináct set neraněných německých pěšáků zajatých při prvním útoku; dvanáct set našich, kteří byli téže noci obklíčeni a padli do zajetí.

Ještě jedno marné úsilí proti té krvavé hoře. Proč se o její držení z obou stran přou s takovou zuřivostí? Řekli mi, že Hartmannswillerkopf ovládá Cernay, Mulhouse a celou nížinu; že je jejím flankováním a kaponiérou³⁹ a že na jeho držení závisí celek vojenských operací směrem na jih.

Všechny francouzské baterie, které obsazují hřebeny, nepřítel v průběhu těchto posledních bojů strašně zaměřil, stejně jako tu naši. Ani jedna z našich pozorovatelen neušla bombardování. Jak mohli Němci takto poznat všechny naše pozice? Špionáž, důležité plány ukořistěné na našich zajatcích? Nevíme. Ale většina zaměřených baterií využívá klidu, který už víc než osmačtyřicet hodin na hoře vládne, a mění pozici.

Tři naše děla, mezi nimi i moje — protože v noci nám přišel jeden kanón —, se přesunou, zatímco čtvrté zůstane zde a zakope se tu. Na zřízení nové pozice nám nabízejí pomoc čtyřiceti teritoriálů.⁴⁰

Za dvacet minut jsem lesem, se svou obsluhou, dosáhl nového palebného postavení. Už tu a tam přišly granáty les prořídit. Přesto je tato pozice lepší než ta druhá. Záhyb terénu naše děla zakrývá a nepřítel může svými granáty odlesnit hřeben před námi, a přitom naše děla neodkryje.

Zatímco teritoriálové ve spěchu vyměřují stezku, která povede k chatrči a bude se co nejvíc vyhýbat pásům, jež nepřítel soustavně ostřeluje, převzal jsem ten kout lesa, v němž bude pokračovat tak špatně začaté drama. Padesát metrů od místa, kde se zvedne kasemata mého děla, se do boku hory otevírá podzemní štola. Patrně tam kdysi někdo zkoušel průzkumný vrt. Ta úzká chodba se dlouho vine. Sehnutý — protože klenba je nízká —, s Françoisem, Julienem a Léonem za sebou jdu první a cestu nám osvětluji kuželem bílého světla, které vrhá moje elektrická lampa. Pod nohama nám dunivě zní podlaha, která zakrývá asi nějaký pramen. Počítám kroky… sedmdesát pět, osmdesát… Všichni žasnou.

— Krásný kryt proti bombardování.

— Ať jich pošlou, kolik chtějí!

— Je nad námi víc než deset metrů skály!

Z klenby kape voda. Netopýři s jemnými křídly, podobnými listům javoru klenu, visí ze skály, zachycení jedním drápkem. Tady už není slyšet dělo. Je tu vlažno; vládne tu žluklý, tísnivý pach; dýchá se špatně. Devadesát dva kroky… devadesát tři…

— Konec!

— To je krásná díra, prohlásí Julien.

— Až přijde pořádná kufrovačka, můžeme se uchýlit sem.

Potíž je v tom, že vchod té štoly je od palebného postavení pořád ještě příliš daleko, než aby nás zbavil povinnosti postavit u kasematy kryt proti bombardování.

Teritoriálové už vyklidili místo, kam postavíme svůj nový kanón. Zatímco oni staví jednu ze stěn z kulatiny, kreslíme plány toho opevněného zákopu, na jehož pevnosti bude snad záležet náš život. Ale právě na místě, kde ho je třeba vyhloubit, aby ho kasemata chránila a aby kmeny, jimiž bude přikryt, zaručily bezpečnost kasematě, byly zřízeny latríny opuštěného kvartýru, jehož chatrné prkenné boudy nepřátelské granáty prostřílely a zčásti spálily.

— Tak to, zvolá Julien, je ta největší bída! Latrináři!…

— A přesto se právě tady musí udělat kryt, konstatuje Petit.

— Ano.

— Tak co?

— Tak…

— Tady není na vybírání, prohlásí François. Jde o naši kůži.

Ptám se:

— Kdo v sobě cítí odvahu?

Prosper si tu práci prohlédne a ucpe si nos.

— To smrdí!…

Ale François pokrčí rameny:

— Vždyť je to pořád jenom h… Jednu polovinu vyvezu já.

Petit se rozhodne:

— A já druhou…

François vezme lopatu a prohlásí:

— Mažte odsud… bude to smrdět!…

Vzdálíme se.

Françoisem zmítá nevolnost a tu nechutnou práci musel velmi brzy vzdát. Vystřídá ho Petit.

Když za soumraku odcházíme ze stavby zpátky do chatrče, otevře nepřítel palbu na baterii 56. pluku, na naši sousedku, za níž stezka prochází. Střepiny bzučí; člověk pospíchá přes kamení.

Kvartýr zaplavily vši a Arsène tvrdí, že je mám jako je má on sám, jako je má jeho soused a soused jeho souseda.

— Já bych je přece cítil, k čertu!

— Máš je…

— Nemám!

— Flašku šampaňského, že je máš?

— Platí. Ruku na to!

Svléknu se. Arsène rozsvítil dvě svíčky. Pečlivě prohlíží moji košili a flanelový nátělník. Vrčí:

— Von je nemá, ten dobytek! Jednu malou, jen jednu malou… úplně maličkou…

Není zrovna teplo; ztrácím trpělivost:

— Už jsi hotov?

— Jen jednu docela malou, opakuje Arsène.

Ale nakonec se musí přiznat, že je poražen. Vrátí mi věci.

— Ty prase! řekne, vši nemáš. Prohrál jsem.

Vítězně, ale drkotaje zuby, se zase obléknu.

8. ledna.

Počasí se v noci náhle změnilo. Nasněžilo. A nad bílými horami vládne v tuhle hodinu krásné jasné nebe. Za prvního rozbřesku naše těžké baterie dlouho hřměly. Nepřítel odpověděl. Potom všechno umlklo a nad lesy se rozprostírá světelné a chladné ticho.

Z mezkové stezky, po níž musíme jít dlouho, než se dostaneme na nové pozice, a kterou by nepřítel odkryl, kdyby mu ji chatrný umělý plot jakž takž neskrýval, je za dolinami a hřebeny, kde bukové lesy nabírají nafialovělé odstíny, vidět, jak se v dálce rozkládá nížina jako mapa a ztrácí se v modrých mlhách nevyslovitelné jemnosti. Na opačné straně, směrem k Francii, mezi mraky, které se hrnou z hloubi západu, temné a zkroucené jako dýmy obrovských požárů bičované větrem, je nebe zelené, bledě zelené jako emailová glazura. Sníh na jedlových větvích svařuje haluze a větvičky dohromady a dělá z nich pod jejich neposkvrněným nákladem těžké palmové ratolesti, prohnuté jako stříška.

S pomocí teritoriálů jsme porazili jedle a buky tak těžké, že navzdory klouzavému sněhu, který dopravu usnadňuje, se na silná lana musí zapřáhnout třicet lidí a padesátkrát se nadechnout a zabrat, než se stromy dostanou až na palebné postavení. Chceme postavit pravou pevnost.

Zpocená a zadýchaná obsluha se chvílemi v té hrubé dřině zastaví, aby zabrblala.

— Budeme se dřít jako galejníci, abychom za týden odešli.

— Odejít!… Té práce by mi nebylo líto, kdyby na jejím konci byl odchod, zavrčí François.

— Kolik kasemat ještě budeme muset postavit, než ta válka skončí? řekne Prosper.

— Ach, taková bída!

— Při tom proklatém sněhu má člověk nohy jako bez citu.

— Mám litr vody v každé botě, zakvílí Julien.

Z obou stran začíná bombardování znovu. Granáty našich těžkých baterií, postavených na dně úžlabí, se zdají hřeben míjet tak těsně, že se člověk každou chvíli bojí, aby neuvázly ve vrcholku nějaké jedle. Střepiny ran, které nepřítel určil baterii 56. pluku, letí až sem, šlehají jedlové větve, otřásají sněhem, který padá jemným prachem.

Práci jsme nepřerušili. Teprve k polednímu opouštíme pozici, abychom se šli najíst; jídlo nás má čekat v chatrči. Ale v zatáčce, kterou dělá stezka vyměřená předevčírem teritoriály, aby se pod vysokou skálou spojila s mezkovou stezkou, právě otevřel granát černou díru a okolní sníh zastříkal hlínou. Napříč cestou padl strom. Rozbíháme se. Pod našimi kroky dělá tající sníh s červenou horskou hlínou krvavé bahno. A najednou, aniž jsem zaslechl jakékoli zahvízdnutí, vyletí přede mnou, dvacet metrů daleko, sníh a kamení z cesty. Petit, Julien a François se překulili na zem. Granát dopadl téměř na ně. Měl jsem jen tak tak čas poklonit se roji střepin. Jsou zabiti, ranění? Běžím k nim; chci vykřiknout… Zvedají se… běží; běžím za nimi! Za námi vybuchne granát. Na klesající cestě, mimo ostřelovaný pás, se nakonec zastaví, celí bez dechu, v krytu skály, která se nad zalesněným úžlabím zvedá jako předhoří.

Všichni tři jsou pokrytí hlínou a bahnem, velmi bledí. Ptám se:

— Nic se nestalo?

Zavrtí hlavami, že ne.

— Bylo to tak tak, kamaráde! zamumlá François sám k sobě.

Julien udělá komickou grimasu:

— Zase jeden, co nebyl šitý na nás! Nedostal nás! Viděls to?…

Ale Petit, který si prohlíží přilbu, kývá hlavou:

— Moje helma to dostala… a ránu jako hrom!

Když je menáž snědená, musí se zpátky do práce. Nesmíme ztratit ani okamžik. Musíme být ve velmi krátké lhůtě schopni střílet.

Zatím zajišťuje palbu čety samo první dělo, které tu zůstalo ve své kasematě, jíž se bombardování ušetřilo. Houfnice stopadesátky kropí mezkovou stezku pořád střepinami. Je slyšet duté výbuchy, které zní až do srdce hory. Chceme se vyhnout místu, které nám dnes ráno málem bylo osudné, a tak sestupujeme na dno úžlabí, abychom pak zase vystoupali. Jak se po čtyřech vzdalujeme, začnou na pozici znovu dopadat velké granáty. Klouzajíce po svazích, setřásajíce při průchodu na sebe sníh, pod nímž se jedlové větve prohýbají, mimo každou vyšlapanou cestu, velkou obchůzkou jsme došli k té baterii horských pětašedesátek,⁴¹ jejíž salvy, drtivé jako dávky z kulometu, už několik dní slyšíme za sebou. Právě teď, v polotmě kasemat, střílejí bez oddechu ta podivně drobná děla, která dělostřelci obsluhují vkleče. Jejich hlas je kratší a ještě nepříjemnější než hlas našich. Zastavili jsme se na okamžik, abychom se vydýchali. Odtud je vidět malé sedlo, které zaujímá naše baterie, teď už holé, a po němž se vlečou velké dýmy granátů. Tam dole nepřítel opakuje bombardování s velkým orchestrem jako 1. a 4. ledna. Není slyšet nic než dutý rachot, v němž se mísí výbuchy stopětek, stopadesátek a šrapnelů sedmdesátsedmiček, jejichž žlutavé chomáčky je odtud vidět, jak se otírají o hřeben.

Po celé délce linií teď kanonáda zuří. Blízké výbuchy otřásají vzduchem; z větví padají velké balíky sněhu a odlehčené větve se pak dlouho kývají.

Nepřítel určitě zaútočil.

Do večera jsme na kasematě pracovali s neklidnými teritoriály, kteří naslouchali zvukům ve vzduchu pod roji oceli, přilétajícími z příliš velké dálky, než aby byly skutečně nebezpečné.

Za šeření bombardování pozvolna slábne. Kanonáda uhasla úplně ve chvíli, kdy se vracíme na kvartýr.

Před chatrčí stojí pět mužů, nehybní, s rukama svěšenýma, a hrůzou mlčí.

Svah je prudký a my se zadýcháváme, ale přece zrychlujeme krok, protože v bolestných maskách svých kamarádů, v jejich vyjevených očích čteme nějaké neštěstí. Arsène na mě udělá velké gesto rukama. Ptám se:

— Co se stalo?

Kývá hlavou:

— Takové odpoledne! říká mi. Muselo se střílet… Rozkaz od nadřízených!… Ach, ti toho na nás nalili!… Bélivier je zabit!

— Zabit!

— Když šel na telefon pro rozkazy… Časovaný granát… S rozťatou lebkou — zemřel teprve teď!… Je zázrak, že tam celá obsluha třetího děla nezůstala!… Byl jsem s nimi v krytu… Palbu otevřelo třetí dělo… Teď nás vidí… Vedli na kasematu třetího děla palbu na zničení… Rány se téměř neodchylovaly… Kanón je zničený… Byli jsme v krytu proti bombardování; pět nebo šest jich na něj spadlo. Nakonec se sesul!… Dostali jsme na tělo kameny, kulatinu… Dusili jsme se!… Melinit⁴² nebo plyny!… A pak nám porazili jedli, která zatarasila vchod… A přece se muselo vylézt… Byl zrovna nejsilnější nápor bombardování… Sedmdesátsedmičky… osmdesátosmičky…

— Uchýlili jsme se k telefonu. Divím se, že po cestě nikdo nezůstal!… Hele… nesou Béliviera…

V nastávající noci skutečně vidíme, jak od pozice schází troskami lesa, mezi zlomenými, rozdrcenými kmeny, dvojice mužů s nosítky. Položí je u nás na stezku. Všichni smekneme. Obsluha zabalila tělo svého velitele děla pečlivě do šedohnědé stanovky. Trčí z ní jen jeho nohy obuté v těžkých zákopových botách. Jak dojemný je ten okamžik! Lepeck, nejlepší přítel mrtvého, pláče. Chtěl by Béliviera ještě jednou vidět. Ale k čemu odkrývat ten tragický a zkrvavený obličej?… Rozmluví mu to. Opakuje:

— Chudák starý! Chudák starý Bélivier!

Kapitán i poručík, oba hluboce dojatí, stojí tu mezi námi. Mlčíme. A protože se tělo musí odnést až k vozatajskému vozu, který je dnes v noci odveze do Bitschwilleru, kde mu zítra vystrojí slušný pohřeb na vojenském hřbitově, dává kapitán velmi prostě a hlasem, který se trochu chvěje, našemu kamarádovi poslední rozloučení.

Dva muži se s nosítky vzdalují. Provázíme je očima až k zatáčce stezky.

— Poslední velitel děla z mobilizace, zamumlá někdo.

— Ta prokletá baterie jich spotřebovala, velitelů děl!

Bélivier byl krásný velký chlapec s pravidelným a chladným obličejem. Mlčenlivý, vnášel do své služby jistou tvrdost a nepřipouštěl u svých lidí ochabnutí, jemuž se sám vždycky dokázal vyhnout. Nepoznal jsem dokonaleji odvážného člověka. Jaký obdivuhodný typ vojáka s ním mizí!

A je to tak! Patnáct měsíců bídy a nebezpečí bez jediného škrábnutí, a dnes večer blesková smrt!…

9. ledna.

V noci napadlo mnoho sněhu. Na rozvrácenou pozici hodil velký rubáš. Pod zřícenými kryty, pohřbená pod tím bílým prostěradlem ve velkém tichu, zdá se dnes ráno baterie mrtvým člověkem. A já myslím na Béliviera, jehož rubáš není tak neposkvrněný!

Svírá mě nevýslovná úzkost…

11. ledna.

Bélivier byl včera pohřben v Bitschwilleru. Nemohl jsem jít na jeho pohřeb. Té přízně se dostalo jen nejstarším poddůstojníkům a obsluze prvního děla. Já jsem tu musel zůstat, abych dohlédl na stavbu nových kasemat a dal provést palbu, kdyby se po nás nezbytně žádala rána z jednoho ze dvou děl, která nám zůstala.

Nepřítel včera pětkrát zaútočil. Vzal nám zpátky jeden z posledních dobytých kousků: skálu R…

16. ledna.

Dalších pět dní uběhlo v nebezpečném chození sem a tam po stezce, která spojuje kvartýr s novou pozicí a kterou nepřítel pořád bombarduje.

Ten bídný život tedy nikdy neskončí?… Ani jediná míra země v těch strašných horách neušla střepinám. Granáty dvěstědesítek dopadly do blízkosti naší chatrče. Nelze tu v bezpečí udělat ani krok. Přesto se zdá, že tady je doba velkých útoků uzavřena.

Dvě ze svých děl jsme právě postavili do nových kasemat: pravých pevností.

17. ledna.

Jsme vystřídáni! Konečně! Konečně! Jaká úleva!

18. ledna 1916.

Za časného rána opouští kvartýr zástupce vrchního mechanika, pétard, jak se mu říká v dělostřelecké hantýrce,⁴³ kvartýr, aby jel do Bitschwilleru připravit vozový materiál k odjezdu.

Ještě rozvalení na pryčnách na něj ze všech stran pokřikujeme:

— Hej! Pétarde!

— Ty jdeš dolů, Pétarde?

— Ty jeden Pétarde!

— Koukej, aby to trochu jelo, abychom odsud zmizeli galopem!

— Dej za nás pusu malým Alsasankám v Bitschwilleru, co, Pétarde?

— O materiál se postarám, odpoví se smíchem mechanik. Co se týče ženských!…

— Víme, to není tvůj rajón!

— Cudný Pétard!

— S tím svým plnovousem se podobá Ježíši Kristu!

Osmnáctého ledna jsme opustili ty strašné pozice a dvacátého prvního Alsasko.

Kolébán po cestách poddajným krokem svého koně myslím na temné dny, které jsme právě prožili. Představuji si, jaké by to pro mě bylo potěšení — bude-li mi dán návrat!⁴⁴ — přijít později do těchto hor vykonat tichou pouť za vzpomínkami. Ale říkám si, že by mě podoba těch míst nepochybně zklamala. Chtěl bych tu hledět na celou tragiku minulých dní, aby se tím kontrastem rozsvítily dny tiché a abych tím silněji pocítil radost ze života. Ta pohnutí by mi určitě unikla. Mezi dojímavými mrtvolami velkých jedlí a buků, které už nikdy nezazelenají, vyrostou nové výhonky. Listí zasype humusem díry vyhloubené bombardováním. Živá příroda nedovolí, aby tato hora uchovala trvalé svědectví o nebezpečí, jež jsme tu prodělali. Tak k čemu se vracet?…

A pak si říkám, že plynutí krásných dní, pokojných let, jež nás snad čekají, pomalu vymaže bolestné vzpomínky na tuto válku. Ach, kdyby se pro nás ty obrazy zděšení nemírnily, kdybychom je dokázali slovem vykreslit svým dětem a dětem svých vnuků, nikdy už by svět válku nepoznal. Bohužel! Roční časy dají v lidských pamětech, tak jako v lese na Wolskopfu, vyrůst novému listoví, a zkušenost lidí lidem opět jednou neposlouží!