Knihovna · Soumrak starého světa · Hlaveň 1233

Část čtvrtá

POSLEDNÍ DNY

V Lotrinsku

7. února 1916.

Jussarupt je vogézská vesnice o pouhých čtyřech stech duších, rozložená podél dvou rovnoběžných cest, ve stínu velkých kopců přepychově oděných jedlemi a buky. Mezi oběma řadami domů se prostírají louky. Teče jimi potok.

Tichý kraj, kde — pokud není slyšet vzdálené dunění děl — ruší ticho jen ustavičné crčení vod stékajících po všech svazích hory; to ticho, které se nám po velikém lomozu bitvy zdá tak lahodné.

Tady si odpočineme, a je nám toho velice potřeba. Děla, muniční vozy — střepiny neušetřily ani jeden kus našeho materiálu. Bude je třeba posílat jeden po druhém do opravy k dělostřeleckému parku. Naši koně si přivezli z Bruyères prašivinu. Mnoho z nich, scvrklých na strašné kostry zahalené do vrásčité lysé slonské kůže, bude odsunuto. Budeme muset zapracovat potahy, které nám pošlou z depa.

21. února.

Na severozápadě strašlivě hřmí děla. Zdá se, že se před Verdunem svádí velká bitva.¹

Tady pokrývá zem třicet centimetrů sněhu. Namazali jsme koně mastí, pak petrolejem, abychom je zkusili zbavit té prašiviny, která je rozežírá. Patnáct z nás je na dovolené. Očkují nás proti tyfu.

22. února.

Dnes ráno prošlo očkováním dvacet pět našich kamarádů. Zčistajasna přicházejí rozkazy k odjezdu. Zrušení parku zítra ráno ve tři.

Nepochybujeme, že nás vedou tam, před Verdun, kde dělostřelba hřmí bez přestání.

23. února.

Takový odjezd! Ta zasněžená noc je téměř světlá. Mrzne. Muži, kteří se dali včera očkovat, se v horečce a s drkotajícími zuby vysoukají, jak dovedou, na muniční truhlíky. Levou ruku mám napůl ochrnutou. Po zádech mi přebíhají velké mrazivé vlny. Vylézt na koně je pro mě nemožné. Mnoho obsluhy muselo nastoupit na místa nemocných jezdců. Rozjezd po zmrzlé zemi je nesnadný. Projde víc než hodina, než všechny vozy vyjedou z parku. Nejspíš se budeme nakládat.

3. března.

Už deset dní jedeme krátkými denními přesuny po cestách Vogéz a potom Lotrinska a každou chvíli čekáme, že nás vrhnou do té strašné bitvy, která tam zuří a jejíž obraty vášnivě sledujeme. Côte du Poivre!… Bois des Caures.² Pojedeme tam?

Jsme na poplachovém kvartýru v Jarville, v branách Nancy.

6. března.

K Verdunu nepojedeme. Vystřídáme oddíl 2. dělostřeleckého pluku v postavení v úseku, který platí za jeden z nejtišších na frontě. Vážně, všem nám uklouzne vzdech ulehčení. Boj, o němž jsme si mysleli, že do něj jdeme, je tak nesmírně hrozný! Tady děla nezahřmí ani třicetkrát za den. Mezi pěchotními postaveními, vzdálenými od sebe víc než kilometr a oddělenými řekou Seille, téměř nikdy nezapraská palba z pušek. Je to místo napolo odpočinku, které nacházíme právě v hodině, kdy jsme očekávali, že na nás padne nejstrašnější ze všech uragánů.

Obě čety baterie jsou tentokrát od sebe víc než pět kilometrů. První, naší, bude velet poručík, druhé kapitán.

Jakmile člověk mine nádražíčko v…, zastřené před nepřítelem velkými plachtami napnutými mezi kůly, musí jít po přímé cestě vysázené topoly, na kterou nepřítel vidí a kterou by snadno vzal podélnou palbou, kdyby chtěl. Ale úsek je tak tichý, že se tudy dá za bílého dne projít jednotlivě, nebo i v malých skupinkách, bez velkého nebezpečí bombardování.

Kasematy, které obsadíme, jsou vystavěny na dně malého úvalu. Vidět je nelze; ale napravo, nalevo, vepředu, jakmile se člověk vzdálí, odkryje se pozorovatelům usazeným na kopcích, které drží Němci. Mezi prvním a druhým dělem teče potok. Obrůstají ho olše, vrby a proutí. Přechází přes něj hrubě sroubený můstek. Jak se tu v těžké zemi na dně úvalu začne kopat, objeví se voda. Leskne se v kalužích v jamách, které vyhloubily granáty za četou a vlevo od ní.

Naši kasematu stavěli ženisté; je přikrytá železničními kolejnicemi postavenými na hranu jedna vedle druhé, drobnou kulatinou a víc než pěti sty pytli cementu. Dělo stojí na krásné dřevěné plošině, na níž bude práce s ním snadná a rychlá. Noclehárna, která slouží i jako kryt proti bombardování, se s kasematou spojuje. Nízká, obestavěná pryčnami, naprosto nepřístupná dennímu světlu, připomíná tahle úzká komora s pečlivě vybedněnými stěnami mezipalubí námořníků na nuzné lodi.³ Pod stavbou jsou vyvedeny drenáže. Všechny vyúsťují do potoka. Je tam slyšet, jak voda tichounce teče.

Mířič děla, které střídáme, tu zůstal na čtyřiadvacet hodin, aby nám předal pokyny k materiálu a ke střelbám. Vyslýcháme ho.

— Jsou tady vošky? zeptá se nejdřív Julien.

— Byly. Když jsme přišli, pryčny jich byly plné. Vyměnili jsme slámu a všechno vymáchali v krezolu. Ale myslím, že jich pár ještě zůstalo. Jednu, dvě člověk najde tu a tam, když si mění prádlo.

Julien se ušklíbne.

— Ale to nejhorší, dodá mířič, jsou krysy!

— Jo! Jo! To není dobrý, zabručí Julien, který se granátů příliš nebojí, ale od krys ho drží nepřekonatelný strach.

— A navíc to nejsou žádný malý… kočky… opravdický kočky!… takhle dlouhý, a to nepočítám ocas!

— Fuj! dělá Julien. Zabalím si hlavu do stanovky.

— A kufry? ptá se Petit.

— Někdy nějaký přiletí…

— Postavení není zaměřené?

— Ne… Stříleli sem minulý týden, do lesa, a pak dozadu a napravo. Tři metry od boudy spadla stopadesátka. Ale to je jen kropení. Četu nemají zaměřenou.

Před děly vztyčili kulisy, jako by vypadly z nějakého divadla, pěkně vyřezané, příjemně pomalované. Doplňují zakrytí čety. Takhle uprostřed polí vypadají divně.

— Je nám tu moc dobře; nezůstaneme tady, předpovídá Petit.

— Proč?

— Protože ti to říkám… Naše divize je divize pro mizérii.

8. března.

Náš materiál — jeden kanón a dva muniční vozy na každé dělo — přijel včera za úplné tmy. S velkou námahou jsme ho přes pole, kde je lepkavé bahno, dotáhli pod kasematy. Naše kolesny odvezly materiál 2. pluku a mužstvo baterie, kterou tu střídáme.

V noci poplach. Lepeck, který velí četě, mě budí:

— Hej! Paul?

— Co je?

— Postav dělo na přehradnou palbu 37.⁴ Pěchota se tam bojí útoku.

S bručením vstáváme; při světle kapesních svítilen dáváme hlavním směr; chystáme asi dvacet granátů. Na obsluhu děla jsme už jen pět. Prosper, který se stal kuchařem naší čety, si zřídil kuchyni v jednom domě v Jeandelaincourtu. Blíž se oheň rozdělat nedá, přitáhl by granáty. François má zarostlý nehet. Poslal jsem ho za Prosperem, aby se dnes ráno dostavil k lékařské prohlídce. Dělo míří Julien, první cena ve střelbě.

Noc je studená. Ruce se nám lepí na ocel granátů.

— Který pluk to vlastně vzal zákopy před námi? ptá se Léon.

Odpovím mu:

— Před námi žádné zákopy nejsou.

Zdá se, že ho to překvapuje.

— Žádné zákopy?

— Ne. A Němčouři taky ne. Pěchota je rozsazená v malých postech. Je to…. Musel přijít včera.

— Já bych byl radši, říká Petit, kdybych věděl, že jsou před námi myslivci.

— Střílí se tam…

— Trochu…. Je to dobře slyšet…. Jsme hodně blízko u linií,… patnáct set metrů.

— Pěšáci ještě nejsou v úseku otrkaní, říká Julien. Střílejí pro nic za nic.

— Pro všechny svaté! Určitě uviděli v drátech zajíce nebo lišku. Bojí se všeho!

Ptám se:

— Je všechno hotové, Juliene?

— Ano.

— Tak si jdeme lehnout. Jestli budou chtít palbu, zazvoní.

— Teď už nezbývá než nacpat fajfku, prohlásí Petit.

Zatímco se krčíme do ještě teplých dek, ozve se blízko rána.

— Hele!…

— To střílí první dělo!

Ale Mathurin, který právě zapálil zaměřovací lucernu, nám při návratu řekne:

— Němčour se čílí.

— Něco přiletělo?

— Jo, tamtudy, od cesty… To ti povím, že mrzne! Jsou tam škarpy, kde si člověk může zlámat všechny čtyři!

Dnes zrána šel jeden z nás na okraj blízkého lesa obhlédnout oka, která nakladla obsluha 2. pluku a která nám předala do správy zároveň se střelbami úseku. Vrací se s prázdnýma rukama.

Celý den není co dělat. Dnes střílet nebudeme. Už je nám dlouho. Julien, opřený lokty o břízové zábradlí můstku, dlouho pozoruje maličký mlýn, který na potoce postavili kanonýři, co tu byli před námi. Pohání kloubového panáka. Panák jako by mlýnem otáčel.

— Viděls toho kašpárka? řekne mi Julien.

— Viděl.

— To on pouští potok. Ten se hned neunaví, mizera.

9. března.

V okách nic. Sněží. Myslím, že sníh rychle roztaje. Země není zmrzlá.

10. března.

Julien, který vstal časně, se vzteká u kamen, kde dříví hoří s velkým kouřem a koks nechytá. Jeho nadávky nás probudí.

— Svinstvo, svinstvo, svinstvo!… Já do nich za chvilku kopnu!… Nechytne, mrcha!… Petit!

Petit zabručí pod dekou.

— Petit!… Jen ty to umíš zapálit, tuhle obojživelnici!

V hustém kouři, který plní naši pancéřovanou komoru, Petit vstává.

— Uvaříme čokoládu, říká Julien. Jdu pro vodu a otevřu konzervy kondenzovaného mléka.

— Dříví je mokré, bručí Petit. Ach jo!… To je věc!… A kouří to!… kouří…

Julien se vrací se zasněženými rameny.

— Na zemi je dobrých deset centimetrů sněhu, říká.

— Kouří se to venku?

— Jo.

— Je to vidět?

— Ne, není světlo… Nic nebouchá… Dávám šest tabulek… co… bude to dobré?… Chodí ti ta kamna?

François zabručí a převalí se na pryčně z boku na bok.

— Jestli je sníh, tak ani dneska nevystrčím nohu venku.

— Budeme vycházet, říkám, co nejmíň, abychom na sněhu nenadělali moc šlápot. Aeroplány kroky vidí moc dobře.

— Na menáž se jít musí… Podél potoka se udělá pěšina.

— Ano; ale povedeme ji dál dopředu před postavení, aby nebylo vidět, že tu něco je.

— Chytá to! hlásí uspokojený Julien.

Komoru naplní dobrá vůně čokolády. Kouř se trochu rozptýlil.

— Kdo se půjde podívat na oka?

— Bude div, jestli se v nich zadrhl zajíc. V tomhle sněhu se zvěř moc nehýbe.

Někdo se obětuje. Hned po probuzení si vychutnáváme vařící čokoládu. Julien jubiluje:

— No není výborná?

Blahopřejeme mu. Obujeme dřeváky a jdeme se umýt k potoku; a protože je vzduch studený, hned se vracíme do svého mezipalubí.

Mluví se o tom, že se do kasemat a do komor čety zavede elektřina. Dodávala by nám ji jedna fabrika v Jeandelaincourtu.

Včera nepřítel ostřeloval Jeandelaincourt v hodině zásobování. Jeden z našich jezdců od vozatajských vozů byl zraněn do hlavy.

11. března.

Včera se celý den valil od severozápadu přes kraj hrom vzdálené bitvy, nestvůrný, nepřerušený, strašlivě tísnivý. Vítr přináší zvuk. V noci jsem se dvakrát třikrát probudil. Skrz silné stěny našeho krytu byla dělostřelba pořád slyšet jako tlumené víření bubnu.

Dnes ráno jsem vstal poslední. Když procházím kasematou a natahuji si přitom kalhoty, abych se šel z můstku podívat, jaké je, zahlédnu Juliena, jak velkými tahy vytěráku čistí dělo.

— Člověče! řekne a přeruší se, aby si podrbal hřbet o jednu ze vzpěr, které nesou strop, už to je! Říkám ti to!

— Co?

— Jsou tady!

— Aha! Aha! Voš?

— Myslím, že jo! Jestli to není blecha. Mrknu se na to za chvilku, až si umyju ruce.

— Katastrofa!

Sníh v noci roztál. Ale na svazích obrácených k severu ještě zůstává. Náhlá povodeň na potoce odnesla dva mlýny, které včera postavila obsluha prvního děla.

Poručík odešel před rozedněním do prvních linií. Ve dne je spojení s předními posty obtížné a nebezpečné.

Kolem deváté, když se vzduch vyjasnil, nám telefonují rozkaz „pozor“.⁵

Svolávám svou obsluhu, která se rozestoupená podél potoka myje a povídá si.

— Střílí se? ptá se François.

— Trochu.

— Hop! Bude to pěkně bušit. A my jsme svěží jako rybičky.

— Šrapnelem… Korektor 20… 4 800.⁶

— Připraveno!

— Pal!

Julien, který si dokončuje utírání tváře, bez okolků škubne odpalovací šňůrou.

Poslouchejte… Nejprve granát hrubě roztrhne vzduch. Jeho zpěv slábne, mizí… Projdou tři, čtyři sekundy. Pak, v tichém ránu, hodně daleko, je slyšet, jak vybuchl.

— Nic špatnýho! říká François.

Po třech dnech úplné nečinnosti nás ta střelba rozptýlí, uvolní.

— Je to zábava, konstatuje Petit.

— Takové malé kolečko tance by mělo být každé ráno, říká Julien. Srovná to nervy a rozhýbe zrezivělé údy.

— Rád zastřeluju s poručíkem, říká François.

— Dlouho netápe. Hned je to v tom.

— Je to dělostřelec.

— Někdo radši zastřeluje s kapitánem.

— To všechno je věc chuti.

— Myslím, že Němčouři nemají radši ani jednoho.

— Po dvou. Granátem… Hej! Léon… bílé rozněcovače… 5 000…

— Pal!

Dvě rány.

— Cvrliká to, říká Mathurin.

— Myslel jsem, že ti nařídili dát se ostříhat, řeknu Julienovi. Máš je tak dlouhé, že ti zacpávají výhled a že máš potíže nastavit náměr.

— Právě jsem se česal, prohlásí Julien.

— 5100.

— Pal!

— Hele… Němčouři!

Dva granáty, které se zkřížily s těmi, co právě poslalo naše dělo, dopadly do lesa, hodně za námi.

— Ehe! Ehe! Pozor na naše oka.

— Ať si poslouží!

— Myslí si, že střílejí na nás.

— Teď by byl čas mlčet. Mysleli by si, že to mají.

A vskutku, přichází rozkaz:

— Stop palbě!

Nepřítel ostřeluje ten les, kde nic není. Potom, když umlkne, v klidu dokončíme zastřelování.

— Palbu zastavit. Dělo nechte ve směru.

— Á, jdeme na kafe!

— Jdu napsat psaníčko, říká Petit.

— A já se mrknu po vších, říká Julien.

— A já, říká ošetřovatel, který vyšel z noclehárny, kde tlak od ran zhasil svíčku a kde je úplná tma, aby se na nás podíval, já půjdu nastavit oka na krysy pod pryčny, a pak venku, včera jsem si vyhlédl jejich stezky na sněhu. Každou noc dělají kravál!

— Jestli nějakou chytíš, dáš je prvnímu dělu; je tam jeden, co je jí.

— Vážně?

— Jedl je v Champagni. Ta chuť ho nemohla přejít.

Odpoledne jsme vyprázdnili ještě jeden muniční vůz. Francouzsko-německá hranice tu šla po řece Seille. Linie se na několik kilometrů s hranicí téměř kryjí.

Stříleli jsme na Manhoué, vesnici v zabraném Lotrinsku,⁷ kde jsme, jak nám řekl poručík, rozbili kostelní věž. Nepřítel neodpověděl.

Pošta mi přinesla obtahy Mého děla, které má brzy vyjít u Plona.⁸ Rád bych si ty cestovní listy, napsané v prvních měsících války a jejichž vzpomínky mi už připadají tak staré, pročetl v klidu. Ale Mathurin nám nedá ani okamžik pokoje. Mathurin si píská, když se probouzí, a píská si ještě, když usíná. Celý den si píská nebo zpívá. Přestane snad jen, aby se najedl nebo aby se hlasitě rozchechtal. Směje se všemu a ničemu. Směje se nápadům, které mu projdou hlavou, granátům, které jsou určené nám a zabloudí jinam, krysám, které škrabou za deskami.

— Necháš mě psát? říká Julien.

Dvě sekundy mlčí, pak zanotuje:

„Kdybys viděla svoje dítě, matko,

matko moje!“

— Mathurine!

— Ha! Ha! Ha! On se čílí! Kis… kis!…

— Tak už buď tichý!

Naléhám…

— No tak, Mathurine, zavři na chvilku klapačku… Nedá se to?

Myslím, že ten pískot, který se mu line z pusy, nezávisí na jeho vůli. Když se člověk rozzlobí, zasměje se, přestane a za chvilku začne znovu.

Celý den znovu hřměla verdunská děla. Čekáme na noviny. Přinášejí jen zprávy, které už neplatí.

12. března.

Jaká je tohle divná válka! Zatímco verdunská děla pořád hřmí bez přestání a svádějí se tam nejkrvavější boje celého toho nekonečného zápasu, vedeme tu, v polním míru, patnáct set metrů od nepřítele, život usedlých maloměšťáků.

Četa, pečlivě zamaskovaná zvláštní skupinou z Nancy, je pro nepřátelská letadla naprosto neviditelná. Naši přítomnost tady mohou pozorovatelům tam nahoře prozradit jedině pohyby mužů okolo kasemat. Když je jako dnes jasno a svítí slunce, vychází se co nejméně. Co jsme tady, nevzali jsme si na nohy střevíce. S nohama v teple v dřevácích vycpaných hrubými papučemi, pokuřujíce z fajfek u vchodu do kasematy, pokojně rozprávíme přes potok s kamarády od prvního děla, kteří stojí ve skupince na prahu svých dveří.

Už jsme si zavedli domácí zvyky. Stačí, abychom tu zůstali dlouho, a změní se v tyranské manie.

— Žereme jako prasata na vykrmení, říká Julien. Neujdeme za den ani padesát kroků. Slunečního světla člověk ani nezahlédne. Vykrmíme se tak, že neprojdeme dveřmi! Rajtky mě začínají svírat v pasu.

Dělostřelba, na severozápadě pořád prudká, se zdá blíž. Bojuje se snad u Bois-le-Prêtre nebo u Les Éparges nebo u Saint-Mihiel?⁹ Nepřátelský útok, nebo francouzský úder na odlehčení?

Žádné zprávy, žádné noviny!

13. března.

Jedním z nejjistějších rysů téhle války je její protivná jednotvárnost. Nebezpečí, smrt se ukazují skoro vždycky týmž způsobem. Nic není tak podobné granátu jako jiný granát. A když se riziko stane méně bezprostředním nebo když hrozba smrti povolí, jak je náš život plochý, bez čehokoli nenadálého! Náhlý návrat nebezpečí, ba ani dotek smrti už není nic nenadálého. Nuda jistě nebude patřit k nejmenším zlům, jaká vojáci téhle války poznali.

Má-li být zápisník vzpomínek bojovníka pravdivý, nebude smět být bez velké jednotvárnosti.

Protahujeme se, zíváme. Tam se pořád zuřivě bojuje. Říká to vzdálené hřmění děl.

14. března.

První jarní den, vlahý, čistý, lahodný. Muchničky vířejí ve vzduchu. Nepříliš plaší ptáci štěbetají blízko nás ve vrbinách u potoka. Krásný motýl s křídly z černého sametu, skropenými červeně, dlouho poletoval nad kasematou. Člověk by rád ušel pár set kroků okolo našich příbytků. Víc než týden žijeme na dně svého mezipalubí v téměř úplné nehybnosti a nohy se nám netrpělivě ozývají.

Ale nepřítel využil jasného vzduchu a vytáhl před námi na obzor dvě zrádné klobásy.¹⁰ Člověk nemůže udělat krok, aby ho neviděly. A navíc je vzduch plný hukotu motorů. Víme, že samo naše postavení je pro vzdušné pozorovatele neviditelné. Potvrzují to snímky našich letců. Jen ať svými pohyby neprozradíme, že tu jsme.

V úkrytu vrb, blízko můstku, na břehu potoka, kde celá řada maličkých mlýnů čeří proud a tahá za provázky neúnavné kloubové figurky, jsem si ze čtyř nábojnic zaražených do země udělal sedátko… Hodiny plynou.

15. března 1916.

Námořní dělo, postavené někde za námi na výšinách, včera odpoledne střílelo na nepřátelské zásobování. Němčouři v odpověď ostřelovali Moivrons a Jeandelaincourt. Při vjezdu do Jeandelaincourtu dopadaly granáty na cestu. Dva z obsluhy čety, kteří šli do kuchyní pro naši večerní menáž, museli čekat víc než hodinu, aby prošli, zatímco naši kuchaři se zase krčili v pekařské peci. Jako odplatu jsme vyslali na Fossieux salvu padesáti ran.

Za rozbřesku, zatímco před námi na smutném červeném obzoru vychází slunce na dně úvalu mezi našimi kulisami, jsme na Fossieux vypálili dalších padesát ran, abychom utišili německé dělostřelectvo, které se tuhle noc chovalo nevázaně. Pak jsme si zase šli lehnout a jeden z nás se vydal k lesu — ještě než plné světlo odkryje nepříteli kraj — obhlédnout oka a natrhat salát z pampelišek.

Holič baterie přijel kolem poledne na kole, s mašinkami a břitvami. Před krytem prvního děla, kde nás klobásy nemohou vidět, postavil na slunce lavici. Sedíme na zemi v kruhu a povídáme si, zatímco on pracuje, v jedné ruce břitvu, v druhé štětku.

Jedna německá baterie střílí… Odplata na Fossieux. Dvacet pět ran na dělo…

(Zde končí nedokončené stránky Hlavně 1233. Odpoledne 15. března 1916 padl Paul Lintier pod německými střepinami. Jeho poslední cestovní zápisky, posbírané z jeho zkrvaveného těla, shromáždili jeho přátelé a druhové ve zbrani, četaři Arsène Gouhier a Lepeck a obsluha děla 1233: François Tardif, Julien Lesaulnier, André Petit, Léon Royer, Prosper Radais, Mathurin Guyot.)¹¹