Knihovna · Soumrak starého světa · Mé dělo!

Část čtvrtá

OD MARNY K AISNĚ

Neděle 6. září.

Při probuzení, v ránu tenkého světla a stříbrných mlh, se před námi ukáže pařížské předměstí.

Za fontainebleauským lesem, kde táboří vojska pod přístřešky z kručinek a kapradí, všude v zeleni probleskují bílá průčelí a červené střechy chat. V zahradách svítí květiny. Velké slunečnice k nám otáčejí své zlaté tváře.

Člověk téměř zapomíná na tragiku téhle hodiny.

Neděle! Hučí zvony. A pak, Paříž je blízko. Její magnetická moc už působí na nervy. Ve vagonu Pařížané nevydrží na místě.

Nenadále, po té bezútěšné cestě, bez toho, aby se dalo přesně rozplést proč a jak, se přes zprávy, které jsme se cestou dozvěděli — že Němci bez odporu dorazili až do Creilu¹ —, rodí znovu důvěra.

Víru nám nedává moc pařížského opevněného tábora, jeho armády, jeho velkých kanónů, nýbrž instinktivní dětská důvěra, která se cítí neporazitelná, když se ocitne doma, protože jí připadá, že má na své straně známé věci a i přírodu samu. Co nás křísí, je nevyslovitelný a přesný pocit přítomnosti, milované, úžasné, nesmrtelné. Je to živoucí dech, je to opora osoby, lépe řečeno neporazitelného božstva; je to nějak nevíme co.

A pak, jak opakuje Hutin:

— To je Paříž! Tak vida, to je Paříž!

— Angličané!

Konvoj britských vojsk míjí náš. Lidé řvou, mávají kepi na natažených pažích.

Nádraží ve Villeneuve-Saint-Georges je plné highlanderů.² Náš vlak stane. Skoti si prohlížejí naše děla. Le Bidois slouží jako tlumočník. Lidé si tisknou ruce; ještě se řve.

Malý Millon zastaví jednoho hřmotného highlandera, tetovaného na zápěstích a na kolenou. Chce vědět, jestli má pod sukní kalhoty. Ten druhý nerozumí a směje se.

— Vážně, prohlásí Millon, kdybys měl vlasy na záda a trochu méně chlupů na hnátech, s tou sukýnkou by si tě vzali za desetiletou dvanáctiletou holku.

Vykládáme v Pantinu. Až na nápisy na dřevěných panelech nebo na plechových roletách krámů: „Šéf je na vojně“, nebo písmeny stopu vysokými „Francouzský dům“³, až na mobilizační vyhlášky s už vybledlými vlajkami má Pantin obvyklý vzhled letních nedělí.

Na chodníku i na vozovce se hemží lid žen ve světlých šatech, dobře stažených do korzetů, prohnutých, jak jsou jen Pařížanky, vojáci od všech druhů vojsk, kteří se procházejí drobným vycházkovým krokem. Jeden teritoriál jde mezi ženou, kterou vede pod paží, a mrňousem, jehož drží za ruku.

Člověk se sám sebe ptá, jestli je nepřítel opravdu před branami!

V Rosny-sous-Bois se jdeme ubytovat na plošinu, která z jedné strany shlíží na město a z druhé na brieskou rovinu s chudými a půvabu zbavenými liniemi. Velmi daleko, k jihovýchodu, je slyšet kanón.

V ulicích, mezi zelení zahrad a světlými průčelími vil, tečkuje garancová červeň uniforem⁴, batist živůtků a pohyblivá pestrost slunečníků zástup oslnivými body.

Zuávové sestoupili z fortů.⁵

Na terasách kaváren, kde není ani jedno místo volné, poletují mezi mnohobarevnými uniformami myslivců, vozatajců⁶, dělostřelců, tirailleurů⁷ a spahiů⁸ bílé zástěry číšníků. Před poštou, u dveří pekařství a cukráren se stojí ve frontě, lidé se tlačí. Ženy běhají, zastavují vojáky, vyptávají se, hledají muže, syna, bratra, milence, který tu má být.

Lidé se loktají, pokřikují na sebe, pijí, jedí, kouří, smějí se. Pokojné a zvědavé rodiny měšťanů prostřihávají lidský tok svým drobným zarputilým krokem.

Kanón stále duní. Ale aby ho člověk slyšel, musí trochu odejít od velkého zástupu, do uliček mezi zahradami.

Zdá se, že se dnes bije na Grand-Morinu.⁹

Pondělí 7. září.

Je bílý den. Bréjard křičí:

— Vstávat!

— Co?

— Poslechněte si tohle:

Vytáhne z kapsy papír.

ROZKAZ DNE ARMÁDY¹⁰

Ve chvíli, kdy se počíná bitva, na níž závisí spása země, je třeba připomenout všem, že už není čas hledět zpátky: všechno úsilí musí být vynaloženo na to, aby byl nepřítel napaden a zatlačen. Vojsko, které už nebude moci postupovat, bude muset za každou cenu udržet získanou půdu a dát se zabít, než by ustoupilo.

— Slyšeli jste?

Ano, slyšeli jsme. Nikdy bychom nedokázali vyslovit své nejvnitřnější myšlenky tak jednoduše a tak úplně.

„Vojsko se bude muset dát zabít, než by ustoupilo.“ Tak!

— A teď zapřáhnout, dodá Bréjard. Jdeme na to!

Dvě dívky, sestra a snoubenka jednoho z mých kamarádů, přicházejí, právě když se baterie rozjíždí. Chvíli běží u koní, červené a zadýchané. Mluví velmi rychle, obě najednou. Když cítí, že jsou bez dechu, podají jedna po druhé ruku dělostřelci, který se naklání na krk svého koně, aby jim zlíbal prsty.

Projíždíme předměstím, pak se velkou soissonskou cestou dostáváme na brieskou rovinu. Jedeme ke kanónům. Dobře cítíme, že žijeme nejtěžší, nejzávažnější hodiny celého století, možná celé historie.

Nechali bychom se zasmušit tím krajem, jehož jednotvárnost přerušuje jen tu a tam prázdný zákop, u jehož okraje se válí sláma, a vyzáblé topoly v řadách nebo v chumáčích, kdybychom pořád necítili za sebou Paříž, Paříž, která žije.

Hutin mi říká:

— Když mám někde zhebnout, tak to raději tady než tam, na Meuse.

— Proč?

— Co já vím proč!

Přichází večer: baterie se valí už dobrých deset hodin, bez zastavení. Velmi daleko za námi staví v téhle hodině Montmartre svou černou siluetu na západ.

Pod hvězdami, dnes večer velmi jasnými, zůstává kraj světlý. Jen vozovka, pod klenbou velkých stromů ve dvojité řadě, kde se vznáší dusivý prach, je docela temná. Vzdálený reflektor zametá rovinu. Baterie jde do klusu. Cesta je dlážděná. Naše vozy nadskakují. Je to mučednictví. Ukrutné bolesti ve vnitřnostech nás svíjejí na truhlících. Rozdrcený kříž už neudrží trup. Dech je krátký, hruď rozbouřená. Srdce tluče velmi rychle, hlava se motá; v uších hučí. Člověk se potí z utrpení. Zastavíme konečně?

Celé hodiny a hodiny se jde po téže temné cestě. Kolona však přešla zpátky do kroku. Obrovský automobilový reflektor náhle otevře pod stromy závratné katedrální perspektivy, vyřízne potahy a jezdce vystoupivší z noci do fantastického zjevení stínů. Automobil projede.

Valíme se… Valíme se… Nikdy se nezastavíme!

— Stát!

Konečně! Stavíme park na poli. Ještě je třeba vést koně napít.

V temné vesnici hoří jediná pigeonka v kuchyni, kde se lesknou velké měděné kastroly.¹¹

Napajedlo tu není. Je nutné jít až k mokřině přeťaté výmoly, kterou protéká potok. Břehy jsou vysoké. Zvířata se nemohou napít z toku. Dává se jim voda v plátěných vědrech.

Při zpáteční cestě zatarasí cestu příval koní. Zrovna dorazily další baterie.

Vír mě vytlačil proti ohradní zdi jednoho zámku, když automobil s pozhasnutými světly, který prořezává hmotu potahů, proti mně vrhne zmatenou vlnu lidí a zvířat, jejichž tlak mě rozdrtí o kámen… Jiný automobil následuje, pak další a další, stovky, mlčící, nekonečně.

Poznáme, jak se trochu lesknou pod měsícem, který vyšel, voskované čepice taxikářů. V autech zahlédáme sklonělé hlavy spících vojáků.

Někdo se ptá:

— Ranění?

Odpovídají nám v jízdě:

— Ne. To je sedmá divize. Jedeme z Paříže. Jedeme tam!…¹²

Úterý 8. září.

— Poplach!

Je ještě celá noc. V ohništích ještě doutnají oharky. Pořád je slyšet kanón. Velké záblesky výstřelů překvapují jako blesky. Nepříliš daleko, k východu, hoří statek, stohy, nevíme co. Je teplo. Člověka obchází vznášející se pach mrtvoliny.

Baterie se dává do pohybu; jdeme do ohně.

Za rozednívání čteme v Dammartinu na dveřích a na zavřených okenicích německé nápisy, označení ubikací. Na vratech jedné stodoly čtu slova napsaná špičatou gotikou: „Gute Leute“ (hodní lidé).¹³ Kdo tam tedy žije?

Projíždíme. Velký těžký hřmot kanónu jako by přicházel z hlubin země. Už se nepřerušuje.

Hrob u cesty: kříž z bílého dřeva, na němž je dehtem napsané jméno a jejž pokrývá myslivecký šako s měděným podbradníkem. Muže nepohřbili dost hluboko. Z přeryté hlíny, popraskané sluncem, stoupá velký zápach.

Cesta je stále vyznačena mrtvými koňmi, nadmutými jako měchy, kteří ohrožují nebe svýma tuhýma nohama s lesknoucími se podkovami. Ranou v boku velké ryzé klisny se vysypávají červi do trávy. Je vidět, jak se hemží v řiti a jak se sypou k zemi s páchnoucí serózní tekutinou. Vycházejí z nozder, z úst a z díry, kterou udělala revolverová kulka u ucha.

— Klusem!

Baterie se ztrácí v oblaku prachu, který zvedá. Začínáme míjet raněné, stovky raněných, pěšáky od linie, alpské myslivce, marsouiny¹⁴ bílé od prachu, s červenými obvazy. Navzájem si pomáhají. Většina jde v malých skupinkách. Mnozí se zastavují. Je horko. Vidím jich několik okolo jabloně, jak sráží plody. Mají žízeň, jablka je trochu osvěží.

Zastavili jsme, zatímco major přijímá rozkazy od pobočníka. Vyptávám se jednoho marsouina raněného na hlavě:

— Tak co! jak to tam jde?

— Padá to!

Člověk neví, jde-li o kulky, o granáty, nebo o lidi. Ale z výrazu zkřivených a vytřeštěných tváří je dobře vidět, že boj je tvrdý.

— Dlouho se tu už bije?

— Ano.

— Kolik dní?

— Když jsme přišli, bylo to už začaté.

— Kdy jsi přišel?

— Předevčírem.

A opakuje:

— Padá to!

Odjíždíme, stále klusem.

Modré nebe, velmi čisté na severním a východním obzoru, je kropené bílými dýmy šrapnelů. Požáry a trhavé granáty dělají v dálce černé dýmy.

Pach mrtvoliny nás stíhá, znepokojuje nás, obchází nás, nutí nás hledat všude mrtvoly.

Náhle jeden kůň mého muničního vozu, zchvácený, odmítne jít dál a zastaví celý potah. Je nutné ho vypřáhnout a nechat ho tu. Ostatní vozy nás předjely. S pěti koňmi, kteří zůstali, se dáme do galopu přes pole, abychom dohonili kolonu. Rýhy námi tolik otřásají, že se člověk musí držet zábradlí a vzepřít se podpatky, aby nespadl.

Doháníme baterii při průjezdu vesnicí, kterou jsme viděli z velké dálky na nahém kraji. Nepřítel v ní měl ubikace, dveře byly vyraženy pažbami. Téměř všechny tabulky jsou rozbité. Z oken nejsou než rámy ježící se střepy skla. Skrz ně vlají navenek zašpiněné záclony. Vytržené okenice leží na chodníku mezi rozbitými flaškami, úlomky tabulek a konzervami. Jiné, které drží už jen na jednom pantu, bijí do průčelí.

Otevřenými dveřmi jsou vidět vylomené skříně, povalené doprostřed obydlí. Vyprázdněné zásuvky, ozdůbky z krbů, portréty, rytiny leží v příbytcích vykachlíkovaných červeně. Prádlo, povlečení pomazané blátem, poznačené velkými podrážkovými hřeby, se táhne až do prostředka ulice a dává těm nešťastným domům trochu hrůzy vykuchaných těl.

Nábytek vyhozený z oken, dětské kočárky, proražené sudy zatarasují vozovku. Dřevo praská pod koly muničního vozu. Růžový korzet leží ve strouze.

Na michelinské plechové tabuli¹⁵ na výjezdu z vesnice čtu: „Pozor na děti. — Sennevières.“ A na druhé straně je nápis „Děkujeme“ výsměšný a žalostný.

Zastavujeme na cestě, která vede velkou bílou čáru přes rovinu řepy. Kolna, tři stohy, v dálce lesíky geometrických tvarů, velká řada topolů — to jediné přerušuje bezútěšnou nahotu těch polí. Na severu, na východě bitva hřmí, sviští, vyje jako bouře na oceánu. Člověk by řekl, že ten infernální hluk přichází z hluboké pohromy země.

Čeká se. A hle, kraj se zalidňuje. Prapory, vycházející ze Sennevières, se rozvíjejí do rojnic a jiní muži, stovky, tisíce, které nikdo netušil, vyvstávají z lůna země a hemží se. Kalhoty tečkují do nekonečna červení temnou zeleň polí. Před postupujícími liniemi prchají pomatení zajíci.

Znovu začínají procházet ranění v malých skupinkách. Je je vidět velmi daleko, temné kropky na světlém čele cesty rovné pod sluncem.

Někde v okolí jsou ubikovaní kyrysníci. Jdou tu pěšky, bez helmy a bez kyrysu, s hrudí vystrojenou matrací z hnědožlutého filcu zesílenou valy u průramků. Nesou velké čtvrtě svěžího masa. Vpravo, u vesnice, ve stínu tří topolů, nedaleko mrtvého koně, muži zabíjejí hovězí a porcují je.

Velí se:

— Rekognoskace!

Baterie jde zaujmout postavení. Ani tentokrát neuniknu té malé úzkosti, kterou tento povel nese.

V palebném postavení nás maskuje jen plot ostružin a rozcuchaných křovin. Z několika bodů obzoru je baterie nepříteli určitě vidět. Místo není dobré, ale okolí žádné lepší nenabízí.

Na polní cestě, u prvního děla, zřídili naši důstojníci velitelské stanoviště. Vepředu se bojiště otevírá docela dokořán. Ale na kraji, který je jen taktak zvlněný a zdá se být bez tajemství a o němž přece dobře víme, že se na něm hraje o nerozhodnutý osud Francie, se neobjeví ani jeden muž, ani jeden kanón. Hřmící pustina se zdá nehybná pod granáty.

Nahromadili jsme na svá děla snopy. Žluté na žlutém strnisku mohou vytvořit iluzi. A pak, sláma dobře chrání před šrapnely a před střepinami granátů.

Hned usínáme na slunci, v nevědomosti pěšců na šachovnici, kteří se nechávají hrát, ve fatalismu, k němuž nevyhnutelně vede nejistý život v nebezpečích, který vedeme už měsíc.

Probudí mě povel. Za námi se slunce sklonilo.

— K dělům!

Něco temného, snad dělostřelectvo, se tam dole hýbe, u paty lesnatých kopců, na více než pěti tisících metrech. Zahajujeme palbu. Vpravo, vlevo a i před námi vstupují do akce jedna po druhé baterie pětasedmdesátek. Když naše děla na několik sekund umlknou, je slyšet jejich čtyřdobé salvy.

Tam dole se všechno zklidní. Kapitán nechá zastavit palbu. Ale dým ze střelného prachu a prach, které zvedl otřes výstřelů na vyprahlém poli, se taktak rozptýlí, a už přijdou velké granáty a otevřou tři široké trhliny v plotu, který nás ukrývá. Jejich dýmy nám zamaskují celý východní obzor.

— Viděli oheň našich děl, poznamená Bréjard.

— A je to dobře ve směru, dodá Hutin… Stopadesátky!

Nešťastně dorazí klusem na postavení zásobovací muniční vůz, který přijel ze sledu. Vede ho desátník, který jede na velké bílé klisně.

Křičí se zdálky:

— Sesednout!

— Sesednout! Necháte nás tu zabít!

Jezdci podle všeho neslyší.

— Sesednout, k…! Krokem… krokem…

Už odhákli plný muniční vůz, přihákli ke kolesně prázdný, a odjíždějí galopem, přes náš křik.

Granáty se nenechají čekat. Vítr moduluje jejich svištění. Trvá to sekundy… sekundy…

Tyhle smrtelné úzkosti, když smrt pomalu padá z nebe, jsou nekonečné utrpení. Všechno se chvěje. Granáty se trhají; vítr nám sráží jejich dýmy na hlavu.

Slyším chroptění:

— Hu… hu… hu… hu… hu…

Naše baterie je neporušená. Zásobovací muniční vůz se honem vzdaluje. Jeden muž obsluhy od sousední baterie umírá. Jeho prostřelené čelo zalévá krví dna granátů.

Hutin, stále sedící na mířičském sedátku, na nás křičí:

— Ale já je vidím střílet, ty neřády! Vidím je… daleko… tam dole, na víc než devíti tisících metrech. Viděl jsem oheň… Letí to!… Letí to!… Pozor!…

Vskutku, nové explose námi zatřesou. Instinktivně jsem zavřel oči; vymrštěná hlína mě švihne do tváře. Nejsem zasažen; jedno dno granátu dlouho bzučí. Kouř znovu obalí baterii. Slyším jasný hlas kapitána, který křičí rotmistrovi:

— Daumaine, nechte všechny ukrýt vpravo. Rozkaz majora. Nemá smysl nechat se zabít, dokud nestřílíme.

Voláme se, vycházíme z dýmů, vzdalujeme se od palebné linie houfnic. Ale nepřátelská palba nás stíhá po poli, kde rozptýleně běžíme s nastavenými hřbety.

Granát, jehož blesk mě oslepí, položí vedle mě četaře od 12. baterie. Muž se hned zvedne. Dvě střepiny mu nad očima otevřely dvě červené díry ukrutné symetrie. Vzdaluje se, čelem vpřed, aby mu krev netekla do očí. Chci ho podepřít. Řekne mi:

— Nech mě… Mazej. To nic není… Bedna není rozbitá.

Za velkými stohy se ukrýváme a čekáme na rozkazy.

Počítáme se:

— Jedenáctá?

— Jedenáctá!

— Hutin?

— Zde!

— Nejsi raněný?

— Ne. A ty?

— Nic.

Všechny čtyři obsluhy děl jsou v plném počtu.

— A kapitán?

— Pořád tam dole, na pozorovatelně. Podívej… Loket mu vyčnívá za strom. Nic mu není.

Ještě dvě salvy granátů se snesou blízko našich děl, která se stále zdají neporušená.

Jak je noc pomalá! Tohle zatracené slunce, celé červené a téměř na obzoru, tedy nikdy nezmizí za řepným polem?… Člověk by řekl, že je zavěšené a nehybné.

Hutin té zářící tváři spílá.

Tam dole nás kapitán velkým posunkem paže volá.

Za stohy se opakuje křik:

— K dělům!

Budeme střílet. Ne. Přišly rozkazy.

— Kolesny!

Mlha, která stoupá z dolin na rovině, maže jednu po druhé vrstvy krajiny. Vzdálené kopce, které obsadila baterie houfnic, se ztratily v nafialovělé mlze. Ale nemohou nás odtamtud ještě vidět jako siluety na jasném západu?

Spojují se potahy. Naše baterie se vzdalují. Houfnice zůstávají mlčet.

V téhle hodině se zvuk střelby trousí. Kanón umlká také. Na kraj padne neobyčejné ticho. Požáry, jejichž zář roste podle toho, jak se dělá noc, pokrývají rovinu souhvězdími.

Den prudkého boje, který končí, nerozhodl nic. Protivníci spí na svých postaveních.

Středa 9. září.

Na poli u Sennevières, v očekávacím postavení, chystáme kávu. Je teplo. Bitva se dnes ráno dlouho rozbíhala. Ale teď, na severovýchodě a na východě, se kanonáda valí bez oddechu jako včera.

Náhle, kolem poledne, se palebná linie po naší levici prohne a prodlouží. Zaujímáme nejkrajnější křídlo francouzských armád. Hned se nás zmocní úzkost. Nepřítel nás znovu obejde?…

Vyptáváme se kapitána, jehož pohled se také upřel na lesy, které včera byly mimo boj a které v téhle hodině německé dělostřelectvo pokrývá granáty.

— Co to znamená, pane kapitáne?

— Nevím o tom víc než vy, přátelé. Já poslouchám. Postavím se tam, kde se mi řekne, abych se postavil. To je všechno!…

Déprez naléhá:

— Ale obcházejí znovu naši levici…

Jemná tvář kapitána se zvrásnila neklidem.

— Ano, říká, bombardují lesy, které včera nebombardovali. Ale to aspoň dokazuje, že v nich nejsou. Snad se naopak cítí z té strany ohroženi obchvatným pohybem našich vojsk… Ví se to?… A pak, jestli nás obejdou, nejsme tu sami… Otočíme se čelem.

Opře na nás šedomodrý pohled svých inteligentních a hrdých očí, které nás zkoumají. Opakuje:

— Otočíme se čelem?

— Samozřejmě!

Káva je horká. Kapitán vytáhne z kapsy aluminiový pohárek a nabere z kotlíku kouřící černou kávu. Všichni muži od děla stojí u něho s hrnkem v ruce a čekají.¹⁶ Když si kapitán nalil, naklánějí se jeden po druhém, aby si vzali svůj díl. Mlčí se: vychutnává se káva.

Pak kuchtík prohlásí:

— Je přídavek!

— Kolik? zeptá se kapitán, který dbá, aby nikomu neublížil.

— Každý dobrý půl hrnku.

Kapitán si nalije, pak muži. A jak zůstane trochu kávy smíchané se sedlinou, „přídavek z přídavku“, operace se ještě jednou zopakuje.

S tou zarážející náhlostí, jakou jsme viděli pokaždé, když jsme tam dole, na Meuse, museli ustupovat, se kraj zalidnil liniemi pěchoty. Roty, prapory vycházejí z lesů, zezadu plotů, vyvstávají ze strnišť, hromadí se v dolinách.

— Tak co? ptá se Bréjard.

— Pouštějí to, ta prasata?… vykřikne Millon a zkříží ruce.

Kapitán úzkostně hledí, jak se pěchota pohybuje.

— Ne, říká. To jsou vojska druhé linie, která se posouvají k severu, aby se postavila čelem, jestli nás nepřítel obejde.

Rozkazy: jít zaujmout postavení mezi Sennevières a Nanteuil-le-Haudouin.

Už se nedá pochybovat, nepřítel nás obchází.

Křeč divokého hněvu nás zkřiví. Projdou, dojdou do Paříže? Dojdou k nám domů zabíjet, plenit, znásilňovat…

— Ach! zahuláká Hutin. Co bych dal, abych těch prasat uviděl a nějaké rozbil!

— Klusem! Klusem! velí kapitán.

Naklonění na krk svých koní, hlasem, bičem, koleny a ostruhou vrhají jezdci potahy vpřed. Přes nahá pole jako by týž dech odnášel, lidi i zvířata, celé to dělostřelectvo vržené vichrem na rýhy, které jím zmítají.

V postavení k palbě na severovýchod osvětluje za námi už nízké slunce železniční trať a cestu z Nanteuilu do Paříže, lemovanou velkými stromy.

Čety pěchoty se začínají stahovat. Millon opakuje:

— Nedrží to, ti sviňáci! Ti sviňáci! Nečetli tedy rozkaz!

A náhle, téměř za námi, vypukne palba. Jsme obejdeni.

Na velké pařížské cestě a mezi cestou a železniční tratí vycházejí zezadu Nanteuilu hluboké masy pěchoty. Obrovská nepřátelská podkova nás obaluje. V téhle hodině se zdá, že na ústup 4. sboru nezůstává nic než úzká volná cesta mezi Sennevières a Silly, k jihovýchodu.

Na postavení přijede automobilem důstojník v letecké přilbě a běží na pozorovatelnu.

Major nechá obrátit děla docela nazad.

Z chvíle na chvíli riskujeme, že se dostaneme mezi dvě palby, protože na výšinách severozápadně od Nanteuilu, které shlížejí na cestu, nemůžeme pochybovat, že se usazuje dělostřelectvo, aby podpořilo pohyb nepřátelské pěchoty.

Naše baterie zahájily palbu.

Hned se mužů a kanónů zmocní to stejné rozechvělé delirium. Děla jsou vyjící monstra, pominutí draci, kteří plnou hubou chrlí oheň do tváře slunci, jehož pád se dovršuje v nádherném letním soumraku. Nábojnice se hromadí a kouří. Tam dole je vidět, jak se muži rozprchávají, běží, hroutí se na hromady. Z výšin, které shlížejí na Nanteuil a odkud by se dala naše děla počítat, neodpovídá žádné dělostřelectvo.

Masakr pokračuje dlouho.

— Ach! Tihleti do Paříže nedojdou!

Přichází noc. Liniové pluky se v pořádku stahují dnem doliny, jejíž jeden svah zaujímáme. Klusem projedou koňští myslivci, pak celá brigáda kyrysníků. Je to ústup!

Jsme poraženi… poraženi!… Nepřítel jde na Paříž!

Slunce už není než srpek na obzoru. Jezdci, kteří jdou k Silly, mizí v prachu, jejž zvedají. Stále střílíme a zasypáváme střepinami rovinu řepy, kde se tu a tam ještě hýbou muži.

— Zastavit palbu!

Neslyšeli, nebo slyšet nechtěli… Tři děla ještě střílejí. Major musí rozkaz zopakovat řevem.

Muži se utírají, červení, zpocení. Se zkříženýma rukama, stojící za svými děly, beze slova, hledí na ta pole, z nichž nebyl ušetřen ani palec.

Teď čekáme na rozkaz, abychom ustoupili také my.

Přijde nám rozkaz strávit noc tady. Posílají nám na podporu prapor pěchoty. Dvě stě metrů od parku, který se musel postavit na místě, se pěšáci rozvinou do rojnice a znehybní na poli.

Vpředu, jak se říká, nezůstává žádný francouzský útvar. Jsme vydáni na milost nočnímu útoku jezdectva.

Čtvrtek 10. září.

Po včerejším dni jsme čekali zuřivou kanonádu hned s rozedněním. A všechno mlčí… Slunce šíře osvětluje rovinu a svahy, kde nehybně, v palebném postavení, čekáme na nepřítele. Nepadl ještě ani jeden výstřel z kanónu. Člověk je překvapen… Člověk je nedůvěřivý.

Podplukovník, který jde v čele praporu, poznává majora a osloví ho:

— Hleďme, Solente!

— Dobrý den…

— Jak se vede?

— Vede…

— Co tu tedy děláte se svým oddílem?

— Vidíte… Hlídáme nanteuilskou cestu.

— Tak vy nic nevíte?

— Ne, co?…

— Nepřítel v noci vzal roha.

— Jak?

— Ano. Máme rozkaz postoupit vpřed… Němci ustupují po celé linii…

Oba důstojníci si hledí do očí a usmívají se.

— Takže?

— Takže je to vítězství!

Zpráva, která přechází od děla k dělu, námi všemi zatřese radostí. Vítězství, vítězství… Když jsme je tak málo čekali!…

Kolem poledne dostáváme rozkaz postupovat.

V Nanteuilu už se rodí trochu života. Jeden kupec snímá z krámu dřevěné okenice. Několik oken se při našem průjezdu otevře. Jako v Dammartinu čtu na několika dveřích nápis „Gute Leute“.

Cesta, na niž se baterie vydaly, vede podél polí, kde jsme včera večer nepřítele zastavili. Zastavujeme a čekáme zřejmě na nové rozkazy.

Kraj je nehybný. Ale mezi pařížskou cestou a železniční tratí jsou v řepě, kam oko dohlédne, rozseté mrtvoly v šedém. Na kraji velkých kukuřičných polí padlo šest Němců na hromadu. Ten, který byl zasažen poslední, se svalil pozadu na ostatní. Jeho tuhé nohy, které zvedá lidský zadek, se vztyčují k nebi. Jeho šíje se pod tíhou těla přehnula: mrtvému se brada dotýká prsou. S očima dokořán, s ústy zkroucenými v hrozné grimase umírání vypadá ten Prus v přilbě, jako by se namáhal podívat se na svůj pupek. Z dalších mrtvol na hromadě není vidět než ramena, zátylky, podpatky holínek. Jenom jeden raněný, napůl zavalený mrtvými, musel umírat dlouho. Skalpován střepinou granátu, která odtrhla císařského orla z jeho přilby, se muž pokusil vyprostit z toho strašného nákladu, jenž mu drtí nohy a kříž. Nedokázal to. Z hromady vyčnívá jen jeho trup. Vzepřený na lokti, s ústy dokořán a vyjícími, vydechl, napínaje svou uzlovitou, nesmírnou pěst k těm kopcům, které jsme právě opustili a odkud mu přišla smrt. Už zelenavé tkáně jeho obličeje se povolily a pod tou maskou, kde se zdání života vytrácí, člověk tuší tvář smrti s dutýma očima, s odhalenými zuby, s hranatou bradou.

Dál krouží tři vozatajci okolo Prusa rozloženého na hřbetě, jehož paže do kříže vypadají, jako by byly hotové k strašnému objetí. Jak mu jeden z nich zvedá hlavu, aby ho obral o přilbu, vystříkne mu z pootevřených ust mrtvého náhle černá krev na ruce. Zabručí:

— Prase! a utře si pošpiněné ruce do šosů šedého německého pláště.

Podporučík od ženistů počítá mrtvoly, aby je pohřbil.

— To jste udělali vy, dělostřelci, tuhle práci? Napočítal jsem už sedmnáct set! A neskončil jsem. Bude to víc než dva tisíce.

Jak se, zhnusen, vzdaluji přes kukuřici, zakopnu. Po tom měkkém dotyku vytuším mrtvolu a udělám prudký skok na stranu.

Vpřed, k severu!

Okraje cesty jsou zasypané puškami Mauser, bodáky krátkými jako řeznické nože, patrontaškami, přilbami, tornistrami z kravské kůže, brašnami, sedly a mrtvými koňmi.

Cesta k Ruettes byla večer po bitvě u Virtonu podobná téhle. Říkal jsem si tehdy, trochu překvapen, ve své malátnosti: „Jsem při francouzské porážce.“ A dnes se divím tomu, že jsem měl účast na vítězství, jehož důkazy tu jsou, na vítězství, které uvolňuje Paříž, které zachraňuje Francii, které nám snad otevírá celou novou epochu. Když hledíme na tuhle křížovou cestu německé armády, říkáme si, že nepřítel opustí Francii tak rychle, jak do ní vstoupil.

Na zeleni velkého plochého pole opisuje přerytá hlína žlutou linii, kterou vyznačují pušky zabodnuté pažbou vzhůru. Stovky mužů, snad tisíce, tam byly pohřbeny bok po boku. Vyprahlá, popraskaná, rozpukaná půda vypouští všechen mor jejich rozkladu, který nám přináší vítr. V blízkosti hájů, rozptýlených po kraji, které tají další mrtvoly, se tentýž pach chytá za hrdlo. Člověk ho proti své vůli bez ustání čichá s neklidem podobným tomu, jaký je vidět u psů, když se říká, že cítí smrt.

Ženisté hloubí. Na dně jámy, kterou právě otevřeli, se ukáže ještě ryzý koňský zadek, označený „Uh. 3 (3. hulánský pluk)“. Na zorané zemi, u okraje jámy, se do hlíny vtiskl tvar koňského těla. Hemží se v něm červi ve zkažené krvi.

Jeden z ženistů, kteří velkými lopatami zakrývají tu páchnoucí mrtvolinu zemí, se vztyčí:

— Ach! ten smrdí, to prase! říká nám. Špinavé řemeslo! V civilu se hrobníkem nedám. Koně, ti smrdí ještě víc než lidi. Nakonec chytíme mor!

— Když jsem ho chtěl odtáhnout, prohlásí jiný, zůstalo mi v ruce kopyto.

A nohou ukazuje na podkované kopyto, které se válí po zemi jako kámen.

Jinde, na čerstvě povláčeném poli, které pošlapal jedině galop dvou koní, leží dvě kopí, z nichž jedno je zlomené, šavle lehkého jezdectva, hulánská čapka a čutora. Člověk si představí ten boj muže proti muži, který se tu odehrál.

Obloha se zatahuje mlhou. Kraj, po němž se stále tu a tam válí výstroj, zbraně a mrtvoly, jednotvárný a kalný pod šedým nebem, nás obaluje smutkem, který jde až k úzkosti. Člověk si musí opakovat: „Je to vítězství, je to vítězství!“, aby ještě cítil tu radost, přitom tak hlubokou, z vědomí, že je vlast zachráněna.

Sobota 12. září.

Dva dny nepřestalo pršet. Pod přeháňkami jsme postoupili o více než čtyřicet kilometrů. Nepřítel prchá. Několik houfnic, kterým podle všeho chybí munice, jeho ústup kryje špatně. Každá hodina stvrzuje naše vítězství. Člověk by měl radost, kdyby tolik nepršelo.

Kapitán mě poslal na několik dní do bojového sledu, jak pro vytrvalý průjem, který mě velmi vyčerpává, tak pro dost ošklivou řeznou ránu, kterou jsem si včera udělal na zápěstí. Žije se tam v polovičním odpočinku. Jí se lépe připravené jídlo. Dá se hodně spát.

Zatímco naše baterie zuřivě bombardují konce ustupujících německých kolon, sledy se rozložily v otevřené úžlabině, vyťaté do plošiny jako ranou obrovské šavle. Člověk by řekl, že se tam déšť sbíhá ze všech stran obzoru. Padají tam i granáty, ale pohlcují se, aniž vybuchnou, v blízkém močálu a zvedají gejzíry bahna.

Poddůstojník od šestého děla, k němuž jsem byl přechodně přidělen, volá:

— Poilus!¹⁷

— Tady, tady, odpoví šedivějící dobrovolník. Poilus, co nemají chlup suchý.

— Poslechněte si tohle!

A poddůstojník začne zastřeným hlasem čtení rozkazu dne:

Šestá armáda právě po pět celých dnů, bez přerušení a bez oddechu, vedla boj proti protivníku početnému a takovému, jehož morálku dosavadní úspěch vzepjal. Boj byl tvrdý, ztráty palbou a vyčerpání z nedostatku spánku a chvílemi i jídla překročily všechno, co si bylo možné představit; snesli jste všechno se statečností, pevností a vytrvalostí, jaké slova nedokáží opěvovat tak, jak si zasluhují.

Druhové, vrchní velitel¹⁸ vás ve jménu vlasti vyzval, abyste učinili více než svou povinnost; odpověděli jste ještě nad to, co se zdálo možné. Vaší zásluhou přišlo vítězství a ověnčilo naše prapory. Teď, když znáte jeho slavná zadostiučinění, už si je nenecháte uniknout.

Co se mne týče, vykonal-li jsem něco dobrého, byl jsem za to odměněn největší ctí, jaká mi byla v dlouhé službě udělena: ctí velet mužům, jako jste vy.

S živým pohnutím vám děkuji za to, co jste učinili, neboť vám vděčím za to, k čemu se už čtyřiačtyřicet let upíralo všechno mé úsilí a všechna má energie: za odplatu za rok 1870.

Dík vám a čest všem bojovníkům šesté armády.

Claye (Seine-et-Marne), 10. září 1914.

Podepsán: Maunoury.¹⁹

— Dobře řečeno! prohlásí někdo.

— Pane četaři, křikne starý dobrovolník, dejte tedy generála požádat, když je s námi spokojený, aby nechal trochu zavřít stavidla tam nahoře.

Jedeme dál. Kraj, kterým od rozednění jdeme, se zastávkami na hodinu či dvě, během nichž baterie střílejí, se na první pohled zdá nekonečnou a téměř pustou rovinou. Řepná pole a obilná pole, kde úroda, často ještě ve snopech, dohnívá, jako by se bez přerušení střídala od jednoho okraje šedého obzoru k druhému pod nízkým, těžkým a smutným nebem, z něhož bez oddechu padá studený déšť. Ale náhle se uprostřed nahého kraje otevře úžlabina, kterou nikdo netušil, celá zalesněná a tak hluboká, že se v ní ocitne zahrabaná i zvonice vesnice postavené v nejhlubším místě.

Pod přeháňkou jdou potahy s hlavou nízko a s pohyblivými ušima kvůli dešti, který je šimrá. Jejich srst se leskne. Mnoho našich zvířat už stálo na nohou jen zázrakem. Tohle počasí dovršuje jejich zkázu. Je nutné jednoho po druhém opustit tři koně. Jdou až na nejkrajnější mez svých sil, a náhle zakopnou a stanou; žádná moc by je už nepřinutila postoupit o kousek. Je nutné je vypřáhnout, sejmout jim postroje a opustit je tam. Umřou na témž místě.

Muži jsou ztěžklí, mlčící, pod svými černými plášti. Voda nám teče za krk a mrazí nás. Mnozí jezdci si otočili kepi; kšilt jim chrání zátylek. Ve zvednutých límcích se obličeje, stažené vpichy šlehajícího deště, napůl ztrácejí. Košile lnou k ramenům a kalhoty ke kolenům. Mokré šaty pohlcují teplo těl: člověk zažívá ukrutný pocit pomalého chladnutí. Zdá se, že se život stahuje z končetin a že člověk pozvolna umírá.

Míjíme ubohé a promočené pěšáky. Voda jim kape ze svěšených šosů pláštů. Mnozí si na ramena přehodili obilné pytle. Jeden muž si chrání hlavu a hřbet pod ženskou spodničkou; jiní pod pelerínami, pod šátky, pod květovanými záclonami z postele. Vozovka je řeka tekuté křídy, v níž se neznačí ani kroky lidí, ani kroky koní, ani přejezd kol.

S večerem se zdá, že se šedá klenba nebe ještě snižuje, zužuje obzor polí, že dochází až k tomu, aby se dotkla země. Mlha nás obaluje, pohřbívá nás. Člověk neví, na které straně slunce zapadá. Západ je stejně kalný jako východ. Rozptýlené a špinavé světlo nepostřehnutelně slábne. Ještě se tu a tam u okraje cesty rozeznají temné masy mrtvých koní. Potom se udělá noc; voda mi teče už ke kříži. Je mi velmi chladno; snáším stále víc ten nevyslovitelný pocit odcházejícího života. Valíme se dlouho…

Je snad deset hodin, když baterie konečně stanou u vjezdu do vesnice a seřadí se po pravé straně cesty. Ještě je tu nutno čekat, nehybně na svých muničních vozech, stále víc zmrzlí a cvakající zuby. Zřejmě je tam křižovatka, zácpa, konvoje, nevíme co; nedá se jet dál… Strávíme tu celou noc v dešti?

Nakonec natáhneme na jednom poli mezi vozy bivakové provazy. Lucerny propichují neprůhledný stín velkými žlutohnědými body, které prorážejí noc bez toho, aby cokoli osvětlily. Není slyšet než čvachtání kroků, ztížených únavou, lidí i koní v blátě a ve vodě.

Velitel volá desátníky na rozdělování. Ale rozdělení mezi děla není udělané a muži hned odcházejí, protože dávají přednost tomu, že si na stravu počkají do zítřka. Velitel křičí a prohlašuje, že jestli bude poplach, hrozí, že zůstaneme den bez jídla. Má pravdu, ale nikdo ho neposlouchá.

Ve stádu, v tak hustých temnotách, že se cesty taktak drží, se, aby se nikdo neztratil, ustavičně křičí:

— Jedenáctá!… Tudy… jedenáctá!…

Konvoje nás ostřikují. Jedno kolo se mě otře. Jde se dlouho, aby se našly jako přístřeší jen špatné stodoly otevřené všem větrům, kde nás od udusané země taktak izoluje slámový prach. Právě tam baterie, mlčící, promočená, páchnoucí mokrým zvířetem, usíná špatným spánkem, bolestivým, mrazivým, ustavičně rušeným křikem mužů, kteří mají sny.

Neděle 13. září.

Dnes ráno svítí slunce. Na západě jsou ještě nahromaděné mraky; ale modř, která nás rozveseluje, nakonec zaplaví celé nebe. Pokračujeme v postupu vpřed.

Nepřátelské houfnice stále střílejí po kraji, nazdařbůh a bez důrazu. Němci jsou strašně tlačeni. Ve vesnicích se dozvídáme, že ještě není ani dvě hodiny, co tudy procházeli opozdilci. Zdá se, že se včera ústup nepřítele měnil v úprk. Rozprchlí pěšáci bez zbraní, dělostřelci, jezdci bez koní prchali zmateně, co nejrychleji mohli, pronásledováni palbou pětasedmdesátek a štváni našimi předvoji.

Ve Vic-sur-Aisne, než se uvolní přechod přes pontonový most, vstoupím do pěkného měšťanského domu, v němž Němci při odchodu nechali dveře i okna dokořán. Všechny skříně byly rozraženy a vyrabovány. Po schodišti se táhnou dámské košile a spodky, intimní prádlo. Na stole v jídelně je naservírované jídlo. Ale převrácené židle svědčí o tom, jak kvapně hostitelé prchli. Mám hlad. Beze zadních myšlenek se usadím ke stolu. Oběd je dobrý, i když studený.

Když se konečně první vozy kolony vydají na most, dozvím se před odchodem z Vicu, že jsem snědl jídlo připravené pro velkovévodu meklenbursko-zvěřínského²⁰, přerušené příchodem francouzských předvojů.

Překročíme Aisnu bez nehody. Jak nám nepřítel nechává takhle přejít řeku? Myšlenka na past, jaké jsme my kladli Němcům při přechodu Meuse, mě trochu tíží.

Blízko Attichy, zatímco naše baterie jdou zaujmout postavení, zastaví se sledy na serpentinové cestě, která vede na plošinu lesy s nesmírně hustou zelení, ještě celou vlhkou a vonící po včerejším dešti. V malém lomu na bílý kámen, otevřeném u okraje cesty a zalévaném sluncem, se rozložím s několika kamarády na vysokém kapradí. Chystám se usnout, když se najednou rachot granátu, jenž právě dopadl blízko, rozlije chvějivými vlnami do hájů, v nichž jako by zašuměl každý list.

U vjezdu do lomu se objeví kanonýr, velmi bledý, potácející se. Drží si pravý loket v levé ruce a nechá se spadnout na kapradí. Zamumlá:

— Mám to…

— Kde?

Malým pohybem hlavy ukáže na svůj otevřený loket, z něhož uniká krev. A tu je slyšet, jak z cesty, která dělá dvě zatáčky za sebou a pak se zanořuje pod temnou klenbu velkých buků, přichází zmatený hluk vzlyků, křiku a dupotu.

Přibíhá jezdec bez kepi, s krvavou tváří:

— Pojďte… tam dole, spadlo to… spadlo to na cestu. Všechno je rozmlácené, koně leží napříč… Ach! bože můj!

— Jsi raněný?

— Kde? ptá se.

— Tvoje tvář…

— Nic, to je od koně, od mého náručního… Pojďte.

Granáty sviští, přelétají. Běžíme. Náhle, v zatáčce cesty, mě na sekundu bez dechu znehybní strašné vidění.

Pod sluncem, které skrz větve mramoruje světlé dno vozovky, je beztvará hromada posečených lidí a koní. Celý potah kovárny a potah bateriového vozu se zhroutily v pohybující se hromady krvácejícího masa. Pod nimi jsou lidé. Dva obsluhovači leží tváří k zemi, uprostřed cesty. Jiní se táhnou po rukách mezi skolenými jezdeckými koňmi. V příkopech se hýbou ranění.

Z toho jatečného místa stoupá dlouhé stenání, podivné nářky podobné úzkostnému volání nočních zvířat, tupé a nekonečné „óóch!… óóóch!“ modulované jako divošský zpěv. Krev teče potůčkem v kolejích po obou stranách cesty. Zápach jatek, mdlý až k zvracení, jakási vlažnost, pach kouřícího se masa, řinoucího se života, pach koně, vnitřností a trávení se chytá za hrdlo, opíjí, hnusí se.

Jeden muž, jemuž je trup zavalený pod potahem kovárny, dokázal prostrčit paži skrz masu vysypaných střev. Ale vnitřnosti mu spoutaly zápěstí. Zuřivě jimi třese a vrhá kolem sebe spršky krve. Koně, kteří zdechají, prdí, vypouštějí trus, škrábají do země ztuhlýma nohama. Jejich podkovy skřípou na kamení. Ve svém umírání napínají tahy; řetězy praskají. Vůz, k němuž jsou zapřažení, popojede trochu, pak ustoupí.

Jeden pěšák, mrtvý, nastavuje svou zející hruď. Jeho oči dokořán mají přímý, kalný pohled, modrý pohled, který mi vchází do prsou. Jeden dělostřelec byl přibit ke stráni. Zůstal tam, téměř stojící, s otevřeným břichem; na jeho holínkách krvácí z nozder nehybný raněný kůň.

Když se chvílemi chroptění a nářky přeruší, slyší se zvuk krve, která odtéká tok za tokem, borborygmus vnitřností, které se vylévají bělavé a růžové a které se svíjejí na cestě.

Běžel jsem vyprostit muže, který se dusil zavalený pod potahem kovárny. Ukazuje strašně zkřivenou tvář, docela červenou, vlasy a vousy slepené krví. Koulí bílými očima zadušeného. Jeden kůň ve svém umírání hrozí, že dorazí kanonýra raněného do kříže, který se táhne po zápěstích. Rychle zvíře zabiji výstřelem z revolveru. Teprve tehdy zahlédnu rozloženého mezi dvěma koňmi svého přítele M…, velmi bledého, se zavřenýma očima. Běžím k němu, podsunu mu paži pod tělo, abych ho nadzvedl… Všechna moje krev se náhle zastaví v toku, mé srdce v bití… Moje paže se zabořila až k lokti do otevřeného hřbetu mého přítele.

Vztyčím se. Jatka se okolo mě na okamžik zatočí. Neklesnu z hrůzy?… Donesu si ruku k čelu; je červená… Rozmažu si krev po tváři. Abych nespadl, musím se opřít o kolo kovárny.

Jednomu zdravotníkovi se podařilo vytáhnout ze sanitního vozu, rozsekaného střepinami také, dvě neporušená nosítka. U okraje cesty vojenský lékař, sám ještě velmi pohnutý a škrábnutý explosí, dělá zběžné obvazy. Ve třech vyzvedneme na nosítka vysokého světlovlasého muže od obsluhy s galskými vousy, jehož noha, téměř oddělená, visí a který vyje bolestí. Dole pod stoupáním, na okraji lesa, víme, že je ve statku obvaziště.²¹

Vyrazíme a podlamujeme kolena, abychom se vyhnuli nárazům; ale je nutné překračovat rozptýlené koňské údy a mrtvé tak zohavené, že je nepoznávám.

Jeden raněný mě v průchodu uchopí za nohu. Zvedne ke mně bezkrevnou tvář, kterou krev tekoucí z ucha obkresluje jako obojek mučeného. Jeho oči zapřísahají. Zamumlá hlasem hluboké prosby:

— Ach! kamaráde, nenechávej mě tady!

Ale my nemůžeme odnést dva muže naráz. Trochu se nad ním nakloním:

— Chlapi jdou hned s druhými nosítky. Vezmou tě. Tak pusť mi nohu…

Vzdalujeme se od jatek. Dýcháme…

Napnutá plachta nosítek zadržuje krev raněného. Jeho noha se brodí v červené kaluži. Trpí jako přibitý na kříži, kroutí rukama vně nosítek a stená.

— Ach! moje hnáta!… Třesete mnou. Ach, jak mnou třesete!

Ještě řekne:

— Jděte krokem, chlapi!

Přes naše úsilí se nemůžeme vyhnout nárazům, které ho mučí, a on dál mumlá stále tišeji:

— Krokem, krokem… krokem…

Rty tiše opakují: „krokem…“, dokud mu silnější škubnutí nevytrhne výkřik.

Na cestě před statkem s obvazištěm zřídili vojenští lékaři ve stínu polní operační stůl. Ranění se vyrovnávají u okraje příkopu. Tlustý lékař se čtyřmi prýmky běhá sem a tam a hulákuje.

Nesení na nosítkách nebo pěšky, sami nebo podpíráni kamarády, přicházejí naši ranění na obvaziště. Brada jednoho z nich není než krvavá kaše. Jedno oko má zavřené a druhé dokořán.

Kůň veterináře, proniknutý střepinou, šel s raněnými až sem. Ale jen se zastaví, sesune se na kolena u okraje cesty. V očích toho zvířete je lidská bolest. Nastavuje mi čelo: vystřelím mu z revolveru do ucha. S tím těžkým zvukem, jaký dělá seknutí sekerou do srdce stromu, padne kůň na bok a z vrcholu stráně, kudy jde cesta, se dvakrát překulí až na louku pod ní.

Hned je nutné vrátit se tam dolů. Je nás potřeba. Jen vyjdu z volného vzduchu a ze slunce zpátky do lesů, svírá mě obava z toho, co znovu uvidím. A pak, lesní stíny, které s hodinou houstnou, přispívají k tomu, aby se mi stáhlo srdce.

— Jdeme!…

Dva osedlaní koně, jejichž rány krvácejí, se instinktivně vzdalují od jatek. Drobnými kroky schází podél cesty, k slunci. Mrtví koně byli vypřaženi, odtaženi na krajnice cesty. Ale dva dělostřelci leží ještě uprostřed vozovky. Jenže někdo ze zvyku, z úcty k mrtvým, zlomil dvě větvičky a zakryl jim tvář listím.

V kolejích cesty potůčky krve ztuhly. Teplý pach, který udržuje klenba listoví, se vznáší stále hnusnější, stále úzkostnější. Při námaze, jakou si vyžádalo vypřažení koní a uvolnění vozovky, se vnitřnosti odvinuly. Teď se válí okolo, pošpiněné prachem, až několik metrů od otevřených, vyprázdněných těl.

Dva zajatci, dva velcí muži, které jejich dlouhé šedé pláště a špičaté přilby zvětšují ještě víc, scházejí z plošiny. Pěšáci, kteří jdou s nimi, se obávali, že by tahle podívaná na smrt udělala těm nepřátelům příliš velkou radost, a zavázali jim oči. Vedou je za ruku mezi mrtvolami. Ale Němci poznali pach krve. Vráska neklidu jim přetíná čelo. Dlouze očichávají vzduch.

Pondělí 14. září.

V Attichy nám na noc poskytly přístřeší dobré, pevně uzavřené stodoly, kde bylo hluboké seno. Ale náš spánek rušily ukrutné noční děsy. Válel jsem se mezi zmrzačenými mrtvolami, v řekách krve. Dnes ráno prší.

Jeden rolník se svěšeným bílým knírem nám přináší ve vědrech pivo a víno. Žije v osamělém domě, který je odtud dobře vidět, na boku kopce v hájích. Během německé okupace své obydlí, příliš osamělé, opustil a šel se ubytovat do městečka. Předevčírem, když nepřátelé odešli, se vrátil domů v průvodu jednoho pěšáka. Šel vepředu, když vyraženými dveřmi zahlédl v předsíni nepřítele v přilbě, který na něj namířil. Uskočil na stranu a odkryl tím francouzského vojáka. Němec hned pustil pušku a zvedl ruce k nebi. Ve dvou ho uchopili, usadili ho na židli v kuchyni a vystřelili mu kulku do hlavy. Pak ho tam nechali, stále sedícího, s hlavou svěšenou, krvácejícího z čela mezi nohama na kachlíky, a šli obhlédnout okolí domu a zahrady. Nenašli nic podezřelého. Když se vrátili, kuchyně byla prázdná; nezůstala tam než kaluž krve před židlí. Ale ke dveřím a po schodišti vedly červené stopy a bylo slyšet stenání přicházející z podkroví.

Ptáme se toho člověka:

— Tak co jste udělal se svým Němčourem?

— Je ještě v mém podkroví, odpovídá nám pokojně.

— Bude ho nutné odtamtud vytáhnout. Začne páchnout.

— Ano, dnes večer mu jdu vykopat jámu u hnojiště.

A jak říkám, že místo toho, aby toho muže sprostě zabíjeli, mohli ho klidně zajmout, když se vzdával:

— Ach! odpoví mi ten člověk, nebyl by mě zabil, kdybych byl býval sám? Já přece nejsem voják. A dodá:

— Těch sviňáků se nikdy nezničí dost.²²

Zvedl se vítr. Déšť přestává. Oddíl se vydá na cestu do Compiègne, která vede podél řeky. Ale neujeli jsme ani míli a zastaví nás v koloně na cestě. Vaří se, ale chybí voda; marně hledám pramen, studnu. Rozhodneme se nabrat vodu z Aisny, abychom uvařili menáž. Na druhém břehu leží v rákosí Němec a je až po břicho v toku. Vodu převaříme, to je všechno… Jíst se musí!

V noci přiveze jezdec rozkazy. Vyrážíme klusem.

Podél velké zdi dělají spahiové ve svých burnusech červené skvrny v podvečeru. Jejich malí koně stojí u nich nehybně v komplikovaném postroji. Jeden Arab, opřený o jabloň, ukazuje krásnou pravidelnou masku sochy. Pod purpurem vlněné kapuce vyjadřuje jeho hnědá tvář ten pokojný smutek, zároveň tak rmoutivý a tak vznešený, v němž vždycky, daleko od svých písků, chřadnou muži toho rodu. Jeho velké černé lhostejné oči, položené do dáli a nehybné, mají vnitřní pohled. Zdá se, že mu je chladno. Dělostřelci se na něj usmívají a oslovují ho.

— Dobrý den, starý Sidi!²³

Ale on bez pohnutí odpoví jen blahosklonným mrknutím.

Baterie zaujímají postavení. Za závojem akátů se sledy znehybní. Zmatená vřava vzdálené bitvy taktak kalí ticho padající noci, když náhle, jako na znamení, vypustí přes plošinu více než čtyřicet francouzských hlavní, téměř zároveň, ohromnou salvu.

Velké záblesky výstřelů rýhují polotmu soumraku. Vzduch se nepřestává chvět. Člověk má pocit, že se v ovzduší srážejí a narážejí nesmírné zvukové vlny jako vlny oceánu v bouři. Země odpovídá týmž chvěním a třese se. Pozvolna šero hustne.

Naše baterie střílejí určitě na zaměřené body. Nepřítel odpovídá jen tu a tam a nazdařbůh.

Náhle mezi námi koluje zpráva:

— Nepřítel se nakládá! Bombarduje se nádraží…

— Ach! já bych je nechal, ať si klidně koupí jízdenky, prohlásí nedbalý záložník rozložený na břiše v čele svého potahu. V tom bych jim nebránil. Ať tedy vezmou roha a ať se vrátíme domů. Mám ženu a dva děcka. Není to žádná legrace, ta válka!…

Je černá noc, když jedno po druhém děla umlknou. Za několik okamžiků se udělá ticho, překvapivé a znepokojující ticho po té strašné kanonádě.

Doháníme baterie. V temnotách se bez jakéhokoli hluku, jedny po druhých, zanořují vozy jako přízraky. Pod koly dává pole zvláštní dojem vaty. Noční jasnost, rozptýlená a jakoby vznášející se, nedovoluje rozeznat, z čeho je to pole, po němž se dlouhá kolona valí, bez jediného nárazu, bez jediného trhnutí železa, jen někdy se skřípěním špatně namazaných kol.

Kraj páchne smrtí. Není to obsese. Požár, velmi daleko, není než nehybný červený bod. Masivní vysoké lesy blízkého parku vzbuzují nevyslovitelný neklid.

Kolo kolesny přejede po něčem pružném a měkkém, co pod tíhou ustoupí. Jsem si jistý, že je to mrtvý. Podívám se dozadu; nic nerozeznám. Na tom vatovém poli, prostřed téhle téměř světlé a přitom bezměsíčné noci, mi proběhne až do kostí velké zachvění.

Zastavíme se v blízkosti vesnice. Musí to být Tracy-le-Mont. Plukovní vozatajstvo nás čeká. Volá se k rozdělování. Muži ve svých pláštích dělají černý kruh okolo vozu, který osvětluje jediná lucerna. Najdu tam Hutina a Dépreza. Někdo volá děla:

— Třetí!… Čtvrté!…

— První! křikne Hutin.

— Nechal jsi projít své pořadí. Přijdeš po poslední.

Zatím si povídáme. Je velmi malátný. Má hlad. Říká mi:

— Je co žrát… budeme dostávat svěží maso.

— Ano, ale zakážou nám dělat oheň.

Pak se mě zpříma zeptá:

— Neviděl jsi poštovního poddůstojníka?

— Ne, proč?

— U sledu je ho vidět častěji.

— No ano! jestli ty ještě věříš na poštovního poddůstojníka…

— To je pravda. Nikdy nepřijde, ten chlap. Ach, hrome, kdybychom tak jen někdy dostávali dopisy, čas by byl kratší. Ten poslední, co jsem měl, byl o tom, že o mně nemají žádné zprávy. To je přece jen smutné!

Volá se:

— První dělo!

— Tady!… Na shledanou, kamaráde. Jdu si pro chleby. Zkus se k nám brzo vrátit.

Úterý 15. září.

Jaké krásné ráno! Tuhle noc trochu pršelo, ale přinesli jsme si okolo svých děl náruče slámy, vzaté z velkých stohů. Lehl jsem si pod muniční vůz; chránil mě do poloviny stehen a dva snopy jsem si rozvázal na nohy. Zem nebyla příliš vlhká. Spal jsem dobře i přes přeháňku.

Hned od úsvitu se nebe vyjasnilo. Vzduch je teplý; velké stromy parku s nesmírně rozmanitou zelení se rýsují ve velmi čistých siluetách na zeslabené modři nebe. Tráva, přitom na tomhle konci léta nízká, nabyla znovu svěžesti.

Ale tu a tam na polích zastavují pohled temné body. Jsou to mrtvoly Němců. Jak jednou člověk uvidí tři, čtyři, pohled je pak neodolatelně hledá všude. Zapomenutý snop v dálce představuje mrtvého.

Vyrážíme. Kola předcházejících vozů kreslí po kraji opravdovou cestu. U jejího okraje je rozložený Němec. Potahy se ho otřely. Kdyby si člověk nedal pozor, rozdrtil by mu nohy. Jeho tvář je ještě modravě žlutá. Taktak že se očnice jeho zavřených očí začínají zelenat. Hrubá a vážná maska toho padlého nepřítele má mužnou krásu.

Můj kamarád, sedící u mě na muničním voze, tu tvář zkoumá, hledá v ní poslední výraz, a pokrčí rameny a zamumlá:

— Chudák!

Dojat také, odpovím:

— Namouvěru, ano!

Ale jezdec za námi, který nechal doma ženu a děti a který se ptá sám sebe, jak ta rodina jí, se obrátí v sedle a zabručí:

— Sprosté prase!

Dnes ráno se bitva rozběhla zrána a s neobvyklou prudkostí, na frontě, která se zdá orientovaná od východu na západ. Kam oko dohlédne, je nebe zašpiněné dýmy granátů.

— Ach! říkalo se, že se nakládají… že odcházejí! Vidíš je tam dole… sprostá sorta!

— Ano. Vykládali se!

Muži se hořce posmívají své včerejší důvěřivosti. Ale já dobře vím, že jsou hotoví přijmout už dnes večer — bude-li se jim to rázně tvrdit — zprávu, že Rusové jsou v Berlíně.

Pravdu nám řeknou pěšáci, kteří jdou kolem: Němci se hrozivě důkladně zakopali na zalesněných výšinách a v lomech. Pronásledování je zastaveno. Počíná nová bitva.

Zeptám se jednoho seržanta:

— Ale to nejsou ti, které jsme tlačili včera a předevčírem, kdo se takhle staví čelem?

— Ne, odpoví mi. To musí být jiní, kteří se za nimi hrnuli z Belgie.

Sled, rozložený v úzké úžlabině, zásobuje každou půlhodinu baterii, která, zřízená u velkého statku, vyprazdňuje muniční vůz za muničním vozem. Německé dělostřelectvo zametá plošinu a stopadesátové houfnice, které se snaží zasáhnout zatáčku blízké cesty, střílejí dlouze a z chvíle na chvíli nás mohou vzít do podélné palby. Z druhé strany zahájila baterie sedmasedmdesátek²⁴ palbu na les, který ovládá druhý výstup z doliny. Nelze pomýšlet na to, že bychom odtud vyšli přes plošinu; nepřítel na ni vidí a jeho houfnice by nás zasáhly bez námahy. Poručík Boutroux, který velí sledům, je bezradný. Rozhodne se vzdorovat sedmasedmdesátkám. Na okraji lesa naše vozy projíždějí jeden za druhým. Nad našimi hlavami se trhají šrapnely. Úžlabina se zakřivuje. Nebezpečná zóna je za námi. Bez pohromy se jdeme přes průchody nepříteli neviditelné rozložit dál, na dně docela stejné úžlabiny.

Chybí voda. Aby se našla, je nutné jít polní cestou, která vede ke stodolám. Dvě cisterny přijímají odtok ze střech. K jedné z nich je přistavený žebřík. Ze zvědavosti po něm vylezu. Plech je uvnitř zrezivělý a z kalné vody, která ubývá, vystupuje stará holínka, filcový klobouk a všelijaké beztvaré předměty z plátna nebo z kovu, lepkavé od zeleného slizu. A přece se tou vodou člověk musí spokojit!…

Hluk bitvy neohlašuje žádné rozhodnutí. Ani se nepřibližuje, ani nevzdaluje. Ranění, kteří jdou kolem, nám říkají, že se pěchota od rána valí proti obrovským zákopům, aniž je dokáže narušit. Kanonáda ustane až v noci.

Přes plošinu, kterou v téhle hodině stoupající temnoty nepříteli skrývají, doháníme baterie. Někde ještě praská kulomet. Ve vzduchu se začíná vznášet jemný déšť bez tíhy, který rychle promáčí. Je nutné táborovat na otevřeném poli, na řepě. Zem je měkká, kola se zabořují. Koně nevypřaháme.

Jak si odpočinout? Člověk se hned chvěje, cvaká zuby. Člověk se nejasně bojí, že ho ten chlad, který mu přechází po hřbetě velkými mrazivými vlnami, zrádně zabije, jestli usne.

S nohama svěšenýma na kolo se schoulím do klubíčka na muničním voze. Dávám přednost mrazivému dotyku oceli před vlhkostí země. Prší hustěji.

Středa 16. září.

Zrána se nejdřív od ozvěny k ozvěně rozvalil dutý, vzdálený výstřel houfnice. A hned se, jako když se zapálí prachová šňůra, rozhřměla všechna děla rozestavená na plošině.

Přistoupí ke mně Astruc:

— Kamaráde, povídá, ta mě dneska v noci potkala věc! Představ si… kluci zabrali celé místo pod muničními vozy. Vidím velkého chlapa, dvoumetrového, jak leží pod svou dekou uprostřed pole… Říkám si: „Když je toho dost pro jednoho, je toho dost pro dva.“ Nadzvednu deku a zahnízdím se pod ni, k němu. Ale jak spím, pomalu ji ze sebe stahuju… A tu se mi ten dvoumetrový probudí, vztyčí se a začne mnou třást!… Nejdřív nic neříkám… dělám mrtvého. Byl jsem tak unavený! Ale on mě nepustil, a ještě na mě křičel: „— Co tu k čertu děláš?… Tak odpověz…“ Nakonec zabručím: „— No tak, není třeba dělat takový kravál…“ Protřu si oči… zvednu se. Kamaráde!… Byl to velitel oddílu! Vystrnadil jsem ho z jeho vlastní deky! Moc pyšný jsem nebyl. Říkám mu, že je mi k umření špatně a že ostatní zabrali celé místo pod muničním vozem… Tak si na něco zabručí… a lehne si zpátky. Já nelením a lehnu si vedle něj. A on mi na to: „— Ale krucinál, aspoň mi neber celou deku!“

Baterie zaujímá postavení. Sled se vrací do úžlabiny, která ho kryla včera.

Bolí mě zápěstí. Rána, na kterou přes obvaz natekla krev raněných a mrtvých z Attichy, se zanítila.

Poštovní poddůstojník přináší hromadu dopisů.

Někdo prohlásí:

— Doma si myslí, že to potrvá do Nového roku.

— A co Rusové?

— Ale, Rusové!…

— Takže říjen, listopad, prosinec. Ještě tři a půl měsíce… Do té doby budeme všichni chcípnutí z nouze!

Necelých pět set metrů od parku se pod německými granáty vzňaly budovy velkého statku. Ohradní zdi zahrad vykreslují na nahotě řepných polí masivní obdélník světlého zdiva. Kouř stoupá v závitech, které se nejdřív valí těžké a temné, prosvětlené žlutými blesky, a potom se slijí do vysokého přímého sloupu v tichém nebi.

Víme, že tam jsou ovce. Bombardování přestalo. Napadne mě, že by se z toho požáru daly zachránit nějaké kýty, aby se náš jídelníček rozveselil. Dva kanonýři od 12. baterie, jejichž vozy stojí vedle mého, mají stejnou myšlenku.

Bez odkladu se vydáváme ke statku. Pole, které musíme přejít, překopaly včera německé houfnice. Nepřítel si zřejmě myslel, že se tam za budovami, mimo jeho dohled, shromáždila pěchota. Celý den jeho těžké dělostřelectvo marně drtilo řepu.

Jeden z mých kamarádů poznamená:

— Pracovali, jako když se sázejí stromy do šachovnice.

A dodá:

— To je práce ve velkém. Mohu to říct: jsem zahradník.

Na okraji jednoho kráteru leží vedle sebe mezi rozmetanými hroudami dva žandáři.²⁵ Jeden, velký ryšavý muž, má rozevřenou hruď a jeho pravá ruka, podivně složená, jako by měla dva lokty. Tělo druhého, šedovlasého desátníka, se zdá nedotčené. Jenže na místě jednoho oka je v očnici jen krevní sraženina a to oko, modré oko, visí na konci bílé šlachy ke spánku.

— Chudák starý! zamumlá dělostřelec-zahradník.

Skloní se nad mrtvolou, jejíž hrozná jednooká tvář hledí k nebi, a zbožně ji zakryje kepi s granátem a stříbrným prýmkem, které upadlo poblíž mrtvého.

Za jednou z modrých břidlicových střech statku, ještě nedotčenou, teď vyrážejí náhlá vzplanutí, která hned udusí nahromaděný kouř. Krásná kuželovitá jedle s pohřebním vzezřením se nad požárem tyčí v podivné majestátnosti.

Přibližujeme se. Podél ohradní zdi leží dva koně a dva dělostřelci. Byli zabiti právě teď. Krev na zemi je ještě červená. Jednoho z mužů poznávám. Byl ordonancem jednoho z našich vyšších důstojníků. Druhý padl na tvář, s rukama rozpjatými do kříže.

Granát prorazil dvůr statku. Tři kachny se přes žár požáru plácají v malé zelené louži u kubického hnojiště. Další, které střepina srazila hlavu, leží na boku u okraje vody.

Na velkém temném závěsu kouře, který odsud zakrývá polovinu nebe, se krov stodoly rýsuje jako okouzlující konstrukce z rozžhaveného kovu. Z vrat vyrážejí velké plameny a olizují pluh a brány, které tam někdo nechal. Nad senným vikýřem je do rozžhavena rozpálená kladka na zdvihání sena, ukotvená ve fasádě. Hluboký hukot kanónů už téměř není slyšet. Zakrývá ho velké praskání požáru a ostré syčení jisker v louži. Jedna z kachen, kterou píchne jiskra, zatřepe pírky.

— Přišli jsme právě včas, povídá mi zahradník. Ovce budou do poloviny upečené.

Skutečně: ovčín dělí od hořícího přístřešku jen pekárna. Je plný kouře. Hřbety zvířat v něm vypadají jako další, hustší chomáče kouře. Dveře jsou otevřené. Ovce neutekly; hloupě se nahromadily ke zdi vzadu, pod okénkem, které vede do pekárny a odkud k nim jde zadušení. Tlačí se. Člověk by řekl, že se čely snaží tu zeď převrátit.

— Tak, povídá mi zahradník. Ty, Lintiere, postav se tam… ke dveřím. Pohyb je takový: já a kamarád se vrhneme dovnitř, každý jednu rychle vytáhne… ty je u výlezu složíš ranou z bouchačky. Rozumíš?

— Rozumím!

Zahlédnu v kouři zmatený nápor lidí. Slyším, jak tvrdá kopýtka škrábou o zem. Vzápětí se objeví kanonýr, zapřažený oběma rukama do ocasu velké ovce, kterou pozpátku vytahuje. Složím ovci na prahu a hned nato druhou. Zahradník jde pro třetí.

Vracím revolver do pouzdra. Každý si vyhodí zvíře na rameno. Dělá to na krku těžkou kožešinu, kterou držíme za tenké nožky, sebrané dopředu, po dvou. Svěšené hlavy nám vzadu krvácejí na hřbet. Vzdalujeme se přes řepu.

Najednou zahradník vykřikne:

— Poslouchej!…

Zastavíme se.

— K zemi!

— Vidí nás!

Hlásí se velké granáty. Rozprostřeme se za ovcemi, které dělají hradbu. Granáty padají mezi statek a nás. Klusem, přes náklad, se vzdalujeme z palebné linie houfnic. Znovu míjíme mrtvé žandáry. Zastavíme se až za řadou topolů, která nás zakryje. Na místo, které jsme právě opustili, se snesou tři granáty.

Malými úžlabinami plošiny a podél mlází se bez nehody vracíme do parku.

Zaujmu zase své místo na otýpce u ohně svého děla, zatímco kanonýr, který je povoláním řezník, metodicky porcuje jednu z ovcí zavěšenou za nohu na bateriovém vozíku.

Když vedu koně pít k cisternám, nadejdu si přes pole v naději, že najdu brambory, červenou řepu nebo možná cibuli; cibule nám chybí nejvíc. Musíme hltat ta nejmdlejší jídla a jiné koření skoro neznáme.

Nenajdu ani cibuli, ani brambory. Jen na odvrácené straně pahorku leží na snopech obilí pěšáci. Jejich červené kalhoty je vidět už zdaleka. Jsou to mrtví z boje dvanáctého.

V blízkém úvalu jsou také německé mrtvoly. Třináct Francouzů a sedmnáct nepřátel tam padlo, téměř vedle sebe. A přece se zdá, že Francouzů je víc. Jako ohnivé skvrny na žlutém strnisku dojímají. Němce je vidět jen taktak.

Zbraně a tornistry mrtvých někdo odnesl. Pláště, blůzy a košile jsou rozepnuté, aby se vzaly známky. Krční svalstvo, odkrytá hruď a očnice už zezelenaly. Malý seržant, padlý na zádech na snopy, které mu dělají polštář, zvedá pravou ruku. Zaťaté prsty jeho ruky vypadají ve vzduchu jako bolestivý pařát. Na rukávu se mu v slunci leskne zlatý prýmek.

Jak se vzdaluji, vlaštovky, jejichž nízký let ohlašuje déšť, se nad pahorkem otírají o mrtvoly svými ostrými křídly.

Čtvrtek 17. září.

Sled je stále v téže úžlabině. Baterie místo nezměnila. Ačkoliv za dva dny vystřelila víc než pět set granátů, nepřítel ji ještě nedokázal zaměřit.

Bitva pokračuje čím dál zuřivěji, směrem na Tracy-le-Mont, Tracy-le-Val, Carlepont před námi, na západ ke Compiègne, na východ rovnoběžně s Aisnou k Soissons, nikdo neví kam ještě.

Nepostupujeme, neustupujeme. To je všechno, co se ví. Začínáme si tu zavádět zvyky. Menáž a napajedlo mají pevné hodiny.

Dnes ráno potkám u cisteren zvláštního abbého. Na koni, na cestě, řeční uprostřed hloučku dělostřelců a vozatajců. Má holínky, ostruhy. Velký gumový pláštík, který mu drží na ramenou šňůra, mu vlaje na zádi koně. Velký dřevěný kříž mu visí z krku na lakovaný řemínek pouzdra na revolver. Za širokým černým pásem má zastrčený německý bodák.

Ve stoje v třmenech hladí tento kněz, s podivným vzezřením bojujícího mnicha, koně po šíji.²⁶

— Ano, je to dobré zvíře, říká, hulánský kůň, kterého jsem našel po bitvě minulý týden, někde u Nanteuil. Šel jsem zpovídat lidi. Byl opuštěný, vzal jsem si ho. Takhle je to lepší než po svých.

A dodává:

— Předevčírem mi zachránil kůži… Byl jsem na předsunutých postaveních, kde se bojovalo a kde, jak jsem slyšel, mě potřebovali. Byl jsem docela sám. Narazil jsem na hlídku hulánů. Stříleli po mně… minuli mě. Zlobil jsem se, že nemůžu jít, kam jsem chtěl; a tak jsem při obratu po nich vypálil z revolveru. To jsem neměl, viďte, ve svém stavu?… Bylo to silnější než já. Viděl jsem jednoho se svalit. Ostatní mě pronásledovali, ale můj kůň běžel jako vítr… pustili mě. Tak jsem se za nimi vrátil na svou cestu. Našel jsem toho hulána, kterého jsem složil. Nerozuměl ani slovo francouzsky, ten pacholek!… Nakonec jsem mu přece dokázal dát rozhřešení, než umřel. Ale bylo to na poslední chvíli.

Za noci doháníme baterii. Prší. Budeme znovu spát venku v bahně?

Nacházím své kamarády od prvního děla, Hutina, Millona, Dépreze, pokryté hlínou, černé od prachu, vyjevené.

— Tak co?

— Kamaráde! povídá mi Hutin. Hnusný den! Nevím, jak to, že jsme tady, vážně!… Nevím. Zeptej se Millona…

Millon vrtí hlavou. Vypadá na konci sil.

— Gratien je mrtvý.

— Ach!

— Zabitý, jak nasedal na koně… malá střepina do páteře. Ani se nepohnul… Granát skrz štít třetího děla. Nevybuchl… jinak!… A druhý ani ne dva metry od našeho zákopu.

— Ten vybuchl. Protřepalo nás to… Mám od toho ožehlý vous i vlasy.

— A žádní ranění?

— U baterie nikdo, kromě Gratiena, který je mrtvý… Ano, Pelletier, škrábnutý střepinou do čela. Pojď se podívat na muniční vůz; je jako řešeto. Začínal kouřit. Kdyby to bylo vylítlo!… Byl plný… šestatřicet trhavých!…

Přišla noc, rozsvítili lucerny. Někdo volá:

— Jedenáctá, do kvartýru.

— Zde!

— Zde!

— První dělo… páté dělo…

— Zde, páté dělo!

— Ooo! Do kvartýru, jedenáctá. Do kvartýru…

Jdeme za mužem, který nese lucernu. Musíme svůj kvartýr dělit s pěšáky od jihu, jejichž přízvuk páchne česnekem.

Zatímco muži od palebné baterie padají do slámy jako uhnaná zvířata, vyrážím — zajistiv si místo v teple — se dvěma kamarády od sledu hledat něco k pití a k jídlu.

Temné strkání mužů, nejasný ruch jezdců a vozatajských vozů, hřmot z velkého dupání v bahně, ze zmateného zvuku hlasů a oddechování plní uličky s mastnou dlažbou.

Malá kavárna, u níž dnes večer granát prorazil vozovku, je plná vozatajců, námořních pěšáků a zuávů.

Flašky, džbán a sklenice na pultu zpola zakrývají měděnou lampu bez stínidla a vrhají přes úzkou zakouřenou místnost a na stěny velké beztvaré stíny.

Mluví se hlasitě, směje se, hlavně se pije. Jsou tu ještě likéry a rum. Vojáci, velmi zmoženi, jsou hned opilí alkoholem, tabákem a válečnými historkami.

V té nesmírné noční únavě, mezi tisíci mužů rozložených všude po stodolách nebo na holé zemi, spících tak hluboko jako mrtví, které střepiny právě uložily na pole, je tento kout, kde je trochu světla, trochu tepla a mnoho zapomnění, opravdový útulek.

Našli pro nás flašku šampaňského. Nikdy mi pěna vína nepřipadala tak lahodná.

Když se vracíme do kvartýru, nikdo ještě nespí. Přes stížnosti dělostřelců se pěšáci od jihu překřikují, klejí, nechávají dveře otevřené…

— Budete už spát? zahouká z hlubin tmy jeden kanonýr.

— Zavři hubu!

— Ty zavři dveře, hej, Tartarine!²⁷

Muži nám lezou po nohách, po břiše, padají na nás puškami a tornistrami. Propukají výčitky a nadávky. Nebude daleko k půlnoci. Moratin se rozzlobí:

— Tak už bude konec toho vašeho vyvádění, vy stonožky zatracené! Jinak jdu pro velitele oddílu.

Ze slámy se zvedne salva ohromných nadávek. Dělostřelectvo odpovídá. Probuzení muži vyjí:

— Držte hubu! Hubu!… Hubu!…

Pátek 18. září.

Za rozbřesku, po cestách plošiny, kde je kříďové bahno hluboké, míjíme velké zástupy raněných: střelců, zuávů, hlavně pěšáků od řadových pluků. Jdou v plné šíři cesty, obtíženým krokem, který se zdržuje ve kolejích a v kalužích.

Rozbřesk je mdlý. Je půl pěté. Tváře raněných rozeznáme jen v okamžiku, kdy se otřou o naše vozy. Je vidět bílé obvazy a jiné docela červené. Ale když zástup přejde, v tom kalném světle už není vidět než pomalá vlna hlav a ramen.

V očích některých svých kamarádů, kteří včera viděli smrt tak zblízka a kteří jsou dnes ráno ještě zmožení, zkřehlí a smutní, jsem přistihl pohledy závisti.

Znají rozkazy, které přišly v noci: zaujmout včerejší postavení.

Nemají strach; ale zvyk na nebezpečí, který z nich udělal odvážné muže, jim nebrání milovat život, ten život, který v sobě cítí vřít a který se možná za chvíli rozlije se vší jejich červenou krví po řepném poli. Myslí na včerejší mrtvé, na desátníka Gratiena, na kapitána Legoffa, důstojníka, kterého jeho muži zbožňovali, na šest mužů obsluhy od 6. baterie, které na dně jejich zákopu smetlo v krvavou kaši.

Právě v hodině jako je tato, mdlé a zároveň vážné, kdy pravidelné kolébání muničních vozů nebo pokojný krok koní, kteří nevědí, kam jdou, utišují těla, propátrávají lítosti nejbolestivěji vysněnou budoucnost, všechny nabízené radosti, všechno, co minulost chystala na štěstí pro tu budoucnost, která by snad přišla bez nárazu…

Rozbřesk je, nevím proč, vždycky smutná hodina. Ale k té obyčejné smutnosti se v jitra bitev přidává úzkost z toho, co den, který se teprve rodí, přinese strašného a možná definitivního. Lítosti a strachy se řetězí v tísnivém kruhu myšlenek, které se opakují.

Žít! žít ještě dnes večer, a přesto nejdřív zvítězit! Zabránit nepříteli, aby šel tam, k nám domů, chránit především ty slabé a milované, kteří jsou za námi, ve Francii, a jejichž život je nám cennější než náš vlastní. Být vítězi! Být dnes večer živí!

Baterie zaujímá znovu postavení u vyhořelého statku, který ještě kouří; sled se vrací do své úžlabiny.

Bolí mě zápěstí. Vojenský lékař mě chce odsunout, ale raději zůstanu ještě několik dní tady v klidu a pak se vrátím ke svému dělu.

Déšť začíná padat v přeháňkách. Na okraji vojtěškového pole se jeden z koní, které jsme včera museli nechat, zmítá v křečích agónie. Sláma, kterou jsme sem přinesli, rozsekaná koly vozů a dupotem mužů a koní, dělá s vodou a bahnem, které v těchto hlinitých úvalech stojí, odporný hnůj, do něhož se boří člověk po kotníky.

Muži otevřou ústa jen aby si stěžovali nebo aby zakleli. V okolním mlází už se nenajde suché dřevo. Všechno se spálilo včera a předevčírem. Oheň udělat nelze. Dělostřelci, kteří jdou mimo, nám říkají, že na jednom statku u cisteren jsou ještě otýpky. Běžíme tam. Na plošině už mrtví na snopech neleží. Ale u okraje cesty do Tracy, která už není nic než bahniště, byla uprostřed řepy právě zkypřena zem a byly tam zasazeny dva kříže z narychlo stlučených desek.

Statek, kam jdeme pro dřevo, je zařízený jako obvaziště první pomoci. Budovy uzavírají čtvercový dvůr. Doprostřed, ke hnojišti, postavili vozy se zelenými plachtami, označené červeným křížem. V jednom koutě pomalu dohořívají balíky vaty, obinadla a zkrvavené kompresy.

V hloubi koníren a chlévů jsou pootevřenými dveřmi vidět nemocní a ranění, srovnaní na slámě pod prázdnými žlaby a jeslemi. Zdravotníci v pracovních blůzách vaří menáž. Prochází vojenský lékař, vzpřímený ve svém bílém plášti. Není slyšet jediná stížnost.

V dřevníku si na otepi sena, které ani nerozvázali, lehlo několik nemocných, asi deset vyzáblých pěšáků. Jeden muž, kterého není vidět, ztracený v pološeru, dýchá se zvukem motoru.

Kanonáda je méně zuřivá než včera. Několik set metrů od naší úžlabiny, za stodolami, kde je dnes štáb, se usadil letecký park. Toto sousedství činí naše postavení čím dál méně bezpečným. Nepřátelské houfnice se snaží zasáhnout ptáky posazené na poli. Zdá se, že střílejí nazdařbůh. Ale jejich salvy se snášejí v okolí našeho parku, chvíli sem, chvíli tam.

Den se chýlí ke konci, a vyústění této bitvy, která už trvá pět dní, pořád není vidět.

Jen k večeru začíná po blízké cestě defilovat na jih, k Aisně, dlouhý konvoj marockých kár. Za ním jde pěchota. Co to znamená? Člověk se neubrání znepokojení.

Soumrak dohasíná. Velké zlaté záře reflektorů začínají zametat plošinu. V jejich surovém světle se stoh, nejmenší chatrč vykrojí fantasticky a vrhnou na pole velké inkoustové stíny.

Teď po cestě přejíždí dělostřelectvo, také směrem k Aisně. Není ho vidět. Člověk je uhádne z drkotání. Když se drkotání chvílemi přeruší, je slyšet vzdálený zvuk bystřiny, zvuk velkých vod: to je pěchota na pochodu někde na jiné cestě plošiny.

Začíná znovu pršet.

U cisteren znovu nacházíme baterie. Proudy mužů se lámou o kola našich vozů. V té tmě vnímáme nesmírnou vlnu jejich kroků.

Ptám se:

— Který regiment?

Nikdo neodpovídá.

— Který regiment, hej, pěchoto?

Regiment němých… Dupou na nás v noci a neodpovídají.

— Který regiment to jde? Mluví se francouzsky!

— Sto tři.

— Kam jdete?

— To se neví.

Opakuji:

— Kam jdete?

Někdo zase odpoví:

— To se neví.

Na řepných polích u okraje cesty zahlédneme nehybné masy dělostřelectva. Ustupuje armádní sbor? Přece nás tentokrát neobešli?… Jsem úzkostí bez sebe.

Prší víc. Pod pohyblivou září reflektoru je vidět vzdálenou cestu, černou od mužů a koní.

Můj vůz zajel vedle vozů prvního děla.

— Hutine!

— Zde. Hele, to jsi ty, kamaráde?

— Ano. Tak co, ustupujeme?

— Ne.

— Jak to? Celá divize odchází…

— Jsme vystřídáni.

— Myslíš?

— Viděl jsem dělostřelce od sboru, který nás střídá.

— Tak nás pošlou na odpočinek?

— Nemyslím. Slyšel jsem, že se bude dělat obchvat u compiègneského lesa a u lesa Laigle²⁸ s marockou divizí.²⁹

Déšť… noc… zákaz kouřit. Tma je plná vzdáleného dupání, tlumeného rachotu, nejasného cvakotu zbraní, velkého oddechování lidí i zvířat.

Za řadovými regimenty divize začíná pomalý pochod, přerušovaný zastávkami pěchoty a bůhvíjakými zácpami.

K půlnoci přecházíme Aisnu. Nepřestalo pršet. Vstup na most postavený ženisty označují jen dvě lucerny. Pod kroky potahů se chvěje, slyšíme vodu, jak šplouchá o plechová břicha pontonů.

Teď je cesta volná. Vepředu přecházejí baterie do klusu. Zapletený kůň na chvíli zastaví sledy, ale než mohou dohnat hlavu kolony, objeví se rozcestí. V té husté tmě už nic neukazuje, kudy šly první vozy. Posloucháme… Zdá se, že vpravo je slyšet rachot. Vydáme se po cestě, odkud ten zvuk zdánlivě přichází. Jezdci pobízejí koně. Pohledem sondujeme noc a stále doufáme, že ze tmy vystoupí těžký obrys muničního vozu nebo děla. Nadarmo. Vozovka se zužuje. Každou minutu hrozí, že sjedeme do příkopu. Musíme si přiznat, že jsme zabloudili.

Poručík dává rozkaz zastavit. Čekáme na den, abychom mohli vyrazit. Příval zesílí. Nevíme, kde najít přístřeší. Muži obsluhy se na truhlících tisknou jeden k druhému a znehybní. Jezdci se čvachtají v čele svých potahů.

Začínám se nechávat omámit únavou, přes chlad a smrtelnou vlhkost svých šatů přilepených na kůži jako ledové baňky, které vysávají všechno teplo z mé krve, když tu se o můj muniční vůz ozve dupání ve vodě v kolejích. Procházejí muži. Říkám si, že možná někdo objevil stodolu a vede je tam. Jdu za nimi.

A skutečně: za několik okamžiků mě dovedou k domu, jehož masa se přede mnou náhle vztyčí, černější v černé noci.

Nohou narazím na žebřík. Snad je na jeho konci okénko do seníku. Vyšplhám, najdu podkroví. Podlaha je zpuchřelá, povoluje pod mnou. Zachytím se nízkého krovu. Jeden muž tu už spí. Slyším zvuk jeho dýchání. Lehnu si, vyvážený na trámech, hlavu na otýpce. Je skoro teplo.

Sobota 19. září.

Vyrážíme za rozbřesku. Mží. Přes nekonečné vysoké lesy velikých buků, z nichž těžce okapává voda, jsou okraje cesty vyznačeny mrtvými koňmi. Řady prázdných zatopených zákopů se tratí ve stínu podrostu. Napříč cestou někdo porazil velké stromy. Vozovka se pod jejich tíhou probořila. A když je odtáhli do příkopu, aby uvolnili vojskům cestu, jejich hrubé větve cestu rozškrábaly, otevřely v ní rýhy, které déšť rychle změnil ve výmoly.

Pierrefonds³⁰, pod mdlým nebem nádherný obrys zámku uprostřed zeleně ztemnělé dešťem; potom compiègneský les, vysoké kmeny jeho buků v kolonádách; zase linie zákopů plných vody, cikcakem mezi stromy, primitivní úkryty z kapradí a větví a pořád mrtvoly koní.

Slunce, které se objeví mezi dvěma mraky skrz listí, vrhá na mokré mechy smaragdově zelené skvrny. Mezi temnými dřevinami se najednou rozsvítí jasné kmeny bříz.

Compiègne! Město, které bylo několik dní obsazené nepřítelem³¹, nevypadá, že by utrpělo. Zdálky, k severovýchodu, je slyšet kanón.

Když přejdeme Oise, nacházíme naše baterie ubytované ve Venette, vzdáleném předměstí.

Ve velké jizbě statku, kam jsem šel pro zásoby, popisuje statkářka, matrona po padesátce, čtyřem kanonýrům hrůzy okupace.

Při mém vstupu se přeruší.

— Mléko a vejce chcete… Prodat? Ale ne, chlapečku. Dám vám je… hned.

A naváže na své vyprávění:

— Ano, moji nebozí páni, jak vám říkám… před otcem. Opřeli ho o skříň a svázali, aby viděl všechno. Bylo jich pět nebo šest a jeden důstojník. Znásilnili obě dcery… osmnáct a dvacet let, a hodné, a slušné!… Všech šest jeden po druhém!… Zdá se, že křičely, ty nebohé maličké! To nejsou lidi… To jsou zvířata!…

A ta dobrá žena pokojně pokračuje, bez zábran, jen o tón ztiší hlas: Není jen jedna, co si tím prošla. Jako já.

— Já taky! A nejsem přece žádná mladice… mám syna, který je vojákem jako vy… Jestli to není nešťastné!… Bylo to večer, jako je teď… byli čtyři a přišli přespat. Co chcete, abych se bránila!… Nejlepší je neříkat nic… Některé se bránily a vyvrhli jim břicho. Můj muž jim jezdil s povozy. Říkala jsem si: „Jestli se vrátí, co se stane?… Nějakého zabije…“³²

— To je taky pravda. Byl bych je zabil, přeruší ji hlas, který vyšel z pološera zalévajícího zadní část místnosti.

Neviděl jsem muže, který kouřil pod přístřeškem komína.

Statkářka se k němu otočí.

— Můj nebohý dobráku, tys bys snad jednoho rozmlátil, ale ti ostatní by nás zabili oba. A pak, pro mě, viďte, dobře vím, že už nejsem toho věku! To mi řekl i můj muž, potom… Tak na tom nesejde!

Neděle 20. září.

Dlouhý pochod pod bičujícími přeháňkami krup, nejdřív na západ, potom na sever. Je to opravdu obchvat proti německému pravému křídlu, o který se pokoušíme.³³

Pondělí 21. září.

Den se zvedá s velkým jasným pokojem začínajícího podzimu. Pokračujeme ve svém obchvatném pochodu.

K polednu vstoupí poblíž cesty náhle do akce baterie francouzského těžkého dělostřelectva. Naši důstojníci odjíždějí v galopu na rekognoskaci. Budeme nasazeni.

Nakonec nás dnes nepotřebují. Posílají nás ubytovat se poblíž Ribécourtu, v jednom parku. Řadíme svá děla na trávník podél krásného bukového lesa s lemem rododendronů.

Vodní plocha, bez vrásek, se rudě leskne pod oslnivým soumrakem, a z druhé strany se mezi houštinami a záhony, které vroubí krvavé šalvěje, objevuje už temná masa krásného moderního zámku. Malý rustikální most, překračující potok, vztyčuje pod nádhernou zelení zvláštní benátský profil.

Dnes večer je teplo. Hloubíme ohniště bivaku u vody, pod kaštany. V noci, která už docela přišla, spadne rybník do inkoustové temnoty. Žlutý lesk našich ohňů nás oslepuje. Břehy už nerozeznáme. Na každém kroku se musí člověk chránit, aby nespadl do vody.

Úterý 22. září.

Spali jsme na slámě v hospodářských staveních.

Zápěstí mám zhruba zhojené. Vracím se na své místo u prvního děla.

Dnes ráno vypadá vodní plocha pod sluncem jako z bílého kovu. Malý benátský most vnáší do klenby listí jasnou notu a voda, která pod ním teče po bahně a zpuchřelém listí, je docela černá. Zámek se vykrajuje na bledém nebi. Světlý písek cestiček a rumělka šalvějí tečkují jednolitou zeleň trávníků.

Baterie se dává do pohybu. Praskot ručních zbraní a kulometů doprovází hřmění dělostřelectva. Nepřítel se obchvatu brání a staví se čelem. Bude zřejmě třeba náš pohyb zdůraznit. Pokračujeme v pochodu na sever, k Roye. Úspěch manévru je otázkou počtu; máme ale teď počet?

Na poli u cesty připravují senegalští střelci³⁴ v tmavomodrých uniformách, krásní muži z ebenu, kávu s těmi jednoduchými gesty a obdivuhodnými postoji primitivních národů.

Naši důstojníci odjeli na rekognoskaci. Uprostřed velkých řepných polí, která tvoří kotlinu, poblíž vsi Fresnières, kam padají velké granáty, nás zastaví podél náspu.

Palebná linie, která se u Compiègne zalamuje, se tady táhne od severu k jihu. Vzdušnou linií nás od plošin, které jsme v posledních dnech zaujímali u Aisny, k Tracy-le-Mont, musí dělit jen několik kilometrů.

Nevím jaká ozvěna, jaký odraz brání rozeznat přesnou orientaci boje. Bojuje se vlevo k Ribécourtu a k Lassigny. Těžká baterie, která bombardovala Fresnières, utichla. Šrapnely se sirným kouřem teď tečkují obrysy osamělých stromů. Zpoza lesů stoupají sloupy černého kouře. Požáry, nebo výbuchy granátů? Nevíme.

Co nás ale znepokojuje, je severní obzor, který zakrývají řady topolů a kde přítomnost nepřítele prozrazují jen krátké přestřelky. Nepokoušejí se Němci odpovědět na obchvat obchvatem?

Na okraji lesů, k severozápadu, se rýsují velké pohyby vojsk. Dlouhá kolona dělostřelectva se černě vine krajinou. Pochod vzdáleného jezdeckého oddílu, v klusu, se podobá plazení. Hýbe se celá krajina. Odsud by to člověk pokládal jen za zvlnění řepných listů ve větru. Je to pěchota, která postupuje v rozvinuté sestavě.

Zaujímáme postavení. Zem na poli, kde se staví mé dělo, je nesmírně měkká. Kanón bude po každém výstřelu nepochybně zajíždět dozadu a ustavičné znovuzaměřování zpomalí naši palbu. Druhé dělo není umístěné lépe; ale druhá četa, na strništi, má mnohem pevnější terén. Baterie tak přijde o veškerou jednotnost. Na to není lék. Stanoviště, které nám přidělili, využít lépe nelze.

Před námi zametají pole sedmasedmdesátky. Nejsou to ony, co nás nejvíc znepokojuje. Vůči postavení, které podle své palby musí někde na severovýchodě zaujímat, jsme dobře krytí.

Ale za Lassigny se jako světlá skvrna v zeleni zvedají velké zalesněné kopce, které ovládají celý kraj a z jejichž výšky je naše baterie určitě vidět. Naše pohledy se od těch hrozivých výšin nemohou odtrhnout. Co skrývají ve svých temných lesích?

Jsme určitě v dosahu těžkého dělostřelectva, má-li ho tam nepřítel postavené.

— Tak, povídá Bréjard, musíme si vyhrabat díru, a honem.

Horečně otevíráme zákop za muničním vozem. Skupina pětasedmdesátek, jejichž blízká postavení jsou kolmá na naše, otevírá palbu na Lassigny.

Palba sedmasedmdesátek se prodlužuje a každou salvou nás ohrožuje víc.

Kapitán velí:

— K dělům… zprava po baterii!

— Jaká dálka? Neslyšeli jsme dálku, křičí Millon.

— Jedenáct set!

— Kolik?

— Jedenáct set!

— Ó, ó! ti nejsou daleko.

— To není dobré, bručí Hutin.

Kanón se vzepne a při výstřelu zajede o víc než dva metry dozadu. Musíme ho vrátit do palebného postavení. Ale rydlo a kola se zabořily do země tak hluboko, že se můžeme namáhat v šesti, jak chceme; nehne se. Rameny do kol, zpocení, se namáháme a dopalujeme. Musíme si zavolat na pomoc obsluhu druhého děla.

Před baterii se přišli usadit pěšáci. Rukou jim dáváme znamení, aby se uklidili vlevo.

— Nechají se rozstřílet na dva kusy, ti hlupáci!

— Vlevo!

— To jsou trotli!

— Vlevo!

Poručík si rve plíce a mává velkými pažemi.

— Jsou to hlupáci, tihle lidé!

Řveme sborem:

— Vlevo… vlevo!

Nakonec se uklidí. Můžeme pálit.

— Osm set!

Zdá se nám, že jsme slyšeli špatně:

— Osm set!

Pak je nepřítel tady, za hřebenem, a postupuje!

Na co se čeká, že se nenasadí ta vojska, která se tam u Fresnières rojí na řepě?

Moratin, stojící na zásobovacím muničním vozu, nám křičí:

— Přímo doprostřed! Granát od prvního děla jich složil hromadu. Á, vidíme je, ty svině, vidíme je!…

To dává sílu tlačit do kol kanónu, který nepřestává zajíždět dozadu.

— Hutine!

— Co?

— Slyšel jsi?

— Co?

— Tady, zase?…

— Kulky…

— Určitě.

— Po třech, kosit dvojmo!

Kapitán se usadil v jabloni, která stíní čtvrté dělo. Kulky, které se otírají o hřeben, hučí příliš vysoko, aby nás zasáhly; ale kolem kapitána odstřelují listy. Prosíme ho, aby slezl. Jeden muž mu po desáté opakuje:

— Pane kapitáne, tam zůstat nemůžete.

Vmísí se velitel oddílu.

— De Brisoulte, slezte!

Ale kapitán, s triedrem u očí, propátrávající severní obzor, mu velmi mírně odpoví:

— Vidím velmi dobře, pane veliteli, velmi dobře. Devět set…

Střelci opakují:

— Devět set.

Naše pěchota se zřejmě zmocnila Lassigny. Německé granáty se žlutým kouřem teď vybuchují nad městečkem.

— Tisíc!

Náš kanón nakonec našel přibližně stabilní postavení. Na ustupujícího nepřítele se naše palba zrychluje.

— Jedenáct set!

— Dvanáct set… Palbu zastavit!

Nábojnicemi, které pokrývají pole za dělem, obkládají muži obsluhy své zákopy. Nad našimi hlavami pokračuje hlučný let kulek. Ale granáty sedmasedmdesátek teď bloudí daleko. Znehybníme na dně zákopů. Každých pět minut se mě Hutin zeptá:

— Kolik je?

Když mu řeknu, kolik je hodin, dopálí se:

— Ó jé! opakuje. To se netočí.

Odpoledne nechá velitel oddílu na rozkaz divize přivést kolesny.

Jezdci přijíždějí na koních, klusem.

— Z koní! křičí kapitán.

Neslyší. Kulky, otírající se o hřeben, pořád sviští. Nechají se zabít!

— Pozor, všichni společně, velí rotmistr… Jedna… dvě… tři… Z koní!…

Dvacet hrdel zařvalo společně. Tentokrát slyšeli. Jezdci seskakují z koní, aniž by zastavili pohyb kolesen.

Na louce, kde je vysoká tráva, mezi dvěma řadami topolů, zaujme naše baterie postavení ještě blíž k nepříteli. Hned nás tu přijdou ohrožovat sedmasedmdesátky, které nás od dnešního rána hledají, aniž by nás zasáhly. Nepřítel nemohl náš pohyb vidět… Ve vzduchu není žádné letadlo. Oznámil nás nějaký špeh?

Jde kolem pěšák, oběma rukama se drží za břicho. Poskakuje z jedné nohy na druhou v třesu nesnesitelné bolesti.

— Je tady někde obvaziště?

— Dostal jsi kulku do břicha?

— Ne, je to kulka, co mi prošla přirozením: pálí to, pálí!

— Poslyš, povídá mu Millon, jdi k našim kolesnám. Je to tamhle vlevo, za stromy. Dělaj tam h…. Možná ti pomůžou se dostat dál.

— Děkuju. Jdu.

— Ale dej pozor mezi řadami stromů, na té louce. Často tam spadne celá sprška…

Nešťastník se vzdaluje, zkroucený.

Kapitán se usadil k pozorování u paty prvního topolu jedné z řad. Muži, připravení předávat rozkazy hlasem, vytyčují otevřený terén, který se rozprostírá mezi baterií a velitelským stanovištěm.

Granáty sedmasedmdesátek teď vybuchují nad námi. Kryjeme se. Každou minutu zalévají nepřátelské šrapnely postavení kulkami. Olovo salvami zvoní o ocel štítů. Nikdo se nehýbá, nikdo ještě není raněný.

Náhle vidím, jak Hutin — sedící na sedátku mířiče, krytý za štítem kanónu — vstane celým tělem naráz.

— Bože! říká, kapitán!

Úzkostně se vyptáváme:

— Zasažený?

— Prasklo to přímo na tom stromě, o který byl opřený.

Za sekundu se přes nebezpečí vztyčili všichni muži čety.

— Vidíš ho, Hutine?

— Ne…

Poručík Homolle, malý pobočník velitele oddílu, který pokojně, na odkrytém terénu, přichází od pozorovatelny, na nás zdálky křičí:

— Buďte tak laskaví a kryjte se, holoto!

— Kapitán?

— Nic mu není.

A když se přijde skrýt s námi za muniční vůz, poručík dodá:

— Já dostal dvě do stehna… Nejdou dovnitř. Udělalo mi to jen modřiny. Musí to prasknout dost blízko, aby to ublížilo. Nejhorší je, že kapitán Němce nevidí. Nemůžeme pálit.

Palba nepřítele ještě zesílí. Šrapnelové kulky prošívají topoly se zvukem krupobití; odtržené listy, které žene vítr, se rozsypávají kolem děl.

Jedna ze spojek, jeden z takzvaných řvounů, raněný do boku, co nejrychleji opouští postavení. Astruc, zasažený do hrudi, který plnými ústy zvrací krev, se vzdaluje, podpíraný kamarádem.

Znehybněli jsme pod palbou.

Už chvíli cítím ve svém polním vousu nezvyklé svědění. Mám snad vši? Hutin mi půjčí zrcátko, ale jak se pečlivě češu, cítím v pravé ruce, která drží zrcátko a kterou jsem vysunul z ochrany muničního vozu, náhlé pálení. Zároveň mě něco uhodí do hrudi. Levou rukou horečně ohmatávám sukno své uniformy. Ve výši prsu je v něm trhlina. Cítím, že blednu. Honem si rozepínám blůzu, košili… nic… není tam nic. Kůže je neporušená.

Můj zápisník, dopisy a náprsní taška, uložené ve vnitřní kapse košile, kulku zastavily. Z prostřelené ruky se mi řine krev. To nic není. Instinktivně jsem si zrcátko dal do kapsy. Nevím, jak zůstalo nedotčené mezi mými sevřenými prsty; protože teď je můj palec jen visící cucek masa.

— Budete muset jít, povídá mi poručík Hély d’Oissel, přikrčený vedle mě.

Hutin se vztyčil:

— Lintiere!

Vykřikl mé jméno hlasem rozechvělým úzkostí, který mi jde až do hloubi hrudi.

— To nic, kamaráde… do ruky.

— Obvážu ti to.

Ale granáty vybuchují bez přestání. Nedovolím mu, aby se odkryl a vystavil.

— Mažte honem, povídá mi poručík.

Rozběhnu se přes louku, s ohnutými zády, pod hrozbou střepin.

Krev mi stříká na kamaše, na stehna, lepí sukno kalhot na kolena. Kulka vymrštila z mé ruky na hruď červenou hvězdu z masa a šlach.

Ve vzduchu bzučí granáty.

U paty jednoho topolu byli právě zabiti dva koně. Vrhnu se k zemi mezi ty koně, do vysoké trávy obarvené krví. Vybuchují šrapnely. S tupým zvukem velká střepina vyvrhne jednu z mrtvol, které mě chrání.

Hned vyrážím dál a co nejrychleji se vzdaluji z palebné linie sedmasedmdesátek. Moje raněná ruka je zanesená hlínou a koňskou krví. Jak překračuji cestu na násypu, ocitnu se najednou před hrozivými hlavněmi dvaceti francouzských děl srovnaných na poli. Musím se vrátit po svých stopách.

Za tím nehybným dělostřelectvem leží v řepě marocčtí střelci. Není je vidět, dokud na ně člověk nešlápne.

Jeden kapitán se vztyčí. Dává mi znamení rukou.

— Pojď sem, dělostřelče, ať ti udělám obvaz. Máš svůj obvazový balíček?³⁵… Ve vnitřní kapse blůzy… Kamaráde, je celý roztrhaný. Jsi raněný do hrudi? Ne!… máš kliku…

Prohlédne mi ruku.

— Svinstvo!… hlína… mazivo na zbraně… Musíš se postarat, aby ti to co nejdřív vydezinfikovali… To nejhrubší vyberu vatou.

Z toho běhu jsem bez dechu. Krev mi bije do spánků, bzučí v uších. Instinkt sebezáchovy mě už nenese. Ve stoje, nehybně, cítím, že slábnu; nohy se mi podlamují, jako by byly zlomené v kolenech. Obrys kapitána se přede mnou otáčí.

— Hej, ty! vykřikne.

Přiloží mi k ústům hrdlo své čutory a nalije mi do úst velký šluk rumu. Hned se cítím zpevněný od chodidel k hlavě a při díkování kapitánovi se směju.

— No vida, kamaráde! řekne mi s úsměvem.

Dokončí obvaz.

Divizní obvaziště jsou ve Fresnières. Jdu tam. Ruka mi je z olova. A jak jdu přes pole, docela zpříma, vzpíraje se nové slabosti, při myšlence, že budu brzo daleko od granátů, od bitvy, v bezpečí, zalévá mě až do kostí neznámá ochablost z války, potřeba spánku, ticha, zmalátnění mé vůle. Zdá se mi, že až budu v nemocnici, budu spát celé dny a dny.

Spát! spát a hlavně už neslyšet kanón, už neslyšet nic. Žít bez myšlení, v naprostém tichu. Žít po tom, co jsem tolikrát málem umřel. A tu si najednou vzpomenu na to, co mi právě řekl kapitán od střelců: moje rána je špinavá, zanesená hlínou a koňskou krví. Strach z gangrény, hlavně z tetanu, ze všech nemocničních hnilob mě chytí za hrdlo a svírá.³⁶

Ve Fresnières právě velký granát zabil před dveřmi obvaziště vojenského lékaře, řeholnici a čtyři raněné. Mrtvoly srovnali na chodníku. Jen tělo jednoho střelce, černého obra s rozpjatými pažemi neobyčejného rozpětí, zůstává ještě ležet na probořené vozovce. Vzduch je plný vzdáleného svištění granátů. Před tím rizikem, které mi zůstává zavěšené nad hlavou, teď, když už nemůžu bojovat, se ve mně zvedne instinktivní a dětinská vzpoura. Už nejsem ve hře.

Na dvoře obvaziště, mezi nosítky, na nichž leží zkrvavení muži, rozkládají zdravotníci těžce raněné na velký selský stůl pokrytý květovaným voskovaným plátnem. Dva vojenští lékaři je ve spěchu obvazují.

Jeden, tlustý tmavovlasý muž se zlatými brýlemi, mi dá znamení. Přistoupím.

— Co máš?

— Šrapnel…

— Ukaž…

Rozvine mi ruku. Když nadzvedne kompresu, krev začne tryskat jako fontána. Podívá se na ránu a zašklebí se.

— To krvácí…

Zavolá svého kolegu, vousatého pomocného lékaře.

— Podívejte se… nebylo by lepší ten palec odejmout docela, co?

— No ovšem!… řekne druhý.

— Dobře. Hned ti to odřízneme, pokračuje lékař se zlatými brýlemi.

Vykřiknu:

— Odříznout mi palec!

— No ano, holenku! jestli nechceš… — Počkej chvilku…

Právě přinesli jednoho námořního pěšáka. Z rozevřeného ramene se mu krev valí proudem. Lékař klekne vedle vojáka a horečně pátrá v rozsekaném mase, snaží se zachytit tepnu.

Myslím si:

— Odříznout mi palec!…

Jsem rozhodnut. Vezmu ze stolu kompresu a obinadlo. Levou rukou a zuby si ránu zhruba obvážu a vyjdu z obvaziště, aniž by mě lékaři, zabraní do podvazování tepny, viděli.

Vím, že dva kilometry od Fresnières, v Canny-sur-Matz, najdu ostatní divizní obvaziště.

Jedna kavárna zůstává pod granáty otevřená. Koupím si lahvičku kořalky. Pouzdro na revolver si dám na levou kyčel, na dosah zdravé ruky, protože padá noc a za temnoty často prosakují hlídky německého jezdectva přes síť francouzských předsunutých stráží a hlídek.

Cesta do Canny dělá dlouhou objížďku. Půjdu do Canny přímo, přes krajinu. Vede mě zvonice, ostrý stín na karmínovém obzoru.

Ruka mi krvácí. Kořalka, kterou piju velkými hlty, mě drží. Do nejbližšího obvaziště to zvládnu.

Na jednom polním úbočí, u pravidelné kupole stohu, leží pěšáci. V šeru večera dělají jejich červené kalhoty ještě světlé skvrny na strništi. Závan větru mi přinese znepokojivý pach. Na vrcholu pahorku se jednomu z rozložených vojáků zvedá ruka docela přímo, nehybná proti světlu západu.

Mrtví!

Chci projít. Ale ve stínu stohu rozeznám lidskou postavu, klečící u jedné mrtvoly. Ten muž mě neviděl… Obrací mrtvolu a prohledává ji. Hned natáhnu revolver. Pečlivě, bez chvění, zamířím na plenitele. Chci ho složit, když mě zadrží obava. Jeho pohyby rozeznávám dobře; ale jeho obrys na temném svahu stohu zůstává nejasný. Myšlenka, že to může být žandár identifikující mrtvé, mi dá zbraň spustit.³⁷ Vykřiknu:

— Co tam děláš?

Muž vyskočí jako pod bičem. A tu se jeho ostrý stín vztyčí na nebi. Poznám na jeho hlavě placatou čepici s velkým štítkem.

Odpoví mi:

— Nestarej se o mě… Já si dělám své věci.

Utíká, skáče sem a tam pod hrozbou mého revolveru jako zvíře, které klame stopu.

Vystřelím… na chvíli se zastaví. Zasáhl jsem ho? Na jeho stínu se objeví záblesk. Kulka mi zasviští u ucha. Ale v okamžiku, kdy se chystá zmizet za křovím, vypálím podruhé. Zdá se mi, že se ten muž zhroutil do ostružiní.

V noci v Canny označuje vchod obvaziště červená lucerna. Ranění leží pod průjezdem a dvůr je jich plný. Lékaři obvazují ve verandě přilehlé k panskému domu. Barevnými tabulkami skel proniká velmi rozptýlené světlo a nejasně osvětluje muže rozložené na slámě. Chvílemi, když se dveře verandy otevřou, se po zemi roztáhne obdélník surového světla; objeví se řada nosítek. Vidíme bolestivé tváře těžce raněných, kteří čekají na první ošetření. Dva zdravotníci odnášejí první nosítka z řady. Dveře se za nimi zavřou a dvůr spadne zpátky do kalného pološera.

Hledím na to zpitoměle, velmi zmožen. Ruka mi stále krvácí, ale teď už kapku po kapce.

Zeptám se zdravotníka, který jde kolem:

— Nevíš, kdy mě budou moct obvázat?

— Dnes v noci. Lehni si do slámy.

Lehnu si nazdařbůh. Hlas, dětský a zároveň hluboký, se mě zeptá:

— Ty raněný?

Vedle mě leží velký černoch. Nevidím z něj nic než dvě lesknoucí se oči.

— Ano, raněný, kamaráde Sidi. Ty taky?

— Já raněný.

Chvíli uvažuje:

— Černí… ranění… ranění, ranění… a pak zabití… zabití… zabití… Němčouři… ó, ó!… čik!… Guillaume!³⁸

— Á, ty znáš Guillauma?

— Guillaume… náčelník zlý… on mnoho žen… mnoho!… ó!…

Zdá se, že sní.

— On mnoho žen… velký náčelník zlý… jako tam… tam… on zabíjet své ženy… seká… seká… čik!…

— Proč?

— Zlý… ó! ó!… on mít velký dům… on dávat hlavy žen nahoru…

Hledá slova.

— Dávat hlavy svých žen… mnoho… nahoru… na střechu… ó!… zlý…

Bolí mě to příliš, než abych mohl spát. Poslouchám to dětinské povídání.

— A taky… tam… náčelník… hlavy žen na střeše… nedobré… ó jé! nedobré… daleko, daleko… tam… ó!

A pak začne Senegalec mluvit svou řečí, řečí šišlavou a jemnou. Možná blouzní.

Je mi zima. Přesto mě po čase zmáhá spánek. Přikryju si nohy slámou; usnu.

Když se probudím, je ještě noc… Prší, nebo spíš mží. Je mi větší zima. Rána mě bolí. Veranda je stále osvětlená.

Zahlédnu velkou postavu černocha, rozloženou vedle mě, ale už neslyším jeho dech. Vysunu ruku; jeho je studená. Zdá se mi, že je pode mnou sláma mokrá. Všimnu si, že mi nohy stojí v kaluži krve.

Vstanu. Těžce ranění jsou obvázaní. V kuchyni statku zatopili; velmi bledý Alžířan dřímá před ohništěm. Na krbu ukazuje budík mezi měděnými svícny dvě hodiny.

Obváží mě. O odříznutí palce není řeč. Jeden poddůstojník si zapíše mé jméno. Na pás plátna, který mi drží paži v závěsu, mi připíchnou nemocniční lístek: „Průnikové poranění levé ruky šrapnelem: k odsunu vsedě.“³⁹⁴⁰

Středa 23. září.

Hlavní cesta, osm kilometrů po svých. Podél cesty se stádo mužů raněných do hlavy, do paží, do ramen pozvolna rozsypává. Nakládání v Ressons… nekonečné drkotání vagonu pro dobytek, zpola plného bochníků zplesnivělého chleba… horečka, žízeň! Konečně nemocnice… postel… ženské ruce, obvaz ztvrdlý černou krví se rozmotává, ticho… ach, to ticho!…

⁂

Třicátého září mi ranní pošta přinesla do nemocnice dopis od mého přítele Hutina. Přetiskuji jej v celé jeho jednoduchosti:

„25. září 1914.

„Můj starý brachu,

„Pospěš si a dej nám o sobě vědět. Pevně doufám, že se z toho dostaneš. Všichni přátelé od děla se ke mně v tom přání rychlého a úplného uzdravení připojují.

„Možná nevíš, jaké neštěstí baterii stihlo, jen několik minut po tvém odchodu. Kapitán byl zabit: granátová kulka pod levé oko.⁴¹ Pamatuješ si, že jsme všichni říkali: ‚Tenhle, jestli se mu něco stane, může s námi počítat.‘ Když jsme ho viděli padnout, deset nás naráz k němu běželo na pomoc. Nebylo to k ničemu. Všechno bylo skončené. Tělo přinesli k baterii. Velení převzal poručík Hély d’Oissel a pokračovalo se v palbě. Plakal, když udával náměry. Když jsme kolem osmi hodin dostali rozkaz opustit postavení a kapitána de Brisoulta posadili na jeden z truhlíků prvního děla, polovina mužů měla slzy v očích. Dva muži obsluhy ho drželi mezi sebou. Obličej mu zakryli bílým kapesníkem. Ve Fresnières jsme u něj bděli celou noc. Tam je pohřben.

„Od té doby jsme nedělali nic velkého. Vlastně se nikomu morálka z té ztráty ještě pořádně nevzpamatovala. Nemůžu ti napsat, kde jsme. Ale když ti řeknu, že baterie od tvého odchodu místo skoro nezměnila, budeš přibližně vědět, v jakém kraji operujeme.

„Tvůj,

„Georges Hutin.“

Také jsem při čtení toho dopisu plakal.

konec