Knihovna · Soumrak starého světa · Mé dělo!

Část třetí

NÁRAZ. — ÚSTUP

Sobota 22. srpna.

Spali jsme ve stodole té dobré stařeny, kde bylo seno hluboké a teplé. Ve tři hodiny ráno nás přišel vikýřem zavolat stájový hlídač. Postroje jsme navlékali po hmatu.

Teď se po kraji začíná rozlévat nesmírně rozptýlené světlo. Mlha, která stoupá z luk, hasí jasnost rodícího se dne. Jdeme skrz mrtvolné bělosti. Opar je tak hustý, že není vidět předchozí vůz a že ze sedu na truhlíku zahlédneme potah před sebou a jeho jezdce jen jako pohybující se stín.

Tak docházíme k městečku Virton.¹ Všichni obyvatelé stojí ve dveřích a nabízejí nám kávu, mléko, tabák, cigára. Muži obsluhy seskákali z kolesen a spěšně pijí kouřící tekutiny, které jim ženy nalévají. Jezdci, naklonění nad šíje svých koní, podávají plecháčky.

Vyptáváme se:

— Viděli jste Němce?

— Přišlo jich jen několik koupit punčochy a cukr. Sem už nepřijdou, že ne?

— Nejsme tu snad my!

Na jasných tvářích žen, obklopených vlasy barvy ovsa, vládne pohoda. Kulatá děcka, rubensovští anděličkové, běží podél kolony, která se dává do pohybu, a jiná, trochu větší, volají: „Ať žijí Francouzi!“

Naše baterie se zařazují za jeden oddíl 26. dělostřeleckého regimentu na cestu k Ethe, krásnou přímou cestu vroubenou vysokými stromy. Snopy na polích připomínají v oparu siluety pěšáků. Na okamžik se tím člověk nechá zmýlit. V jedné vesnici jsou zřízena obvaziště. V hloubi úvozu čekají muly obložené nosítkovými sedačkami.²

Jen taktak jsme minuli poslední domy, když se naráz rozpoutá střelba z pušek, podobná praskotu suchého dříví v ohni. Kulomet drnčí přerývaným zvukem jako kino.

Bojuje se docela blízko odtud, před námi a také po pravé ruce, někde v mlze. Poslouchám… Hledám ve vzduchu zasvištění kulky.

— Čelem vzad!

— Klusem!

Co? Co se děje? Co se stalo s těmi třemi bateriemi, které šly před námi? Dáváme se cestou vpravo. Střelba ustává. Tento pochod v mlze, která se zdá ještě hustnout, je po delší době znepokojivý. Teď už dobře víme, že nepřítel není daleko.

Nakonec se zastavíme. Je snad sedm hodin. Žádný zvuk už neohlašuje bitvu. Rozuzďujeme koně, abychom jim dali oves. Muži obsluhy podřimují, natažení po stranách cesty.

Znovu se rozhoří střelba, ale teď vlevo. Jak se mohlo naše postavení vůči nepříteli takhle změnit? Před chvílí se bojovalo po naší pravici… Ale možná šlo jen o zbloudilou patrolu? Nesnažím se tomu rozumět. V oparu se zřejmě orientuju špatně.

Zvuk je tentokrát vzdálenější. Vybuchla jedna detonace, nejprve osamocená, jako signál. Myslel jsem, že to byla rána bičem jezdce, který si urovnává potah. Ale teď k nám praskot pušek doléhá nárazy, jako by jej nesl silný vítr. A přece není ve vzduchu ani dechu. Opar plave, nehybný.

Náhle se objeví slunce, mlha se rozplyne jako v pohádkových hrách. Jako by velké gázové závěsy vystoupaly do provaziště. V několika minutách se krajina odhalí v celém svém rozsahu. Hned začne kanonáda.

Vpravo se rozkládají luka, kde se pasou stáda, a dál kopce a lesy. Na jednom úbočí, na okraji lesa, je vidět vesnici. Vlevo, k severu, uzavírá obzor půlkruh docela blízkých kopců. Prostředkem teče potok a sbírá vody ze strnišť pokrytých úbočí, kde jeden strom, velká kulatá vrba, tvoří jedinou zelenou skvrnu.

Tam dole je rozestavená jedna baterie. Je vidět čtyři tmavé body: její čtyři děla na poli.

Na velmi přímé cestě, mezi stromy, jejichž kmeny potvrzují perspektivu, tvoří dvanáct baterií mého regimentu, za nimiž jdou jejich bojové sledy, nekonečnou tmavou linii, nehybnou.

Kapitán velí:

— Připravit k boji!

Muži obsluhy, ležící v trávě, vstávají.

Snímají kožené krytky ústí a závěru, které chrání děla před prachem cest. Nasazují zaměřovací přístroje, zkoušejí chod klik odměru a náměru.

Při téhle práci nás překvapí blízký výbuch. Nad baterií, která stojí v postavení nahoře na strništích, pluje na nebi malý bílý obláček. Rozšíří se, pak se setře. A najednou, směrem ke kulaté vrbě, rána za ranou, vybuchne ještě šest šrapnelů.

Cítím, jak ve mně roste úzkost, jako by se pohyb mé krve zpomaloval. Nemám strach. Vůbec nám nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí; jen mám tušení, že se rozjíždí velká bitva, že se dnes musíme připravit na tvrdé úsilí.

Znepokojení dělá tváře vážnými, přikovává oči na ten bod obzoru, kam teď bez přestání padají granáty. Nikdo by se k tomu znepokojení samozřejmě nepřiznal, ale hovory se zpomalují; čeká se nevím na co, na dopad granátu nebo na příchod rozkazů.

V duchu se před sebou omlouvám, že jsem úzkostný: křest ohněm vždycky dojme. Nehybnost na cestě, v koloně, rozčiluje. Nepřítel by si musel jen prodloužit palbu, aby nás tu dostal, bez obrany.

Ostatně, tahle pohnutí zůstávají na povrchu kůže. Jestli oči odrážejí úzkost, uchováváme si úsměv a tvrdíme sami sobě, že za chvíli uděláme, co bude třeba, aby bitva, která se tu vede, byla francouzským vítězstvím.

Projíždí plukovník v průvodu kapitána Maunouryho a štábu poručíků. Přejede po nás klidným, jasným pohledem, který nás zároveň odměřuje a dodává nám odvahy. Ten jezdecký pelotón se rychle vzdaluje a stoupá do svahů, které nepřítel bombarduje.

— Pozor!

Budeme se bít.

Po bocích kopců do podkovy se rozvinují oddíly pěchoty a postupují přískoky. Muži se naráz zvednou, běží přes pole a najednou, na povel, který není slyšet, padnou k zemi, zmizí jako do propadlišť. Pěšáci se vzdalují, na okamžik je ještě vidět jako tmavé siluety, když přecházejí hřeben.

Je horko. Je asi deset hodin. Z neznámého kraje, který se rozkládá na druhé straně kopců, k nám přichází úžasný zvuk bitvy. Pušková palba praská. Kulomety dělají lomoz podobný vlnám, které se hroutí na úskalích. Hrom dělostřelectva všechny tyto zvuky obaluje, slévá je do jediného hlasu, podobného hlasu oceánu v bouři, s nárazy jeho vln, jejich příbojem, dutými rázy, promíchanými ostrým chvěním větru nad hřbety vln.

Zdá se, že bitva je orientovaná od východu na západ. Němci drží sever, Francouzi jih.

— Vpřed!

Na lučině, kterou je nejprve třeba přejít, se v husté trávě tratí potok. Muži obsluhy chytají náruční koně za uzdu a pobízejí je. Jezdci nasazují potahům klus. Pod koly muničního vozu se půda poddá. Těžký vůz zlomí úsilí koní a naráz se zaboří do bahna až po osy. Vytáhne ho z toho velké trhnutí v chomoutech.

Kam jdeme, Bože dobrý! Kam jdeme?… Ke kulaté vrbě, k tomu vrcholu, z něhož už dvě hodiny německá palba nenechala ani měřici ušetřenou. Proč nás tam vedou? Není na těch kopcích mnoho jiných výborných postavení? Budeme zmasakrováni!… A kolona postupuje krokem k tomu svažitému poli, do kterého každou minutu bijí granáty.

Proč? Proč? Smrt tam dole padá bez přestání od chvíle, co se zvedla mlha. A my k ní jdeme.

Úzkost mě rdousí. A přece uvažuju. Jasně rozumím tomu, že přišla hodina obětovat svůj život. Půjdeme, půjdeme všichni, ale z těch úbočí už nesejdeme. Tak!

Ten var živočišnosti a myšlení, který je mým životem, za chvíli přestane. Mé krvavé tělo bude ležet na poli. Vidím to. Na vyhlídky budoucnosti, které jsou vždycky plné slunce, padá velká opona. Je to konec! Nebylo to příliš dlouhé; je mi jen jedenadvacet let.

Ani sekundu o tom nesmlouvám. Neváhám. Můj úděl musí být obětován naplnění vyšších údělů. Je to život mé vlasti, všeho, co miluji, všeho, co v tomhle okamžiku oplakávám. Jestli je to moje smrt, souhlasím: je to hotové! Byl bych věřil, že je to těžší…

Pořád postupujeme krokem, jezdci dole z koní, v čele svých potahů. Docházíme ke kulaté vrbě. Salva… Zdálky je nejprve slyšet lehký zvuk křídel, rozkládání moaré. Zesílí to v bzučení sršňů. Granát jde přímo na nás, a tehdy je to něco nevyslovitelného; vzduch se stal zvučným, vzduch, který se celý chvěje a jehož chvění se předává svalům, nervům až do dřeně. Muži obsluhy se krčí u kol muničních vozů, jezdci se kryjí za koňmi. Čeká se na výbuch. Jedna, dvě, tři sekundy: celé hodiny. Napínám hřbet; chvěju se. Cítím, jak ve mně kmitá pudová potřeba utéct. Zvíře se před smrtí vzpíná! Blesk! Zdálo by se, že udeřil přímo u mých nohou. Vzduchem přecházejí střepiny se vzteklým zvukem větru.

A kolona se najednou zastaví právě tady, v tom bramborovém poli, tak rozrytém palbou, že se mezi dírami vyhlodanými granáty taktak hledá průchod pro vozy.

Na co čekáme? Odkolesněme aspoň děla… Odpovězme, bijme se!… Zdá se mi, že kdybychom slyšeli, jak práskají naše pětasedmdesátky, úzkost těch smrtelných okamžiků by povolila. Nenechme se podřezat… Tak se bijme!… A zůstáváme tu, nehybní.

Granáty, které jako by škrtaly o naše vozy, mnou třesou od hlavy k patě, rozkmitávají pancéřový štít, za nímž se kryju. Naštěstí je terén hodně svažitý, dopadají dál; potím se, mám strach… mám strach… Vím však dobře, že neuteču, že se nechám zabít na svém místě… Ale tak se už bijme!

Vyrážíme. Pochod je obtížný, napříč rozervaným polem. Jezdci taktak zvládají své potahy. Koně se plaší, tahají do všech stran.

Hutin mi říká a vrtí hlavou:

— Jsi zelený, člověče!

Odpovídám mu:

— No, ty ses neviděl!…

Granát, který před potahy zvedne snop hlíny, raní do hlavy prostředního jezdce muničního vozu. Muž padá.

— Vpřed!

Poblíž hřebene zaujímáme postavení na okraji ovesného pole. Kolesny se jedou někde ukrýt, směrem k Latouru, jehož zvonice vlevo od nás vyráží z úvalu. Přikrčeni za pancéřovými štíty muničních vozů, za štíty děl, čekáme na rozkaz zahájit palbu. Ale kapitán, pokleknutý v obilí před baterií, s triedrem u očí, neobjevuje nic. Zdá se, že tam na velkých lesích u Ethe a u Étalle, které drží nepřítel, pořád ještě plave hustý opar. Kolem nás, za našimi děly, nad našimi hlavami vybuchují bez přestání trhavé granáty a šrapnely všech kalibrů a zasypávají postavení střepinami. Smrti neunikneme… Za kanónem je malý příkop. Lehám si tam a čekám na rozkazy. Velký jízdní kůň, hnědák, z jehož rozťaté hrudi teče červený potůček, zůstává stát, nehybný, prostředkem pole.

Svištění, výbuchy, rány nepřítele a rány od blízké baterie pětasedmdesátek — v tom zvučném pekle železa, plamenů a kouře už zvuky nikdo nerozlišuje. Potím se. Mé tělo spíš kmitá než se chvěje. Krev mi vře v hlavě, bije do spánků; železný pás mi svírá břicho. Bezděky si jako šílený prozpěvuju refrén, který jsme posledními dny zpívali v kvartýru a který mě pronásleduje:

Trou là là, ça ne va guère, Trou là là, ça ne va pas!³

Umřu v téhle díře. Něco mi škrtlo o kříž… Jsem zasažen… Ne, střepina mi roztrhla kalhoty.

Černý, páchnoucí kouř obklopí baterii. Někdo chrčí. Vstávám, abych viděl. Ve špinavé mlze zahlédnu četaře Thierryho, nataženého na kraji ovsa, a šest mužů obsluhy, kteří stojí kolem. Granát vybuchl před hlavní jeho kanónu. Zákluzová brzda je proražená. Dělo je nepoužitelné.

Vedle sebe na kolenou kapitán Bernard de Brisoult a poručík Hély d’Oissel s kukátky u očí prohledávají obzor. Obdivuju je. Když vidím své dva důstojníky, když vidím majora, který s rukama zkříženýma pokojně přechází za baterií sem a tam, stydím se, že se chvěju. Projde mnou několik sekund zuřivého, zmateného dramatu. Pak se mi zdá, že se probouzím z horečnaté ztrnulosti plné hrozných nočních můr. Už nemám strach. A když se znovu kryju, protože nic jiného nemám na práci, když nestřílíme, pud povolil. Už se nechvěju.

Příkop plní ohavný pach. Zabručím:

— Bože dobrý! Tady to páchne!

Astruc je uhnízděný v nejhlubším místě. Hlasem, který jako by vycházel ze země, mi odpoví:

— Nedělej si starosti, člověče! To já jsem v tom lejnu, ale to místo bych nedal ani za dvacet franků.

Několik pěšáků přechází hřeben a ustupuje. Zvuk kulometů je blíž. Teď už je slyšet docela zřetelně, přes rány kanónů.

Nepřítel postupuje, naše linie se ohýbají.

Palba německých baterií na nás řídne. Celé roty pěchoty se stahují.

Naši důstojníci se radí:

— Ale co chcete… žádné rozkazy, žádné rozkazy, opakuje major.

A čeká se dál. Vysoký poručík vzal do ruky revolver. Muži obsluhy si nabíjejí karabiny. Německé dělostřelectvo, které se možná bojí zasáhnout svou postupující pěchotu, umlklo. Nepřítel může každou chvíli stanout na hřebeni.

— Přivezte kolesny!

Manévr je rychle hotový.

Je třeba odnést Thierryho, který má rozťaté koleno. Má bolesti; nechce, aby se ho někdo dotkl. Tři muži ho proti jeho vůli uloží na pozorovací žebřík.⁴ Je velmi bledý. Neklesne? Zamumlá:

— Ach, vy mi děláte bolest. Tak mě dorazte!

Ostatní ranění, pět nebo šest, se vysoukají bez pomoci na truhlíky a baterie velkým klusem sjíždí na cestu k Latouru.

Bitva je prohraná. Nevím ani proč, ani jak. Nic jsem neviděl. Francouzské pravé křídlo muselo hodně ustoupit, protože hodně napřed k jihovýchodu vidím výbuchy granátů nad velkými lesy, které byly dnes ráno daleko od našich linií. Jsme úplně obejdeni. Přichází na mě úzkost. Jsou naše ústupové cesty volné? Přecházíme železniční trať, luka, potok. Dostáváme se k řadě kopců pokrytých do poloviny úbočí lesem, které se rozkládají rovnoběžně s těmi, jež dnes ráno zaujímala armáda. To jsou nepochybně naše ústupová postavení. Jezdci pobízejí koně. Muži obsluhy, dole z vozů, aby jim odlehčili, běží rozptýlení po bocích kolony. Úzká cesta, kterou jdeme, je rozbitá, vydlážděná uvolněnými kameny. Na tvrdém stoupání zatarasí cestu porouchaný pěchotní vůz. Špatný bílý kůň se vzpírá, jezdec křičí, tlačí do kol: potah se nerozjede.

Jeden desátník osloví pěšáka:

— Tak jeďte, k… s…!

Jet, jet. Jako by mohl! Jezdec, aniž pustí kolo, které zadržuje, aby se nerozjelo zpátky, k nám obrátí žalostnou tvář a já vidím, že pláče.

— Jet! Ale jak si to představujete!

Pomáháme mu. Jeho vůz zajede do pole, aby nás nechal projít.

Je přibližně dvě hodiny odpoledne. Je tíživé horko. Bitva se zdá skončená. Kanón je slyšet jen daleko vlevo, od Virtonu a od Saint-Mardu.

Naše kolona se táhne černou linií po boku kopce. Skrz lesy, které korunují výšiny, zřejmě jdeme hledat cestu na plošinu. Obzor se rozšiřuje. Náhle u Latouru zadrnčí kulomet. Udělám pohyb, jako bych zaháněl vosu, která mi bzučí u ucha.

— Střílejí na nás, křikne na mě Hutin.

Kulky sviští. Ostřelují nás z výšin postavení, která jsme právě opustili. Raněný kůň padá na kolena; vypřáhneme ho. Jeden muž, kterému kulka prostřelila stehno, jde dál.

V jednom úvalu, v krytu před kulkami, zabíhá lučina do lesa klínem světlé trávy. Právě tam se naše tři baterie řadí do parku a čekají na rozkazy. Hned vidím, jak kritické je naše postavení. Lesem nevede na plošinu žádná cesta. Několik vozů 10. baterie se pustilo lesní stezkou. Nemohou ani vpřed, ani vzad. Jeden kanón je zabořený až po osy. Abychom se odtud dostali, budeme tedy muset přejít ta nízká pole, vpravo nebo vlevo, čelit znovu palbě kulometů a snad už i nepřátelského dělostřelectva, které se mohlo přiblížit. Čím déle budeme čekat, tím menší budeme mít naději projít bez škod.

A pak, jak dlouho budou ústupové cesty na plošinu volné? Jsme obejdeni a před námi nepřítel postupuje, sjíždí z kopců do podkovy. Teď už musí držet vesnici Latour.

Major čeká na rozkazy. Jeho řeč je krátká, jeho pohyby trhané. Čelisti se mu pravidelně stahují. To je známka nervozity, kterou dobře známe. „Louská oříšky,“ jak říkají kanonýři. Poslal desátníka pro instrukce. Ale kde v tuhle hodinu najít štáb? Armáda je v plném ústupu.

Přijede galopem dragoun a před našimi důstojníky sesedne. Úzkostliví děláme kolem něho kruh. Přináší zprávy. Ústup armády se provádí vpravo cestou na Ruettes. Nepřítel je skutečně v Latouru. Postupuje k Ville-Houdlémontu.

Kolona se hned dává do pohybu. Vepředu, sám, na koni, poručík Hély d’Oissel jistí cestu. Kulomet znovu zdálky drnčí. Ale tentokrát neslyšíme jeho kulky ani svištět. Na okamžik nás zastaví palisáda. Porazíme ji sekerami. Otevřený prostor, který musíme přejít, je krátký: lučina do oslího hřbetu. Úvozovou cestičkou docházíme k Ruettes.

U kostela stojí generál, bez štábu, s celou eskortou tří myslivců.

Cesta na Tellancourt je řeka.

V proudech ústupu si musíme silou prorazit průchod. V řadě s dělostřeleckou kolonou jdou bataliony, které ještě mají velitele. A vpravo a vlevo, poházené jako kousky korku v proudu, odnášené ve vírech, chvílemi vržené do příkopu a chvílemi vlečené tou bystřinou, dokončují zahrazení cesty cáry vojska: ranění, pochroumaní, zchvácení muži bez pušky, bez tornistry, zbloudilí vojáci; všichni tihle jdou pomalu. Někteří se namáhají, aby dosáhli našich vozů a zavěsili se na nich. Vysoukají se na muniční vozy nebo se nechají vléct jako automaty.

Zatímco ústup pěších divizí pokračuje po hlavní cestě, nás jedna cesta vpravo, velmi tvrdým stoupáním, vede na plošinu. Den se chýlí. Masa lesů u Guéville mezi sluncem a námi vrhá svůj stín až na boky blízkého kopce. Jsou tu téměř jen opozdilci. Mnoho raněných leží v příkopě. Dopřáli si okamžik odpočinku, než budou stoupat dál. Ale ne všichni vyrazí znovu. Jsou tu v trávě takoví, jejichž maska už odráží vyhloubenou tvář smrti. Oční jamky jsou hluboké. Oči, lesknoucí se horečkou, dokořán a upřené, hledí nevíme na co. Mrknutí víček je těžké a zpomalené. Pot slepuje vlasy ke spánkům, pruhuje, jak stéká, tváře s vystouplými lícními kostmi a přiskřípnutým nosem, zamazané prachem a střelným prachem. Téměř žádný z raněných není obvázaný. Krev udělala na pláštích velké tmavé skvrny, postříkala sukno, tekla. Není slyšet jedinou stížnost. Dva muži bez tornistry a bez pušky přemlouvají malého pěšáka, kterému střepina rozervala rameno. Velmi bledý, s očima zavřenýma, zatvrzelým a znaveným pohybem čela odmítá, aby ho zvedli. Vojáci zasažení do nohou jdou dál a pomáhají si puškou jako berlí. Žadoní:

— Vezměte nás s sebou!

Dáváme jim svá místa na truhlících. Při každém nárazu cesty vypustí tlustý trubač, kterému kulka prostřelila hruď, bolestný vzdech.

Na polích po stranách cesty se povalují rozervané tornistry, z nichž vypadávají spodky, košile, čepice, kartáče. Prostředkem cesty leží vojenské boty, jídelní nádobí, kotlíky zploštělé koly vozů a kopyty koní, prádlo, bodla, patrontašky, z nichž se v prachu lesknou náboje s mosaznými nábojnicemi, kepi, rozlámané lebelky.⁵ Svírá to srdce až k pláči. Proti své vůli myslím na cesty porážky v srpnu 1870, po Wissembourgu, po Forbachu.⁶ A přece se už měsíc mluvilo jen o vítězstvích. Viděli jsme znovudobyté Alsasko, otevřené Německo. A při prvním nárazu je naše armáda, ta naše, poražená! S trochou podivu si říkám, že jsem právě byl svědkem porážky.

Docházíme k okraji lesů u Guéville, které hájí pěšáci od 102. regimentu. Cestu stále ještě pokrývají zbraně a výstroj. Vozovka byla rozervána dělostřelectvem a kolonami. Ranění na našich muničních vozech, které jimi natřásají, mají tváře ukřižovaných.

Ptám se tlustého trubače:

— Chceš, abychom zastavili vůz, jestli to s tebou moc třese?

— Ne, abych jim padl do pracek!

— Přece!

— Ne, jde to, jde to.

A kouše se do rtů, aby nekřičel. Jsem velmi unavený. Lebka je mi zároveň těžká a dutá. Spát, spát, kdekoliv.

Jen vyjde z lesa, baterie zastaví na poli, kde je pšenice ve snopech, blízko vesnice, která se, jak se říká, jmenuje „la Malmaison“. Nechám se padnout na slámu. Jestli tu zůstaneme, nebudeme moci ani spát; nepřítel je příliš blízko. V noci budeme napadeni. A já myslím jen na spánek, na to, abych se dostal dost daleko, abych mohl spát. Čekám na osudný povel „Vypřáhnout!“, který nás v tomhle poli nechá, abychom se za hodinu znovu bili. Možná hned. Přicházejí rozkazy; vyrážíme. Projíždíme Malmaisonem zacpaným vojskem v nepořádku. Přichází noc. Dostávám se na nejkrajnější hranici únavy. Mé vědomí věcí slábne. Vidím jako ve snu muže obsluhy zhroucené na truhlících, s hlavami kývajícími se do strany, jezdce potácející se na koních, které by člověk měl za opilé. Ještě slyším muže od 26. dělostřeleckého regimentu, sedícího na muničním vozu, jak vypráví, jak ty tři baterie, které šly dnes ráno před námi na cestě k Ethe, byly v koloně ostřelovány z kulometů a nepřítelem zajaty a jak se jemu podařilo uprchnout téměř jako jedinému, díky mlze.

V noci dělají naše muniční vozy, které se otřásají, našim uším nejasný zvuk kanonády. Vleče se podpěra oje. Zdá se mi, že slyším kulomet. Taková posedlost! Kolona rozkládá nad nočním krajem své jednotvárné valení, které nepřeruší žádný povel, žádný zvuk hlasu.

Po velmi dlouhém pochodu se kolem půlnoci ocitáme v Torgny, kde budeme tábořit. Ten večer se ani nepočítáme. Ve stodole, blízko dveří, se nechám padnout, tváří do sena, a zdá se mi, když usínám, že umírám.

Neděle 23. srpna.

Nechali nás spát až po osmou. Hned vedeme koně pít k velkému kamennému žlabu prostředkem vesnice. Zvoní zvony. Ještě jsou neděle!… Připadá mi to zvláštní. Chce se mi spát. Jsem zmlácený, mám ztuhlé údy; taktak se vyhoupnu do sedla. Mít aspoň jeden den odpočinku!

Jak se vracím do kvartýru, bota u boty s Déprezem, potkáváme slečnu Aline ve světlých šatech s růžovými kvítky a v tenkých střevíčcích. Jde zřejmě na mši. Pozná nás, zamává nám rukou a usměje se.

V parku nás čekají.

— Nauzdit!… Zapřáhnout!…

— Co? Vracíme se do ohně?

— Zřejmě… Nevím, odpoví Bréjard. Zapřáhnout!

Obě baterie, které teď tvoří oddíl, naše a 12. — 10. musel nepřítel zajmout v lesích u Guéville —, se dávají na cestu k Virtonu. Zřejmě nám není dáno ani chvíli oddechnout.

Ale téměř hned nás zastaví ve dvojité koloně na strništích u kraje cesty. Je tu po boku kopce v postavení významná francouzská dělostřelecká síla. Na světlém poli vykreslují zapřažené baterie, nehybné, černé obdélníky.

Počítáme se. U mého děla jsou mezery: Bâton, prostřední jezdec kanónu, raněný do hlavy, zůstal na obvazišti v Torgny; Hubert, velitel děla, nezvěstný; Homo, jezdec kanónu, nezvěstný. Když jsem Homa viděl posledně, bloudil, vyjevený, polem, do něhož bilo nepřátelské dělostřelectvo.

Nezvěstný je i Lucas, kapitánův cyklista, a ten mě znepokojuje nejvíc. Je to veselý, upřímný, vtipný chlapec, kterého mám rád.

O celém našem bojovém sledu, který vede poručík Couturier, nemáme žádné zprávy.

V kruhu kolem kapitána se znovu sestavují čety děl. Baterie má už jen tři kanóny; ten, jemuž granát prorazil brzdu, je třeba poslat do zázemí.

Jak jsem unavený! Jen chvíli zůstanu nehybný, usínám.

Hutin otevře pro nás dva konzervu opice.⁷

— Máš hlad, Lintiere?

— Ani moc… A přitom jsem nejedl od předevčíra.

— Jako já. Myslíš, že se tam dnes vrátíme?

— Zřejmě…

Hutin zasní:

— Jen jedna věc mě ohromuje, povídá mi, že jsem tady.

— Ano, to je ohromující.

— Je to zvláštní, kanón dnes skoro není slyšet.

— Nezdá se, že by svého včerejšího vítězství využili k postupu.

— Já si myslím, prohlásí můj mířič, že jsme padli do zálohy. Čekali nás tam. Zaměřili si hřebeny, proto nás dostali. Ale to se změní!

— Doufám! Ach, Bože dobrý, jak se mi chce spát! A tobě?

— Mně taky.

Jíme bez chuti, každý čtyři kousky opice. Konzervu zavřeme. Vůbec, kolona se dává do pohybu.

Přes pole se dostáváme do Lamorteau, velké obce na břehu Chiers, kde formujeme park u řeky a čekáme na rozkazy.

Břeh se hned rozveselí kouři, které stoupají přímo vzhůru do klidného vzduchu už teplého dopoledne. Muži obsluhy vaří, jezdci jdou nabírat vodu pro koně, které nevypřaháme.

A tu se najednou na most přes Chiers objeví poručík Couturier v čele svého sledu. Lucas je s ním. Přibíhá ke mně.

— Tady jsi!

— Jo, člověče…

— Ty zatracený dobytku, tys nás vyděsil!

Silný stisk rukou, a to je všechno. Ale vážně, cítím se ulehčený.

Hubert je tu taky. Kolem polních kotlíků, v nichž se hřeje jídlo, se vyptáváme. Pak, protože rozkazy nepřicházejí, se spí. K večeru se vracíme ubytovat do Torgny.

Major dává odstrojit koně. Nic nám tedy nehrozí. Protahuju se a zívám uspokojením. Stavíme bivak. Je to práce. Děla se staví po dvaceti metrech od sebe; mezi koly dvou děl se natáhnou uvazovací lana. Jak jsou koně přivázaní a postroje rozložené na ojích kolesen, musí celek parku tvořit pravidelný čtyřúhelník.

Odložili jsme vesty, protože je ještě teplo. Déprez rozdává oves; jezdci nasazují svým potahům krmné pytle.

Někdo křikne:

— Aero!

— Němčour!

Vysoko na nebi přelétá nad parkem černý pták s rozeklaným ocasem, pták s velkým rozmachem dravce. Běžíme ke karabinám. S trupem zvráceným při vzepření o rameno, rozcuchaní, s košilemi rozhalenými na nahých hrudích střílejí kanonýři na německého krahujce, který letí nízko. Vyděšení koně řehtají, vzpínají se, trhají za ohlávky. Několik se jich odtrhlo a galopuje přes park. Zdá se nám, že se pták zapotácel.

— Dostal to!

— Padá!

— Zdálo by se, ale on se vzdaluje.

Střílí se dál. Aeroplán je už dávno mimo dostřel.

U napajedla, v jediné vesnické ulici, je stále stejná tlačenice mužů vedoucích koně za uzdu nebo jezdících bez sedla, stejné výkřiky o místo u žlabu, pokřikování mužů, kteří se poznávají, nadávky pěších, do kterých jezdci strkají, celý hlučný život dělostřeleckého kvartýru. Jeden myslivec, který huláká a nadává, protíná ten proud. Křičí se:

— Ten nemá větší spěch než ostatní!

— Má, trochu! Honem se vraťte do kvartýrů. Nesu rozkazy!

— Co se zase děje?

— Všichni odtud vypadnou… A vůbec, teď není čas na zábavu; Němci nemůžou být daleko. Zase to vypukne!

Pobodne koně. Spěšně se vracíme k baterii. Je to přepad? Postroje navlékáme co nejrychleji. A ani jsme neměli čas si zapnout vesty, a první vůz už vyjíždí z parku.

— Vpřed… klusem!

Pytle s ovsem, ještě do poloviny plné, jsme museli hodit na muniční vozy nebo na lafety děl. V běhu je třeba je přivázat, aby nespadly. Pak, taktak oblečení, naskakujeme, jak se dá, na kolesny, zatímco se baterie valí velkou rychlostí po hrbolaté cestě.

Naše pohledy se neustále vracejí dozadu, k těm kopcům, které se zvedají nad Torgny na východě a z nichž každou chvíli čekáme, že uvidíme vyrazit čela nepřátelských kolon. Hlídám, jestli nezadrnčí kulomet nebo nezasviští granát.

Cesta v dálce, v úvalu, je černá potahy a muničními vozy pouštěnými klusem v hustých mračnech prachu. Baterie se valí napříč polem. Co znamená tohle spěšné couvání? Za celý den byl kanón slyšet jen velmi daleko, k severu. Teď už není slyšet vůbec. Takže? Byli jsme přepadeni, nebo jsme bezmála byli? Ale je možné z toho všeho něco pochopit!

Na tom hřebeni mezi Chiers a Othainem,⁸ kde nás celý kraj při našem příchodu přivítal pod velkým sluncem svým rozvinutím linií a barev, zaujímáme postavení. Zdá se mi, že pohnutí, která mi způsobila vznešenost a pohoda toho zjevu, se hluboko zabořila do minulosti. Zdá se mi, že jsem za jeden den zestárl o deset let. Je to zvláštní a vnitřně bolestný pocit.

Ústí našich kanónů míří na Torgny a na plošinu, která se nad ním zvedá. Za chvíli bude třeba bombardovat tu nešťastnou vesnici a může se stát, že granát vyslaný mým dělem půjde rozervat dům, který nás ukryl, zabít ženy, jejichž pohostinnost nám byla tak sladká.

Ta myšlenka je krutá až k úzkosti. Hrozná válka!

Ale přichází noc, a kapitán tam na plošině neviděl nic, co by se pohnulo. Za námi se úzký úval Othainu plní stíny. Kolesny jsou v parku dvě stě metrů od baterie. Je zakázáno rozdělávat oheň, dokonce i rozsvítit lucernu. Závisí na tom naše bezpečí zítra ráno. Noc má hvězdy; trochu oparu ztišuje jejich třpyt. Měsíc není. Nehybní, v tmavých masách, žerou koně s tichým zvukem svůj oves z pytlů. Na východě se rozsvítí velká červená jasnost. To zřejmě hoří Malmaison. A jak se noc uzavírá, vpravo i vlevo od té velké záře se objevují další. Všude planou vesnice. Na tom nebi požáru se odrážejí jako černé stíny zádě našich koní, jejich hlavy s neklidnými ušima, těžké masy vozů.

Vedle sebe stojíme s rukama zkříženýma, Hutin a já, a hledíme na ten hořící kraj.

— Ach, ti divoši, ti divoši!

— Je tohle válka?

A oba dva mlčíme, svíraní stejnou úzkostí, zkřivení stejným vztekem. Vidím, jak v tmavých očích mého přítele přechází rudý zásvit, odraz těch ohnišť.

— A nebýt nejsilnější!… Nemoci tomu zabránit! Neštěstí!

— To přijde…

— Ano, to přijde… a zaplatí za to!

Jdeme se vrhnout na slámu nakupenou za děly. Pravidelně přejíždí krajem světlomet z Verdunu. Optická telegrafie staví na nebe světelné pruhy.⁹ A my usínáme, přitisknutí jeden k druhému, zatímco jeden muž obsluhy, zpříma ve svém plášti, nehybný, bdí u kanónu.

Pondělí 24. srpna.

Je ještě černá noc. Nějaký stín přijde zatřást mým pláštěm.

— Poplach!

— Kolik je hodin?

— Nevím, odpoví muž ze stráže, který mě vzbudil.

Tam dole vesnice stále hoří. Po hmatu, téměř beze zvuku, se zapřáhlo. Kolesny přijíždějí pro děla. Prudké stoupání… Kameny se sypou. V noci koně každým krokem riskují, že padnou; brzdy drží špatně; zavěšujeme se na vozy a necháváme se vléct, abychom odlehčili zadnímu potahu, na který se muniční vůz ze svahu tlačí.

Za rozednívání mrtvá vesnice. U velké zdi kostela spí pět myslivců. Mají opratě svých koní navlečené na paži a jejich nehybná zvířata spí vedle nich vestoje. V hustotách mlhy, která se nahromadila na dně úvalu, se rozlévá bledé chladné světlo. Je velmi chladno. Jdeme mlčky, krokem. Muži obsluhy spí na truhlících. Jdeme k západu. Ustupujeme. Proč? Nebylo nám tam nahoře dobře, když jsme čekali na nepřítele? Mezi oparem se v kruhu objeví stříbrné slunce.

Po dlouhé zastávce na vojtěškovém poli hnojeném fekáliemi, z něhož si odnášíme vytrvalý pach výkalů, jedeme postavit děla do palebného postavení na výšinu u Flassigny. Ale téměř hned přicházejí rozkazy; vyrážíme a zase k západu. Průhledem mezi dvěma kopci je vidět vzdálené město: zřejmě Montmédy.¹⁰

Na cestě, v úvalu, u potoka, nás kolem poledne zastaví.

— Kanonýři, dolů, sesednout. Odepněte opratě náručních koní. Pohov!

Slunce pálí. Ve vzduchu není ani dechu svěžesti. V čutorách máme jen trochu vody z Othainu, slanavé a vlahé. Voda z potoka se pít nedá. Můžeme se v ní aspoň umýt. Muži spí v příkopech. Koně stojí nehybně, zmožení horkem.

Už nastal večer, když náš oddíl dostává rozkaz odebrat se do Marville, zřejmě tam ubytovat.

Nacházím tam známé místo. Marville jsme projížděli, když jsme šli do Torgny. Bylo to tehdy milé městečko s rozkvetlými zahradami, s chalupami u vody, v jiřinách. Dnes je Marville opuštěné. Velké kárky meuských venkovanů, plné lůžkovin, truhel a košů, čekají zapřažené, hotové k odjezdu. Klec s kanáry tam stojí vedle kočárku a koše pro kojence. A prostředkem toho všeho sedí ženy obklopené dětmi. Pláčou; malí se jim choulí do sukní. Psi kolem vozů čekají, aby mohli jít taky. Ptáme se těch nebožáků, kam jdou.

— A kam chcete? Říkají nám, že musíme odejít! Odcházíme… a s takhle malými!

Vyptávají se nás:

— Řekněte, na kterou stranu se má jít? My to nevíme…

Nevíme to ani my; a přece jim ukazujeme:

— Jděte tudy, tudy…

Tudy, to je k západu. Ach, jaká bída!

Náš bivak je zřízen na vjezdu do města. Nedaleko teče potok, a na druhé straně potoka leží na strništi dva mrtví koně.

Kapitán 10. baterie přijíždí na koni do kvartýru. Mysleli jsme, že je jeho baterie ztracená. Vypráví majorovi, jak se mu v lesích u Guéville podařilo zachránit všechna čtyři děla, když opustil všechny své muniční vozy. Jeho baterie je v postavení někde na výšinách, které se zvedají nad Marville k jihovýchodu. Přijel pro rozkazy.

Hodně mě obtěžuje ta trhlina, kterou mi předevčírem udělala střepina granátu v zadku kalhot. Rozdělen mezi touhu provést nouzovou opravu a obavu, že rozkaz zvednout tábor přijde zrovna ve chvíli, kdy budu bez kalhot, nechávám ty klidné večerní hodiny projít, aniž tu neodkladnou práci udělám.

Úterý 25. srpna.

Budí mě slunce. Zatřesu sebou.

— Dobrá noc, co, Hutine, člověče?

Hutin, který ještě podřimuje, neodpovídá. Déprez volá:

— Na oves!

Nikdo nespěchá. Dva muži ještě spí, tmavá hromada modročerného sukna ve slámě, pod hlavní kanónu. Zdálo se mi, že jsem slyšel známé škrtnutí. Pudově se otočím, abych viděl, kdo ten zvuk dělá.

— K zemi! křikne někdo.

Muži padnou, kde kdo je. Vysoko na nebi nad parkem vybuchne šrapnel. Ve velmi klidném vzduchu pluje jeho hustý obláček kouře nehybně mezi šedými rozptýlenými opary.

— To nám dělá to včerejší aero, prohlásí Hutin, kterého ten zvuk úplně probudil.

— Jo, ale moc vysoko.

— To je zaměřovací rána. Uvidíš, jestli to za pět minut nepřifrčí.

— Tak, nauzdit, zapřáhnout… Honem!

Park se rozhýbá. Kolem koní a vozů kanonýři spěchají. V mžiku jsou uvazovací lana navinutá na hácích za kolesnami, potahy hotové vyrazit. Ještě jeden granát zasviští. Napneme hřbet, aniž přerušíme práci. Trhavé granáty padají teď na Marville a jiné, vyjící nám nad hlavou, jdou dopadnout na blízké hřebeny, které nepřítel má za obsazené francouzským dělostřelectvem. Jezdci, naklonění nad šíje koní, švihají své potahy a kolona vyráží klusem. Zaujímáme postavení na úbočích, která se na západě zvedají nad městem, nad úvalem Othainu a nad výšinami, jež se rozkládají na druhé straně řeky a odkud nepřítel vyráží. Na Marville se zřítí smršť olova, oceli a ohně. Jeden z prvních granátů zasáhl zvonici. Město odtud není vidět. Ale velké kouře stoupají do nebe přímými černými sloupy. Marville hoří. V lomozu kanonády — která se rozbouřila až do nepřerušeného hromu, jenž roste, slábne, odráží se v ozvěnách, valí se, zvoní, puká a nikdy nepřestává — se taktak rozliší rány nepřítele od ran francouzského dělostřelectva. Nakonec člověk přece jen pozná, krátký v té bouři, hlas pětasedmdesátek.

— Pozor! Mířiči ke mně!

Muži běží ke kapitánovi.

— Před námi strom jako štětec…

— Vidím, odpovídají mířiči.

— Záměrný bod ten strom… Deska nula… válec sto padesát…¹¹

Každý mířič běží ke svému dělu a zaměří ho. Závěr se zavírá na granátu. Mířič zvedne ruku:

— Hotovo!

Velitel děla velí:

— Na první ránu!…

Muži obsluhy se postaví mimo kola děla; střelec se nakloní, aby uchopil odpalovací šňůru.

— Pal!

Kanón se vzepne jako kůň, kterého popadl strach. Lebky se rozechvějí. V uších je lomoz zvonů; člověkem to zatřese od hlavy k patě. Z ústí děla vyrazil velký plamenný list. Vítr od výstřelu zvedl kolem nás prach. Země se chvěje. V ústech má člověk chuť nejprve nijakou, po chvíli trpkou. To je střelný prach. Nikdo neví, jestli ho cítí nebo jestli ho chutná, a palba pokračuje, rychlá, bez trhání. Pohyby mužů jsou sladěné, přesné, krátké. Nemluví se. Na označení manévru stačí gesta. Je slyšet jen kapitánovy povely náměru, které opakují velitelé děl.

— Dva tisíce pět set!

— Pal!

— Dva tisíce pět set dvacet pět!

— Pal!

Po první ráně dělo sedí. Mířič a střelec se usadili na svých sedátkách za štíty. Při výstřelu hlaveň děla ucouvne po kluzných lištách brzdy, pak se klidně a přesně vrátí do palebného postavení, hotová střílit dál. Za kanónem se na hromadě ještě kouří z očazených nábojnic.

— Zastavit palbu!

Muži obsluhy se rozloží v trávě. Balí se cigareta.

Zase aero; týž černý dravec, ostře vystřižený do bledě modrého nebe, které se pomalu rozsvětluje.

Zuříme. Jaké trápení! přelétá nad námi.

Nepřátelské těžké dělostřelectvo hned zahájí palbu na úbočí, která držíme, a na blízký les. Je čas změnit postavení, protože nejnebezpečnější okamžik je pro nás ten, kdy potahy přijíždějí pro děla. Baterie je tehdy nesmírně zranitelná.

Aniž čekáme, až bude nepřátelská palba zaměřená, jdeme se na rozkaz majora postavit do jedné prohlubně na plošině. Kolem se na velkých plochých polích rozkládá nekonečné ježení strnišť. Jen vlevo vroubí cestu topoly a kreslí nad nahým krajem zelenou linii. Před námi i za námi se otevírají prázdné zákopy. Marville stále hoří. Kouř zašpinil celý východní obzor. Slunce je vysoko; na strništích je světlo oslepující. Trpíme horkem a žízní. Lomoz bitvy jenom roste.

Kapitán zahlédl u nohou vzdálených kopců, ještě celých modrých od mlhy na jihovýchodním obzoru, dělostřeleckou kolonu nebo trén a velké masy mužů na pochodu. Jsou to francouzské jednotky? Je to nepřítel? Kapitán to neví. Opar a dálka nedovolují rozeznat uniformy.

— Nemůžeme střílet, říká, jestli jsou to Francouzi!

Stojí na muničním vozu, s triedrem u očí, a prohlíží ten hrozivý obzor.

— Jestli je to nepřítel, obchází nás… obchází nás. Vejde do lesů… Pak už nic neuvidíme… Tak se běžte zeptat majora.

Major není zpraven o nic lépe. Rozkazy, které dostal, se těchto kopců netýkají. Taky se dívá. Ale ty pohyblivé masy nerozezná o nic lépe. Rovněž zamumlá:

— Jestli je to nepřítel, obkličuje nás.

Honem se vysílá jezdecký zvěd. Přepadá nás rozčilení.

U čtvrtého děla se zastavil osamělý pěšák. Nemá už ani tornistru, ani pušku. Vyptáváme se ho.

— Raněný?

— Ne.

— Odkud se bereš?

Kapitán dá znamení, aby mu toho muže přivedli. Ale ten, který zahodil zbraň, nespěchá uposlechnout.

— Co je tam dole, ptá se ho kapitán?… Francouzi?

— Nevím.

— Tak odkud tedy jdete?

Pěšák udělá velké gesto, které označuje polovinu obzoru.

— Odtamtud.

Kapitán pokrčí rameny.

— Ale kde byli Němci? Víte, jestli obešli Marville od jihu?

— Pane kapitáne, byl jsem v zákopě… Pak přišly granáty, takové velké černé… Nejdřív vybuchovaly za námi, na sto metrů… no, a to jsme na to kašlali… A potom nám jich pár padlo přímo na nás… No, tak jsme odešli!…

— Ale vaši důstojníci?

Ten druhý udělá gesto, že neví. Z toho člověka nic nedostaneme. A protože v tu chvíli zavrčí ve vzduchu granát, pěšák uteče s ohnutým hřbetem. Je slyšet, jak bručí:

— Ach, Bože dobrý, Bože dobrý!

Granát vybuchne na druhé straně cesty a hned tři další dopadnou blíž. Kapitán nepřestal očima sledovat vojska, která tam dole už zanedlouho zmizí v lesích. Čekáme úzkostliví, v kruhu kolem něho.

— Myslím, že to jsou Francouzi, říká. Tady, podívejte se, Lintiere, vy máte dobré oči!

Kukátkem skutečně zahlédnu červené kalhoty.

— Ano, to jsou Francouzi. Ale kam jdou?

Kapitán neodpovídá, a já rozumím, že francouzská armáda i tentokrát ustupuje.

Salva granátů rozryje pole za námi.

Nepřátelská palba, nejprve příliš vlevo a příliš dlouhá, se přibližuje. Teď už je zaměřená ve směru. Můj život závisí na jednu sekundu na vůli nějakého pruského kapitána a na docela malé opravě zamíření.

A tu se naráz objeví na okraji plošiny oddíly pěchoty a spěšně se stahují. Rota od 101. regimentu se jde postavit do zákopů vykopaných za našimi děly.

Vzduch se zase chvěje; granáty jdou přímo na nás. Hlína vyráží vzhůru. Střepina mi škrtne o hlavu a zazvoní o pancéřový štít muničního vozu. Jeden granát padl do zákopu, kde jsou pěšáci. Jedna, dvě sekundy projdou; je slyšet zaúpění, výkřik. Nic. Jeden muž vstane a uteče, pak další, pak celá rota. S hlavou dole, pokrčeni v kolenou. Vzadu se jeden raněný spěšně zbavuje tornistry a pušky a vzdaluje se po jedné noze.

Spojka přinese majorovi depeši: rozkaz stáhnout se. Armádní sbor ustupuje. Opouštíme postavení. Krokem se kolona rozkládá. Tohle pole, které strniště jednotvárně zlatí, rozervané granáty a odhalující svá nitra z černého humusu, má v sobě trochu té hrůzy těla s otevřenými ranami. Kolem míst výbuchů odlétly drny a na okraji díry je hlína zvednutá v kruhový násep. Smrt může padat dál. Někdo se ptá:

— Proč nepostupujeme rychleji?… Necháme se tu rozmlátit.

Ale je cítit, že fatalismus, který je, myslím, začátkem odvahy, zaplavil téměř všechny z nás. Nepřítel střílí, aniž vidí. Jeho granáty jsou jako rány osudu padající z nebe. Proč tady, a ne tam? Nevíme to. On to taky jistě neví. Tak k čemu spěchat? Smrt by k nám přišla zrovna tak o kousek dál. Proč jít vpravo nebo vlevo? Zbytečné, úplně zbytečné… Vepředu jedou naši důstojníci bota u boty a rozmlouvají.

V zákopu, kam právě padl granát, zůstal jeden pěšák, jediný. Leží na břiše. Udělal si lože ze slámy, aby mu bylo lépe. Má v zádech díru. Krev kolem udělala na suknu velký černý kruh. Pod ním je sláma červená. Jiná střepina mu rozťala šíji; kepi mu spadlo a jeho tvář, vrhnutá vpřed, se zaryla do země. Při průjezdu jdou naše pohledy všechny tam. Ale nikdo nic neřekne. Co se dá říct o granátu, který padl, a o člověku, který je mrtvý!…

Zase porážka! Jako v roce 1870! Jako v roce 1870! To je myšlenka, která nás pronásleduje a svírá.

— Jsou hrozně silní! Podívej se na to! říká mi Déprez a vztahuje ruku k té plošině, na níž se až k obzoru hemží ustupující francouzská pěchota. Latour, šest hodin boje; dneska už taktak víc. A zase poražení! Neštěstí!

Cítíme v sobě vztek na ty, kteří ustoupili. My jsme přece v sobotu zůstali u kulaté vrby, my!

V dálce, směrem k Marville, se po nízkých polích táhnou dělostřelecké kolony. Eskadrona v modrém a červeném zvedá prach. Vlnění pěchoty, ubývající, ale patrné až k obzoru, oblaka prachu po jezdectvu, černé linie dělostřelectva. Slunce je velké. Všechna kanonáda, všechen zvuk umlkly. Země, suchá a horká, vydechuje páru, která celý ten velký pohyb mužů slévá. Zdálo by se, že se celá plošina dala na pochod.

V Remoiville zvedá krásný zámek z počátku renesance své vysoké terasy, svá křídla s velkými střídmými liniemi, nad nimiž vlaje bílá vlajka s červeným křížem. Ve vsi ani duše. Dveře a okna jsou zavřená. Několik slepic zobe na hnojišti; prase, které dva dělostřelci podřezávají v malém chlívku černém od močůvky, vydává vysoké výkřiky. A přece na prahu jednoho z posledních domů, chatrné chalupy, v níž se ve stínu leskne lakovaná skříň, se na nás dívají dvě stařeny, nesmírně staré, očima, které jsou taktak vidět, jak mají vrásčitá víčka. Hýbou se jim jen prsty. Jejich upřené pohledy jako ocelové čepele nás obtěžují jako výčitka. Ach, my ji známe, tu palčivou výčitku ústupů! Opravdu nás vnitřní hanba drtí při průjezdu těmito vesnicemi, které neumíme hájit a které vydáváme vzteku nepřítele. Věci v nich dostávají tváře lidské bolesti. Průčelí opuštěných domů mají fyziognomii utrpení. Zřejmě přelud! Obraznost! ale obraznost palčivá, protože zítra tohle všechno bude hořet a my z tábora na kopci uvidíme, až přijde noc, planout domy i úrodu.

Zdá se, že spojenci vítězí na severu a v Alsasku. Armádní bulletiny, které nám někdy dávají, i obecní bulletiny¹² to tvrdí. Tak jak to, že na nás doléhá ta strašná výčitka věcí a lidí, které nemůžeme hájit proti nepříteli příliš přesilnému?

Dlouho čekáme v Remoiville. Je třeba přejít řeku a je jen jeden most. Přechod se provádí ve velkém pořádku. Pak jedinou cestou, přes zvlněný kraj, kde se střídají lesy s hlubokými zeleněmi a svěží lučiny mezi lesy, začíná ústup 4. armádního sboru.

Velká linie úbočí se vznešenými modrými obrysy uzavírá západní obzor. Tam se zřejmě armáda zastaví a zakope.

Po pravé straně cesty pokračuje nekonečné defilé dělostřelectva a kolon; kanóny všech kalibrů, muniční vozy, vozy na pícninu, nákladní vozy, regimentní vozy, vozatajské vozy, divizní obvaziště, obvaziště sboru, venkovské kárky plné bezkrevných raněných, někdy s gázovým turbanem na hlavě, který krev místy zbarvuje. V řadě, po levé straně, postupuje pěchota v pořádku. Cesta je už silně rozbitá. Před námi se valí baterie krátkých stodvacítek.¹³ Jeden z jejích desátníků má zavěšenou u sedla polovinu skopce.

10. baterie přišla o svá děla. Když kolem jedné hodiny pěchota úplně povolila, nemohli je kanonýři odvézt. Nepřátelská palba zničila téměř úplně potahy.

Kapitán Jamain byl zasažen střepinou granátu do boku. Zahlédneme ho nataženého na senné kárce, mezi raněnými od pěchoty.

Les, velmi hustý, velmi temný přes velké slunce, zdušuje dupot postupující pěchoty a valení vozů.

Zchvácení koně byli opuštěni. Stojí tu v příkopech, s hlavou dole, s očima napůl zavřenýma, sklovitými od výtoku. Někdy do nich narazí kolo. Ani neuhnou. Lehnou si, teprve aby umřeli.

Na těch výšinách, které řadou ostruh převyšují rovinu a les, se 4. sbor ještě neusadí, aby čekal na nepřítele. Někdo mi říká, že Ruffeyova armáda¹⁴ se stahuje celá za Meuse. Ale zatímco ústup pokračuje po hlavní cestě, náš dělostřelecký oddíl se dává na cestu, která vede nejprve do vesnice plné vojska a potom širokými serpentinami stoupá do zalesněných úbočí.

Dostáváme se do stoupání. Nebe se náhle zatáhlo mraky; je tíživo. Začínají padat kapky. Cesta dole, po níž se bez přestání valí příliv vojska, připomíná mezi topoly, které ji vroubí, kanál s tmavou vodou, ale kanál, jehož proud je vidět. Kolona se zastaví. Je třeba pevně podložit kola. Muži jsou znavení; mlčí se. Je slyšet jen tenký zvuk podbradních řetízků koní, kteří se hýbou, a tichý zvuk deště na listí.

Postoupíme ještě o několik stovek metrů. Na další serpentině se znovu zastavíme. Venkovská kárka, na níž sedí na lůžkovinách těhotná žena a stařena, skryté pod velkým deštníkem, se pokouší kolonu předjet. Ale několik špatně podložených muničních vozů ucouvlo a zahrazuje cestu. Potah vede mladá dívka. Aby ten těžký vůz vytáhli nahoru, je tu v ojích jen jedna hříbná klisna a před ní hříbě, které tahá na všechny strany. Jsou odvážné obě, dívka i to zvíře.

— Tak hyjé!

Klisna se vzepře. S naší pomocí dojedou do čela kolony. Dál je cesta volná. Dívka na okamžik nechá potah odpočinout a hladí nozdry toho těžkého zvířete, jemuž se kouří ze zádě.

Rozmlouváme:

— Kam jdete tudy?

— Nevíme to dobře, pane. Jedeme pořád přejít Meuse… Nejsme nijak brzy. Všichni, kdo měli odejít, odešli dnes ráno, když bylo slyšet kanón. Ale my jsme chtěly vidět, jak se to obrátí. A pak jsme se nakonec taky musely rozhodnout a odejít. Je to tak lepší, že?

Přiznáváme:

— Ano, je to tak lepší.

— Tak řekněte? Jsou to divoši, úplní divoši?

— Ano.

— Spálí nám domy… nenajdeme už nic… nic než popel… Jaké neštěstí!… Vy je tedy nemůžete všechny pozabíjet?

— Ach, kdyby to šlo!

— Tak hyjé, stará.

Potah se dá do pohybu.

— Hodně štěstí, pánové.

— Děkujeme, hodně štěstí.

U vrcholu kopců je v lesích velká mýtina. Odtud se objeví les jako nádherný plášť přehozený přes blízké hřebeny, který jim zmírňuje hrany a obměkčuje linie; objeví se celá rovina Woëvre,¹⁵ kterou jsme právě přešli, Remoiville a plošina u Marville, na níž se v nahotě zemí docela zřetelně objevuje tmavá linie topolů, u nichž jsme dnes ráno byli v palebném postavení.

Právě tam, na poli, kde je oves jen do poloviny posečený, budeme čekat na nepřítele. Máme chránit ústup 4. sboru, který dole stále pokračuje po cestě, kudy teď přejíždí nekonečný průvod pařížských autobusů. Nebe je tmavé. Velké mraky, které se za námi na západě hromadí, den zkrátí.

Baterie jde po okraji lesa, aby neprozradila svou přítomnost, a staví se na okraj svažitého lesa, za skupiny stromů, které ji skryjí. Vypřaháme. Koně a kolesny jsou postaveny u zeleně, s níž zdálky zdánlivě tvoří jedno tělo. Dnes večer budeme mít pokoj. Ale zítřejší den se ohlašuje tvrdý. Dvě baterie, které teď tvoří oddíl — sedm děl, samy na těchto výšinách — budou muset nepřítele zastavit na dobu potřebnou k zajištění ústupu sboru. Ale na zítřek téměř nemyslíme, příliš znavení, abychom mysleli a předvídali.

Po strmé stezce, lesem, je ještě třeba vést koně k napajedlu až do vesnice u nohou kopců. Tam je jediná ulice stále zacpaná vojskem. Otevřeným oknem obecního úřadu zahlédnu generála Boëlla. Jeho tvář je vážná bez přísnosti. Hledám v jeho pohledu znepokojení a nenacházím je.

Pěšáci postavili před domy po obou stranách cesty kozly. Napříč, na dvou kozlech, odpočívá zástava v pouzdře. U dveří fary se tlačí aspoň dvě stě mužů a třesou v napřažených rukou čutorami. Zdá se, že farář dává všechno své víno. Myslivci s opratěmi koní na paži čekají na rozkazy. Opřeli se o zeď kostela a kouří. Napajedlo je blízko. Slyším je rozmlouvat:

— Tak on je mrtvý, Mortier?

— Jo, dostal kulku do břicha.

— A co řekl?

— Nic. Řekl: „Maj mě.“ Lehl si… Držel se za břicho oběma rukama… otáčel se z jedné strany na druhou a dělal: „Hú, hújhú… Maj mě.“ Jeho Balthazar ho očuchával. Nepustil uzdu. Držel ji, jak ji držím tady, na paži. Ještě mu řekl: „Ty můj chudáku!…“ Byl celý skrčený, udělal: „Uf… uf!…“, jak vydechoval, a pak se naráz uvolnil. A je o jednoho myslivce méně!… Zavřel jsem mu oči, dělal hodně ošklivě. Ulomil jsem větev a položil mu ji na hlavu, jak bych chtěl, aby to udělali mně… Když je člověk mrtvý, je to přece slušnější. Potom jsem se vrátil a přivedl Balthazara.

Když vystupujeme zpátky na mýtinu, mnoho pěšáků už odešlo. Jiní si dávají tornistru na záda a rozebírají kozly. Říkají nám, že tu na naši podporu zůstane jen jeden batalion. Jaké strašné útoky nám zítřek chystá?

Jeden pěchotní kapitán osloví Astruka, vysazeného na velkém koni poručíka Hélyho d’Oissela.

— Hej, kanonýre!

— Pane kapitáne!

— Ale hrome, to je přece Tortue!

— Tortue! Co to je, Tortue?

— To je můj kůň, kterého jsem ztratil. Není o tom pochyby. Sesedněte. Dejte mi mého koně.

Astruc se ozve:

— To je kůň pana poručíka, pane kapitáne. Musím mu ho přivést. No tohle! co by mi řekl!…

— Já vám říkám, abyste sesedl. Poznávám přece svoje sedlo, že ano? A to zvíře… ono mě poznává… Vidíte, není o tom pochyby… To je určitě Tortue, moje klisna, kterou jsem ztratil u Ethe.

— Ale pane kapitáne… Tohle je kůň!

Kapitán si zvíře prohlédne:

— Ach! Ach! ano… To je pravda… to je zvláštní… A já bych byl věřil, že je to Tortue…

Přichází noc: opar sráží lesy kolem mýtiny. Zase jeden krahujec, černější, na černých mracích. Může nás v tuhle hodinu objevit? Jestli nás viděl, dostaneme zítra za rozednívání granáty. Houpá se na nebi nad lesem, protože se zvedl vítr a vane nárazy od západu.

Vzali jsme posečený oves a rozestřeli ho kolem svých děl. Dnes v noci bude chladno a snad bude pršet. Vítr, který třese plášti a plácá je o těla, zdá se rozechvívat i samotné muže. Rovina, bez jediného ohně, ohrožovaná ústím našich kanónů, je zanedlouho jen otevřený stín před námi. V jednom koutě, kam pole zabíhá do velmi hustých zelení, nám dovolili rozdělat oheň. Blízká vysoká houština připomíná kus černé zdi. Vítr fouká do ohně, rozkmitává stíny mužů na zemi, zhasí téměř všechnu jasnost, aby ji potom rozdmýchal. Jsem nesmírně znavený. Kanonáda budí neodolatelnou potřebu spánku. Mám sice trochu hlad, ale velmi malý. Nemám odvahu čekat, až bude maso uvařené a káva horká. Sním svůj díl hovězího zasyrova a jdu se rozložit do ovesné slámy, v krytu před větrem, za svůj muniční vůz.

Středa 26. srpna.

Budí nás za rozednívání. Baterii obklopuje hustá mlha. Jsme pokrytí rosou. Naše ztuhlé údy mají nejisté a zpomalené pohyby. Tahle hodina kalného pološera v sobě nese nevolnost, úzkost, proti níž se mysl, ještě těžká spánkem, brání špatně.

Nehybní ve svých pláštích, kolem děl, můžeme si v klidu promyslet své postavení na téhle mýtině uprostřed lesa. Napravo od nás se podle přiznání našich důstojníků neví, jsou-li tam francouzská vojska. Přitom tudy lesy pokračují bez přerušení od hřebenů, které držíme, až k Remoiville. Vlevo se musí dokončovat pohyb 4. sboru. Učí se, že armádní sbor obvykle potřebuje deset hodin, aby provedl svůj ústup jedinou cestou. Tenhle začal už před víc než patnácti hodinami.

Naše postavení tady, samo o sobě obtížné, se stane nesmírně nebezpečným, jestli se mlha nerozplyne. Padesát metrů od děl není rozeznat nic. Nepřítel může postoupit rovinou, ohrozit ustupující armádu a přepadnout nás.

Tak ze všech stran lesy, jejich stín, neznámo, přepad. Před námi mlha a nepřítel; za námi Meuse; všude nebezpečí.

Meuse! Znepokojuje nás. Až budeme muset ustupovat my, nedosáhne nepřítel, kterého vpravo nic nedrží, řeky před námi? Najdeme vůbec most? Nutnosti obrany armády mohou vyžadovat, aby nás obětovali.

Hodiny míjejí. Opary se zdají tvořit po bocích kopců, které hledí na Meuse. Odtud je západní vítr honí v táhlých oblacích, která přecházejí hřebeny, škrtají o nás, na okamžik nás obklopí, pak klesnou a hromadí se na rovině.

Píšu tyhle poznámky na koleně; muniční vůz v palebném postavení, otevřený jako skříň, mi nabízí za opěradlo mosazná dna granátů. Kouříme, čekáme.

Konečně, kolem osmé, se nad hřebeny ukáže slunce; potom se mlha, rozestřená před námi jako neprůhledná gáza, protáhne. Objeví se zeleně. Les ještě chvíli zadržuje několik bílých cárů mezi korunami svých největších stromů. Nic se nehýbe. Cesta, včera černá muži a koňmi, se objeví docela bílá prostředkem lučin pokrytých rosou, oslnivě zelených pod těmi prvními dotyky světla.

Na břiše v trávě, před svými děly, na jakési přirozené terase pod lesem, mezi výstavky sbíhajícími po svahu, prohledáváme rovinu. Po delší době se zdá, že se všechny předměty hýbou. Je třeba se vzpamatovat, aby ten přelud zmizel.

Říká se, že tady máme držet dva dny. To není možné. Někdo tvrdí, že slyšel instrukce, které majorovi dal jeden generál.

— Budete držet tady, měl prý říct, pokud bude postavení udržitelné. Spoléhám se na váš dělostřelecký čich.

Někdo jiný ho podpoří:

— Přesně tak. Řekl mu: „Solente, spoléhám se na váš dělostřelecký čich…“ Snad jsem to neslyšel, já?

Dozvídáme se taky, že se bitva z minulé soboty bude jmenovat bitva u Ethe.

— Ale ne, tvrdí jiný. Bude se jmenovat bitva u Virtonu.

— Ethe, Virton… Co nám to může být p…, když jsme se z ní vrátili!

— Ale ano, to se musí vědět, prohlásí trubač. Dejme tomu, že se vrátíš a někdo se tě zeptá, kde jsi se bil. Odpovíš: „Bil jsem se tam dole, v Belgii.“ Jo, ale Belgie je velká!… Je větší než tvoje obec… Je to v Lutychu, v Bruselu, nebo v Kodani? Budeš vypadat jako zatracená trouba!

Trouba pokrčí rameny.

Bodlem jsme otevřeli konzervu opice pro čtyři. Jíme. Není slyšet jiný zvuk než ten, který dělá sekerka jednoho muže obsluhy, zaměstnaného porážením malé břízy, která by mohla vadit palbě jeho děla.

Ticho je příliš dokonalé, nehybnost kraje příliš úplná. Nepřítel je tam. Není ho slyšet, není ho vidět. Tím se stává hroznějším. Tenhle pokoj, když člověk čekal bitvu, je tíživý. Nervy se podráždí.

Ústup 4. sboru měl být už skončený. Čas míjí, francouzská armáda se vzdaluje, nepřítel se přibližuje, vtírá se lesem.

Náhle, kolem druhé, zadrnčí blízko, v lese, kulomet. Mýtinou přejede galopem jezdec a přistoupí k majorovi. Hned se přivážejí kolesny.

Je náš ústup přerušený? Přerývaný zvuk kulometu teď doprovází přerušovaná střelba z pušek. Je třeba přejet mýtinu našikmo, abychom dosáhli lesní cesty. Velmi klidní, dobře odhodlaní zachránit svá děla, nabíjíme si karabiny. Ale kolona se po nízkém poli rozkládá, aniž uslyšíme zasvištět jedinou kulku. Dostáváme se k lesu. Je třeba pospíšit si. Cesta, jestli je ještě volná, za chvíli už možná volná nebude.

Jezdci, naklonění nad šíje koní, aby se vyhnuli nízkým větvím, které jim hrozí, že je vytrhnou ze sedel, odměřují pohledem úzký průchod mezi stromy a bičem i ostruhou pobízejí své potahy.

Cesta je volná… Přijíždíme do Dun-sur-Meuse.¹⁶ Právě tady přejdeme řeku. Kapitán svolá poddůstojníky:

— Most je podminovaný. Uvědomte své jezdce, aby si dali pozor na pytle položené po obou stranách vozovky. Je to melinit.

Aby nás pustili, hodí sapéři na příkop, který prokopali prostředkem mostu, desky.

Poslední vozy kolony neujely na levém břehu Meuse ani dvě stě metrů, když nás na truhlících zatřese výbuch. Most právě vyletěl. Za námi se rozvíjí v těžkých závitech velký bílý oblak a zakryje polovinu města.

Jak čekáme na rozkazy s děly po dvojicích, na jednom poli, zazní výkřik:

— Tady je poštovní poddůstojník!

— Ach! Konečně!

— Na dopisy!… na dopisy!… Jeden muž na dělo.

Osm dní jsme čekali na zprávy. Odejdeme si je přečíst do ústraní.

S konečnou platností se bitva ze soboty 22. bude jmenovat bitva u Virtonu.

Čtvrtek 27. srpna.

Celou noc pršelo; prší dál. Výhled na všechnu tu bídu, kterou takové počasí přináší, nám kazí uspokojení z toho, že se cítíme svěží po více než deseti hodinách lahodného spánku v dobře zavřených stodolách. S koňskými dekami přes hlavu jako s kapucemi, bijícími nás do podkolení, mlčky, rozptýlení po blátivé cestě, kde čvachtají podrážky, se vracíme v dešti k parku.

Koně, nehybní, mokře se lesknoucí a odevzdaní, se neustále snaží nastavit zadek dešti. Stájovým hlídačům se podařilo rozdělat oheň. Museli vyhrabat nová ohniště, protože ta včerejší jsou zatopená a černé uhlíky v nich plavou.

Jejich pláště crčí vodou, promáčené, těžké a tuhé. Někteří muži si zvedli pláštěnky, aby si chránili hlavu. Dokola napínají kanonýři k ohni zrudlé ruce.

— Svinskej dešť! Dva dny takhle, a všichni budou mít úplavici.

— Umřeme spíš na to než na granáty, prohlašuje Hutin.

— Nemá cenu zkoušet vařit kafe, bručí Pelletier, vůbec to nehřeje, bylo by to na hodiny.

— Je to to dřevo, nechce hořet. Jenom kouří.

— Fouk na to, Millone!

K ohni se nastavují podrážky bot, aby uschly. Déšť v ohni praská.

— Stejně, hlásá trubač, kdyby nás nezradili, nebyli bysme ještě tady.

Rozzlobím se:

— Zrada! Divil jsem se, že se o ní ještě nemluvilo!…

— Přesně tak, zrada! Včera mi to povídali. Nějakej generál vydal plán armády. Vím, co říkám!

— Táborový drb!

— Mně to taky vyprávěli, tvrdí jiný.

— Táborový drb! Jak jsme dostali na frak, nemohlo to chybět… Když jsme bitý, tak je to zrada! Francouzi nemůžou bejt ti slabší; to není možné! A přitom víš, že máme před sebou pět německých armádních sborů. To dělá v boji: jeden na dva… Ne… stejně. Jeden na dva, to nemůžeme bejt bitý… A hned se křičí zrada! Nejste to právě vy, kdo se pořád dovolává Langle de Caryho armády¹⁷, aby nás podpořila? Co!… Takže si nepřipadáte dost velcí, abyste Němčoury spolkli sami!…

— Zrádci jsou, odpovídá trubač a potřásá hlavou. Zrádci byli vždycky a vždycky budou, aby prodali Francii.

— Hlupáku! prohlásí rozhodným tónem Hutin.

Téměř všichni moji kamarádi myslí jako já. Stačily by poctivé posily a dostali bychom navrch. I sami, tady za Meuse, nepřítele zastavíme.

A pak, v těch dnech porážky, které jsme právě prožili, jaké dojímavé porozumění Vlasti se nám odhalilo! Armáda, která zvítězí hned, nemůže dosáhnout hlubin tohoto citu. Je třeba bojovat, trpět, bát se, byť jen na okamžik, že ji člověk pozbude, aby pochopil, co je Vlast. Je to všechno kouzlo života. Jsou to všechny náklonnosti, všechny radosti očí, srdce, mysli. Je to to, co dělá existenci hodnou prožití; všechno to spojené, zpřítomněné v jedné jediné bytosti, bytosti živé, trpící, udělané z vůle milionů jednotlivců: Francie!

Kdo ji hájí, hájí sebe sama, protože ona je důvodem k bytí, k životu. Člověk tedy radši padne, radši tam umře, protože cítí, že ztratit Francii by bylo horší než smrt. Podle svého rozumu a podle svého srdce to každý voják cítí buď zmateně, nebo zářivě a jasně.

A přesto se o tom v táboře nikdy nemluví. Je to tím, že slova, která v době míru svou velkohubostí příliš často zahalovala tyhle city tak hluboké a tak jemné, by nás teď zraňovala. Tato vášeň — a je to vášeň — bydlí docela na dně srdce spolu s těmi vnitřními a svatými pohnutími, o nichž bychom se domnívali, že je vyslovením zneuctíme.

— Tak jde se! Postroje, zapřáhnout! Odjíždíme.

Déšť obrací povahy nakyselo.

— Dej přece pozor na toho svýho medvěda! Dostaneš nás do hrobu.

Hutin volá:

— Odvážete si koně, abysme mohli vzít provazy?… Ne?… Tak je odvážu já. Je mi to jed…!

— To je ale idiot! Kolo muničního vozu není místo, kde se váže hříbě. Prokopne pytel s ovsem… Tak ho odtáhni!

Cramone, který hrozí svému potahu bičem, už po dvacáté opakuje:

— Já vás naučím měšťanskejm manýrám!

— Zase chybí jedna miska, křičí Millon. Které prase ji včera večer neuklidilo?

— Zacouváš konečně s těma svejma oslama?… Nemůžeme zapřáhnout… Takovýho kreténa jsem ještě neviděl!

Jezdci bijí koně, kteří se čelem k vítru pořád stahují doprava nebo doleva, aby jim déšť nešvihal do uší. Bréjard se rozzlobí:

— To je pěkný bordel! Udržíte ty potahy rovně… Ten přední náruční… Vidíte přece, že je zapletený.

— A přitom nám řekli, že si dneska odpočineme.

— Odpočívají si Němčouři?

Rozjezd je obtížný. Během noci se kola vozů zabořila, jak se země promáčela. Svah pole klouže pod kopyty koní.

Na silnici přechází baterie do klusu. Pod kroky potahů stříká bláto ve snopech. Muži, které tlačí kolika, se zastavují v příkopě a potom je vidět, jak si natahují kalhoty a běží podél kolony, aby dohonili své vozy.

Jdeme prodloužit silné dělostřelecké postavení, které obsazuje výšiny nad Meuse. Od kopců směrem ke Stenay k nám doléhá nárazy hřmění kanónů. Hodně daleko nad lesy jsou vidět výbuchy šrapnelů. Déšť přestává. Nebe, ještě chvíli nazpět temné, se vyjasňuje a bere na sebe rovnoměrně bílý odstín.

Na kraji cesty, na louce, si rozložili na jednu noc tábor venkované, kteří utíkají před vpádem. Velká zelená plachta kryje jejich vůz a tvoří stan. Vepředu trčí oje. Jeden starý muž, dvě ženy, obě těhotné, s půl tuctem dětí u sukní, se dívají, jak jedeme.

Cesta stoupá; kolona přechází do kroku. Slyším jednu z těch žen, jak starci říká a šťouchá ho loktem:

— Jdi tam, otče!

Starý váhá. Naléhá:

— Musíš tam jít!

Stařík se rozhodne a dojde až k nám. Přešlapuje, červená se a mumlá:

— Ale ne! V mým věku se člověk tohle prosit neučí.

Chystá se odejít; vyptáváme se:

— Prosit o co, dědo?

— Jestli byste neměli trochu chleba navíc. Je to pro ty děti.

— Ale ano, ale ano! Nikdy to nesníme všechno.

Pravda je, že chleba máme dost jen zřídka. Je třeba bochníky okrajovat, a když se odstraní plíseň, je dávka tak o polovinu menší. Zatímco se prohrabují chlebníky, jde dědek vedle vozu.

— Tu máte!

Podávají mu dva bochníky téměř čerstvého chleba.

— S cibulí a se zuby se to dá jíst.

— Děkuju vám, víte!… Vsadím se, že si sami odepíráte.

— Ale ne, dědo! Takovýho nám vydávají plný vozy každej den.

Stařík odchází, chleby pod paží. Vidím, jak krčí rameny a utírá si oči rubem rukávu.

Salva šrapnelů vybuchuje v dálce nad temnými lesy.

— Dobytek! bručí mezi čelistmi Millon, který svůj chléb dal.

A hrozí nepříteli pěstí.

V postavení pro ostřelování výšin na pravém břehu Meuse se sušíme na slunci.

Odpoledne se na okraji vzdáleného lesa objeví několik jezdců, bezpochyby hulánů. Salva granátů je zahání zpátky pod stromy.

Pátek 28. srpna.

— Poplach!

— Co?

— Poplach! Tak honem, vstávat!

— Kolik je hodin?

— Nevím. Je ještě úplná noc.

— Tak vstávat. Hutine! vstávat!

Třesu Hutinem, který bručí:

— Jo, jo! Hrome! Bylo tam dobře!…

Stodola se naplní zvukem přehrabované slámy.

— Kolik hodin? opakuje hlas.

— Pozor, tam nahoře. U žebříku chybí příčka.

Je slyšet nohy, jak škrábou po dřevě příčlí. Nějaká kletba.

— Lucernu!

— Kde je?

— Visí za dveřmi.

Muži hledají po hmatu své věci.

— Moje kepi!…

— Nemůžu tu lucernu najít! Tak si ji pojď najít.

— Nejsou ani dvě hodiny, to je jistý!

— Tak honem! Pospěšme si, volá četař, který otevírá dveře. Nezůstal tam někdo, kdo spí?

Nikdo neodpovídá. Venku je hodně chladno. Noc je černá. Není ani jedna hvězda. Pěšáci jsou už připraveni k odchodu. Rozdělali uprostřed vesnice ohně. Jejich kafe dohřívá. Kostel, chudá kaple zvětšená osvětlením zdola, dostává vzezření katedrály. Jeho špice se ztrácí v temnotách nebe. Po zdech tančí fantastické stíny a vitráže se chvílemi rozsvěcují červenými nebo zelenými blesky. Mnoho chudých lidí, kteří utíkají před nepřítelem, si přišlo lehnout do hlavní lodi, a také vojáci, kteří jinde nenašli nocleh. Doširoka rozevřeným portálem se ta loď jeví podivná, plná letmých jasů, znepokojivých jako záblesky požáru. Pod oslnivými odlesky vitráží na dlaždicích se dají zahlédnout natažené lidské postavy. Na náměstí vrhají pěšáci, kteří přecházejí před svými ohni, na zem i na domy své nezměrné stíny.

Proč ten poplach? Podařilo se nepříteli překročit hranici u Stenay? Vyrážíme za pěchotou, jejíž ohromné šlapání je slyšet jako dupot stěhujícího se stáda. V noci jsou ty tisíce přítomností cítit. Procházejí ohromné vlny lidského dechu; zaznívají ztracené zvuky hlasů; tenhle neviditelný život v pohybu vydává fluida, která nočním vzduchem přecházejí v závanech.

V dálce je slyšet kanóny: jdeme vstříc kanónům.

Zanedlouho první jasy dne zhmotní zalesněné kopce, které mezi námi a Meuse zvedají své bohaté a vážné profily. Vesnice na dně úžlabí, několik domů, zvonice, hřbitov: to je Tailly.

Chladnou nehybnost rozbřesku začíná nahrazovat nekonečné chvění světla nad krajem i nad lesem. Dnem široké průrvy, která porušuje jednotu kopců obklopujících Meuse, vede k řece cesta.

Když dojedeme do Beauclairu, do údolí Meuse, zdá se být akce skončená.

Před kostelem, na náměstí zježeném kozly pušek, odpočívá pěchota, která právě bojovala. Mezi zbraněmi si vojáci, většinou bledí, několik z nich velmi červených, lehli na nahou zem, na slunce. Ani jeden se nehýbe. Ztuhlé masky spáčů vyjadřují tragickou vyčerpanost. Rozevřené pláště a košile odkrývají hrudi. Všichni muži jsou zablácení. Kalhoty mají na kolenou náplasti hlíny.

Baterie zastavuje u posledních domů městečka. Chystá se kafe. Přijde nás poprosit o cibuli velký dlouhán od pěchoty. Vyptáváme se:

— Takže nemohli přejít Meuse?

— Ale ano! přešli ji… jedna brigáda…; jenže dělostřelectvo za nimi přerušilo mosty… A tak jsme do nich vlítli bodlem. Ach! Vy ostatní to neznáte, ten útok! Je to strašné… Nic podobného neznám… Jestli je nějaké peklo, musí se tam bojovat pořád bodlem… Bez žertu. Vyrazí se… řve se… někteří padají… hromady jich padají… čím méně jich zůstane, tím hlasitěji je třeba řvát, aby to šlo dál. A potom, když člověk dojde až na ně, je jako šílený… Bije se, bije… Ale poprvé, když člověk cítí, jak bodlo vjíždí do břicha, něco mu to udělá… Je to měkké, jenom to zaryjete… Jenomže potom to vytáhnout!… Šel jsem do toho tak zlehka, že jsem jednoho přibodl k zemi, velkýho břicháče s rudým plnovousem. Nemohl jsem bodlo dostat zpátky. Musel jsem mu stoupnout nohou na břicho. Cítil jsem, jak se pod mou nohou hýbe. Hele, podívej se na to…

Vytáhl bodlo. Je rudé až po záštitu. Jak odchází, trhá hrst trávy, aby ho vyčistil.

Hodiny míjejí. Nepřítel podle všeho nechce dnes zkoušet přechod Meuse znovu.

Říká se tu, že d’Amade¹⁸ zaútočil z boku na německou armádu, která stojí proti nám, a vzal zpátky Marville.

D’Amade! Konečně d’Amade! Ale je to pravda?

V Halles, dva kilometry od Beauclairu, se jdeme ubytovat pod vysokými stráněmi. Dělostřelectvo, které už dávno umlklo, začíná znovu hřmět. Nepřítel bombarduje přes naše hlavy kopce.

Na noc nám přidělili k ubytování prostornou stodolu. Ale když si za šera přicházíme lehnout, najdeme svou slámu posetou pěšáky, puškami a tornistrami.

Dělostřelci nejdřív protestují.

— Tak co, infanterie! Není už místo?

Dohodneme se, trochu se stiskneme.

Stodola má patro, na které se leze po žebříku. Tam nahoře je podlaha prolezlá červotočem. Díry se zacpou senem.

— Tak takhle! Jako obvykle, dělostřelectvo nahoru, pěchota dolů. Takhle to jde. Jenom se pokuste neodtáhnout žebřík.

— Pozor na nohy! Hrome!

— Mělo se říct, že ve slámě někdo je!

— Tak lez!

Na žebříku jsou zároveň čtyři nebo pět dělostřelců. Prohýbá se. Dole stojí nehybně pěšák se svíčkou v ruce.

— Pozor! Vrazíš mi ostruhy do nosu!

— Tak sebou hoď, ať vylezeme!

— Podlaha se prohýbá! Propadneme se!

— Lez dál! Je to méně nebezpečné než granáty.

— Hrome! Zkuste se trochu srovnat, jinak se sem všichni nevejdeme.

— Nelez tam! Je tam díra… Spadneš na liniáky.

Dole bručí pěšáci:

— Už to tam nahoře přestane, dělostřelci? Nemůžeme spát! Padá nám sláma plnou hubou.

— Kdyby ti ji aspoň dokázala zacpat!

— Lezeš mi po břiše!

— Není tady vidět ani na krok! Tak vytáhněte tu lucernu.

Granát vybuchne ještě v dálce. Mám si sundat ostruhy a holenice? Spal bych lépe. Ale jestli bude poplach, najdu je ve slámě? Nechám si je. Nechám si i pouzdro na revolver, které mě tlačí do boku. Stáhnu si podbradník pod bradou, abych neztratil kepi.

Sobota 29. srpna.

Ve dvě hodiny ráno budíček. Je třeba vyrazit okamžitě. Říká se, že Němci přešli Meuse. A přitom naše dělostřelectvo mělo mít tok řeky zaměřený. Jak to, že nebylo slyšet kanóny? Nerozumím tomu.

V noci se cesta jeví žlutá, uprostřed modrých luk. Při jízdě poznávám tisy hřbitova, kde včera pohřbívali mrtvé v jedné z cestiček.

Zastavení v koloně na prudkém svahu u Tailly, čekáme na rozkazy. Den stoupá zezadu od kopců, zaplavuje celé nebe.

Jeden po druhém se z úžlabí vynořují regimenty 7. divize¹⁹ a předjíždějí nás. Muži se zdají vyčerpaní. Oči mají vpadlé; nejmladší tváře, zežloutlé, zkalené bídou, jsou rozškrábané velkými vráskami; koutky rtů jim padají. Předkloněni pod tíhou tornistry, v postoji Krista pod jeho křížem, stoupají pěšáci po tom svahu jako po Kalvárii. Každých sto metrů se zastaví, aby si trhnutím kříže nadhodili náklad. Někteří drží pušku v natažené ruce jako vahadlo, které jim pomáhá chodit. Pár z nich si stěžuje, že dva dny nejedli. Jeden muž od 101. regimentu²⁰, vysoký vyzáblý chlapec s horečnatými očima, se u nás zastavil. Hladí hlaveň kanónu.

— Hele, řekne Hutinovi, měl bys mi poslat granát do břicha. Aspoň by to bylo skončené!

— Nestydíš se, odpovídá mu hlavní mířič.

Muž udělá rukou neurčité gesto, pokrčí rameny a odejde, vláčeje nohu.

Když pěchota přešla, nechají nás zaujmout postavení na plošině, na kraji lesů, za které se linové regimenty stahují.

Slyšel jsem majora, jak kapitánovi opakuje přijatý rozkaz: zabránit nepříteli, aby získal oporu na plošině. A řekli mu: Před vámi už nejsou žádní Francouzi.

— Takže opět my kryjeme ústup! Svinské řemeslo, prohlašuje Millon, střelec, hodný malý Pařížan s jemnou dívčí tváří. Tady člověk riskuje stejně dobře rány z pušek a kulomety jako granáty. Zvláště tam, na kraji plošiny, k tomu topolu jako štětec, je takový ošklivý lesík, odkud by nám kulky mohly začít přilétat dost brzo. Vytáhnou tam dovnitř kulomety, aniž bychom je mohli vidět, radši než aby se pouštěli na otevřenou pláň… Tak co si tu asi vyfasujeme? No, když už jsme sem kvůli tomu přišli!…

— Kdyby nás neprodali, šlo by to jinak, bručí Tuvache, bretonský rolník, kterému pod palbou nechybí odvaha, ale jehož morálka je špatná.

A dodává, pořád posedlý svými myšlenkami o zradě:

— Důkaz je, že právě přešli Meuse bez potíží.

Bréjard ho umlčí.

— Vy jste tedy chytřejší než ostatní. Bojuje se od Severního moře po Belfort; tak se snad dá soudit podle jednoho nešťastného koutku? Možná je necháváme postupovat, abychom je potom obklíčili. Jsou takoví, kteří vědí vždycky víc než generálové… A pak, mezitím Rusové postupují. Nechte to být… Jednou je snad udržíme, a potom zaplatí.

Čekáme na hlavy nepřátelských kolon. Z okamžiku na okamžik mohou vyjet z úvalu u Tailly.

Plošina upadla do té nehybnosti, mihotavé rosou, jakou má kraj v prvních hodinách velkého slunce.

V dálce se na cestě objeví čtyři osamělé černé body. Je to německý předvoj? Ne. Rychle se v nich poznají tři opozdilci a jeden cyklista. Z úžlabí potom vychází jednotka v pochodové koloně. V tomhle pořádku to ještě nemůže být nepřítel. Jednotka — batalion od 101. — projede a zmizí na cestě k lesům. Ale v záhybech dlouze zvlněného kraje, který se rozkládá k severozápadu až k temným masám vzdálených lesů, odhalil poručík Hély d’Oissel svým triedrem, podél vyhloubených cest, které nám je téměř zakrývají, velké masy mužů pochodujících k západu. Je to nepřítel? Nebo jsou to francouzské jednotky, které obsazovaly výšiny nad Meuse u Stenay a které se stahují?

Tuhle hroznou nejistotu jsme už poznali u Marville. Kapitán leze na jabloň, aby lépe viděl. Major se taky snaží tyhle jednotky rozpoznat. Nerozeznávají nic. Pára — vlhkost noci, která se odpařuje — už stoupá ze země a kalí dálky. Jestli jsou to německé kolony, budou ohrožovat bok ustupujícího armádního sboru. Jeden zvěd vyrazil v galopu na průzkum. Čas míjí; kolony se vzdalují. Nakonec se zvěd vrací: tyhle jednotky jsou francouzské. Viděl čety myslivců jako boční ochranu těch regimentů.

Nohy v rose, znovu nehybní, čekáme na nepřítele.

K poledni nás rozkazy přenesou až na kraj plošiny, za závoj zeleně, s úkolem sledovat úval u Tailly a stráně na jih od Stenay. A hle, jeden po druhém vycházejí pěší regimenty z lesa, rozvinují se, předjíždějí nás.

— Jestli z toho něco chápu! říká mi Hutin.

— A já!

Je horko. Máme žízeň a naše čutory jsou prázdné.

Až do soumraku se čekání vleče. Nepřítel se neobjevuje.

Noc je uzavřená, když nás posílají na kvartýr na druhou stranu lesů.

Nad lesem vychází měsíc. Chůze koní, jednotvárné dunění vozů po chvíli ukolébává. Aby člověk bez stěžování snesl všechnu tu bídu války, nežádal by nic jiného než hodinu náklonnosti, jisté a hladivé, takhle, večer, po dni prožitém na hlídce nebo v boji. Cesta je mírná a téměř námi nekolébá. Nikdo nemluví. Člověk podřimuje nebo sní.

V teplé noci není slyšet žádný zvuk kromě toho, který dělá pochodující kolona. Krásné vzpomínky, minulost nás odnášejí. Zapomíná se na nebezpečí a na bídu. Vzdalujeme se v prostoru a v čase. Lyon, večer… velké linie světel podél nábřeží a jejich odlesky v Rhôně… Nad řekou amfiteátr Croix-Rousse²¹; jeho světla jako zlaté body a nad nimi hvězdy. Kde končí město? Kde začíná nebe? A Mayenne²² za krásných podzimních a letních dnů, její vody celé černé s nádhernými odlesky… Vrásky, které se za mou lodkou rozšiřují, kalí ten zrádný svět odlesků.

A já možná zítra umřu!…

Jako kdybych tyto krásné verše du Bellaye²³ sám dokázal napsat, cítím celou bolestnou nostalgii těch rytmů a těch slov:

Kdy, ach, zas uvidím, jak nad mou malou vsí

se komín kouří, a v kterou dobu roku

zas spatřím dvorek svého chudého domu,

jenž je mi provincií a ještě mnohem víc?

Několikrát si ty čtyři verše polohlasem mumlám.

Neděle 30. srpna.

Dnes ráno dlouhý pochod v oblacích prachu. Slunce nám pálí zátylek. Máme žízeň; plivá se bláto. V úzkém úžlabí, kde baterie zastavuje u vesnice, myslím že Villers-devant-Dun, se zdá, že kanóny hřmí stejně dobře na západě a na jihu jako na východě a na severu. Nejdřív to překvapí a zneklidní. Jeden jezdec, Janvier, už po dvacáté opakuje:

— Je to tady, jsme obklíčení!…

To je jeho posedlost. Rychle se pozná, že tu iluzi dělá jen velmi zvučné echo. Ve skutečnosti se dnes bojuje hlavně u Dun-sur-Meuse.

Běžíme k fontáně. Je na ní vyvěšený poslední Bulletin des communes. Napijeme se nejdřív, velkými hlty, každý aspoň litr čisté vody. Potom čteme. Všechno jde dobře! Hlásí se nicméně, že pevnost Mulhouse byla znovu obsazena. Takže byla ztracená? Vyptáváme se:

— Tak co, Hutine?

Hutin odpovídá bez přesvědčení:

— Není to špatné… Ale o našich věcech z minulého týdne se neříká nic.

Bréjard je naproti tomu nadán optimismem, který nic nenaruší.

— Virton, Marville, to všechno nic neznamená na tak rozsáhlé frontě. Jsou místa, která povolují. Ale jinde to jde dobře!

— Otrava je být tam, kde to povoluje, odpovídá Hutin.

— To se změní. Přijdou nám posily. Říká se, že de Langle je už jen jednu denní etapu daleko.

— Udělá dobře, jestli přijde, chce-li ještě najít vzorky pěchoty 4. armádního sboru.

A to je pravda! Naše linové regimenty, zvláště ty od 8. divize, strašně utrpěly. Některé batalióny jsou zmenšené o dvě třetiny. Už od večera u Virtonu měla mnohá kompanie jen padesát nebo osmdesát pušek a byla bez všech svých důstojníků. Ach! Ať už tedy konečně přijde, de Langle!

V prachu, který je stále hustší, v žáru, který tlačí na ramena, po cestách již projezděných, se vracíme obsadit nad Tailly naše včerejší postavení. Takhle jsme víc než sedm hodin zbytečně putovali po jedné velké smyčce.

Zase německý aeroplán! Je to trápení! Pod stínem toho dravce v sobě vždycky cítíme horečný nepokoj vrabců. Nepřítel dokázal vzdušnou zbraň vypilovat až k virtuozitě a naše pětasedmdesátky, bohužel, na ty poštolky nedosáhnou. Hlaveň kanónu není na lafetě dost pohyblivá. Je nutné vykopat zákop a zapustit do něj rýč lafety. Než je zákop hotový, je pták daleko.

Letec, který právě přelétl, zaměřil — vypustil přitom světlici — jednu z našich baterií postavenou na výšinách, které ovládají řeku. Ale baterie hned odjela zaujmout postavení jinde. V tuto hodinu se granáty sypou na stráň, kterou obsazovala, nestvůrné granáty, které několik kilometrů dokola rozechvívají půdu a svými velkými špinavými dýmy kalí zeleň.

— To musí být ty slavné dvaadvacítky²⁴, říká nám kapitán.

Pro nás není co dělat. Směrem ke Stenay zůstává obzor nehybný a pustý. Celé hodiny padají ty velké granáty dál po třech a tečkují černými dírami zelené louky, kde už nikdo není. Jsme určitě v dostřelu těch těžkých děl a nic nám neříká, že nás jejich palba za chvíli, jak se prodlouží, nezasáhne. Ani na to nemyslíme.

Obdivuji, jaká pozoruhodná schopnost přizpůsobení tvoří dno lidské povahy. Člověk si zvykne na nebezpečí jako na nejkrutější odříkání, jako na nejistotu zítřka.

Před válkou jsem se ptal, jak mohou starci, kteří dosahují nejkrajnějších mezí existence, žít v pokoji před bezprostředností smrti. Teď to chápu. Pro nás samé se riziko smrti stalo prvkem každodenní existence. Počítá se s ním, už neudivuje a méně straší. A pak, každý den nás cvičí k odvaze. Když zná stejná nebezpečí, lidské zvíře se méně vzpíná. Nervy se už nechvějí. Uvědomělé a nepřerušené úsilí dosáhnout vlády nad sebou po čase působí. To je celá vojenská statečnost. Statečný se člověk nerodí: statečným se stává. Jen odpor instinktu, který je třeba překonat, je více nebo méně tvrdý. A pak, člověk přece musí žít, v poli jako jinde; musí se přizpůsobit téhle nové existenci, jak je nejistá, jak je hořká. A co ji kalí především, co ji činí nesnesitelnou, je strach, ten dusící strach. Je třeba ho překonat, a člověk ho překoná.

Spolu s potřebou žít co nejméně špatně jsou největšími vychovateli vojáka v ohni cit povinnosti a starost o to, co si o něm budou myslet, jedním slovem: čest. Není to objev, je to jen osobní zjištění.

Mimoto je výchova k odvaze, přiznávám, pro nás mnohem snadnější než pro pěšáky, nejvíce odstrčené ze všech bojujících. Kanonýr pod palbou skutečně nemůže utéct; viděla by ho celá baterie; jeho zneuctění by bylo zjevné, nenapravitelné. A strach ve svých krajnostech se mi jeví být především zrušením vůle. Člověk, který není schopen ovládnout se, aby nebezpečí důstojně čelil, je také většinou neschopen odhodlat se k té otřesné hanbě veřejného útěku. K takovému útěku by bylo třeba vůle, jakési odvahy. Pěšák se naproti tomu v boji nachází nejčastěji osamocený. Pod palbou je muž ležící čtyři metry od druhého sám. Starost o sebe pohltí všechny schopnosti. Může tedy podlehnout pokušení zastavit se, ukrýt se, pokrytecky se odchýlit a potom utéct. A večer, až najde svou kompanii, bude moci prohlásit, že ztratil svůj roj a že bojoval jinde. Může být, že mu neuvěří, a že to předem ví. Alespoň nebude muset snést tu bleskovou hanbu útěku před očima všech.

Zůstat pod palbou, to je už mnoho. Ale zachovat si chladnou krev v pekle moderní bitvy, to je něco jiného. Nejdřív má člověk strach, potí se, chvěje se. Je to neodolatelné. Zdá se, že smrti neunikne. Nebezpečí je neznámo. Představivost je zvětšuje. Člověk je nerozumuje. Výbuch granátu, jeho štiplavý kouř, stejně jako střepiny, mají podíl na hrůze prvního okamžiku. A přece ani záblesk melinitu, ani hluk, ani kouř nejsou nebezpečí; jen nebezpečí provázejí, a nejdřív je člověk snáší v jednom bloku; později rozlišuje. Kouř je neškodný; svist granátu slouží k předvídání jeho směru. Člověk už nehrbí zbytečně hřbet; nekryje se, leda s rozmyslem. Nebezpečí už nám nevládne: vládneme my jemu. V tom je všechno.

Abych si jasně uvědomil účinky granátu, šel jsem s Hutinem do kusu polí s vysokými topinambury, kam jeden právě dopadl, velkého kalibru. Vyrazil uprostřed pole kráter o deseti metrech v průměru. Takhle pravidelnou díru mohl vyhloubit jen projektil houfnice s křivkovou dráhou. Granát, který dopadá přibližně svisle k zemi, se v měkkém terénu zaboří hluboko. Při výbuchu pak posune velké masy hlíny. Mnoho ocelových částí se ztratí v hlubinách pole a vražedný snop je o to menší.

To se potvrzuje. Jak se člověk od díry vzdaluje, jsou topinambury pokosené čím dál méně nízko u země. Dvanáct kroků od okrajů krátera už střepiny dosahují jen na hlavy nejvyšších lodyh. Muž, který by ležel docela blízko místa dopadu, by tedy nejspíš nebyl zasažen. Dál pak byla ušetřena jedna kruhová zóna. Ještě dál, tu a tam, rozsekaly střepiny při dopadu listy a lodyhy, a v té oblasti by člověk vleže riskoval stejně jako vestoje.

Takhle prostudovaný granát mnoho ze svého morálního účinku ztrácí.

Další podporou odvahy kanonýrů je sama organizace dělostřelecké služby. Pěšák, jezdec, zákopník jsou jednotky. Pro nás je jednotkou dělo. Těch sedm mužů, kteří je obsluhují, jsou úzce spojené, úzce na sobě závislé orgány bytosti, která dostává život: kanón v činnosti.

Toto spřažení sedmi mužů mezi sebou a každého z nich s dělem činí každé selhání zjevnějším, těžším svými následky, a hanbu, která z něj vyplývá, tížeji nesenou. A pak, v téhle úzké solidaritě se snadno rozvíjejí výdechy, které vytvářejí psychologické nákazy; jeden nebo dva kanonýři, kteří pevně stojí na místě a jsou rozhodnutí, často stačí určit odvahu celé čety.

Den se uzavírá v nehybnosti. Směrem k Tailly a ke Stenay nic neprozrazuje přítomnost nepřítele.

Za šera nás posílají znovu na kvartýr na druhou stranu lesů. Je dnes večer slavný letní soumrak. Cesta otevírá v temných masivech velkých houštin nádhernou alej k západu bohatšímu na barvy než nezměrná duha.

Všechen zvuk bitvy umlkl. Postupně nebe hasne; nastává noc, a tehdy je to, jako včera, to velké jednotvárné putování dělostřelectva, ve stínu, přes lesy.

Noční jas, spadlý z nebe, kde hvězdy jedna po druhé mizí ve stoupající mlze, zalévá masy lesa, který je z výšky stráně vidět neurčitě se vlnit do nekonečna. Ale temnota podrostu je úplná a cesta by se zdála zákopem vyhloubeným v samém nitru země, kdyby chvílemi nebylo vidět, jak v temnotě houštin podivně svítí ještě živé uhlíky z pěšáckého bivaku, a kdyby nám z té šeré zeleně nepřicházely vlhké vůně máty a kdoví jakých ještě trav, mísené se smyslnými pachy zvěře. Obklopuje nás lahodný chlad, který se vdechuje plnými plícemi a po kterém se člověk zachvěje.

Millon, který sedí vedle mě na muničním truhlíku, mi vypráví román svého života, chudou historii, jednoduchou a smutnou: on sám, se svými dvaceti lety, se svou dívčí tvářičkou a svými očima zároveň posměvačnými a dětskými, už dávno živitel rodiny, a teď jeho matka, „jeho stará“, jak říká s přízvukem hluboké lásky, zůstala sama v Paříži s dalším dítětem, ještě hodně malým, slabým a tak nervózním, že je to pořád znepokojivé; neštěstí z minulosti, na která nezapomíná; starosti, kterými se tam teď prochází; hmotné potíže.

— Kdyby mě aspoň mohla takhle vidět, moje „stará“, dneska večer, docela v klidu!

Na poli, kde zastavujeme, se musí málem bojovat o několik náručí slámy. Kanonýři baterie, která sem přijela před námi, se rozložili bez řádu na sesutém stohu. Mají dvacetkrát víc slámy, než potřebují. Ale když se jim zpod těla vytáhne několik otepí, je probuzení těch vyčerpaných mužů strašné. Vyjí, klejí a hrozí. Nakonec znovu usnou s tlumeným vrčením nevraživých psů.

Pondělí 31. srpna.

Brzy ráno nás budí kanóny. Vracíme se do ohně.

K sedmé hodině se znovu ocitáme u Tailly.

Říkají nám, že nepřítel byl včera odražen až k Meuse a že Beauclair a Halles jsou uvolněné.

V koloně ve vesnici čekáme na rozkazy. Německé dělostřelectvo bombarduje blízké výšiny.

Na náměstí jsou v kárce na seno tři ranění huláni. Vojenský lékař s rukama za zády přechází před vozem sem a tam.

Ženy a děti stojí nehybně ve skupině a mlčky si Němce prohlížejí. Kanonýři se ze zvědavosti šli podívat; huláni na ně hledí modrými, zakalenými a smutnými očima.

Tuvache prohlašuje:

— Nemají tak ošklivou držku, jak bych byl myslel.

— Tys si snad představoval, odpovídá mu Millon, že mají oko navíc uprostřed čela, jako obyvatelé Měsíce?

Tuvache pokrčí rameny:

— Ne, jenom jsem je měl za ohyzdnější. Nevypadají tak zle.

Dnes ráno se tvrdě bojuje v průrvě u Beauclairu. Nepřítel se snaží vynutit si přechod. Velký zvuk příboje stoupajícího na skaliska, v němž se stékají všechny hlasy bitvy, už se nepřerušuje.

— Vpřed! Klusem!

Tři sta metrů po cestě k Beauclairu…; zastaví nás znovu. Z boje se vracejí vojáci ranění do rukou, do paží, do ramen. Všichni jsou obvázaní. Rádi se zdrží, aby nás požádali o vodu nebo nás poprosili, abychom jim ubalili cigaretu. Mluví se.

— Postupuje se?

— Držíme se! Pořád jejich kulomety! Ach, ty jo!

— Bolí to?

— Ne!

— Jaký to má účinek, kulka?

— Trochu to pálí. Člověk moc necítí…

Začínají procházet muži zasažení do nohou. Ti trpí. Potí se z vyčerpání a z horka, protože slunce, teď už vysoko na nebi, padá přímo do té díry, kterou se cesta plazí. Několik si pro oporu vzalo z plotů tyče.

Na důstojnického koně vysadili pěšáka, kterému střepina granátu rozdrtila stehno; nosič raněných vede zvíře. Raněný se drží oběma rukama hřívy; pravá noha mu visí. Trochu nad kolenem, dírou v kalhotách, se řine krev, stéká až na konec střevíce a odkapává. Muž má zavřené oči. Jeho fialová víčka, zbělelé rty, jeho rusý vous na dlouhé kostnaté tváři mu dělají masku ukřižovaného.

— Jde to? ptá se nosič.

— Je to ještě daleko k obvazišti?

— Už moc ne. Kdybys cítil, že padáš do mdlob, řekl bys to, viď? Sundal bych tě. Bolí to?

— Jo, krvácí to. Podívej na ty kapky na cestě.

— To nic není. Drž se pevně hřívy.

Projíždí sanitní vůz plný těžce raněných. Místo aby je rozložili, přistavili je ke stěnám vozu, aby se jich vešlo víc. V zeleném stínu plachty zahlédnu jednu klátící se hlavu, bez krve, a druhou celou rudou od krve. Vedle vozky sedí desátník, jakýsi tmavý obr. S puškou mezi koleny, s pěstí na kyčli se drží velmi zpříma, mohutný a vážný, s turbanem z gázy, u spánků rudým. Krev mu zalila levé oko, které se otevírá podivně bílé v rudé očnici, stekla po jeho splývajícím kníru, slepila mu chlupy v bradě a potom odkapala na širokou hruď ve cákancích a černých pruzích.

Raněný, který dlouho čekal, usazený na svahu cesty, se zachytí vozu, jenž ho táhne za sebou.

— Zastavte, ať nastoupím!

— Není místo, chudáku!

— Už nemůžu jít.

— Vidíš, je plno!

— Na stupátku?

— Jestli dokážeš!

Ale vůz jede dál. Jeden dělostřelec pomůže muži nahoru.

Na dně hlubokého úvozu, v chladu, pod vysokými topoly, ve stínu, který slunce jen místy posype oky světla, zřídili dva vojenští lékaři na kozách jakýsi operační stůl. Ranění opření o svahy čekají, až budou obvázáni. Mezi kameny, v krvi rozlité v kalužích, mezi vatou a rudými hadry, prosakuje a stéká tenký proužek vody. Vznáší se tu nasládlý pach lékárny a živého masa, mísený s vlhkou vůní prameniště.

Přinesou kapitána, jemuž obě zlomené paže visí po stranách nosítek. Sanitář mu rozřezává rukávy uniformy. Na operačním stole, kam ho položili, je ten muž podivný s oběma rudýma nahýma pažema a s uniformou z modrého sukna, která mu obepíná trup. Zhluboka vzdychá, když ho obvazují.

Po vozech obrat!

Přes polnosti, po prudkých svazích, jedeme zaujmout postavení na výšinách, které ovládají průrvu u Beauclairu a cestu, kterou jsme právě opustili.

Výběžek, o který se baterie opírá, zakrývá Tailly. Jen hrot zvonice za námi se svým podivně blízkým kohoutem se zdá vyrůstat ze země.

Průrvou ve tvaru V, otevřenou v kopcích, které ovládají Meuse, nás nepřítel odtud může vidět. Máme před sebou lesy a louky, které obsazuje za Beauclairem a které francouzské dělostřelectvo, postavené před námi, ale v krytu hřebenů, pokrývá šrapnely.

V dálce se německá pěchota, která z lesů vychází na louku, zdá armádou temného hmyzu na pěkně jednolitě zeleném koberci. Okamžitě otevíráme palbu. Pod našimi granáty se nepřítel spěšně vrací do lesa; bombardujeme les.

Akce se dnes ráno jeví příznivě rozehraná. Francouzské baterie postupují po cestě od Beauclairu, vjíždějí do průrvy. Na kopcích, které všude kolem nás tvoří půlkruh, hřmí bez přestání další baterie postavené jako my na odvrácených svazích a další ještě dál, u hřebenů, které ovládají přímo Meuse. Oblaka prachu, záblesky ohně v zeleni prozrazují děla, která nebyla vidět. Palba z téhle hrozivé pozice je tak prudká, že se vzduch postupně zakaluje. Štiplavý výpar prachu a dýmu se vznáší nad údolím, jehož nádherná echa znásobují dunění dělostřelectva; tam se zvukové vlny spojují a mísí. Obklopuje nás, ohlušuje a uspává ohromné bzučení.

— Zastavit palbu!

Kolem děl znehybníme. Je poledne.

A hle, nepřítel zprudka začíná bombardovat Tailly a smrčiny, které ovládají naše postavení. Kolesny, postavené od rána na kraji lesa, se spěšně vzdalují. Z dýmu po jednom trhavém granátu se vynoří pěchotní četa.

Kapitán de Brisoult velí:

— Do krytu!

Palba francouzského dělostřelectva postupně slábne.

Nad úvalem, kde čekají naše potahy, vybuchuje salva šrapnelů; jedna roznětka dlouho ve vzduchu prozpěvuje. Nikdo tam dole se nezdá raněný. Nehybné kolesny tvoří na slunci černý obdélník na trávě.

Baterie postavenou na druhé straně smrčin musel nepřítel zaměřit. Pod pekelnou palbou houfnic stahuje svá děla jedno po druhém lesem.

Hutin, který se kryl za štítem, se zprudka vztyčí, aby viděl. Založí si ruce:

— Je to tady! bručí.

— Co je tady? Tak se kryj!

Zatáhnu ho za blůzu.

— Je to tady! Ústup! Ach! Bože na nebi!

Vztyčím se taky. A skutečně, pěchotní čety přecházejí hřebeny a stahují se.

Bréjard křičí:

— Tak se kryjte, oba dva!

Granát dopadne; střepiny vyjí ve vzduchu; vymrštěná hlína kolem nás na suchém poli praská. Instinktivně jsem se přikrčil; Hutin se nepohnul, příliš zaměstnaný pohyby pěchoty, jejíž ustupování se z okamžiku na okamžik zvýrazňuje.

— Hele, říká, my taky… vsadím se… stěhujeme se… Pobočník, který se sem řítí… Ach!… Když už se má pořád prchat, tak ať nás posadí na vlak!

A jsou to vskutku rozkazy k ústupu, co nám důstojník přináší. Naše potahy stoupají klusem po prudkém svahu, aby přijely pro děla. Okamžik je nebezpečný a první kanón, postavený na odvráceném svahu, se bohužel rozjede ze svahu, jakmile ze země vytáhneme rýč, který tam zákluz pevně zapustil. Táhne nás s sebou. Je třeba, aby se do toho opřelo osm lidí. Podaří se nám dát potah dohromady? Jezdci znervózní, nechávají koně couvat nazdařbůh.

— Tak jde se! všichni spolu… hooop drž!… hóó… hó… hó drž!…

Zapíráme se. Je to tady!

— Kanón připraven!

Potah se rozjíždí.

Když mineme vesnici Tailly, je stoupání k plošině prudké, hlavně v místě, kde cesta vede podél nasucho kladené hřbitovní zídky.

Pěšáci, kteří odpočívají po obou stranách cesty, odložili torny a postavili kozlíky. Sedí v trávě a hledí, jak jedeme, s tím nepřítomným a hloupým výrazem mužů, kteří se vracejí z boje. A najednou, aniž by dunění vozů dalo zaslechnout jakýkoli svist, vybuchne nad hřbitovem šrapnel. Pěšáci se tisknou k zemi v příkopě; jiní si padají na kolena, choulí se ke zdi, torny jako štíty nad lebkami. Dva muži, kteří zůstali stát, si směšně skrývají hlavu v hustém listí plotu. Na muničních vozech napínáme hřbet. Jezdci pobízejí potahy.

Na okamžik vede cesta na dohled nepříteli. Když si to uvědomíme, je příliš pozdě změnit směr.

Salva granátů… Dlouhé! Vyjdeme z toho s jedním pozdravem.

Znovu jsme v palebném postavení, už po kolikáté na našich včerejších pozicích, hlídáme nejbližší stráně a naše děla jsou zaměřená podle vysokých topolů. Třetí baterie, která nás v sobotu provázela, tu vyhloubila dobré zákopy. Ale kolesny stihly jen taktak zajet na kraj houštiny, když kolem nás začínají dopadat trhavé granáty.

Jak může nepřítel znát naše nové postavení? Jsme pečlivě „v zákrytu“²⁵. Z žádného bodu nás nemůže objevit. Ještě jsme nestříleli; záblesky a prach výstřelů nás nemohly prozradit. Ve vzduchu nepřelétl žádný krahujec. Tak tedy?…

Kryjeme se v zákopech.

— Oni nestřílejí na nás, tvrdí Hutin.

— Na papeže?

— Ne, to nám vynesly ty čtyři velké dragounské klobásy, které viděli jet po cestě. Míří na cestu.

Ale dragouni se vzdalují a nepřítel pokračuje v palbě na nás. Není o tom pochyb, ví, že se tu postavila baterie. Prozradil nás nějaký špeh, schovaný někde za námi? Prohlížím pohledem kraj a nic neobjevuji.

Granáty dopadají několik metrů od děl, zahalují baterii dýmem a prachem, třesou námi na dně našich zákopů. Slyším majora, jak volá:

— Dejte obsluhy do krytu vpravo.

Zatímco kapitán a poručík zůstávají na svém pozorovacím místě, uhýbá obsluha spěšně z palebné linie houfnic. Ale jak běžíme polem, po cestě na dohled nepříteli, projíždí nějaký štáb. Vztekám se. Ti jezdci nás dostanou do hrobu. Je jich kolem jednoho generála dvacet důstojníků; je to docela malý hubený člověk, celý šedivý, ztracený v nezměrném jezdeckém plášti. Následuje je četa jízdních myslivců²⁶ v červeném a modrém, hodně nápadných. Granáty se hned ohlašují, dlouze bzučí. Tam dole myslivci a důstojníci zdraví; jen malý generál ani nehne brvou. Palba nepřítele je tentokrát příliš krátká.

— K dělům!

Kapitán se domnívá, že objevil baterii, která nás bombarduje. Zavolá:

— Mířiči!

Horečně, pořád pod granáty, se připravuje palba.

— Odstupňujte po patnácti. První dělo sto padesát; druhé dělo sto šedesát pět… Třetí…

Nastavovači zapalovačů²⁷ opakují korekturu a dálku.

— Šestnáct… Tři tisíce pět set…

— Po třech, do šířky! Zprava, po baterii!

— První dělo… Pal!… Druhé…

Pohyb palby nás elektrizuje. V hřmotu, který dělá baterie v plné činnosti, je nutné rozkazy vykřikovat. Rány nepřítele už není slyšet; ztrácejí se v hřmotu, který děláme my; zapomíná se na střepiny, které přitom nepřestávají padat.

Palba houfnic se najednou rozdrobí a utichne.

— Dostávají! říká Hutin, sklonený nad zaměřovacími přístroji.

— Pal! odpovídá velitel děla.

— Připraveno!

— Pal…! Pal…!

Na plošině za námi ustupují roty v rozvinutém pořádku.

Přichází večer. Dostáváme rozkaz stáhnout se také. Zdá se, že země a lesy pohlcují to, co ze světla zbývá. Pohyby pěchoty v dálce se ztrácejí ve zvlněních země. Muži se vtělují do polí, rozpouštějí se, mizí.

U jednoho temného krátera rudá hromada. Pěšák leží na hřbetě. Střepina granátu mu odsekla nohu. Zrudlým rozdrásaným pahýlem, kde se do krve přilepily listy vojtěšky a hlína, se muž vyprázdnil. Bolest mu odhodila hlavu dozadu. Ohryzek vystupuje mezi uvolněnými svaly šíje. Zakalené oči mrtvého jsou doširoka otevřené; rty naprosto bílé. Ještě drží svou pušku, zlomenou v pažbě; kepi se mu skutálelo na rameno.

Úterý 1. září.

Velmi dlouhý noční pochod.

Byla víc než jedna hodina po půlnoci, když jsme konečně zastavili. Ještě bylo nutné uvařit menáž, odvést koně k pití a dát jim oves.

Potom jsme upadli do mrtvého spánku.

Ke čtvrté hodině ráno nás přijde četař ze stráže jednoho po druhém budit. Bručíme.

— Poplach!

— Taková bída! Není ani hodina, co spíme.

Držet otevřené oči je pravé utrpení. Údy jsou tuhé, hlavy těžké. Bolí nás v kříži. Je zima, je mlha.

Vyjíždíme.

Hned nám na truhlících zaplaví ztrnulost chodidla, kolena a rychle stoupá vzhůru. Hlavy se nám kutálejí z jednoho ramene na druhé. Hroutíme se do nicoty spánku. Jezdci spí na koni. Klátí se, klátí na jednu stranu, a v okamžiku, kdy mají padnout, je probudí instinkt; narovnají se. Ale okamžik nato je zahlédneme znovu, jak se ve stínu kolébají.

Kam jedeme? Je snad armáda nucena stáhnout se pod Verdun, protože nepřítel, který určitě získal oporu na výšinách levého břehu Meuse u Stenay, ohrožuje jeho levý bok? Nikdo nic neví, člověk je příliš vyčerpaný, aby myslel, dokonce aby se bál! Ach, spát celý jeden den!

Ráno nás zastaví u Landres, na svažujícím se poli pod švestkami. Nepřijde-li protirozkaz, budeme tu dnes odpočívat.

Rozdělávají se ohně, třese se švestkami.

Zazní výzva:

— K poštovnímu poddůstojníkovi!

Odpoví jí velký divoký řev. Vrhneme se na poddůstojníka, který nese pytel plný dopisů.

Zprávy, konečně! Jsou tu dopisy, které jsou na cestě už dva týdny; naše nedocházejí. Jaké úzkosti tam doma!

Když je pošta přečtená, volá mě Hutin:

— Jdeš si prát prádlo?

— Jo.

Zavěsíme blůzy na nízké větve švestek a s košilemi pod paží, trup ozdobený pouze kšandami, sejdeme k potoku.

Právě se nabízí malá krytá prádelna. Pokleknem na kraji vody. Na druhém břehu stojí proti nám tři dívky. Jedna z nich pere zakrvácené prádlo.

Hutin, který energicky namydluje svou košili, nic zlého netuše poznamená:

— Hele, tak tady už se taky bojovalo? Byli tu ranění?

Vidím, jak ta dívka zrudne až po uši a jak se druhé dvě usmívají a vrhají po ní pohledy ze strany.

— Ne, říkám, to jsou naši spojenci, naši dobří spojenci!

Hutin zvedne nos a podívá se na mě:

— Naši spojenci?…

A najednou vyprskne:

— Ach, ach! Angličané! Angličané! Ach, ach! Že mě to nenapadlo!…

Dopoledne je klidné. Jí se, kouří, píše. V poledne začínají na blízkých kopcích znít čisté, krátké, rytmické rány pětasedmdesátek. V jednu hodinu dostáváme rozkaz jít podpořit dělostřelecký oddíl zapojený do boje na výšinách severně od Landres.

Jen co jsme zaujali postavení, přelétá aeroplán, německý. Jiné se nikdy nevidí. Hned kolem nás dopadají granáty. A baterie pořád, jako nějakým zázrakem, zůstává nedotčená uprostřed výbuchů, v dýmu melinitu. Ale to nemůže trvat.

Ach! Jestli té zkáze uniknu, jak budu umět žít! Nemyslel jsem si, že je radost dýchat, otevřít oči do světla, nechat se jím prostoupit, být v teple, být v chladu, i trpět. Myslel jsem, že cenu mají jen některé hodiny. Ty ostatní jsem nechával projít. Jestli uvidím konec téhle války, budu umět zastavit všechny, cítit, jak procházejí všechny vteřiny života, jako lahodná a chladná voda, kterou člověk cítí protékat mezi prsty. Zdá se mi, že se zastavím v každé hodině, přeruším větu nebo zadržím gesto, abych si zakřičel sám na sebe: Žiju, žiju!

A přitom možná za chvíli nebudu než beztvarým a zkrvaveným masem na okraji granátové díry!

Pod palbou není co dělat. Kapitán sleduje pláň s rozčilující nehybností.

Nakonec se palba nepřítele prodlužuje. Jeho granáty jdou dopadat za nás, na dno úvalu, na cestu, kde je vidět v hustých oblacích prachu bojové sledy, jak se v galopu vzdalují.

Rozkazy… Naše baterie se vracejí do Landres.

Na vozovce, rozervané granátem, rozsekané zbytky koně; trup bez údů, bez hlavy. Hlava, která se povaluje na kraji příkopu, neporušená, hledí podivně na tělo velkýma, ještě jasnýma očima. Cár masa a ryzé kůže vylétl až na vrchol svahu. Kráter, do kterého se vysypaly vnitřnosti, zrudlé v krvi, která na slunci dočernává, vydechuje pach živého masa, zažívání a výkalů, odporný až k zvracení.

Zdá se, že rotmistr, který na tom koni jel, nebyl ani poškrábán.

Z vysokého kopce, který na severovýchodě ovládá Landres, se řítí regiment jízdních myslivců.

Zapadající slunce už neosvětluje dno úvalu, kde jsme postavili park, ale o to nádherněji osvětluje, kontrastem, krásným oranžovým světlem prudké svahy, po nichž v pěkném pořádku sjíždějí modré a červené eskadrony, jiskřící vytaženými šavlemi. Myslivci se o nás otřou, potom stoupají po druhé straně údolí; slunce je docela nahoře, rudý kotouč. Zdá se, že jdou k němu. Na hřebeni se jezdci na okamžik objeví jako velké pohybující se linie proti západu.

Jsem na konci sil. Přes všechno své úsilí usínám. Abych zůstal vzhůru, musel bych, myslím, držet pózu antických stráží: prst vztyčený, v postoji mlčení.

Středa 2. září.

Koně nebyli vypřaženi a spali jsme jen taktak čtyři hodiny na nahé zemi, kde si člověk neodpočine.

Je třeba vyjet znovu. Cesta vede podél velkých lesů. Je noc, noc šedivá, kalná, kterou špiní první jasy mdlého rozbřesku. Podřimuji v tom kolébání muničního vozu, na které si člověk po čase zvykne. Náhle mě probudí prasknutí lámaného dřeva a dutý zvuk dopadů. Hledím, nic nevidím. A přece se mi zdá, že v dunění vozů zaslechnu nějaký stesk, vzlyky. Ano… Zaslechl jsem skutečně jasný hlas, hlásek malé dívky, který volá:

— Mami! Mami!

Na hromadě kamení na kraji cesty teď zahlédnu kolo převrácené kárky, lidskou postavu na zemi a kolem ní siluety klečících dětí.

Vzlyky. Hlásek volá ještě:

— Mami! Mami!… Odpověz, no! Mami!

Vozy se valí. Ostrý, trhající vzlyk, vyražený z hrdla sevřeného úzkostí, mi zaznívá v hrudi.

— Mami!

Chtělo by se zastavit, porozumět, přinést pomoc. Je tam několik dětí. Matka je snad jen v bezvědomí. Je s nimi nějaký muž? A jestli není? Chtěl bych seskočit z muničního vozu, běžet tam. Ale vím, že baterii už nedohoním. Jeden jezdec seskočí z koně. Křičí:

— Nechám zastavit lékaře, až bude projíždět… Doženeme to klusem!

Pomalý pochod kolony nás odnáší. Ale hrůza toho, co se tam stalo, na svahu cesty, mě teď navzdory mé vyčerpanosti drží vzhůru, zatímco se pomalu rozednívá. Myslím, že ten hlásek, který volal „Mami!“, a ty dětské vzlyky v šedém rozbřesku budu slyšet pořád.

Dojedeme na velkou silnici. Je třeba nechat projít pěchotu 7. divize. Armádní sbor ustupuje. Říká se, že se budeme nakládat.

Nakládat! Abychom jeli kam? K čemu? Zdá se, že nás na Meuse vystřídaly svěží jednotky a že se bude 4. sbor přeskupovat. Takže?

Pojedeme si odpočinout?… Spát, spát! Ale tolikrát už nám to za těch osm dní ohlásili! Má se tomu věřit? A přece to musí být pravda. Nenechali by tenhle kraj bez obrany.

Plnou silnicí, vlna za vlnou, s velkým hlukem otevřených stavidel, následují prapory za prapory. Pěšáci se zdají dost svěží. Někteří zpívají.

Prochází 101. pěší.

— Jde za ním 102.? ptá se Tuvache.

— Jo.

— Protože tam mám bratra.

Ta řeka mužů se valí dlouho. Tady je bratr:

— Tuvachi!

Jeden muž se obrátí.

— Hele! Ty!

Oba Tuvachové si prostě stisknou ruku, ale jejich oči říkají všechnu jejich radost, že se vidí.

— Tak jde to!

— Vidíš. A tobě?

— Vidíš!

— Jo.

— Dostal jsi něco od starých?

— Včera, jsou v pořádku. Řekli mi, ať tě hezky obejmu, jestli tě uvidím, a ať se s tebou rozdělím o poukázku, kterou mi posílají.

Pěšák hledá v kapse.

— Nešťastné je, že jsem na tu poukázku ještě neviděl poštovního poddůstojníka. Ale jestli chceš?

— Nech si ji. Mám ještě víc peněz, než potřebuju.

— Dobrá. Strýc a teta tě hezky zdraví. Tak… Nesmím ztratit rotu. Zdá se, že si půjdeme odpočinout…

— Říká se to. Jestli je to tak, ještě se uvidíme… Nazdar!

Jejich ruce se spojí. Pěšák udělá krok a drží přitom pořád bratrovu ruku:

— Řeknu starým, že jsem tě viděl, až jim budu psát.

— Jo, já taky.

Muž se vzdaluje běžmo a rozráží ramenem lidský proud. Ještě je vidět, jak nad hlavami zatřese rukou na rozloučenou.

Za liniovými pluky 7. divize začíná pochod protivně pomalý. Je horko. Prach, který pěchota zvedá, nás obklopuje, dusí nás. Cesta je vyznačená mrtvými koňmi.

V Châtelu, na volné cestě vlevo, mohou naše baterie konečně přejít do klusu. Přes kraje a údolí až k obzoru ukazuje linie prachu, která poskvrňuje zeleň, velkou cestu do Varennes, po které divize jde.

Je poledne. Myslel jsem, že jsme od rozbřesku urazili čtyři nebo pět mil. A hle, slyšíme kanóny… ne moc daleko, k severovýchodu.

U vesnice Apremont, na okraji argonnského lesa²⁸, do kterého právě vjely první vozy naší kolony, vybuchnou tři granáty.

Takže?… Takže nás nepřítel pronásleduje? Nikdo ho nedrží? Nebyli jsme vystřídáni? To je porážka… vpád?… Francie dokořán?…

Po cestě, souběžně s naší kolonou, putují zástupy kárek. Všechno obyvatelstvo utíká před nepřítelem: staré ženy, mladé dívky, matky s kojenci, s roji dětí. Ti nešťastníci zachraňují to, co mají nejcennější, svou existenci; ženy a dívky svou čest, trochu peněz, často domácí zvíře: psa, kočku, ptáka v kleci.

Nejchudší jdou pěšky. Jedna rodina se vzdaluje lesními stezkami. Jsou čtyři: muž, starý, s tragickou maskou, nese na rameni, na konci tyče, velký proutěný koš pokrytý bílým ubrouskem. Lovecká brašna, která mu bije do boku, je nacpaná až k puknutí. Úzkou lesní cestou jde za ním mladá žena. Jednou rukou vede velkou ryšavou krávu, v druhé drží na vodítku, s kapesníkem uvázaným k obojku, dlouhosrstého psa. Malá dívka se křečovitě drží jejích sukní a nechává se vláčet. Vzadu se stará, celá shrbená žena, která se při chůzi opírá o hůl, prohýbá pod vinařskou nůší plnou vlněného prádla.

Kam jdou? Mnozí to nevědí. Říkají nám to. Jdou před sebe, do Francie, do krajů, kam Němci nepřijdou.

— Proč zůstávat? prohlašuje jeden starý. Vždyť spálí všechno! Když mám být na slámě bez domu tady, tak jsem radši na slámě a svobodný. A pak, mám snachu, ženu svého syna, který je dělostřelec jako vy. Je těhotná; je v sedmém měsíci. Když se včera začaly ozývat kanóny, přišly na ni bolesti. Myslel jsem, že bude rodit. Přešlo to. Ale řekl jsem: „Musíme hned odjet. Bude to lepší.“ U takových sviní, které ženy znásilňují a rozpárávají, by snad její stav nerespektovali… Minulou noc jsme našli na spaní cestářskou budku, ale příští noc?… Mám tedy strach, aby se jí něco nestalo. V tuto hodinu spí ve voze. Nesmí se jí nic stát, viďte?… Syn mi ji svěřil!…

Zeptám se starého a ukážu směr, kterým jedeme:

— Co je tam?

— Tam, odpovídá a jeho tvář se naráz zachmuří, co je tam? Je tam Châlons, je tam Paříž… Je tam celá Francie.

A dodá bolestně, potřásaje hlavou:

— Ach! Pro Krista p…!

— Je jich o polovinu víc než nás, chudáku!

Neodpoví hned. Jen za okamžik řekne ještě:

— Viděl jsem sedmdesátý… Je to jako v sedmdesátém!

Baterie se valí. Projeli jsme celé Argonne. V Servonu, vesnici na kraji lesů, kde pěšáci drží velkou zastávku, se na chvíli zastavíme. Jsou dvě hodiny.

V Aisne se zelenými vodami vedou u mlýna koně k napajedlu. Vstupují do proudu až po hruď, odfrkávají si a cákají na muže, kteří se s vytaženými koleny z toho chladu taky radují.

U Ville-sur-Tourbe konečně stavíme park. Nakládat se budeme nejspíš dnes večer na blízkém nádraží.

Úzkost, která mě dnes ráno sevřela, když jsem viděl, že se nepřítel řítí za námi, nepovolila. Budeme se nakládat, necháme vetřelci volnou cestu? Neobklíčí jednotky, které bojují v Belgii, a ty, které postupují v Alsasku?… Ale jsou Francouzi ještě v Belgii a v Alsasku?… Ach! Znát pravdu, ať je jakákoli!

Muži jsou dnes večer nevraživí. Nikdo nechce dělat práce. Déprez naráží u všech na tutéž nevůli, tutéž nehybnost.

— Tuvachi, pro vodu!

— Byl jsem tam už včera… Je to přes kilometr… Pořád jsou to ti samí, kdo chodí na práce.

— A ty, Laillé, byl jsi tam včera?

— Ne…

— Tak, Laillé, pro vodu!

— Ach! No jo…!

— Neptám se tě na tvůj názor…

— Jsou takoví, kteří nedělají nikdy nic…

— Říkám ti, abys šel pro vodu.

— Ale nic jinýho mi potom nepřikážeš?

— Ne.

Laillé, plátěný kbelík na každé paži, se vzdaluje, vleče nohy a krčí rameny.

U Ville-sur-Tourbe se nakládat nebudeme.

Je třeba spolknout vařící menáž a jíst surové maso. Vyrážíme znovu v rudém soumraku. Uprchlíci táboří na polích u cesty. Rozdělali ohně na vojácký způsob. Na noc se ženy a děti rozkládají na slámě rozprostřené pod vozy, které je před rosou a chladem rána chrání jen tak taktak. Kojenci spí v košíkových kolébkách.

Jdeme přímo k jihu. Vychází měsíc. V ose cesty jiskří velká hvězda. Dojedeme do temného města, které se zdá mrtvé, do Sainte-Menehould²⁹ nejspíš. Jména na tabulkách nejsou k přečtení. Dlažba je nerovná, vozy se kolébají, koně klopýtají, měsíc protahuje perspektivy pustých ulic. Na konci avenue, kterou jedeme, se objeví rudá lucerna nádraží. Budeme se nakládat tady? Ne. Ani nezastavíme.

Znovu se kolem nás v žlutém a mdlém jasu měsíce, který zvětšuje vzdálenosti, rozvíjí kraj v dlouhých vlnách, kde se nehýbe žádná jednotka, kde nestojí žádná stráž.

Čtvrtek 3. září.

Zastavili jsme k půlnoci. Rozkazy přišly ihned. Měli jsme vyjet za rozbřesku, ale přišly jiné rozkazy, které nás tu ponechaly, a mohli jsme spát až po devátou hodinu.

Po cestě, v prachu, se teď valí řeka vystěhovalců.

Opakuje se tu, že nás na Meuse vystřídal 6. sbor a že jedeme do Horního Alsaska bojovat pod velením generála d’Amadea. To jméno, velmi populární, vede k tomu, že se říká:

— Takže se to změní!…

Vyptávám se jednoho myslivce, ordonanci generála Boëlleho. Neví nic nebo nechce nic říct.

Je nutné nechat vozy vystěhovalců zajet do polí, aby se uvolnila cesta pěchotě 2. armádního sboru, která přichází z Clermont-en-Argonne a ze Sainte-Menehould. Tyhle jednotky se zdají být méně zkoušené než liniové pluky 4. sboru, ale stejně jako my nevědí tito muži, kam je vedou. Mluví taky o d’Amadeovi, o vítězstvích v Alsasku, na severu, o námořních vítězstvích. Nezdá se, že by tušili, že Němci postupují za námi. Ale postupují skutečně? Nejde o nové rozložení francouzských jednotek? Ach, kdyby to bylo ono!

Pátek 4. září.

V noci zvedáme tábor. Byli bychom svěží po dni, který jsme strávili jen jídlem a spánkem, kdyby nás všechny neunavoval průjem. Nic nevyčerpává a neztenčuje člověka rychleji. Vojenský lékař už nemá ani bismut, ani parigorický elixír.³⁰ Jsme odkázáni na žvýkání trnkové kůry.

Koně jsou ještě utrmácenější než lidé. Mnozí byli v pondělních a v úterních bojích lehce ranění. Jejich rány se zanítily. Nikdo je neošetřuje, a to není nejhorší, protože některým se dostává hloupých léčebných zásahů jejich jezdců. Jeden muž jde pomočit koni spěnku, kterou mu rozřízla střepina granátu. Téměř všichni koně kulhají, poškození zapletením do ohlávkových provazů nebo kopnutím, které dostali v noci, kdy stájová stráž na konci sil usne.

Zřídka vypřažení, nikdy zbavení postrojů, mají od tahů, od podocasníků a především od náocasních řemenů velké rány, celý den pokryté mouchami a střečky. Ubohé jezdectvo, zeslabené navíc, tak jako lidé, neustálým průjmem.

Celé dopoledne jdeme. Procházíme Givry-en-Argonne, Sommeilles, Nettancourt, Brabant. Patníky u cesty nesou nápis „Meuse“, pak „Marne“. Prach zpola zahaluje vážné a pozvolné svahy téhle krásné krajiny, nádherné masy argonnského lesa, které se rýsují na východě.

Kolem poledne docházíme do Revigny-aux-Vaches, pěkného bílého města mezi luky. Na břehu Ornainu, blízko nádraží, stavíme park. Když vedeme koně napít se k řece, osloví mě jeden muž v dělnických šatech, sedící u cesty na stráni:

— Odkud jdete, dělostřelci?

— Z Hauts-de-Meuse, od Dunu a od Stenay. Vystřídala nás tam svěží vojska.

— Vystřídala?

— Ano, vystřídala. Říká se, že šestým sborem.

— To je ale vtip!… Vzali jste roha! Ano… docela jednoduše. Víte, kde jsou Prusové? vyhrkne a vztyčí se.

Zmocní se mě úzkost. Na kostnaté, zpustošené tváři tohohle muže, který mi, když seděl, nepřipadal tak velký a tak hubený, je napsáno neštěstí. Jeho nastavená paže, nesmírná, na jejímž konci se chvěje ruka, mi ukazuje na severozápad.

— Jsou před Châlonsem, Prusové, v táboře.³¹

Pokrčím rameny.

— Nevěříte mi, co? Tak tedy, přijíždím z Châlonsu; jak se můj vlak rozjížděl, hodilo letadlo bombu na nádraží. A pak, Prusové jsou ještě jinde, chcete-li to vědět: jsou v Compiègne! Slyšíte?… V Compiègne.³² Je to jisté. Stačí se zeptat tady… Každý vám to řekne. Jsou v Compiègne a mimochodem vzali La Fère.³³

Začínám se třást. Předměty se okolo mě točí. Padnu? Instinktivně koleny stisknu koně, který se pomalu dává na cestu a odnáší mě, opilého a vytřeštěného, zpátky k parku.

Hutin je tam. Pomalu mu říkám a hledím mu do očí:

— Hutine! Němci jsou v Compiègne!

— Kde?

— V Compiègne!

Zbledne a pokrčí rameny.

— Ne!

— V Compiègne!

— Compiègne! Compiègne! To je osmdesát kilometrů od Paříže. Ach! Pro Krista p…!

Podíváme se na sebe:

— Kdo je to nechal projít?

— To jsou ti ze severu.

— Tak to je horší než v sedmdesátém!

— V Compiègne! opakuje Hutin zdrceně.

A tu vystoupí jako černý příliv do všech mozků zlověstná myšlenka na rozklad, na zradu, všechna hořkost porážky a zbytečně vytrpěných útrap.

— Já jsem to říkal; byli jsme prodáni, prohlašuje trubač.

Přesto já v zradu nevěřím.

— Prodáni! Proč prodáni? Kým?… Kým?…

— Co já vím? Ale nebyli by v Compiègne, kdybychom nebyli prodáni, prodáni, a sprostě! Jako vždycky! Jako v sedmdesátém… Bazaine v sedmdesátém!³⁴

— Mohli jsme být prolomeni… Je jich tolik!… Třikrát víc než nás! A pak, v sedmdesátém byla chyba châlonské armády v tom, že nešla čekat na Prusy pod Paříž. To se ví. Kdyby Mac-Mahonova armáda nebyla šla vpřed a nebyla se nechala zabednit u Sedanu, nebyli bychom snad poraženi…³⁵

Držím se myšlenky strategického ústupu. Snažím se přesvědčit kamarády, abych přesvědčil sebe. Ale tváře zůstávají zavřené a všichni muži opakují:

— Je to jako v sedmdesátém!

Jaký refrén!

Jediný Bréjard, který naslouchá a kouří, si udržuje důvěru.

— Hrozné je, říká, že nic nevíme. Ale jestli jsou ostatní armády jako naše, nic není ztraceno. Někde na severu je zřídili, jako nás v Belgii. Jestli nebyly zajaté, to je to hlavní, a co se týče toho, že je to jako v sedmdesátém, tomu se to nepodobá ani trochu. V sedmdesátém jsme byli sami. Teď máme s sebou Angličany a Rusy.

— Ach! o těch nám povídejte, o Angličanech a Rusech! přeruší ho trubač.

— Viděl jste vy nějaké Angličany, pane četaři?

— Ne, ale jsou.

— Jak se říká, opraví ho Millon. Vždyť se nám taky říkalo, že na severu postupujeme. Pěkný postup!…

— A Rusové! navazuje Pelletier. Co to dě…, že ještě nejsou v Berlíně? Oni na své straně nic nemají…

Bréjard pokrčí rameny:

— Nemohou tam přece jet vlakem.

— Za měsíc však, s těmi slavnými kozáky!

A trubač pokračuje:

— Další pěkný vtip. Chcete můj názor, pane četaři? Tak tedy, Rusové, Angličané, kteří vyhlásili Německu válku, to je komedie… komedie. Všichni se domluvili, že nás vypečou… jako v sedmdesátém!

— Jako v sedmdesátém, opakuje Blanchet, který sedí po turecku a zaměstnává se tím, že si zašívá díru v plášti.

V tom zdrcení tou katastrofou, tou strašlivou ranou palicí dojde člověk k tomu, že pochybuje o všem.

Proč nám místo toho, aby nás vábili imaginárními vítězstvími, neřekli: „Máme proti sobě nepřítele, který je v převaze. Jsme nuceni ustupovat, dokud se nedokončí naše soustředění a dokud nedojdou anglické posily“?

Bál se někdo, že nás vyděsí slovem „ústup“, když jsme znali jeho skutečnost?

Proč? Proč nás obelhávat, proč nás demoralizovat?…

V zahradě jedné restaurace, kam jsem si s Déprezem a s Le Bidoisem přišel říct o oběd, se pod pergolami plaménků a kalin, mezi sluneční kropenatostí v listoví, pestří směsice důstojnických uniforem: lékárníci, vojenští lékaři, důstojníci od všech druhů vojsk, důstojníci intendance, důstojníci pokladní správy v zeleném, kteří se podobají lesníkům.

Čtrnáct dní jsme nejedli z kameniny ani nepili ze skleničky. Tohle jídlo by pro nás bylo neobyčejnou slastí, kdyby nebylo myšlenky na katastrofu, která nás všechny tři rdousí.

Za soumraku se nakládáme. Petrolejové lampy osvětlují místy velké nástupiště, po němž se válí sláma. Koně, hlavu nízko, otupělí vyčerpáním, se nechávají rozmístit ve vagonech bez odporu. Obsluhy dokončují ustavování děl na plošinových vozech. Rychle se všechno zklidní. Muži, třicet na vagon, se zařizují na noc, jedni rozložení na lavicích, druzí pod nimi. Pláště slouží za polštáře; zbraně se pohodily do kouta. A jak západ docela dohasíná, podél smutného nástupiště, kde se už nic nehýbá, se vlak zvolna rozjíždí.

Sobota 5. září.

Nemohl jsem spát. Každou čtvrthodinu vlak zastavoval: muži, které mučila úplavice, mi šlapali po těle, aby honem seskočili na trať. Dnes ráno to pobíhání pokračuje. Jen vlak stane, je vidět u okraje stráně řady dělostřelců, kteří se na zapískání honem vracejí do svých vagonů a vytahují si kalhoty. Naštěstí se konvoj rozjíždí pomalu.

Smutný den, strávený roztržitým pohledem na míjející kraje, s myslí hypnotizovanou myšlenkou na porážku. Vlak často nejede rychleji než člověk krokem.