Knihovna · Soumrak starého světa · Mé dělo!

Část druhá

POCHODY K NEPŘÍTELI

Přecházíme Meuse.¹ Slunce zapadlo. Západ je rudý a řeka, mezi bažinatými ostrůvky a rákosím u břehů, se v téhle hodině zdá valit krev. Zítra, možná pozítří, ji bude valit opravdu. V tomhle nerozhodném okamžiku posledního soumraku mě krvavé odlesky Meuse nevím proč dojímají.

Noc se zavírá, jasná noc, v níž mezi hvězdami znepokojeně hledám záblesky světlometů. U cesty, v armádní ohradě pro dobytek, spí nespočetné stádo. V krajině by bylo úplně klidno a ticho, kdyby nebylo velkého dutého hřmění naší kolony v pohybu. Poslední ozvuky dne a první světlo měsíce, který se na východě bude zvedat, se mísí v docela zvláštní rozptýlené jasnosti.

Jdeme na východ, a jak cesta obchází temnou masu vysokého kopce, ukáže se nám měsíc a vykrojí na obzoru velké obrysy jedlí. Zanedlouho baterie zajede do tmavých lesů, kde jezdci cestu špatně hádají. Nikdo nemluví. Chvílemi měsíc průklestem mezi stromy náhle osvětlí muže na koni. Vypadá to, že se to žluté světlo práší. Zablýskne se mosaz, pocínovaný hrnek. Muž přejede, pak další. Stín, na cestě velmi ostrý, jako by splýval s obrysem jezdce a zvětšoval ho. Jinak z kolony ztracené v lesní noci není vidět nic.

Řekli nám, že nepřítel není daleko, někde v rovině, za kopci. Každé rozcestí nás plní strachem z omylu, který by nás zavedl do německých linií. A pak, tenhle první pochod v tažení, v noci, má opravdu fantastickou stránku, která nás jímá.

Před jednou vesnicí kolona zastaví. Po obou stranách cesty jsou utábořená vojska. Pod cestou, v luce, stojí v temném parku dělostřelectvo nebo vozatajské vozy. Je horko přes pozdní hodinu; není daleko k půlnoci. Lehký opar trochu zahaluje lesk hvězd. Na velkých bivakových ohních se rýsují ve stínech rozhalení vojáci, někteří s nahým trupem.

O něco dál, na pastvině, kde 10. baterie už spí, lidé i koně v trávě a v rose, stavíme park.

Spát se musí přímo na zemi a mezi jezdci a obsluhami se rozpoutá lstivý boj o koňské deky. Většina mužů se natáhne pod muniční vozy a pod děla, kde noční vlhkost tak nepronikne. Já, opět správce stáje, musím hlídat koně přivázané bok po boku k provazu napjatému mezi dvěma kolíky. Kopou a kousají se; jejich úvazky jsou příliš volné. Zbaví se jich a utíkají do polí. Moje noc se mění v šílené běhání. Jeden malý černý kůň se nechá honit několik hodin. Nakonec ho popadnu jen tak, že zachřestím několika zrny ovsa na dně chlebníku, který slouží jako žlab.

S bičem v ruce, do kolen promočený rosou, svědomitě vykonávám své povoznické řemeslo.

Pondělí 10. srpna.

Tři hodiny ráno. Přes hvězdy přechází šedý obrys vzducholodě. Naše, nebo nepřátelská?

Za rozednění park oživne. Muži zahalení do dek se vynořují mezi koly děl, zpod truhlíků, otřepávají se a protahují.

Hloubí se ohniště; běží se pro dříví, pro vodu. Hned se v polních kotlících hřeje káva.

Na verdunské cestě začínají defilovat řadové regimenty. Jdou nejspíš do ohně. Dlouhá červenomodrá kolona pěchoty se vlní pružným pohybem lezoucího zvířete. Domy vesnice a zeleň ohrad na chvíli bataliony skryjí. Ale dál, na zlatých stráních kopců, je vidět — kvůli dálce jen tak tak postřehnutelné — vlnění vojsk na pochodu po zúženém stužkovém pásu cesty. Čekáme na rozkaz zapřáhnout.

Louka, kde jsme utábořeni, se z jedné strany rozpadá v bažiny až k potoku vytékajícímu z mlýna, který běží mezi vysokými travinami, a z druhé strany přechází v dlouhý vlnitý svah posetý snopy. Na východě se vysoký kopec se souměrně harmonickými stráněmi pod žlutým ječmenem a nahnědlou pšenicí jeví na slunci jako hora zlata.

V trávě, za našimi koňmi uvázanými po dělech v rovnoběžných řadách, dělají postroje temné plochy. Lehli jsme si tam na deky. Sedla, postavená na hrušce, nám stíní hlavu. Bezstarostní, rozhalení, břichem ke slunci, dělostřelci spí. Spal bych taky rád, protože jsem umořený nočním běháním. Ale myslím na úzkost těch, které zůstaly tam doma, při zprávě o hekatombách v Alsasku. Nevědí, kde jsem. Všude, kde se bojuje, si mě mohou představovat.

Po cestě následují za řadovými regimenty dělostřelecké kolony. Je devět hodin. Žádný zvuk neohlašuje bitvu.

Nějaký jezdec zatřepe dekou. Vyskočím a Déprez, který podřimuje vedle mě, vyskočí taky. Kanón? Ne, ještě ne.

Alsaská armáda je v Mulhouse. U Altkirchu se strhla velká bitva. Jsme vítězi.² Zpráva je oficiální. Je to začátek odplaty. Ale mluví se o padesáti tisících mrtvých!!

Pohled na vysoké plavé kopce na východě, za nimiž leží náš osud, nás s Déprezem drží v jakémsi magnetickém okouzlení. Tam jsou jiní lidé, masy lidí v rovinách, v lesích, a oni nám dají smrt, jestli ji nedáme my jim.

V drtivém žáru se má mysl vleče těmito myšlenkami a zastaví se před hrůzou těch padesáti tisíc mrtvých rozsetých po alsaských rovinách. Nakonec usínám…

Koně, který si zlomil nohu, zastřelili ranou z revolveru do ucha. Rozporcují ho a nejlepší kusy rozdělí mezi děla baterie.

Dnes nebudeme vrženi do boje. Rozhodne se, že se dá jídlo na oheň. Na boku pahorku, kde je sklizeň ve snopech, staví muži na noc slaměné chýše.

S večerem začíná z bažin a od potoka stoupat vlhký opar. Noc je jasná. Na slaměném loži, Déprez a já bok po boku, v botách a s ostruhami, s pouzdrem na revolver na boku, usínáme s tváří pod hvězdami, které jsou na tomhle východním nebi lesklejší, než jsme je zvyklí vidět.

Úterý 11. srpna.

Hned za rozednění jsme připraveni vyrazit.

Do blízké vesnice, která se jmenuje Ville-devant-Chaumont, přišli ubytovat pěšáci od 130. regimentu.³ Při čekání na rozkaz postupovat se dám do řeči s malým rezavým seržantem s kočičí tváří.

— Ách! povídá mi, vy jste z Mayenne… No! já nevím, jestli se jich z toho stotřicátého do Mayenne vrátí mnoho… Bojovalo se včera… Padlo jich!… Můj batalion je nedotčený, ale ty druhé dva!… Jsou roty, kde nezůstalo deset mužů a žádní důstojníci. To jsou jejich kulomety, co jsou strašné… Co chcete dělat? Dva bataliony proti divizi!…

— Ale proč nenechali zasáhnout alespoň třetí batalion regimentu?

— Nevím… V tomhle člověk nikdy neví.

A dodá:

— Někteří byli úžasní. Třeba poručík X…: zvedl se, vytáhl kord, rozevřel si plášť a pak zakřičel na své muže: „Vpřed, děti moje!“ — a padl mrtev jako špalek… Prapor… Vzal ho nepřítel, dobyl ho zpátky jeden major, znovu se ztratil. Nakonec se ho chopil jeden svobodník a šel ho, než umřel, schovat pod most. Našla ho tam četa od sto patnáctého. A pak nakonec dorazilo dělostřelectvo… tři baterie od třicátého prvního. Vymetlo je rychle. Nechali tam dvě baterie.

Rozkaz vypřáhnout. Takové horko! Ze země stoupá opar a rozkmitává dálky. Chvílemi je zmateně slyšet hluk kanonády; ale často dělá iluzi hrkot kárek po cestě. Malé bílé obláčky, které se tvoří na okraji kopců, vypadají jako dýmy granátů. Na okamžik se člověk zmýlí.

Jeden muž od 130. se vrací z bitvy, zbědovaný, bez kepi, bez tornu, bez zbraní. Jak se až sem dovlekl? Oči má zbloudile neklidné. Dělostřelci ho obstoupí. Ale on, s ohnutým hřbetem a kývající se hlavou, odpovídá na jejich otázky jediným velkým gestem ruky; mumlá:

— Posekaní! Ách!… Posekaní!…

Potom už není nic slyšet; jeho rty se dál pohybují.

— Posekaní!… Posekaní!…

Lehne si tam, na zem, uprostřed nás, a hned usne, s dokořán otevřenými ústy a bolestnou tváří. Dva kanonýři ho odnesou do blízké stodoly.

Dozvídám se, že právě zatkli kněze z Ville-devant-Chaumont a poslali ho do Verdunu pro obvinění ze špionáže.

Využíváme odpočinku, který nám nechávají, a pereme si prádlo a koupeme se v potoce. Potom, nazí v trávě, povídáme si a čekáme, až slunce usuší naše košile, spodky a ponožky rozložené na louce.

Středa 12. srpna.

Francouz má zalíbení v hrdinských legendách. Znám pravdu o té věci, v níž byly zdecimovány dva bataliony 130. regimentu. Nepodobá se v ničem epickému vyprávění toho malého plavého seržanta s kočičí tváří.

Desátého srpna neměli důstojníci 130. ani tušení, že je nepřítel tak blízko. Několik mužů bylo přepadeno, když šli pro vodu beze zbraní a napůl svlečení. Na tom se rozpoutal boj a 130. se tvrdě bil proti silnějšímu protivníkovi, aniž byl podporován, aspoň na začátku akce, dělostřelectvem, které, protože nedostalo žádný rozkaz, zůstalo ve svých kvartýrech. Tři baterie 31. dělostřeleckého regimentu, které nakonec dorazily, německý postup zastavily. Bojiště nám zůstalo.

A ten poručík X…, který, jak se říkalo, zemřel s odhalenou hrudí, když vedl své muže do útoku, ten ve skutečnosti spadl do velkého potoka, který se jmenuje Loison. Překvapení a chlad vody spojené s pohnutím prvního boje u něj vyvolaly počínající překrvení plic.⁴ V téhle hodině je jeho zdraví zcela obnoveno. To je dobře, protože poručík X… je dobrý důstojník.

Mnoho mužů, kteří vyrazili do útoku příliš brzy, spadlo do řeky také; ta teče lukami mezi velmi nízkými břehy. Zůstali tam, ve vodě po břicho, krytí jako v zákopu, a bojovali. Prapor 130. regimentu desátého srpna ani nevyšel ze svého pouzdra z voskovaného plátna.

Celý den opět projde dlouhým spaním, kuchyní a koupáním v potoce. Několik jezdců odjelo se svými potahy odvážet raněné od 130. do Verdunu.

V noci, rozložení na snopech na poli pod stále jasným nebem, si před spaním sborově zpíváme.

Ách! kdyby nás ti tam doma, kteří žijí v úzkosti a čekají na naše zprávy, mohli vidět!

Čtvrtek 13. srpna.

Muži od 130. řadového přinesli šedý německý plášť, holínky, hulánskou čapku⁵ a také takovou okrouhlou pěchotní čepici, která se podobá malému sýru.⁶ Tyhle trofeje, zavěšené ve stodole, přitahují zástupy kanonýrů. Patří jednomu šikovateli, který je návštěvníkům předvádí a zvlášť upozorňuje na malou trhlinu na zádech pláště.

— Tou dírou umřel ten chlap, co se jmenoval Steinberg, říká; jeho jméno je vytištěné vevnitř. Tady!…

A vypne se, pyšný.

Nečinnost i velké horko nás tíží stejně. Chtěli bychom se bít a trochu se toho obáváme.

Spíme ve stínu dek napjatých mezi kolíky.

Pondělní věc se bude jmenovat boj u Mangiennes.⁷

Pátek 14. srpna.

Koně máme za rozednění opět v postroji a čekáme na rozkazy. Major nechal baterii postoupit na úzkou cestu, která vede k velké verdunské silnici. Koně dupou v potůčku z blízkého napajedla, hrabou a stříkají na nás. Slunce stoupá po nebi. Zůstáváme na místě. Snímáme uzdy a dáváme oves.

Začínají defilovat záložní regimenty armádního sboru: 301., 303., 330.⁸, po levé straně cesty, jejíž pravou stranu zabírá naše kolona. Prach jim bělí kalhoty až ke kolenům. Osmidenní strniště, tvrdá jako pýr, jim špiní a tvrdí tváře. Pláště mají rozevřené a založené do klop pod řemeny výstroje. Je vidět ochlupené hrudi. Pod tíhou tornu jim vystupují krční svaly. Tihle záložníci vypadají vážně, odhodlaně a trochu divoce.

Procházejí v masách se zvukem velkých vod nebo bystřiny přes kameny. Pohled na naše děla jim rozsvítí tvář uznalým úsměvem. Bataliony stoupají na blízký pahorek. Je tam tolik mužů, že už není vidět cestu, ani červeň kalhot. Na té pohyblivé stuze dělají kotlíky, lopaty a krumpáče ustavičné jiskření.

Naplnili jsme všechna svá plátěná vědra; pěšáci si z nich při průchodu nabírají hrnek čisté vody. Odcházejí se rty u okraje hrnku a tlumí vlnění svého kroku, aby nic z té drahocenné tekutiny neztratili.

Konečně se baterie dá do pohybu. Ale jdeme docela jednoduše ubytovat do Azannes, čtyři nebo pět kilometrů jihovýchodně od Ville-devant-Chaumont. Nebudeme nijak blíž k nepříteli.

Na cestě zvedají naše vozy, automobily plné vysokých důstojníků, jízdní čety myslivců doprovázející prýmkované štáby a vozatajské vozy prach, který nikdy nezřídne. Naše tmavé uniformy jsou hned šedé. Vlasy, řasy, naše patnáctidenní strniště zadržují prach. Pařížské autobusy přestavěné na vozy na rozvoz masa⁹ nás při předjíždění dodělají tak, že jsme bílí jako cesta sama.

— Rekognoskace!

— Co?

— Rekognoskace, předat dál!

Desátníci rozkaz opakují.

Kapitán pobodne koně a prostě nám řekne:

— Budeme střílet.

Major, kapitáni všech tří baterií, trubači a desátníci pro řízení palby tvoří jízdní četu, která se hned tryskem vzdálí.

Projíždíme Azannes, kde jsme se měli ubytovat. Je to nuzná vesnice s nízkými domy, zavalená hnojem. Je vidět, že se tady člověk neodvážil nic podniknout. Není to tím, že by byl kraj kolem chudý, ale ustavičná hrozba války, vpádu, zmrazila každou iniciativu. Když je člověk bídný, má méně co ztratit.

Za Azannes kolona ztichne. Cesta jde podél hřbitova. Pěšáci jeho zdi opatřili cimbuřím a na místech do nich prorazili střílny, přes které jsou vidět hroby, kaple a kříže. Pod těmi zdmi leží v maltovém prachu kusy kvádrů. Dál, na okraji lesa, byla louka rozervána; úzký zákop, obložený záseky, jimž listí dosychá, dělá na bohaté zeleni pastviny velký šrám v barvách planoucího červeného okru.

Před tímto opevněním natáhli ostnatý drát. Nepřítel tedy není daleko.

V jednotvárném hrkotu vozů se člověk uzavírá do sebe. V tomhle čekání na první náraz je obava, úzkost, kterou si člověk musí přiznat. Baterie jede velkými lesy. Je dojímavý ten kontrast mezi cestou, kterou polední slunce dělá oslepující, a temným podrostem, kde úzké klenuté průseky otvírají závratné zelené perspektivy. Jaký krutý boj přepadů a léček se tu vede mezi myslivci a hulány!…

V příkopu stojí kůň s hlavou dole. Z nozder mu v lepkavých vláknech teče hlen. Hluk procházejícího dělostřelectva ho nepohnul. Člověk se ptá, jak to, že mu kostra kyčlí neprotrhla kůži. Jeho boky, které oživuje náhlý pohyb měchu, se jako by za žebry přibližovaly k sobě, jako kdyby z nich bylo vyprázdněno maso i vnitřnosti. Je to zvíře, na které bolí hledět. V polotmě jednoho průseku se ještě pase další opuštěný kůň.

Mezi dvěma lesy se leskne rybník ohlodaný rákosím a sítinou. Temné masy zeleně v druhém plánu zvyšují lesk tohoto stříbrného zrcadla. V dálce dělají těmhle vodám krásný modravý rám vysoké a vznešené kopce, které nám zavíraly obzor z Ville-devant-Chaumont a které jsme obešli. U hráze, kde jde cesta, stojí statek. Na malé pastvině u rybničních stavidel, ve stínu chomáče bezu, je čerstvý hrob. Do zkypřené země zasadili kříž ze dvou větví spojených hřebíkem. Čtverečkovaný list ze zápisníku, zachycený na drsném výstupku dřeva, nese jméno napsané tužkou.

Ještě dál, na výjezdu z lesa, se naše baterie, do té doby v koloně, rychle rozvinou na boku rozlehlého úvalu a napůl se ztratí ve vysokém ovsu, v němž pěšáci, které lze jen tušit, působí jako mrazení větru na stojaté vodě.

Kde je nepřítel? Jakou cenu mají tyhle pozice a odkud je lze přehlédnout? Chrání nás pěchota vpředu? Jsme horeční, pohnutí. Na pastvině, na kraji ovsa, stavíme svá děla. Kolesny se jedou schovat do lesů. Bréjard nás bez odkladu nechá hroudami hlíny vyhozenými krumpáčem doplnit krytí, které obsluhám poskytuje pancéřovaný materiál.

Za obzor nemáme nic než nehybný oves, nedozírné sklizně horkého kovu, a nebe jednotvárně modré jako v létě. Mířič nenachází ani strom, ani snop, aby podle něj kanón zaměřil. Je potřeba jít zabodnout před dělo rýč. Ani bych netušil, jaké dělostřelecké síly v tomhle poli čekají na nepřítele — víc než šedesát děl — kdybych neviděl baterie zaujímat postavení. Kromě pozorovacích žebříků, na nichž je vidět jako velký černý hmyz na konci stébla kapitány sledující krajinu na severovýchodě, není vidět nic.

Palba je připravena. Ležíme za svými děly a čekáme. Nedoléhá k nám žádný zvuk bitvy. Ordonanční důstojník přináší majorovi rozkazy. Kapitán dá paží, širokým zamáváním kepi, rozkaz přivést kolesny.

— Co?

— Odjíždíme, řekne nám Bréjard, který rozkazy slyšel.

— Němci tam nejsou?

— Nevím. Důstojník majorovi řekl, že čtvrtý oddíl je od nynějška přidělen k 7. divizi.

— A tak?

— A tak čtvrtý oddíl odjíždí.

— Kam jdeme?

— Do Azannes, nejspíš, ubytovat.

Stejnou cestou se, se srdcem trochu sevřeným z toho, že jsme nic neudělali, vracíme k zapadajícímu slunci, celému červenému v prstenci prachu.

V příkopu si kůň s hříběcí nákazou lehl. Ještě dýchá a chvílemi rázem hlavy zahání vosy, které se mu nalepily žlutými tečkami okolo očí a na nozdry.

V Azannes, kde se ubytujeme, mě koně uvázaní pod švestkami v šachovnici, zmoření pochodem, prachem a horkem, nechají po celé čtyři hodiny mé hlídky snít.

Noc je jasná, prošrafovaná světly verdunských světlometů, které na nebi dělají zlaté pruhy; úžasná noc poloviny srpna, nekonečně posetá hvězdami, rozveselená padajícími hvězdami, které po sobě nechávají dlouhé fosforescence.

Vyšel měsíc. Hustým švestkovým listím proráží špatně a nehybný kvartýr zůstává temný. Jen tu a tam udělá žluté plochy na trávě a na zádech koní, kteří spí vestoje. Kamarád, s nímž tuhle noc hlídky dělím, leží ve svém plášti pod velkou hrušní. Přede mnou měsíc osvětluje rovinu. Luka jsou zahalena bílou gázou. Obě armády, všechny ohně zhasnuté, spí nebo se vzájemně hlídají.

Sobota 15. srpna.

Pomáhám Hutinovi čistit dělo.

— Tak co, Hutine, je válka krásná?

— Jestli spočívá v tom, že se bude člověk pořád takhle courat, až do dvaadvacátého září, dne, kdy se ročník pouští domů¹⁰, tak to mám radši než kasárna. Nikdy jsme nebyli tak dobře živení. Jen aby to vydrželo!

— Jen aby to vydrželo! Jenže tady jsou Němčouři.

— No právě!

— A pak, dopisy nechodí moc často.

— To je pravda! to spíš chybí, řekne Hutin hořce a vrazí do vývrtu děla zuřivou ránu vytěrákem.

A dodá:

— A co se týká těch, co se posílají, nemůžeš napsat ani kde jsi, ani co děláš, ani k jakému datu píšeš. Rád bych věděl, co se tedy napsat může.

— Já píšu, že je krásně a že nejsem mrtvý.

Po celých liniích stále totéž ticho. Trvá to už čtyři dny. Co to znamená? Pro nás, pěšce na velké šachovnici, je tohle čekání opravdu úzkostné. Působí našim nervům to bolestné napětí, jaké člověk někdy cítí, když bouře zakryje nebe a čeká se na sekundu, kdy propukne.

Viděl jsem generála Boëlla.¹¹ Jeho automobil se zastavil docela blízko našeho parku, na cestě. Generál je muž s jemnými rysy, veselým pohledem a mladou tváří pod bělostí vlasů a kníru.

Antická záliba ve válečných trofejích se nezmenšila. Obstoupí se cyklista, který z Mangiennes přináší dva německé torny z hovězí kůže a mauser.¹²

Je překvapivé, jak rychle se v tažení instinkt pustí z uzdy. Téměř okamžitě se civilizovaný člověk vytrácí. Vztahy mezi lidmi se stávají hrubšími. Potřeba zajistit si respekt přechází do prvního plánu starostí. Tuhle nutnost si člověk výslovně netvrdí, ale jedná, jako kdyby to učinil. Mimoto se mění smysl autority. Ta, kterou velitel čerpá ze své hodnosti, se zmenšuje, zatímco ta, za kterou vděčí svému charakteru, v témž poměru roste. Autorita má jedinou míru: důvěru mužů v hodnotu velitele. Tak náš kapitán, pan Bernard de Brisoult, u něhož i ti nejnevzdělanější z nás rozpoznali pod velkým kouzlem zdvořilosti a dobroty vzácnou inteligenci a pevnost, uplatňuje díky této důvěře nad všemi neomezený vliv. A přesto se jeho velitelská osobnost nevnucuje na první pohled. Pan de Brisoult nikdy nevelí. Rozkazy dává tónem hovoru. Ale jako důstojník vrozené vybranosti a taktu, který žije v důvěrné blízkosti kanonýrů, zůstává stále kapitánem. Člověk neví, je-li víc milován než respektován, nebo víc respektován než milován. A vojáci se v lidech vyznají.

V hrubých a mužských vztazích dělostřelců mezi sebou zůstává velké místo pro opravdová přátelství; jen jsou vzácnější. Vazby obyčejného kasárenského kamarádství mizí, nebo se zpevňují ve skutečné nevyslovené pakty oddanosti. Pružinou je tu vždycky spíš egoismus než potřeba citu. Člověk cítí nutnost mít docela blízko sebe někoho, od koho může vždycky čekat pomoc, a komu je zároveň rozhodnut ji za všech okolností poskytnout. Ve vazbách, které se takto velmi pevně a beze slov ustavují, je nutnost výběru. Nerodí je samotná spřízněnost charakterů. V příteli se oceňuje jeho hodnota jako zachránce, jeho odvaha a také jeho síla.

Neděle 16. srpna.

Teprve teď jsem se dozvěděl o jedné hrdinské epizodě naší páteční výpravy. Dala by se nazvat „Útok na regimentní vozatajstvo“.

V našem pochodu k nepříteli lesem nás v odstupu následovaly naše vozy. Když jsme udělali čelem vzad, minuli jsme je a ony zaujaly zpátky své místo za bateriemi. Hlava kolony už téměř dosáhla Azannes, zatímco ocas se ještě valil v plném lese. Začínalo se stmívat. V hloubi lesa, po pravé i levé straně vozatajských vozů, se najednou rozpoutala živá střelba a zároveň se zezadu ozval velký hluk tryskem běžících koní. Poddůstojník, který jel jako uzávěra za vozem na pícninu, blízko krávy určené k zásobování oddílu a vedené jedním mužem obsluhy na ohlávce, byl přesvědčen, že nepřátelská pěchota útočí na konvoj z boku, zatímco jezdecká jednotka ho vezme z ocasu. Nezaváhal a hned zakřičel: „Zachraň se, kdo můžeš! Tady jsou huláni!“ Obsluhy skáčou z vozů, nabíjejí karabiny a najednou se celá kolona, bez rozkazu, rozjede tryskem. Muži běží, jak mohou. Ale koně u vozu na pícninu pod ranami biče kopou, couvají, zapletou se, zarazí do krávy, která začne svým vodičem zmítat, tahá napravo, nalevo a nakonec se ho zbaví, aby se taky dala do trysku za vozy ujíždějícími ve velkém oblaku prachu.

Několik sekund nato dorazila ta slyšená jízda. Dělostřelecký generál, jeho štáb a jeho eskorta myslivců obrátili naše regimentní vozatajstvo na úprk. A co se týká střelby, ta přicházela ode dvou rot 102. řadového regimentu, které ukryté v lese otevřely palbu na německý aeroplán.

Čas se kazí. Už včera večer nás bouře po naší levici přinutila nastražit ucho jako na kanón. V hodinu kávy nás zastihla přeháňka. Bylo potřeba nechat kotlíky na ohni a hledat úkryt pod muničními vozy nebo pod stromy. Dnes prší pomalu, ale bez ustání. Jestli tohle vydrží, pozor na úplavici!

Sedíme na dekách v kruhu okolo ohně, který trpělivě hlídá vestoje trubač-kuchař, a pijeme kávu. Kamarádi mě žádají, abych jim z tohohle zápisníku přečetl několik listů. Přejí mi, abych se vrátil, aby ty poznámky, ty vzpomínky, které jsou hodně i jejich, mohly vyjít na světlo.

— Necháš tam jména?

— Ano, pokud vám to nebude nepříjemné.

— Ale ne, naopak. Ukážeme to našim starým a našim dětem, později, jestli se vrátíme.

— Jestli mě zabijí, vezmete si můj zápisník. Dávám ho sem, do vnitřní kapsy košile.

Hutin se zamyslí:

— Jo, jenže ty víš, že je zakázáno prohledávat mrtvé. Uděláš dobře, když si do zápisníku napíšeš, že jsme ti to řekli my.

Má pravdu. Píšu tedy na první z těchto stránek: „V případě, že budu zabit, žádám své kamarády, aby tyto listy uchovali do okamžiku, kdy je budou moci bezpečně doručit mé rodině.“

— Tak jsi učinil svá opatření mortis causa¹³, říká mi Le Bidois, který čte přes mé rameno. A dodá:

— Riziko se tím nezvyšuje.

Le Bidois je dlouhý hubený chlapec, který se podobá španělskému králi¹⁴, a kterého jsme kvůli tomu s Déprezem pokřtili Alfonso. Každý den na něj spustíme s tímhle montmartrským refrénem:

Alfonso, Alfonso,

drž se, jak se patří!

Říkáme mu také „Španělský grand“. Nikdy se nerozzlobí.

— Desátník ze zlata! jak říká jeho mířič Moratin.

Potahy od 26. dělostřeleckého regimentu odvážejí dva muniční vozy, které nepřítel nechal u Mangiennes. Jsou natřené temnou barvou a podobají se starému devadesátimilimetrovému dělostřelectvu¹⁵, které jsme vláčeli při výcviku na cvičišti v Le Mans.

Následují dvě velké kárky, dvě kárky meuských rolníků, dlouhé a úzké, plné tornů, čutor, kepi s označením 130, polních kotlíků už zčernalých na bivakových ohních, opasků s měděnou sponou, plášťů poznamenaných temnými skvrnami. Z tohohle nákladu trčí bodla a pušky, rudé od rzi a od krve; velký pás z modré flanele, celý mokrý, visí za jedním z vozů a vláčí se v blátě cesty. To projíždějí všechny svršky nešťastných pěšáků zabitých u Mangiennes.

Tohle zjevení, zbědované v dešti, nás jímá hlouběji než všechna vyprávění, která nám o boji z minulého pondělí podali.

Před chvílí jsem při vedení koní k napajedlu viděl u vrat hřbitova v Azannes se střílnami ve zdech pěšáky, kteří spali, rozložení kde se dalo, velmi zmoření a rozhalení. Byli jako mrtví. Takhle si představuji ty od Mangiennes. A ty svršky nám ještě vyvolávají obraz zákopů, do nichž je museli srovnat.

Ve velkém tichu, které už osm dní vládne po celých liniích, jsme už téměř zapomínali na dílo smrti, pro které tu jsme.

Za soumraku, s jídlem spolknutým docela horkým, se vracíme do kvartýru. Je to prostorná stodola, kde se na slámě dobře spí. Ve vesnici se hemží vojáci všech zbraní. Modré dolomány myslivců, červené kalhoty pěšáků dávají světlé tóny temným masám uniforem dělostřelectva a ženistů. Jeden do druhého strká loktem. Muži nesoucí plátěné vědro plné vody na každé paži křičí a klejí, aby jim udělali místo.

Stále prší. Z hnojů, které se rozkládají po obou stranách cesty před vraty, stoupá hustý opar. Jezdci si udělali kapuce z koňských dek. Mnoho pěšáků si chrání hlavu a ramena pytli z hrubého hnědavého plátna, nalezenými ve stodolách nebo ve vozech. Tahle tlačenice je téměř tichá, celá zablácená, starostlivá jedině o to, najít co nejrychleji úkryt kvartýru. Není slyšet téměř nic než velký hluk kroků v blátě. Čtyři sapéři, kteří stoupají na seník, odkud přetéká seno temným zejícím vikýřem, dělají ve vzduchu na žebříku těžký černý hrozen.

Pondělí 17. srpna.

Pořád prší. Odjíždíme. Kárky se svršky, ještě roztřesenější, ještě zbědovanější, nás předjíždějí.

Jednoho myslivce, kterého jsem viděl včera ráno na malém hnědáku, přepadli huláni. Svázali ho a ranou kopí do krku ho podřízli, jako se podřezává prase. Jeden rolník, který to viděl přes živý plot a je ještě celý vyjevený, nám ten ohavný zločin popisuje.

Naši koně si v noci lehli do bláta a koňských koblih. Mají široké hnojové náplasti na zadku, na bocích, na břiše, jsou špinaví jako špatně udržované krávy. Hlína slepuje žíně ohonů a hřívy. A my, co nám na podpatcích visí chuchvalce trávy a hlíny, zablácení do kolen, vypadáme pod svými temnými plášti, promočenými a visícími nám z ramen v těžkých a tvrdých záhybech, ještě masivnější než obvykle.

Jdeme se ubytovat do Moirey. Z Azannes do Moirey není víc než francouzská míle cesty, ale silnice je zavalená vozatajskými vozy. Každou chvíli je potřeba zastavit, uhnout.

Kapitán zavelí:

— Sesednout! Kanonýři, dolů.

Muži, které trýzní průjem, toho využijí a rozptýlí se po polích.

V Moirey, pod jinými švestkami v šachovnici, jsme ubytovaní stejně špatně jako v Azannes. Tráva se pod koňskými kopyty hned mění v bláto.

Musí se začít tím, že se zahrabou nečistoty, které tu nechala jiná vojska. Otázka latrín je stále vážná. V okolí kvartýrů se sice hloubí takové malé zákopy, kterým se říká „feuillées“¹⁶. Ale mnoho mužů si zarputile stojí na tom, že je nebudou používat. Dávají přednost tomu posadit se tu nebo tam, s rizikem, že je ti, kterým jejich svinstvo vadí, odtamtud vyženou bičem. Okolo děl a u koní je potřeba vést celou policejní službu. Naši důstojníci marně hrozí tvrdými kázeňskými tresty mužům, které přistihnou, jak vykonávají potřebu mimo feuillées. Nic to nespraví. A major opakuje:

— Jaká banda mizerů!

Dnes večer hřmí kanón docela blízko. Možná se konečně budeme bít.

Máme velkou práci najít dříví. Je mokré a při hoření dělá velký štiplavý dým, který na nás vítr sráží. Pro vodu na jídlo se musí chodit víc než tři sta metrů a hádat se o ni s koňmi. Chléb, který nám právě rozdali, je plesnivý; člověk ho musí opékat, aby z něj zahnal žluklou příchuť.

V hodinu napajedla je jediná ulice vesnice plná koní vedených v ruce nebo jezděných bez sedla. Okolo Moirey je ubytováno šest baterií a je tu jen jeden žlab, do kterého z fontány padá nitka čisté vody, nejvýš jako dva prsty. Každých dvacet kroků se zastaví, postaví se do řady, aby se vyhnulo kopancům. Muži, které ta pomalost dráždí, se bezdůvodně hádají.

Po pěti minutách se postoupí o dalších dvacet kroků. Když konečně dorazíme k napajedlu, kde se do bláta zapadá po kotníky, nechaly stovky koní na vodě tolik slin, že naše zvířata odmítají pít.

Říká se, že se v okolí Nancy strhla velká bitva a že jsme vítězi.¹⁷ Proč nepostupujeme také?

Úterý 18. srpna.

Lucasovi, cyklistovi baterie, se podařilo najít dvě flašky šampaňského. Šel je schovat do koutu strážnice, kde na ně dohlíží Le Bidois, který má službu.

Lucas je mladý talentovaný kreslíř. Má povahu podle své tváře, svěží, pohyblivou, trochu ženskou. Člověk Lucase potká ráno; vezme vás za paži:

— Ách! kamaráde… šílená zamilovanost… úžasná ženuška… úžasná…

A týž večer vám řekne:

— Ách! kamaráde, hrozný splín… Ne, nic mi neříkej!… hrozný splín!…

V jedné blízké vesnici, myslím v Damvillers, si získal malou trafikantku. A nachází dýmky, dopisní papír, likéry, dokonce šampaňské tam, kde už dávno nikdo nic neobjevil.

Za soumraku nám s Déprezem dává znamení. Stojí u vchodu do strážnice, u velkého Le Bidoise, který stojí a opírá se o šavli. Tahle strážnice je zřízená v rozviklané chatrči, kterou drží vzpřímenou jen objetí bujného břečťanu. Dveře mají jen jeden závěs a schody, které vedly na seník, se rozpadly v prach. Jsme tu docela v klidu a můžeme pít šampaňské ve svých plecháčcích.

Středa 19. srpna.

První dělo má potah, který je radostí celé baterie: Astruc a jeho náruční kůň¹⁸ Jéricho. Astruc, vysoký jako holínka, téměř žádné nohy, nos jako zobák dravce, směšné černé oči; Jéricho, zlá bestie, která kope, kouše a odmítá se nechat čistit. Astruc k němu pronáší řeči a každé ráno ho vítá jako starého, trochu náladového přítele, kterého má člověk rád.

— Jéricho, co ty na to?… Zdálo se ti o německých klisnách?

Bréjard Astrucovi připomene, že Jéricho je valach.

— Ó! říká, nějaké chutě na to mít někdy musí.

Ale Jéricho má dnes špatnou náladu. Nechce, aby ho uzdili na cestu k napajedlu.

— Co, starouši! Vidím, co ti chybí, říká mu Astruc… nedostal jsi dnes ráno svůj žvýkací tabák… To je ten tabák, co chceš.

Nabídne koni v dlani štipec tabáku a zvíře ho hltavě spolkne. Když Astruc sedí na svém podsedním koni Hermine, Jéricho ho chňapne za chodidlo. Čím víc Astruc bije, tím víc Jéricho tiskne.

— Pozor, říká Astruc, až Jéricha pustím do té vřavy, určitě Němčourů sežere tolik, kolik jich zabije. Kdybychom tak měli stovku takových…

A dodá, hledě koni do tváře:

— Je to komické, tohle zvíře má uličnické oči jako ženská!

Před naším kvartýrem defilují pontonýři¹⁹, se svými dlouhými plechovými loďkami naloženými na vozech, kýlem vzhůru. Vzadu za vozy jsou uvázaní zchvácení koně, kteří jdou s hlavou dole, těžkým krokem, s kalnými zahleněnými očima, až je to k pláči. V dálce na silnici, odlité do dlouhých vln krajiny a bílé pod znovu vyšlým sluncem, je vidět tuhle kolonu, jak u vrcholu jednoho pahorku stoupá vzhůru do modrého nebe. Lidé a koně nejsou tam v dálce už nic než temné hemžení, ale plechová břicha loděk se ještě lesknou. Před námi defilé pokračuje.

Zdravotní stav mužů je výborný; ale koně novému životu odolávají méně dobře. Minulý pátek jsme jednoho museli nechat na cestě. Včera zašel další, starý baterijní kůň Défricheur. Bylo potřeba vyhrabat jámu a zahrabat ho. Čtyři muži obsluhy na ní pracovali už víc než hodinu v kamenité a obtížné půdě, když se objevil starosta Moirey. Jáma byla otevřena příliš blízko domů. Těžkou mrtvolu museli vláčet dál a práci začít znovu. Bohužel se špatně vzaly míry jámy. Když byla vyhrabaná, Défricheur, opravdový četnický kůň, se do ní nemohl vejít. Muži obsluhy už byli hrabáním zmoření. Ranami lopaty a krumpáče zvířeti zlámali nohy a složili mu je pod břicho, aby se nakonec do jámy vešlo.

Krásný kopec, který nám u Ville-devant-Chaumont zavíral obzor, se nám na východě stále ukazuje, planoucí, obkreslený jako kružidlem, z nahnědlé mědi pod modrým nebem.

Moirey je přikrčený v lůně údolí. Domy jsou pokorné, kryté špatnými taškami. Z kterékoli strany se člověk od vesnice vzdálí, hned ji zakryje nějaký výběžek. Je vidět už jen hřebeny střech a krátkou čtyřstrannou zvonici krytou břidlicí, která je jen taktak převyšuje.

Jak čistíme koně na pastvině, kde mezi kosatci teče potok, slétne z vesnice let bílých čepců. K přechodu potoka je jen úzký most. Zahradíme ho dvěma koňmi napříč. Jako mýtné žádáme pusu. Čtyři dívky, jimž se svěží tváře smějí pod velkými bílými motýly čepců, váhají. Jedna se rozběhne, skočí a zmáčí se. Tak se ostatní, kterým ten příklad poslouží, rozhodnou.

— Všimněte si, že jedna jediná pusa není v době války mnoho, řekne jim Déprez.

Platí svědomitě.

Pátek 21. srpna.

Probouzíme se v mlze. Major hned dává rozkaz zapřáhnout. Není víc než pět hodin, když se kolona dá do pohybu. Cesta je rozbitá přejezdy dělostřelectva, které už tři dny neustaly. Na truhlících jsme natřásáni, až se z toho tratí dech.

Kolona naštěstí postupuje krokem.

Mlha se nahromadila na dně údolí, kde se táhne silnice. Napravo se z mlh zvedají jako ostrovy velké pravidelné oblé vrchy. Nemohu odtrhnout pohled od jejich souměrných oblouků, lahodně harmonických: ňadra Kybelina.²⁰

Potom se silnice zdržuje přes rovinu s vlnami rozlehlými jako velké pohyby oceánu ve dnech dlouhého vlnobití. Pšenice ve snopech ji do nekonečna vytyčují na všechny strany. Stromy jsou vzácné; jen několik topolů ve skupině, chvílemi v řadě. Mlha je stmeluje, sjednocuje odstín zeleně.

Není slyšet žádný zvuk bitvy.

Míjíme regimentní vozatajstva, sborová obvaziště. Nepřítel je ještě daleko.

A přece tenhle kraj na boj připravili. Statek u cesty byl uveden do stavu obrany. Okna jsou zabarikádovaná matracemi a snopy slámy. Zeď zahrady opatřili střílnami. Zákopy rozrývají polnosti až k okraji lesa, kde udělali záseky. Po stranách silnice nasypali hliněné valy a před ně nahromadili žebříky, dvě brány, pluh, válec, snopy slámy. Dvě kárky zahrazovaly vozovku. Ale postrčili je, jednu napravo, druhou nalevo od silnice, kde zadkem zvedají do vzduchu své velké oje.

A my se stále valíme tím truchlivým krajem. Zdá se nám, jak se jeho podoby opakují, že nepostupujeme.

Mlha se rozplynula a náhle, aniž se dal konec této smutné krajiny předvídat, se nám jako čirým zázrakem nabízí obdivuhodný kraj. Jsme na hřebeni mezi dvěma údolími. Z jedné strany se velké lesy valí v přívalech, v ohromných zelených kaskádách, až do dutiny úzkého údolí, v němž teče po luce krásně smaragdově zelené malá říčka s černými vodami. Lesy dělají téhle luce, kterou objímají, jako by ji chtěly ozdobit a zvýšit její lesk, kožešinu oživenou odstíněnou zelení, hlubokou, chvějivou. Před námi se zvedá výběžek s hrubým vzezřením pevnosti, po němž se cesta, kterou jdeme, vine v římse. Napravo se v protikladu k důvěrnému a svěžímu toku malé říčky otevírá docela dokořán, bez tajemství, zalité sluncem, široké údolí se souměrnými stráněmi, osvětlené žlutými plochami sklizní. Teče v něm po lukách řeka. Je ji jen taktak vidět: ale lze rozeznat silnice, vesnice, železniční trať, Vélosnes na jednom břehu a na druhém Torgny, které rozkládají po polích své bílé zdi a červené střechy.

Nic tu neohlašuje válku. Kanón je velmi daleko a není hrozivější než hrkot vozů. Je krásný den, kterému mlha, jež rozmazává linie, dává ještě větší kouzlo. Úzká esovitá cesta, po níž jdeme, se vnořuje do údolí. Koně se namáhají, aby udrželi kanóny, a především muniční vozy, které je po stráni táhnou s sebou. Jejich kopyta váhají na kutálejících se kamenech. Prohnutí ve svém úsilí postupují opatrně.

Řeka tvoří francouzsko-belgickou hranici.²¹ U zábradlí mostu se opírá celní úředník.

Někdo na něj zakřičí:

— Dnes žádné tenké prádlo, žádné krajky, kamaráde.

Někdo se zeptá:

— A melinit²², ten se neproclívá?

Celník se usměje.

Tahle první belgická vesnice, Torgny, je v protikladu k francouzským vesnicím, kterými jsme od rozednění projížděli. Ty naše jsou zchátralé, špinavé, zasmrádlé hnojem, křičící bídou. Tahle je veselá a čistá. V oknech jsou záclony, chvílemi vyšívané rolety. Okenice, dveře, trámy ve fasádách jsou namalované světle zeleně.

Všechny tváře, pokojné a otevřené, se na nás usmívají. Okny je vidět podlahy domů vyložené červenými dlaždicemi. V polotmě interiérů, kde pečlivě lakovaný nábytek klade všude odlesky, září mosaz kamen a svícnů.

Moje kolona zastaví v městečku. Na stráni je potřeba pevně podložit kola vozů. Žena a mladá dívka, blonďatá, hubená, s pravidelnou tváří, sedí na prahu svého domu, jehož první podlaží podtrhuje vistárie. Když se jich zeptáme, kam vede cesta, po níž naše baterie jde, dáme se do hovoru. Mluví obě, matka i dcera — a také babička, malá vrásčitá stařena s živýma očima, která vyšla, aby se podívala — s protáhlým zpěvavým, ale nijak nepříjemným akcentem.

— Němci přišli až sem?

— Ano, pane. Přišli, jenomže nic zlého neudělali… neměli čas. Vyšli v pěti nebo šesti z lesů tam nahoře: jezdci. A potom se vrátili. Je tu několik lidí z kraje, co je viděli. Byli tady francouzští jezdci, modročervení.

— Myslivci?

— Možná ano. Jsou moc milí, moc příjemní. Protože jich zpočátku nebylo mnoho, hádali jsme se o ně. Takže když huláni vyšli z lesů, viděli Francouze a vrátili se.

— A belgičtí vojáci?

— Ti sem nikdy nepřišli, říká babička. Ale moje vnučka je loni viděla v Arlonu.

— Ano, dodá mladá dívka, a jsou ustrojení lépe než vy.

Zařídili jsme se. Vynesli pro nás židle a povídáme si a čekáme na rozkaz postupovat.

— Jste nám dlužni krásnou svíci, říká nám babička. My jsme je zastavili. Nečekali to. Mysleli, že najdou ovce, a našli lvy… lvy. Sami to tak říkají.

Z celého srdce přisvědčíme. Můžeme být do budoucna o oddanosti Belgičanů jisti. Jsme jim dlužníky vděčnosti. Je snad pevnější cit než ten, který má dobrodinec ke svému zavázanému — není-liž pravda, pane Perrichone?²³ Cit nadřazenosti a pýchy, žádný nemá větší kouzlo.

Krev tak zmužile prolitá za nás v Belgii nám tam vynese víc přátelství než dvacet let úsilí o udržení francouzského jazyka a kultury proti germanizaci. A ještě za nějakých čtyřicet let, až u nás potkáme nějakého dobrého Belgičana, řekne nám se svým milým akcentem:

— No, pane, víš, bez nás by přece v roce 1914…

Bude rád, že nám může připomenout vše, za co Francie vděčí jeho slavné malé zemi; a navíc nám za to bude vděčný.

— Ó! jděte, říká nám matka, to nás draho stálo, že jsme bránili svou neutralitu. Je to strašné, co Němci v kraji nadělali!… Nejvíc si vylívají zlost na ženách. Je tu jedna tady odněkud, kterou dobře známe… uřezali jí prsy… a potom ji rozpárali.²⁴ A to, co udělali tolika jiným! Jestli to není nešťastné, pane! Člověk přece musí být horší než zvíře! Jsou to věci, které se budou muset u vás říct, až se vrátíte — co se tady vytrpělo. Řekněte: vy přece nebudete takoví, až přijdete k nim?

A babička dodá:

— Jsem už stará, mám sedmdesát a nějaký rok. Nikdy jsem v Belgii válku neviděla.

Mluví téměř bez hněvu, ta nebohá stařena, jen s velkým smutkem a s chvěním v hlase.

Ubytujeme se tady. Koně uvázáni, oves rozdán, hned s Déprezem běžíme k těm oknům podtrženým vistárií, abychom poprosili, zda si můžeme koupit trochu mléka a vejce. Babička je zdrcená, dala mezitím všechno myslivcům. Ale pošle nás trochu dál, k jedné ze svých dcer, která, jak nám říká, kvůli nám podojí krávu. Dodá:

— Je tu dobrý seník, nebude vám tam na slámě moc špatně a budete mít dobře teplo. Přijďte přece spát.

O dva domy dál jdeme zaklepat na označené dveře. Přijmou nás, jako by nás čekali.

— Dělostřelci, mami! říká mladá žena, která drží v náručí dítě. Chtěli by mléko.

Matka vyjde z vedlejšího pokoje.

— Jdu podojit krávu, říká nám. Dobrý den, pánové, sedněte si. Musíte být zmoření.

Lucas zatím objevil vejce.

— Uděláme vám z nich omeletu se špekem, navrhuje nám mladá žena, nebude to dlouho trvat. Ale sedněte si přece. Nejste snad už dost dlouho na nohách?

Sádlo hned v pánvi zasyčí.

Každou chvíli klepou na dveře pěšáci a jezdci a obě ženy rozdávají mléko své krávy a nechtějí se nechat platit. Když už žádné nezbývá, jsou zdrcené, že ho musejí odmítat mužům, kteří bez přestání přicházejí.

— Všechno jsme dali, můj nebohý pane, říkají. Nezbývá nám než jedna nuzná miska pro malou. Máme jen jednu krávu, uvažte!

Jeden myslivec vrací kotlík, který mu půjčily, jiný si vypůjčuje rošt. Nikdy nebyli Francouzi tak dobře přijati ve Francii.

Vzápětí přijde ta blonďatá dívka, s níž jsme před chvílí mluvili, s kameninovou nádobou na mléko v ruce:

— Teto, máš mléko? Jsou tu vojáci, co by ho chtěli… Jsou napůl nemocní.

— Moje nebohá dívko, zbývá už jen několik kapek pro malou.

— To je nešťastné!

Dívka nás zahlédne u stolu nad kouřící omeletou se špekem a usměje se na nás jako na staré známé. Řeknu jí, že jestli se vrátím domů, napíšu snad knihu o tom, co ve válce uvidím.

— Tak tedy, slečno, chcete mi říct své jméno, abych vám mohl poslat svou knihu na památku — vám, vaší babičce, vaší mamince a vaší tetě, které jste na Francouze tak dobré?

— Pane, jmenuji se Aline, Aline Badureau.

— To je krásné jméno, Aline!

Chystá se odejít:

— Přeji vám, abyste se vrátil domů, pane, říká mi, abyste mi mohl poslat svou knihu. Ale vy na nás zapomenete, vsadím se. Zdá se, že všichni Francouzi zapomínají rychle.

Bráním se tomu.