Knihovna · Soumrak starého světa · Mé dělo!

Část první

MOBILIZACE

Sobota 1. srpna.

Je válka! Ví se to; mluví o tom všechno. Člověk by musel být blázen, aby válce nevěřil. A přesto se cítíme jen tak tak dojati: nevěříme tomu. Válka, velká evropská válka, to není možné!

Proč by to nebylo možné?

Krev, peníze, tolik krve, tolik krve! A pak, už tolikrát se říkalo: je válka, a byl to mír, co pokračovalo. Mír bude pokračovat i teď. Evropa se nezmění v kostnici proto, že se nechal zabít nějaký rakouský arcivévoda.¹

Na co však od minuty k minutě čekáme, nervózní a nečinní v uzavřených kasárnách, ne-li na mobilizační rozkaz? Do Le Mans přijeli včera večer záložní podkováři všeho věku²; dnes každý vlak přiváží další. Nemají co dělat. Jeden muž v hnědém manšestru se od budíčku dívá z okna na to, jak se po dvoře pohybují dělostřelci a koně. Chvílemi vytahuje z kapsy lahvičku kořalky a lokne si.

Ležím na posteli; Hutin, hlavní mířič prvního děla, můj starší, se vedle mě rozvaluje na své. Kolena vzhůru, podpatky u zadku, kouří. Zdola nahoru si prohlížím svou výstroj. Naklání se. Mechanicky vstávám, abych ji narovnal.

— Hutine!

— Co?

— Pojď na litr.

— Zde!

Na kasárenském dvoře je dnes méně hlučno než obvykle. Nikde jezdci vracející se z cvičiště a vypřahující před stájemi potahy. Není slyšet rozkazy důstojníků a velitelů děl, kteří ve stínu platanů řídí dělostřelecký výcvik. V jednom koutě maže správce parku svá děla; jeden jezdec vede koně s rukama v kapsách a opratěmi přes paži k napajedlu nebo do kovárny. V plném slunci, u zdi remontních stájí, několik ordonanců bez přesvědčení čistí koně. Jen řada mužů, kteří jdou do kantýny nebo se z ní vracejí, kreslí jednu z úhlopříček dvora jako černá linie hmyzu na bílém štěrku cesty. Před kantýnou se lidé bijí o pití. Je horko.

Stále nic. Je poledne. Čekáme. Jestli to i tentokrát byl jen falešný poplach!

V bílých pracovních blůzách bloumají dělostřelci, jimž nepřítomnost výcviku nechává nečinné ruce, po čestném dvoře a čekají na zprávy. Na place de la Mission se u zavřené mříže tlačí zvědavci, nikdo neví proč. Jsou to hlavně ženy. Před nimi přecházejí kanonýři, usmívají se, vypínají se, čepici na uchu, už teď vypadají jako obránci.

U strážnice, která slouží jako místo pro návštěvy, ale kam se nikdo neodváží návštěvníky zavést kvůli blechám, jež se tam v tuhle dobu rojí, přicházejí ženy, matky, sestry, přítelkyně, obejmout své vojáky. Všechny jsou odvážné. Svoje pohnutí skrývají. Ale úzkost jim vyostřuje rysy, rýpe jim do čela, dělá je staršími. A pak mají namodralá víčka, oči nepokojné a hluboké. Jejich pohledy se neodvažují spočinout, jako by se bály, že se v nich vyčte ta úzkost a ty hrůzy, proti nimž se žádná z nich nedokáže obrnit. Když odcházejí a prochází malou brankou pod kaštany, poté co viděly dělostřelce zmizet v chodbě v zadní části kasáren, pohnutí z nich najednou vyrazí velkým vzlykem, který je samy překvapí. Honem, téměř zahanbené, s kapesníkem přitisknutým na ústa, zahnou ostře do rue Chanzy, jako by všichni ti muži, co tu stojí, nerozuměli jejich bolesti.

Čtyři hodiny. Vycházím s četařem Le Méem: zvláštní povolení od kapitána. Jdeme do mého pokoje v rue Mangeard uložit jeho vycházkovou uniformu, nějaké papíry a kufr.

Chystáme se spolu povečeřet. Otevřel jsem starý bordeaux. Le Mée mě chytí za paži:

— Poslouchejte!…

Z ulice stoupá otevřeným oknem velký šum. V témž okamžiku námi oběma projde něco magnetického, nevyslovitelného a přesného. Podíváme se na sebe… Láhev zůstala nakloněná nad okrajem skleničky. Říkám:

— Je to tady!

Le Mée přikývne čelem. Běžíme k oknu. Na ulici, směrem k dělostřeleckým kasárnám, je vidět vlnu hlav. Všechny tváře odrážejí týž výraz zděšení, úzkosti a pomatení. Ve všech očích přechází stejná podivná fosforescence. Ženské hlasy se chvějí, zadrhávají.

— Tak tedy, Le Mée, na vaše zdraví, a abychom si za několik měsíců mohli připít spolu.

— Na naše štěstí!

Klusem, šavli pod paží, se vracíme do kasáren. Tu noc spíme ještě ve svých postelích.

Neděle 2. srpna.

Tornu mám připravenou. Do pláště jsem svinul kapesníky.

Po světnicích chodí četař.

— Všichni muži do kanceláře!

Vrchní četař začíná rozdávat vojenské knížky a identifikační známky.

Na mé je z jedné strany „Lintier Paul“ a pod tím „E. V. (dobrovolně přihlášený). Roč. 1913“³; z druhé: „Mayenne, 1179“.

V kanceláři by bylo slyšet mouchu přeletět. Na okamžik mám vidinu bojiště, mrtvých ležících na okraji jámy, které jakýsi poddůstojník ve spěchu identifikuje, než je zahrnou. Je to jen velmi krátké pohnutí.

Především velká událost přerušuje jednotvárnost našeho kasárenského života. Vypadá to, jako by nám nějaká zaslepenost nedovolovala uvidět budoucnost dál než za přípravy k odjezdu. Ta bezstarostnost mě překvapuje: a přece ji mám s ostatními.

Je to rozhodnost, odvaha? Trochu, velmi málo… Věříme té válce vůbec? Nejsem si tím jist. Nelze si představit, jaká by byla, nelze odměřit její hrůzu. Nesvírá nám hrdlo.

Pohled z okna kasáren: muž, mladý, jehož mobilizace povolává hned prvního dne, právě přešel práh domu. Jde pozpátku, prsty nad očima, aby přes slunce zahlédl milovanou tvář tam nahoře, v jednom z oken druhého patra. Ona, blondýna, velmi mladá, nesmírně bledá, za muselínovými záclonami, hledí, jak odchází, netroufá si zřejmě ukázat tomu, kdo odchází, svou rozvrácenou tvář a oči plné slz. Stojí, zpříma u záclon, s prsty rozestřenými na hrudi v tragickém postoji bolesti. Právě když má zmizet v zatáčce ulice, naráz otevře okno dokořán a na sekundu se ukáže. Muž ji už nemohl vidět. Udělá dva potácivé kroky vzad a zhroutí se do lenošky, schoulená, s tváří v dlaních, zmítaná vzlyky. A tu v polotmě pokoje zahlédnu služku v bretonském čepci, která jí přináší docela malé dítě.

Poledne. — Opouštíme kasárna a jdeme se ubytovat ve kvartýru, který nám mobilizace určila. Čtyři kroky po avenue de Pontlieue, a jsme tam.

Právě v moštárně Toublanc se na válečné nohy postaví 10. a 11. baterie 44. dělostřeleckého regimentu.⁴

Nemáme co dělat, jen rozestlat slámu na spaní. Nějaký motor na chudý plyn bez přestání vytlouká dvojdobý takt, po chvíli otravný… Na dveřích volných budov jsou křídou neumělou rukou napsány přidělené prostory.

Stáje našeho děla jsou zřízeny pod přístřeškem otevřeným z jedné strany, kde na sudech nahromaděných vzadu leží postroje. Byly by to pohodlné stáje, kdyby nebylo blízkosti špinavých latrín, které je zamořují.

Ubytování mužů zařídili v hloubi sadu s rybízem a broskvoněmi, v chatrči, která podle všeho uniká zřícení jen díky objetí vinné révy a loubince, jež si na jejích sešlých zdech vážou a mísí větve. Hrozny jsou už velké. Příští sklizeň bude krásná… Kde budeme, až přijde vinobraní?

Člověk se jen taktak zajímá o to, jestli je válka vyhlášená: několik diplomatických větiček vyslovených nebo k vyslovení! Válka je už skutečnost. Je to cítit. Kdy odjedeme? To je otázka, která nás zaměstnává téměř výhradně. Nikdo na ni neumí odpovědět.

Muži jsou pořád veselí, bezstarostní, mnohem méně nervózní než včera. Necítím na své mysli tíhu těch ohromných starostí, které jsem pro takovou hodinu předvídal. Rád bych se všech svých kamarádů zeptal: „Věříte svým srdcem, že za několik dní budeme v ohni?“ A kdyby mi odpověděli „Ano“, obdivoval bych je, protože jestli já stojím klidný před rozevřenou propastí, je to proto, že ji moje citlivost ještě nesondovala.

Opakuji si: „Je válka, hrozná, krvavá válka, možná už brzy smrt pro mě.“ Necítím žádné pohnutí. Nevěřím. Je pravda, že před mrtvolou někoho velmi blízkého také v první chvíli smrti nevěříme.

Sedím na bedně a píšu tyto poznámky na dno sudu. Správce stáje, který mě už chvíli pozoruje, přijde nahlédnout přes rameno:

— Hrome! povídá, ty toho máš v makovici!

Pondělí 3. srpna.

Dnes ráno se ještě neví, jestli je válka vyhlášená, ale říká se, že Metz byl vypálen⁵, a někteří dokonce tvrdí, že Metz je dobyt. Francouzské aeroplány a vzducholodě tam měly vyhodit do vzduchu prachárny pevnosti. Říká se, že Garros zničil zeppelin s dvaceti důstojníky na palubě.⁶ Říká se, že na hranici si naši letci losovali, kdo se vrhne na nepřátelské vzducholodě. Říká se, že Němci včera na třech místech přešli naši hranici. Včera se ale říkalo, že naši vojáci proti vůli svých velitelů vnikli na německé území. Říká se… říká se… říká se zároveň to nejrozumnější i to nejšílenější.

Čemu věřit? Zřejmě ničemu: to by bylo nejlepší.

Ale na zprávy se čeká. Když je člověk má, pokrčí rameny; a přece, když hlásí úspěchy, tolik by jim chtěl věřit, že většina skeptiků čeká na rázné tvrzení, aby se nechala přemoci.

Chci si zapisovat den za dnem bajku stejně jako historii. Vůbec nejsem v téhle hodině ve stavu rozlišovat pravdu od nepravdy.

V těchto spěšně psaných listech se snažím jen o jedno: zachytit to, co dohromady vytváří duševní stav vojáka ztraceného v zástupu vojáků. V tomto smyslu je bajka nebo pravda jedno a totéž. Teprve později, nesejde-li tento zápisník se mnou do „díry“, někde tam, mohly by tyto poznámky snad posloužit historii legendy. Historie legendy: to je celý svět!

Mám kdy psát. Za stůl mi slouží hoblice. Za mnou koně mého děla nepravidelnými rázy tloukou do betonu přístřešku. Bylo by mi tu dobře, ale ty latríny páchnou!

Říká se, že se budeme nakládat v pátek. Na Berlín! Na Berlín!⁷

Berlín, to je cíl. Mluví se o něm každou chvíli. Ale nebyl to tenhle refrén, který se před čtyřiačtyřiceti lety, přibližně v témž období roku, skandoval podpatky? A přece, jaké nazítří! Ta historická vzpomínka mě tísní. Předpojatost!

Vstoupí Anglie na scénu po našem boku proti Německu? Anglie je velká neznámá téhle hodiny. A přesto se tu o ní téměř nemluví.

Na Berlín! Na Berlín!

Z toho se nedostaneme.

Začínám se přesvědčovat o skutečnosti událostí. Ale horečka odjezdu a podráždění z toho, že nevíme nic přesného, už dávají nervům zimničný pohyb, který nedovoluje obhlédnout blížící se hrůzu v celku.

Spřaháme koně; stavíme potahy našeho děla.

Jedno dělo palebné baterie pětasedmdesátek se skládá — co do materiálu — z vozu s kanónem a z muničního vozu, každý tažený šesti koňmi zapřaženými po daumontsku⁸; co do osob ze šesti jezdců, šesti mužů obsluhy, jednoho desátníka a jednoho četaře, velitele děla. Mé dělo, první z 11. baterie, má však navíc velitele čety, desátníka pro řízení palby, trubače a kapitánova ordonance s jeho dvěma koňmi: celkem osmnáct mužů a devatenáct koní. Z těch osmnácti mužů sedmnáct patří k aktivní službě. Už téměř rok žijí týmž životem, každý den cvičili spolu. Tak má toto dělo opravdovou existenci; je to nepatrná společnost se svými přátelstvími, svými nechutěmi a svými zvyky.

Velí jí vlastně téměř sám Bréjard, velitel čety, jako jí velel před mobilizací. Nic se nezdá změněné.

Hubert, nový velitel děla, záložník, myslí teď hlavně na svou mladou ženu, kterou musel po několika měsících manželství opustit, a na svůj statek, kde nechal úrodu nesklizenou.

Bréjardovi musí být čtyřiadvacet. Je to velký, blonďatý a hubený chlapec s nepřekročitelnými šedými očima, odhodlanou bradou a tváří bez odlesků. Dal se na vojnu velmi mlád a silou disciplinované práce a metody se právě dostal na dobrém místě do školy ve Fontainebleau.⁹

Desátník Jean Déprez je s Bréjardem v protikladu. Snílek, kterého regiment nudil a kterému perspektiva dlouhých měsíců války nerozjasňuje čelo, Déprez je ve službě slabý člověk, jemuž je výkon jeho autority, jakkoli malé, na obtíž. Vtipný náhlými nápady, obvykle velmi lhostejný, trochu náladový, ale často příjemný společník a spolehlivý přítel; kasárenská nečinnost nás dávno svedla k sobě a jsme rádi, že se ocitáme bok po boku ve chvíli, kdy vstupujeme do tažení.

Mezi svým desátníkem a hlavním mířičem našeho děla, Hutinem, v tom gigantickém chvění mobilizace a v očekávání vichřice, nemám žádný dojem osamocení.

Hutin je malý, tmavý muž, vlasatý a s knírem. Krásné černé oči, trochu posměvačné, mu osvětlují pravidelnou tvář. Je energický, prudký, dost ctižádostivý, pomstychtivý, rychlý v rozhodování a snad především inteligentní, schopný přátelství a dokonce oddanosti; mám rád jeho spontánní a bohatou povahu.

Na avenue de Pontlieue postavili rekvírované koně do řady pod platany. Jsou jich stovky, těžká zvířata, břichatá a pokojná, s nádhernými hřívami a vlajícími rousy. Muži v halenách je drží, nehybné u okraje chodníku, otrávené čekáním a hladem. Nedaleko stojí ještě v jednom chumlu podél zdi dělostřeleckých kasáren náhodně vypřažené kárky a nákladní vozy, také rekvírované.

Ženy ve světlých šatech, vojáci v uniformě nebo v pracovním, mnozí směšně oblečení, celý barevný zástup se valí avenue. Ve skupinách přicházejí záložníci. Téměř všichni jsou klidní, někteří veselí; jsou mezi nimi opilí a jiní, kteří se zdají být opilí. Viděl jsem plakat jen jednoho. Seděl na balíku slámy a připevňoval si docela nový světlehnědý řemínek k pouzdru na revolver. Slzy mu padaly na nešikovné prsty. Položil jsem mu ruku na rameno. Otočil se a zavrtěl hlavou.

— Taková bída! Žena mi minulý týden umřela při porodu. Osmidenní holčička a nikdo, kdo by se o to postaral!

— A tak?

— A tak jsem ji musel dát do nalezince.

Nejvíc smutku vyjadřují tváře při příchodu pošty.

Kvartýr je uzavřený, ale poddůstojníkům se povoluje vodit muže po skupinách k napajedlu, do kavárny přes ulici.

Úterý 4. srpna.

Včera večer v devět — nástup zcela teoretický — otevřel poručík dveře naší chatrče:

— Je vám tam dobře?

— Ano, pane poručíku, v teple jako králíčkům.

— Nemáte nějaké přání?

— Odjet!

— Odjet!… Odjet!

Dnes ráno brousí Pelletier, trubač, Pařížan, který umí trochu všechno, šavle našeho děla. U hoblice, v rukávech, ohání se ohromným pilníkem s hrozným zvukem, po němž přebíhá mráz po zádech a naskakuje husí kůže. Chvílemi se zastaví a velkými rázy, jako posedlý, rozsekává bedny z bílého dřeva, které tam zůstaly v koutě, aby vyzkoušel hroty a ostří.

V hloubi tohoto kvartýru, kde žijeme mezi těmi nejnesmyslnějšími bajkami a čekáme na rozkaz k nakládání, se kolem v ulicích, na blízké trati z Paříže do Brestu, všeobecná mobilizace jeví jako velké nepřerušené burácení hromu v atmosféře nasycené elektřinou.

Jeden můj krajan, Gaget, písař u dělostřeleckého štábu, mi říká, že válka ještě není vyhlášená. Je dobře umístěn na to, aby byl zpraven. Matka mu psala z Mayenne, že si naši myslí, že jsem už ve Verdunu. Mé dopisy tedy nedocházejí?

Déprez šel k pradleně pro prádlo. V krámě se mu mladá žena, jejíž muž, dělostřelecký desátník, odešel dnes ráno, hodila na krk a začala vzlykat.

Vrací se celý rozrušený.

Skupina mužů obsluhy s několika potahy jela do doků pro náš válečný materiál. Park je zřízen na širokém chodníku avenue de Pontlieue. Platany kryjí naše pětasedmdesátky a naše muniční vozy. Hlídají dva muži s bodlem na pušce. Ženy se zastavují a hledí na děla. Některé vrtí hlavou.

Zdá se, že se budeme nakládat zítra večer. Začínáme se tu nudit; nevíme, čím zaplnit dny. Jdu si lehnout do naší chatrče v hloubi zahrady. Je tam temno a chladno. Slunce otevřenými dveřmi pozlacuje jen velký obdélník slámy, na níž se válejí chlebníky a lesknou zbraně. Světlo je dnes nádherné, tenké, lehké, a jak přichází večer, vzduch se plní těmi muškami, které vířejí a které, jak se říká, ohlašují pěkné počasí.

Mohl jsem na chvíli vyjít. Ženy s červenými očima nás gestem, hlasem, pohledem obalovaly něhou — nás, zvlášť nás mladé, kteří odjíždíme první.

— Kdy odjíždíte?

— Zítra… pozítří…

— Kam?

— Říká se Verdun… říká se Maubeuge…

— Tak tedy, hodně štěstí!

Hodně štěstí, vždycky. Je to jako viatikum, které nám z celého srdce dávají na cestu do neznámého.

— Děkujeme!

Středa 5. srpna.

Válka je vyhlášená od 3. srpna. Bojuje se po celé hranici.

Už se ohlašují dojímavé ztráty: v prvních bitvách mělo padnout jedenáct tisíc Francouzů a osmnáct tisíc Němců. Jde o mrtvé, nebo o muže vyřazené z boje?

Pravdivé či falešné, tyto zprávy nás na chvíli tísní. Ale rychle převáží naše neobyčejná bezstarostnost. A pak, byla kdy hodina příznivější odplatě?

Čtvrtek 6. srpna.

Němci vstoupili do Belgie, přes dohodu o neutralitě.¹⁰ Nemyslím, že by to někoho překvapilo. Ale co nás ohromuje a co musí překvapit nepřítele, je horoucí odpor Belgičanů. Němci právě ztroskotali s hromadným útokem na Lutych. Jestli si s nimi poradila belgická armáda sama, jaké naděje nám nejsou dovoleny?

Anglie jde s námi. V téhle chvíli je to jisté. Francouzi, Angličané, Rusové, Belgičané a Srbové pohromadě — rychle uvidíme konec té vojenské moci, o které se říkalo, že je úžasná. Tyto zprávy, tentokrát oficiální, nás činí ještě nedočkavějšími odjet z Le Mans, odjet z tohohle kvartýru, kde se člověk nudí.

Po trati z Paříže do Brestu se téměř bez přestání valí vlaky pěchoty, jezdectva, vozatajstva. Projíždějí pomalu s velkým řinčením železa po viaduktu, který překračuje avenue de Pontlieue a který hrdinně hlídají břichatí teritoriálové¹¹, vyzbrojení puškami Gras¹² a oblečení do špinavého pracovního, s bodlem na pušce. Ženy, celý zástup žen s dětmi v náručí nebo zavěšenými na sukních, tam čekají v plném slunci. Stojí celé hodiny a hledí na defilé vojenských vagonů vyzdobených zelenými ratolestmi a popsaných naivními kresbami křídou. Na stupátkách, v budkách brzdařů a vlakvedoucích visí hrozny vojáků. Po avenue zvedají mračna prachu vozy na pícninu a rekvírované potahy, které se tu zkoušejí a které se v postroji vzpírají, kopou a nakonec se zapletou do tahů.

Ženy honem ustupují a odtahují děti, aby uhnuly koni nebo hrozivému kolu muničního vozu. Ale zarputilé, horečnaté a jako opojené pohybem, světlem a hlukem zůstávají přesto na místě. A když přejíždí vlak, zvedne se z jejich skupin, které nebezpečí avenue tvoří, přetvářejí, rozhánějí a stlačují, úžasná salva vysokých výkřiků.

U vrat moštárny Toublanc leží na chodníku květiny, stuhy v kyticích, ve svazcích, v dešti, pokrývají lafety kanónů, muniční vozy, kolesny. Ženy a dívky přinášejí hortenzie, mečíky a růže v náručí. Jejich tváře oživené sluncem, pohnutím té hodiny, jejich lesknoucí se oči, jejich vlasy plné světla se objevují uprostřed květin. Protože stráž nesmí nikoho pustit blíž, hází ženy své kytice zdálky. Dělostřelci, kteří dokončují nakládání vozů, jim z konečků prstů posílají na poděkování pusy, jež je zahánějí na útěk.

Jedna mladá snoubenka přišla zabodnout velkou trojbarevnou kytici na bodlo jednoho ze strážných. Mezi květinami se blýská ocel.

Ženy jezdcům jemně zahrazují cestu, aby ozdobily čelenky uzd nebo spony brašen. A nad tím vším se řine krásné srpnové světlo, osvětluje prach, zeleň, oživuje tváře žen i květiny.

Pátek 7. srpna.

Už dávno jsem si všiml prvního pohybu vojáka, který dostane dopis. Rychle ho rozlepí, a aniž ho vytáhne z obálky, spěšně jím prolistuje, aby se podíval, jestli v něm není poštovní poukázka nebo peněžní příkaz: kůň.¹³

Při nočním flámu s Déprezem nás osloví ohyzdná ženská, nadmutá, s tlustými tvářemi, jíž se břicho a hruď spojují v chvějící se hromadu tuku:

— Čtyřiačtyřicátý?

— Ano.

— Neznáte náhodou desátníka X…? Popřejete mu hodně štěstí od Alice. On už bude vědět. Alice, ne?… Nezapomenete… Chudák Jojo!…

Pak, když se vzdalujeme:

— Nejdete dál? zeptá se s obvyklým mrknutím.

Déprez zdvořile odpoví:

— Děkujeme. Nemáme čas.

A když ujdeme několik kroků, dodá:

— To je pochůzka, které se neujmu.

Sobota 8. srpna.

Konečně se nakládáme.

Tahle válka pro nás začíná slavností květin. Pod platany na druhé straně avenue čeká zástup žen a prošedivělých mužů. Přicházejí k nám děti s náručemi květin. Matky, které je posílají, se usmívají; ale jak jsou všechny ty ženské úsměvy smutné a zdrcené! Podle jejich namodralých očí je vidět, že právě plakaly, a z koutků jejich rtů je dobře cítit, že za úsměvem jsou slzy blízko. Pro ty malé — protože přes ulici k nám přicházejí docela maličcí — je tenhle den krásnější než jezdecká přehlídka. Smějí se, až jim je vidět všechny zuby.

Poslední hodiny dopoledne jsme strávili zdobením vozů a koňských postrojů. Je poledne. Jak se hodina odjezdu blíží, hluk na avenue ustává. Ve stínu zástup znehybní. Čeká se…

Téměř v tichu zavelí kapitán jasným, zvučným a plným hlasem:

— Vpřed!

Ze zástupu se jako ozvěna zvedne velké hurá, hurá, v němž velmi zřetelně zazní dva drásavé vzlyky.

Nikdy nebyl srpnový den jasnější. Zábradlí kolesen, kola děl, spony a háky postrojů, dokonce i ústí kanónů jsou ovázané stuhami a ozdobené květinami. Živé barvy stuh a květin se mísí, slévají se v souzvuk světla na železně šedém lakování našich děl.

Kapitán, pan Bernard de Brisoult, nám dnes ráno řekl:

— Vezměte květiny, které vám podávají, a ozdobte jimi svá děla. Je to drahocenná památka na ty, které zůstávají. Ale buďte klidní, protože právě tak jim dáte nejvíc důvěry, až nás uvidí odjíždět.

Ulice jsou vyzdobené vlajkami. Defilujeme krokem. Odjezd těchto mužů, z nichž se mnozí nevrátí, je opravdu obdivuhodný svou vyrovnaností. Kanonýři se usmívají, nehybní na muničních truhlících nebo oddaní koňskému kroku. Ženy po celé cestě mají tragická gesta na rozloučenou. Jsme pohnutí, ale dostává nás spíš pohnutí toho lidu, který je celý na ulici, než úzkost, která by přišla z nás samých.

Nakládání v docích je snadné, u nástupiště. Obsluhy zvedají materiál na plošinové vagony. Je horko; shodili kabáty, a rudí, s rameny u kol děl, spojují své úsilí na povel „Ó! drž!“ velitelů děl, který se jednotvárně opakuje v nekonečné ozvěně po celé délce vlaku. Jezdci mají velkou práci dostat koně do vagonů. Staří baterijní koně manévr znají, ale rekvírovaní koně se vzpírají. Ve dvou jim provléknou podbřišník ve výši zadku a silou je postrčí na lávky. Když jsou ve vagoně, je ještě potřeba je otočit a stlačit, aby se jich na každou stranu vešli čtyři. Tehdy nastává pekelný rámus okovaných kopyt na deskách a o dřevěné stěny. Jakmile jsou zvířata konečně umístěná a přidržená náprsními provazy, uloží správci stáje do prázdného místa mezi dvěma řadami koní, které stojí proti sobě, postroje a píci na cestu.

Když se vlak rozjede, mám jakousi mrákotu. Zdá se mi, že se mi v hrudi něco láme. Krátce mě sevře úzkost. Vrátím se? Ano! ano! jsem si tím jist. Ale proč jsem si tím jist?…

Connéré-Beillé. Sedím na balíku sena mezi svými osmi koňmi. Každou chvíli, přes můj bič, zachňapnou po píci a nadzvednou mi sedátko. Dveře vagonu jsou dokořán otevřené do slunné krajiny.

Neděle 9. srpna.

Vlak jede už patnáct až osmnáct hodin. Jsem správce stáje. To je na takovou cestu místo nejméně špatné. Ležel jsem na seně, které jsem protřepal, a spal jsem s hlavou pěkně zarámovanou v polstrovaných křídlech sedla.

Vzbudili mě koně, téměř všichni nemocní hříběcí nákazou, kteří mi slintali do tváře a kýchali. Už bylo světlo. Nad lukami se ve výši člověka vznáší velmi hustá letní mlha. Slunce, které ji místy proráží, rozsévá v trávě nekonečné jiskření rosy.

Kanonýři sedí v dokořán otevřených dveřích vagonů, nohy visí, a hledí na defilující krajiny. Prázdné vlaky, které se s naším transportem míjejí, straší naše koně, a ti ržou. Kam jedeme? Naši důstojníci to sami nevědí; strojvůdce tvrdí, že to taky neví. Rozkazy má dostat během cesty.

Teritoriálové, kteří hlídají trať, nás na pozdrav při průjezdu vítají zvednutými puškami v napjatých pažích. My máváme biči.

— Dobrý den, staroušci!

— Hodně štěstí, děti!

Remeš! Kanál, zahlédnutý přístav, a potom tu jsou velké světlé krajiny pokryté zralým obilím. Na několika polích je sklizeň jen taktak ve snopech. Téměř všude stojí, nehybná v žáru, a osvětluje svým zlatem pomalé kopce, vznešené a pokojné vlny těchto krásných krajin.

Musím si oči otevřít docela dokořán. Možná za několik dní už neuvidím krásu žní na slunci, jejich bohatý plášť, pod nímž se zjevuje vážné modelování země jako krásná řecká postava pod lehkými záhyby antického závoje.

Jedeme k Verdunu. Vlak jede pomalu. V každé vesnici, v zahradách u trati, na železničních přejezdech nám děti a dívky oběma rukama posílají pusy. Hází nám květiny, a když se transport zastaví, nosí nám pít.

Za soumraku, po jízdě podél nekonečných nákladových nástupišť Verdunu a jeho velkých skladišť zřízených pod zelenými plachtami, se vlak nakonec zastaví v Charny. Jsme na cestě víc než třicet hodin. Zatímco vykládáme, přichází noc.