Knihovna · Soumrak starého světa · Mé dělo!

Předmluva

Krásná posmrtná kniha, a nejspíš dokonce vrcholné dílo. Zprávu o zjevení prvotřídního spisovatele nám přináší zpráva o jeho smrti; jedním rázem se dozvídáme, že se objevil dokonalý umělec — a že skončil. Jméno Paula Lintiera, včera neznámé, zůstane; zachytilo se o dnešní epopej: skromný dělostřelec, ztracený v zástupu bojujících, napsal na koleně knihu, která musí být počítána k nejživějším svědectvím velké války a zůstat tu po nás jako nesrovnatelný dokument, nabídnutý všem, kdo budou později studovat duši a činy tohoto pokolení hrdinů, jímž byla Francie zachráněna.

Paulu Lintierovi nebylo ještě třiadvacet let, když padl na poli čestném, 15. března 1916; právě tehdy dokončoval korektury svého svazku, cestovního deníku napsaného na začátku války, v dojímavých měsících srpnu a září 1914. Bylo mu tedy přesně jedenadvacet, když tyto obdivuhodné stránky psal, a musíme si jeho věk přesně zapamatovat, abychom v celé jejich závažnosti docenili vysokou hodnotu muže, který se v tom dítěti teprve rodil, a ztrátu, jíž to je pro francouzskou literaturu, pro budoucnost, pro zemi.

Krásu tohoto díla není třeba dokazovat: aby vám padla do očí, stačí knihu otevřít, kdekoli. Obrazy na tři řádky, scény na dvacet řádků, rychlé detaily, které jen přeběhnou, hodina, jež ubíhá, rozechvělá, proměnlivá, úžasná a ostrá jako válka sama; žádná literatura, žádná fikce, žádná řečnickost ani lyrika, ale ustavičný přízvuk pravdy, velkolepá jednoduchost, jistota slohu, které si vynucují obdiv. Správností a jemností vidění, ať krajin, ať osob, pevností kresby, realismem barvy se potvrzuje malíř; rytmem věty se prozrazuje hudebník: je to umělec úplný. Myslí, cítí a umí to převést. Jeho dílo nese v sobě všechny tři prvky života: myšlenku, srdce a formu. Paul Lintier je mistr.

Byl jím od svého počátku. Abychom tento vskutku podivuhodný případ dobře pochopili, musíme se ohlédnout zpátky.¹ Obvykle je literatura mladých subjektivní: téměř vždy mladý básník konstatuje sám sebe, zatímco se domnívá, že konstatuje vesmír. A hle, právě v této době vnitřního vření vydává Paul Lintier po maturitě kritickou studii o malíři Adrienu Basovi²; a tam, hned od prvního řádku, nacházíme větu, která se stane dogmatem: „Dovést techniku svého umění až k virtuozitě a umět se té virtuozity bát…“ O něco dál autor pokojně dodává: „Umění je objektivní.“ Prohlašuje nám to chladně, bez polemického zápalu; klade zásadu, která mu nepřipadá sporná; vyslovuje akt víry: cítíme, že tento axiom umění je pro něj axiomem morálky, jenž má za základ kult pravdy. Otázka, má-li být umění objektivní či subjektivní, se mu slévá s vyšší otázkou, zda člověk má nebo nemá odhlédnout od sebe tváří v tvář pravdě, zda se před ní má sklonit, nebo ji může přetvářet podle své chuti. Nezaváhá: pravda, to je Bůh; před Bohem není svobodný; svobodný bude jen vůči lidem, proti jejichž nátlaku se bude bránit se žárlivou nezávislostí; má nadšení pro otevřenost; svou mravní bezúhonnost povznese až k náboženství. Tohoto evangelia umění se stává apoštolem a do svého apoštolátu vnáší horlivost novice.

Slouží mu přitom nádherný nástroj: jeho oko je jasné, ostré, rychlé; přijímá okamžité snímky obdivuhodně průzračné, a ty se v něm zachytí. S touž pronikavostí vidí na dně bytostí jejich pohnutky; vidí je i v sobě, protože se zkoumá právě tak, jako pozoruje druhé, a co zjistil, to vysloví způsobem svědka, který vypovídá před soudem, bez zahořklosti a bez hněvu, bez ironie, bez krutosti, ale také bez konvenčních ohledů: tak nesmírně obdivuje život a jeho mnohé podoby, miluje ho tak vážnou láskou, s tak čistou nestranností, že se slabostmi nikdy nerozhorlí, ale také jim nikdy neudělá tu milost, že by je zakryl. Homo sum!³ Týž zákon pravdivosti, který uplatňuje ve svých popisech, bude bez zakolísání vládnout i jeho morálním posudkům: jeho objektivismus se potom bude jmenovat upřímnost a potvrdí zároveň myslitele i moralistu.

Zrovna jako umí pohledět na krajinu, na scénu, na tvář, na oko, na gesto, na tón, umí pohledět i na své vlastní dílo a soudit je; žádná otcovská shovívavost jeho prověrku nezaslepí, naopak: že to vyšlo z něj, je o důvod víc, aby si na to dával větší pozor a byl nedůvěřivý; zná nebezpečí vábivých přehánění a milých omylů: vyhýbá se jim. Je svědomitý až přes míru. Je to svědomí vyzbrojené lupou a kružidlem. Má úzkostlivý smysl pro řád a míru, pro udržení proporcí, jaký se obvykle získává až pozdě, jako odměna za dlouhou práci. Má vrozený smysl pro spravedlnost, který uplatňuje na myšlenky a na slova tak, jak jej uplatňoval na věci a na lidi, a který mu ukazuje jejich hodnotu a jejich postavení, roli, kterou mohou zastat, místo, které mají zaujmout. Má úspornost a přesnost. Nepřipustí část věty, která nepřispívá k pevnosti stavby, ani přívlastek, který ji zdobí nadarmo; jestliže nějaký nález přináší pouze literární efekt, vyřadí ho: všechno, co nemusí být napsáno, napsáno být nemá.

Neublíží však toto předčasné mistrovství svěžesti mladických dojmů nebo vřelosti jejich spontánnosti? Bylo by se toho dalo bát: není tomu tak. A právě to je ten podivuhodný případ, o kterém jsme mluvili výše, ten výjimečný jev, jakási velkolepá zrůdnost: neobyčejné spojení mladosti a zralosti, téměř nepřirozená jednota citlivosti a vědy, dvojakost velkého umělce, který je básníkem svou nedotčenou schopností pocítit pohnutí a doktorem svou způsobilostí formuli vážit a dávkovat. Dojetí mladého člověka nás tím spíš dostane, že spisovatel nesáhl k žádnému umělému prostředku, aby nám je vsugeroval, ale naopak se všemožně snaží je udržet v sobě a dát mu prosvitnout jen tak tak.

Je dobře vidět, jak tato mistrovská kniha nabyla své konečné podoby. Je plodem dvou odlišných okamžiků. V průběhu srpnových a záříových událostí vrhal voják na svůj zápisník den za dnem, a i hodinu za hodinou, poznámky: to je příspěvek básníka. Během svého zdravení raněný tyto dokumenty cenzuruje a dotahuje: to je úloha umělce.

Rovněž je dobře vidět, jak a jakou výchovou vůle dokázal tento mladý člověk uskutečnit v sobě předčasný rozvoj mužných vlastností. Je samouk; je svým učitelem i svým žákem; disciplínou dospívá k mistrovství ve svém umění i nad sebou samým. Zcela mladý se musel samojediný nutit a namáhat; poznáváme to z výsledku, z vlády, kterou si vynucuje nad svými nervy, z držení, jaké vtiskl svému nadání. Jeho činy v průběhu války, stejně jako jeho věty v průběhu vyprávění, nám dokazují, že vyznává náboženství úsilí a že je pěstoval od prvního mládí.

Není pochyby, že by si toto dítě umělo zařídit svou mužskou existenci s touž přímostí, jaká řídí jeho spisovatelské dílo. Všechno drží pohromadě, všechno se spojuje, duše je jedna a celistvá: bezúhonnost v umění si vynucuje přímost v životě; jedno bez druhého nebývá; energii, jaké je člověk schopen nad listem papíru, si uchová i na ulici, protože se jmenuje svědomí. Paul Lintier jde rovnoměrným krokem, přímo před sebe, cestou, kterou si určil; vidí ji, chce ji; ví, kam vede, ví, jak se má držet, aby zůstal zpříma a došel až na konec; je z těch, kdo se nevzdávají, dokud dýchají, a kdo vstanou, jak jen padnou. Čím byl s perem v ruce, tím bude i se šavlí v hrsti. Zmrzačen a hodný superarbitrace ji odmítá; chce zpátky; vymýšlí, rozbíhá se v žádostech a přímluvách; půjde od lékaře k lékaři, dokud nenajde takového, který ho pošle znovu do boje. Volá s láskou: „Mé dělo!“ Tento jeho výkřik je jen opakováním hlasu, který slyší a který ho volá na jeho místo, svatého hlasu, jenž se mu zdá přicházet odtamtud, ale který ve skutečnosti vychází z něho: hlasu povinnosti. „Mé dělo!“ A bude to také titul jeho knihy. Podepíše ji a vrátí se do ohně. Protože boj neskončil a protože mu zůstala ještě jedna ruka, uznal svůj podíl za nedostatečný a jde si pro celý.

Bohužel. Dostane ho až příliš. Po osmi měsících tažení, které mu vynesou druhý svazek, je zasažen podruhé. Umírá na místě. Týž granát, který ho skolí, rozdrtil na třísky i ten obrovský nástroj, jímž hájil zemi otců.

Vzdejme vší svou úctou poklonu tomuto nedokončenému dílu, této zničené síle. S vážností, kterou si zaslouží dvojnásob, svým nadáním a svou smrtí, vzdejme poklonu velkému muži, jímž bylo toto dítě: obětoval za nás všechno, co měl, všechno, co byl, všechno, čím měl být.

Edmond Haraucourt.⁴